ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.352.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 352/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. A. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 388/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 62/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 388/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, byl obviněný V. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„nejprve dne 1. dubna 2017 v době kolem 19:00 hod. před bytovým domem na ulici T. v T., okres J., udeřil otevřenou dlaní ruky přes tvář poškozeného J. L.,
a následně téhož dne v době kolem 20:15 hod. před autoservisem na ulici T. v T. opakovaně udeřil pěstí do obličeje a hrudníku jmenovaného poškozeného, čímž mu způsobil pohmoždění hlavy, tržnou ránu v dutině ústní a pohmoždění levé strany hrudníku s krevním výronem, pro kterážto zranění poškozený vyhledal jednorázové ošetření v chirurgické ambulanci Nemocnice Jihlava bez nutnosti dalšího léčení a následného podstatného omezení v obvyklém způsobu života, kdy však podezřelý s ohledem na způsob napadení a jeho intenzitu mohl následek spočívající v podstatném omezení v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden výše uvedenému poškozenému způsobit. “
2. Za tyto činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jenž mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 388/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně posouzen.
5. V odůvodnění podaného dovolání uvedl, že pro kvalifikaci pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky z hlediska objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, neboť napadení poškozeného nebylo tak intenzivní, aby mohlo vést k dokonání trestného činu, nebylo vedeno úmyslem způsobit mu ublížení na zdraví. Odsuzující výrok označil za porušující zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že na skutek měl být aplikován zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1576/15.
6. Podle obviněného nebyly splněny podmínky ani pro právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to z hlediska objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Soudům nižších stupňů vytknul, že neodůvodnily, proč má v tomto případě „napadení jiného“ povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek, načež odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 159/2012. Dále konstatoval, že ze zjištěných okolností nevyplývá úmysl závažným způsobem narušit veřejný klid a pořádek, a namítl, že soudy nerespektovaly zákonem stanovené předpoklady pro naplnění pojmu „výtržnost“ a tím i zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. I v tomto případě měl být podle jeho názoru aplikován zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněnému je třeba přisvědčit v celé šíři jeho dovolacích námitek, neboť nebylo namístě popsaný skutek právně kvalifikovat ani jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ani jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznila, že opakovanost jednání obviněného nehraje v případě právní kvalifikace pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku takovou roli, jakou jí přiřkly soudy. V dané souvislosti uvedla, že ze samotného faktu, že obviněný útočil na hlavu, resp. obličej poškozeného a jeho hrudník, a že šlo o opakované údery, nelze jednoznačně dovodit, že by takové jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení takové újmy na zdraví, která by byla ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nejpodstatnějším hlediskem se v případě takových útoků stává intenzita útoku. Obviněný podle státní zástupkyně svým útokem poškozenému újmu na zdraví způsobit nechtěl, utrpěné zranění odpovídalo způsobu a intenzitě útoku. Odmítla pak závěr, podle něhož se každým útokem na hlavu, resp. obličej, pachatel vystavuje trestnímu stíhání pro pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Státní zástupkyně dále zpochybnila správnost posouzení jednání obviněného jako přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Podotkla, že nikoliv každé fyzické napadení jiného, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, přičemž má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákoníku, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Vyslovila pochybnost rovněž ohledně toho, zda mohlo dojít k výtržnictví tím, že obviněný dne 1. 4. 2017 v době kolem 19:00 hodin udeřil otevřenou dlaní ruky přes tvář poškozeného, jelikož podle jejího názoru šlo o jednání, které nemělo potenciál trestněprávní kvalifikace. K tomu, že obviněný napadl poškozeného opět ve 20:15 hodin, poznamenala, že to svědčí o tendenci obviněného řešit konflikty za užití násilí, avšak průběh skutkových okolností tak, jak je popsán ve výroku rozsudku nesvědčí o tom, že by došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dané napadení nebylo odrazem neuctivého postoje obviněného k zásadám občanského soužití, konstatovala, že jeho jednání naplnilo zákonné znaky přestupku proti veřejnému pořádku podle §5 zákona č. 251/2016 Sb. nebo přestupku proti občanskému soužití podle §7 zákona č. 251/2016 Sb., a to právě z důvodu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavřela, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a za výtržnost označily jednání, které svojí intenzitou nedosahovalo hrubosti předpokládané v ustanovení §358 tr. zákoníku.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 388/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.
18. Obviněný ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku namítl, že napadení poškozeného nebylo tak intenzivní, aby mohlo vést k dokonání trestného činu, a nebylo vedeno úmyslem způsobit mu ublížení na zdraví. Stran právního posouzení skutku jako trestného činu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku soudům vytknul, že neodůvodnily, proč jeho jednání považovaly za výtržnost, tj. jednání narušující závažným způsobem veřejný klid a pořádek. V obou případech shledal porušení zásady subsidiarity trestní represe a vhodnost aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
19. Na tomto místě je zapotřebí nejprve v obecné rovině konstatovat, že trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, přičemž podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se pak rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1576/2015, uvedl, že „ útok na zdraví jiné osoby (poškozeného) musí pachatel podniknout s úmyslem způsobit jí takové zranění, které následkem tohoto útoku skutečně utrpěla. Aby bylo možné posoudit skutek jako pokus trestného činu, je třeba v konkrétním případě objasnit, zda útok byl veden úmyslem způsobit poškozenému závažnější zranění, než jaké reálně utrpěl, a to zranění takového stupně závažnosti, který již odpovídá ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku.“
21. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný spáchal pokus trestného činu ublížení na zdraví, neboť útočil na hlavu poškozeného, čímž mu mohl způsobit újmu na zdraví, avšak k takovému následku nedošlo, a to zejména proto, že se poškozený při úderech chránil rukama. Odvolací soud pak k tomu uvedl, že zranění poškozeného sice byla lehkého charakteru, nicméně každý, kdo napadá opakovaně jinou osobu pěstí do oblasti obličeje, musí být minimálně srozuměn s tím, že jí může způsobit taková zranění jako např. poškození zraku nebo zlomení ústních kůstek, která vedou k ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Obviněný se dopustil inkriminovaného dne 1. 4. 2017 dvou jednání. Prvního z nich kolem 19:00 hod., kdy udeřil poškozeného otevřenou dlaní přes tvář, přičemž mu tím žádné zranění nezpůsobil a je zjevné, že tento útok ani nebyl způsobilý újmu na zdraví způsobit. Podruhé obviněný udeřil poškozeného v době kolem 20:15 hod. opakovaně pěstí do obličeje a hrudníku, přičemž mu způsobil ve skutkové větě popsaná zranění, pro která byl poškozený lékařsky ošetřen teprve dne 3. 4. 2017 v cca 12:00 hod. K tomu je však nutno uvést, že pouze z faktu, jakým způsobem obviněný útočil vůči poškozenému, nelze jednoznačně dovodit, že by toto jednání směřovalo k ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §122 odst. 1 tr. zákoníku. I takový útok totiž může být veden úmyslem způsobit méně závažný následek než ublížení na zdraví. Podstatným hlediskem tu je intenzita útoku, do níž se skutečný úmysl útočníka zpravidla promítá a skrze kterou útočník svůj úmysl zpravidla demonstruje. Tou se nicméně soudy nižších stupňů nikterak blíže nezabývaly. Je sice skutečností, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že „podezřelý s ohledem na způsob napadení a jeho intenzitu mohl následek spočívající v podstatném omezení v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden výše uvedenému poškozenému způsobit“ , to však otázku skutečné intenzity útoku dostatečným způsobem neřeší. To platí tím spíše, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nelze nalézt dostatečnou argumentaci, jež by se opírala o provedené důkazy. Ostatně ani sám poškozený v podaném vysvětlení intenzitu útoku nekonkretizoval. I se zřetelem k tomu nemohou obstát shora zmíněné úvahy odvolacího soudu (viz bod 21. tohoto usnesení).
23. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze přijmout závěr soudů nižších stupňů, že útok obviněného naplnil znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Nadto lze poznamenat, že s ohledem na charakter utrpěných zranění tak, jak jsou v rozhodnutí soudu prvního stupně popsána, v kontextu zjištěného způsobu útoku obviněného, včetně způsobu obrany poškozeného (nepůsobila zde ani jiná okolnost, která by podstatně snižovala intenzitu útoku), se nabízí i možnost, že intenzita útoku obviněného vůči poškozenému nebyla natolik vysoká, aby byla objektivně způsobilá přivodit jiné než skutečně způsobené (tj. závažnější) zranění.
25. Soudy nižších stupňů dále obviněného uznaly vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Ani s tímto jejich závěrem se není možné ztotožnit. Nejprve je namístě připomenout judikaturu týkající se pojmu výtržnictví.
26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (publikovaného pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), „každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák.“
27. Dále v usnesení ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (publikovaném pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud konstatoval, že „výtržností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.“
28. V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že předmětem chráněným ustanovením §202 tr. zák. nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. a má-li být tedy nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Proto ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák.“
29. V usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí.“
30. V neposlední řadě je namístě výslovně zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož „přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel „se dopustí … výtržnosti … tím, že napadne jiného“. Proto je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, že pachatel ´… napadne jiného´. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Přitom všechny shora uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou zároveň těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a jednak ho odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tom je rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů.“
31. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se posouzením konkrétních okolností charakterizujících zjištěný skutek v mezích shora rozvedených východisek prakticky vůbec nezabývaly.
32. Dále je zapotřebí uvést, že první jednání obviněného, když dne 1. 4. 2017 kolem 19:00 hod. udeřil otevřenou dlaní ruky přes tvář poškozeného, již z hlediska jeho intenzity nenaplňovalo znak výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Zdánlivě by za takovou výtržnost mohlo být považováno druhé jednání obviněného (spáchané kolem 20:15 hod. téhož dne). Tento závěr však nelze učinit se zřetelem ke konkrétním okolnostem, jež je charakterizovaly a jež bylo nutno posoudit z pohledu shora rozvedených teoretických východisek. V dané souvislosti přitom nutno podotknout, že jednání obviněného nebylo výrazem neuctivého nebo neukázněného postoje obviněného k veřejnosti, nýbrž důsledkem frustrace z odmítavého postoje poškozeného k plnění závazku vůči obviněnému. Nešlo o jednání, které by se dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku , nebylo motivováno porušením zájmu chráněného ustanovením §358 tr. zákoníku (srov. shora citované rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Nelze tedy konstatovat, že skutek obviněného naplnil znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Uvedené závěry korespondují i pojetí trestního práva jako ultima ratio , přičemž je třeba zdůraznit, že z něho vyplývající zásadu subsidiarity trestní represe nutno chápat ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) i jako interpretační pravidlo tam, „kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu (např. u výtržnictví) nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky (v těchto případech jde v podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (přestupkem, jiným deliktem).“
34. K tomu lze připomenout rovněž závěry trestněprávní nauky, podle níž je třeba znaky trestného činu vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku. Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 118-119).
35. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 388/2017, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. V dalším řízení bude Okresní soud v Jihlavě povinen v kontextu shora uvedeného znovu posoudit jednání obviněného. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu