ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.180.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 180/2020-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 To 208/2019-237, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 76/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 2. 2019, č. j. 3 T 76/2018-214 , byl obviněný A. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 20. 11. 2015 uzavřel se společností Generali Pojišťovna a. s., smlouvu č. XY, s předmětem pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zn. Nissan Navara, r. v. 2008, VIN XY, RZ XY, včetně pojištění proti odcizení, kdy vlastnictví vozidla doložil fingovanou kupní smlouvou ze dne 16. 11. 2015, údajně uzavřenou v Berlíně s osobou N. C., nar. XY, za kupní cenu 10 200 EUR, ač věděl, že k deklarované koupi vozidla nedošlo a následně,
dne 17. 2. 2017 oznámil společnosti Generali Pojišťovna a. s., coby škodní událost, odcizení tohoto vozidla, k němuž mělo dojít dne 31. 1. 2017 na parkovišti u prodejny OBI v Mostě, v důsledku čehož byla tato událost zaevidována a řešena pod č. XY, ač věděl, že k deklarovanému odcizení vozidla k jeho škodě nemohlo dojít,
neboť namísto vozidla, jehož koupi a odcizení předstíral, byl držitelem pouze technického průkazu a identifikačního štítku VIN XY z vozidla totálně havarovaného v roce 2012 a následně demontovanému na náhradní díly, přičemž neoprávněným vyplacením pojistného plnění by společnosti Generali Pojišťovna a. s. vznikla škoda ve výši 230 000 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 To 208/2019-237 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Císaře dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to samosoudkyně Okresního soudu v Mostě Mgr. Dagmar Šebková.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledává dovolatel v tom, že dne 17. 2. 2017, tedy před zahájením trestního stíhání, vydala příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř. samosoudkyně Mgr. Dagmar Šebková, která poté ve věci meritorně rozhodla. Poukázal přitom na §30 odst. 2 větu druhou tr. ř., kde sice tento úkon není výslovně uveden, avšak znění tohoto ustanovení je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V souladu s právem na spravedlivý proces má každý právo, aby byla jeho záležitost projednána nezávislým a nestranným soudem. O nestrannosti soudu, kdy rozhodovala samosoudkyně, však nelze hovořit za situace, když v přípravném řízení vydala tento příkaz. Svědčí o tom především jeho odůvodnění, kde soudkyně naprosto neobjektivně hodnotila v jeho neprospěch jednotlivé skutečnosti a stejně je pak hodnotila i v odsuzujícím rozsudku. Má tedy za to, že přestože v §30 odst. 2 větě druhé tr. ř. není příkaz podle §88a odst. 1 tr. ř. výslovně uveden, je dána podjatost této soudkyně, neboť jej vydáním příkazu a zvláště jeho odůvodněním vyloučila z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že nemůže namítat nesprávná skutková zjištění (poukázal však přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05). Namítl pak, že v hlavním líčení byl podle §211 odst. 1 tr. ř. čten protokol o výslechu svědka N. C. na č. l. 34-42, ve spisu však takový výslech svědka není, když ve spise je pouze listina v německém jazyce s datem 24. 7. 2017, k níž je připojen pouze její „pracovní překlad“. Obviněný má za to, že tento tzv. výslech bez českého překladu, pořízený před zahájením jeho trestního stíhání, k čemuž došlo až usnesením ze dne 9. 10. 2017, nelze číst jako důkaz v hlavním líčení. Navíc poukázal na údaje, které podle jeho mínění zjevně nemohou korespondovat a nekorespondují s dalšími údaji ve spise.
7. Dále obviněný namítl, že v řízení prokázal kupní smlouvou koupi vozidla, což potvrdil i svědek T. S. Řada dalších osob potvrdila, že uvedené vozidlo používal. Přesto soud dospěl k absurdnímu závěru, že vlastnil pouze technický průkaz a identifikační štítek, ač řádně platil pojistné a s vozidlem prakticky denně jezdil. Svědek L. také potvrdil, že uvedené vozidlo viděl a provedl nejméně čtyři fotografie. Soudy vůbec nezjišťovaly, co se s vozidlem dělo poté, co jej měla společnost TURUS s. r. o. prodat. Za období od května 2013 do listopadu 2015 mohlo být vozidlo různě opraveno a prodáno dalším osobám. Nic se však nemění na tom, že vozidlo za 10 200 EUR koupil v Berlíně dne 16. 11. 2015, za přítomnosti svědka T. S. a pak vozidlo řádně přihlásil k registraci v ČR a vozidlo řádně prošlo technickou prohlídkou. Nebylo prokázáno, co je znakem objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Ničeho se nedopustil a nebylo mu prokázáno, že by uvedl nepravdivý údaj při uzavření pojistné smlouvy nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění po odcizení vozidla. Z celého trestního řízení není zřejmé, jaké nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje měl uvést nebo podstatné údaje zamlčet. Pokud vznikly nesrovnalosti ohledně uvedeného vozidla, jsou na vrub někomu jinému, protože on ho řádně zakoupil, zajistil jeho technickou kontrolu a registraci v ČR a až do jeho odcizení byl jeho vlastníkem. Pokud byl někdo poškozen nebo podveden, byl to on sám. Soudy obou stupňů nesprávně zjistily způsobenou škodu, když neodečetly to, co na pojistném zaplatil či to, co musel investovat do údržby a opravy automobilu od doby jeho koupě po jeho odcizení.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 To 208/2019, i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 2. 2019, č. j. 3 T 76/2018-214, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, avšak aby s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. o věci rozhodl jiný soudce Okresního soudu v Mostě nežli Mgr. Dagmar Šebková.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí námitek dovolatele uvedl následující.
10. Pokud jde o námitky obsahově relevantní prezentovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zmínil, že výčet důvodů pro vyloučení soudce činného v přípravném řízení z vykonávání úkonů v projednávané věci po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu určený v §30 odst. 2 větě druhé tr. ř. je taxativní, což konstatoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I. Vystupování soudce v přípravném řízení není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stadiu po podání obžaloby, nejde-li o tyto taxativně stanovené důvody. Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, aby u něho vznikly důvodné pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce učinil – byť jen předběžný – úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný.
11. Z textu daného příkazu vydaného soudkyní Mgr. Dagmar Šebkovou dne 17. 2. 2017 pod sp. zn. 3 Nt 11504/2017 přitom neplyne, že by tato při jeho vydání učinila předběžný úsudek o tom, že právě pozdější obviněný A. T. je pachatelem trestného činu. Příkaz byl navíc vydán v jiném trestním řízení vedeném tehdy policejním orgánem pro podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž měl být proveden odcizením předmětného vozidla oznámeným právě A. T. figurujícím v tom čase v postavení poškozeného. Na okraj doplnil, že údaje získané podle §88a odst. 1 tr. ř. nakonec neměly povahu důkazů skutečně podstatných pro prokázání viny obviněného. Především však ze spisového materiálu vyplývá, že okolnost vydání daného příkazu soudkyní Mgr. Šebkovou byla obviněnému již v původním řízení dobře známa, kdy mimo jiné dne 14. 11. 2017 využil se svým tehdejším obhájcem právo k nahlédnutí do spisu obsahujícího tento příkaz, a před rozhodnutím soudu druhého stupně jím nebyla namítnuta. Za takových okolností ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve své části za středníkem použití tohoto důvodu dovolání výslovně vylučuje.
12. Jestliže jsou v dané souvislosti nastíněny údajné rozpory s Úmluvou, pak tímto se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1600/2015, kdy poukázal mimo jiné na to, že Evropský soud pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku (č. 10486/83, rozsudek ze dne 24. 5. 1989) vyslovil princip, podle kterého skutečnost, že soudce učinil některá procesní rozhodnutí v průběhu přípravného řízení, nemůže samo o sobě zpochybnit jeho nestrannost, pokud zde ovšem nejsou určité zvláštní okolnosti, které by vedly k opačnému závěru. Takové zvláštní okolnosti byly shledány například právě ve věci Hauschildt proti Dánsku, kdy byla při rozhodnutí soudce o vazbě obviněného překročena míra mezi konstatováním existence pouhého podezření a konstatováním viny. V tomto případě však soudkyně Mgr. Dagmar Šebková míru konstatování existence pouhého podezření a nikoliv viny nepřekročila, když se toliko obecně vyjadřovala k okolnostem odůvodňujícím vydání samotného příkazu, jež však v žádném případě nemohly postačovat pro uznání konkrétní osoby vinnou trestným činem.
13. Pokud jde o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k těm státní zástupce uvedl, že v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Námitky obviněného týkající se toho, že ve skutečnosti byl sám poškozen, předmětný vůz opravdu vlastnil a tento mu byl skutečně odcizen, jsou tedy bezpředmětné, neboť směřují právě do oblasti skutkových zjištění soudů. Tato zjištění se opírají o provedené výpovědi svědků, resp. se souhlasem procesních stran přečtené úřední záznamy o jejich podaných vysvětleních, jakož i o listinné důkazy specifikované v odůvodnění jejich rozhodnutí. Skutková zjištění a úvahy soudů k nim vedoucí včetně pečlivého rozboru provedených důkazů jsou obsažena zejména v odstavci 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v odstavcích 7-8 odůvodnění usnesení soudu druhostupňového, přičemž s těmito se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ně plně odkázal.
14. Státní zástupce dále připomněl judikaturu Ústavního soudu stejně jako teoretická východiska stran tzv. extrémního rozporu. Podle nich jedním z důvodů pro zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je vadná realizace důkazního řízení, a to situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Připustil, že výpověď N. C. obsažená na č. l. 34-42 spisu nemá atributy protokolu o výslechu svědka a zřejmě ani úředního záznamu o podaném vysvětlení, které soud může v hlavním líčení přečíst v souladu s §211 tr. ř. namísto výslechu svědka. Prvoinstanční soud tak učinil dne 24. 10. 2018 se souhlasem státního zástupce i obviněného a jeho přítomného obhájce. Přes spornou formu této výpovědi považoval státní zástupce za nutné uvést, že pokud obviněný za přítomnosti obhájce souhlasil s jejím přečtením, byť byla nesprávně označena jako protokol o výpovědi svědka, přičemž její obsah i formu z dřívějšího nahlížení do spisu nepochybně znal, pak jen sotva mohlo dojít k narušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces či jiných základních práv a svobod. I kdyby však měla být tato výpověď z okruhu použitelných důkazů vyloučena, pak zbývá dostatek dalších důkazů plně postačujících pro správnost dovození viny obviněného soudy. Ty totiž své rozhodnutí neopřely zdaleka jen o odkazovanou výpověď jako o jakýsi osamocený důkaz, ale o řadu důkazů dalších tvořících i bez ní ucelený řetězec. Úvahy obsažené v dovolání, podle nichž mohlo být vozidlo opraveno, znovu prodáno anebo mohly být použity jen jeho části, nemají žádnou oporu v provedeném dokazování a jeví se jako krajně nepravděpodobné či spíše nemožné. Z videozáznamu zachycujícího údajné odcizení auta pak je evidentní, že o žádné skutečné odcizení nešlo, a proto by skutek byl trestným činem dokonce i kdyby pojištěný vůz obviněný skutečně vlastnil. Ani při nezohlednění výpovědi N. C. by se tedy skutková zjištění soudů nedostala do extrémního rozporu s provedenými důkazy a nebylo by porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
15. Námitka dotýkající se možného nenaplnění znaku větší škody ve smyslu §210 odst. 4 tr. zákoníku v návaznosti na §138 odst. 1 tr. zákoníku se jeví jako zcela lichá, poněvadž není žádný důvod, aby od její, pro trestněprávní účely stanovené výše byly odečítány platby pojistného nebo dokonce investice do údržby a opravy automobilu od jeho zakoupení po odcizení. Dovolatel zde pravděpodobně zaměňuje škodu jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty s pojmem prospěch, u něhož by takové úvahy mohly mít místo. Výše prospěchu je však v tomto konkrétním případě pro právní kvalifikaci skutku irelevantní.
16. Státní zástupce doplnil, že ze znění dovolání plyne, že obviněný přes jeho výslovné neuvedení uplatnil fakticky též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle jeho názoru zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani tento důvod dovolání.
17. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že námitky obviněného, které odpovídají §265b odst. 1 písm. b), g), eventuálně písm. l ) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
20. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
21. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
22. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
23. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
29. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel namítl, že samosoudkyně Okresního soudu v Mostě Mgr. Dagmar Šebková by měla být vyloučena z projednávání jeho věci, neboť v přípravném řízení vydala příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř. a jeho odůvodnění svědčí o nedostatku její nestrannosti. Přestože by tato námitka mohla citovanému dovolacímu důvodu odpovídat, je jeho použití vyloučeno v důsledku nesplnění podmínky uvedené ve znění tohoto dovolacího důvodu za středníkem. Zvolený dovolací důvod nemůže být úspěšně uplatněn tehdy, pokud v případě, že dovolateli byla tato okolnost v předcházejícím řízení známa, ji nenamítl před rozhodnutím soudu druhého stupně.
30. Dotčený příkaz Okresního soudu v Mostě č. j. 3 Nt 11504/2017-4, vydala samosoudkyně Mgr. Dagmar Šebková dne 17. 2. 2017, a to – jak správně poukázal státní zástupce – v odlišné trestní věci vedené policejním orgánem pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kde dovolatel vystupoval v postavení poškozeného. Obviněný byl seznámen s obsahem spisu při jeho studiu dne 14. 11. 2017, kdy podle záznamu o nahlédnutí do spisu spolu se svým obhájcem prostudoval celý spis a pořídil si fotodokumentaci na svůj osobní fotoaparát (č. l. 111). Po skončení vyšetřování obviněný znovu dne 29. 11. 2017 prostudoval celý spis. Dne 13. 6. 2018 obviněný osobně převzal obžalobu a trestní příkaz Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 5. 2018, č. j. 3 T 76/2018-191, vydaný samosoudkyní Mgr. Dagmar Šebkovou v projednávané věci. Nejpozději v tomto okamžiku se tedy dozvěděl o tom, že tato samosoudkyně, jež vydala příkaz podle §88a tr. ř. v přípravném řízení, rozhodovala v jeho věci po podání obžaloby. Obviněný však tuto skutečnost v žádném stádiu trestního řízení do rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho odvolání nenamítl a poprvé tuto námitku vznesl až ve svém dovolání ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod nelze použít, neboť přestože o namítané skutečnosti věděl minimálně již od 13. 6. 2018, před rozhodnutím soudu druhého stupně ji nenamítl. Pouze nad rámec nezbytného, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítaná skutečnost nezasáhla do práva obviněného na spravedlivý proces, uvádí dovolací soud následující skutečnosti.
31. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení učinil jeden ze zde jmenovaných úkonů. Výčet úkonů učiněných v projednávané věci soudcem v přípravném řízení, které bez dalšího zakládají důvod pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve stadiu po podání obžaloby, je taxativní. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu (srov. §180 a 175b) je tedy z rozhodování (v prvním i druhém stupni) vyloučen soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku (srov. §83), nařídil prohlídku jiných prostor a pozemků (srov. §83a), vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu [srov. §68, §69 odst. 1, 4, 5, §72 odst. 1, §72a odst. 2, §73b odst. 1, 2, 3, 4] (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 377). V uvedeném výčtu úkonů, jak připouští také dovolatel, není uveden příkaz podle §88a tr. ř. Soudce, který v přípravném řízení vydal takový příkaz proto není na základě §30 odst. 2 tr. ř. bez dalšího vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby.
32. Takový soudce by mohl být z projednávání věci vyloučen při splnění podmínek podle §30 odst. 1 tr. ř., ani tato situace však v projednávané věci nenastala. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Dovolatel shledává absenci nestrannosti samosoudkyně ve znění jejího odůvodnění předmětného příkazu podle §88a tr. ř., v němž podle jeho mínění hodnotila naprosto neobjektivně a v jeho neprospěch jednotlivé skutečnosti. S jeho názorem se však nelze ztotožnit. Z odůvodnění předmětného příkazu nevyplývají skutečnosti, na základě nichž by mohly vyvstat pochybnosti o nestrannosti soudkyně. Zjištění uvedená v odůvodnění příkazu přímo vyplývají ze shromážděného spisového materiálu a dostupných důkazů. Nesvědčí zároveň o tom, že by učinila předčasný závěr o vině dovolatele. Především bylo v té době vedeno řízení na základě oznámení dovolatele a vystupoval v něm v postavení poškozeného. Na základě v příkaze jmenovaných nesrovnalostí bylo důvodné podezření, že dovolatel (tehdy oznamovatel) osobu, která měla s vozidlem odjet, přivezl s sebou. V té době však nebyla ani hlášena pojistná událost. Nelze proto dospět k závěru, že by soudkyně učinila předběžný závěr o vině obviněného nebo že by nevystupovala ve věci nestranně.
33. Dovolatel namítl, že samotné znění §30 odst. 2 věty druhé tr. ř. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právem na spravedlivý proces. Státní zástupce v této souvislosti přiléhavě odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku (č. 10486/83, ze dne 24. 5. 1989), kde tento soud uvedl, že skutečnost, že soudce rozhodoval již v přípravném trestním řízení, nezakládá přímo pochybnost o jeho nestrannosti. Nicméně pokud při svém rozhodování v přípravném řízení musí brát v úvahu prvek viny obviněného, je jeho nestrannost zpochybněna, má-li později rozhodovat o jeho vině. Ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku (č. 15651/89, rozhodnutí ze dne 22. 4. 1994) dodal, že přestože je mínění obviněného důležité, není rozhodující, přičemž rozhodující je, jestli jsou jeho obavy objektivně opodstatněné. Ve věci De Cubber proti Belgii (č. 9186/80, rozhodnutí ze dne 26. 10. 1984) také upozornil, že podstatná je povaha opatření přijímaných soudcem v přípravném řízení, přičemž soudce si nesmí vytvořit v průběhu svého rozhodování v přípravném řízení žádné stanovisko o vině obviněného.
34. Obdobně v minulosti judikoval opakovaně Nejvyšší soud (mj. usnesení ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008, které Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3046/08). Uvedl přitom, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to bez dalšího důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř., je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil byť jen předběžný úsudek o vině pachatele trestného činu, a to podobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení.
35. Je tedy zřejmé, že požadavky dané Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním a Nejvyšším soudem spolu korespondují. V projednávané věci je proto podstatné, že jak bylo výše vyloženo, v případě rozhodování samosoudkyně v přípravném řízení nevyvstaly pochybnosti o její nestrannosti, když nebyl shledán ani náznak toho, že by soudkyně v tomto stádiu řízení činila závěr o vině obviněného. Nebyl tedy naplněn důvod pro vyloučení samosoudkyně z vykonávání úkonů podle §30 odst. 1 ani odst. 2 tr. ř. Nedošlo ani k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces tím, že by soudkyně měla být vyloučena z jiného důvodu. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel jednak uvedenou námitku nemohl z výše uvedených důvodů vznést v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a jednak, i kdyby to možné bylo, musela by být shledána zjevně neopodstatněnou.
36. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , námitka dovolatele vznesená pod dovolacím důvodem stran výpočtu výše škody, kterou svým jednáním dovolatel mohl způsobit, by sice mohla uvedenému dovolacímu důvodu odpovídat, nebyla však shledána opodstatněnou. Zbývající námitky dovolatele jsou buďto procesního charakteru nebo směřují proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu tak, jak je potvrdil soud odvolací, kdy dovolatel předkládá vlastní verzi události založenou na odlišném hodnocení soudem provedených důkazů. Takové námitky však nemohou zvolený dovolací důvod naplnit, neboť nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
37. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
38. Jedinou námitkou dovolatele, která odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, je ta týkající se naplnění znaku výše škody, ani tato námitka však není opodstatněná. Obviněný uvedl, že při posuzování naplnění uvedeného znaku soudy nezjišťovaly a neodečetly od zjištěné výše to, co sám zaplatil na pojistném, či to, co investoval do údržby a opravy automobilu.
39. Nejvyšší soud se k uvedenému již v minulosti vyjádřil např. ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1279/2018, kde upozornil, že je v souladu s ustálenou judikaturou třeba odlišit institut výše škody jako znak skutkové podstaty trestného činu od škody způsobené trestným činem, která byla poškozenému nahrazena a která nijak nesouvisí s podmínkami trestní odpovědnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1336/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002, publikované pod č. 9/2004 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba uvést, že škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, publikované pod č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).
40. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že naplnění kvalifikačního znaku způsobení větší škody bylo ve věci obviněného posouzeno správně. Jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 230 000 Kč, tedy větší škody, jíž je podle §138 tr. zákoníku škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, neboť pojistné plnění nebylo pojišťovnou vyplaceno. Pro posuzování naplnění znaku skutkové podstaty způsobení škody je podstatná právě výše pojistného plnění. Pokud by k pojistné události došlo, ale vlivem jednání obviněného, kdy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, by bylo pojistné plnění vyplaceno ve větší výši, než by mu náležela, pokud by uvedl údaje pravdivé, pro posouzení způsobené škody by byl podstatný rozdíl mezi těmito částkami. V projednávané věci však k pojistné události vůbec nedošlo, neboť bylo prokázáno, že obviněný předmětné vozidlo nikdy nevlastnil a odcizení vozidla bylo předstírané. Výše škody, kterou se obviněný pokusil způsobit, proto přímo odpovídá pojistnému plnění, které by mu bylo vyplaceno, pokud by byl čin dokonán. Není proto důvod od výše škody, kterou se dovolatel pokusil způsobit, odečítat jím zaplacené pojistné ani jiné jím vynaložené náklady na údržbu vozidla, a to tím spíše, když bylo prokázáno, že vozidlo nikdy nevlastnil.
41. Námitka dovolatele týkající se výslechu svědka N. C. sice neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, případná vada důkazního řízení by však mohla způsobit porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a jako takovou se jí proto Nejvyšší soud musí zabývat. Výslech svědka N. C. byl německými policejními orgány proveden na základě žádosti ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, a tedy bez přítomnosti jeho obhájce. Výslech poté nebyl opakován po zahájení trestního stíhání, a obhájci tak nebylo umožněno se výslechu zúčastnit a svědku klást otázky. Došlo tak k narušení kontradiktornosti řízení, když byla omezena možnost obhajoby svědka vyslýchat. Na druhou stranu však nelze pominout, že v hlavním líčení obviněný i obhájce se čtením této výpovědi souhlasili, a to vzhledem k jejich nahlížení do spisu s plnou znalostí formy a obsahu této listiny, přičemž je připojena poznámka „bez připomínek“ (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 24. 10. 2018, č. l. 201 verte). Žádné námitky obviněný nevznesl ani v rámci odvolacího řízení, a to ani v písemné podobě svého odvolání ani v rámci veřejného zasedání. Námitka obviněného tak byla vznesena poprvé až v dovolacím řízení, a to přestože v hlavním líčení s provedením důkazu výslovně souhlasil a neměl k tomuto důkazu připomínky. Uvedené však nemění nic na skutečnosti, že k určitému procesnímu pochybení došlo a je třeba posoudit jeho dosah.
42. V této souvislosti je vhodné připomenout, že z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnosti uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Jinými slovy je třeba posoudit, jestli by absence uvedeného důkazu měla vliv na důkazní situaci v projednávané věci v tom smyslu, že bez tohoto důkazu by nebyla důkazní situace dostatečná pro závěr o vině obviněného.
43. Výpovědí tohoto svědka, jejíž český překlad je založen na č. l. 31-32, bylo zjištěno, že tato osoba nezná obviněného a nikdy předmětné vozidlo neprodala. Uvedená část obhajoby obviněného spočívající v tom, že předmětné vozidlo od tohoto svědka zakoupil, však byla vyvrácena kromě této výpovědi také dalšími, zcela procesně správně provedenými, důkazy. Výpověďmi svědků J. T. a M. K. bylo prokázáno, že vozidlo s uvedeným VIN zakoupila společnost TURUS s. r. o. nepojízdné po dopravní nehodě, přičemž vymontovala motor a samotný skelet vozidla prodala dále. Z listinných důkazů – německého technického průkazu vozidla (č. l. 68-69), znaleckého posudku a fotografií (č. l. 43-53), českého technického průkazu (č. l. 73-74) stejně jako protokolu o technické prohlídce (č. l. 60-65) vyplynulo, že nesouhlasí barva předmětného vozidla ani stav ujetých kilometrů s vozidlem užitým při technické kontrole. V hlavním líčení byl také řádně proveden důkaz listinou, a to vzorem smlouvy (č. l. 33), kterou svědek N. C. při obchodních jednáních běžně používá, který je naprosto odlišný od smlouvy předložené obviněným (č. l. 92). Z uvedeného je zřejmé, že i bez předmětného výslechu svědka byla důkazní situace v projednávané věci dostatečná k závěru o vině obviněného a skutková zjištění tak zcela obstojí i bez tohoto důkazu. Je tedy na místě uzavřít, že uvedené procesní pochybení nemělo vliv na správnost skutkových zjištění a dotyčné omezení obhajovacích práv obviněného, kdy výslechu nebyl přítomen obhájce, ho nezkrátilo na možnosti uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí. Uvedená vada proto nepředstavuje takový zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, který by vyžadoval nápravu prostřednictvím zrušení napadených rozhodnutí.
44. Přestože námitka obviněného, že „není z celého trestního řízení zřejmé, jaké nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje měl uvést nebo podstatné údaje zamlčet“ zdánlivě odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, nelze ji za takovou považovat, neboť byla vznesena toliko formálně, aniž by byla doplněna jakýmkoliv odůvodněním či argumentací. Krom toho námitka neodpovídá skutečnosti. V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že se obviněný dopustil trestného činu tím, že uvedl nepravdivé údaje, a z tzv. skutkové věty jasně plyne, že k tomu došlo jednak doložením fingované kupní smlouvy, přestože k deklarované koupi vozidla nedošlo, a jednak oznámením škodní události pojišťovně - odcizení vozidla, přestože k tomuto rovněž nikdy nedošlo.
45. Rovněž zbývající námitky obviněného jsou ryze skutkové povahy, kdy opakuje svoji obhajobu z předcházejícího řízení, podle níž uvedené vozidlo vlastnil, pravidelně užíval, řádně přihlásil a byla provedena technická prohlídka. S uvedenými námitkami se však vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
46. Pokud jde o námitky obviněného, že jeho užívání vozidla bylo dostatečně prokázáno, odvolací soud správně uvedl, že důkazy předložené obviněným pouze prokazují, že užíval vozidlo jiné, které přihlásil do provozu v ČR pod identifikačními údaji havarovaného vozidla (bod 8. usnesení). V této souvislosti nelze opomenout pochybení pracovníků technické kontroly a svědka J. L., která vedla k tomu, že nebyly zjištěny nesrovnalosti mezi vozidlem, které obviněný skutečně přihlašoval, a dokumenty týkající se vozidla deklarovaného. Svědek M. A., do protokolu o technické prohlídce uvedl barvu černou, přestože v dokladu ze SRN byla uvedena barva šedá a tuto nesrovnalost náležitě v protokole nezaznamenal, jak podle jeho slov řádný postup vyžadoval, a zkontroloval pouze nalepovací štítek s VIN. Svědek J. L. také vyfotografoval pouze samolepící štítek vozidla s VIN a neučinil tak přímo při podepisování smlouvy, ale dodatečně. Zároveň neprovedl ani žádnou kontrolu podle technického průkazu. Uvedené je v rozporu s běžným postupem, a byl proto pro uvedená pochybení řešen a potrestán i zaměstnavatelem. Je tedy zřejmé, že ani při technické kontrole ani při uzavírání pojišťovací smlouvy nebyl zkontrolován kovový štítek s VIN nebo vyražený VIN. Jak již bylo výše uvedeno, dokazováním byly zjištěny nesrovnalosti mezi údaji o vozidle s uvedeným VIN a vozidlem, se kterým obviněný podstoupil technickou prohlídku a které použil při uzavření pojistné smlouvy. Nesrovnalosti byly jednak v barvě vozidla – předmětné vozidlo bylo podle znaleckého posudku, fotografií i německého technického průkazu šedé, přičemž při technické kontrole i přihlášení vozidla byla zjištěna černá barva, a jednak ve stavu ujetých kilometrů, kdy neodpovídá údaj uvedený ve znaleckém posudku (87 492 km č. l. 43), protokolu o technické prohlídce (21 613 km, č. l. 64) ani smlouvě předložené obviněným (35 500 km, č. l. 92). Jednoznačně tak byla vyvrácena obhajoba obviněného a bylo najisto prokázáno, že předmětné vozidlo nikdy nevlastnil. Stejně tak byla prokázána skutečná historie předmětného vozidla od jeho havárie v SRN a jeho koupě v dražbě společností DAVOAUTA s. r. o. po další prodej společnosti TURUS s. r. o., která z auta vyjmula motor a dále prodala pouze jeho skelet. Nutnost dále prokazovat, co se s předmětným vozidlem stalo, nevyvstala, neboť tato informace není pro toto řízení relevantní, když bylo jednoznačně prokázáno, že předmětné vozidlo obviněný nikdy nevlastnil.
47. Stejně tak nalézací soud v bodě 12. odůvodnil, na základě kterých důkazů a zjištění dospěl k závěru, že odcizení vozidla bylo pouze předstírané. Na str. 6 předně poukázal na podezřelé okolnosti údajné krádeže zachycené na kamerovém záznamu. Obviněný zcela nelogicky zaparkoval v místě poměrně vzdáleném od vchodu do obchodu, které bylo skryté před kamerami tak, že z vozidla byla vidět pouze jeho zadní část, a to přestože na parkovišti stálo pouze pět aut a obviněný tak mohl zaparkovat přímo u vchodu. Osoba, která s vozidlem následně odjela, do uzamknutého auta opatřeného imobilizérem vnikla za 29 vteřin, z čehož je zřejmé, že musela mít klíč. Obviněný přitom deklaroval, že k autu byl pouze jeden klíč, který měl u sebe. S těmito závěry se plně ztotožnil také odvolací soud.
48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka, kterou dovolatel uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou. Co se týče zbývajících, námitek, v rozhodující míře obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu