ECLI:CZ:US:2010:2.US.1098.10.1
sp. zn. II. ÚS 1098/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1442/2009 ze dne 12. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 234/2009 ze dne 3. června 2009 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 213/2008 ze dne 12. března 2009, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1442/2009 ze dne 12. ledna 2010, rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 234/2009 ze dne 3. června 2009 a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 213/2008 ze dne 12. března 2009 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou dne 15. dubna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že opakovaně vyměňoval zámek vstupních dveří domu, jehož je spolumajitelem, a přes opakované výzvy nevydal druhé spolumajitelce klíče od domu ani jí jinak neumožnil vstup, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvaadvaceti měsíců. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel konkrétně namítá, že zjištěný skutkový stav nelze subsumovat pod skutkovou podstatu daného trestného činu. Poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 482/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 182/20 SbNU 273), podle kterého oprávněnou osobou podle §249a trestního zákona je vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru jen za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem. Přestože tímto nálezem v průběhu řízení argumentoval, z obecných soudů se s ním vypořádal toliko dovolací soud. S jeho názorem, že uvedený nález na danou věc nedopadá s ohledem na to, že stěžovatel nebyl majoritním vlastníkem, však nesouhlasí, protože toto kritérium na daný právní názor nemělo žádný vliv. Poukazuje na to, že poškozená předmětný dům neužívala a pro jeho neobyvatelnost ani užívat nemohla a navíc měla bydlení zajištěno v samostatném bytě v domě svých rodičů. Poškozená na užívání předmětného domu neměla skutečný zájem a motivem jejího jednání byl nátlak na stěžovatele, aby se s ní majetkově vyrovnal, čehož nakonec docílila dne 25. listopadu 2009. Pokud mělo být poškozené bráněno v užívání zahrady, na to skutková podstata trestného činu podle §249a trestního zákona vůbec nemíří a extenzivní výklad by představoval zásah do jistoty adresáta právní normy. Obecné soudy přitom opomněly základní princip trestního práva, a to ultima ratio, neboť v daném případě se jednalo o spor dvou spoluvlastníků, který byl ryze občanskoprávní povahy. Argumentace obecných soudů by podle něj znamenala, že jakékoliv spoluvlastnické spory mají trestněprávní rozměr, což odmítá. Konkrétně posuzovaný skutek přitom naprosto postrádal společenskou nebezpečnost. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem obecných soudů, že ta je dána již jen v pouhém narušení obecného zájmu na ochraně vlastnického práva. Kromě již uvedeného totiž nezohlednily, že poškozené nevznikl žádný negativní následek. Odkazuje i na záměr zákonodárce, který byl motivován ochranou osob, které dům či byt skutečně užívají k bydlení či podnikání. O to ale v daném případě nešlo. Pokud by zákonodárce mínil chránit obecně vlastnické právo k nemovitostem, tak by do skutkové podstaty trestného činu zahrnul i ochranu pozemků. Tak tomu ale není.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil námitky proti svému rozhodnutí za zjevně neopodstatněné a prakticky totožné s námitkami uplatněnými v dovolání, s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal a na něž proto odkázal.
4. Krajský soud v Brně nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí neměl co dodat.
5. Městský soud v Brně shledal ústavní stížnost nedůvodnou a odkázal na skutkové a právní závěry obsažené ve všech napadených rozhodnutích.
6. Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně se vzdala postavení vedlejších účastníků řízení a Nejvyšší státní zastupitelství na výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti nijak nereagovalo.
7. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že skutečnost, že jsou v opravných prostředcích uváděny námitky uplatněné již v řízení před nižšími soudními instancemi, nemůže být bez dalšího důvodem k zamítnutí opravného prostředku, pokud se s nimi ony nižší soudní instance dostatečně nevypořádaly. Zopakoval přitom, že jeho argument právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 482/2000 byl dovolacím soudem odmítnut s poukazem na to, že stěžovatel není většinový spoluvlastník bez toho, aby dovolací soud zohlednil, kdo byl uživatelem domu.
III.
Skutková východiska
8. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 213/2008 Ústavní soud zjistil, že dne 27. srpna 2008 podala P. M. trestní oznámení pro neoprávněný zásah do práva k domu na adrese T., Brno, kterého se měl dopustit stěžovatel. V něm uvedla, že předmětný dům koupila asi v roce 2006 se stěžovatelem, který byl tehdy jejím přítelem, do rovnodílného podílového spoluvlastnictví. Následně dům začali společně rekonstruovat a koncem roku 2007 se se stěžovatelem rozešla s tím, že se vyřeší vzájemné majetkové vztahy a do té doby bude mít do domu přístup. V domě byla naposledy dne 26. července 2008 na oslavě narozenin a následně dne 11. srpna 2008 zjistila, že byl vyměněn zámek vstupních dveří, přičemž do té doby stěžovatel společně s ní bydlel v domě jejích rodičů. Poté stěžovatele opakovaně neúspěšně vyzývala k vydání klíčů od domu. Na základě toho byly tentýž den zahájeny ve věci úkony trestního řízení a následně dne 30. října 2008 byla proti stěžovateli podána obžaloba a poté byly vydány v této věci rozsudky, které jsou napadeny ústavní stížností.
9. K ústavní stížnosti bylo připojeno vyjádření P. M. ze dne 25. listopadu 2009, adresované policejnímu orgánu, kterým své trestní oznámení "bere zpět" s tím, že se stěžovatelem uzavřela dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a že si vyjasnili všechny okolnosti nepředání klíčů od předmětného domu, v němž nebydlela a neužívala jej. Dále byla přiložena dohoda o zrušení podílového spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání ze dne 25. ledna 2009, na jejímž základě se stěžovatel stal výlučným vlastníkem doposud společných nemovitostí a zavázal se zaplatit P. M. částku 258 000 Kč a převzít její závazky z úvěrů ze stavebního spoření u České spořitelny, a. s.
IV.
Právní východiska
10. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována civilněprávní stránka věci (srov. sp. zn. IV. ÚS 564/2000, N 169/24 SbNU 255). Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je totiž nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405). Je hodno odsouzení, jestliže je účastníky civilněprávních vztahů zneužíván institut trestního oznámení k ovlivnění řešení těchto vztahů (srov. sp. zn. II. ÚS 789/06, N 150/46 SbNU 489).
11. Shora naznačené právní závěry byly ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a trestního zákona konkretizovány mimo jiné tak, že stav nejednoznačnosti (občanskoprávních) práv a povinností k určitému domu zpravidla zpochybňuje existenci subjektivní stránky daného trestného činu (srov. sp. zn. IV. ÚS 469/04, N 116/37 SbNU 489).
12. Doktrína k trestnému neoprávněnému zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona uvádí, že jeho objektem je zájem na nerušeném užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 1463 - §6).
13. Podle §139 odst. 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů, a při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Ingerence soudu může přicházet do úvahy i tam, kde původně dohoda mezi spoluvlastníky existovala a následně v důsledku změny poměrů se některý z účastníků domáhá jiného režimu výkonu vlastnických práv (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 769 - §24). Za hospodaření se přitom považuje i užívání nemovité věci jejími spoluvlastníky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2582/98 ze dne 20. ledna 1999 in PrRo 1999, 4: 207). Podle §5 občanského zákoníku, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy, který může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav.
V.
Závěry
14. V posuzované věci z výpovědí stěžovatele a P. M. u hlavního líčení vyplynulo jednak to, že stěžovatel se do předmětného domu nastěhoval poté, co se rozešel s P. M. a neměl kde jinde bydlet. Blíže nespecifikovanou dobu přitom "přes advokáty" řešili vzájemné majetkové vypořádání a posléze i otázku vstupu do domu, a tyto otázky byly v době konání hlavního líčení (resp. v únoru 2009) již takřka vyřešeny. Stěžovatel nechtěl P. M. pustit bez svého dohledu do předmětného domu po předchozích zkušenostech z obavy, aby nedošlo ke ztrátě jeho věcí. Dovolací soud rozvedl, že znaky trestného činu byly naplněny tím, že stěžovatel bránil P. M. v užívání domu po určitou dobu a opakovaně vyměnil vstupní zámek ve dveřích (str. 4 usnesení).
15. Ani jeden z obecných soudů se při úvahách o trestnosti vytýkaného jednání nezabýval občanskoprávní stránkou vytýkaného jednání a jejím případným občanskoprávním řešením. Nic v tomto směru neznamená ani úvaha dovolacího soudu, že právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 482/2000 na daný případ nedopadá s ohledem na to, že stěžovatel nebyl většinovým spoluvlastníkem. Mimo zorný úhel obecných soudů tak zcela zůstala skutečnost, po jak přesně dlouhou dobu probíhal spor týkající se domu, který stěžovatel s poškozenou řešili i "přes advokáty", čeho se přesně týkal, jaké byly vyjednávací pozice obou stran a co všechno obě strany za účelem prosazení svých zájmů učinily. Mimo zorný úhel tak zůstala nejen otázka, zda se strany někdy pokusily své spory vyřešit i za pomoci procesních institutů občanského soudního řízení, resp. institutu podle §5 občanského zákoníku, ale i to, jaký byl vlastně režim užívání předmětné nemovitosti od vzniku předmětného spoluvlastnictví až do doby, kdy stěžovatel dne 11. srpna 2008 vyměnil zámek od vstupních dveří.
16. Důsledné zjištění všech těchto okolností by přitom mohlo mnohem více rozkrýt význam shodného tvrzení, že v únoru 2009 došlo k vyřešení všech sporných záležitostí mezi spoluvlastníky dohodou. Ke zjištění všech těchto okolností přitom byly soudy povinny podle §2 odst. 5 trestního řádu. Postup obecných soudů tak lze považovat za navýsost formální a ve svých důsledcích umožňující zneužívání institutů trestního práva k řešení ryze občanskoprávních vztahů. Skutečnost, že se spoluvlastníci dohodli v průběhu trestního stíhání stěžovatele na vyřešení sporných záležitostí, totiž společně s obecnými soudy zaznamenanou okolností, že jejich vztahy byly po rozpadu jejich partnerského vztahu bouřlivé, jednoznačně mohla a měla indikovat obecným soudům, že předmětné trestní oznámení mohlo sloužit právě jen jako prostředek nátlaku na určité řešení spoluvlastnických vztahů, a nikoliv k ochraně užívacího práva ke společným nemovitostem. Ústavní soud přitom pomíjí, že přiměřeně totéž mohla policejnímu orgánu indikovat již informace v trestním oznámení, že jsou řešeny majetkoprávní vztahy mezi spoluvlastníky.
17. Trestní stíhání mohlo být motivováno jen ochranou užívacího práva stěžovatelky, navíc ve světle shora vyloženého zásadního náhledu Ústavního soudu jen k ochraně v situaci, kdy by ostatní prostředky ochrany práva byly vyčerpány nebo byly zjevně neefektivní. Tímto rozhraničením trestního práva od občanského práva se však obecné soudy nezabývaly, jak bylo vyloženo výše. Co do podstaty tak rovněž zůstala nezohledněna obhajoba stěžovatele, že vytýkané jednání je ryze občanskoprávní.
18. Ze shora vyložených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy porušily základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny tím, že se vůbec nezabývaly občanskoprávním rozměrem vytýkaného jednání. Proto byla napadená rozhodnutí zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
VI.
Procesní akcesoria
19. Ústavní soud neshledal, že by ústní jednání mohlo vést k dalšímu objasnění věci. Všichni účastníci až na Nejvyšší státní zastupitelství výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší státní zastupitelství přitom nijak nereagovalo na výzvu k udělení souhlasu s upuštěním od ústního jednání obsahující poučení, že mlčení bude považováno za souhlas. Ústavní soud tedy konstatuje, že podmínky stanovené v §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou dány, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.