ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1240.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1240/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 9 To 120/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 308/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 6 T 308/2016 , byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění obvodního soudu vyjádřených ve výroku citovaného rozsudku se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 2. 12. 2015 okolo 12:15 hod. v P., z ulice N. B. do ulice S. řídil motorové vozidlo tovární značky, registrační značky, ačkoli přinejmenším byl srozuměn s tím, že po úmyslném užití konopí je jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu zcela vyloučena, neboť v krvi měl hladinu nejméně 14 ng/l (správně 14 ng/ml) psychoaktivního delta 9-THC, který je návykovou látkou podle §130 tr. zákoníku, vylučující schopnost bezpečného řízení motorového vozidla v silničním provozu.
3. Odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 9 To 120/2017 , podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Hany Látalové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Napadl výrok o zamítnutí odvolání v celém jeho rozsahu. Uvedl, že nezpochybňuje přítomnost návykové látky zjištěné v jeho krvi po policejní kontrole. Shrnul, co považuje za podstatné z komentářové literatury a judikatury k otázce naplnění znaku „stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu uvedeného přečinu, a připomněl znaky korespondujícího přestupku porušením §5 odst. 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zdůraznil, že hranice mezi spácháním odpovídajícího přestupku naplněním znaku „ovlivnění“ a spácháním trestného činu naplněním znaku „stavu vylučujícím způsobilost“ není jednoznačná. Znalkyně MUDr. Gabriela Léblová sice uvedla, že obviněný nebyl v důsledku užití psychoaktivní látky schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, avšak neuvedla, do jaké míry, respektive neuvedla, že by se nacházel ve stavu vylučujícím řídit motorové vozidlo. V hlavním líčení k dotazu samosoudkyně, zda v případě přítomnosti THC nad 10 ng/ml se jedná o intoxikaci, v rámci níž nelze bezpečně ovládat vozidlo, uvedla, že není možné, aby se vyjádřila, zda schopnosti obviněného byly sníženy podstatně nebo nepodstatně.
5. Obviněný připomněl, že v českém právním řádu nejsou stanoveny hodnoty množství psychoaktivních látek v těle řidiče, kdy by bylo možno s jistotou říci, že je již ovlivněn v takové míře, že se již dopouští trestného činu. Míru ovlivnění je nutno dokazovat znalecky. Z logiky věci však takové znalecké posudky nemohou bez dalšího odrážet objektivní skutečnost, neboť každý organismus reaguje na určitou drogu individuálně. Proto je důležité vzít v potaz další okolnosti a důkazy, v daném případě to, že obviněný nebyl prvouživatelem, dále výpověď policejní hlídky provádějící kontrolu, závěry vyšetření provedené MUDr. Špendlovou na oddělení záchytu osob ovlivněných psychotropními látkami i závěry znaleckého posudku MUDr. Dufkové. Soudy podle dovolatele nerespektovaly judikaturu, která připouští, že k prokázání míry ovlivnění budou sloužit svědecké výpovědi zakročujících policistů, lékařů, kteří prováděli klinická vyšetření aj. Tyto důkazy vyzněly ve prospěch obviněného, nepotvrdily vyšší míru ovlivnění. Znalecké posudky soudy podle obviněného dezinterpretovaly.
6. Obviněný poukázal na zásadu in dubio pro reo a namítl, že jeho vina nebyla prokázána. Zdůraznil, že soudy nesprávně vyložily rozdílný vliv stejné hladiny THC na náhodného uživatele (či prvouživatele) a na chronického (pravidelného) uživatele. Ve skutečnosti nemohla intoxikace obviněného dosáhnout takové míry, jak uzavřely soudy. Podle dovolatele je dán zásadní rozpor mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, a učiněnými skutkovými zjištěními a hmotně právními závěry soudů, a došlo také k dezinterpretaci provedených důkazů. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušena byla zásada in dubio pro reo a tím i zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Chybný je tedy podle dovolatele i závěr o naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu. Znaky tohoto přečinu obviněný nenaplnil, nebo to nebylo přinejmenším nade vší pochybnost prokázáno. Skutek měl být proto postoupen k případnému posouzení jako přestupek.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že žádnou z dovolacích námitek nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou procesní a skutkové povahy. Vyloučil kolizi se zásadami spravedlivého procesu. Připomněl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný J. M. je pravidelným konzumentem marihuany. To vyplývá jak z jeho výpovědi, tak i ze znaleckých posudků (k tomu viz zejména závěr posudku z oboru toxikologie o výši zjištěného metabolitu THCOOH 86 ng/ml). Z krevního vzorku odebraného po policejní kontrole bylo znaleckým posudkem z oboru toxikologie zjištěno, že hladina kanabinoidu delta-9-THC v době řízení vozidla u obviněného činila nejméně 14 ng/ml. Tato koncentrace sedminásobně přesahuje limitní hodnotu THC podle §1 odst. 1 vládního nařízení č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Znalkyně z oboru psychiatrie pak potvrdila, že obviněný řídící automobil se zjištěnou hladinou delta-9-THC byl silně intoxikován a nebyl schopen vozidlo bezpečně řídit. Při tak vysoké hladině byla ovlivněna jeho pozornost a reakční pohotovost, což jsou pro řidičovu činnost dispozice klíčové. Intoxikace má totiž útlumový charakter, přičemž zásadní ovlivnění se projeví až v zátěžové, kritické situaci, o něž v silničním provozu není nouze a které nelze eliminovat. Státní zástupce shrnul, že právní závěry učiněné nalézacím soudem odpovídají skutkovým zjištěním, která vyplynula z řádně provedeného dokazování, tudíž jednání obviněného bylo po právu kvalifikováno jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel, že když uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tudíž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž závisí na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vlastní posouzení dovolání
15. Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky tento dovolací důvod nenaplňují. Obviněný totiž ve skutečnosti dovolání založil na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Navíc jde vesměs o opakování námitek, s nimiž se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly.
16. Přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Rozlišení sporných hmotněprávních otázek oproti skutkovým spočívá v daném případě v zásadě v tom, že konkrétní míra ovlivnění obviněného návykovou látkou je otázkou skutkovou, zatímco otázkou právního (tj. hmotněprávního) posouzení skutku je to, zda tuto zjištěnou míru ovlivnění lze charakterizovat jako stav obviněného vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo (v tomto smyslu byla tudíž nepřesná a nadbytečná otázka č. 5 položená znalkyni z odvětví psychiatrie v zadání znaleckého posudku - č. l. 108, což však nemělo vliv na posuzování ostatních závěrů znalkyně).
17. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací námitky obviněného se týkají primárně právě skutkové otázky míry ovlivnění a jejího zjištění v posuzovaném případě. Obviněný sice dovozuje absenci uvedeného znaku objektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a připouští nanejvýš naplnění znaků odpovídajícího přestupku, avšak s argumentací, že nebylo prokázáno, že by vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost. Ve vztahu k tomu zpochybňuje jednotlivé důkazy, zejména předestírá svou odlišnou interpretací znaleckých posudků z oboru toxikologie a psychiatrie, přičemž staví na závěrech jím předloženého psychiatrického znaleckého posudku MUDr. Dufkové. Především tedy obviněný vytýká, jakým způsobem soudy důkazy hodnotily a k jakým závěrům posléze dospěly. Vytýká porušení zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, porušení práva na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad sice deklaruje všezahrnujícím způsobem jak ve vztahu k poměru mezi důkazy a skutkovými zjištěními, tak ve vztahu k právním závěrům, avšak jeho argumentace se týká prvně uvedeného, tedy procesních a skutkových otázek. Takto formulované výhrady se však s namítaným dovolacím důvodem míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou.
18. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
19. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil. Obviněný sice uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu (extrémního rozporu), avšak za případ takového extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
20. V posuzovaném případě byl skutkový stav náležitě zjištěn, odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou logická a srozumitelná a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace, přičemž bylo dostatečně reagováno i na obviněným uplatněnou obhajobu v odvolacím řízení, v němž navrhl doplnění dokazování novým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dany Dufkové, jímž byl také ve veřejném zasedání o odvolání proveden důkaz, který byl odvolacím soudem hodnocen. Tím, že nebyla tato znalkyně pak ještě předvolána k osobnímu výslechu, nedošlo k opomenutí tohoto důkazu. Je tedy namístě vycházet ze skutkových zjištění učiněných Obvodním soudem pro Prahu 2, jejichž správnost byla potvrzena usnesením Městského soudu v Praze. Dovolacím námitkám obviněného zpochybňujícím prokázání zjištěné míry ovlivnění jeho řidičských schopností návykovou látkou přisvědčit nelze.
21. Je na místě opětovně připomenout, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a není smyslem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud revizním způsobem provedené důkazy znovu rozebíral a tzv. přehodnocoval hodnocení provedené soudem, který důkazy provedl, tedy zpravidla soudem prvního stupně. Ten je povinen postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř., které je vyjádřením zásady volného hodnocení důkazů, podle níž soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K naplnění požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. musí soud uvést, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Podle těchto ustanovení soudy postupovaly. Rovněž odvolací soud se ve svém odůvodnění podrobně věnoval jednotlivým námitkám obviněného, své úvahy dal do souvislosti s provedenými důkazy a uvedl důvody pro závěr, že obhajoba obviněného byla vyvrácena. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů splňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Zákonný důvod pro kasační zásah dovolacího soudu není dán.
22. Soudy v tomto řízení respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen, o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak, zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení. Takto bylo postupováno i v posuzované věci, přičemž obviněný sporuje správnost závěrů o míře jeho ovlivnění návykovou látkou (drogou).
23. Ve věci není sporné, že hladina delta-9-THC v době řízení vozidla u obviněného činila nejméně 14 ng/ml (podle znalkyně pravděpodobně však i více vzhledem k odběru krve přibližně jednu hodinu po jízdě, nicméně u této látky nelze hladinu zpětně dopočítat). Znalkyně z odvětví toxikologie uvedla, že hodnoty THC nad 10 ng/ml se „přičítají silnému ovlivnění CNS“, tj centrální nervové soustavy. Pravidelné užívání kanabinoidu se u obviněného projevovalo i ve výši zjištěného metabolitu THCOOH 86 ng/ml. Chronická konzumace může mít nepříznivé dopady na chování řidiče i několik týdnů po zahájení abstinence. Znalkyně z odvětví psychiatrie pak jednoznačně uvedla, že obviněný řídící automobil s touto zjištěnou hladinou návykové látky byl silně intoxikován a nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. V takovém stavu jsou reakce řidiče na náhlé události v silničním provozu zpomalené, neboť droga má vliv na kognitivní schopnosti uživatele, přičemž zásadní ovlivnění se projeví až v zátěžové, kritické situaci.
24. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Ten by musel představovat skutečně tak zásadní a evidentní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, že podle zásad zdravého rozumu a logického myšlení by vůbec nepřicházely v úvahu takové skutkové závěry, které soudy učinily. Takový stav v posuzované věci není dán. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje.
25. Námitky obviněného uváděné v dovolání byly vesměs vypořádány už v průběhu jeho trestního stíhání. Námitka, že znalkyně uvedla, že není možné se vyjádřit, zda schopnosti obviněného byly sníženy podstatně nebo nepodstatně, je irelevantní, neboť znalkyně sice odmítla podřadit stav obviněného pod uvedené pojmy (užívané ve forenzní psychiatrii v jiné souvislosti - pro posouzení tzv. ovládacích a rozpoznávacích schopností pachatele), avšak rozhodné je, že jasně uvedla, že člověk buď může bezpečně řídit vozidlo, nebo nemůže, přičemž prokázaná hladina kanabinoidů „jistojistě má vliv na kognitivní funkce“ (například pozdější reakce, neodhadnutí vzdálenosti), je tedy jednoznačný závěr znalkyně, že obviněný v důsledku užití psychoaktivní látky nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Tvrzení, že k posouzení aktuálních psychomotorických a kognitivních schopností konkrétního řidiče, jeho aktuální způsobilosti k řízení v dané situaci může posoudit zkušený lékař (odborník z oboru neurologie či psychiatrie) v době odběru krevního vzorku, je v obecné poloze správné, neznamená však, že u pravidelného uživatele drogy musí být vždy zjištěny jasné příznaky ovlivnění. Jak uvedla znalkyně toxikoložka, při prvním vyšetření se většinou výraznější projevy ovlivnění nezjistí, což je dáno i rychlostí vyšetření i nižší specializací lékařů (č. l. 148). Také znalkyně psychiatrička potvrdila, že z vnějšího pohledu vůbec nemusí takový stav na posuzované osobě být patrný. Ostatně z výpovědí zakročujících policistů i ze záznamu o kontrole řidiče (č. l. 25) je patrno, že obviněný projevoval nervozitu a měl zarudlé oči, a proto bylo ke zkoušce na přítomnost jiných návykových látek přistoupeno.
26. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že soudy nesprávně vyložily rozdílný vliv stejné hladiny THC na náhodného uživatele (či prvouživatele) a na chronického (pravidelného) uživatele, která zkresluje závěr soudů a tvrdí, že soudy dospěly k závěru, že pravidelný uživatel je při stejné hladině prakticky nebezpečnější než prvouživatel. Soudy vycházely pouze z faktu, že pravidelným užíváním drogy ztrácí dotyčná osoba schopnost rozlišit míru svého ovlivnění, což je o to nebezpečnější z hlediska vznikajícího rizika, protože objektivně schopnost bezpečně řídit vozidlo dána není, aniž si to však uživatel drogy uvědomuje. Neplatí tedy, jak by naopak vyplývalo z argumentace obviněného, že když řidič užívá drogu dostatečně dlouho a je tak pravidelným, zkušeným uživatelem, může už řídit motorové vozidlo bezpečně (na rozdíl od prvouživatele nebo náhodného uživatele).
27. Odmítnout je nutno i námitku, že hodnotu 14 ng/ml je třeba u obviněného považovat za hraniční, na čemž se podle obviněného znalkyně shodly. Hraniční tato hodnota není a znalkyně se na tom neshodly (není jasné, na čem toto své tvrzení obvinění staví). Je skutečností, že znalkyně z odvětví psychiatrie uvedla, že není dána jednoznačná korelace mezi hladinou drogy v krvi a jejím účinkem na chování člověka. To však neznamená, že by bylo možno zjištěné hladiny zcela pominout. Vládním nařízením č. 41/2014 Sb. byly ostatně stanoveny limitní hodnoty návykových látek, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného návykovou látkou (jinou než alkoholem), takže jízdou v takovém stavu spáchá minimálně přestupek na úseku silničního provozu. Pro látku delta-9-tetrahydrokanabinol je takovou hranicí hodnota 2 ng/ml. Tuto hodnotu hladina návykové látky v krvi obviněného přesáhla sedmkrát. Žádný právní předpis však nestanoví, při jakých hodnotách návykových látek jde již nejen o ovlivnění, nýbrž o stav, kdy řidič nemůže bezpečně řídit motorové vozidlo, respektive o stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla, tj. žádný předpis nestanoví v tomto směru jednoznačný podklad pro určení hranice mezi přestupkem a trestným činem. Stejná situace je také u alkoholu, kde však judikatura dovodila na základě poznatků lékařské vědy hranici 1 g/kg čili 1 promile alkoholu v krvi, což je hladina, při které není žádný, ani nadprůměrně disponovaný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Ohledně jiných návykových látek judikatura dosud nedospěla k podobnému kvantifikovanému závěru. Část praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 979/2015 ze dne 15. 9. 2015) přihlížela k obsahu ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 8. 12. 2014, který byl vypracován Psychiatrickou nemocnicí Praha-Bohnice v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014, kde znalecký ústav dospěl na základě odborné argumentace se zohledněním zahraniční literatury k závěru, že u některých nealkoholových drog (i přesto, že účinky jednotlivých drog jsou individuální) je možné porovnáním s hranicí 1 promile alkoholu v krvi stanovit hranici mezi „terapeutickým rozmezím“ a intoxikací, a konkrétně že lze stanovit u „průměrné osoby“ hladinu 10 ng/ml jako orientační dolní hranici podstatného negativního ovlivnění řidičských schopností, tzn. stav vylučující schopnost řízení vozidla. Ať už se judikatura definitivně přikloní k této hranici či nikoli, v posuzovaném případě ji hladina návykové látky v krvi obviněného výrazně přesáhla, navíc, jak už zmíněno, sedmkrát přesáhla hranici ovlivnění návykovou látkou, a zejména byla míra ovlivnění prokázána uvedenými znaleckými posudky. Lze znovu připomenout, že znalkyně z odvětví psychiatrie MUDr. Gabriela Leblová se vyjadřovala konkrétně k ovlivnění obviněného v uvedené době a ve vztahu k řízení motorového vozidla. Nicméně uvedla i obecně, že se vychází z toho, že významná intoxikace začíná na 10 ng/ml kanabinoidů a účinky uvedené drogy na lidský organismus, zejména na fungování pozornosti, koncentrace apod., jsou popsány.
28. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
29. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak třeba připomenout, že podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. závisí v daném případě na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ani tento dovolací důvod nebyl naplněn.
30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák