ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1508.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2011 o dovolání, které podal obviněný MUDr. A. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 3 To 421/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 67/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 73 T 67/2007, byl obviněný MUDr. A. S.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku 24.107,75 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 5 ZT 337/2006, pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. blíže popsané v předmětném rozsudku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 3 To 421/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku 24.107,75 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku odvolacímu soudu vytkl, že dne 28. 5. 2010 rozhodl ve věci rozsudkem ve veřejném zasedání konaném v jeho nepřítomnosti, ačkoliv shledal jeho osobní účast u veřejného zasedání nutnou a k tomuto jej předvolal (viz rozhodnutí TR NS 4/2004 - T 677). Podle něho soud druhého stupně na základě §238 tr. ř. nesprávně aplikoval §202 odst. 1 tr. ř., který se vztahuje k hlavnímu líčení. Následně zdůraznil, že na své osobní účasti u veřejného zasedání trval, což je patrno z jeho omluvy ze dne 16. 3. 2010, resp. že jeho osobní účast na veřejném zasedání mohla mít zásadní vliv na rozhodnutí soudu, poněvadž při něm měly být vyslechnuty znalkyně. Navíc před konáním předmětného veřejného zasedání zadal vypracování nového znaleckého posudku, a jelikož jej znalec nestihl do 28. 5. 2010 vypracovat, prostřednictvím obhájce požádal o odročení veřejného zasedání. Této žádosti však soud nevyhověl. Dále poznamenal, že v den konání veřejného zasedání dostal astmatický záchvat, proto ještě téhož dne jeho kolega lékař, jenž ho ošetřoval, telefonicky kontaktoval soud se zprávou, že se (obviněný) nemůže zúčastnit veřejného zasedání ze zdravotních důvodů (viz lékařská zpráva v příloze dovolání). Soud ovšem omluvu nebral v potaz. Vzápětí vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že jeho právo na spravedlivý proces zkráceno nebylo a že se svou neúčastí vzdal práva na kontradiktorní řízení. K tomu uvedl, že samotný fakt, že byl předvolán, vypovídá o tom, že jeho účast na veřejném zasedání byla nutná, přičemž akcentoval, že nebyl nečinný, se soudem komunikoval, prostřednictvím svého obhájce se domáhal odročení veřejného zasedání a že není pravdou, že se k veřejnému zasedání bez omluvy nedostavil. Podle jeho názoru měl odvolací soud správně aplikovat ustanovení §205 odst. 2 tr. ř. Poté, co připomněl závěry rozhodnutí TpR 8/2005, uzavřel, že odvolací soud závažným způsobem porušil procesní předpisy a zkrátil jeho právo na obhajobu zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když mu svým postupem znemožnil ovlivnit vydané rozhodnutí.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak shledal ve skutečnosti, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku). Podotkl, že soud druhého stupně se omezil na odůvodnění společenské škodlivosti při stanovení výměry trestu, vůbec se však nezabýval otázkou, zda v dané věci nepostačuje odpovědnost podle jiných předpisů. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 5 Tdo 897/2005 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01. Zhodnotil, že v jeho případě se jednalo o minimální částky a že jeho jednání je dostatečně postižitelné podle soukromoprávních předpisů. Závěrem poznamenal, že soud druhé instance se otázkou subsidiarity trestní represe nezabýval, byť se jedná o jednu ze základních podmínek trestní odpovědnosti, a proto lze jeho rozhodnutí z tohoto pohledu chápat jako nepřezkoumatelné.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2010, č. j. 3 To 421/2009 – 2951, zrušil ve výroku o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to ve smyslu §265 l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu, eventuálně aby Nejvyšší soud podle 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že spočívá jen v takové nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Následně označil dovolací argumentaci obviněného v tom smyslu, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2010, z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Připomněl dikci čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a poznamenal, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obecně přitom platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (viz §233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Poté státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci se jeví klíčovým právě to, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná také tehdy, jestliže se soud skutečně rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat (viz §233 odst. 1 tr. ř.). V této souvislosti poznamenal, že pro posouzení této problematiky nedisponuje Nejvyšší státní zastupitelství České republiky dostatkem spisových materiálů, a proto se může k otázce opodstatněnosti argumentace obviněného postupně vyjadřovat toliko alternativně. Následně prohlásil, že pokud by předpokládal, že předseda senátu soudu druhého stupně v tomto směru učinil pokyn, aby obviněný byl o termínu veřejného zasedání řádně vyrozuměn a že v rámci tohoto vyrozumění se předseda senátu soudu druhého stupně jednoznačně vyjádřil, že účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, potom by bylo možné odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za situace, pokud by takto nebylo postupováno (což se lze s ohledem na obsah námitek obviněného vcelku oprávněně domnívat), by podle názoru státního zástupce bylo nutné dovolání obviněného v principu vyhovět, přičemž pro takový případ navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 3 To 421/2009, v celém jeho rozsahu, a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V další části svého vyjádření státní zástupce uvedl, že z podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, tj. aplikace hmotného práva, tedy trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Vzápětí učinil závěr, že námitka obviněného v tom smyslu, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda v daném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, sice odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněná. Rozvedl, že nový český trestní zákoník v §12 odst. 2 představuje jako jednu ze základních zásad právě zásadu subsidiarity trestní represe, resp. že zákonodárce namísto dosud obligatorního materiálního znaku - společenské nebezpečnosti - zavádí korektiv v podobě společenské škodlivosti, která má konkretizovat zásadu subsidiarity trestní represe. Následně poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, s tím, že pouze při povrchním vnímání vyznívají úvahy Ústavního soudu prezentované v tomto rozhodnutí zdánlivě tak, jakoby ve vztahu k trestnímu zákoníku a trestnímu řádu existovala další, paralelní právní úprava, nebo obecná právní zásada, která by umožňovala neaplikovat základní zásady trestního řízení, jako jsou zásady legality, oficiality, vyhledávací, materiální pravdy a odkazovala poškozeného, aby se svépomocí domáhal nápravy způsobené trestným činem v jiném než trestním řízení nebo dokonce mimoprávně, nebo jako by české trestní právo hmotné rozlišovalo mezi trestnými činy veřejnoprávními a soukromoprávními. Český právní řád podobnou úpravu nezná a všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části českého trestního zákoníku podléhají jedinému žalobnímu právu, a to právu státního zástupce jako veřejného žalobce.
Státní zástupce zhodnotil, že z obsahu námitek obviněného je zřejmé, že se s poukazem na minimální částky, které podle učiněných skutkových závěrů tvoří celkovou škodu na cizím majetku způsobenou jeho jednáním (tato škoda podle učiněných skutkových zjištění přesáhla výši škody nikoliv nepatrné ve smyslu §209 odst. 1 a §138 odst. 1 tr. zákoníku), snaží dovolávat výše zmíněné „paralelní právní úpravy“. Přitom citovaný nález Ústavního soudu výslovně činí rozdíl mezi civilním právem v širším slova smyslu (soukromoprávní vztahy) a trestním právem a srozumitelně vysvětluje, že těm soukromoprávním vztahům, které nemají povahu trestného činu, není možno poskytovat podporu ze strany trestního práva, ale naopak se taková ochrana musí poskytnout v případě, kdy znaky skutkové podstaty zjištěny jsou nebo dokazováním mohou být zjištěny nebo vyvráceny. O správnosti tohoto výkladu se lze přesvědčit v např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. Jelikož v předmětné trestní věci bylo zjištěno, že obviněný svým jednání naplnil zákonem požadované znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, bylo správně užito trestního práva jako prostředku ultima ratio.
Závěrem, pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., státní zástupce vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 3 To 421/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Nutno konstatovat, že dovolací argumentace obviněného vztažená k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla uplatněna z pohledu tohoto dovolacího důvodu formálně relevantně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u veřejného zasedání konaného dne 28. 5. 2010 podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Přitom je třeba upozornit, že byl-li obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolán, je možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jen pokud senát odvolacího soudu změní původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání a učiní závěr, že postačovalo ho pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání, resp. že veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného (§238, §205 odst. 2 tr. ř.). Takové rozhodnutí senátu odvolacího soudu i s důvody, které k němu vedly, pak musí být v celém svém obsahu zachyceno v protokolu o veřejném zasedání (§136 tr. ř.) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4/2004, pod č. 677).
Nutno dodat, že podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z předloženého spisového materiálu se podává, že v posuzovaném případě předsedkyně senátu soudu druhého stupně nejprve učinila závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, a proto jej o veřejném zasedání vyrozuměla (viz doručenky na č. l . 2791 a 2818 spisu). Za tohoto stavu bylo konáno veřejné zasedání dne 12. 10. 2009, a to za účasti obviněného a jeho obhájkyně JUDr. Jany Holubcové (viz protokol na č. l . 2824 – 2827 spisu). Toto veřejné zasedání, v jehož rámci byla podána zpráva o stavu věci, vyslechnut obviněný, předneseno odvolání obviněného a závěrečné návrhy stran, bylo odročeno. Stalo se tak zjevně za účelem vypracování znaleckého posudku o duševním stavu obviněného (k tomu viz opatření na č. l . 2833 spisu).
Poté, co byl znalkyněmi MUDr. Martou Holanovou a PhDr. Věrou Machů vypracován znalecký posudek o duševním stavu obviněného, nařídila předsedkyně senátu odvolacího soudu veřejné zasedání, k němuž z hlediska účasti obviněného při dalším projednávání podaného řádného opravného prostředku zvolila formu předvolání (viz především referáty na č. l . 2874 a č. l . 2902 spisu). Současně je zřejmé, že obviněného předvolala proto, aby mu dala možnost osobně se vyjádřit k nově vypracovanému znaleckému posudku. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že obhajoba měla předmětný znalecký posudek k dispozici od 5. 2. 2010 (viz doručenka na č. l . 2866 spisu).
Z veřejného zasedání, jež se mělo konat dne 18. 3. 2010, se obviněný dne 16. 3. 2010 omluvil s tím, že je nemocen a nemůže se ho z vážných důvodů zúčastnit, a že nesouhlasí s konáním tohoto jednání v jeho nepřítomnosti, neboť by chtěl zaujmout stanovisko vůči znaleckému posudku soudních znalkyň, doplnit je lékařskými zprávami a položit znalkyním důležité otázky (viz podání na č. l . 2877 spisu). V návaznosti na tuto omluvu bylo nařízené veřejné zasedání odročeno. Předsedkyně senátu odvolacího soudu zároveň přípisem ze dne 17. 3. 2010 obviněného vyzvala, aby své lékařské zprávy a dotazy na znalkyně doručil obratem krajskému soudu tak, aby jim mohly být předloženy a aby tyto mohly eventuálně na nové skutečnosti reagovat, přičemž obviněného upozornila, že pokud takto neučiní, bude mít soud za to, že další návrhy z jeho strany v tomto směru již nebudou (viz písemnosti na č. l . 2881 a č. l . 2882 spisu). Obviněný dne 23. 3. 2010 soudu sdělil, že vzhledem k neschopnosti používat pravou horní končetinu nemůže této výzvě vyhovět (viz č. l . 2891 spisu). Předsedkyně senátu odvolacího soudu také učinila dotaz na zdravotní stav obviněného a zjistila, že i přes vystavenou pracovní neschopnost je obviněný účasti u veřejného zasedání schopen (viz přípisy na č. l . 2888 a č. l . 2890 spisu). Na tato zjištění předsedkyně senátu obratem reagovala dopisem obhájkyni obviněného JUDr. Janě Holubcové ze dne 24. 3. 2010 (založen i s doručenkou na č. l . 2896 spisu), v němž mj. uvedla „Žádám Vás, jako obhájkyni obžalovaného, a to i vzhledem k délce doby, která uplynula od vydání rozhodnutí soudem prvního stupně, o zkontaktování se s obžalovaným a urychlené zaslání požadovaných materiálů, kterými hodlá obžalovaný doplňovat dokazování před odvolacím soudem, tak aby již nedocházelo k dalším průtahům, zejména, když budou muset být znalkyně požádány o doplnění závěrů znaleckých posudků… Pokud nebude na tuto žádost reagováno, bude mít soud za to, že další návrhy na doplnění dokazování ze strany obžalovaného nejsou a vzhledem k tomu, že obžalovaný je schopen účasti u veřejného zasedání, bude věc v nejbližším termínu nařízena. Pokud se obžalovaný k dalšímu veřejnému zasedání nedostaví a nedoloží aktuální vyjádření lékaře, že není schopen účasti u veřejného zasedání, bude jednáno v jeho nepřítomnosti.“ V odpovědi dne 30. 3. 2010 obhájkyně obviněného odvolacímu soudu sdělila, že vypovídá plnou moc udělenou jí obviněným, když podle jeho sdělení je mu poskytována právní služba jiným advokátem, a že obviněnému dne 29. 3. 2010 zaslala přípis soudu ze dne 24. 3. 2010 e-mailem a současně ho dne 30. 3. 2010 telefonicky informovala o jeho obsahu (viz podání na č. l . 2899 spisu). Obviněný však ve vztahu ke znaleckému posudku žádné lékařské zprávy, dotazy na znalkyně ani konkrétní námitky soudu druhé instance do konání veřejného zasedání nepředložil.
Dne 13. 4. 2010 předsedkyně senátu odvolacího soud nařídila veřejné zasedání na den 28. 5. 2010. Předvolání k tomuto veřejnému zasedání si obviněný převzal dne 19. 4. 2010 (viz doručenka na č. l . 2902 spisu), tedy stejně jako v předchozích případech s dostatečným časovým předstihem (převyšujícím zákonnou pětidenní lhůtu k přípravě). Dne 24. 5. 2010 bylo pouze telefonicky odvolacímu soudu advokátem JUDr. Milanem Holomkem sděleno, že převzal „minulý týden“ obhajobu obviněného s tím, že nechali vypracovat nový znalecký posudek a že by v této souvislosti žádali o odročení veřejného zasedání o čtrnáct dnů (viz úřední záznam na č. l . 2903 spisu). Předsedkyně odvolacího senátu však dne 26. 5. 2010 dotyčnému obhájci sdělila, že veřejné zasedání v dané trestní věci se bude konat dne 28. 5. 2010 (viz č. l . 2905 spisu). Dne 27. 5. 2010 pak byla odvolacímu soudu doručena plná moc nového obhájce obviněného (ze dne 17. 5. 2010) s žádostí o odročení nařízeného veřejného zasedání z důvodu nutnosti vypracování nového znaleckého posudku a dále z důvodu kolize veřejného zasedání s jiným jednáním obhájce (viz č. l . 2906 a 2907 spisu).
Za situace, kdy se dne 28. 5. 2010 obviněný (a ani jeho nový obhájce) k veřejnému zasedání o řádném opravném prostředku nedostavil a svoji neúčast žádným způsobem neomluvil (v této souvislosti nutno zdůraznit, že lékařskou zprávu o své zdravotní indispozici ve dnech 27. a 28. 5. 2010 soudu zaslal až dodatečně, jako přílohu podaného dovolání, cca čtyři měsíce po konání předmětného veřejného zasedání), soud druhé instance (senát) s uvážením shora rozvedených skutečností přehodnotil požadavek na osobní přítomnost obviněného u veřejného zasedání a dospěl k závěru, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s §254 tr. ř. přezkoumat i bez účasti obviněného. Nutno připomenout, že takový postup odvolací soud obviněnému dopředu avizoval (viz přípis předsedkyně senátu odvolacího soudu ze dne 24. 3. 2010).
V této souvislosti lze sice odvolacímu soudu vytknout, že uvedenou změnu a důvody, které k ní vedly, nezachytil z hlediska odůvodnění v celém rozsahu v protokolu o veřejném zasedání, avšak v tomto nedostatku, jakož i v nepřesném odkazu odvolacího soudu na ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., je možno v daném případě spatřovat toliko formální pochybení, jež nemělo za následek porušení práva obviněného ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci jasně, korektně a v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení - podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání, přičemž dal obviněnému rovněž jednoznačně najevo, jak bude postupovat v případě, že se tento k veřejnému zasedání bez řádné omluvy nedostaví. V nedílné souvislosti s tím je zapotřebí vyzdvihnout skutečnost, že odvolací soud zcela nepochybně poskytl obviněnému potřebný prostor pro vyjádření se ke znaleckému posudku MUDr. Marty Holanové a PhDr. Věry Machů, resp. pro předložení dalších důkazních návrhů, resp. přímo důkazů.
K tomu je namístě podotknout, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému (či jeho obhájci). Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. V tomto směru lze, jak ostatně správně učinil odvolací soud, odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na
volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“
S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu nedošlo k pochybení v tom smyslu, že by v důsledku jeho postupu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu není možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na to je možné dovodit, že dovolací námitky obviněného, jimiž deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jejich podstatě pod tento dovolací důvod formálně podřadit.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, s. 4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu způsobené škody), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.
Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o minimální částky a postih podle soukromoprávních předpisů lze mít za dostatečný.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý