ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.679.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 679/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný S. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 150 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 150 T 53/2017, byl obviněný S. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
„od 29. 07. 2017 do dne 11. 10. 2017 v 17.00 hodin, kdy byl kontrolován hlídkou
Policie ČR a následně zajištěn v P., v ulici Ch., se zdržoval
na území České republiky, jakkoli si byl vědom, že rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, jako správního orgánu věcně příslušného podle ust. §163 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, č. j. CPR-9377/ČJ-2015-931200-SV ze dne 04. 06. 2015, které nabylo právní moci ve spojení s rozhodnutím MV ČR ze dne 29. 07. 2015, č. j. MV-102172-3/OAM-2015, dne 30. 07. 2015, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce (9) devět měsíců, a zároveň mu byla stanovena 30-ti denní lhůta k vycestování z území České republiky od nabytí právní moci rozhodnutí, a poté, co dne 30. 03. 2015 bylo zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu), kdy dne 05. 10. 2016 Nejvyšší správní soud usnesením sp. zn. 1 Azs 257/2016 odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost s nabytím právní moci dne 12. 10. 2016, a poté, co dne 2. 11. 2016 bylo zahájeno další řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu), kdy usnesením KS v Ostravě sp. zn. 61 AZ 9/2017, e. č. B0052000, ze dne 12. 06. 2017 bylo rozhodnuto o nepřiznání odkladného účinku žaloby o zamítnutí řízení o udělení mezinárodní ochrany, které nabylo právní moci dne 02. 08. 2017, kdy obviněnému byl na základě usnesení KS v Ostravě sp. zn. 61 AZ 9/2017, e. č. B0052000, ze dne 12. 06. 2017 o zamítnutí odkladného účinku řízení o udělení mezinárodní ochrany vydán dne 29. 06. 2017 výjezdní příkaz (departure order) č. AKT0198698 s platností do dne 28. 07. 2017, přičemž ani v této lhůtě z území České republiky nevycestoval.“
3. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu osmnácti měsíců.
4. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
6. Po připomenutí obsahu jeho námitek a podání uplatněných v odvolacím řízení uvedl [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V dané souvislosti zdůraznil, že v době platnosti výjezdního průkazu podal žádost o povolení k přechodnému pobytu podle §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“), a krátce poté požádal rovněž o odstranění tvrdosti zákona podle §122 odst. 7 cizineckého zákona, tedy o vydání rozhodnutí, jímž by bylo zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění, a to z důvodu změny jeho osobního statusu, jelikož se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“) ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) cizineckého zákona a směrnice č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice“). Zmínil také, že zákaz pobytu, jenž mu byl rozhodnutím o správním vyhoštění vedle povinnosti vycestovat z území České republiky udělen, uplynul dne 30. 4. 2018 a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu probíhá u Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky. Soudu druhého stupně pak vytknul, že ačkoliv provedl věcný přezkum napadeného rozsudku ve stanoveném rozsahu, nesprávně dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho odvolacích námitek, z nichž připomněl následující. Prvně, že jeho jednání nelze kvalifikovat podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, pokud využil práva přehodnotit správním orgánem uložené povinnosti v rozhodnutí o správním vyhoštění a práva požádat o pobytové oprávnění, k čemuž musel unést důkazní břemeno trvalosti partnerského vztahu, poté, že jeho jednání nepřesahovalo materiální korektiv trestnosti ve smyslu §12 odst. 2 „tr. řádu“ i proto, že na území České republiky se zdržoval na předem hlášené adrese s plným vědomím dotčených správních orgánů, nikdy neměnil identitu, vždy poskytoval součinnost a na hlášené adrese si přebíral poštu, a v neposlední řadě, že totožná charakteristika jednání, pro které byl shledán vinným, je obsažena i v §119 odst. 1 písm. b) bod 9. cizineckého zákona, důsledkem jehož neplnění má být uložení správně právního opatření (vyhoštění na delší dobu) ve smyslu trestního práva jako ultima ratio .
7. K závěrům odvolacího soudu o účelovosti partnerského vztahu s jeho družkou předně podotkl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 61 Az 9/2017, bylo řízeno o jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zastaveno na základě zpětvzetí žaloby podle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nikoliv z důvodu neuvedení nových skutečností, přičemž vzhledem k nemožnosti vést paralelně řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU mu k podání žádosti o pobytové oprávnění zbývaly poslední dva dny platnosti výjezdního průkazu. Za nesprávnou proto označil argumentaci odvolacího soudu, podle níž mu nic nebránilo v podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Soudu druhého stupně rovněž vytknul, že se nevypořádal s námitkou napadající úvahy nalézacího soudu o možnosti požádat o povolení k přechodnému pobytu ze zahraničí. Stran argumentace odvolacího soudu, podle níž měl obstruovat poukazem na změnu svého osobního postavení, akcentoval, že v žádném předpisu není určen konkrétní moment, od něhož lze cizince ze třetí země považovat za rodinného příslušníka občana EU, nýbrž je potřeba prokázat soužití s občanem EU ve společné domácnosti, o což se celou dobu od podání předmětných žádostí snažil. K dovozování účelovosti jeho vztahu s družkou z jeho vyjádření k důvodům příjezdu do České republiky uvedl, že v momentu příjezdu ještě nemohl tušit, že se zde potká se svou družkou a že jejich vztah přeroste do vztahu trvalé povahy. Poté namítl, že odvolací soud nesprávně argumentoval §87b odst. 1 cizineckého zákona ve znění, jež nebylo účinné ke dni podání jeho pobytové žádosti a které ještě nestanovovalo lhůtu k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Soudu druhého stupně vytknul rovněž rozpor s aplikační praxí příslušných správních orgánů i správních soudů, když naznačoval, že se měl stát rodinným příslušníkem občana EU v den zahájení soužití ve společné domácnosti, jelikož to ještě neprokazuje trvalost partnerského vztahu druh-družka. V návaznosti na to zdůraznil, že na podzim roku 2016 ještě jeho vztah s družkou trvalý být nemohl, když se znali sotva tři měsíce, takže je logické, že žádost o přechodný pobyt podal až později. Považoval proto za absurdní, aby orgány činné v trestním řízení založily jeho vinu na tom, že aktivně přistupoval k řešení své situace podáním žádostí podle cizineckého zákona, a postup soudů nižších stupňů, podle nichž má být a priori vyloučeno, aby se vyhoštěný cizinec stal rodinným příslušníkem občana EU, označil za rozporný s platným právem.
8. V souvislosti s jeho odvolací námitkou stran „splnění“ zásady subsidiarity trestní represe konstatoval, že soud druhého stupně sice připouští její důvodnost, ale nereflektuje ji v jeho prospěch. Podotkl, že správní vyhoštění neignoroval, nýbrž vyčerpal všechny zákonem dovolené kroky k regularizaci svého pobytového oprávnění. Vyjádřil přitom názor o nutnosti přednostní aplikace §119 odst. 1 písm. b) bodu 9. cizineckého zákona s tím, že vede účelněji k dosažení respektování platných právních norem a že je účelnější, aby se orgány veřejné moci orientovaly prioritně na ukládání správně právních opatření, zatímco trestní represi by měly užívat pouze tam, kde nebylo účelné ani zostření režimu správního vyhoštění. V daném kontextu namítl, že orgány veřejné moci se o aplikaci citovaného ustanovení cizineckého zákona ani nepokoušely, byť by takový postup byl účelnější i z důvodu nezahlcování trestních soudů. Soudům obou stupňů pak vytknul nedostatečné vypořádání těchto jeho námitek, které jsou podle něj důvodné bez ohledu na to, jestli bude shledán rodinným příslušníkem občana EU, přičemž jejich důvodnosti mají přisvědčovat i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1602/2016.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný prvně zmínil, že tento postihuje i námitky tzv. opomenutých důkazů. V dané souvislosti připomněl, že soudu druhého stupně navrhoval provedení důkazu spisovými materiály dotčených správních orgánů, jež by měly obsahovat četné důkazy potvrzující pravdivost vztahu s jeho družkou, takže by bylo jednoznačně zjištěno, že jejich partnerský vztah není účelový. Odvolacímu soudu přitom vytknul, že na jeho důkazní návrh reagoval nedostatečně s tím, že dokazování provádí pouze výjimečně, byť v tomto případě stačilo oslovit dotčené správní orgány. Stran provedení určitých dílčích důkazů ze strany odvolacího soudu namítl jejich selektivní výběr a interpretaci ve zřejmém rozporu s jejich obsahem, když označil jeho tvrzení ohledně vztahu s družkou za účelová. V projednávané věci se proto podle obviněného jedná o případ par excellence , kdy soudy nižších stupňů učinily skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Na podporu dovolacích námitek a tvrzení o opravdovosti jeho vztahu s A. O. předložil matriční doklad o uzavření manželství dne 18. 4. 2018. Soudu druhého stupně ještě vytknul nedostatečné vypořádání se s jeho námitkami obsaženými v návrhu ze dne 3. 1. 2018 stran možnosti uplatňování práva pobytu rodinných příslušníků občanů EU s odkazem na konkrétní judikaturu Soudního dvora EU, dále s petitem daného návrhu, s návrhem na předložení dotčených ustanovení Ústavnímu soudu k posouzení jejich souladu s ústavním pořádkem a s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu.
10. Závěrem dovolání shrnul, že byť jeho jednání z formálního hlediska může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nejedná se o společensky škodlivý případ, v němž by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle norem správního práva, když pouze uplatňoval svá práva vyplývající ze Směrnice a cizineckého zákona.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 150 T 53/2017, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí obsahu dovolací argumentace zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů soudy, ani jiná procesní pochybení a že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Právě z hlediska posledně uvedeného ustanovení však podle něj budí pochybnosti celá koncepce dovolání, jehož odůvodnění označil v podstatě za polemiku s jednotlivými argumenty obsaženými v rozhodnutí odvolacího soudu. Nicméně s poukazem na alespoň obecnou výhradu obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, shledal jeho námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přípustnými. Zároveň však podotkl, že nelze přihlížet k výhradám obsaženým v závěru dovolání vytýkajícím soudu druhého stupně nevypořádání se s některými odvolacími námitkami, přičemž jde podle jeho názoru spíše o to, že odvolací soud k těmto námitkám nezaujal stanovisko odpovídající představám obviněného.
13. V reakci na dovolací argumentaci připomněl, že v řízení o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je soud povinen zkoumat, zda existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, kterým byl uložen trest vyhoštění nebo kterým bylo rozhodnuto o správním vyhoštění, přičemž v případě pochybností o právní moci a vykonatelnosti „mařeného“ rozhodnutí je soud povinen tuto otázku řešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 tr. ř. Současně podotkl, že soud v trestním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí a není povinen zkoumat, zda následně nenastaly okolnosti umožňující zrušení již vydaného a pravomocného správního rozhodnutí. Těžiště dovolacích námitek však podle státního zástupce spočívá v tvrzení, že po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění u obviněného došlo ke změně osobního statusu, jelikož se stal rodinným příslušníkem občana EU v důsledku navázání vážného vztahu s občankou členského státu EU, což mělo odůvodňovat zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomu nicméně s poukazem na chronologii správního řízení popsanou v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu uvedl, že ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 4. 6. 2015 nikdy nedošlo. Konstatoval proto, že námitky obviněného se netýkají okolností rozhodných z hlediska formálních znaků přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jež evidentně naplněny byly a jejichž existenci v závěru dovolání připouští i sám obviněný. Výhrady ohledně jeho vztahu s A. O. navíc označil za primárně skutkové povahy, jelikož se v daném směru jedná pouze o polemiku se závěry soudů o účelovosti jeho tvrzení o existenci partnerského vztahu. V této souvislosti poznamenal, že závěry odvolacího soudu o účelovosti uvedeného vztahu, obsažené zejména na str. 8-9 odůvodnění jeho rozhodnutí, nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy, k čemuž poukázal na argumentaci odvolacího soudu stran časové souslednosti jednotlivých kroků obviněného a rozpornosti jeho tvrzení o důvodech pobytu na území České republiky. Ohledně důkazních návrhů obviněného, jež se netýkaly okolností významných z hlediska formálních znaků trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž pouze jeho vztahu s A. O., považoval rozsah, v jakém se odvolací soud vyjádřil k nevyhovění těmto návrhům, za zcela dostačující. V souvislosti s obviněným předloženým potvrzením o uzavření sňatku s A. O. dne 18. 4. 2018, tj. řadu měsíců po spáchání skutku i po právní moci soudních rozhodnutí, označil tuto okolnost za nerozhodnou z hlediska výroků o vině i trestu.
14. Dále konstatoval, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, jimiž se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S oporou o obecná východiska dané zásady však v případě obviněného neshledal existenci žádných výjimečných okolností, jež by odůvodňovaly neuplatnění trestního postihu. Zdůraznil, že skutečnost, že obviněný s rozhodnutím o správním vyhoštění vnitřně nesouhlasí a neúspěšně využívá všech prostředků správního práva k tomu, aby dané rozhodnutí zvrátil, nemůže být důvodem pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V dané souvislosti připomněl, že protiprávní jednání obviněného spočívalo v maření rozhodnutí, kterým mu mělo být zabráněno v pobytu na území České republiky, a pokud již v minulosti bylo použito prostředků správního práva ke znemožnění jeho pobytu na území České republiky, přičemž toto rozhodnutí obviněný naprosto nerespektoval, nelze dospět k závěru, že by v daném případě postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nadto uvedl, že slovní znění obviněným poukazovaného §119 odst. 2 bod 9. cizineckého zákona sice aplikaci tohoto ustanovení v případě maření rozhodnutí o správním vyhoštění nevylučuje, v kontextu ustanovení §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je však nutno dospět k závěru, že citované ustanovení cizineckého zákona je určeno především k postihu maření výkonu jiných správních rozhodnutí než rozhodnutí o správním vyhoštění. K obviněným zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1602/2016 pak dodal, že se týká jiného druhu trestné činnosti a především neřeší situaci, kdy vůči obviněnému již bylo bezvýsledně užito prostředků jiného právního odvětví. V neposlední řadě poznamenal, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, že by námitky obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe považoval, byť jen částečně, za opodstatněné.
15. Uzavřel proto, že dovolací námitky, jež jsou v části podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr, ř., jsou zjevně nedůvodné a vzhledem k tomu nemohl být důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
16. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. j e dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Nejvyšší soud (v souladu s vyjádřením státního zástupce) na tomto místě předesílá, že převážná část dovolací argumentace směřuje proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v souvislosti s čímž nutno zdůraznit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Obviněný však vznesl rovněž námitky, jež jsou z formálního hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe), popř. námitky, které sice zásadně nelze podřadit pod citovaný dovolací důvod, k nimž se však Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti vyjádří.
25. V návaznosti na shora uvedené nutno k dovolací argumentaci konstatovat, že její část je výlučně skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž soudům nižších stupňů (zejména však soudu odvolacímu) vytýká mj. nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, nevypořádání se s jeho námitkami, neúplnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Částečně pak z těchto skutkových a procesních výhrad dovozuje svůj závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný tedy v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání zejména v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze .
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. S přihlédnutím k těmto judikaturním východiskům však Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení.
29. Co se týče výhrady obviněného, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu spisovými materiály dotčených správních orgánů, tak postačí odkázat na str. 8 jeho usnesení, kde dostatečným způsobem objasnil, proč předmětnému důkaznímu návrhu nevyhověl. Nemůže se tedy jednat o vadu v podobě tzv. opomenutého důkazu ve shora vymezeném smyslu.
30. Rovněž tak nelze přiznat žádnou relevanci námitce stran extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudu druhého stupně o účelovosti vztahu mezi obviněným a svědkyní A. O., jelikož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, na základě jakých důkazů, skutečností a úvah k těmto závěrům dospěl. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Pokud obviněný v daném kontextu Nejvyššímu soudu předložil matriční doklad o uzavření manželství s A. O. dne 18. 4. 2018 (tj. po vydání a nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně), tak nutno akcentovat, že tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nejsou v dovolacím řízení přípustná. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se totiž posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno , popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.).
31. Nad rámec uvedeného je potřeba k výhradám vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu o účelovosti vztahu obviněného se svědkyní A. O. konstatovat, že předmětné okolnosti (jak zdůraznil již soud prvního stupně) jsou ve vztahu k otázce trestní odpovědnosti obviněného irelevantní. Soud druhého stupně se jimi zabýval především v reakci na návrh obviněného na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, který neshledal důvodným. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze pro úplnost doplňuje, že obviněný sice v odvolání argumentoval Směrnicí a judikaturou Soudního dvora EU zabývající se právy rodinných příslušníků (konkrétně manželů) občanů EU, tato však nemohla být v jeho případě použitelná, jelikož v řízení před soudy nižších stupňů nebyl manželem (ve smyslu jím citované judikatury Soudního dvora EU) ani rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu čl. 2 odst. 2 Směrnice, přičemž osobám odpovídajícím „pouze“ kritériím podle čl. 3 odst. 2 písm. b) Směrnice nejsou garantována práva ve stejném (resp. stejně velkém) rozsahu jako rodinným příslušníkům občanů EU. Soud druhého stupně se pak v dostatečné míře zabýval i dalšími odvolacími námitkami (stran nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu atd.), přičemž jak přiléhavě poznamenal již státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný prostřednictvím dovolací argumentace stran nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu především prosazuje vlastní – odlišný – názor na vypořádání jeho odvolacích námitek. Pokud se jedná o jeho návrh uplatněný v závěru odvolání na předložení některých ustanovení cizineckého zákona Ústavnímu soudu k posouzení jejich souladnosti s ústavním pořádkem, tak tento jednak nebyl podložen žádnou konkrétní argumentací a především nebyly splněny podmínky pro takový postup ve smyslu §255 odst. 2 tr. ř. (soud prvního stupně nepoužil daná ustanovení – a to ani implicitně – při rozhodování o vině a trestu).
32. Co se týče námitek formálně odpovídajících dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (opírajících se především o zásadu subsidiarity trestní represe), pak nutno předeslat, že obsahově shodné výhrady, jež obviněný uplatnil v této části dovolání, zazněly již v rámci jeho obhajoby před soudy nižších stupňů, které se s nimi přiléhavě vypořádaly (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 9-10 usnesení odvolacího soudu). Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, sv. 17/2002, č. 408), z něhož mj. plyne, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
33. Nejvyšší soud doplňuje k předmětným hmotně právním námitkám obviněného alespoň ve stručnosti následující. V první řadě je zapotřebí podotknout, že o naplnění formální stránky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, není v posuzované věci žádných pochyb (jak ostatně připouští i sám v závěru dovolání). Obviněný totiž poté, co byl ve správním řízení ode dne 29. 7. 2017 (poté, co mu bylo umožněno v plné míře uplatnit různé prostředky správního práva k legalizaci jeho pobytu na území České republiky) pravomocně vyhoštěn z území České republiky, dané správní vyhoštění vědomě nerespektoval a zdržoval se i nadále na území České republiky, načež byl dne 11. 10. 2017 zajištěn Policií České republiky. Z hlediska naplnění formální stránky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je přitom podstatné, že správní rozhodnutí o vyhoštění obviněného bylo v době rozhodování soudu prvního stupně pravomocné a vykonatelné , takže případná další paralelně probíhající správní řízení nemohla mít na otázku jeho trestní odpovědnosti žádný vliv. Za zcela irelevantní je třeba označit i poznámku obviněného, že zákaz jeho pobytu na území České republiky stanovený správním rozhodnutím o jeho vyhoštění (pro jehož ignorování u něj byla vyvozena trestní odpovědnost) již uplynul dne 30. 4. 2018.
34. Obviněný pak opírá svůj závěr o nevhodnosti uplatnění trestní odpovědnosti zejména o zásadu subsidiarity trestní represe , jež měla být podle jeho názoru v dané věci aplikována.
35. K tomu Nejvyšší soud nejprve v obecnosti připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. S přihlédnutím k výše citovaným východiskům nelze konstatovat, že by v jednání obviněného bylo možné spatřit okolnosti odůvodňující užití zásady subsidiarity trestní represe. Ten na podporu své argumentace uvádí, že po uplynutí platnosti výjezdního příkazu neměnil identitu, poskytoval dotčeným orgánům součinnost, přebíral si poštu atd. Tyto okolnosti jsou ovšem ve vztahu k posouzení společenské škodlivosti jeho jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (obdobně jako okolnosti jeho vztahu s A. O.) zcela nerozhodné. Jeho protiprávní jednání (jak již výše uvedeno) totiž spočívalo v záměrném nerespektování správního vyhoštění z České republiky, takže pokud se ode dne 29. 7. 2017 zdržoval na území České republiky v rozporu s daným správním rozhodnutím, je nepodstatné, zda si zde přebíral poštu, zdržoval se na hlášené adrese atd. V jeho případě nebyly dány ani žádné jiné okolnosti, které by mu objektivně bránily v respektování správního rozhodnutí o vyhoštění (např. vážná nemoc, pro kterou by musel být akutně hospitalizován na území České republiky).
37. Obviněný pak ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe argumentuje ještě tím, že orgány veřejné moci nevyužily jiná správní opatření, zejména možnost uložení (přísnějšího) správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9. cizineckého zákona jako sankce za nerespektování již uloženého správního vyhoštění. Vedle toho, že postup podle citovaného ustanovení se v daném případě jeví prima facie nelogickým a neúčelným, Nejvyšší soud připomíná, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe bez možnosti aplikace trestněprávních institutů“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Především však se zřetelem k okolnostem jednání obviněného, který již jednou úmyslně ignoroval správní vyhoštění (a který v trestním řízení rozsáhle hájí svůj názor o oprávněnosti takového postupu), nutno uvést, že uložení dalšího správního vyhoštění by bylo v jeho případě (kdy nelze předpokládat, že by další správní vyhoštění již plně respektoval) nanejvýš neúčelným. Za nepřípadný je v těchto souvislostech potřeba označit i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1602/2016, jelikož v dané věci nebyly vůči obviněnému (který se navíc dopustil trestné činnosti odlišného charakteru) užity žádné jiné právní prostředky – na rozdíl od obviněného v nyní souzené věci, na něhož bylo působeno primárně prostředky správního práva a teprve v důsledku jejich nerespektování bylo jakožto ultima ratio přistoupeno k prostředkům trestního práva.
38. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shrnuje, že dovolacím námitkám stran vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe (s nimiž se ostatně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů) nebylo možné přiznat žádné opodstatnění .
39. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
40. Nejvyšší soud z výše jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu