ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.317.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 317/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2005 o dovolání obviněného S. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2004, sp. zn. 3 To 945/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 69/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2004, č. j. 3 To 945/2003-617, byl k odvolání obviněných zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2003, č. j. 4 T 69/2002-556 a nově bylo krajským soudem podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný S. V. (společně s obviněnými E. Ž. a M. M.) byl pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, a to dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému byl podle §148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon uloženého trestu byl obviněnému podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný uvedl, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně se nedostatečně vypořádaly s otázkou přípustnosti trestního stíhání, které se proti němu vedlo. Poukázal na to, že trestné činnosti se měl dopustit v letech 1995 a 1996 a trestní stíhání bylo proti němu zahájeno dne 17. 2. 1997 a pravomocně bylo skončeno až po sedmi a půl letech, tj. 2. 8. 2004. Vyjádřil přesvědčení, že „délka trestního řízení byla nepřiměřená a vzhledem k této skutečnosti se jeho trestní stíhání dostalo do rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva), kde podle čl. VI. odst. 6 má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem“. Rovněž uvádí, že „Úmluva ani trestní řád nemají jednoznačné ustanovení o zastavení trestního stíhání v takovém případě (nepřiměřená doba trestního stíhání), avšak je přesvědčen, že z obecných zásad vyplývá, že nepřípustné trestní stíhání nelze vést a je nutné jej zastavit, a to analogicky podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.“. Dále odkazuje na znění čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), se kterými je rovněž řízení proti němu vedené v rozporu. S ohledem na shora uvedená ustanovení nesdílí názor soudů, že jeho trestní stíhání nebylo možno zastavit, neboť toto mezinárodní smlouva výslovně neukládá. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno dle jeho názoru v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2004, č. j. 3 To 945/2003-617, a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolání obviněného je přípustné, ztotožňuje se však s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že po podání obžaloby postupoval okresní soud bez zbytečných průtahů a pokud došlo k odročení hlavního líčení, bylo tak vesměs z důvodu nepřítomnosti obviněných. Vzhledem k tomu, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, navrhla odmítnout dovolání obviněného v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky uplatněné obviněným po obsahové stránce naplňují dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný ve svém dovolání odkazuje především na čl. 6 Úmluvy, která se stala od 1. 1. 1993 součástí právního řádu České republiky. Jak již zmínil obviněný ve svém dovolání čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud) však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Ani již zmíněný čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, kterou bylo porušení tohoto práva stíháno, a to ani v podobě pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, a proto Soud ve svých rozhodnutích v případě zjištění průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje tak, že přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.
V souladu s judikaturou Soudu je také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích, a aby ve věci neprodleně jednal (sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, že přiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro zastavení trestního stíhání. K tomu uvedl, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, kdo rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale ani základní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám trestního řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
Za potřebné považuje Nejvyšší soud uvést, že trestní řád v §11 odst. 1 uvádí příklady, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Jedná se o taxativně vymezené důvody, a to v plné míře platí i pro již zmíněný §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Shora již bylo uvedeno, že Úmluva je součástí právního řádu České republiky, avšak výslovně důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. V uvedeném kontextu ani Listina ve svém čl. 36 či následujících, kterých se obviněný dovolává nestanoví výslovně důvody pro zastavení trestního stíhání. Obecně pouze v čl. 38 odst. 2 uvádí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené musel Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann