ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.948.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 948/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2018 o dovolání, které podali obviněný P. K. , a obviněná D. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 4 To 422/2017-441, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 92/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 7. 2017, č. j. 2 T 92/2013-395 , byli obvinění P. K. a D. D. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že:
dne 18. 10. 2012 kolem 11.20 hodin v H., okres T., v areálu střelnice provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem Teplice, poté, kdy obžalovaný P. K. jako správce střelnice zjistil, že i přes jeho nepřítomnost bylo v prostorách areálu střelnice v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí (dále pouze ČIŽP) vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů jejími pracovníky započato místní šetření podle §76 odst. 1 písm. a) zák. č. 185/2001 Sb., společně přijeli vozidlem do areálu střelnice, a přestože na místě již přítomní inspektoři ČIŽP, poškození E. S., a V. Z., jim jednak slovně a jednak předložením příslušného služebního průkazu prokázali svou totožnost a příslušnost k ČIŽP a sdělili jim svůj záměr v areálu střelnice pokračovat v již započatém výše zmíněném místním šetření, v úmyslu zabránit poškozeným v dalším pokračování kontrolní činnosti a její obrazové dokumentaci, nejprve oba obžalovaní začali oba poškozené vulgárním způsobem slovně napadat a vykazovat z areálu střelnice, obžalovaný P. K. přitom opakovaně vrazil rukama do těla poškozené E. S., vytrhl jí z ruky služební fotoaparát zn. Olympus, obsahující i paměťovou kartu a baterii, vše v hodnotě 5.960 Kč, a poškozeného V. Z., který se mu snažil fotoaparát odebrat nazpět, uchopil rukou za oděv pod krkem a přitlačil jej na karoserii vozidla, přesto se poškozenému V. Z. nakonec podařilo obžalovanému fotoaparát odebrat a předat jej zpět poškozené E. S., na což obžalovaná D. D., která mezitím vulgárně nadávala poškozené E. S. a vrážením rukama do jejího těla poškozené bránila v pořizování obrazové dokumentace incidentu na mobilní telefon, reagovala tak, že předmětný fotoaparát poškozené E. S. opět z rukou vytrhla, nakonec oba obžalovaní i s odcizeným fotoaparátem nastoupili do svého vozidla a popojeli opodál, vyjmuli z fotoaparátu paměťovou kartu a baterii, poté se vrátili nazpět, fotoaparát bez paměťové karty a baterie poškozeným vrátili a z místa odjeli, tímto jednáním způsobili škodu na majetku vlastníkovi fotoaparátu, poškozené České inspekci životního prostředí, Oblastnímu inspektorátu Ústí nad Labem, IČ: 41693205, poškození E. S. a V. Z. pak jednáním obžalovaných neutrpěli zranění, která by si vyžádala lékařského ošetření.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo dále uloženo, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil, výdělkových možností a schopností uhradili společně a nerozdílně škodu, kterou trestným činem způsobili.
3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. 4 To 422/2017-441 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost je nutno uvést, že Nejvyšší soud v předmětné trestní věci rozhoduje již podruhé, neboť svým usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Tichého dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítají, že byla nesprávně vyřešena právní otázka postavení poškozených jako úředních osob, výkonu jejich pravomoci a namítaného excesu z obsahu právních norem upravujících jednání všech zúčastněných.
6. Obvinění dále namítají, že §76 odst. 1 písm. a) ani §81 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o odpadech“), neupravuje místní šetření. V obou případech jde o kompetenční ustanovení, a pokud jde o vstup do objektů, nedopadají na nevýdělečné aktivity spolků. Nesprávně bylo naopak opomenuto, že místní šetření je upraveno v §38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a protože nemohlo být nebezpečí z prodlení, vztahuje se na postup ČIŽP zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Dodávají, že podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Žádný zákon podle jejich mínění nedovoluje, aby orgán státní správy mohl svévolně vniknout na cizí pozemek či objekt a dojde-li k tomu, nelze toto jednání považovat za kontrolní činnost, ale za exces. Vniknutí pracovníků ČIŽP přes nepřítomnost obviněného K. do areálu bylo jejich svévolným a protiprávním činem. Jejich pohyb byl neoprávněný, narušující platný režim střelnice, a tedy i jim nebezpečný.
7. Obvinění dále namítají, že bylo vadně posouzeno splnění povinnosti prokázat se průkazem podle §81 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, na což je vázána realizace práva vstupu na pozemek. Pokud se snad i po příjezdu obviněných do areálu poškození prokázali, učinili tak opožděně. Dovolatelům nemohlo být zjevné, že pro ně neznámé osoby, které do areálu vnikly, učinily tak způsobem obvyklým pro zloděje a přes výzvu zde setrvávají, by měly být úřední osoby při výkonu své pravomoci.
8. Dovolatelé trvají na tom, že areál střelnice pojmově odpovídá objektu, neboť je komplexem, zkolaudovanou stavbou. Střelnice je právní pojem, který nelze vykládat libovolně. Střelnice je definovaná ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon o zbraních“) jako komplex zařízení a prostorů určených pro bezpečnou střelbu. Její podstatnou náležitostí není oplocení. Přesto nelze pozemky do střelnice zahrnuté vyčlenit tak, jako by šlo o pozemky v běžné krajině. Upozorňují, že tedy nešlo o volně přístupné pozemky, ale o vniknutí bez vědomí a souhlasu vlastníka a správce střelnice. Ustanovení §81 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech ukládá povinnost informovat provozovatele před vstupem do cizích objektů. Obvinění mají za to, že tuto povinnost nelze delegovat a splnit prostřednictvím další osoby, přičemž upozorňují, že s nimi komunikovala pouze starostka obce, a že obsah jejího sdělení neodpovídal zákonu.
9. Podle §81 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech mají inspektoři povinnost respektovat provozní, bezpečnostní a další předpisy upravující činnost provozovatele. Odvolací soud dle jejich názoru posuzoval okolnosti skutkové, aniž by přijal právní závěr, zda a jak poškození tuto povinnost splnili.
10. Dále obvinění upozorňují na postavení správce střelnice podle §55 zákona o zbraních, který musí pohyb třetích osob na střelnici povolit a kontrolovat. Soudy se touto otázkou důsledněji nezabývaly a dopustily se tak vadného právního posouzení. Podle dovolatelů bylo na místě posoudit účinky pokynu správce a provozovatele střelnice a zda není třeba jednání obviněných hodnotit jako oprávněné, byť za užití slov nepříliš vybraných. Jsou přesvědčení, že v případě aktivní střelby na střelnici musí mít pokyn správce absolutní přednost. Dané má vliv na posouzení subjektivní stránky, neboť nešlo o jednání v úmyslu zabránit poškozeným v dalším pokračování kontrolní činnosti. Obviněným šlo o to, aby osoby ohrožený prostor opustily. Také jednání proti fotoaparátu nenese známky trestného činu, když směřovalo jen k zamezení dalšího pořizování fotografií.
11. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř., §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené výroky rozhodnutí jich se týkající, též i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem, kterým oba dovolatele zprostí obžaloby v uvedeném rozsahu, případně věc vrátí odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že oba soudy původně vytýkané nedostatky odstranily a dospěly ke správnému závěru, že výkon pravomoci poškozenými byl řádný a souladný s právními předpisy. V podrobnostech odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, který přehledně reagoval na odvolací námitky obviněných, které jsou z valné části shodné s podaným dovoláním. Dále uvedl, že poškození prováděli inspekční šetření ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech v souladu s oprávněními danými jim ustanovením §81 odst. 1 písm. a), c) téhož zákona. Upozornil, že podnětem k provedení šetření byly opakované stížnosti občanů obce H. směřované starostce obce, která se po jednání s obviněným P. K. obrátila na ČIŽP. Na obecním úřadě poté proběhla schůzka starostky s poškozenými a obviněný byl opakovaně telefonicky obeznámen s tím, že bude prováděno šetření a byl mu sdělen také přesný čas jeho konání. Obviněný nejprve slíbil, že se dostaví, svoji účast posléze zrušil, ke konání šetření v jeho nepřítomnosti však nic nenamítal a neřekl nic ani o tom, že by na střelnici měly probíhat střelby. Dodává, že inspektoři ČIŽP mají v případě podezření z nezákonného nakládání s odpady nejen pravomoc ale i povinnost toto řádně prošetřit.
13. Pokud jde o vstup na pozemek střelnice, poškození v souladu s §81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech vstoupili v nezbytně nutném rozsahu volným přístupem do nezabezpečeného a neoznačeného prostoru. Zde v souladu s §81 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech pořizovali fotografie. Obvinění se mýlí, pokud tvrdí, že poškození vstupovali do objektu. Poškození vstoupili na pozemek a nikoli do objektu, přičemž toto rozlišení vyplývá ze znění daného ustanovení, které striktně rozlišuje objekty a pozemky. Argumentace obviněných by tak dle jeho názoru zcela potírala úmysl zákonodárce.
14. Povinnost prokázat se služebním průkazem podle §81 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech poškození splnili. Začali-li provádět šetření, služebním průkazem se prokazovali hned první osobě, kterou zde zastihli v domnění, že se jedná o obviněného. Také oběma obviněným se začali prokazovat bezprostředně poté, co tito na střelnici přijeli. Pokud jde o povinnost podle §81 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech, tato se nevztahuje na výkon pravomoci vstupovat na cizí pozemky. Povinnost informovat provozovatele před vstupem do cizích objektů se nevztahuje na vstup na cizí pozemky, což plyne jednak z toho, že pozemek nemá provozovatele, a jednak z toho, že ustanovení mluví výslovně jen o objektech. Nadto, poškození obviněného předem informovali, třebaže jen telefonicky a prostřednictvím starostky.
15. Státní zástupce pak nesouhlasí ani s námitkou porušení povinnosti podle §81 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech. Poškozeným nebylo známo nic o tom, že v prostoru střelnice údajně probíhá ostrá střelba. Tuto skutečnost jim obviněný při telefonickém hovoru se starostkou nesdělil a nezmínil ji ani svědek Z. Tuto informaci nepodal obviněný ani poté, co se na pozemek střelnice se spoluobviněnou dostavili. Obhajobu obviněných, že se snažili poškozené dostat z pozemku z důvodu střelby považuje za účelovou a lživou. Zvláště s ohledem na to, že prvotní a v podstatě jedinou reakcí obviněných bylo bezdůvodné slovní a fyzické napadení poškozených. Uzavřel proto, že poškození jednali jako inspektoři ČIŽP v pozici úředních osob ve smyslu §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a svědčí jim proto zvláštní ochrana podle §325 tr. zákoníku.
16. Za neopodstatněnou považuje také námitku stran absence subjektivní stránky ve vztahu k přečinu krádeže. Útok obviněných byl evidentně veden nikoli úmyslem dostat poškozené pryč z pozemku střelnice, ale zabránit jim v provádění šetření a pořizování fotodokumentace, což vyplývá z toho, že z fotoaparátu následně vyňali část jeho příslušenství, a to baterii a paměťovou kartu, přičemž paměťovou kartu se již kupodivu na rozdíl od zbylých věcí dohledat nepodařilo.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Obvinění zaslali prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce, v níž uvedli, že trvají na své argumentaci vznesené v dovolání. Upozorňují, že státní zástupce při jmenování dotčených zvláštních předpisů opomněl správní řád a zákon o zbraních. Dále uvedli, že na základě skutečnosti, že obviněný byl s místním šetřením obeznámen a ničeho nenamítal nelze dovozovat, že osoby posléze se na střelnici pohybující respektovaly provozní, bezpečnostní a další předpisy. Rozporují dále závěr stran výkladu pojmu pozemek. Střelnice je obsahově určena zákonem o zbraních a jde o vymezení, které je neaplikovatelné na věc označovanou pojmem pozemek, tedy část zemského povrchu. Pozemek sice je nutnou součástí střelnice, ovšem střelnice sama je účelově určený komplex zařízení, což se neslučuje s pojmem pozemek. K povinnosti podle §81 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech uvádějí, že tato nežádá, aby inspektoři byli povinni respektovat provozní, bezpečnostní a další předpisy upravující činnost provozovatele jen tehdy, jsou-li o nich předem provozovatelem informováni. Závěrem upozornili na problematické postavení svědkyně S. a nesprávnost závěrů státního zástupce stran subjektivní stránky posuzovaného jednání. Z těchto důvodů obvinění uvedli, že trvají na svém dovolacím návrhu, neboť ve vyjádření nejvyššího státního zástupce nenachází důvod pro změnu.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
26. Obvinění ve svém dovolání uplatnili převážně námitky, jež jsou podřaditelné pod jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak však upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, dovolatelé ve svém dovolání opakují argumentaci, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a ve svém odvolání. Soudy nižších stupňů se s obsahově shodnými námitkami obviněných vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, jež byly vzneseny již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
27. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že poškození při výkonu své pravomoci postupovali zcela v souladu se zákonem a v mezích tohoto zákona a dodrželi všechny povinnosti dané jim tímto zákonem, jak podrobně vyloží v následujících odstavcích, a jednání poškozených proto nelze považovat za exces. Neztotožnil se ani s námitkami stran absence subjektivní stránky jednání obviněných. Všechny námitky dovolatelů tudíž byly shledány neopodstatněnými.
28. Dovolatelé předně namítají, že byl nesprávně určen právní rámec, na základě něhož poškození jako inspektoři ČIŽP vykonávali svoji pravomoc. Jsou toho názoru, že citovaná ustanovení zákona o odpadech neupravují místní šetření a jsou pouze kompetenčními ustanoveními, zatímco skutečně použitelná úprava podle správního řádu a zákona o státní kontrole byla opomenuta.
29. Nalézací soud na pokyn dovolacího soudu doplnil dokazování tak, aby učinil přesvědčivá zjištění týkající se podmínek, za kterých poškození k provádění kontroly přistoupili. Dospěl k závěru, že poškození prováděli kontrolu na základě zmocnění podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, podle něhož inspekce kontroluje, jak jsou právnickými osobami, fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti odpadového hospodářství, a zda pověřené osoby dodržují stanovený způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Dané ustanovení lze označit za obecně zmocňující ČIŽP k provádění daných kontrol. Pokud dovolatelé namítají, že toto ustanovení se netýká tzv. místního šetření, je třeba uzavřít, že toto ustanovení inspektory zmocňuje k provádění kontrol bez ohledu na to, jakým způsobem je v rámci činnosti ČIŽP určitý druh kontroly označován. Podrobně se k postupům ČIŽP vyjádřila svědkyně L. M. pracující jako vedoucí oddělení odpadového hospodářství ČIŽP, která uvedla, že se jednalo o kontrolu na základě §76 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech a vyloučila, že by se jednalo o inspekční šetření prováděné podle jiného právního předpisu (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu).
30. Nalézací soud dále uvedl, že na danou situaci by bylo možno aplikovat několik právních předpisů či jejich částí (str. 18 rozsudku). Pokud však obvinění namítají, že byla opomenuta zákonná úprava podle správního řádu, nalézací soud upozornil, že se v tomto případě nejednalo o zajišťování důkazů podle §138 správního řádu a ani o provádění úkonů po zahájení správního řízení (viz str. 19 rozsudku). Poškození postupovali podle úpravy dané zákonem o odpadech, který obsahuje zvláštní úpravu ve vztahu ke správnímu řádu jako obecnému právnímu předpisu. Úprava obsažená v posledně jmenovaném předpisu proto nebyla v tomto případě aplikovatelná. Naopak ve vztahu k zákonu o státní kontrole nalézací soud uvedl, že úprava obsažená v části třetí tohoto zákona byla při postupu inspektorů ČIŽP podpůrně použita (viz str. 18 rozsudku).
31. Dovolatelé dále namítli, že §81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech není na daný případ aplikovatelný, neboť tento zmocňuje pouze ke vstupu na pozemky a do objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo k provozování jiné hospodářské činnosti a nedopadá tak na vstup do objektů užívaných k nevýdělečným aktivitám spolků. V souvislosti s tímto rozporují výklad soudů nižších stupňů stran pojmů objekt a pozemek, neboť mají za to, že střelnice je objektem. Své tvrzení dovolatelé zakládají na §52 odst. 1 zákona o zbraních, který střelnici definuje jako komplex zařízení a prostorů určených pro bezpečnou střelbu.
32. Podle §81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech jsou inspektoři vykonávající působnost v oblasti odpadového hospodářství oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních právních předpisů.
33. Odvolací soud k námitce obviněných uvedl, že z výpovědí poškozených i svědkyně S. jednoznačně vyplynulo, že do areálu střelnice vstoupili volným přístupem přes zcela nezabezpečený prostor, nacházeli se přitom na otevřeném prostranství (což je patrné mj. také z fotografické dokumentace na č. l. 198-208 spisu). Z uvedeného považoval za zřejmé, že poškození při své kontrolní činnosti nevstoupili do objektu, nýbrž zcela v souladu s citovaným ustanovením vstoupili v nezbytně nutném rozsahu na pozemky (viz str. 6 usnesení). Jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, ze znění daného ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce rozlišit pozemky a objekty. Vzhledem k tomu, že místo kontrolované inspektory ČIŽP bylo volně přístupné prostranství, které nebylo nijak ohraničené, nelze ho považovat za objekt. Pokud dovolatelé argumentují definicí střelnice podle zákona o zbraních, je nutno upozornit, že pokud zákon o zbraních definuje střelnici jako komplex zařízení a prostorů, neexistuje žádný podklad odůvodňující závěr, že takový komplex zařízení a prostor by měl být považován za objekt, když dané ustanovení tento pojem nijak neužívá. Ovšem ani v případě, že by zákon o zbraních definici tohoto pojmu obsahoval, nedalo by se jej užít na projednávanou věc, neboť definici termínu v jednom normativním právním aktu nelze automaticky aplikovat na texty jiných normativních právních aktů (viz H., J. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství A. Č., 2008, s. 373.).
34. Dovolatelé dále namítají, že bylo nesprávně posouzeno, jestli poškození splnili povinnosti jim uložené ustanovením §81 odst. 2 písm. a), c), d) zákona o odpadech. Podle §81 odst. 2 zákona o odpadech jsou inspektoři a pověření zaměstnanci ministerstva a ostatních správních úřadů a zaměstnanci krajů a obcí zařazení do krajských a obecních úřadů vykonávajících působnost při nakládání s odpady povinni při výkonu své činnosti:
a) prokázat se průkazem,
b) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech tvořících předmět obchodního a služebního tajemství, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem své kontrolní činnosti,
c) před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele,
d) respektovat provozní, bezpečnostní a další předpisy upravující činnost provozovatele,
e) pořizovat protokol o provedené kontrole,
f) šetřit majetek kontrolovaného subjektu
35. Pokud jde o splnění povinnosti prokázat se služebním průkazem, odvolací soud k danému uvedl (str. 5 usnesení), že poškození se legitimovali prostřednictvím poškozené E. S. slovně a následně ukázáním průkazky. Věrohodnost této výpovědi poškozených je podporována výpovědí svědka Z., který shodně s poškozenými uvádí, že se mu po jeho příjezdu na střelnici poškození legitimovali, když si mysleli, že je obviněný K. S ohledem na to, že poškození při jednání s další osobou této okamžitě řádným způsobem ukázali svůj služební průkaz, přičemž si mysleli, že se jedná o obviněného, není důvod pochybovat o pravdivosti jejich výpovědi, že v okamžiku, kdy se setkali s obviněným, učinili stejně a řádně se mu prokázali svým služebním průkazem.
36. Argumentace obviněných rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 5 As 38/2004, není v tomto případě přiléhavá, neboť výklad provedený Nejvyšším správním soudem se týká toliko §62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož první věta zní: „[p]racovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny.“ Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že realizace práva vstupu na pozemek je vázána na povinnost prokázat se služebním průkazem. Z toho vyplývá, že je nutná přítomnost dotčené osoby, neboť pouze v případě, kdy se pracovníci orgánů ochrany přírody prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat na cizí pozemky, pokud by dotčená osoba přítomna nebyla, neměli by se komu prokázat a ke vstupu by neměli oprávnění. V projednávaném případě však vstupovali poškození na pozemek na základě oprávnění podle §76 odst. 1 písm. a) a §81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, přičemž ani jedno z těchto ustanovení neobsahuje obdobnou podmínku jako výše vyložené ustanovení, která by vázala oprávnění ke vstupu na pozemek na předchozí prokázání se služebním průkazem. Pokud §81 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech ukládá inspektorům povinnost se při výkonu své činnosti prokázat služebním průkazem, je zřejmé, že tato je jim uložena toliko v případě, kdy je při jejich činnosti přítomna dotčená osoba, a nikoli, že je zároveň jejich povinností přítomnost této osoby zajistit.
37. Dovolatelé uvádí, že nebyla řádně splněna povinnost je informovat před vstupem do cizího objektu, když jim pouze telefonovala starostka obce a nesdělila jim žádné podrobnosti stran této kontroly. K danému je třeba předně uvést, že povinnost informovat předem provozovatele se týká pouze vstupu do cizího objektu a nikoli vstupu na pozemek. Jak bylo vyloženo výše (viz bod 33.), Nejvyšší soud se neztotožnil s výkladem dovolatelů, že střelnici je nutno považovat za objekt, a naopak vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších stupňů, že poškození při své kontrolní činnosti vstoupili na cizí pozemek. Bez ohledu na to je však zřejmé, že dovolatel byl o plánované kontrole řádně informován, když obviněnému telefonovala starostka obce s tím, že se uskuteční kontrola inspektorů ČIŽP na střelnici, přičemž ten nejprve přislíbil svou účast na 11 hodinu, posléze však svou účast na kontrole zrušil (str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Z dikce daného ustanovení je zřejmé, že ke splnění povinnosti informovat o kontrole ČIŽP není nutné, aby tak učinili přímo pracovníci ČIŽP a lze tuto povinnost splnil jinak, tedy i prostřednictvím starostky obce, která má kontakt na provozovatele a nadto je sama osobou oprávněnou podle zákona o odpadech. Předmětné ustanovení neobsahuje ani žádné podrobnosti stran toho, jaký má být obsah tohoto sdělení provozovateli. Samotné sdělení starostky obce, že se jedná o kontrolu ČIŽP, kde a v kolik hodin se tato uskuteční, lze považovat za více než dostačující.
38. Dále bylo obviněnými namítnuto nedodržení povinnosti podle §81 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech, tedy povinnost respektovat provozní, bezpečnostní a další předpisy upravující činnost provozovatele. Odvolací soud k totožné námitce obviněných vyslovené v jimi podaném odvolání uvedl, že poškození vstoupili na pozemky, které nebyly oploceny ani označeny varovnými cedulemi a poškození ani svědkyně S. po celou dobu nezaznamenali žádnou střelbu a neměli možnost rozeznat, jestli se v danou chvíli nacházejí na pozemku příslušejícímu ke střelnici nebo na samotné střelnici (str. 6 usnesení). Dovolatelé k danému uvedli, že soud druhého stupně tímto zkoumá okolnosti skutkové, aniž by učinil právní závěr o tom, zda a jak poškození respektovali tyto předpisy. Upozorňují pak na zákaz pohybu osob na střelnici bez výslovného souhlasu správce.
39. Jak soudy obou stupňů na více místech uvedly (viz bod 37.), předtím než poškození v doprovodu svědkyně S. na kontrolované pozemky vstoupili, svědkyně S. telefonicky kontaktovala obviněného, kterému sdělila, že se bude na střelnici konat kontrola ČIŽP a v kolik hodin tato proběhne, přičemž obviněný přislíbil svoji účast. Při následném hovoru svědkyně S. s obviněným tento uvedl, že je u lékaře a na místo dorazit nestihne, nic však nenamítal proti provedení úkonu bez jeho účasti (str. 5 usnesení odvolacího soudu). Obviněný uvedl, že je provozovatelem a zároveň správcem střelnice (přičemž dále uvedl, že na střelnici je asi 15 správců – viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k telefonátu svědkyně S. s obviněným je zřejmé, že poškození se pohybovali na pozemcích střelnice se souhlasem obviněného (tedy správce a provozovatele), který byl seznámen s tím, kolik osob a kdy se zde bude pohybovat. Závěry odvolacího soudu jsou tudíž správné. Poškození se pohybovali na nijak neohraničeném pozemku, kde neslyšeli žádnou střelbu, během své kontroly zde viděli také vůz přivážející odpad a provozovatel střelnice o jejich přítomnosti zde věděl, neměli proto důvod domnívat se, že se nacházejí v prostoru, kde hrozí zvláštní nebezpečí z důvodu aktivní střelby. V přítomnosti třetích osob a vozu dovážejícího odpad za plného vědomí správce a provozovatele střelnice naopak důvodně předpokládali, že tento buď přizpůsobí aktivity probíhající na střelnici, nebo o jejich návštěvě alespoň informuje zde přítomného správce, který tato opatření učiní. Ani námitka obviněných, že poškození při své kontrolní činnosti nedodržovali bezpečnostní a další předpisy střelnice tudíž není opodstatněná.
40. Dovolatel v závěru svého dovolání namítl, že jeho jednání bylo pouze výkonem povinností správce a provozovatele střelnice. Dovolatel v návaznosti na to označuje své jednání za „oprávněné, byť za užití slov nepříliš vybraných“. V předmětném případě není podstatné posouzení, zda pokyn správce střelnice má přednost před výkonem pravomoci poškozených, neboť jednání obviněného nelze považovat za řádný výkon povinností správce nebo provozovatele střelnice, když jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu (str. 16-17 rozsudku) obvinění poškozené ihned po svém příjezdu na střelnici fyzicky a slovně napadli, kdy k násilnosti tohoto útoku se vyjádřil podrobně odvolací soud (str. 8 usnesení). Takové jednání nelze v žádném případě považovat za pokus obviněného zajistit jejich bezpečnost z důvodu probíhající střelby, jak uvádí ve svém dovolání, ale naopak, ve spojitosti se snahou obou obviněných zmocnit se služebního fotoaparátu poškozených, je zřejmé, že jejich jednání bylo vedeno snahou zhatit kontrolu ČIŽP (str. 9 usnesení odvolacího soudu).
41. Pokud tedy dovolatel tvrdí, že jejich jednání vůči fotoaparátu nenese znaky trestného činu, když směřovalo toliko k zamezení dalšího pořizování fotografií, nemá toto oporu v provedených důkazech a závěrech soudů nižších stupňů. Nejenže odvolací soud uzavřel, že jejich jednání směřovalo proti pokračování kontroly ČIŽP, jednání obviněných by nebylo možno považovat za přípustné jednání směřující k ochraně osobnosti ani v případě, že by skutečně jednali s tímto záměrem, pokud jejich jednání naplňuje znaky trestného činu. Úmysl obviněných jednoznačně směřoval ke zmocnění se cizí věci a je nepodstatné, jestli to bylo z důvodu zabránění v pořizování dalších fotografií. Jak Nejvyšší soud upozornil již ve svém předcházejícím rozhodnutí, odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, dospěl k závěru, že jednání obviněných mělo být kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku, neboť bylo jednoznačně užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vzhledem k absenci odvolání státního zástupce však již nebylo možno uznat obviněné vinnými těžším trestným činem.
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že jimi uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu