ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.18.2016:23
sp. zn. 7 Ads 18/2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Z. K.,
zastoupený Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nám. 512, Kutná Hora,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 43 Ad
87/2014 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Luboše Hanzlíka se u r č u je částkou 1.573 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 43 Ad 87/2014 - 58, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 16. 10. 2014, č. j. X,
kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 5. 8. 2014, č. j.
X, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod pro nesplnění podmínek ve smyslu
ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel nebyl k datu vydání
napadeného rozhodnutí invalidní podle ust. §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
které vyžaduje pokles pracovní schopnosti pojištěnce nejméně o 35 %. Krajský soud zdůraznil,
že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou
odbornou a rozhodnutí soudu tak závisí především na lékařském posouzení. ČSSZ v napadeném
rozhodnutí vycházela z posudků Okresní správy sociálního zabezpečení Kutná Hora (dále jen
„OSSZ“) a Lékařské posudkové služby ČSSZ (dále jen „LPK“), které shodně zařadily postižení
stěžovatele pod kapitolu XV., oddíl A, položku 1, písm. a) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“), s hodnocením míry
poklesu pracovní schopnosti ve výši 5 %. Krajský soud si dále vyžádal k posouzení zdravotního
stavu stěžovatele posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen
„posudková komise ministerstva“) ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“).
Posudková komise ministerstva dospěla k závěru, že stěžovatel k datu vydání napadeného
rozhodnutí nebyl invalidní podle ust. §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
neboť se v jeho případě nejednalo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %, nýbrž pouze o 5 %. Krajský soud tak dospěl
k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu podle
ust. §38 zákona o důchodovém pojištění.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V kasační stížnosti brojil proti závěrům krajského
soudu ve vztahu ke splnění podmínek pro přiznání invalidního důchodu. Stěžovatel konkrétně
uvedl, že trpí špatným zdravotním stavem a na podporu svého tvrzení předložil zprávu Oblastní
nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje ze dne 14. 1. 2016. Dále vyjádřil
přesvědčení, že jeho zdravotní stav nebyl posuzován standardně, zejména ve smyslu přístupu
a závěrů posudkové komise ministerstva hodnotící jeho zdravotní stav pro účely rozhodnutí
o poklesu jeho pracovní schopnosti. Dále obecně namítal, že skutková podstata, z níž ČSSZ
vycházela, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
ČSSZ ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že krajský soud postupoval v souladu
s právními předpisy, pokud požádal o zhodnocení stěžovatelova zdravotního stavu ke dni vydání
napadeného rozhodnutí posudkovou komisi ministerstva, která v posudku ze dne 10. 9. 2015
dostatečně zohlednila stěžovatelovy zdravotní problémy a míru poklesu pracovní schopnosti
stanovila na 5 %, tedy shodně se závěry předchozích posudků. Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s.
vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. ČSSZ proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti,
přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu ČSSZ rozhodnutím ze dne 5. 8. 2014, č. j. X, zamítla
žádost stěžovatele o invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle ust. §38 zákona
o důchodovém pojištění a s přihlédnutím ke smlouvě mezi Českou republikou a Ukrajinou
o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s. Podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí byl
posudek OSSZ ze dne 10. 7. 2014, podle kterého není stěžovatel invalidní, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 5 %.
Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2014, č. j. X, ČSSZ zamítla námitky stěžovatele a potvrdila
prvostupňové rozhodnutí. Vzhledem ke stěžovatelově námitce nesprávného posouzení
zdravotního stavu vycházela také z posudku LPK ze dne 8. 10. 2014, ve kterém byl rovněž
pokles pracovní schopnosti stěžovatele hodnocen pouze 5 %.
Podle ust. §38 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na invalidní důchod,
jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, a stal
se: a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity
podmínky nároku na starobní důchod podle §29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod
podle §31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu.
Podle ust. §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti
nejméně o 35 %.
Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu pracovní
schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření;
přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost,
b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení
adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud
vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně
o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel dovozoval
splnění podmínek pro přiznání invalidního důchodu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudky ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, ze dne 30. 11. 2009,
č. j. 4 Ads 81/2009 - 46, a ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20), je posuzování míry
poklesu pracovní schopnosti otázkou odborně-medicínskou a rozhodnutí soudu tak závisí
především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této
otázce sám. Podle ust. §4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení
poklesu pracovní schopnosti a zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či
zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti spočívající v posouzení
zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního
zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním
obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí také
znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti
a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, je zpravidla
rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá,
a ani nemůže mít, odborné znalosti z oboru posudkového lékařství, na nichž posouzení invalidity
závisí především.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány, resp. posudkové komise,
postupovaly v daném případě v souladu s výše uvedeným. Posudky vyžádané ve správním řízení,
jakož i posudek vyžádaný krajským soudem, dospívají ke shodnému závěru, že pokles
stěžovatelovy pracovní schopnosti nedosáhl minimální požadované hranice pro přiznání
invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud proto dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí stěžovatel nebyl invalidní a správní orgány postupovaly
v souladu se zákonem, pokud nevyhověly jeho žádosti o invalidní důchod. Stížní námitka je proto
nedůvodná. Pokud stěžovatel poukazoval na zprávu z Oblastní nemocnice Kolín, a. s.,
nemocnice Středočeského kraje ze dne 14. 1. 2016, popř. jiné lékařské zprávy, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že soud v souladu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. hodnotí správnost závěrů správního
orgánu k datu vydání správního rozhodnutí. Ostatně stěžovatel neuvedl, v jakém smyslu by měla
jím předložená lékařská zpráva, či jiné neupřesněné zprávy, zpochybňovat závěry posudkové
komise ministerstva, resp. předchozí posudky.
Stěžovatel dále v obecné rovině namítal, že skutková podstata, kterou ČSSZ vzala
za základ svého rozhodnutí, je v rozporu se spisem. K této námitce, jakož i dalším obecným
námitkám, Nejvyšší správní soud uvádí, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční a Nejvyšší správní soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených v ust. §109
odst. 4 věta za středníkem s. ř. s., důvody uplatněnými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.). Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah
a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen
rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah jeho rozsudku (srv. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46,
ze dne 17. 12. 2008, čj. 7 As 17/2008 - 60, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Nejvyšší správní soud proto uvedenou stížní
námitku mohl posuzovat pouze v obecné rovině a dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn
dostatečně a má oporu ve správním spisu. K obdobné obecné námitce stěžovatele, že jeho
zdravotní stav nebyl posuzován standardně, a to zejména ve smyslu přístupu a závěrů posudkové
komise ministerstva, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel svá tvrzení nijak nekonkretizoval,
takže není zřejmé, v čem měla nestandardnost postupu posudkové komise ministerstva spočívat.
Podle Nejvyššího správního soudu nelze z obsahu správního spisu dovozovat, že by posudkové
komise postupovaly nestandardně, resp. v rozporu s právními předpisy. Ani tato námitka proto
nebyla shledána opodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2
s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží a ČSSZ
nemá právo na náhradu nákladů řízení na základě ust. §60 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupcem advokát Mgr. Luboš
Hanzlík a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li
jím advokát, zastupuje účastníka řízení i v řízení o kasační stížnosti. Citované ustanovení rovněž
stanoví, že je-li ustanoven advokát, platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát.
Náklady řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci
samé – kasační stížnost) v částce 1.000 Kč podle ust. §7, §9 odst. 2 a odst. 4 písm. d) ve spojení
s ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrady
hotových výdajů v částce 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky. Ust. §12a citované
vyhlášky o snížení sazby mimosmluvní odměny nebylo aplikováno, protože se vztahuje pouze
na některé případy zastupování v občanském soudním řízení a v trestním řízení, nikoliv v řízení
ve správním soudnictví. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o 273 Kč. Celková částka odměny proto činí 1.573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu