ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.169.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 169/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2003 dovolání obviněného M. B., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 To 229/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 155/93, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 T 155/93, uznán jako spolupachatel vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spojené s obchodováním s automobily a opravou automobilů na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. D., R. V., J. B. a V. D. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byli odsouzeni rovněž spoluobvinění J. P. a P. T.
K odvolání všech tří shora uvedených obviněných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 To 229/2001, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že konkrétně obviněného M. B. uznal jako spolupachatele vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a uložil mu podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Poškození byli opětovně odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 8. 7. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství ve Zlíně, dne 15. 7. 2002 obviněnému M. B. a dne 9. 7. 2002 obhájci obviněného, Mgr. V. E.
Dne 5. 9. 2002 napadl obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu ve Zlíně shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu dovoláním. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 11. 2. 2003.
Dovolatel výslovně opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. V obecné rovině uvedl, že důvodem jeho dovolání je okolnost, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Ve svém podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl, že trestní stíhání pro skutky, kterými byl odvolacím soudem uznán vinným, bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele ze dne 10. 9. 1993, zpočátku bylo vedeno vazebně, po přijetí peněžité záruky byl obviněný M. B. propuštěn na svobodu rozhodnutím nalézacího soudu z 1. 2. 1994. Po propuštění z vazby se dovolatel vždy řádně a včas dostavil ke všem úkonům, které byly ve věci provedeny.
V této souvislosti pak obviněný M. B. zdůraznil, že je skutečností, že odvolací soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem až po uplynutí osmi a půl roku od zahájení trestního stíhání. Podle názoru obviněného tak došlo v rozhodování soudu k nedůvodným průtahům, které dovolatel nezavinil a vlastní řízení, které skončilo jeho odsouzením, bylo nepřiměřeně dlouhé, takže bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivé řízení. Toto právo je mimo jiné zaručeno v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem.
Protože je uvedenou Úmluvou Česká republika vázána, měl podle názoru obviněného M. B. s ohledem na shora uvedené okolnosti odvolací soud trestní stíhání vedené proti dovolateli zastavit z důvodu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jak obviněný ve svém konečném návrhu před odvolacím soudem navrhoval. Odvolací soud sice námitku obviněného v odůvodnění napadeného rozsudku zaznamenal, nicméně jeho argumentace, proč ji neakceptoval, nemůže podle mínění dovolatele obstát.
V petitu dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek krajského soudu zrušil a trestní stíhání vedené proti dovolateli zastavil.
Předseda senátu soudu prvého stupně doručil dne 13. 11. 2002 podle §265h odst. 2 tr. řádu Nejvyššímu státnímu zastupitelství opis dovolání obviněného s upozorněním, že se státní zástupce může k dovolání písemně vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 1 NZo 890/2002, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství namítla, že dovolatelem použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu byl uplatněn pouze formálně. Tento důvod je po věcné stránce naplněn pouze tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorně uvedených důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. řádu. Tvrdí-li dovolatel, že s ohledem na porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, pak bez ohledu na objektivitu jeho námitky nelze v daném případě dovodit splnění podmínek §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Tedy z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle názoru státní zástupkyně rozhodně neplyne tento způsob nápravy porušení práva na spravedlivý proces, který má svoje specifické podmínky a kterým by se v případě obviněného M. B. zcela minul účel trestního řízení, který je třeba naplnit ve vztahu ke všem subjektům na něm zúčastněným. V této souvislosti přitom státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 6 Tdo 578/2002.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tudíž uzavřela, že uvedený dovolací důvod byl v rozporu se svým zákonným účelem pouze tvrzen a nikoliv věcně odůvodněn, přičemž použitá argumentace nepokrývá ani další dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. řádu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby takto ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného M. B. přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud se proto mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného M. B. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 27. 2. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému M. B. dne 15. 7. 2002 a jeho obhájci, Mgr. V. E., dne 9. 7. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 5. 9. 2002 u Okresního soudu ve Zlíně, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného M. B. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný M. B. své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Samotnou nepřípustnost trestního stíhání, vedeného proti jeho osobě, přitom obviněný dovodil z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nejvyšší soud vycházel v obecné rovině především z toho, že podle §231 odst. 1 tr. řádu soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu, kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož, jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je ostatně zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil možnost postupu korespondujícího závěrům přijatým v obou napadených rozhodnutích a možnost takového postupu ani nenaznačil.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná i ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu, podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování tohoto stavu trestní stíhání zastavit, naprosto nepřijatelná. Tímto postupem by byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něho ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího). Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. §223 odst. 1, odst. 4 tr. řádu a §231 odst. 1, odst. 3 tr. řádu), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání věci trvá (srov. §11 odst. 3 tr. řádu).
Takovým řešením by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud České republiky proto ve shodě s již vzpomenutým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Především však není akceptovatelné, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něho ze zásady oficiality, aniž by vyvinul dostatečnou iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného M. B., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného M. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k