ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.533.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 533/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 dovolání, která podali obviněný D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., a obviněný I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 To 800/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 66/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 4 T 66/2004, byli obvinění D. H. a I. K. uznáni vinnými:
1) oba obvinění společně trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno,
2) obviněný I. K. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., protože dne 27. 12. 2003 v době kolem 7.30 hod. v Č. B., ulice N., v baru F. požadoval po D. H. všechny jeho peníze, když mu D. H. peníze nedal, vyhrožoval mu zabitím, poté ho vyzval, aby šli před bar, kde jej udeřil několikrát pěstí do obličeje, poškozený se vrátil, resp. utekl do baru, a když se umýval na toaletě, udeřil ho obžalovaný I. K. do hlavy, neboť se následně tento do baru taktéž vrátil.
Za tyto trestné činy byl obviněný D. H. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Obviněný I. K. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 To 800/2004, byl k odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem 1), tedy pokud oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., dále byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestech v případě obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné D. H. a I. K. uznal vinnými, že
dne 27. 12. 2003 v době kolem 06.40 hod. v Č. B., ul. Š., fyzicky napadli poškozeného M. F., a to tak, že jej nejprve obžalovaný D. H. oslovil v ulici Dr. S. u prodejny U., chytil kolem ramen, požadoval po poškozeném peníze a odvedl jej do Š. ulice, kde jej přitiskl ke zdi domu, opětovně po něm požadoval peníze, a poté jej nejméně třikrát udeřil pěstí do obličeje, v tu chvíli k poškozenému přistoupil obžalovaný I. K., který poškozeného kopl nohou do levé ruky, kterou si M. F. vykrýval tento úder směřující na jeho obličej, obžalovaný I. K. již v dalším fyzickém napadání poškozeného nepokračoval, přičemž v době, kdy se při vzájemném držení s obžalovaným D. H. poškozený předklonil, mu z levé kapsy kalhot vykoukla peněženka v hodnotě 50,- Kč, obsahující finanční hotovost ve výši 280,- Kč, občanský průkaz, průkaz Č. n. p., jízdenku na autobus, platební kartu VISA a dvě karty s účty Ž. b. a S. ve výši 400,- Kč, které se vzápětí zmocnil obžalovaný D. H., a poté oba obžalovaní z místa činu utekli směrem k náměstí P. O..
Takto zjištěné jednání soud druhého stupně kvalifikoval u obviněného D. H. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a u obviněného I. K. jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dále obviněného D. H. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let. Obviněný I. K. byl odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) nedotčen, podle §235 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen - ve výroku o vině pod bodem 2).
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali obvinění D. H. a I. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný D. H. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nalézací soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nezjistil skutkový stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Při kvalifikaci jednání obviněného porušil trestní zákon, když jej uznal vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchaných ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto směru vyjádřil nesouhlas s postupem nalézacího soudu, neboť použil jako důkaz o jeho vině rozporuplné vyjádření poškozeného F. Konstatoval, že v první výpovědi poškozený označil za útočníka obviněného H., při rekognicích však role obou útočníků prohodil a jako hlavního útočníka identifikoval obviněného K. s tím, že popsal i jeho jednání; jako druhého útočníka označil figuranta. V rámci hlavního líčení poškozený označil za hlavního pachatele obviněného H., avšak za situace, kdy mu byl představen v poutech v soudní síni. Podle obviněného tyto významné rozpory ve výpovědi poškozeného nalézací soud přehlédl a nepoužitelné závěry použil pro nepříznivý výrok o jeho vině. Z projevu poškozeného je navíc zřejmé, že se jedná o osobu mentálně nevyspělou, neschopnou popsat skutkový děj a vybavit si ho. Jako další usvědčující důkaz soud použil výpověď obviněného K., který později dovolatele napadl a byl za toto jednání uznán vinným. Vzhledem k negativnímu vztahu jmenovaného k D. H. byl navrhován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který by objasnil, zda má k dovolateli sklony k mstivosti či nepravdivé výpovědi. Obviněný konstatoval, že po zrušení rozsudku krajský soud doplnil dokazování zejména o opětovný výslech poškozeného F. Ten však v rámci veřejného zasedání předvedl obdobnou formu rozporné výpovědi jako u hlavního líčení, kdy svou výpověď opakovaně měnil. Přes tyto nedostatky byla výpověď použita v neprospěch dovolatele, zatímco jednání obviněného K. bylo překvalifikováno na pouhý trestný čin výtržnictví. Přitom vzhledem k provedeným rekognicím je zřejmé, že ani odvolací soud neposoudil správně vytýkané jednání jako trestný čin výtržnictví podle §202 tr. zák., nýbrž jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když role obou obviněných prohodil. Navíc neprovedl znalecké zkoumání poškozeného a spoluobviněného, aby mohl náležitě posoudit věrohodnost jejich výpovědi. Podle názoru obviněného pokud by k tomuto zkoumání došlo, vyšlo by najevo, že obě výpovědi jsou vůči němu nepoužitelné a musel by být zproštěn obžaloby.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že uložený trest není v souladu s účelem trestu podle §23 tr. zák. a výměrou trestu podle §31 tr. zák. Byl-li mu totiž nalézacím soudem uložen trest úhrnný za více trestných činů a v rámci odvolacího řízení byl uznán vinným pouze z jednoho trestného činu, měl krajský soud trest zmírnit; výměra trestu však zůstala stejná. Obviněný uvedl, že trest vyhoštění ve výměře pěti let uložený vedle trestu odnětí svobody je nejen přísný, ale i nezákonný, neboť byl žadatelem o azyl. Zdůraznil, že pokud byl účastníkem řízení o azyl, což bylo v rámci trestního řízení doloženo, nebylo na místě jej vyhošťovat ze země.
Z uvedených důvodů nejsou podle obviněného zjištění soudů správná a úplná, zejména z hlediska nesprávného právního posouzení skutku a nezákonného postupu při ukládání trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný I. K. uvedl jako důvod dovolání jednak ustanovení §265b písm. f) tr. ř., neboť podle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení obou skutků i jinému nesprávnému právnímu posouzení, totiž k převzetí neprokázaných a nepodložených závěrů okresního soudu a jednak ustanovení 265b písm. g) tr. ř., neboť trest vyhoštění neměl být vzhledem k okolnostem případu a jeho osobním poměrům uložen, neboť ho zákon nepřipouští.
Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněný namítl, že k jedinému kontaktu mezi ním a poškozeným došlo na počátku konfliktu hned po jeho příchodu na místo, kdy H. a F. se již mezi sebou potýkali. V podnapilosti se domníval, že napadeným je H., a proto poškozeného spíše „šťouchl, než kopl“, aby H. pustil. On však začal, byť nesměle, volat o pomoc. Obviněný od nich ihned odešel a opakovaně vyzýval H., aby toho zanechal. Zdůraznil, že žádnou výtržnost ani hrubou neslušnost nezpůsobil a nemohl ani nikoho pohoršit, neboť široko daleko nebylo jediného člověka; šlo vysloveně o jednání v omylu. V podrobnostech konstatoval, že prostřednictvím svého obhájce v odvolacím řízení poukázal na celou řadu negativních faktorů provázejících vyšetřování, na špatnou práci orgánů činných v trestním řízení. Svou roli sehrála i rozporná a nehodnotitelná výpověď poškozeného.
Ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný připustil, že došlo k potyčce se spoluobviněným H. a tato mohla být považována za výtržnost, avšak soud ji vyhodnotil jako vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru zdůraznil, že důvodem potyčky byla jeho zlost na H., za jeho předchozí jednání. Uvedl, že jmenovaného znal teprve druhý den a poukázal na opilost obou aktérů. Rozhodně však neměl snahu získat od něho peníze. Výpověď spoluobviněného je v tomto ohledu nepravdivá, neboť z důvodu pomsty vědomě lže. Obviněný rovněž poukázal na některé jeho výroky během pobytu ve vazbě. Při absenci jakýchkoliv důkazů však krajský soud nepochyboval o tom, že měl chtít po H. peníze. Obviněný zdůraznil, že z poskytnuté zálohy měl u sebe několik set korun a o penězích s H. vůbec nemluvili, což potvrzuje i servírka. Pokud si objednávali pití, platil každý hned, z čehož rovněž plyne, že peníze nepotřeboval.
Obviněný považuje trest za zmíněný incident za nepřiměřený a neodpovídající okolnostem případu ani možnostem nápravy. Konstatoval, že mu je 24 let a doposud nebyl trestán ani vyšetřován, přičemž do Čech přijel v poctivé snaze zde pracovat, nikoliv páchat trestnou činnost. Skutečnost, že je cizinec, se proti němu obrátila i při rekognici, kdy byl poškozenému představen ve skupině figurantů vesměs nižší postavy, jinak oblečených a s jiným výrazem v obličeji. Také závěr soudů obou stupňů, že před zadržením se v ČR pohyboval neoprávněně, je mylný, když ani jeden ze soudů nepovažoval za potřebné nechat si předložit jeho doklady. V tomto směru poukázal na průkaz žadatele o azyl vydaný Ministerstvem vnitra ČR a turistické vízum, které obdržel od Cizinecké policie Z.- platilo do 13. 1. 2004, když příslušné prodloužení bylo znemožněno jeho zadržením a vzetím do vazby. Po celou dobu byl k pobytu hlášen v Pobytovém středisku K. u Z. Doplnil, že v současné době je u Nejvyššího správního soudu vedeno řízení o jeho žádosti o udělení azylu. Podle obviněného došlo k chybnému uložení trestu vyhoštění. V podrobnostech zdůraznil, že soud nesprávně vyhodnotil, že není otcem dítěte D. K., ačkoliv pro tento závěr nebylo jediného podkladu. Vzhledem k ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. neměl být trest vyhoštění ukládán, neboť jeho uložení nevyžaduje zájem bezpečnosti lidí, majetku ani jiný obecný zájem. Žádného občana ČR ani žádný majetek neohrozil, incident s H. vysvětlil. V případě vyhoštění na Ukrajinu či do Polska navíc hrozí nebezpečí, že bude vydán skupině osob, která mu dříve hrozila smrtí. Rovněž odkázal na svou kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu, jež se týká řízení o udělení azylu. Dodal, že v případě udělení azylu má v ČR zajištěno rodinné i pracovní zázemí. Obviněný uvedl, že při zadržení došlo k zajištění jeho mobilního telefonu, který neužíval k žádné trestné činnosti, přičemž z údajů v něm obsažených byly bez jeho vědomí a souhlasu získávány informace proti jeho osobě, což považuje za porušení čl. 10 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K mimořádnému opravnému prostředku dovolatel jako přílohy připojil: sdělení Policie ČR-Cizinecké policie Z. z 8. 3. 2004, čtyři dopisy, jež zaslal obhájci, fotokopii průkazu žadatele o udělení azylu, fotokopii víza a prohlášení V. K. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný se domáhá zrušení obou soudních rozhodnutí a podstatně mírnějšího posouzení jeho jednání.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolání obviněného D. H. státní zástupce uvedl, že dovolatel sice formálně vyjadřuje nesouhlas s použitou právní kvalifikací trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jeho námitky jsou však poněkud nekonzistentní, neboť poukazuje na možnost použití právní kvalifikace trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a současně namítá, že měl být zproštěn obžaloby. Dovolací námitky však nevycházejí z nesouladu mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ani z nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, proti úplnosti provedeného dokazování (neprovedení znaleckého posudku) a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se skutku vylíčeného v tzv. skutkové větě vůbec nedopustil, popř. se ho dopustil v jiné podobě, než je ve výroku o vině uvedeno. Jde proto o námitky skutkového charakteru, které se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s jiným dovolacím důvodem obsahově nekryjí. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněnému H. byl trest odnětí svobody vyměřen na dolní hranici trestní sazby uvedené v §234 odst. 1 tr. zák. a dovolací námitky směřují proti přílišné přísnosti trestu, a proto ho nenaplňují. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze obsahově podřadit jedině námitku, podle které nemohl být dovolateli uložen trest vyhoštění, neboť je žadatelem o azyl. Tato námitka je však nedůvodná, neboť uložení trestu vyhoštění je ustanovením §57 odst. 3 písm. b) tr. zák. zakázáno pouze v případě, že pachateli byl již azyl udělen. Skutečnost, že pachatel je žadatelem o azyl, je z hlediska zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění irelevantní. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V případě dovolání obviněného I. K. státní zástupce poukázal na okolnost, že v předmětné trestní věci vznikají pochybnosti o tom, o které dovolací důvody podatel dovolání opírá, neboť odkázal (navíc nepřesně) na ustanovení §265b písm. f), g) tr. ř. a současně cituje některé části zákonných ustanovení a tyto citace nasvědčují tomu, že měl spíše na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle názoru státního zástupce však dovolatelovy námitky obsahově neodpovídají žádnému z výše naznačených dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vzbuzuje použitá právní kvalifikace určité pochybnosti o tom, zda je beze zbytku správná. V rámci skutku kvalifikovaného podle §202 odst. 1 tr. zák. se podle tzv. skutkové věty obviněný K. do výtržnického jednání spoluobviněného H. zapojil jediným krátkodobým útokem vůči poškozenému a je otázkou, zda takovýto krátkodobý, jednorázový fyzický útok vykazuje všechny znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. V případě skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu lze na jedné straně uvažovat o kvalifikaci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., na druhé straně s ohledem na doslovné znění skutkové věty bylo možno uvedené skutkové zjištění interpretovat tak, že násilné jednání obviněného K. nesměřovalo k vynucení vydání peněz, ale že šlo pouze o jakousi odvetu za to, že H. jeho předchozí žádosti o vydání peněz nevyhověl. Dovolání však žádné kvalifikované námitky týkající se nesouladu právních a skutkových vět neobsahuje a s ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se výše naznačenou problematikou nelze v rámci řízení o dovolání zabývat. Podle státního zástupce se ve vztahu k výroku o vině dovolatel soustřeďuje na námitky výlučně skutkového charakteru. V případě skutku kvalifikovaného podle §202 odst. 1 tr. zák. tvrdí, že jeho násilné jednání vůči poškozenému M. F. mělo ještě menší intenzitu, než jak je popsáno v tzv. skutkové větě, a současně zpochybňuje hodnověrnost výpovědi poškozeného. Teprve z těchto tvrzení dovolatel dovozuje, že se nedopustil výtržnosti ani hrubé neslušnosti. Námitky ohledně nepřítomnosti dalších osob na místě incidentu považuje státní zástupce za irelevantní, neboť podle tzv. právní věty byl skutek spáchán „na místě veřejnosti přístupném“, nikoli „veřejně“. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu dovolatel napadá skutkový základ soudního rozhodnutí, když se domáhá jiného hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného H. a současně tvrdí, že motivy jeho násilného jednání vůči jmenovanému byly jiné, než jak je popsáno v tzv. skutkové větě. Takové námitky se obsahově nekryjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem. Státní zástupce uvedl, že primárně skutkového charakteru jsou i námitky směřující proti výroku o trestu. Dovolatel zpochybňuje skutkový závěr obsažený v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, podle něhož není otcem na území ČR žijící nezletilé D. K., a teprve na podkladě této skutkové námitky dovozuje, že uložení trestu vyhoštění bránilo ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Námitka, že uložení trestu vyhoštění nevyžaduje zájem bezpečnosti lidí nebo majetku ani jiný obecný zájem, pak v podstatě vychází z tvrzení, že dovolatel se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil. Takové námitky včetně těch, které se týkají přílišné přísnosti uloženého trestu, se obsahově nekryjí nejen s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Pro případ, že dovolání obviněného nebude odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Rovněž navrhl, aby rozhodnutí bylo učiněno podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných D. H. a I. K. jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Předně je nutno konstatovat, že obviněný I. K. nesprávně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl jako důvody dovolání ustanovení §265b písm. f), g) tr. ř., které ale trestní řád neobsahuje. Z obsahu dovolací argumentace je však zřejmé, že obviněný měl na mysli dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud k tomuto formálnímu nedostatku nepřihlížel.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými D. H. a I. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný D. H. uplatnil zejména námitky proti způsobu provedení rekognice, zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného M. F. i spoluobviněného K. a v tomto směru poukázal na neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Na rozdíl od závěru soudů obou stupňů konstatoval, že pachatelem trestného činu loupeže nebyl on, ale obviněný K. Na základě těchto tvrzení obviněný buduje své přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., popřípadě měl být obžaloby zproštěn. V dovolání obviněný I. K. ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině uvedl vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že se výtržnosti či hrubé neslušnosti nedopustil, v podnapilosti toliko pomáhal spoluobviněnému H., neboť se domníval, že byl napaden poškozeným. Poškozeného M. F. spíše „štouchl, než kopl“, v tomto směru zpochybnil jeho výpověď a poukázal na vadně provedenou rekognici. V případě skutku pod bodem 2) výroku o vině také uplatnil odlišnou skutkovou verzi, než ze které vycházely soudy obou stupňů, podle níž motivy jeho násilného jednání vůči poškozenému H. nebyly zištné (nechtěl po něm peníze). Rovněž namítl nevěrohodnost výpovědi jmenovaného s tím, že záměrně vypovídal v jeho neprospěch. Uplatnil i výhrady k zákonnosti dokazování. Přílohou mimořádného opravného prostředku jsou písemnosti, jež mají argumentaci obviněného podporovat. Tato tvrzení obou obviněných, která jsou v dovoláních podrobněji rozvedena, jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování, jeho zákonnosti a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obvinění dovozují nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V dovolání obvinění nenamítají, že by předmětné skutky, jimiž byli pravomocně uznáni vinnými, byly nesprávně posouzeny jako výše konstatované trestné činy, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obou obviněných výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. V případě, že by obvinění učinili pouze zmíněné námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jejich dovolání odmítnout, neboť by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že tento dovolací důvod přichází v úvahu tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest, který trestní zákon vůbec nezná nebo trest, který zákon zná (srov. §27 tr. zák.), avšak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu tohoto druhu. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá i uložení několika druhů trestů vedle sebe, jejichž uložení takto kumulativně je zákonem vyloučeno a rovněž případy uložení trestu mimo trestní sazbu, tj. trestu, který je za konkrétní trestný čin možno uložit, avšak soud nerespektuje trestní sazbu, kterou stanoví trestní zákon. Nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost uloženého trestu z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §23 a §31 tr. zák. nemůže být v tomto případě důvodem dovolání.
Ve světle shora rozvedených skutečností nemohou obstát námitky obou obviněných směřující proti přiměřenosti a správnosti uloženého trestu z hlediska jeho výměry a účelu (obviněný D. H. vytýká, že na rozdíl od soudu prvého stupně byl v odvolacím řízení uznán vinným pouze z jednoho trestného činu, a proto mu měl krajský soud trest zmírnit; obviněný I. K. v podrobnostech uvádí, že trest považuje za nepřiměřený a neodpovídající okolnostem případu ani možnostem nápravy). Rovněž námitky obviněného I. K. spočívající v tom, že uloženému trestu vyhoštění bránilo ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. nenaplňují žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V uvedeném směru obviněný předkládá odlišné skutkové okolnosti, než ke kterým dospěl odvolací soud, a z nichž vycházel (zejména v podrobnostech tvrdí, že je otcem nezletilé D. K. žijící v ČR a chce uzavřít sňatek s její matkou, dále před zadržením se v ČR nepohyboval neoprávněně, přičemž namítá, že soudy neměly k dispozici jeho doklady - průkaz žadatele o azyl a turistické vízum, popřípadě nezohlednily, že je hlášen k pobytu na území ČR).
Obviněný D. H. však uplatnil i výtku, že trest vyhoštění neměl být vůbec ukládán, neboť byl v rozhodné době žadatelem o azyl. Obviněný I. K. vznesl námitku, že uložení trestu vyhoštění nevyžaduje zájem na bezpečnosti lidí, majetku nebo jiný obecný zájem. Konstatované výtky, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §57 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pro uložení tohoto druhu trestu. V tomto směru dovolací soud dospěl k závěru, že podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §57 odst. 3 písm. b) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachateli byl poskytnut azyl.
Ve stručnosti lze připomenout, že poskytování azylu Českou republikou je obecně upraveno v čl. 43 Listiny základních práv a svobod a jeho konkretizace je provedena zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění novel. Ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 citovaného zákona se azylantem rozumí cizinec, kterému byl podle tohoto zákona udělen azyl, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu.
Ze skutkových zjištění, z nichž Krajský soud v Českých Budějovicích vycházel při úvaze o uložení trestu vyhoštění, mimo jiné vyplývá, že obvinění D. H. a I. K. byli cizími státními příslušníky a nebylo jim v České republice přiznáno postavení uprchlíka. V této souvislosti odvolací soud konstatoval: „Přestože nadále probíhá i řízení o udělení azylu v případě obou obžalovaných, tak dosud tato řízení nebyla ukončena a nevzniká proto překážka pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu §57 odst. 3 písm. b) tr. zák. Za situace, že by takováto řízení vyzněla ve prospěch obžalovaných, bylo by namístě posléze postupovat ve smyslu ustanovení §350h tr. ř., tedy podle ustanovení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Ve věci nelze přehlížet ani to, že obžalovaní kromě spáchané trestné činnosti, která je předmětem tohoto řízení, evidentně jednali i dalším způsobem směřujícím k toliko poškození majetkových hodnot občanů ČR. Kritické noci se měli podnapilí pohybovat motorovým vozidlem, s nímž měli havarovat, přičemž po havárii měli vozidlo opustit, aniž by vyvinuli jakoukoli snahu pro odstranění následků tohoto svého počínání. Nakonec se dopustili v podnapilosti nyní projednávaných deliktů.“ (str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle Nejvyššího soudu je zcela zřejmé, že u obviněného I. K. (i obviněného I. H.) byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1 tr. zák., neboť v době rozhodování odvolacího soudu nebyl občanem České republiky ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, přičemž uložení tohoto trestu vyžadovala (zejména s ohledem na charakter trestné činnosti obviněného, kdy jednání vůči poškozenému H. se do určité míry blížilo naplnění znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak se uvádí na str. 9 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) bezpečnost lidí a majetku. V tomto směru nelze akceptovat jeho námitku uplatněnou v dovolání. Rovněž je evidentní, že oba dovolatelé byli v rozhodné době v postavení žadatelů o poskytnutí azylu ve smyslu zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění novel, což krajský soud důvodně nepovažoval za okolnost, která by z hlediska ustanovení §57 odst. 3 písm. b) tr. zák. byla překážkou pro uložení trestu vyhoštění. Z tohoto důvodu je zjevně neopodstatněná námitka obviněného D. H., který ji v dovolání za překážku považuje. Nutno zdůraznit, že relevantní skutečností pro neuložení trestu vyhoštění by byl pouze poskytnutý azyl (viz definice azylanta vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 zák. o azylu). Dovolací soud pro úplnost připomíná, že odvolací soud neshledal, že by v případě obviněného I. K. bránily uložení zmíněného trestu okolnosti uvedené v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Jelikož v této souvislosti obviněný v dovolání uplatnil primárně výhrady skutkového charakteru a ze kterých až následně dovozoval vady právní, jak již bylo výše zdůrazněno, nemůže být tato část rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podrobena přezkumu v dovolacím řízení.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných D. H. a I. K. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k