ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1279.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1279/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 60/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 7 T 60/2017, a to v části výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody uložené podle §228 odst. 1 tr. ř. vůči poškozeným Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici č. 656/3, v částce 289 300 Kč, a Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem 120 84 Praha 2, Bělehradská č. 132, v částce 98 800 Kč.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití §265 tr. ř. se poškozené Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici č. 656/3, a Generali Pojišťovna, a. s., se sídlem 120 84 Praha 2, Bělehradská č. 132, odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 7 T 60/2017, uznán vinným, že
I.
1) v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce října a listopadu 2012 ve XY, okr. Cheb, v místě svého bydliště, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Rizikové životní pojištění č. 3812838681, opatřené datem 21. 10. 2012, s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, vědomě zamlčel, že ve stejný den uzavírá další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, a to:
- u společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se kterou týž den uzavřel pojistnou smlouvu Rytmus č. 046447284 s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 31. 10. 2012,
- u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se kterou týž den uzavřel pojistnou smlouvu o životním pojištění Perspektiva č. 1430380103, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
a takto jednal přesto, že v dotazníku byl jednoznačně dotazován na skutečnost, zda má uzavřeno nebo zažádáno o další životní, úrazové nebo důchodové pojištění u jiných pojistitelů a v tomto uvedené pojistné smlouvy neuvedl, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělil, pojistitel by s obviněným pojistnou smlouvu neuzavřel a v případě zjištění zatajení uvedených skutečností po uzavření smlouvy by pojistitel od pojistné smlouvy odstoupil od počátku, přičemž obviněnému na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy bylo postupně vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistných událostí ze dne 28. 1. 2013 (poranění zápěstí pravé ruky), ze dne 17. 3. 2013 (pohmoždění genitálií) a ze dne 30. 3. 2014 (poranění levého kolena) v celkové výši 115 500 Kč a po odečtení uhrazených plateb pojistného tak obviněný způsobil poškozené společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 57 408 Kč, přičemž v důsledku pojistné události ze dne 29. 8. 2014 (poranění pravého ramena) by obviněnému na pojistném plnění byla vyplacena další částka ve výši 33 800 Kč, k čemuž však již nedošlo,
2) v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce října a listopadu 2012 ve XY, okr. Cheb, v místě svého bydliště, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Rytmus č. 046447284 (Investiční životní pojištění), opatřené datem 31. 10. 2012, s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, vědomě zamlčel, že ve stejný den uzavírá další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, a to
- u společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se kterou týž den uzavřel pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění č. 3812838681, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
- u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se kterou týž den uzavřel pojistnou smlouvu o životním pojištění Perspektiva č. 1430380103, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
a takto jednal přesto, že v dotazníku byl jednoznačně dotazován na skutečnost, zda má uzavřeno nebo zda v současné době jedná o uzavření další pojistné smlouvy a v tomto uvedené pojistné smlouvy neuvedl, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělil, pojistitel by s obviněným nesjednal připojištění trvalých následků úrazu, denního odškodného a pracovní neschopnosti, na podkladě kterých obviněný následně čerpal pojistná plnění, přičemž obviněnému na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy bylo postupně vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistných událostí ze dne 28. 1. 2013 (poranění zápěstí pravé ruky), ze dne 17. 3. 2013 (pohmoždění genitálií), ze dne 30. 3. 2014 (poranění levého kolena) a ze dne 29. 8. 2014 (poranění pravého ramena) v celkové výši 289 300 Kč a obviněný tak způsobil poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 289 300 Kč,
3) dne 27. prosince 2012 ve XY, okr. Cheb, v místě svého bydliště, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Flexi životní pojištění č. 7007372853 (na podkladě návrhu č. 0013675910) s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., s počátkem pojištění od 1. 1. 2013, nepravdivě uvedl, že nemá sjednáno další životní pojištění, úrazové pojištění, pojištění denních dávek nebo pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci u jiné pojišťovny, a to přesto, že v té době měl uzavřeny další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, a to:
- u společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rytmus č. 046447284 s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 31. 10. 2012,
- u společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění č. 3812838681, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
a takto jednal přesto, že v dotazníku byl jednoznačně dotazován na skutečnost, zda má sjednáno životní pojištění, úrazové pojištění, pojištění denních dávek nebo pojištění pracovní neschopnosti u jiné pojišťovny a v tomto uvedené pojistné smlouvy neuvedl, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělil, pojistitel by s obviněným pojistnou smlouvu neuzavřel, přičemž obviněnému na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy bylo postupně vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistných událostí ze dne 28. 1. 2013 (poranění zápěstí pravé ruky), ze dne 17. 3. 2013 (pohmoždění genitálií), ze dne 30. 3. 2014 (poranění levého kolena) a ze dne 29. 8. 2014 (poranění pravého ramena) v celkové výši 429 000 Kč a po odečtení uhrazených plateb pojistného tak obviněný způsobil poškozené společnosti Pojišťovna České spořitelny, a. s., škodu v celkové výši 317 530 Kč,
a obviněný tak jednáním popsaným shora v bodě ad 1), 2), 3) způsobil škodu v celkové výši 698 038 Kč,
II.
dne 12. července 2013 ve XY, okr. Cheb, v místě svého zaměstnání, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 9643006152 s pojistitelem Generali Pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 8. 2013, nepravdivě uvedl, že nemá sjednáno další životní nebo úrazové pojištění u jiné pojišťovny, a to přesto, že v té době měl uzavřeny další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, a to:
- u společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rytmus č. 046447284 s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 31. 10. 2012,
- u společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění č. 3812838681, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
- u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu o životním pojištění Perspektiva č. 1430380103, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
- u společnosti Pojišťovna České spořitelny, a. s., se kterou dne 27. 12. 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Flexi životní pojištění č. 7007372853, s počátkem pojištění od 1. 1. 2013,
a takto jednal přesto, že v dotazníku byl jednoznačně dotazován na skutečnost, zda má sjednáno životní pojištění nebo úrazové pojištění u jiné pojišťovny, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělil, pojistitel by s obviněným pojistnou smlouvu neuzavřel, případně by pojistitel s obviněným nesjednal doplňkové úrazové pojištění, na podkladě kterého obviněný následně čerpal pojistná plnění, přičemž obviněnému na podkladě takto uzavřené pojistné smlouvy bylo postupně vyplaceno pojistné plnění v důsledku pojistných událostí ze dne 30. 3. 2014 (poranění levého kolena) a ze dne 29. 8. 2014 (poranění pravého ramena) v celkové výši 98 800 Kč a obviněný tak způsobil poškozené společnosti Generali Pojišťovna, a. s., škodu v celkové výši 98 800 Kč,
III.
dne 30. června 2014 v XY, okr. týž, jako zájemce o uzavření pojistné smlouvy, při uzavírání pojistné smlouvy Vario životní pojištění č. 1306799559 s pojistitelem ČSOB Pojišťovna, a. s., s počátkem pojištění od 1. 7. 2014, nepravdivě uvedl, že není životně pojištěn u jiné pojišťovny, a to přesto, že v té době měl uzavřeny další pojistné smlouvy o životním pojištění u dalších pojistitelů, a to:
- u společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rytmus č. 046447284 s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 31. 10. 2012,
- u společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Rizikové životní pojištění č. 3812838681, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
- u společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se kterou na přelomu měsíce října a listopadu 2012 uzavřel pojistnou smlouvu o životním pojištění Perspektiva č. 1430380103, s počátkem pojištění od 1. 11. 2012, opatřenou datem uzavření 21. 10. 2012,
- u společnosti Pojišťovna České spořitelny, a. s., se kterou dne 27. 12. 2012 uzavřel pojistnou smlouvu Flexi životní pojištění č. 7007372853, s počátkem pojištění od 1. 1. 2013,
- u společnosti Generali Pojišťovna, a. s., se kterou dne 12. 7. 2013 uzavřel pojistnou smlouvu Variabilní životní pojištění Dolce Vita č. 9643006152, s počátkem pojištění od 1. 8. 2013,
a takto jednal přesto, že v dotazníku byl jednoznačně dotazován na skutečnost, zda je životně nebo úrazově pojištěn u některé jiné pojišťovny, přičemž kdyby uvedené skutečnosti pravdivě sdělil, pojistitel by s obviněným pojistnou smlouvu neuzavřel.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako pokračující zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod body I. 1), 2), 3)], jednak jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku (pod bodem II.) a jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem III.). Za to mu uložil podle §210 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozeným UNIQA pojišťovně, a. s., se sídlem 160 12 Praha 6, Evropská 136, ve výši 57 408 Kč, Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici 656/3, ve výši 289 300 Kč, Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem 530 02 Pardubice, náměstí Republiky 115, ve výši 317 530 Kč, a Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem 120 84 Praha 2, Bělehradská 132, ve výši 98 800 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Jana Junga podal proti němu, a rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel namítl, že v daném případě je dán zásadní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy, čímž došlo k popření jeho práva na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že zjištěný skutkový stav v žádném ohledu neumožňoval uznat jej vinným zločinem, resp. přečinem pojistného podvodu, a soudy při hodnocení věci vycházely z arbitrárního hodnocení důkazů a nehodnotily věc v celém jejím kontextu, přičemž vycházely takřka výhradně z hypotéz předestřených obžalobou a nevypořádaly se dostatečně pečlivě s jeho obhajobou. Konkrétně vytkl soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že o uzavření pojistných smluv jednal vždy výhradně s jediným pojišťovacím makléřem M. H., profesionálem v předmětném oboru, jemuž pravdivě a celistvě sdělil veškeré potřebné údaje, a jako laik v dané oblasti se plně spolehl na pravdivost a relevanci jeho tvrzení; jmenovaný makléř věděl o tom, že má sjednáno více pojistných smluv, opakovaně jej ujišťoval, že uzavření více pojistných smluv se neprotiví žádnému zákonnému ustanovení a je naprosto legální a v pořádku, a bylo jeho povinností o tom veškeré dotčené pojišťovny informovat, a to tím spíše, že to byl právě on, kdo veškeré smlouvy předvyplnil a předložil je jemu již vyplněné k podpisu. Doplnil, že nikdy v rámci kontraktačního procesu vůči pojišťovnám nevystupoval napřímo a pokud soudy vyvozují existenci jeho úmyslu uvést pojišťovny v omyl prakticky výhradně ze skutečnosti, že návrhy smluv podepsal, pak jde o závěr stejně odvážný jako vetchý, neboť soudy jej v zásadě trestají za to, že si tyto návrhy podrobně neprostudoval a spolehl se na profesionálního makléře; to ovšem nemůže založit domněnku o jeho úmyslu v jakékoliv formě, tím méně jeho trestní odpovědnost. V této souvislosti poukázal na mandátní smlouvu, jež jasně stanoví, že právě pojišťovací makléř má jednoznačnou povinnost vyplnit návrhy pojistných smluv řádně, dle skutečnosti a pravdivě, a tudíž mu nemůže být kladeno za vinu, zejména ne na poli trestního práva, že makléř své povinnosti zcela zjevně nedostál; z výše uvedeného jasně plyne, že v dané věci je spíše obětí než pachatelem, nikdy by pojišťovnám vědomě neuvedl jakékoli nepravdivé údaje, ani by jim žádné podstatné údaje nezamlčel, a pokud by věděl, že formulář návrhu na uzavření pojistné smlouvy je vyplněn nesprávně a nepravdivě, nikdy by takový formulář vlastnoručně nepodepsal. Měl za to, že závěr nalézacího soudu, že není podstatné, kdo vyplňoval příslušné návrhy smluv, nýbrž to, že tyto podepsal, je chybný, neboť to byl pojišťovací makléř, kdo zjevně nesprávné údaje ohledně konkurujících si pojistných vztahů vyplnil do příslušných kolonek formulářů zlovolně chybně. Tvrdil, že z těchto důvodů u něj naprosto absentuje naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů, a to v obou jejích formách.
6. Obviněný dále vyslovil názor, že v posuzovaném případě je třeba věnovat mimořádnou pozornost dopadu zákonné dikce čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to vše s ohledem na zásadu ultima ratio. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že u trestného činu pojistného podvodu nelze odhlížet od velké variability okolností, za nichž dochází k uzavírání pojistných smluv, přičemž je povinností obecných soudů vzít do úvahy všechny okolnosti, včetně eventuálního nesprávného postupu zástupců poškozených pojišťoven a možného negativního skutkového či právního omylu na straně podezřelého pachatele, a znaky jeho skutkové podstaty je nutno s ohledem na subsidiární roli trestní represe vykládat restriktivně, se zdůrazněním zásady odpovědnosti výlučně za zavinění. Vyjádřil přesvědčení, že závazný právní názor Ústavního soudu přímo učebnicově dopadá na daný případ, když to nebyl on, kdo porušil právní povinnost zakládající trestní odpovědnost podle ustanovení §210 tr. zákoníku, ale nepochybně pojišťovací makléř. Pokud on jako pojištěnec návrhy na uzavření pojistných smluv podepsal, aniž by je četl, a tedy aniž by byl srozuměn s tím, že jsou vyplněny nesprávně a nepravdivě, pak nese odpovědnost ryze občanskoprávní, která má v režimu trestného práva důsledky toliko nedbalostní, nedostačující k naplnění trestněprávní odpovědnosti pro trestný čin pojistného podvodu.
7. Dovolatel rovněž zásadně nesouhlasil s přijatou koncepcí konstrukce škody soudem prvního stupně, jenž uzavřel, že škodou je vždy pouze vyplacené plnění, bez ohledu na to, že řádně hradil pojistné. Namítl, že takový přístup je v příkrém rozporu s definicí škody či újmy v obecném smyslu, kdy se škodou vždy rozumí zmenšení majetku poškozeného v důsledku protiprávního jednání. Vyslovil názor, že při hodnocení výše škody mělo být zásadně vzato v potaz jím uhrazené pojistné plnění a od tohoto zřejmého majetkového prospěchu pojišťoven eventuálně odečteno vyplacené pojistné plnění. Dodal, že ani jeden z rozhodujících soudů navíc otázku výše škody pečlivě nerozebral a neodůvodnil, resp. se s ní přesvědčivě nevyrovnal.
8. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně zdůraznila, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy obou stupňů. Uvedla, že v tomto ohledu lze za relevantně uplatněnou námitku obviněného považovat jednak jeho zásadní výhradu, že v jeho jednání chybí subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §210 tr. zákoníku; současně ji však označila za zjevně neopodstatněnou.
10. V podrobnostech státní zástupkyně poukázala na to, že uvedená námitka byla součástí obhajoby obviněného již od počátku trestního řízení, přičemž oba soudy nižších instancí se s ní již řádně vypořádaly. Vědomost obviněného o tom, že uvádí pojišťovnám nepravdivé údaje, a skutečnost, že tak učinit chtěl, byly provedeným dokazováním jednoznačně prokázány, a sám obviněný připustil, že návrhy (příslušné formuláře) na uzavření smluv (byť zběžně) pročítal a rovněž hovořil s makléřem o možnostech uzavřít smlouvu u více pojišťoven. Přisvědčila, že takovému postupu skutečně fakticky nic nebrání, avšak povinností žadatele je uvádět v žádostech pravdivé a úplné údaje; pokud obviněný podepsal prohlášení (a to v některých případech v ten samý den), že nežádá o uzavření pojištění u jiných pojišťoven, ani žádné jiné pojištění nemá, musel tak vědět, že uvádí nepravdivé údaje. Jak správně uvedl soud prvního stupně, obviněný byl v době uzavírání těchto smluv svéprávný, uměl číst a psát, a neobstojí tak jeho obhajoba, že předpokládal, že i když podepsal prohlášení, že žádné další smlouvy neuzavírá, bude příslušné pojišťovny informovat o této skutečnosti jeho makléř. Státní zástupkyně zdůraznila, že o tom, že jeho úmyslem bylo naopak existenci dalších smluv zatajit, svědčí i to, že ani při uplatňování pojistných událostí nepřiznal existenci dalších pojistných smluv a zatajil, že pojistnou událost uplatňuje i u jiné pojišťovny; tyto formuláře pak vyplňoval již pouze on sám, a naplnil tedy fakticky všechny znaky trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Toto jeho jednání zcela jasně vyvrací jakýkoli jeho omyl nebo pouhou nedbalost při uzavírání pojistných smluv, a naopak prokazuje, že uváděl tyto nepravdivé údaje a zamlčoval podstatné skutečnosti záměrně za účelem získání co nejvyššího pojistného plnění, na které by ale při uvedení pravdivých údajů neměl nárok. Doplnila, že skutečnost, že se jednalo o podstatné údaje ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, je zřejmá z povahy těchto údajů a vyplývá i ze zpráv poškozených pojišťoven, které uvedly, že by za daných okolností smlouvu s obviněným vůbec neuzavřely.
11. Dále státní zástupkyně vyslovila názor, že částečné opodstatnění lze přiznat naopak námitkám obviněného směřujícím do otázky výše škody, a to otázky náhrady škody. Neobstojí sice výhrada obviněného, že byla chybně vypočtena škoda jakožto kvalifikační znak trestného činu pojistného podvodu v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách, kterou měl svým jednáním poškozeným pojišťovnám způsobit, když jím zaplacené pojistné bylo odečteno pouze ve vztahu k některým pojišťovnám, zatímco u jiných považoval soud za způsobenou škodu celou částku poskytnutého plnění. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1336/2017, podle kterého „je třeba odlišit institut výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu od škody způsobené trestným činem, která byla poškozenému nahrazena a která nijak nesouvisí s podmínkami trestní odpovědnosti. Poškozený, který neměl žádný záměr uzavřít spornou smlouvu, věc prodat, byl uveden v omyl lstivým jednáním kupujícího, přičemž celkový kontext jednání obou stran právního jednání vylučuje, aby při stanovení výše způsobené škody coby znaku skutkové podstaty byla odečtena protihodnota, které se dostalo poškozenému“.
12. V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupkyně s poukazem na ustálenou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, publikované pod č. 29/2003 Sb. rozh. tr.) připomněla, že škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal. Vyjádřila přesvědčení, že citované rozhodnutí je možné analogicky aplikovat na danou trestní věc s tím, že obviněný uváděl nepravdivé údaje a zamlčoval podstatné skutečnosti jak při uzavírání pojistné smlouvy, tak při uplatnění práva na plnění z pojištění. Je tedy zřejmé, že pokud by poškozené pojišťovny při uvedení pravdivých údajů s obviněným nikdy smlouvu neuzavřely, případně by nebylo obviněnému poskytnuto plnění z této smlouvy, je třeba za výši škody v tomto smyslu považovat celé vylákané (či požadované, avšak nevyplacené) plnění. V tomto směru tedy soudy pochybily, pokud ve vztahu k poškozené UNIQA pojišťovně, a. s., a Pojišťovně České spořitelny, a. s., při výpočtu škody jakožto kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 4, 5 tr. zákoníku odečetly od výše vylákaného plnění uhrazené platby pojistného, neboť tyto platby mohou mít význam toliko z hlediska výroku o náhradě škody. Současně však upozornila, že se jedná o pochybení jednoznačně ve prospěch obviněného a s ohledem na zákaz reformationis in peius již není možná náprava v rámci dovolacího řízení.
13. Jiná situace pak byla v případě výroku o náhradě škody; zde státní zástupkyně konstatovala, že soudy pochybily v neprospěch obviněného, pokud uložily obviněnému ve vztahu k poškozeným Allianz pojišťovně, a. s., a Generali Pojišťovně, a. s., náhradu škody v plné výši vylákaného pojistného plnění, protože právě z hlediska tohoto výroku bylo namístě zohlednit plnění, jež obviněný těmto poškozeným již poskytl, a uložit mu k náhradě škody toliko rozdíl mezi tím, co obviněný zaplatil na splátkách pojistného, a částkou, která mu byla poskytnuta jako pojistné plnění.
14. Vzhledem k částečné důvodnosti námitek, uplatněných obviněným v rámci deklarovaného dovolacího důvodu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se výroku o náhradě škody poškozené Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, a Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 7 T 60/2017, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit škodu poškozeným Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, ve výši 289 300 Kč, a Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, ve výši 98 800 Kč. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. odkázal poškozené Allianz pojišťovnu, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, a Generali Pojišťovnu, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 9. 11. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. Z tohoto pohledu část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž do značné míry zpochybňoval skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), neboť soudům obou stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, resp. to, že nehodnotily věc v celém jejím kontextu, když vycházely takřka výhradně z hypotéz předestřených obžalobou, aniž by se dostatečně pečlivě vypořádaly s jeho obhajobou.
20. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
21. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci je dán zásadní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy, čímž došlo k popření jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí, řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž podrobně obhajobou obviněného, jejíž těžiště spočívalo v popření subjektivní stránky jeho jednání, a vysvětlil, proč této neuvěřil, jak bude blíže rozvedeno níže (srov. strany 7 až 10 a 13 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 5 jeho usnesení).
23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. V provázanosti s výše uvedenými výhradami obviněný dále konkrétně (a shodně jako již ve svém odvolání a rovněž v rámci své obhajoby před nalézacím soudem, resp. již od počátku trestního řízení) argumentoval tím, že jednal vždy výhradně s jediným pojišťovacím makléřem M. H., profesionálem v předmětném oboru, jemuž pravdivě a celistvě sdělil veškeré potřebné údaje a na jehož profesionalitu se plně spolehl, který veškeré smlouvy předvyplnil a vyplněné mu je předložil pouze k podpisu. V souvislosti s takto tvrzenými skutečnostmi pak zpochybnil závěr soudů o jeho úmyslu, a tedy i o jeho trestní odpovědnosti za trestné činy pojistného podvodu, jimiž jej uznaly vinným, přičemž s poukazem na mandátní smlouvu uzavřenou mezi ním a jmenovaným pojišťovacím makléřem vyslovil názor, že na existenci úmyslu na jeho straně nelze usuzovat výhradně na podkladě faktu, že předmětné návrhy smluv podepsal, obdobně jako mu nemůže být kladeno za vinu zřejmé pochybení pojišťovacího makléře spočívající ve zlovolném chybném vyplnění příslušných kolonek v návrzích daných pojistných smluv a za toto přenášena odpovědnost na něj.
25. Nejvyšší soud shledal, že takové námitky obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu (představující současně podstatu jeho dovolání) lze se značnou mírou tolerance (vzhledem k tomu, že na jejich základě zpochybňoval skutková zjištění soudů učiněná na podkladě provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje s tím, že za dané jednání – zamlčení podstatných údajů a uvedení nepravdivých údajů při uzavírání předmětných pojistných smluv – činil odpovědným svého pojišťovacího makléře) považovat z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu za relevantně uplatněné. Současně však Nejvyšší soud (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státní zástupkyně) dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
26. V obecné rovině je vhodné předně připomenout, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem - §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
27. V případě trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění (§15 tr. zákoníku). Na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku však není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy; proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.
28. Trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4, resp. odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, způsobí-li takovým činem větší škodu, resp. značnou škodu. Uvedená skutková podstata poskytuje ochranu cizímu majetku v souvislosti s řádným sjednáváním pojistných smluv [a dále v souvislosti s likvidací pojistné události a poskytováním pojistného plnění včetně tzv. jiného obdobného plnění v případě písm. b) a c) odst. 1 citovaného zákonného ustanovení]. Pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné [§2 zákona č. 37/2004 Sb., pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“)]. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele (například pojistníka) vedlo k omylu pojišťovny (pojistitele), na základě kterého by poskytla pojistné plnění. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné plnění), na něž mu nevznikl nárok, a tedy způsobení žádného škodlivého následku (účinku), tudíž ani způsobení škody, neboť daný trestný čin je dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů; pokud však pachatel pojistným podvodem takové pojistné plnění vyláká, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §210 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002, publikované pod č. 9/2004 Sb. rozh. tr. a rovněž v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 25/2004 pod č. T 577, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 44/2008 pod č. T 1074). U nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů zákon nevyžaduje, aby šlo o údaje podstatné, neboť v tomto směru jakýkoli nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, který je sdělován, může podstatně ovlivnit rozhodování druhé strany. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že pojistná smlouva by nebyla uzavřena nebo by sice byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Nepravdivými nebo hrubě zkreslenými údaji, popř. podstatnými zamlčenými údaji mohou být mimo jiné informace o všech smlouvách, o nichž pojistník ví, že je jimi táž věc pojištěna proti témuž nebezpečí u více pojistitelů, jakož i údaj o výši pojistných částek nebo limitech pojistného plnění (zamlčení podstatných údajů v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy může spočívat i v zatajení skutečnosti, že pachatel nebo někdo jiný, v jehož prospěch se sjednává, resp. bylo sjednáno pojištění, je již pojištěn pro případ stejné pojistné události u jiné pojišťovny – srov. již shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 44/2008 pod č. T 1074). Je třeba též zdůraznit, že ve smyslu §210 odst. 1 tr. zákoníku je pachatel trestně odpovědný za uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy , tj. kdykoli v průběhu procesu uzavírání pojistné smlouvy nebo provádění změny již uzavřené smlouvy, tedy kdykoli od podání návrhu na uzavření pojistné smlouvy, podávání pozměňujících návrhů až do jejího konečného uzavření. Z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody vyplývá, že větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč a značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč; pokud jde o zavinění u těchto následků, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2083, 2087 až 2089, 2091 a 2095).
29. V posuzované věci se obviněný trestného činu (resp. trestných činů) pojistného podvodu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými a úplnými i soud odvolací, spočívalo (ve stručnosti) v tom, že v souvislosti s uzavíráním pěti smluv o životním pojištění s pojistiteli UNIQA pojišťovnou, a. s., Allianz pojišťovnou, a. s., Pojišťovnou České spořitelny, a. s., Generali Pojišťovnou, a. s., a ČSOB Pojišťovnou, a. s., jednak vědomě zamlčel (v případě prvních dvou jmenovaných pojišťoven) podstatné skutečnosti o tom, že (ve stejný den) uzavírá další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů, a jednak nepravdivě uvedl (ve vztahu k dalším třem uvedeným pojišťovnám), že nemá sjednáno další životní pojištění, úrazové pojištění, případně pojištění denních dávek nebo pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci u jiné pojišťovny, přestože v té době měl uzavřeny další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů. Takto jednal přesto, že byl pojišťovnami v dotaznících na tyto (pro pojišťovny podstatné) skutečnosti výslovně a jednoznačně tázán; zmíněné údaje byly přitom pro pojišťovny důležité již s ohledem na to, že se na ně výslovně dotazovaly (pouze šestá z pojišťoven, s níž obviněný uzavřel taktéž smlouvu o životním pojištění, a to Kooperativa pojišťovna, a. s., tyto údaje za podstatné nepovažovala, a proto se na ně ani netázala), a to z hlediska hodnocení rizikovosti klienta, neboť sjedná-li si pojištěný stejný typ pojištění u více pojišťoven, navíc s maximálním pojistným krytím, logicky to vzbuzuje podezření o účelovosti takového jednání, resp. vyvolává úvahu o tom, že pojištěný sám považuje vznik pojistné události (jinak nahodilé, neočekávané a v budoucnu nikterak jisté) za více pravděpodobný, možný, či tuto dokonce očekává. Jmenované pojišťovny v důsledku tohoto jeho jednání poté uzavřely s obviněným předmětné pojistné smlouvy; pokud by však obviněný nezamlčel dané podstatné skutečnosti a uvedl pravdivé údaje, smlouvy s ním by neuzavřely, případně by s ním nesjednaly tzv. doplňková pojištění. Na základě takto uzavřených smluv pak čtyři z výše jmenovaných pojišťoven poskytly pojistná plnění na podkladě obviněným uplatněného práva na plnění z (vícenásobného) pojištění za jím hlášené pojistné události (úrazy – poranění zápěstí pravé ruky, pohmoždění genitálií, poranění levého kolena, poranění pravého ramena).
30. Současně ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování ( s nimiž se ztotožnil i soud druhého stupně), jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz odstavec 1. shora) a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz odstavec 22. shora) nadevší pochybnost vyplývá (mimo dalších znaků) i subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu (resp. trestných činů), a to zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu. Provedeným dokazováním totiž bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný (osoba svéprávná a umějící číst a psát) předmětné pojistné smlouvy uzavřel (tj. věděl o tom, že uzavírá několik pojistných smluv na stejný pojistný zájem), tyto podepsal a jak i sám připustil, též (byť zhruba) četl. Věděl tedy, že se pojišťuje vícenásobně a navíc na maximální (limitní) částky pojistného plnění. Sám rovněž vypověděl, že se svým makléřem probíral podrobněji okolnosti uzavírání smluv, přičemž před ním projevil (mimo jiné) pochybnosti o vícenásobném pojištění na stejný pojistný zájem (sjednaném dokonce u tří pojišťoven i v jeden den), tedy se o uzavírané pojistné smlouvy zcela zjevně zajímal a byl o podmínkách pro jejich uzavření makléřem informován; například věděl o skutečnosti, že sice zákon o pojistné smlouvě nevylučoval možnost uzavření více pojistných smluv, avšak současně i to, že v případě vícenásobného pojištění je pojistník povinen informovat pojistitele o dalších uzavřených pojistných smlouvách a pojistných částkách či limitech pojistného plnění v nich sjednaných. Jestliže tedy takové podstatné údaje v příslušných dotaznících pojišťoven v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv zamlčel nebo uvedl nepravdivě, jednal v úmyslu je pojišťovnám zatajit se zřejmým záměrem sjednat vícenásobné pojištění a získat pojistné plnění v maximálních částkách, neboť si byl vědom, že pokud by skutečnost, že má sjednány další pojistné smlouvy, uvedl pravdivě, resp. nezamlčel, pojišťovny by s ním tyto smlouvy neuzavřely, případně by s ním nesjednaly doplňková pojištění, a tudíž mu nevyplatily pojistná plnění.
31. Stěžejní námitce dovolatele stran subjektivní stránky trestného činu (trestných činů) pojistného podvodu, že předmětné podstatné údaje zamlčel, resp. dané nepravdivé údaje uvedl jeho pojišťovací makléř, nelze přisvědčit ani vzhledem k dalším skutečnostem. Jak na to správně poukázal již soud prvního stupně (a rovněž státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření), obviněný též při uplatňování práva na pojistné plnění ve formulářích, jejichž prostřednictvím oznamoval pojistné události (úrazy) té které pojišťovně, uvedl nepravdivé údaje, resp. zamlčel podstatné údaje, když popřel existenci dalších pojistných smluv nebo výslovně uvedl, že pojistnou událost neuplatňuje u jiného pojistitele; takto přitom jednal již zcela sám, sám předmětné formuláře vyplnil a podepsal (což ani nikterak nepopírá). Z popsaného jednání obviněného je zjevný jeho záměr zatajit té které pojišťovně, že je pojištěn i u dalších pojišťoven a že u nich též uplatňuje právo na plnění z pojištění na základě shodných pojistných událostí. Takové jednání obviněného rovněž (vedle skutečností popsaných v předchozím odstavci) jednoznačně svědčí pro závěr, že již v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv nejednal v omylu či z nedbalosti, nýbrž úmyslně právě on, nikoliv jeho pojišťovací makléř, a že tak jednal s cílem získat podvodným způsobem značný majetkový prospěch.
32. Obdobně neobstojí ani obhajoba obviněného, že důvodem vícenásobného pojištění bylo pokrytí ztráty jeho poměrně vysokých příjmů pro případ pojistné události. Soud prvního stupně v tomto směru přesvědčivě vyložil, proč této jeho obhajobě neuvěřil, a naopak takové tvrzení obviněného hodnotil (ve spojení s dalšími provedenými důkazy) jako okolnost, jež též podporovala závěr o jeho úmyslném jednání. Vzhledem k tomu, že doložené příjmy obviněného dosahovaly průměrné částky 18 000 Kč, když příjem ze spropitného ve výši přibližně 40 000 Kč nemohl obviněný nijak doložit (na jeho bankovním účtu se žádné takové částky neobjevovaly) musel si být vědom, že v případě pravdivého uvedení všech uzavřených pojistných smluv a maximálních (limitních) částek pojistného plnění v nich sjednaných, by s ním pojišťovny smlouvy neuzavřely, případně nesjednaly doplňková pojištění či takové maximální (limitní) částky pojistného plnění.
33. Za takové situace je nesporné, že obviněný vědomě zamlčel podstatné údaje a uvedl nepravdivé údaje v souvislosti s uzavíráním smluv o životním pojištění vůči pěti pojišťovnám, čímž je uvedl v omyl, aby získal co nejvyšší částky pojistného plnění, na které by v opačném případě neměl nárok, resp. by mu právo na taková plnění vůbec nevzniklo, přičemž věděl, že tím negativně zasahuje do práva pojišťoven, aby při uzavírání pojistné smlouvy měly k dispozici pravdivé a úplné údaje, a byl minimálně srozuměn s tím, že v důsledku toho jim způsobí majetkovou škodu. Nejvyšší soud proto ve shodě s oběma soudy nižších instancí (a státní zástupkyní) dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nejméně nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a tím naplnil rovněž po subjektivní stránce skutkovou podstatu daných trestných činů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4, resp. odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
34. Jestliže dovolatel ve svém podání upozornil rovněž na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že s ohledem na subsidiární roli trestní represe a zásadu ultima ratio, jakož i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž judikaturu Ústavního soudu je třeba znaky skutkové podstaty daného trestného činu nutno vykládat restriktivně a vzít do úvahy všechny okolnosti, včetně eventuálního nesprávného postupu zástupců poškozených pojišťoven a možného negativního skutkového či právního omylu na straně podezřelého pachatele, a byl přesvědčen, že takový závazný právní názor Ústavního soudu přímo učebnicově dopadá na posuzovaný případ, nemohla ani taková jeho argumentace obstát.
35. V obecné rovině je třeba předně uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
36. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
37. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (srov. stranu 13 odůvodnění jeho rozsudku), že takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Namístě je naopak trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daných trestných činů způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá, a to v intenzitě dané především způsobenou škodou, a rovněž s ohledem na to, že protiprávního jednání se dopustil opakovaně a naplnil jím znaky tří trestných činů.
38. Naopak částečně důvodnými shledal Nejvyšší soud (stejně jako státní zástupkyně v jejím přiléhavém vyjádření) námitky dovolatele směřující proti konstrukci výše škody. Dovolací argumentaci v tomto směru ovšem shledal opodstatněnou jen v části týkající se výše škody, kterou obviněný svým protiprávním jednáním způsobil a ohledně níž mu soud prvního stupně (s nímž se i v tomto ohledu ztotožnil odvolací soud) podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby ji poškozeným pojišťovnám nahradil.
39. Předně je zapotřebí v obecné rovině poukázat na to, že v souladu s ustálenou judikaturou je třeba odlišit institut výše škody jako znak skutkové podstaty trestného činu od škody způsobené trestným činem , která byla poškozenému nahrazena a která nijak nesouvisí s podmínkami trestní odpovědnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1336/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002, publikované pod č. 9/2004 Sb. rozh. tr. a rovněž v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 25/2004 pod č. T 577). Dále je třeba uvést, že škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, publikované pod č. 29/2003 Sb. rozh. tr., a rovněž v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 18/2002 pod č. T 441). Byť citované rozhodnutí řeší situaci při uplatnění práva na pojistné plnění [tj. podle písm. c) dotčeného zákonného ustanovení], vzhledem ke konstrukci trestného činu pojistného podvodu je nutno aplikovat zmíněný způsob určení výše škody tímto trestným činem způsobené analogicky i na případy, kdy pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy [podle písm. a) dotčeného zákonného ustanovení] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 79/2018).
40. S ohledem na výše rozvedená skutková zjištění, shora citovanou zákonnou úpravu a uvedenou konstantní judikaturu je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněným způsobenou škodou, jejíž výše představuje znak (kvalifikované) skutkové podstaty (pokračujícího) zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm a), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), je částka rovnající se celému (obviněnému neoprávněně) vyplacenému pojistnému plnění (tj. částka 115 500 Kč ve vztahu k UNIQA pojišťovně, a. s., a částka 429 000 Kč ve vztahu k Pojišťovně České spořitelny, a. s.). Poškozené pojišťovny by totiž s obviněným, pokud by nezamlčel podstatné údaje (tj. že uzavírá další pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem u dalších pojistitelů), a neuvedl nepravdivě, že nemá sjednáno další životní pojištění, úrazové pojištění, případně pojištění denních dávek nebo pojištění pracovní neschopnosti z důvodu nemoci u jiné pojišťovny (tedy pokud by tyto údaje uvedl pravdivě), vůbec pojistné smlouvy neuzavřely, případně by s ním nesjednaly tzv. doplňková pojištění, na jejichž podkladě následně čerpal pojistná plnění. Obviněnému by tudíž nevznikl jakýkoli nárok na pojistné plnění, jinými slovy řečeno, nevznikl by mu nárok na pojistné plnění vůbec. V tomto směru tedy soudy obou stupňů pochybily, pokud ve vztahu k poškozené UNIQA pojišťovně, a. s., a poškozené Pojišťovně České spořitelny, a. s., při stanovení výše způsobené škody coby znaku skutkové podstaty daného trestného činu odečetly platby pojistného jim obviněným uhrazené. Jak na to správně poukázala státní zástupkyně, jedná se však o pochybení ve prospěch obviněného, a s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius je proto bezpředmětné, se touto vadou jakkoli dále zabývat. Nejvyšší soud pouze pro úplnost v této souvislosti dodává, že okolnost spočívající v odstoupení od pojistných smluv těmito pojišťovnami, jíž soud prvního stupně svůj postup při výpočtu výše škody odůvodnil, není z hlediska určení výše škody jakožto znaku skutkové podstaty daného trestného činu významná, neboť relevantním je v tomto směru hodnota celého obviněným vylákaného a současně pojišťovnami takto neoprávněně vyplaceného pojistného plnění, neboť právě tato výše škody je kryta jeho zaviněním.
41. Obviněným uhrazené platby pojistného je však třeba (jak správně uvedla ve svém vyjádření i státní zástupkyně) zohlednit ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud v této části proto přisvědčil tvrzení obviněného, že jím uhrazené pojistné bylo namístě odečíst od pojišťovnami vyplaceného pojistného plnění. V této otázce tedy oba soudy nižších instancí pochybily naopak v neprospěch obviněného, pokud ve vztahu k poškozené Allianz pojišťovně, a. s., a Generali Pojišťovně, a. s., mu uložily povinnost nahradit těmto škodu v plné výši vylákaného pojistného plnění.
42. Vzhledem k této skutečnosti Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 48/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 7 T 60/2017, a to v části výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody uložené podle §228 odst. 1 tr. ř. vůči poškozeným Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici č. 656/3, v částce 289 300 Kč, a Generali Pojišťovně, a. s., se sídlem 120 84 Praha 2, Bělehradská č. 132, v částce 98 800 Kč. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití §265 tr. ř. poškozené Allianz pojišťovnu, a. s., se sídlem 186 00 Praha 8, Ke Štvanici č. 656/3, a Generali Pojišťovnu, a. s., se sídlem 120 84 Praha 2, Bělehradská č. 132, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
43. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu