ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.983.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 983/2019-1979
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav a obviněný M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6 To 97/2017-1817, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, č. j. 32 T 7/2016-1634 , byl obviněný M. B. a M. M. (dále každý jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, částečně v bodě 2) výroku o vině ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
obžalovaný M. B. jako jednatel společnosti B., identifikační číslo: XY, se sídlem XY, v době od 16. 8. 2011 do 24. 6. 2013 oprávněný jednat za společnost ve věcech samostatně v plném rozsahu,
obžalovaný M. M. jako zplnomocněnec společnosti B., identifikační číslo: XY, se sídlem XY, v době od 10. 7. 2012 do 17. 9. 2013, oprávněný jménem společnosti uzavírat obchodní smlouvy, zastupovat společnost v obchodním a úředním styku, zakládat a rušit účty společnosti, být disponentem účtů společnosti, jménem společnosti přebírat hotovost za pohledávky a vyplácet závazky společnosti,
obžalovaná právnická osoba obchodní společnost B., identifikační číslo: XY, se sídlem XY, registrovaná jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty s účinností od 1. 9. 2011 do 23. 1. 2013 pod daňovým identifikačním číslem: XY u Finančního úřadu Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I, na základě jednání obžalovaných M. B. a M. M. vedeného jejím jménem, v jejím zájmu a v rámci její činnosti,
všichni vědomi si povinností vyplývajících zejména z ustanovení §6 odstavec 1, odstavec 2, §7 odstavec 1 a §8 odstavec 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, a z ustanovení §21 odstavec 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vedeni úmyslem vyhnout se daňové povinnosti společnosti B., na dani z přidané hodnoty a získat tak ke škodě českého státu neoprávněný daňový prospěch,
1)
obžalovaný M. B. sám jako jednatel společnosti B., vědom si svých povinností vyplývajících zejména z ustanovení §21 odstavec 1 a §25 odstavec 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, veden úmyslem nepřiznat správci daně uskutečněná zdanitelná plnění podléhající dani z přidané hodnoty a daň z přidané hodnoty ke škodě českého státu neodvést, ve 2. čtvrtletí roku 2012 pořizoval za tuto společnost zboží v jiném členském státě Evropské unie s následným místem plnění v tuzemsku, když nakupoval osobní motorová vozidla u různých prodejců ve Slovenské republice, která následně v České republice dodal v období od 7. 4. 2012 do 31. 5. 2012, po uzavření smluv o koupi osobních motorových vozidel, odběratelské společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, konkrétně:
- dne 30. 3. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Porsche Inter Auto Slovakia, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky AUDI A7 TDI 3.0 V6, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 7. 4. 2012 prodal tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem 1 221 600 Kč, z toho základ daně 1 018 000 Kč a daň z přidané hodnoty 203 600 Kč,
- dne 3. 4. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Motor-Car Bratislava, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky MERCEDES BENZ ML 350 BlueTEC 4MATIC, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 7. 4. 2012 prodal tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem 1 970 400 Kč, z toho základ daně 1 642 000 Kč a daň z přidané hodnoty 328 400 Kč,
- dne 14. 5. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele Motor-Car Bratislava, s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky BMW 740d, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 18. 5. 2012 prodal tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s. r. o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem 2 066 520 Kč, z toho základ daně 1 722 100 Kč a daň z přidané hodnoty 344 420 Kč,
- dne 30. 5. 2012 pořídil ve Slovenské republice od dodavatele T.O.B., s. r. o., VAT: XY, osobní motorové vozidlo značky BMW X5 xDrive40d, identifikační číslo vozidla: XY, které následně dne 31. 5. 2012 prodala tuzemskému odběrateli - společnosti Turanga, s.r.o., DIČ: CZ29289131, se sídlem Jalubí 9, Jalubí, a to na základě faktury č. XY znějící na částku celkem 1 938 000 Kč, z toho základ daně 1 615 000 Kč a daň z přidané hodnoty 323 000 Kč,
přičemž následně byla společností B. takto uskutečněná zdanitelná plnění správci daně v rozporu s ustanoveními §21 odstavec 1 a §25 odstavec 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, zatajena a nebyla z nich odvedena daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 199 420 Kč, když v zákonem určeném termínu obžalovaný M. B. vůbec nepodal za společnost B. příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012, které bylo podáno až opožděně dne 23. 4. 2013 na základě výzvy správce daně v době, kdy již správce daně sám v průběhu daňové kontroly zjistil uskutečnění shora uvedených zdanitelných plnění, přičemž toto opožděné daňové přiznání bylo správcem daně odmítnuto jako podání nepodepsané osobou oprávněnou jednat za společnost B., když předmětné daňové přiznání bylo označeno jako podané obžalovaným M. B., ale podepsané obžalovaným M. M., který nechal toto daňové přiznání sestavit účetní společností AXA Trade, s. r. o., které předložil k ovlivnění výše skutečné daňové povinnosti níže specifikované fiktivní účetní doklady vystavené společností B. L., IČ: XY, se sídlem XY, jakožto dodavatelem blíže nespecifikovaných služeb, za spolupráci při reklamě a úpravě pozemků, ačkoliv tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly použity pouze k ponížení vysoké daňové povinnosti společnosti B., na dani z přidané hodnoty na výstupu, a to na základě níže uvedených účetních dokladů zahrnutých do účetnictví společnosti B.:
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 16. 4. 2012, na částku celkem 3 520 000 Kč, základ daně 2 933 216 Kč, daň z přidané hodnoty 586 784 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 18. 5. 2012, na částku celkem 3 985 700 Kč, základ daně 3 321 283,81 Kč, daň z přidané hodnoty 664 416,19 Kč,
čímž společnost B., v daňovém přiznání odmítnutém správcem daně opožděně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 1 251 200,19 Kč a za 2. čtvrtletí roku 2012 deklarovala vlastní daňovou povinnost pouze ve výši 2 292 Kč, v důsledku čehož správci daně zatajil vzniklou daňovou povinnost z úplat za uskutečněná zdanitelná plnění provedených ve prospěch společnosti B. v období od 7. 4. 2012 do 31. 5. 2012 od odběratele Turanga, s. r. o., z nichž vznikla daňová povinnost odvést daň z přidané hodnoty na výstupu v částce 1 199 420 Kč, kterou neuhradil,
čímž tímto svým jednáním způsobil zkrácením daně českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu ve výši nejméně 1 199 420 Kč,
2)
po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení jednotlivých úloh mezi obžalovaným M. B. a obžalovaným M. M., ve společném úmyslu zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty neodvedením daně z přidané hodnoty na výstupu, uskutečnili za společnost B., v období od 2. 7. 2012 do 27. 12. 2012 zdanitelná plnění spočívající v poskytování služeb - reklamy a propagace, ze kterých vznikla povinnost odvést DPH na výstupu, a to na základě níže uvedených faktur:
za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 2. 7. 2012, na částku celkem 1 488 000 Kč, základ daně 1 240 000 Kč, daň z přidané hodnoty 248 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při HONKA IV. Rally Lubeník ve dnech 29. - 30. 6. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na částku celkem 155 771 Kč, základ daně 129 808,80 Kč, daň z přidané hodnoty 25 961,76 Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Štíty,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na částku celkem 1 568 160 Kč, základ daně 1 306 800 Kč, daň z přidané hodnoty 261 360 Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Domašov,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 7. 2012, na částku celkem 496 584 Kč, základ daně 413 820 Kč, daň z přidané hodnoty 82 764 Kč, za likvidaci, odvoz a úpravu zeminy při akci Velké Kunětice-Mikulovice,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 13. 8. 2012, na částku celkem 1 824 000 Kč, základ daně 1 520 000 Kč, daň z přidané hodnoty 304 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 5. Matrix Rally Kostelec nad Orlicí ve dnech
27. - 28. 7. 2012 a XXXIII. Fusch rally Agropa Pačejov,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 14. 8. 2012, na částku celkem 1 584 000 Kč, základ daně 1 320 000 Kč, daň z přidané hodnoty 264 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 21. Rajd Rzeszovsky ve dnech 9. - 11. 8. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 9. 2012, na částku celkem 3 306 000 Kč, základ daně 2 755 000 Kč, daň z přidané hodnoty 551 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Barum Rally Zlín ve dnech 31. 8. - 2. 9. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 11. 9. 2012, na částku celkem 3.336.000,- Kč, základ daně 2 780 000 Kč, daň z přidané hodnoty 556 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při XX. Admiral Rally Vyškov ve dnech 7. - 8. 9. 2012,
pro odběratelskou společnost Anderas Invest s. r. o., DIČ: CZ24208817, se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ve výši 2 300 530,76 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 24. 9. 2012, na částku celkem 2 988 000 Kč, základ daně 2 490 000 Kč, daň z přidané hodnoty 498 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 9. 2012, na částku celkem 1 306 692 Kč, základ daně 1 089 134,64 korun českých, daň z přidané hodnoty 217 826,92 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro potravinářský průmysl,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 9. 2012, na částku celkem 1 169 677 Kč, základ daně 974 730,24 Kč, daň z přidané hodnoty 194 946,05 Kč, za palety,
pro odběratelskou společnost Insider Solution s. r. o., DIČ: CZ29396611, se sídlem Sokolská třída 1615/50, Ostrava, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ve výši 910 772,97 Kč,
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012, na částku celkem 1 884 000 Kč, základ daně 1 570 000 Kč, daň z přidané hodnoty 314 000 Kč, za pronájem reklamní plochy při IX. PSG-PARTR Rally Vsetín ve dnech 20. - 21. 10. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 12. 11. 2012, na částku celkem 744 660 Kč, základ daně 620 550 Kč, daň z přidané hodnoty 124 110 Kč,
za pronájem reklamní plochy při Autogames IV. Rally Uherský Brod ve dnech 10. - 11. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 19. 11. 2012, na částku celkem 1 229 280 Kč, základ daně 1 024 400 Kč, daň z přidané hodnoty 204 880 Kč, za pronájem reklamní plochy při setkání mistrů Sosnová, Česká Lípa ve dnech 17. - 18. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 11. 2012, na částku celkem 2 174 040 Kč, základ daně 1 811 700 Kč, daň z přidané hodnoty 362 340 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Auto Show Slovakia ring ve dnech 23. - 24. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 12. 2012, na částku celkem 2 364 000 Kč, základ daně 1 970 000 Kč, daň z přidané hodnoty 394 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při 50th Barbórka Rally Warsawa ve dnech 1. - 2. 12. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 9. 12. 2012, na částku celkem 1 656 000 Kč, základ daně 1 380 000 Kč, daň z přidané hodnoty 276 000 Kč, za pronájem reklamní plochy na autě při Bratislava – Absolutní Mistr SR v rally, Autoshow - tisková beseda dne 18. 12. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 19. 12. 2012, na částku celkem 1 560 000 Kč, základ daně 1 299 948 Kč, daň z přidané hodnoty 260 052 Kč, za pronájem reklamní plochy na rally závodě,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 28. 12. 2012, na částku celkem 110 616 Kč, základ daně 92 176,61 Kč, daň z přidané hodnoty 18 439,69 Kč,
za zprostředkování prodeje nemovitosti,
pro odběratelskou společnost Anderas Invest, s. r. o., DIČ: CZ24208817, se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ve výši 1 953 821,69 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012, na částku celkem 2 220 000 Kč, základ daně 1 850 000 Kč, daň z přidané hodnoty 370 000 Kč, za pronájem reklamní plochy při Rally Vsetín ve dnech 20. - 21. 10. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 12. 11. 2012 na částku celkem 1 284 000 Kč, základ daně 1 070 000 Kč, daň z přidané hodnoty 214 000 Kč, za pronájem reklamní plochy při Autogams IV. Rally Uherský Brod ve dnech 10. - 11. 11. 2012,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 30. 11. 2012, na částku celkem 310 645 Kč, základ daně 258 870,36 Kč, daň z přidané hodnoty 51 074,07 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro potravinářský průmysl,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 27. 12. 2012, na částku celkem 189 756 Kč, základ daně 158 129,60 Kč, daň z přidané hodnoty 31 625,92 Kč, za dodávku nekvalifikovaných prací pro potravinářský průmysl,
pro odběratelskou společnost Insider Solution, s. r. o., DIČ: CZ29396611, se sídlem Sokolská třída 1615/50, Ostrava, ze kterých vznikla povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ve výši 667 399,99 Kč,
čímž společnosti B., z těchto zdanitelných plnění vznikla povinnost odvést DPH na výstupu za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 3 211 303,73 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2012 ve výši 2 621 221,68 Kč, kterou nepřiznala a nezaplatila,
kdy shora uvedená uskutečněná zdanitelná plnění byla správci daně zatajena a nebyla z nich odvedena daň z přidané hodnoty v celkové výši 5 832 525,41 Kč, když v zákonem určeném termínu obžalovaný M. B. vůbec nepodal za společnost B., příslušnému správci daně daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí a 4. čtvrtletí roku 2012, která byla podána až opožděně dne 23. 4. 2013 na základě výzvy správce daně v době, kdy již správce daně sám v průběhu daňové kontroly zjistil uskutečnění shora uvedených zdanitelných plnění, přičemž tato opožděná daňová přiznání byla správcem daně odmítnuta jako podání nepodepsaná osobou oprávněnou jednat za společnost B., když předmětná daňová přiznání byla označena jako podaná obžalovaným M. B., ale podepsaná obžalovaným M. M., který nechal tato daňová přiznání sestavit účetní společností AXA Trade, s. r. o., které předložil k ovlivnění výše skutečné daňové povinnosti níže specifikované fiktivní účetní doklady vystavené společností B. L., identifikační číslo: XY, se sídlem XY, jakožto dodavatelem blíže nespecifikovaných služeb, za spolupráci při reklamě a úpravě pozemků, ačkoliv tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly použity pouze k ponížení vysoké daňové povinnosti společnosti B., na dani z přidané hodnoty na výstupu, a to na základě níže uvedených účetních dokladů zahrnutých do účetnictví společnosti B.:
za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 3. 7. 2012, na částku celkem 3 698 200 Kč, základ daně 3 081 710,06 Kč, daň z přidané hodnoty 616 489,94 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 17. 7. 2012, na částku celkem 3 409 800 Kč, základ daně 2 841 386,34 Kč, daň z přidané hodnoty 568 413,66 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 11. 9. 2012, na částku celkem 6 740 000 Kč, základ daně 5 616 442 Kč, daň z přidané hodnoty 1 123 558 Kč,
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 22. 10. 2012, na částku celkem 7 327 000 Kč, základ dně 6 105 589,10 Kč, daň z přidané hodnoty 1 221 410,9 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 10. 2012, na částku celkem 5 254 900 Kč, základ daně 4 378 908,17 Kč, daň z přidané hodnoty 875 991,83 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 26. 9. 2012, na částku celkem 6 399 000 Kč, základ daně 5 332 286,70 Kč, daň z přidané hodnoty 1 066 713,30 Kč,
- faktura č. XY, datum uskutečněného zdanitelného plnění 29. 9. 2012, na částku celkem 1 826 000 Kč, základ daně 1 521 605,80 Kč, daň z přidané hodnoty 304 394,20 Kč,
čímž společnost B., v daňových přiznáních odmítnutých správcem daně opožděně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 2 308 461,60 Kč za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 a ve výši 3 468 510,23 Kč za 4. čtvrtletí roku 2012 a v důsledku toho za 3. čtvrtletí roku 2012 deklarovala vlastní daňovou povinnost ve výši pouze 902 842 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2012 nárokovala nadměrný odpočet ve výši 847 288 korun českých,
v důsledku čehož správci daně zatajili vzniklou daňovou povinnost z výše uvedených přijatých úplat za uskutečněná zdanitelná plnění provedených ve prospěch společnosti B., ze kterých vznikla daňová povinnost odvést daň z přidané hodnoty na výstupu v částce 5 832 525,41 Kč, kterou neuhradili ani částečně,
přičemž takto jednali obžalovaní v zištném úmyslu získat finanční prospěch zkrácením daně z přidané hodnoty, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, dle kterých,
obžalovaný M. B.,
- zejména jako jednatel společnosti B., pověřil k zastupování této společnosti při obchodní činnosti spjaté s poskytováním reklamních služeb nejprve ústně
a následně dne 10. 7. 2012 písemně, na základě vystavené plné moci, obžalovaného M. M. k výkonu všech právních úkonů prováděných jménem společnosti,
- umožnil obžalovanému M. M., aby na základě jím vystavené plné moci založil společnosti B., bankovní účet u České spořitelny, a. s., č. XY, k němuž měl jako jediný dispoziční právo obžalovaný M. M., přičemž na tento bankovní účet byly zasílány platby za služby poskytnuté společností B., které byly následně s jeho vědomím z bankovního účtu vybírány obžalovaným M. M. a použity dále nezjištěným způsobem, avšak nikoliv k plnění daňových povinností, přičemž společnost B. neměla žádné jiné příjmy ani majetek, ze kterého by mohla být daňová povinnost uhrazena,
- nepodal za společnost B., řádná daňová přiznání v zákonem stanovených termínech za zdaňovací období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2012, čímž zatajil před správcem daně uskutečněná zdanitelná plnění a
- následně umožnil obžalovanému M. M. zahrnout do účetnictví společnosti B., fiktivní účetní doklady společnosti B. L., kterými měla být v průběhu vytýkacího řízení správci daně deklarována nižší než skutečná daňová povinnost,
obžalovaný M. M.,
- zejména jako osoba zmocněná obžalovaným M. B. k zastupování společnosti B., uzavíral za tuto společnost smlouvy o poskytnutí reklamy a propagace s odběratelskými společnostmi Anderas Invest s. r. o. a Insider Solution s. r. o.,
- dne 13. 8. 2012 založil společnosti B., u České spořitelny, a. s., běžný účet číslo XY, k němuž měl jako jediný dispoziční právo a rovněž tak jako jediný disponoval k tomuto účtu vydanou platební kartou VISA BUSINESS PLUS číslo XY a měl přístup k tomuto účtu prostřednictvím Internetu,
- ze shora uvedeného bankovního účtu vybíral finanční prostředky zaslané na účet jako platby odběratelských společností, které dále použil nezjištěným způsobem, avšak nikoliv k plnění daňových povinností společnosti B., přičemž takto činil s vědomím, že daňová povinnost uhrazena nebude, když společnost B. neměla žádné jiné příjmy ani majetek, ze kterého by mohla být daňová povinnost uhrazena,
- zajistil se společností AXA Trade, s. r. o., identifikační číslo: XY, se sídlem Berkova 444/8, Brno, uzavření mandátní smlouvy na vedení účetní a daňové agendy společnosti B., kterou podepsal obžalovaný M. B., přičemž následně této účetní společnosti předával účetní doklady společnosti B., k jejich zaúčtování, dával pokyny, na základě kterých byly vystavovány faktury a dále
- zahrnul do účetnictví společnosti B. fiktivní účetní doklady společnosti B. L., kterými měla být v průběhu vytýkacího řízení správci daně deklarována nižší, než skutečná daňová povinnost s tím, že tyto doklady předložil účetní společnosti AXA Trade, s. r. o., která na jejich podkladě sestavila, po uplynutí zákonného termínu k podání daňových přiznání, daňová přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 2012, jež následně obžalovaný M. M. podepsal a dne 23. 4. 2013 podal u správce daně, přičemž tato daňová přiznání byla správcem daně odmítnuta,
čímž tímto svým jednáním způsobili zkrácením daně českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu ve výši 5 832 525,41 Kč,
a takto obžalovaný M. B. v bodě 1) samostatným úmyslným jednáním a v bodě 2) společným úmyslným jednáním s obžalovaným M. M. způsobil českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu v souhrnné výši minimálně 7 031 945,41 Kč,
obžalovaný M. M. v bodě 2) společným úmyslným jednáním s obžalovaným M. B. způsobil českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu v souhrnné výši minimálně 5 832 525,41 Kč ,
a obžalovaná právnická osoba B. , prostřednictvím jednání obžalovaných M. B. a M. M., způsobila českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava I, škodu v souhrnné výši minimálně 7 031 945,41 Kč .
2. Obvinění byli za toto jednání odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků v případě obviněného M. B. a pěti roků a šesti měsíců v případě obviněného M. M. Pro výkon těchto trestů byli zařazení podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému M. B. byl současně podle §73 odst, 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti roků. Týmž rozsudkem byl obviněné právnické osobě B., uložen podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zrušení právnické osoby.
3. O odvolání obviněných a poškozené právnické osoby B., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6 To 97/2017-1817 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění M. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Radima Janouška a M. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Zonka dovolání .
5. Obviněný M. M. podal dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o zjištění, že soudy nesprávně právně posoudily skutek, jelikož nebyly naplněny zákonné znaky stíhaného zločinu i způsobená škoda. Soudy přitom porušily zásadu in dubio pro reo . Soud prvního stupně v hlavním líčení přečetl výpovědi svědků S. a P., ačkoli k tomu nedal souhlas a přestože trval na jejich osobním výslechu. Tito svědkové byli vyslechnuti pouze v přípravném řízení, a to bez přítomnosti obhájce. Dovolatel namítá, že navrhl i konfrontaci se svědkem P., jenž byl předvolán pouze jednou, a soud neučinil žádná další opatření k zajištění přítomnosti tohoto svědka. Přečtení výpovědi svědka proto považuje za porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces. Svědka S. soud předvolal dvakrát. Obviněný navrhl jeho konfrontaci a přes jeho nesouhlas soud přečetl výpověď tohoto svědka z přípravného řízení. Byť se v obou případech jednalo o klíčové svědky, byli vyslechnuti jen okrajově a nedostatečně. Z výpovědí žádného z nich nelze prokázat, že by s dovolatelem komunikovali ohledně uzavření smluv o poskytnutí reklamy, uzavřeli je s ním a následně objednávali plnění přímo u dovolatele. Soudům dále vytkl, že zamítly i další důkazní návrhy, a to výslech svědků M. H. a V. M. T. Bezdůvodně zamítly i důkazní návrh v podobě zprávy finančního úřadu o tom, zda společnosti ANDERAS Invest, s. r. o., a INSIDER Consulting, s. r. o., prošly daňovou kontrolou a jaký byl její výsledek.
6. Obviněný má za to, že soudy neprokázaly, že by za společnost B., uzavíral smlouvy o poskytnutí reklamy s odběratelskými společnostmi ANDERAS Invest, s. r. o., a INSIDER Consulting, s. r. o. Jako důkaz nebyly provedeny žádné smlouvy s těmito společnostmi, které by obsahovaly podpisy dovolatele. Nebylo prokázáno přijetí ani potvrzení jakýchkoli objednávek obviněným, jakož ani to, že by byl zmocněn k jednání za společnost. Připomenul, že spoluobviněný B. při hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2017 uvedl, že dovolatel s touto věcí nemá nic společného a žádnou plnou moc mu neudělil. Ze sdělení notáře JUDr. Kriška a z výpisu registru ověřených podpisů plyne, že podpis obviněného B. na plné moci nikdy nebyl ověřen a legalizační doložka na plné moci není pravá. Skutečnost, že by byl zmocněn k jednání za společnost proto nebyla prokázána. Namítl, že faktury předložené svědkem S. nejsou opatřeny podpisem dovolatele. Soudům vytkl, že nezkoumaly, kdo je podepsal.
7. Dovolatel připomenul, že z provedených důkazů plyne, že zřídil účet společnosti B., z něhož vybíral finanční prostředky, které následně všechny předával jednateli společnosti (obviněnému B.). Splnění daňových povinností proto bylo na něm. Společnost disponovala i jinými bankovními účty, a proto za společnost jednatel mohl daňovou povinnost splnit i z jiného účtu. Činnosti, které pro společnost vykonával, by neprováděl, pokud by měl pochybnost o tom, že je páchána protiprávní činnost. Jeví se jako naivní člověk, který vykonával činnost za odměnu. Jeho participaci na činnosti společnosti však není možné označit za rozdělení úkolů obou pachatelů. O tom, že všechny finanční prostředky předal jednateli, resp. společnosti, svědčí čestné prohlášení společnosti B.
8. Obviněný [zřejmě v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] zdůraznil (část IV.), že mu byla znemožněna účast při hlavním líčení konaném dne 7. 9. 2017, z něhož se ze zdravotních důvodů omluvil a řádně doložil důvod neúčasti, jakož i při veřejném zasedání ze dne 31. 1. 2019, kdy svoji neúčast taktéž omluvil.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný M. B. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Setrval na argumentaci, kterou uplatnil v řádném opravném prostředku. Namítl, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu a neumožnily mu řádně uplatnit právo na obhajobu. K jeho porušení, jakož i k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Soud prvního stupně provedl hlavní líčení opakovaně v jeho nepřítomnosti, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Poté, co zrekapituloval průběh jednotlivých hlavních líčení, připomenul, že podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny minimálně při hlavním líčení dne 2. 6. 2017. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 159/2014 namítl, že řešená trestní věc není skutkově jednoduchá a k jejímu řádnému objasnění bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování. Poukázal na znění §202 odst. 4 tr. ř. a připomenul, že tímto ustanovením dal zákonodárce pokyn k tomu, aby se hlavní líčení konalo za přítomnosti obviněného a jen ve výjimečných případech v jeho nepřítomnosti. Vzpomenul rovněž závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1372/2010.
11. Orgánům činným v trestním řízení vytknul, že mu neumožnily konfrontovat svědka M., jehož dovolatel označuje za strůjce trestné činnosti. Soudy ho ani neuvědomily o plánovaném výslechu tohoto svědka. Namítl, že hlavní líčení, jež předcházelo tomu, v němž došlo k výslechu svědka M., bylo odročeno za účelem poskytnutí lhůty pro zvolení obhájce dovolatelem, nikoli za účelem výslechu svědků. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015, podle něhož má každý obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. S připomenutím judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že mu musí být dána příležitost zpochybnit výpověď svědka obžaloby a klást mu dotazy. Má za to, že svědka M. neměl možnost vyslechnout, ani se k jeho výpovědi vyjádřit. Chybným postupem soudů proto došlo k porušení zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, 4, 5, 11 a 13 tr. ř.
12. Obviněný napadl správnost rozhodnutí soudů poukazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry. To vyvozuje ze zjištění, že soudy nepřipustily zásadní důkaz vyvracející vinu dovolatele, a to znalecký posudek z oboru písmoznalectví za účelem přezkumu pravosti podpisu na plné moci ze dne 10. 7. 2012. Zopakoval, že trval na tomto přezkumu, neboť od tohoto dne neměl nic společného s činností společností B., INSIDER Solution, s. r. o., ANDERAS Invest, s. r. o., ani B. L. Veškerou obchodní činnost spojenou s těmito společnostmi musel zařizovat obviněný M. To plyne i z výpovědí svědků P., S., částečně i obviněného M. a svědkyň K. a S.
13. Obviněný namítl, že podpis na plné moci ze dne 10. 7. 2012 není jeho pravým podpisem, což prokazuje dokument z Notářské komory Slovenské republiky a vyjádření notáře JUDr. Kriška. Ten potvrdil, že ověření pravosti podpisu pod pořadovým číslem O 391286/2012 není v jeho notářském úřadu evidováno. Někdo tak buď zneužil pravomoc k ověření pravosti podpisu obviněného, nebo občanský průkaz dovolatele, jehož kopii měl svědek M. z předchozích obchodních transakcí. Předestřel výpověď svědkyně S., jež jako jednatelka společnosti B. L., vyloučila, že by dovolatele znala. To vyvrací tvrzení spoluobviněného M. o tom, že dovolateli předal peníze, aby je odevzdal svědkyni S. jako plnění za služby poskytnuté společností B. L. Tím, že soudy nepřipustily znalecké posouzení pravosti podpisu na předmětné plné moci, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Pokud se měl v daňovém řízení vyjádřit o tom, že podpis na plné moci je jeho pravým podpisem, tvrdí, že protokol o podání vysvětlení před finančním úřadem není dostačujícím důkazem vyvracejícím jeho tvrzení. V daňovém řízení přitom vypovídal v odlišném postavení a s jinými procesními právy, než která mu náleží jako obviněnému podle trestního řádu. Postup soudů proto pokládá za obcházení zákona. Tím, že výpovědi obou obviněných jsou navzájem odlišné, měly soudy přistoupit k jejich konfrontaci. Soud prvního stupně však její provedení pro nadbytečnost zamítl.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného B. byly splněny. Hlavní líčení před Krajským soudem v Ostravě bylo opakovaně odročováno, přičemž v nejednom případě tomu tak bylo z obstrukčních důvodů na straně obviněných. Ti se k hlavnímu líčení opakovaně nedostavovali. Krajský soud však nekonal hlavní líčení ani v jednom případě tehdy, pokud obvinění přítomni nebyli a soud neměl k dispozici žádost nepřítomných obviněných o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti (§202 odst. 5 tr. ř.). K hlavním líčením, které obviněný B. zmínil jako ta, kterých se neúčastnil, uvedl, že hlavní líčení nařízené na 19. 4. 2017 muselo být odročeno právě z důvodů neomluvené nepřítomnosti obviněného B., na něhož musel být vydán příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz. Při tomto hlavním líčení nebylo prováděno žádné dokazování. Na dalších v dovolání zmíněných hlavních líčeních, kterých se obviněný B. nezúčastnil, a to na hlavních líčeních ve dnech 10. 2. 2017, 13. 2. 2017 a 7. 9. 2017, byla vždy konstatována žádost obviněného B. o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Tvrdí-li dovolatel, že se nezúčastnil bez omluvy hlavního líčení dne 13. 2. 2017, není tomu tak, jak vyplývá z omluvy přednesené jeho obhájcem na počátku hlavního líčení dne 10. 2. 2017. Pakliže tedy Krajský soud v Ostravě na podkladě znalosti věci usoudil, že lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, neporušil žádné ustanovení trestního řádu.
16. Podle názoru státního zástupce není přiléhavý odkaz obviněného B. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 159/2014. Názor dovolatele,
že v nepřítomnosti obviněného lze konat hlavní líčení jen u věcí méně skutkově a právně náročných, odporuje výslovné dikci §202 odst. 4 a 5 tr. ř. Zákonodárce předpokládá konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného i u závažných trestných činů. Rozhodující pro to je výhradně měřítko spolehlivého rozhodnutí a dosažení účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného. Tyto podmínky v projednávané věci měl Krajský soud v Ostravě nepochybně na zřeteli, pokud vyhověl žádosti obviněného a jednal zčásti v jeho nepřítomnosti. Bez významu nemůže být ani to, že obviněný se hlavních líčení dne 9. 1. 2017 a dne 2. 6. 2017 zúčastnil, opakovaně mu bylo umožněno podat ve věci výpověď, čehož dne 2. 6. 2017 také využil a měl možnost se vyjádřit i k provedeným důkazům. Podle názoru státního zástupce neobstojí ani argumentace obviněného, že hlavní líčení bylo dne 2. 6. 2017 odročeno za účelem poskytnutí lhůty ke zvolení obhájců, a že tudíž neočekával, že v hlavním líčení dne 7. 9. 2017 bude vypovídat pro obviněného důležitý svědek M. Obviněnému B. muselo být zřejmé, že v odročeném hlavním líčení bude dokazování pokračovat, včetně možnosti doplňujícího výslechu spoluobviněného M. a výslechu svědků. K podivu obviněného, že svědka M. nenavrhovala k důkazu ani obžaloba, státní zástupce poznamenal, že možnost či potřeba výslechu této osoby nastala až v souvislosti s výpovědí, kterou učinil sám dovolatel dne 2. 6. 2017 v hlavním líčení.
17. K argumentaci obviněného M. ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tato byla velmi strohá a především se vůbec nezabývala označením či upřesněním těch ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, která měla být postupem soudů porušena. K námitce dovolatele týkající se účasti na hlavním líčení, které proběhlo dne 7. 9. 2017, uvedl, že se nejedná o námitku opodstatněnou. Z protokolu o hlavním líčení podle něho totiž vyplývá, že obviněný M. byl tohoto jednání osobně přítomen, a to po celou dobu jeho konání. K námitce dovolatele, že mu bylo postupem odvolacího soudu znemožněno účastnit se veřejného zasedání, uvedl, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval a že toto vyrozumění mu bylo doručeno s dostatečným předstihem. Žádné konkrétní ustanovení trestního řádu přitom nebránilo odvolacímu soudu veřejné zasedání provést v nepřítomnosti obviněného. Obviněný M. se nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Postup vrchního soudu nebyl porušením ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Nadto práva obviněného ve veřejném zasedání byla zajištěna účastí jeho obhájce. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k námitce obviněného B., jenž zmínil existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, nadnesl obecnou rovinu námitky. Dále poukázal na to, že oba dovolatelé založili své námitky na tom, že Krajský soud v Ostravě neprovedl v řízení jimi navrhované důkazy a Vrchní soud v Olomouci toto pochybení nenapravil. Zmínil však, že soud není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat a ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. V projednávané věci soudy svým povinnostem při dokazování a odůvodnění dostály. Nalézací soud rozhodl o důkazních návrzích obviněných v průběhu hlavního líčení dne 7. 9. 2017. Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, velmi podrobně vyložil na stranách 39-43 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud v rámci svého přezkumu zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko v bodech 12. a 15. až 18. písemného vyhotovení usnesení.
19. K potřebě dovolatelů přezkoumat pravost podpisu obviněného B. na plné moci ze dne 10. 7. 2012, uvedl, že každý z obviněných si případné zjištění, že by se nejednalo o pravý podpis zmocnitele B., vykládá jinak. Obviněný B. v tom smyslu, že obviněného M. k ničemu nezmocnil a o jeho činnostech tedy ani nevěděl, obviněný M. v tom smyslu, že se společností B., neměl krom jakési administrativní činnosti v oblasti účetnictví a nakládání s bankovním účtem nic společného. Ve skutečnosti ovšem ověření toho, zda originál plné moci předložený na finančním úřadu byl opatřen pravým podpisem B. či nikoli, není pro posouzení věci nijak zásadní. Zásadní je podle názoru státního zástupce zjištění, že obvinění svou činnost vzájemně koordinovali, že obviněný M. fakticky na základě předchozí dohody s obviněným B. s tímto spolupracoval a na trestné činnosti se podílel. Rozhodující pro posouzení věci je tedy reálná součinnost, která byla prokázána z jiných důkazů, jež byly také nalézacím soudem patřičně pojmenovány. Zmínil přitom, že originál plné moci ke znaleckému zkoumání ani reálně předložit nebylo možné, jelikož dle zprávy správce daně ze dne 23. 1. 2017 obviněný M. originál plné moci v daňovém řízení odmítl do správního spisu založit.
20. Státní zástupce nepřisvědčil názoru obviněných, že nalézací soud nemohl přistoupit ke čtení výpovědi svědků S. a P. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Poukázal-li obviněný B. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, jednalo se o zcela jinou procesní situaci, kdy byl ve věci podán návrh na potrestání a čteny byly výpovědi osob pořízené v cizině bez možnosti účasti obhájce či obviněných u těchto výslechů ještě před zahájením trestního stíhání. V nyní posuzovaném případě došlo k výslechu svědků S. a P. v průběhu přípravného řízení trestního ve fázi vyšetřování, tzn. po zahájení trestního stíhání. Přitom, jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, bylo tehdejšímu obhájci obviněných JUDr. Petru Novákovi umožněno se výslechů zúčastnit. Ač byl řádně a včas vyrozuměn, výslechů se nezúčastnil a této možnosti nevyužil. To nic nemůže změnit na tom, že výslechy byly provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Krajský soud v Ostravě přitom učinil marné pokusy o zajištění účasti uvedených svědků u hlavního líčení a bylo zřejmé, že se svědci na předvolání k výslechu k soudu dobrovolně nedostaví. Soudy své skutkové závěry pečlivě uvážily, a to na podkladě ve věci více zajištěných důkazů svědčících bez vážných pochybností o vině obviněných skutky popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
21. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl napaden jen formálně. Takové skutkové námitky nejsou přiřaditelné pod žádný dovolací důvod. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., připomenul, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení odvolacím soudem podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno. Odvolací soud za dodržení všech zákonných podmínek rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny. Podle druhé alternativy (kterou měl dovolatel B. zřejmě na mysli, jak lze usuzovat ze zvýrazněného textu na straně 2 jeho dovolání) lze tento dovolací důvod shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Jelikož dovolání ani jednoho z obviněných není opodstatněné, navrhl dovolacímu soudu, aby obě Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
26. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
a) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
34. Dovolatelé v prvé řadě uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v jehož rámci soudu prvního stupně vytkli, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení (oba obvinění), a odvolacímu soudu (obviněný M.), že byla porušena ustanovení o přítomnosti dovolatele při veřejném zasedání.
35. Obviněný B. existenci tohoto dovolacího důvodu založil na tvrzení o porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít u soudu prvního stupně tím, že údajně opakovaně konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, aniž by pro takový postup soudu byly splněny zákonné podmínky. Současně vznesl námitku, že mu soud znemožnil konfrontovat svědka M. tím, že prováděl dokazování při hlavním líčení, jež odročil za účelem zvolení obhájce. Takto uplatněné námitky dovolací soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
36. Pokud jde o první námitku dovolatele, podle níž soud prvního stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, nelze ji shledat důvodnou. V prvé řadě je třeba rekapitulovat dosavadní průběh hlavních líčení před soudem prvního stupně. Krajský soud v Ostravě nařídil hlavní líčení na den 5. 12. 2016 a následně na 9. 1. 2017. V obou případech (protokol na č. l. 1290-1291, protokol na č. l. 1309-1318) se dovolatel k hlavnímu líčení dostavil. Poté soud hlavní líčení odročil na 10. 2. 2017 a 13. 2. 2017. Těchto hlavních líčení (protokol založen na č. l. 1433-1467) se obviněný B. nezúčastnil, ač je zjevné, že termín konání hlavního líčení vzal na vědomí s tím, že již nebude písemně obeslán (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 1. 2017, č. l. 1318). Jeho tehdejší obhájce (Mgr. Niedoba) předložil soudu žádost dovolatele, aby hlavní líčení ve dnech 10. 2. 2017 a 13. 2. 2017 proběhlo v jeho nepřítomnosti (č. l. 1434). Obviněný se následně zúčastnil hlavního líčení konaného dne 2. 6. 2017 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 1541-1547), a to po opakovaných snahách soudu o zajištění účasti dovolatele, jež vyústila ve vydání příkazu k zatčení (č. l. 1505-1512) a Evropského zatýkacího rozkazu (viz č. l. 1513-1524). Další hlavní líčení, v němž došlo k vyhlášení rozsudku, se konalo dne 7. 9. 2017 (protokol založený na č. l. 1603-1630) opět v nepřítomnosti obviněného B., který soud požádal, aby jednal v jeho nepřítomnosti (viz žádost založená na č. l. 1593). Jak plyne z výše uvedeného, vytýkané vady postupu soudu prvního stupně zjevně shledat nelze.
37. Podle §202 odst. 1 tr. ř. se „[h]lavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení lze „[v] nepřítomnosti obžalovaného hlavní líčení … provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1); na to a na jiné následky nedostavení (§66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn.“ Podle odst. 4 nelze „[h]lavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného … konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.“ Podle odst. 5 se přitom „[u]stanovení první věty odstavce 4 … neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.“
38. Byť se v posuzované věci jednalo o případ, kdy hlavní líčení nebylo podle §202 odst. 4 tr. ř. možno konat v nepřítomnosti obviněného v důsledku právní kvalifikace skutku a s ní spojenou trestní sazbou (na obviněného totiž podal státní zástupce obžalobu pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl tento ohrožen uložením trestu odnětí svobody od pěti do deset let), k porušení zákona postupem soudu prvního stupně nedošlo. V nepřítomnosti obviněného B. se konala toliko hlavní líčení ve dnech 10. 2. 2017, resp. 13. 2. 2017 a 7. 9. 2017. Jejich provedení v nepřítomnosti obviněného bylo umožněno pro splnění podmínky předvídané ustanovením §202 odst. 5 tr. ř. Citované ustanovení soudu prvního stupně umožňuje konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného tehdy, pokud o tento způsob provedení sám požádá. Tak tomu je i v posuzované věci. Dovolatel prostřednictvím svého obhájce adresoval soudu prvního stupně žádost (viz č. l. 1468), v níž výslovně prohlásil „Já, níže podepsaný M. B., nar. XY žádám, aby se hlavní líčení konalo ve výše uvedené věci dne 10. 2. a 13. 2. 2017 konalo v mé nepřítomnosti.“ Obdobnou žádost přitom dovolatel uplatnil i ve druhém případě, tj. při konání hlavního líčení dne 7. 9. 2017, v níž výslovně prohlásil „Tímto žádám, já jako obžalovaný, aby se hlavní líčení, které se bude konat dne 7. září 2017, konané pod sp. zn. 32T 7/2016 … v mé nepřítomnosti, když cestuji v daném termínu mimo Slovenskú republiku, jak jsem již řekl, prostřednictvím svého právního zástupce Jozefa Janiče“
39. Za nastíněného stavu je zcela mylné dovozovat, že by soud prvního stupně pochybil, pokud hlavní líčení konal v nepřítomnosti dovolatele. Jak totiž plyne již ze shora uvedeného (viz bod 35.), obviněným zvolený důvod dovolání předpokládá situaci, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl dovolatel zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. V dané věci je však zjevné, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a taktéž je zjevné, že tak učinil na podkladě projevu vůle dovolatele. Nadto nelze pominout, že (pokud jde o hlavní líčení konané v nepřítomnosti obviněného dne 7. 9. 2017) jediným důvodem nepřítomnosti dovolatele (viz blíže str. 14-15 rozsudku soudu prvního stupně) byla jeho rekreace v zahraničí. Lze připomenout i hodnocení soudu prvního stupně, podle něhož „namísto vlastní obhajoby v trestní věci, v níž je ohrožen uložením dlouholetého trestu odnětí svobody, dal přednost rekreaci u moře.“
40. Je třeba zdůraznit, že způsob obhajoby volí zásadně sám obviněný. Rozhodne-li se nevyužít procesních práv, která mu zákon přiznává (tj. mimo jiné svou osobní účastí u soudního jednání realizovat svá oprávnění související s důkazním řízením a obhajovacím právem obecně), tím že svou vůli dá soudu zřetelně a výslovně najevo, nese případné negativní procesní následky, které jsou s takovým jeho projevem spojeny. Rezignuje-li v příslušném stadiu trestního řízení na obsahové využití práva na obhajobu, nemůže se následně v opravném řízení (tj. i v řízení o mimořádném opravném prostředku) domáhat nápravy, resp. tvrdit, že postupem soudu, který je opřen o příslušná zákonná ustanovení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Smyslem opravného řízení je zjednání nápravy vadného postupu soudu a nikoli náprava vlastního procesního postupu dovolatele. Nadto je třeba zdůraznit, že důvod nepřítomnosti obviněnému materiálně nebránil v tom, aby se nařízeného hlavního líčení zúčastnil (dovolatel vzal na vědomí datum konání hlavního líčení dne 7. 9. 2017 již na hlavním líčení konaném dne 2. 6. 2017, viz č. l. 1547). Současně nelze přehlédnout, že v obou případech (tj. jak při hlavním líčení konaném dne 10. 2. 2017, resp. 13. 2. 2017 a 7. 9. 2017) byl obviněný zastoupen obhájcem, a proto obsahové naplnění práva na obhajobu obviněný mohl realizovat prostřednictvím svého obhájce (Mgr. Lukáše Niedoby – č. l. 1433, resp. Mgr. Ing. Martina Janoty, v substituci JUDr. Jozefa Janiče – č. l. 1603).
41. Nepřípadná je i navazující námitka dovolatele, že mu soudy neumožnily konfrontovat svědka R. M. K výslechu tohoto svědka došlo při hlavním líčení konaném dne 7. 9. 2017 (č. l. 1609-1611) a obviněnému byla umožněna účast při tomto hlavním líčení. V návaznosti na shora uvedené je přitom třeba připomenout, že hlavní líčení představuje těžiště dokazování a je vyvrcholením procesu dokazování. S tím, že při hlavním líčení bude soud prvního stupně provádět dokazování, musel být dovolatel zjevně srozuměn. Pakliže namísto své účasti zvolil jiný postup a dal přednost jiným aktivitám, jež byly rozporné s uplatněním práva na obhajobu, jde mu takový následek k jeho tíži. I v tomto případě platí již výše uvedené, že právo na obhajobu bylo dovolateli zaručeno a pokud ho nevyužil, nelze z toho dovozovat jím tvrzené porušení obhajovacího práva. Nadto i tohoto hlavního líčení, při němž soud prvního stupně provedl výslech svědka M., byl obviněný zastoupen obhájcem Mgr. Ing. Martinem Janotou, resp. v substituci JUDr. Jozefem Janičem, jehož prostřednictvím svědkovi mohl klást dotazy, což ostatně obhájce obviněného také realizoval (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 1610).
42. Pokud jde o námitky obviněného M. , které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani ty dovolací soud neshledal opodstatněnými. Dovolatel namítl, že mu byla znemožněna účast jak při hlavním líčení konaném dne 7. 9. 2017, z něhož se ze zdravotních důvodů omluvil a řádně doložil důvod neúčasti, tak i při veřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019, kdy svoji neúčast taktéž omluvil. Takto uplatněné výhrady jsou, obdobně jako v případě obviněného B., zjevně nedůvodné.
43. Úvodem lze zmínit, že dovolatel blíže nevymezil, v čem spatřuje vadnost postupu soudu prvního stupně, když pouze obecně konstatoval (viz část IV. dovolání), že „mu byla znemožněna účast při hlavním líčení dne 7. 9. 2017, kdy se ze zdravotních důvodů omluvil … a rovněž na veřejném zasedání dne 31. 1. 2019, kdy svou neúčast rovněž omluvil.“ Pokud jde o hlavní líčení nařízené na den 7. 9. 2017, z příslušného protokolu o něm plyne, že se ho obviněný M. účastnil po celou dobu (viz č. l. 1603) a nadto odpovídal na dotazy předsedkyně senátu (č. l. 1604-1608), přísedící (č. l. 1608) a obhájců obou obviněných (č. l. 1608-1609). V tomto směru proto k porušení ustanovení o přítomnosti při hlavním líčení zjevně dojít nemohlo.
44. Pokud jde o tvrzenou nemožnost účasti při veřejném zasedání o projednání jeho řádného opravného prostředku před odvolacím soudem, lze připomenout, že z úředního záznamu založeného na č. l. 1807 plyne, že v den konání veřejného zasedání obviněný kontaktoval soud (přesněji „…telefonoval muž, který se představil příjmením M. …“ ), že došlo k poruše vozidla, díky čemuž se k veřejnému zasedání nedostaví, a proto žádá o jeho odročení. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1808-1811) plyne, že odvolací soud rozhodl podle §263 odst. 4 per analogiam tr. ř. o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Podle citovaného ustanovení odvolací soud nemůže konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného jen v případech, kdy se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Podmínka, jíž upravuje znění §202 odst. 4 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, se přitom neuplatní. Osobní přítomnost obviněného proto v tomto případě nebyla conditio sine qua non , aby odvolací soud mohl ve veřejném zasedání projednat odvolání dovolatele. Skutečnost, že odvolací soud nepovažoval osobní účast odvolatele při veřejném zasedání za nutnou, přitom plyne i z toho (viz nařízení veřejného zasedání na č. l. 1787), že obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl vzorem č. 14. Odvolací soud tak dal jednoznačně najevo, že osobní účast obviněného nepokládá za nutnou proto, aby mohl ve věci meritorně rozhodnout. Podle §233 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání jen ty osoby, jejichž účast při něm je nutná. V ostatních případech je toliko o jeho konání vyrozumí.
45. K porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání nemohlo dojít, jelikož osobní účast dovolatele na nařízeném veřejném zasedání nebyla nutná. Právo dovolatele na obhajobu bylo materiálně zachováno. Obviněnému byla poskytnuta možnost, aby svého procesního oprávnění (tj. přítomnosti u nařízeného veřejného zasedání) využil. Pokud tak neučinil, jde tato skutečnost k jeho tíži. Pokud jde o samotné důvody jeho neúčasti, tyto obviněný nezmiňuje ani v obecné rovině. Při své dovolací argumentaci setrval na obecných tvrzeních o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání. Důvody lze proto dovozovat toliko z obsahu spisu, přičemž lze konstatovat, že překážky vznikající při přepravě z jednoho místa do druhého jsou obecně předvídatelnými a s jejich výskytem je třeba při přípravě na veřejné zasedání počítat. Obecný vzorec odpovědného chování procesního subjektu zahrnuje rovněž zohlednění role náhody. Pokud ji odvolatel do svých představ nezahrne, nelze se nápravy negativních následků domáhat prostřednictvím obviněným zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
46. Opět jako v případě druhého dovolatele však i v tomto případě lze konstatovat, že při veřejném zasedání byla přítomna obhájkyně obviněného Mgr. Ing. Jana Popelková, MBA, jejímž prostřednictvím mohl svá obhajovací práva realizovat. Podstatným přitom v řešené věci zůstává, že uplatněný dovolací důvod nemohl dovolatel důvodně naplnit tvrzením, že byla porušena ustanovení o přítomnosti při veřejném zasedání, jelikož jeho účast při jeho konání nutná zjevně nebyla. Záleželo proto výhradně na obviněném, zda svého práva (se zohledněním všech skutečností a role náhody) využije či nikoli. Podstatné pro rozhodnutí dovolacího soudu je rovněž zjištění, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádnou argumentaci, z níž by bylo lze dovodit, že mu neúčast při veřejném zasedání znemožnila uplatnit pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti. I proto, že odvolací soud neprováděl žádné důkazy, které by měly význam z hlediska rozhodnutí o vině obviněného M. (důkazy odvolacím soudem provedené se vztahovaly k osobě přítomného obviněného B.), není možno úspěšně tvrdit, že by provedením veřejného zasedání u odvolacího soudu došlo k porušení obhajovacího práva obviněného, pro které by měl dovolací soud přistoupit ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
47. Pokud jde o druhý obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Jak plyne již z výše uvedeného (viz body 27. – 29.), v jeho rámci nelze úspěšně uplatňovat námitky procesního charakteru ani námitky skutkové povahy, neboť na jeho podkladě lze v zásadě namítat jen to, že skutek nevykazuje žádného znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, že nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným apod. Žádnou takovou námitku v jeho rámci obvinění neuplatnili, a proto svá dovolání v této části podali z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
48. Pokud jde o dovolání obviněného B. , ten v této části uplatnil námitky skutkové povahy, jež převážně podřadil pod případ tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými závěry soudů a jejich právním hodnocením.
49. V obecné rovině je přitom třeba připomenout, že o případ tzv. extrémního nesouladu by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
50. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
51. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
52. Pro úplnost lze poukázat na to, že obviněný obdobnou obhajobu uplatnil již v řízení před soudy oběma stupňů a tyto soudy se jí i patřičně zabývaly. Námitky skutkového charakteru, jimiž obviněný zpochybnil svoji roli v celé trestní věci, však nemohou založit vadu tzv. extrémního nesouladu, jelikož jde o námitky – jež ostatně soudy logickým a přesvědčivým způsobem vyvrátily – nemající potenci ovlivnit správnost napadených rozhodnutí.
53. Obviněný namítá, že podpis na plné moci ze dne 10. 7. 2012 není jeho pravým podpisem a od tohoto data neměl nic společného se společnostmi B., INSIDER Solutions, s. r. o., ANDERAS Invest, s. r. o. ani B. L., přičemž to, že nejde o jeho pravý podpis, má dokládat vyjádření notáře JUDr. Kriška. Tato výhrada je zjevně jdoucí proti skutkovým závěrům, které v dané věci soudy učinily. Pro úplnost (jelikož dovolací soud by jinak jen parafrázoval zjištění prvostupňového soudu) lze proto poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se touto námitkou poměrně obsáhlým způsobem zabýval (v podrobnostech srov. rozsah důkazní materie a hodnocení této námitky soudem na str. 39-41), podle něhož (str. 40) „není pochyb o tom, že tuto plnou moc udělil obžalovanému M. M. právě obžalovaný M. B. Byť ze sdělení notáře JUDr. Kriška a z výpisu z registru ověřených podpisů shora citovaných vyplývá, že podpis obžalovaného M. B. na této plné moci nebyl ověřen notářem a lze mít tedy důvodné pochybnosti o pravosti legalizační doložky na uvedené plné moci, na plné moci je uvedeno číslo průkazu totožnosti – občanského průkazu Slovenské republiky, jímž se obžalovaný M. B. prokazoval jak před vystavením plné moci (při jednání s prodejcem Motor-Car Bratislava, s. r. o. dne 3. 4. 2012, který si dokonce pořídil fotokopii tohoto dokladu), tak následně i po podpisu této plné moci při jednání s policejními orgány České a Slovenské republiky i se správcem daně, a to ještě v roce 2014. V průběhu daňové kontroly byl obžalovaný M. B. opakovaně správcem daně vyslechnut, kdy potvrdil, že tuto plnou moc obžalovanému M. M. vystavil a že podpis na této plné moci je jeho. Rovněž obžalovaný M. M. při svém výslechu u hlavního líčení dne 10. 2. 2017 a následně rovněž dne 7. 9. 2017 potvrdil, že mu tuto plnou moc obžalovaný M. B. udělil s tím, že nejprve jednal na základě jeho ústního zmocnění, následně mu obžalovaný B. zaslal předmětnou plnou moc poštou.“
54. Pokud obviněný zpochybnil to, že soudy jako důkaz provedly i protokol o podání vysvětlení před finančním úřadem, jde taktéž o námitku procesního charakteru a jdoucí mimo rámec dovolacího důvodu, jenž obviněný zvolil. Z provedeného hodnocení je přitom zjevné, že soud prvního stupně prezentovaný závěr neučinil toliko na podkladě jím zmíněného protokolu o podání vysvětlení před finančním úřadem. Pro úplnost lze poukázat na znění §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Tvrzení dovolatele, že se v daňovém řízení nacházel v odlišném procesním postavení, než v jakém se nacházel nyní v řízení trestním, je zcela nedůvodným, pakliže byl důkaz proveden procesně účinným a zákonu (roz. trestnímu řádu) vyhovujícím způsobem.
55. Zbývající část námitek dovolatel zaměřil proti rozsahu provedeného dokazování. Soudům vytkl, že nepřipustily zpracování znaleckého posudku na určení pravosti podpisu na předmětné plné moci ze dne 10. 7. 2012 a současně, že neprovedly konfrontaci obou obviněných díky jejich vzájemně protichůdným výpovědím.
56. Obecně platí, že ze zásady volného hodnocení důkazů plyne oprávnění soudu rozhodnout, jaké důkazy v řízení provede a které nikoli. Přitom se nesmí dopustit libovůle a své rozhodnutí nemůže zatížit vadou spočívající v situaci tzv. opomenutých důkazů. V této rovině lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
57. O popisovaný případ tzv. opomenutých důkazů zjevně jít nemůže, jelikož se soudy vypořádaly s obviněným uplatněným důkazním návrhem na provedení znaleckého posudku za účelem ověření pravosti podpisu na předmětné plné moci (viz str. 41 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 15 usnesení odvolacího soudu). O zjevné nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu svědčí přitom i skutečnosti zmíněné pod bodem 53. tohoto usnesení.
58. Závěr o nadbytečnosti důkazního návrhu učinily soudy i ve vztahu k provedení navrhované konfrontace obou obviněných. Lze přitom zmínit závěr odvolacího soudu, podle něhož „[p]ostoje uvedených osob jsou ze spisu známé a jejich diametrální rozpornost by nemohla z hlediska objasněnosti věci přinést ničeho jiného.“ (viz str. 15-16 usnesení). Nadto lze připomenout, že postup soudu podle §104a tr. ř., který upravuje konfrontaci jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování, je fakultativní (srov. formulaci „může být obviněný postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář.“ ) a jeho provedení nelze na soudu vynucovat. Tím spíše za předpokladu, že žádná nová skutková zjištění by provedení tohoto důkazu zjevně nepřineslo.
59. Pokud jde o tu část námitek obviněného M., jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba shodně jako v případě prvního dovolatele poukázat na skutečnost, že v jeho rámci uplatnil námitky, jež mu obsahově zjevně neodpovídají.
60. Dovolatel vznesl výhrady procesního charakteru, spočívající v tom, že nedal souhlas se čtením výpovědí svědků S. a P., přičemž trval na jejich osobním výslechu. Tito svědci byli vyslechnuti toliko v přípravném řízení a v nepřítomnosti jeho obhájce.
61. K tomu je třeba uvést, že námitky dovolatele nejsou důvodné. Jde-li o výpověď svědka P., tento svědek byl předvolán k hlavnímu líčení na den 10. 2. 2017, kdy soud konstatoval, že svědek, ač řádně předvolán (přestože doručení na adresu v zahraničí je vykázáno již dne 13. 1. 2017), se k soudu nedostavil (viz č. l. 1455). Krajský soud z tohoto důvodu přistoupil ke čtení jeho výpovědi z přípravného řízení (viz č. l. 688-693) postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. K tomuto postupu soud může přistoupit tehdy, pokud byl výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba se pro dlouhodobý pobyt v cizině stala nedosažitelnou. Vzhledem k tomu, že trestní řád nespojuje s možností přečtení výpovědi svědka podle §211 odst. 2 tr. ř. potřebu souhlasu státního zástupce a obviněného, nelze soudu vytknout, pokud přečetl výpověď svědka z důvodu jeho faktické nedosažitelnosti. Nadto je třeba konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 1433-1467) neplyne, že by snad obviněný, příp. jeho obhájce vznášeli námitky proti čtení svědecké výpovědi svědka P., jíž učinil v přípravném řízení.
62. Právě uvedené platí i stran čtení výpovědi svědka S., jenž byl opakovaně k hlavnímu líčení soudem předvoláván (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 2. 2017, ze dne 2. 6. 2017 a ze dne 7. 9. 2017), přičemž ani v jednom případě soud neměl vykázané doručení předvolání k nařízenému hlavnímu líčení, ačkoli byl soudem obesílán na jemu známou adresu v cizině. Vzhledem k tomu, že svědek byl pro soud – obdobně jako v případě svědka P.– nedosažitelný (v době, kdy byla procesně zachycena výpověď tohoto svědka v přípravném řízení, se nacházel na území České republiky) a současně byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu při jeho výslechu v přípravném řízení, soud mohl postupovat podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a výpověď tohoto svědka (viz č. l. 725-730) z přípravného řízení přečíst.
63. Nepřípadná je námitka dovolatele, že se v přípravném řízení výslechu neúčastnil obhájce dovolatele, jelikož jak plyne z obsahu spisu, jak o výslechu svědka P. dne 21. 3. 2016 (č. l. 688), tak i svědka S. dne 25. 5. 2016 (č. l. 725) byl vyrozuměn tehdejší obhájce obou dovolatelů JUDr. Novák (viz č. l. 475 a 480, č. l. 517 a 518), který tak měl možnost zúčastnit se tohoto výslechu. Pakliže této možnosti obhájce nevyužil, jde tento následek k tíži dovolatele, s ohledem na jím provedenou volbu obhájce, a nelze z toho vyvozovat jakékoli porušení práva obviněného na obhajobu.
64. Pokud jde o námitky obviněného stran neprovedení jím uplatněných důkazních návrhů, lze odkázat na již výše uvedené stran vyhodnocení této námitky uplatněné obviněným B. (viz bod 56. – 58.). Lze dodat, že pokud soudy zamítly další důkazní návrhy dovolatele, adekvátně předestřely důvody, pro které tento procesní postup zvolily. Za tohoto stavu se nemůže jednat o opomenuté důkazy, jelikož se soudy patřičným způsobem návrhy obhajoby zabývaly a vypořádaly se s nimi, což je v zásadě jediná situace, kdy by mohlo dojít ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu.
65. Pokud jde o skutkové námitky dovolatele (především, že nebylo prokázáno, že by byl zmocněn k jednání za společnost, podpis spoluobviněného B. nebyl ověřen a legalizační doložka na plné moci není pravá), lze odkázat na shora uvedené (viz bod 53. – 54.). Připomenout lze, že Nejvyšší soud v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, pokud se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu. O takový případ se přitom jednoznačně nejedná (viz body 48. – 52.), přičemž tuto námitku ostatně ani obviněný – na rozdíl od spoluobviněného B.– výslovně neuplatnil.
66. Nepřípadná je i námitka dovolatele, že soudy neprokázaly participaci obou obviněných na činnosti společnosti, jíž nelze označit za rozdělení úkolů obou pachatelů. Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2) rozsudku (jehož se dopustili oba obvinění ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) a z jím provedeného dokazování závěr o participaci obou obviněných na společné realizaci trestné činnosti jednoznačně plyne [srov. zejména hodnocení k bodu 2) výroku o vině provedené soudem prvního stupně na str. 45–46]. Pokud snad dovolatel poukazuje na svoji prostou naivitu při realizaci trestné činnosti, jíž považoval za trestněprávně nezávadnou, lze tuto jeho výtku hodnotit toliko jako skutečnost svědčící o snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za své jednání. Takové výhrady však nemají z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu žádnou právní relevanci a lze proto opětovně odkázat na hodnocení soudu prvního stupně, resp. odvolacích námitek dovolatele soudem odvolacím.
67. Dovolatel soudům rovněž vytkl porušení zásady in dubio pro reo. Je přitom zřejmé, že zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ , tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nadto se uvedená zásada trestního řízení uplatní jedině tehdy, pokud trestní soud má odůvodněné pochybnosti o existenci či neexistenci určité skutkové okolnosti. Tak tomu však v posuzované věci zjevně není, jelikož soudy o vině dovolatele žádnou pochybnost neměly.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
68. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný B. , vůbec ve svém podání nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice po formální stránce prokázán, námitky v jeho rámci uplatněné však dovolací soud shledal zjevně nedůvodnými.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
69. Protože obvinění ty námitky, které uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyhověly z formálního hlediska, vznesli zjevně neopodstatněně, rozhodl dovolací soud o jejich dovolání způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné .
70. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
71. Obviněný B. součástí svého dovolání (část VIII.) učinil i návrh na přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
72. Podle §265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Takové fakultativní rozhodnutí není třeba vydávat, pokud předseda senátu dospěje k závěru, že důvod k takovému postupu není dán. V uvedeném směru se situace liší od případu, kdy namísto podnětu dovolatele, o němž v případě jeho důvodnosti rozhoduje předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř., rozhoduje dovolací soud o odůvodněném návrhu učiněném předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. Protože předseda senátu ve věci posuzované nenaznal, že by podnět obviněného byl důvodný, nerozhodl o něm způsobem, který dovolatel požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu