ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.733.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 733/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 130/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 2 T 130/2014, uznal obviněného J. S. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 9. 9. 2013 v P., z Vazební věznice Praha – Pankrác zaslal písemnost na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena dne 17. 9. 2013, označenou jako: „Písemná stížnost (trestní oznámení) oznamovatele J. S., t. č. Vazební věznice Praha – Pankrác na policistu nprap. Bc. P. H., vrchní inspektor OHK 8. oddělení, P. pro přijímání úplatků, zneužití pravomoci veřejného činitele a další“, které oznamovatel chtěl sdělit osobně pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů, že policista nprap. P. H. úzce spolupracuje s příslušníky Vězeňské služby, a že se obává o svůj život,
a dne 10. 10. 2013 v 10:00 hod., v P. ve Vazební věznici Praha – Pankrác, pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, pplk. L. N. a pplk. Mgr. M. L., osobně sdělil, že:
I. dne 11. 5. 2013, kdy byl zadržen policisty Krajského ředitelství hl. m. Prahy, odbor hospodářské kriminality, byl mezi policisty přítomen i policista nprap. Bc. P. H., který po zadržení v objektu dálničního oddělení Policie ČR Podivín, požadoval po obž. S. „něco malého na kávičku“, kdy toto uvedený policista upřesnil tak, že pokud dostane určitý obnos, tak bude následná domovní prohlídka v místě bydliště jeho rodičů probíhat v klidu, přičemž obž. S. dále uvedl, že po příjezdu na adresu O. – K., ul. S. …, kde se konala domovní prohlídka, předal v kuchyni policistovi nprap. Bc. H. finanční hotovost ve výši 1000,-EUR a to ve dvou bankovkách o nominální hodnotě 500,-EUR, kdy hotovost měl mít schovanou za hrnečky v kuchyni, kde se oba zúčastnění nacházeli sami bez přítomnosti dalších osob, přičemž nprap. Bc. H. měl po obviněném požadovat další finanční obnos ve výši 1000,-Eur výměnou za příslib propuštění z vazební věznice již po dvou měsících.
II. v dosud nezjištěné době nprap. Bc. H. ho dvakrát navštívil ve Vazební věznici Praha-Pankrác, kdy mu sdělil, že když dostane zbývajících 1000,- EUR tak může ovlivnit termín jeho propuštění z vazby,
- dále dne 13. 10. 2013 z Vazební věznice Praha-Pankrác zaslal písemnost na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena 16. 10. 2013, ve které uvedl, že:
III. Dne 11. 5. 2013 v kanceláři na služebně Policie ČR Podivín – Břeclav po svém zadržení policistou nprap. Bc. P. H. byl ponižujícím způsobem natáčen na jeho mobilní telefon,
IV. v blíže nezjištěné době v měsících červen a červenec 2013, ve Vazební věznici Praha – Pankrác, policista nprap. Bc. P. H. dvakrát nabádal obv. J. S., aby s ním spolupracoval pod pohrůžkou, že jinak ho nechá ve věznici šikanovat nebo bude uplatňovat, aby zde měl co nejhorší podmínky,
přičemž tyto skutečnosti uváděl úmyslně nepravdivě a dne 22. 11. 2013 bylo ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. oddělení pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, po prošetření věci, vedené pod č. j. GI-K-1356/2013, konstatováno, že na základě shromážděných materiálů a jejich vyhodnocení nebylo prokázáno, že by se policista kpt. Bc. P. H. (dříve v hodnosti nadpraporčík) dopustil úmyslného jednání, které by naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, stejně tak nebylo zjištěno ani takové jednání, které by mohlo naplňovat znaky kázeňského přestupku.“
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku.
3. Za tento zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, mu uložil podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí uvedených v citovaném rozhodnutí. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních částek rovněž uvedených v citovaném rozhodnutí. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. H. částku ve výši 120 000 Kč.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že za použití §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek, kterého se měl dopustit podle obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 1 ZT 4/2014, kterým měl spáchat zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d), písm. e) tr. zákoníku, zastavil, protože trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen a který ho podle očekávání postihne.
II.
5. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nelze souhlasit s Městským soudem v Praze v tom, že byla naplněna materiální kritéria pro postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. V tomto směru odvolací soud nedodržel účel a zásady trestního řízení a trestního práva obecně. Podmínkou pro postup podle uvedeného ustanovení trestního řádu je nejen závěr o bezvýznamnosti trestu, k jehož uložení může trestní stíhání vést, v porovnání s trestem hrozícím či již uloženým v jiném řízení, ale též závěr o tom, že tento postup není v rozporu s účelem trestního řízení, vymezeným především v §1 odst. 1 tr. ř. Východiska pro aplikaci důvodů tzv. fakultativního zastavení trestního stíhání ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. však odvolací Městský soud v Praze nerespektoval a napadené usnesení se tak jeví jako nepřiléhavé procesní situaci, za které bylo vydáno. Trestní stíhání obviněného se nacházelo u samého konce, když prvoinstanční soud již vydal odsuzující rozsudek a uložil obviněnému souhrnný trest. Z hlediska rozhodování v odvolacím řízení nenastala ani žádná změna v situaci obviněného oproti stavu rozhodování soudem prvého stupně, která by zastavení trestního stíhání odůvodňovala, když existence předchozího citelného odsouzení pro sbíhající se trestnou činnost nebyla novou skutečností, jež by vyšla najevo až v odvolacím řízení, ale byla soudu prvého stupně již známa. Nelze též přehlédnout, že odvolací soud podle odůvodnění napadeného usnesení neshledal v trestním řízení žádnou podstatnou vadu vyjma nedostatků v případě jednoho ze znaleckých posudků, které však bylo dobře možné v rámci odvolacího řízení napravit. Za této situace nemělo podle nejvyššího státního zástupce napadené usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu dle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. žádný přínos pro rychlost a hospodárnost řízení, kterýžto účel toto ustanovení sleduje. Nejvyšší státní zástupce pak nesouhlasil ani se samotným posouzením „bezvýznamnosti trestu“, k němuž trestní stíhání vedlo.
7. Z tohoto hlediska se nejvyššímu státnímu zástupci navýšení trestu odnětí svobody v rámci uložení souhrnného trestu, k němuž přistoupil prvoinstanční soud, jevilo jako vhodně reflektující konkrétní povahu a závažnost původně přisouzeného zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku. Odvolací soud pak tuto přiléhavě odůvodněnou úvahu soudu nalézacího fakticky popřel, aniž by k ní zaujal jakkoli relevantně odůvodněné stanovisko. V tomto směru nebylo možno považovat za správnou ani úvahu odvolacího soudu, pokud akcentoval, že oproti původní výši trestu byl v rámci ukládání souhrnného trestu původní trest navýšen „pouze o jeden rok“, neboť tato úvaha je v rozporu s absorpční zásadou pro ukládání trestu při souběhu trestných činů. Souhrnný trest je totiž ukládán jako trest jediný a není namístě jej uměle rozčleňovat na „trest původně uložený“ a „navýšení trestu“, jak fakticky odvolací soud učinil.
8. Další podstatnou okolností, jež zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, byl pak podle nejvyššího státního zástupce rovněž faktický zásah do práv poškozeného nprap. Bc. P. H. Zatímco nalézací soud nároky poškozeného dostatečně reflektoval, zvolil soud odvolací postup, jenž efektivní možnost poškozeného domoci se svého práva na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení znemožnil. Tímto postupem tedy došlo i k porušení zásady zajištění práv poškozeného ve smyslu §2 odst. 15 tr. ř., což bylo zarážející o to více, že přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud nijak nezpochybňoval. Postupem odvolacího soudu navíc v nyní předkládané trestní věci obviněného absentuje pravomocný výrok o vině trestným činem.
9. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce uvedl, že projednání dovolání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a to jak z hlediska úvah o uložení souhrnného trestu, tak i z hlediska rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Zároveň předloženou otázku, která by měla být z podnětu tohoto dovolání řešena, lze považovat po právní stránce za otázku zásadního významu z hlediska posouzení podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
10. Z uvedených důvodů a s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 67 To 23/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Obviněný podal k dovolání nejvyššího státního zástupce následující vyjádření. Uvedl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, zákonu neodporuje. Trestná činnost kladená mu v dané trestní věci za vinu prokázána nebyla. Závěry soudu prvního stupně nejsou správné, odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně nepotvrdil. Nebyl proveden žádný objektivní přímý důkaz o jeho vině. Soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Dále obviněný uvedl, že činí součástí svého vyjádření všechny skutečnosti uvedené jím v předchozím řízení. Poukázal na to, že Městský soud v Praze podle odůvodnění svého usnesení ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 67 To 207/2014 zjistil rozporuplnost výpovědí poškozeného učiněných v tomto trestním řízení a v hlavním líčení dne 7. 4. 2014 ve věci vedené jmenovaným soudem pod sp. zn. 56 T 4/2014. V trestním řízení podle něj však bylo více významných rozporů, jimiž se soud prvního stupně nezabýval. O opakovaných návštěvách obviněného ve vazební věznici Praha – Pankrác a jejich průběhu by měly být učiněny alespoň nějaké kratší úřední záznamy v evidenci Policie ČR. Zásadní výpovědi o průběhu domovní prohlídky v místě bydliště obviněného obžalobu spolehlivě nepotvrzují. Způsob ukončení trestního řízení nemůže komplikovat uplatnění práv v řízení občanskoprávním. Byť by mělo být v trestním řízení pokračováno, nemůže vést k jeho pravomocnému odsouzení, neboť trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal, což lze dovodit z již provedených důkazů. Z výše popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem zamítl.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předložil přitom argumenty, které bylo možno z hlediska formálního i věcného pod tento dovolací důvod podřadit.
16. Jak již plyne z výše popsané rekapitulace průběhu řízení, k zastavení trestního stíhání došlo v řízení před soudem druhého stupně, když soud prvého stupně obviněného předtím shledal vinným a uložil mu souhrnný trest. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyslovil, že řízení v dané věci nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práva obviněného na jeho obhajobu či spravedlivý proces. Obviněnému dal za pravdu pouze v jeho námitkách vůči znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. V tomto směru uvedl, že uvedený posudek byl fakticky podán pouze znalcem prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph. D., DSc. a že strojem napsaný znalecký posudek znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Gabriely Léblové až do současné doby tato znalkyně neopatřila svým podpisem a ani svým příslušným znaleckým razítkem. Nelze se proto domnívat, že například tento důkaz byl proveden a předložen orgány přípravného řízení v souladu s platnými právními předpisy. Dále již svou pozornost zaměřil na zjištění, že obviněný byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a další trestnou činností a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou, dále trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trest propadnutí náhradní hodnoty. Zmínil současně i zjištění, že obviněný už uvedený trest odnětí svobody vykonává.
17. Následně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že od prvého rozhodnutí ve věci, resp. od podání první obžaloby ve věci, došlo k závažné nové skutečnosti mající vliv na trestní řízení, tedy k pravomocnému odsouzení obviněného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2014 k dlouholetému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle jeho slov též nelze opominout tu skutečnost, že v rámci rozpětí trestní sazby za zločin křivého obvinění podle §345 odst. 3 tr. zákoníku od 2 do 8 let odnětí svobody mu tedy byl de facto uložen trest, který i již vykonává, a to na samé horní hranici tohoto zákonného rozpětí. S ohledem na časová hlediska celé věci, jsou v této projednávané věci Obvodního soudu pro Prahu 6 naplněny prvky a zákonné předpoklady souhrnnosti a to ve vztahu k předchozímu odsouzení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014. Z důvodu těchto nových skutečností Obvodní soud pro Prahu 6 v rámci zákonné trestní sazby §234 odst. 4 tr. zákoníku trestu odnětí svobody od 5 do 10 let, navýšil ukládaný trest vlastně o 1 rok, tedy z 8 na 9 let. Z uvedeného je tedy podle odvolacího soudu zřejmé, že za jednání projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 6 byl obviněnému fakticky uložen trest v délce 1 roku. Tento pomyslný trest v délce 1 roku je vlastně i pod zákonnou dolní hranicí trestní sazby §345 odst. 3 tr. zákoníku trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na zásadu rychlosti, hospodárnosti a efektivnosti trestního řízení, jsou nepochybně naplněny všechny znaky ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy, že trest, k němuž by toto trestní stíhání mohlo vést, tedy navýšení trestu odnětí svobody o 1 rok v rámci trestní sazby od 2 do 8 let, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen (tedy trest odnětí svobody v trvání 8 let do věznice s ostrahou), a který ho podle očekávání nejen postihne, ale již postihuje, když konec tohoto trestu je stanoven až na den 11. 5. 2021.
18. Nejvyšší soud však shledal důvodnou námitku nejvyššího státního zástupce, podle níž nelze souhlasit s Městským soudem v Praze v tom, že byla naplněna materiální kriteria pro jím zvolený způsob rozhodnutí.
19. Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může státní zástupce [a po podání obžaloby soud prvého stupně podle §223 odst. 2 tr. ř., případně soud odvolací podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř.] zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
20. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný, trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný k splnění účelu sledovaného trestní sankcí (In. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, str. 2200, bod 28). Vedle tohoto hlediska však musí být naplněna podmínka, že takový postup není v rozporu s účelem trestního řízení. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001, kde uvedl, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. by nemělo být v rozporu s účelem trestního řízení, jak je formulován v §1 odst. 1 tr. ř. a který spočívá mj. v tom, že toto řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze konstatovat, že v řízení před soudem druhého stupně nenastala žádná změna oproti stavu v řízení před soudem prvého stupně. Existence předchozího odsouzení pro jinou trestnou činnost [ zvlášť závažný zločin podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ] byla známa již nalézacímu soudu, který ostatně tuto skutečnost zohlednil právě v uložení souhrnného trestu.
22. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí učinil za situace, kdy podle obsahu svého rozhodnutí po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně a správnosti postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, nezjistil kromě shora uvedené vady jiné vady, zejména vady v podobě neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, nesprávných či neúplných skutkových zjištění nebo vadné právní kvalifikace, tedy vady, jež by mohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně či dokonce až do přípravného řízení – státnímu zástupci k došetření. Pokud jde o shledávané nedostatky týkající se výše uvedeného posudku, ty lze bez větších obtíží odstranit v rámci odvolacího řízení. Za tohoto stavu je nepřijatelná argumentace odvolacího soudu zásadami rychlosti, hospodárnosti a efektivnosti řízení. Jinak řečeno, za popsaného stavu věci nemá napadené usnesení o zastavení trestního řízení z důvodu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. žádný přínos pro rychlost, hospodárnost a efektivnost řízení, kterýžto účel toto ustanovení sleduje. Zejména však je v rozporu s účelem trestního řízení, především z hlediska generální a individuální prevence trestné činnosti. Tolerování závažného protiprávního jednání by mimo jiné znamenalo, že pachatel, který je vazebně stíhán nebo je ve výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný trestný čin, by se mohl spoléhat na beztrestnost za méně závažný delikt spáchaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na předpokládanou neúčelnost jeho dalšího postihu. Tím by ovšem docházelo k popírání smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., z něhož plyne též, že trestní řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
23. Přisvědčit je možno i názoru nejvyššího státního zástupce o tom, že zvýšení uloženého trestu v rámci souhrnného trestu za zde posuzovanou trestnou činnost nebylo bezvýznamné vedle trestu, který byl uložen obviněnému za zločin podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V případě zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je pachatel ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let odnětí svobody. V případě zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, je pachatel ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 2 do 8 let odnětí svobody. Již rozdíl trestních sazeb zde není natolik podstatný, aby bylo možno vyslovit, že trest, který obviněnému hrozil v posuzované věci, byl zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl uložen v jiné trestní věci. O takovém vztahu by bylo možno hovořit například v případě, kdy horní hranice zákonné trestní sazby posuzovaného trestu, k němuž může trestní stíhání vést, nedosahuje ani spodní hranice zákonné trestní sazby trestu, který již byl obviněnému uložen, nebo jehož uložení hrozí, o takový případ se však v posuzované věci nejednalo. Uvedené platí tím spíše, měly-li být při ukládání trestu hodnoceny konkrétní okolnosti zločinu podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit, na něž poukázal soud prvého stupně, z hledisek ustanovení §39 tr. zákoníku a násl. V daných souvislostech je na místě dále uvést, že v případě, kdy jiný trestný čin je ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. jen tehdy, jestliže po zhodnocení rozhodujících okolností by přicházelo v úvahu (lze očekávat) upuštění od uložení souhrnného trestu (§44 tr. zákoníku), popř. uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený nebo byl jen o málo přísnější než tento trest (viz rozhodnutí č. 48/1978 Sb. rozh. tr.), tedy šlo-li by o navýšení zcela bezvýznamné. Pokud byl rozsudkem soudu prvního stupně v nyní posuzované věci obviněnému v rámci souhrnného trestu uložen mimo jiné trest odnětí svobody v délce 9 let, přičemž by bylo lze v případě, že by byl v odvolacím řízení shledán správným výrok o jeho vině zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku, tento trest označit za přiléhavý a vystihující konkrétní povahu a závažnost též tohoto trestného činu (včetně dalších relevantních okolností), a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, mu byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pak nelze dovozovat, že by šlo o navýšení nepatrné či jen o málo přísnější, tedy navýšení zcela bezvýznamné. Jinak řečeno, šlo o navýšení o dobu nikterak zanedbatelnou, a nelze tak o této době říci, že je zcela bez významu ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
24. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (ve spojení s ustanovením §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §223 odst. 2 tr. ř.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. byl tedy v posuzované věci naplněn nejen formálně, ale i materiálně.
25. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. V dalším řízení bude odvolací soud povinen znovu projednat odvolání podané obviněným proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 2 T 130/2014.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu