ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.996.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 996/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 To 59/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 87/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 4 T 87/2016, byl obviněný Z. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti PENO, s. r. o., zatímco se zbytkem uplatněného nároku byla tato poškozená, stejně jako poškozená M. J., odkázána na občanskoprávní řízení.
2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně (odvolací soud, soud druhého stupně) usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 To 59/2017, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku jeho rozsudku, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, dopustil v podstatě tím, že dne 3. 8. 2015 v době od 01:27 do 01:29 hodin v B., M., maskován černou kuklou, tmavými brýlemi a rukavicemi provedl ozbrojené přepadení restaurace U M., číšnici M. J. a další dva zaměstnance V. C. a A. M. ohrožoval namířenou pistolí a požadoval vydání peněz, M. J. přitom i fyzicky napadl a způsobil jí povrchová poranění, pomocí přineseného nože vypáčil zásuvku za barovým pultem, odkud vzal hotovost 100 000 Kč a číšnickou peněženku s hotovostí 20 000 Kč, vytrhl M. J. mobilní telefon a hodil s ním o zem, vystříkal provozovnu slzotvorným prostředkem a z místa utekl.
II.
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Z. N. dovolání , napadl je v celém rozsahu a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal s vadami rozsudku soudu prvního stupně. Zopakoval svou obhajobu uplatněnou v průběhu trestního stíhání, mimo jiné i ve svém odvolání, že se uvedeného skutku nedopustil a na místě činu vůbec nebyl. Zpochybnil také výrok o náhradě škody s poukazem na to, že soudy se nevypořádaly s otázkou, zda jednáním obviněného došlo ke vzniku škody a proč právě ve výši 120 000 Kč a společnosti PENO, s. r. o., tedy i jestli všechny peníze skutečně patřily této společnosti, zda byly řádně zaneseny do jejího účetnictví a z jakých zdrojů pocházely.
5. Obviněný vytkl soudům porušení ústavního pořádku České republiky, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s tím, že existuje extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Podle obviněného došlo k deformaci důkazů a k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve formě tzv. opomenutých důkazů.
6. Poté se obviněný znovu podrobně vyjádřil k důkazní situaci a k jednotlivým důkazům. Zopakoval, že jeho alibi potvrdila svědkyně K. D., že při rekognici podle hlasu nebyl ztotožněn svědkyněmi V. C. ani M. J., že pachová stopa na mobilním telefonu nevykazovala shodu s jeho pachovým vzorkem (k čemuž měl být zpracován znalecký posudek z oboru pachové identifikace) a že bylo vyvráceno tvrzení svědkyně C., že pachatel měl na očích brýle s oranžovými skly, což mělo být ověřeno rekognicí in natura. Svědkyně V. C. se zmýlila nejen v tom, že pachatele pozná podle hlasu, ale i v tom, že pachatel měl brýle s oranžovými skly, zatímco měl prokazatelně brýle s černými skly. Subjektivní pocit svědkyně, že pachatel měl stejné oči jako obviněný, nelze nijak přezkoumat.
7. Svědek A. M. obviněného ztotožnil pouze v hlavním líčení na sugestivní dotaz, jestli podoba (sedícího) obviněného odpovídá pachateli, respektive zda je mu podobný. Přitom v přípravném řízení svědek M. uvedl, že pachatele by nepoznal a neví, o koho by se mohlo jednat. Ztotožňování pachatele označením stíhané osoby svědkem u hlavního líčení je v rozporu s trestním řádem, neboť postup při provádění rekognice je kogentně upraven v §104b tr. ř. (k tomu obviněný zmiňuje vybranou judikaturu).
8. Podle obviněného došlo k deformaci výpovědi svědkyně K. D., konkrétně z ní soudy měly nesprávně dovodit, že svědkyně nemusela vědět o tom, zda obviněný během noci opustil byt a vydal se na nedaleké místo činu. Ani účelovost či nepravdivost výpovědi svědkyně nebyla prokázána. Věrohodnost svědkyně mohly ostatně soudy ověřit znaleckým posudkem (patrně míněno z odvětví psychologie).
9. Zmíněný extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními dovozuje obviněný i z toho, že ačkoli netrpí žádnou vadou řeči, svědkyně C. i J. o vadě řeči pachatele hovořily. Odvolací soud sám nemohl závěr o vadě řeči obviněného učinit na základě jeho ústního projevu u veřejného zasedání, neboť nemohl vycházet z odborných znalostí z oboru logopedie.
10. V závěru dovolání obviněný uvedl, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a trvá na projednání ve veřejném zasedání, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil uvedené usnesení Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
13. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Proto je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
IV.
16. Dovolací námitky obviněného Z. N. směřují do oblasti skutkové, respektive procesní. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, a rovněž neprovedení či opomenutí některých důkazů. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a skutkového děje (že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný obsahově dovolání koncipuje v podstatě jako další odvolání a brojí proti skutkovým zjištěním soudů a provedeným důkazům, které v nejrůznějších směrech zpochybňuje. To odůvodňuje údajným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
17. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazoval znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným, což by byly námitky, jež by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na námitkách proti skutkovému zjištění soudů, že je pachatelem činu, respektive okrajově také proti zjištění, že odcizené peníze patřily poškozené společnosti. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahem dovolacích námitek obviněného je v podstatě opakování jeho námitek odvolacích, s nimiž se odvolací soud podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně neingeruje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní nesoulad (extrémní rozpor) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
19. Nejvyšší soud takové nedostatky v napadeném rozhodnutí a řízení mu předcházejícím neshledal, byť soudy zčásti nevyhověly návrhům na doplnění dokazování. Obviněný nejprve navrhoval svědecký výslech D. Š., nalézací soud se ho pokusil předvolat, později však bylo od návrhu ustoupeno (č. l. 206). V závěru hlavního líčení obviněný navrhoval pouze své vyšetření na detektoru lži, čemuž vyhověno nebylo, neboť je známo, že takový důkaz v trestním řízení použít nelze. V odvolání navrhl opatření znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická odorologie, čemuž odvolací soud nevyhověl a takový postup odůvodnil (viz zejména str. 4 napadeného usnesení). Aplikoval tak zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95).
20. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívá v tvrzení údajného extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor není. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popíral. Městský soud v Brně jako soud nalézací provedl v hlavním líčení poměrně rozsáhlé dokazování, na jehož základě po řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému závěru, že se stal skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tento skutek spáchal obviněný. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obviněný převážně opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby.
21. Hodnotícím úvahám a závěrům, k nimž soudy dospěly, nelze nic zásadního vytknout. Vycházely z masy důkazů, které ve svém souhrnu neumožnily jiný rozumný skutkový závěr, než že obviněný je pachatelem činu, který je mu kladen za vinu. Podrobně se zabývaly obsahem provedených důkazů, z nichž první skupinu tvořily výpovědi svědků - zaměstnanců restaurace, kteří byli na místě činu, dalším byla svědecká výpověď přítele obviněného, A. S., který se na místě v kritické době právě také nacházel a otevřel obviněnému dveře do objektu, dále šlo o svědeckou výpověď družky obviněného K. D. a konečně o málo významnou výpověď svědkyně J. J., matky bývalé partnerky obviněného. Dále soudy vycházely z listinných důkazů, protokolů o rekognicích podle hlasu, odborného vyjádření z oboru pachové identifikace, z kamerových záznamů z restaurace a dalších. V neposlední řadě vycházely ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví antropologie, o zjištění typové shody obviněného s osobou pachatele. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
22. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, tím spíše za situace, kdy námitky obviněného uvedené v dovolání jsou převážně opakováním jeho obhajoby, popřípadě jeho odvolacích námitek vznesených již v průběhu trestního stíhání, s nimiž se soudy náležitě vypořádaly. Správnost logických a přesvědčivých hodnotících důkazních úvah a skutkových závěrů nalézacího soudu i odvolacího soudu nehodlá tedy Nejvyšší soud zpochybňovat a pouze dodává, že v dané věci jde o situaci, kdy provedené důkazy právě v jejich celku vedly soudy k závěru o vině obviněného bez odůvodněných pochybností, přičemž jednotlivé důkazy odděleně by bez této souvislosti s celkem k takovému závěru vést nemohly. Je přitom samozřejmé, že ne všechny důkazy a z nich vyplývající skutečnosti měly z hlediska závěru o vině obviněného stejnou váhu, nicméně soudy nepochybily, když i zdánlivě méně významné a zdánlivě jen dokreslující důkazy zhodnotily a k nim přihlédly.
23. Soudy důvodně považovaly za podstatné svědecké výpovědi zaměstnanců restaurace. Z nich relativně nejmenší význam měla výpověď A. M., který obviněného předtím neznal a v přípravném řízení uvedl, že neví, kdo by mohl být pachatelem a nepoznal by ho (č. l. 41 p. v.). Nicméně v hlavním líčení k dotazu potvrdil, že pachatelem by mohl být obviněný, a to podle postavy. V přípravném řízení i v hlavním líčení svědek hovořil o hubeném, jakoby vyschlém krku pachatele a zmínil též způsob řeči pachatele, který měl podle svědka vadu řeči, respektive nemluvil úplně čistě, špatně vyslovoval některá slova nebo písmena. Naproti tomu M. J. i V. C. obviněného předtím znaly a hned na místě ho poznaly. M. J., která obviněného poznala podle „chování“, podle hlasu a podle oblečení, řekla přítomnému příteli obviněného svědku S., že to byl ten jeho známý, se kterým do restaurace chodili, svědek nejprve předstíral, že neví, o koho jde, ale pak připustil, že to byl on, tedy obviněný (č. l. 170). V. C. obviněného poznala podle očí, řeči těla, postavy, hubeného krku a podle způsobu řeči (vady řeči). Zvláště tato svědkyně velmi věrohodně popsala, že ji hned napadlo, že pachatelem je obviněný, když se jejich pohledy setkaly, oba se na chvíli zarazili a on se pak už snažil na svědkyni nedívat. Autenticita těchto dvou svědectví je nezpochybnitelná, neboť ještě téže noci byla informace, že přepadení spáchal obviněný, dále předána, takže v průběhu noci obviněnému telefonovala jeho kamarádka P. D., že měl být poznán jako pachatel přepadení „herny“ (jmenovaná ve věci podala pouze vysvětlení). O nočním telefonátu P. D. vypověděl sám obviněný. Odvolací soud tímto telefonátem logicky vysvětlil, že když se obviněný takto záhy dozvěděl, že byl ztotožněn, zajistil si jednak alibi svědectvím K. D., jakož i fakt, že ačkoliv byla u obviněného následně provedena domovní prohlídka, nebylo nalezeno oblečení, v němž došlo ke spáchání přepadení. I když tedy obě svědkyně označily obviněného jako pachatele i v průběhu hlavního líčení, nejednalo se o označení pod vlivem toho, že jde o osobu již stíhanou a obviněnou.
24. Na důkazním významu výpovědí obou svědkyň nic nemění ani fakt, že při rekognici podle hlasu obviněného neztotožnily. S touto otázkou se odvolací soud přesvědčivě vypořádal na str. 3 napadeného rozhodnutí a navíc připomněl, že jedna ze svědkyň (V. C.) si jen nebyla jistá mezi obviněným a jedním z figurantů (č. l. 45 p. v.). K námitkám dovolatele lze dodat, že dotaz na svědka v hlavním líčení, zda poznává obviněného, případně zda je obviněný pachateli podobný apod., samozřejmě nenahrazuje rekognici a nedosahuje jejího důkazního významu, nicméně není v rozporu s trestním řádem. Současně je zřejmé, že výtka dovolatele, že nebyla provedena rekognice in natura, není na místě, neboť s ohledem na shora uvedené, zejména na osobní známost svědkyň C. a J. s obviněným, by tento typ rekognice nebyl opodstatněný. Obviněný soudům vytýká, že když svědkyně C. poznala obviněného zejména podle hlasu a způsobu řeči a podle očí a když rekognice podle hlasu ztotožnění nepotvrdila, měla být provedena ještě rekognice podle očí. Je však třeba uvést, že v posuzovaném případě šlo o poznání pachatele svědkovi předtím již známého podle několika souvisejících znaků a okolností, které nelze důsledně oddělit, pročež vůbec nejde o případ vhodný pro použití vizuální rekognice.
25. Pokud jde o otázku barvy skel brýlí pachatele, ta není pro posouzení věci za dané důkazní situace tak zásadní, jak to zdůrazňuje dovolatel. Soud prvního stupně sice uznal v této otázce určitý rozpor ve výpovědi svědkyně C. a J. s tím, že podle soudu měl pachatel tmavé brýle (i na videozáznamu), nicméně přesvědčivě vysvětlil, proč svědkyni v podstatném obsahu její výpovědi uvěřil. Jde o to, jestli mohla svědkyně přes skla brýlí vidět oči pachatele, a to bezesporu mohla. I když obviněný tvrdí, že z důkazů vyplývá, že pachatel měl brýle s „černými skly“, je zřejmé, že musel mít takové brýle, jimiž by v noci za umělého osvětlení dobře viděl a mohl reagovat na situaci na místě. Nikdo z přítomných svědků ostatně nehovořil o brýlích s „černými skly“, jak tvrdí dovolatel. Svědkyně C. vypovídala o naoranžovělém zabarvení skel, s tím, že brýle byly cyklistické. Svědkyně J. potvrdila, že brýle byly cyklistické a hovořila o „černých brýlích“, přičemž k doplňujícímu dotazu uvedla: „Tmavými brýlemi myslím, že byly černé, zda skla nebo obroučky, tak prostě jsem viděla, že měl tmavé brýle…“ (č. l. 168-169). Na druhé straně je pravda, že uvedla - a v tom je rozpor s výpovědí svědkyně C. - že pachateli do očí neviděla, protože přes skla brýlí mu nebylo do očí vidět. Svědek M. se zmínil pouze o „brýlích“ a svědek S. si na brýle nepamatoval. Skutkovému závěru soudů odpovídá, že pachatel měl tmavé brýle, což však neznamená, nevylučuje, že to byly brýle s naoranžovělým zabarvením, a zejména to neznamená, že skla brýlí byla neprodyšně černá, tedy že přes ně nemohlo být za určitých světelných podmínek alespoň částečně vidět do očí pachatele. To nevylučuje ani fakt, že svědkyně J. to takto nevnímala a patrně pod vlivem silně stresové události (byla to ona, jež byla intenzivně i fyzicky napadena) a snad i v důsledku jiných světelných podmínek na určitém místě provozovny v té chvíli nemusela pozorovat oči pachatele. Odvolací soud se i touto otázkou zabýval, podrobně se seznámil s kamerovým záznamem a konstatoval, že při pohledu obviněného do kamery je zřejmé, že z tmavé kukly jsou vidět dvě světlá místa, která odhalují oči. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že svědkyně C. mohla obviněného poznat (mimo jiné) podle jeho pohledu do očí, není ani tento dílčí závěr v žádném, natož extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
26. Odvolací soud se zabýval i otázkou vady řeči či zvláštnosti řeči obviněného, o které hovořili svědci, zejména svědkyně C. uvedla, že pachatel „jakoby šišlal, ne že by vyloženě šišlal, ale jakoby si šlapal na jazyk“ (č. l. 164). Odvolací soud konstatoval, že mluva obviněného u veřejného zasedání se vymykala běžné dikci a vykazovala znaky mluvy lidí, kteří mají vadu řeči. Obviněný při nekontrolovaných odpovědích mluvil překotně a částečně se i zadrhával, přičemž jeho mluva byla měkčí oproti normálu. Obviněný namítl, že žádnou vadou řeči netrpí, jak je patrné i ze zvukových záznamů z hlavního líčení i odvolacího veřejného zasedání, a že pokud měl odvolací soud v tomto směru pochybnosti, mohl si vyžádat znalecký posudek z oboru logopedie. Nejvyšší soud však připomíná (kromě toho, že obviněný odmítal podrobit se logopedickému vyšetření), že nejde o to, zda způsob řeči obviněného lze kvalifikovat jako vadu řeči v logopedickém smyslu, ale o to, zda svědkům mohl být způsob řeči obviněného povědomý pro svou specifičnost (aniž ovšem, jak už uvedeno, by to pro ně bylo jediným identifikačním vodítkem). Nejvyšší soud má za to, že ze zvukových záznamů z hlavního líčení i veřejného zasedání o odvolání lze dovodit, že tvrzení svědkyň o tom, že k poznání obviněného jim pomohl i způsob řeči a hlas obviněného, není nevěrohodné.
27. Důvodně soudy přiznaly značný význam v řetězci usvědčujících důkazů také znaleckému posudku z oboru kriminalistiky, odvětví antropologie, který konstatoval u obviněného typovou shodu s osobou pachatele na základě shodného somatotypu, držení těla, shody v postavení dolních končetin ve stoji i v relevantních fázích krokového cyklu. Přitom nebyly zjištěny znaky, které by vylučovaly individuální shodu. Soudy se tímto důkazem podrobněji zabývaly (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 napadeného usnesení) a Nejvyšší soud pouze dodává, že důkazní váhu závěrům tohoto znaleckého posudku dodává i vyjádření znalkyně v hlavním líčení, že individuální identifikace osoby je dosaženo při tomto zkoumání jen asi v 10 procentech případů, a to tehdy, když jsou kamerové záznamy velice kvalitní, a jsou tak vlastně k dispozici portrétní fotografie - pak se mohou znalci vyslovit o individuální shodě (č. l. 244-245).
28. Soudy správně nepřehlédly ani význam účasti A. S., přítele obviněného na místě činu, a to jako jediného hosta restaurace v kritické době, při jehož odchodu po otevření vchodových dveří vnikl do objektu pachatel, zvláště s přihlédnutím k vágnosti jeho svědecké výpovědi a k obsahu výpovědi svědkyně M. J. Tento svědek navíc kritického dne trávil čas s obviněným a do zmíněné restaurace spolu často chodívali. Soudy z toho za dané procesní situace dovodily minimální závěr, že z výpovědi tohoto svědka nelze vycházet s ohledem na její vyhýbavost a zjevnou účelovost.
29. Hodnoceny byly i další skutečnosti, které v souhrnu se všemi důkazy přispěly k závěru o vině obviněného bez odůvodněných pochybností, a to že obviněný bydlel nedaleko, do restaurace často chodíval a znal prostředí, přičemž pachatel přesně věděl, kde se ukládají peníze z tržeb. Restauraci navštívil obviněný i předešlého dne se svou družkou.
30. Dovolatel namítal, že pachová stopa nalezená na mobilním telefonu, který pachatel vzal z ruky poškozené a hodil na zem, nebyla ztotožněna s pachovým vzorkem obviněného. Má za to, že pachatel na mobilním telefonu svoji pachovou stopu zanechat musel. Pokud by rukavice skutečně bránily tomu, aby se pach pachatele dostal na předmětný mobilní telefon, nenacházela by se na tomto telefonu žádná pachová stopa. Obviněný poukázal na to, že pachatel měl na rukou rukavice cyklistické, tedy spíše prodyšné, látkové, měl je na rukou po dobu několika minut, v těchto rukavicích si za bundu dával peníze - tedy dotýkal se rukavicemi své pokožky pod bundou. Přitom pachatel se musel potit. Nejvyšší soud se na rozdíl od dovolatele ztotožnil se závěrem soudů, že neztotožnění pachové stopy na mobilním telefonu není důkazem vylučujícím závěr o vině obviněného a že není nezbytné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistické odorologie. Už soud prvního stupně připomněl, že skutek nespáchal začátečník a že na místě pachatel nezanechal prakticky žádné stopy. V souvislosti s neztotožněním pachové stopy na mobilním telefonu soud uvedl, že pachatel měl na rukou cyklorukavice. Odvolací soud dále vysvětlil, že s ohledem na vybavenost a připravenost pachatele je nadbytečné zmíněné doplnění znaleckého zkoumání (dále viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu sice mohlo být vysvětleno přesněji, rozhodně však nejde v kontextu daného trestního řízení o porušení zásad spravedlivého procesu. Jde o to, že pachová stopa zajištěná na mobilním telefonu poškozené J. nemusela patřit pachateli loupežného přepadení. Tvrzení obviněného, že pachatel pachovou stopu na telefonu zanechat musel a že tedy zajištěná pachová stopa musela pocházet od pachatele, je pouhou jeho domněnkou. Jak vyplývá ze závěrů soudů, proti zanechání pachové stopy svědčí celkové zkušené až profesionální počínání pachatele, použití rukavic, ale i použití oblečení měnícího charakter postavy, pravděpodobně více vrstev, jež by vylučovalo domněnku dovolatele, že se pachatel při ukládání lupu za oděv dotýkal rukavicemi své pokožky pod bundou. Toto tvrzení je pouhou spekulací, navíc odporující sofistikovanému charakteru spáchání činu. Nic na tom nemění možnost, že se pachatel potil. Současně dovolatel nevysvětlil, na základě čeho vylučuje, že by na mobilním telefonu mohla předtím utkvět pachová stopa jiné osoby. Přihlédneme-li k uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že znalecký posudek z oboru odorologie by nemohl přispět k objasnění věci.
31. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného, že soudy se při hodnocení výpovědi svědkyně K. D. dopustily deformace důkazu a že „v několika velmi podstatných věcech popisovaly skutečnosti obsažené v provedených důkazech nepravdivě“. Výpověď této svědkyně naopak soudy zhodnotily logicky a přesvědčivě, a odvolací soud i po opětovném výslechu obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání (č. l. 287) konstatoval, že výpověď jmenované svědkyně - kromě nepochybného jejího enormního osobního zájmu na výsledku trestního stíhání - nejen že jednoznačně nevylučuje přítomnost obviněného v uvedené noční době na místě činu, ale její obsah je v přímém rozporu s výpovědí obviněného (viz str. 3 napadeného rozhodnutí).
32. Pro úplnost lze uvést, že skutkové závěry soudů nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů ani v otázce původu odcizených peněz, který je ve skutečnosti nepochybný a ani dovolatel neuvedl žádné konkrétní argumenty ke zpochybnění toho, že v zásuvce za barem se nacházely peníze z tržeb (které se ráno měly jako obvykle předávat provoznímu, respektive majiteli restaurace P. N.). Není tak důvodu pochybovat o pravdivosti připojení poškozené společnosti k trestnímu řízení.
33. Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
34. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Z. N. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. O dovolání rozhodl (i bez souhlasu obviněného) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák