ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1622.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1622/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovoláních podaných obviněnými M. H., a M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 124/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a M. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, v řízení vedeném proti obviněným J. H., M. H., M. Š., J. Š. a J. J. byli obvinění M. H. a M. Š. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jíž se s obviněnými J. H. a J. Š. dopustili podle rozsudku tím, že „na základě dohody o získání stavebního stroje – traktorového rypadla – nakladače předstíraným zapůjčením se záměrem stroj nevrátit dne 11. 1. 2001 v provozovně obchodní společnosti P. – Z., s. r. o. v obci M., okr. P. – v., předložili padělaný občanský průkaz číslo na jméno K. K. s fotografií obžalovaného H., který osobně ve firmě jednal, padělaný živnostenský list číslo, údajně vydaný M. ú. v P. dne 7. 1. 1998, výpis z obchodního rejstříku firmy S. K. K., osvědčení o registraci pro tuto firmu a snímek pozemkové mapy s pozemkem, na kterém měly být prováděny výkopové práce, při tomto jednání získali informaci o ceně a byl dohodnut termín uzavření smlouvy o operativním pronájmu na 15. 1. 2001 s tím, že podmínkou bude předložení smlouvy s objednatelem stavebních prací a nahlášení jména strojníka, který převezme stroj, a čísla strojnického průkazu, poté dne 15. 1. 2001 vyhotovili smlouvu o dílo č. znějící na neexistující osobu jménem A. N., r. č., a padělali průkaz strojníka série, evidenční číslo, znějící na jméno O. S., který měl použít J. J., nar., jehož zajistili, aby předstíral, že je strojník a stroj vyzvedl, a s přichystanými výše uvedenými doklady a penězi na zaplacení pronájmu stroje na jeden měsíc, který činil 80.520,- Kč, odjeli do provozovny firmy P. – Z. v M., aby uzavřeli smlouvu a převzali stroj, a to traktorové rypadlo – nakladač typu CAT 428C, výrobní číslo, v hodnotě nejméně 1.754.900,- Kč, záměr vylákat tak stroj se jim však nezdařil, neboť firma P. – Z. v této době již jednala v součinnosti s policií, která byla připravena k zásahu v provozovně a blízkosti provozovny, takže bezprostředně po uzavření smlouvy a vyvezení stroje z objektu firmy policie zasáhla a obžalované zadržela, přičemž tímto jednáním hrozila poškozené firmě škoda ve výši 1.674.380,- Kč.“
Za to byl obviněný M. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na 3 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 63 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. Š. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci – finanční částky 80.520,- Kč uložené u Krajského státního zastupitelství v Praze, č. depozita, položka č. 1.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali mj. obvinění M. H. a M. Š. a krajský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, trestu a způsobu jeho výkonu též ohledně obviněných M. H. a M. Š. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že rovněž tyto obviněné uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spáchaným skutkem zjištěným již Krajským soudem v Praze s upřesněním, že „…s přichystanými výše uvedenými doklady a penězi na zaplacení pronájmu stroje na jeden měsíc, který činil 80.520,- Kč, odjeli do provozovny firmy P. – Z. v M., aby uzavřeli smlouvu a převzali stroj, a to traktorové rypadlo – nakladač typu CAT 428C, výrobní číslo, v hodnotě nejméně 1.754.900,- Kč v úmyslu tento stroj nevrátit, přičemž vzhledem k následnému zásahu policie byl stroj vrácen poškozené společnosti.“ Obviněného M. H. za to odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na 3 roky. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 63 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného M. Š. odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci – finanční částky 80.520,- Kč uložené u Krajského státního zastupitelství v Praze, č. depozita, položka č. 1. Odvolání obviněných M. H. a M. Š. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 6. 2003 [§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (a rozsudku Krajského soudu v Praze) podali ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obvinění M. H. a M. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. H. především vyjádřil nesouhlas se závěry obou soudů s tím, že sice potřeboval provést výkopové práce a přislíbil obviněnému M. Š. sehnat strojníka, nikdy však neinicioval vypůjčení stavebního stroje a tato skutečnost žádnými důkazy nebyla prokázána. Nebyla mu známa ani skutečnost, že vypůjčení předmětného stroje bylo realizováno na základě padělaných či neoprávněně získaných dokladů. V návaznosti na to provedl dovolatel rozbor důkazů, zvláště výpovědi obviněného J. H., z níž zejména soudy obou stupňů vycházely. Opakoval pak, že z výpovědi žádného ze spoluobviněných ani svědků nevyplynulo, že by věděl o průběhu skutkového děje a o konkrétnosti celé akce tak, aby z toho mohl usuzovat, že dochází k trestnému činu. Nebyl u něho prokázán úmysl spáchat trestný čin. Nalézací soud měl proto postupovat podle zásady in dubio pro reo a podle §226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zprostil obviněného J. Š. ze stíhaného skutku podle §226 písm. c) tr. ř., měl i v případě dovolatele postupovat stejně. Pokud tak neučinil, pak došlo podle dovolatele k porušení základního předpokladu trestní odpovědnosti daného trestním zákonem, jímž je bezpečné zjištění „příčinného“ jednání obviněného „na trestním zákonem chráněné společenské vztahy“ a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění podle §4 tr. zák. nebo §5 tr. zák. Právní závěr soudu o subjektivních znacích trestného činu, se totiž, stejně jako závěr o znacích objektivních, musí vždy zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. To soudy obou stupňů nerespektovaly, přestože ze skutkového děje vyplývaly ve prospěch dovolatele jiné právní závěry a tím porušily čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele vzhledem k tomu, že soudy přehlédly, že k naplnění trestného činu podvodu je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění, když nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit alespoň na nepřímý úmysl, nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako uvedený trestný čin. Jelikož neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o jeho účasti na předmětné trestné činnosti, má dovolatel za to, že byl nesprávně hmotně právně posouzen skutek i důkazy o jeho vině a v návaznosti na to je nesprávný i celý výrok o trestu.
Obviněný M. H. proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Š. zdůraznil, že jeho cílem nebylo odcizení stavebního stroje, ale pouze jeho zajištění. Nebylo podle něho zjištěno, v jakém stadiu došlo k páchání trestné činnosti, a zejména jaké stádium bylo v době jednání všech obviněných, když do průběhu skutkového děje zasáhla policie. Ta se podle dovolatele aktivně zapojila tím, že prostřednictvím svědka T. vyprovokovala obviněné J. a H. k uzavření smlouvy na předmětný stroj. Pokud by tomu tak nebylo, jmenovaný svědek či jím pověřený pracovník by smlouvu neuzavřel. Podle dovolatele pod kontrolou policie bylo jednání obviněných před jejich příjezdem a zejména pak dohodnutá povinnost svědka T. k uzavření zmíněné smlouvy a předání vypůjčovaného stavebního stroje obviněným J. a H. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů neaplikovaly nález Ústavního soudu ČR, který pod sp. zn. III. ÚS 597/99 judikoval, že je nepřípustným porušením čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže se jednání státu stává součástí skutkového děje. Úkolem policie je zamezit v pokračování trestné činnosti, a to zejména od okamžiku, kdy se o trestné činnosti dozví. Soudy se, jak dovolatel tvrdí, náležitě nezabývaly otázkou, v jakém stádiu bylo jednání v době, kdy se policie dozvěděla o trestné činnosti, zda bylo ve stadiu přípravy podle §7 tr. zák. nebo pokusu podle §8 tr. zák. a z těchto zjištění měly učinit odpovídající právní závěry. Nelze přitom vyjít ze stavu, kdy jednání obviněných hlídala policie a očekávala pokračování v trestné činnosti a její dokončení, které má naplnit znak nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Navíc záměr obviněných nebyl zcela náležitě objasněn a stále zůstává otázkou, zda jednání dovolatele směřovalo ke zmocnění se stroje či pouze k jeho neoprávněnému užívání. K tomu dovolatel dodal, že v důsledku shora uvedených skutečností je nutno jeho jednání posoudit zejména po materiální stránce „i se zřetelem k jeho osobnímu profilu, neboť jde o osobu, která nebyla doposud soudně trestána a s trestnou činností neměla žádné zkušenosti tak, aby bylo nutno dospět k závěru, že jde o jednání vysoce společensky nebezpečné, které je nutno represivně hodnotit.“ V závěru dovodil, že „jeho jednání nebylo správně posouzeno po hmotně právní stránce a se zřetelem na předmětný skutkový děj a v důsledku této skutečnosti neměl být uznán vinným zažalovaným trestným činem.“
Obviněný M. Š. proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 12 To 43/03, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 8 T 124/2001, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že závěry soudu o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a hrozící škodou na cizím majetku, jakož i o úmyslné povaze jejich zavinění jsou zcela patrné již z popisu skutku v meritorním rozhodnutí. Jejich chování ani nepřipouští jiný závěr, než že všichni jednali ve vzájemné shodě, plánovitě a s jasným cílem – podvodně se zmocnit zemního stroje v hodnotě přesahující jeden milion korun. Námitku obviněných v tomto směru je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou. K výhradám týkajícím se skutkových zjištění není nutné se vyjadřovat, neboť nekorespondují s deklarovaným (ani jiným) zákonným důvodem dovolání. Pokud jde o zásah policie, podrobně se touto otázkou zabývaly soudy obou stupňů. Podle státního zástupce je třeba konstatovat, že do jednání obviněných příslušníci policie přímo nezasahovali, neprovokovali je k tomu, aby v trestném jednání pokračovali a dokončili je, pouze střežili průběh událostí a posléze, kdy již o trestné povaze jednání obviněných nemohlo být nejmenších pochybností, proti nim zasáhli. Není proto možné hovořit o nepřípustné ingerenci státu do skutkového děje. Napadené rozhodnutí tedy podle názoru státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná, byla podána včas a oprávněnými osobami a mají všechny obsahové a formální náležitosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na tomto místě je třeba zmínit, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 114/2004, byla obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta s tím, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem. Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, však bylo citované usnesení zrušeno. Ústavní soud uvedl, že dovolací důvod podřazený pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl Nejvyšším soudem velmi restriktivně interpretován a tento postup staví dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu. Dále Ústavní soud poznamenal, že právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení se dotýká výtka dovolatelů ohledně nesprávného posouzení objektivní stránky souzeného trestného činu, a to v souvislosti s rolí policie v daném skutkovém ději a pokud jde o právní povahu uzavřené smlouvy o zapůjčení stroje, jakož i jejich námitka vytýkající nesprávné posouzení stádia jejich trestné činnosti a námitka stran nenaplnění znaku zavinění. S těmito námitkami se měl v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud vypořádat.
Nutno konstatovat, že v posuzované věci byla poměrně velmi složitá důkazní situace, což bylo podmíněno způsobem, jakým k věci vypověděli zvláště obvinění J. H., M. H., M. Š. a J. Š. Současně je ovšem možno konstatovat, že soud prvního stupně věnoval hodnocení provedených důkazů z hlediska zjištění skutkového stavu věci též stran obviněných M. H. a M. Š. náležitou pozornost. Provedené důkazy totiž hodnotil způsobem, který nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a hodnotící úvahy pak patřičně (v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.) rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže skutková zjištění týkající se dovolatelů (i obviněného J. H.) považoval za správná (tento závěr také dostatečně odůvodnil) a na nich založil své rozhodnutí.
Se zřetelem k tomu, že Nejvyšší soud neměl výhrad vůči hodnotícím úvahám a skutkovým závěrům soudu prvého stupně zásadně převzatým odvolacím soudem - neshledal extrémní rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovými závěry soudů, nepovažuje za nutné ve svém rozhodnutí podrobně rozvádět provedené důkazy a jejich hodnocení. Postačí proto uvést, že nelze označit za vadný postup soudu prvého stupně, pokud za základní důkaz sloužící k objasnění věci (včetně jednání dovolatelů) považoval výpověď obviněného J. H. Tato výpověď v podstatných rysech neměnná konkrétně objasnila jednání především obviněného M. Š., dílem též obviněného M. H. Ve vztahu k druhému z dovolatelů je pak třeba dále připomenout výpověď původně obviněného J. J., z níž vyplývá, že právě obviněný M. H. jej najal, aby jako strojník vyvezl předmětné traktorové rypadlo z objektu firmy P. – Z., s. r. o. Konkrétně J. J. vypověděl (č. l. 257): „Na začátku tohoto roku, blíže se na datum nevzpomenu, myslím, že to bylo v pondělí nebo úterý, jsem šel do hospody U B. v P., na ulici F. Mohlo být okolo půl dvanácté v poledne. Sednul jsem si tam, přišel pak známý, co tam chodí, nevím, jak se jmenuje, znám ho od vidění z té hospody, nevím ani kde bydlí, pracuje, nic o něm nevím. S tímto známým přišel pan H., sedli si ke stolu, kde jsem seděl, protože se známe z té hospody. Toho H. jsem viděl poprvé. H. se mě zeptal, jestli si chci vydělat nějaké peníze, teď už si tu částku nepamatuji, ale uvedl konkrétní částku, na kterou si nemůžu vzpomenout. Říkal, že jim nepřišel strojník, že by chtěli sjet s tím traktorem ven z objektu.“ K dotazu obhájkyně Mgr. B., kdo mu dával instrukce, co má dělat, pak J. J. uvedl (č. l. 258): „H. mi řekl, že chtějí, abych vyjel ven, řekl mi to v hospodě, na tom jsme se domluvili.“ Z výpovědi J. J. je rovněž zřejmé, že obviněný M. H. se účastnil jeho odvozu do výše jmenované firmy. V souvislosti s tím je nutno vzít v úvahu také výpovědi obviněného M. Š. a původně obviněného J. Š., z nichž se mj. podává, že obviněný M. H. se podílel na padělání průkazu strojníka (sám tento obviněný připustil, že o padělání předmětného průkazu věděl, tomuto jednání byl přítomen). Z těchto skutečností v kontextu s hodnotícími úvahami rozvedenými zejména v rozsudku soudu prvního stupně (zvláště str. 29) vyplývá, že obviněný M. H. byl do celé záležitosti z hlediska jejích podstatných a určujících rysů zasvěcen a aktivně se jí společně s dalšími osobami zúčastnil. Tomu ostatně nasvědčuje i výpověď J. Š., pokud v souvislosti s popisem jednání obviněného M. H. též uvedl (č. l. 259): „H. říkal P. (obviněnému J. H.) a M. (obviněnému M. Š.), že už mohou na jednání jet, že už tam dávno měli být, že on strojníka sežene, nějakého náhradního, a že s ním dorazí.“
Nejvyšší soud přitom neshledal vadným závěr soudu prvého stupně akceptovaný odvolacím soudem, že smyslem a cílem jednání (záměrem) rovněž dovolatelů bylo stavební stroj po jeho získání nevrátit. V tomto směru se ztotožnil s úvahami rozvedenými na str. 31 rozsudku nalézacího soudu, přičemž zejména zdůrazňuje, že pro uvedený závěr svědčí právě a především rozsah jednání obviněných spočívajícího v padělání a pozměňování a následném použití různých listin, včetně listin veřejných (také dovolatelé se jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustili trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák.). Nemůže proto být námitka obviněných, podle níž měl být stroj pouze zapůjčen a posléze vrácen, označena za přesvědčivou a věrohodnou a nemůže být akceptována.
Z hlediska právní kvalifikace bylo pak třeba vyjádřit se i k činnosti policie v posuzované věci. Je totiž nutno mít na zřeteli nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III.ÚS 597/99, podle něhož jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, jestliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.
Jak soudy obou stupňů správně zjistily, svědek J. T., vedoucí půjčovny firmy P. – Z., s. r. o., pojal po jednání s údajným vypůjčitelem K. K. (ve skutečnosti obviněným J. H.) podezření, že nejde o normální výpůjčku, a v tomto svém podezření byl utvrzen sdělením pracovnice půjčovny L. M., že fotografie v občanském průkazu K. K. není pravá, neboť shodou okolností dotyčného K. K. znala. Za této situace informoval o celé záležitosti Policii ČR a v den převzetí stroje – dne 15. ledna 2001 jednal podle pokynů policejních orgánů. Konkrétněji lze uvést, že svědek J. T. se se svým podezřením obrátil na policii dne 12. 1. 2001 (v pátek), a to v době, kdy již byl s obviněným J. H., vydávajícím se za K. K., dohodnut termín uzavření smlouvy a předání stroje na 15. 1. 2001. Do tohoto ujednání policie nezasáhla, ovlivnila svědka J. T. až následně v tom, aby neodmítl uzavření smlouvy a vydání stroje.
V těchto souvislostech je vhodné připomenout, že svědek J. T. mimo jiné vypověděl (č. l. 296): „V pátek 12.1.2001 jsem kontaktoval Policii ČR, kdy jsem věc popsal, policisté na věci nic podezřelého neshledali. Poté jsme kontaktovali pracovníky policie, kteří s námi projednávali v minulosti obdobné případy a domluvili jsme se, že stroj půjčíme s tím, že policisté přijedou a domluvíme další postup, toto proběhlo v pondělí ráno. Dne 15.1.2001 asi před 9.00 hod přijeli pracovníci kriminální služby, domluvili jsme se, že naše firma bude postupovat jako v běžném případě pronájmu a policisté provedou svou práci.“ Dále svědek opakoval: „Jak jsem již uvedl, dne 15.1.2001 jsem kontaktoval PČR, pracovníci krim. služby přijeli, já jsem jim vše sdělil a domluvili jsme se, jak jsem již uvedl.“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze činit závěr (ve shodě se soudy obou stupňů), že policie do věci vstoupila až v její závěrečné fázi. K dohodě mezi svědkem T. a policisty došlo dne 15. 1. 2001. V souvislosti s tím je ovšem třeba přisvědčit názoru soudu prvního i druhého stupně, že v době, kdy svědek policii o podezření informoval a kdy posléze došlo k jejich dohodě o dalším postupu ve věci, nemohla policie proti podezřelým zasáhnout již proto, že skutečná totožnost těchto osob nebyla známa, tyto se nezdržovaly v půjčovně a logicky bylo třeba vyčkat do doby, než se někdo z nich do půjčovny ve smluvenou dobu dostaví. Do okamžiku, než se do půjčovny dostavil obviněný J. H. a původně obviněný J. J., policie neurčovala konkrétní obsah jednání obviněných včetně dovolatelů tak, aby již šlo o nepřípustnou ingerenci státu. Až do této doby nelze dovodit, že by se jednání policie stalo součástí skutkového děje, že by policisté jednání obviněných provokovali či iniciovali. Stručně shrnuto, až do uvedeného okamžiku jednali též dovolatelé podle vlastní vůle. V tomto smyslu a rozsahu není možné hovořit o nepřípustném zásahu státu do skutkového děje.
Pokud však jde o další průběh skutkového děje, nezbývá než konstatovat, že policie měla ve věci zakročit v okamžiku, kdy se obviněný J. H. a původně obviněný J. J. dostavili do provozovny firmy P. – Z., s. r. o. a kdy již nebylo o trestné povaze záležitosti, jíž se zúčastnili též dovolatelé, pochyb.
V návaznosti na uvedené je na místě konstatovat, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí značnou škodu.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
Podle §7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového trestného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (viz rozh. č. 3/1952 Sb. rozh. tr.). Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu trestný čin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu trestného činu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného činu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru (viz rozh. č. 22/1964 Sb. rozh. tr.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Jestliže k takovému přímému působení na předmět útoku, a tím k jeho bezprostřednímu ohrožení, nedojde, je v uskutečňování úmyslu pachatele spáchat trestný čin nutno spatřovat jen přípravu podle §7 odst. 1 tr. zák. (viz rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokus tedy vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (viz rozh. č. 43/1958 sb. rozh. tr.). Vykoná–li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (viz rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). O pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu bezprostředně před jeho dokonáním. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestným zákonem dojde.
V návaznosti na tato obecná teoretická východiska nutno uvést, že jednání obviněných J. H., M. H. a M. Š., jak bylo soudy zjištěno, mělo typicky podvodný charakter, přičemž se z hlediska shora popsané role policie dostalo již do fáze pokusu citovaného trestného činu (nezůstalo pouze ve fázi přípravy). Vždyť tito obvinění si jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. nejen opatřili falšované či jinak skutečnosti neodpovídající doklady a příp. též za jejich použití doklady pravé (padělaný občanský průkaz číslo na jméno K. K. s fotografií obžalovaného J. H., padělaný živnostenský list číslo, údajně vydaný Městským úřadem v P. dne 7. 1. 1998, výpis z obchodního rejstříku firmy S. K. K., osvědčení o registraci pro tuto firmu a snímek pozemkové mapy s pozemkem, na kterém měly být prováděny výkopové práce, smlouvu o dílo č. znějící na neexistující osobu jménem A. N., r. č., a průkaz strojníka série, evidenční číslo, znějící na jméno O. S.) a zajistili J. J., aby předstíral, že je strojník a stroj vyzvedl (což by bylo nutno posoudit jako přípravu k trestnému činu podvodu), nýbrž již přímo přikročili k realizaci dohodnutého záměru (získání stavebního stroje – traktorového rypadla – nakladače předstíraným zapůjčením, v úmyslu tento stroj nevrátit), neboť s tímto záměrem a podstatnou částí popsaných dokladů obviněného J. H. a původně obviněného J. J. vyslali do provozovny firmy P. – Z., s. r. o. v M., když již před tím zde vedli (právě prostřednictvím obviněného J. H.) jednání o „zapůjčení“ stroje a v souvislosti s tím poskytli část z uvedených dokladů. Uvedený záměr, k jehož realizaci se tak bezprostředně přiblížili, se jim nezdařilo uskutečnit z důvodů na jejich vůli nezávislých. Popsané okolnosti současně jednoznačně a zřetelně vyjadřují úmyslnou povahu jednání rovněž dovolatelů /jejich přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák./. Ve shodě se státním zástupcem lze tedy stručně shrnout, že dovolatelé jednali (společně s obviněným J. H.) ve vzájemné shodě, plánovitě a s jasným cílem – podvodně se zmocnit stavebního stroje v hodnotě nejméně 1.754.900,- Kč, tedy způsobit značnou škodu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Jejich jednání tak, jak je výše vyjádřeno, neovlivněné policií přitom k tomuto cíli bezprostředně směřovalo.
Pokud jde o smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení (o zapůjčení stroje), je zřejmé, že tato smlouva postrádala jednu z obligatorních náležitostí platného právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a to vážnou vůli smluvních stran. Za této situace šlo o neplatný právní úkon. To však vzhledem k již rozvedeným skutečnostem nic nemění na správnosti právní kvalifikace jednání dovolatelů (a obviněného J. H.). V souvislosti s tím je namístě zmínit, že typickým a charakteristickým rysem podvodného jednání spojeného s uzavíráním smlouvy je nedostatek vážné vůle pachatele (pachatelů).
K námitce obviněného M. Š. týkající se materiální stránky trestného činu nutno v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba přiměřeně vztáhnout i na pokus trestného činu s tím, že v případě pokusu trestného činu je třeba též hodnotit, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo. Jednání obviněného M. Š. (i obviněného M. H.) je charakterizováno takovými okolnostmi (viz shora), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti.
Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud nepochybil, jestliže zjištěný skutek kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naproti tomu námitkám obviněných M. H. a M. Š. nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
K tomu je třeba zdůraznit, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. H. a M. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý