ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.22.2009:99
sp. zn. 8 As 22/2009 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobce: J. K., zastoupen JUDr.
Ladislavem Šoóšem, advokátem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 985, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 8. 2. 2006, čj. CJ01719/06UOOU (cs02123/05), v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, čj. 3 Ca 3/2006 -
42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 8. 2. 2006,
čj. CJ01719/06UOOU (cs02123/05), zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu
pro ochranu osobních údajů, odboru správních činností, ze dne 6. 12. 2005,
čj. CJ09500/05UOOU, zn. 4/05/PŘ-OSČ. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §44 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních
údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“ nebo „zákon
č. 101/2000 Sb.“), v tehdy platném znění, za který mu byla uložena pokuta ve výši 4000 Kč.
Žalobce se přestupku dopustil tím, že na jím provozovaných webových stránkách umístěných
na internetové adrese www.duchodci.webz.cz, zveřejňoval ke dni 31. 10. 2005 zápisy z jednání
a usnesení Rady města Roudnice nad Labem týkající se provozu Domova důchodců v tomto
městě, včetně osobních údajů v nich uvedených, a to aniž by disponoval souhlasem subjektů
údajů, o jejichž osobní údaje se jednalo, s jejich zveřejněním tímto způsobem.
Rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), v níž předně uvedl, že předseda žalovaného pochybil v tom,
že žalobcovo podání posoudil jako rozklad a nikoliv jako odvolání. Žalovaný není uveden
v taxativních ustanoveních §1 a §2 zákona č. 2/1969 Sb., zákona o zřízení ústředních orgánů
státní správy a postavení ústředního orgánu státní správy mu není přiznáno ani ustanovením §2
odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Postavení ústředního orgánu je třeba chápat formálně,
nikoli materiálně. Tím, že předseda žalovaného ve svém rozhodnutí použil nesprávných
ustanovení (§61 odst. 1 místo §53), zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
zatížil napadené rozhodnutí takovou vadou, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
předsedovi žalovaného k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí neobstojí ani meritorně. Názor předsedy
žalovaného, že publicita veřejné správy je dostatečně zaručena poskytováním anonymizovaných
informací je nesprávný a nemůže obstát ani dle nejnovějšího legislativního vývoje v oblasti
informačního práva. Paušalizující závěr, že ochrana osobních údajů musí vždy dostat přednost
před požadavkem publicity veřejné správy, její kontrolu znemožňuje. Veřejný zájem na publicitě
a kontrolovatelnosti výkonu veřejné správy musí i v rozhodované věci dostat přednost před
právem na ochranu osobních údajů příjemců veřejných statků. Zveřejněné informace nebyly
způsobilé přivodit dotčeným subjektům údajů jakoukoli seznatelnou újmu. Napadené rozhodnutí
se nesprávně vypořádává i s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005,
čj. 6 As 40/2004 - 62, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz,
jelikož uvádí, že citované rozhodnutí neřeší, zda a jakým způsobem je možné dále využívat
informace získané na základě informačního zákona. Zveřejněním takto získaných informací
nemůže pojmově dojít k jejich poskytnutí někomu, kdo by na ně sám neměl právo. Jednání
žalobce, který informace dostupné dle informačního zákona vystavil na internetu, není
společensky nebezpečné a nemůže být proto přestupkem. V jednání žalobce zjevně schází
materiální znak přestupku.
Žalobce v doplnění žaloby namítl, že v devítičlenné rozkladové komisi bylo nejméně pět
současných či bývalých pracovníků správního orgánu, což zakládá důvodné pochybnosti
o nepodjatosti většiny jeho členů k projednávanému opravnému prostředku.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 12. 2008, čj. 3 Ca 3/2006 - 42.
Konstatoval, že žalobce shromaždoval, dále zpracovával a zpřístupnil neomezenému okruhu
subjektů (nejenom občanům obce), informace ze zápisů schůze Rady města Roudnice nad Labem
a usnesení tohoto orgánu. Činil tak bez souhlasu osob, které byly v uvedených dokumentech
jmenovány. Jde o jednání, kterým byla naplněna skutková podstata přestupku ve smyslu §44
odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. I přesto, že Úřad na ochranu osobních údajů
není ústředním orgánem taxativně vyjmenovaným v kompetenčním zákoně, jsou mu takové
kompetence přiznány. K tvrzení žalobce, že publicita veřejné správy není dostatečně zaručena
poskytováním anonymizovaných informací, městský soud uvedl, že publicita veřejné správy
musí respektovat úpravu danou zákonem o ochraně osobních údajů. Ustanovení §2 odst. 3
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím stanoví, že se tento zákon
nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu.
Zveřejňování zápisů o jednání rady a usnesení rady platné zákony nebrání, samozřejmě
s přihlédnutím k již uvedenému §2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Publikováním unesení rady
a zastupitelstva města obsahující osobní údaje na internetových stránkách, získali k těmto
osobním údajům přístup všichni uživatelé internetu, tedy nejen osoby, na které by se vztahovala
výjimka daná ustanovením §16 a §17 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Městský soud
konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 40/2004 - 62 se týká odlišné
právní věci a na případ žalobce se nevztahuje.
K námitce žalobce o nezákonném složení rozkladové komise městský soud uvedl,
že rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. S 367-18/1998, na který žalobce odkázal, jen hodnotí,
že zaměstnanci by neměli být členy této komise z důvodu, že jejich postavení neposiluje důvěru
ve správnost rozhodování správního orgánu. Rozkladová komise je však jen poradním orgánem,
přičemž samotné rozhodování je pouze na samotném předsedovi Úřadu.
Městský soud uzavřel, že druh a výměra sankce byla uložena v zákonné výši. Žalovaný
řádně zdůvodnil výši pokuty a přihlédl k polehčující okolnosti – k nedbalostnímu jednání, které
snižuje závažnost protiprávního jednání.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti zamítavému rozsudku městského soudu kasační stížností.
Nepovažoval za správné zjištění, že získané informace shromažďoval, dále zpracovával
a zpřístupnil neomezenému okruhu subjektů, nejen občanům obce a naplnil tak skutkovou
podstatu přestupku podle §44 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Stěžovatel dále uvedl, jaké
informace na svých stránkách zveřejnil. Ke zveřejněnému usnesení č. 183/2003 z 10. schůze rady
města dne 19. 3. 2003 obsahující osobní údaje v rozsahu jméno, příjmení a souhlas rady města
s přidělením bytové jednotky v domě s pečovatelskou službou, stěžovatel uvedl, že jím
zveřejněné informace neporušují zákon o ochraně osobních údajů. M. M. nepoškozují, jelikož
neposkytují žádná zákonem chráněná osobní data, ale obecná data, která neidentifikují konkrétní
osobu a její zákonem chráněné osobní údaje, které se ve smyslu daného zákona nedají zneužít.
Dům s pečovatelskou službou je majetkem města, které prostředky získává ze státních veřejných
prostředků, a proto má každý občan republiky právo se dozvědět, jak je nakládáno s věcmi
veřejnými. Rovněž všichni státní občané mají právo na informaci, kdo je příjemcem veřejných
prostředků, kteří senioři jsou přijímáni do ústavu sociální péče domu s pečovatelskou službou.
Veřejná kontrola není možná, pokud budou anonymizováni příjemci dotací nebo příjemci
veřejného majetku. Každý občan republiky má právo na kopii zápisu a usnesení rady a občan
obce má právo nahlížet do zápisu a usnesení rady. Každý občan i bez shromažďování dat zjistí,
že paní M. byl přidělen byt v domě s pečovatelskou službou právě radou města, protože nikdo
jiný o tom nerozhoduje. Žalobce žádné informace neshromažďoval a nezpracovával, neboť
informace jsou všeobecné známé. Dané usnesení pouze zveřejnil na internetových stránkách.
Nejde proto o přestupek.
Ke zveřejnění zápisu ze 16. schůze rady města ze dne 11. 6. 2003 obsahující příjmení tří
osob – nekonkrétních, neidentifikovaných a neidentifikovatelných - v oblasti bytových záležitostí,
stěžovatel uvedl, že zveřejněním programu jednání rady města se nedopustil žádného přestupku.
V právním rámci §4 zákona o osobních údajích spočívá vada rozhodnutí městského soudu, který
„správně právně a česky“ neposoudil, zdali zveřejněné údaje odpovídají zákonné definici
pro účely ochrany osobních údajů. Není průkazné, jak soud dospěl k závěru, že p. B., p. S., p.
V.nebo p. M. byli poškozeni na svých právech.
Stěžovatelem zveřejněné informace plně odpovídaly §4 odst. e) zákona č. 101/2000 Sb.
a byly v souladu s definicí tohoto zákonného ustanovení anonymní. Podle zveřejněných dat nelze
konkretizovat přímo nebo nepřímo subjekt údajů. Proto žalobce ke zveřejnění obecně známých
informací z jednání rady města nepotřeboval souhlas subjektu údajů. Občané mají právo
na informaci, kdo je dotován veřejnými prostředky, jelikož město Roudnice nad Labem zaplatilo
za dlužníky dluh z veřejných prostředků. Zveřejněním jména a příjmení není možné identifikovat,
o kterého občana se jedná. Rozsudek je proto dle mínění stěžovatele šikanózní a nezákonný.
Ohledně zveřejnění zápisu z 11. schůze rady města ze dne 2. 4. 2003 obsahující příjmení
žadatelky o přednostní umístění v domě s pečovatelskou službou, hodnocení odůvodnění této
žádosti radou města a navazující usnesení č. 206/2003 o tom, že se žádosti nevyhoví, stěžovatel
odkázal na argumentaci uvedenou k usnesení č. 183/2003.
Ke zveřejnění zápisu z 23. schůze rady města ze dne 27. 8. 2003 obsahující příjmení tří
žadatelů o příspěvek na úhradu vstupního poplatku do Domova důchodců v Roudnici
nad Labem, a to současně s hodnocením sociálních a majetkových poměrů žadatelů, stěžovatel
uvedl, že zveřejnění příjmení osoby žádající o finanční příspěvek na úhradu vstupního poplatku
do domova důchodců není porušením zákona o ochraně osobních údajů. Zopakoval, že občané
mají právo vědět, kdo je příjemcem dotace z veřejných prostředků. Věta „vzhledem k sociálním
a majetkovým poměrům rodiny lze předpokládat, že nemají dostatečnou finanční rezervu na úhradu jednorázového
příspěvku pro dvě osoby“ nepředstavuje zveřejnění utajovaných osobních dat, ale naopak tento návrh
řešení vychází z utajovaných osobních údajů, které zveřejněny nejsou.
Stěžovatel odkázal na svou argumentaci k usnesení č. 183/2003 i v případě zveřejnění
zápisu z 24. schůze rady města ze dne 10. 9. 2003 a usnesení č. 589/2003, č. 590/2003,
č. 591/2003 a č. 592/2003, která byla na této schůzi přijata. Tato usnesení obsahovala příjmení
tří osob v souvislosti s jednáním o povolení výměny bytů, dále jména a příjmení pěti osob,
kterým byl či nebyl přidělen uvolněný byt v domě s pečovatelskou službou, a to ve dvou
případech včetně hodnocení zdravotního stavu, dále příjmení dvanácti osob v souvislosti
s řešením bytových záležitostí, dále jméno a příjmení žadatelky o finanční příspěvek na úhradu
vstupního poplatku do Domova důchodců v Roudnici nad Labem a jméno a příjmení osoby,
jejichž jménem je žádost podána.
V další části kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že kdyby žalovaný dodržoval rozsudek
Vrchního soudu v Praze čj. S 367-18/1998, nemuselo by dojít z jeho strany k porušení zákona.
Žalovaný pochybil a vadně rozhodl o pokutě v neprospěch žalobce. Rozkladová komise byla
poradním orgánem složeným z odborníků jak z praxe, tak z řad teoretiků. Samotné rozhodování
bylo na samotném předsedovi Úřadu a jde podle stěžovatele jednoznačně „o zlovolné
poškozování žalobce stejnými praktikami jako za totalitního režimu, který úmyslně poškozoval
nepohodlné občany.“ Kdyby rozkladová komise byla skutečně poradním orgánem a samotné
rozhodování bylo na samotném předsedovi Úřadu, nikdy by žalobce nebyl uznán vinným.
Městský soud se dokonce snížil k takovým nekalým praktikám, že potvrdil rozhodnutí předsedy
žalovaného. Stěžovatel měl za to, že rozkladová komise je nedůvěryhodná.
Zveřejněním všeobecně známých informací se stěžovatel nedopustil žádného přestupku.
Napadený rozsudek považoval za „protiprávní, v rozporu se skutečným stavem, obstrukční
a šikanózní, s cílem jej poškodit a zastrašit“; k tomu odkázal na čl. 4 Ústavy ČR. Podle stěžovatele
je městský soud hrozbou pro demokracii, jelikož napomáhá nezákonnému jednání žalovaného.
Jednání městského soudu lze oprávněně kvalifikovat jako „organizované spolčení veřejné moci
proti právu občanů, založené Ústavou.“
Závěrem stěžovatel uvedl, že trvá na tom, aby Nejvyšší správní soud ve všech svých
rozhodnutích a jakýchkoliv písemnostech, zveřejňovaných i na internetových stránkách soudu,
uveřejňoval celé jeho jméno, příjmení a datum narození a adresu trvalého bydliště, jelikož
nesouhlasí s anonymizací svých osobních údajů. Žádný právní předpis soudům České republiky
nenařizuje anonymizovat údaje stěžovatele, který s anonymizací nesouhlasí. Stěžovatel rovněž
žádal, aby Nejvyšší správní soud umožnil nahlédnout do jeho spisu každému, kdo o to projeví
zájem.
Žalovaný nevyužil svého práva se vyjádřit ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.)]. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k jednotlivým kasačním bodům, považoval
za potřebné se vyjádřit k zásadám, na nichž je založeno správní soudnictví. Předně je třeba uvést,
že obsah, rozsah a kvalita žaloby či kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu soudního
rozhodnutí. K požadavkům na formulaci žalobních (analogicky též stížních) bodů se vyjádřil
rozšířený senát zdejšího soudu v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58, v němž
vyslovil, že „(l)íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným
popisem…Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo
rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona
bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny
ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz
na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných
skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje
žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Žalobce je povinen uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje
vady řízení či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů již v žalobě, a to ve lhůtě vymezené
ustanovením §72 odst. 1 a §71 odst. 2 s. ř. s. Jestliže účastník řízení neuplatní veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již před krajským (tu městským) soudem, musí být srozuměn
s tím spojenými možnými nepříznivými následky. Pod těmito následky lze spatřovat zejména to,
že uplatní-li stěžovatel určitou námitku poprvé až v kasační stížnosti anebo jestliže konkretizuje
námitku, kterou v žalobě uvedl nekonkrétním a bezobsažným způsobem (k tomu srov.
rozhodnutí tohoto soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 8 Afs 91/2007 - 407), kasační soud se jí dle §104
odst. 4 s. ř. s. jako nepřípustnou nebude zabývat. Nejvyšší správní soud se rovněž nemusí
vyjadřovat ani k takovým částem kasační stížnosti, ve které stěžovatel určité skutečnosti toliko
konstatuje či rekapituluje, aniž by s nimi spojil tvrzenou nezákonnost rozhodnutí či vady
správního řízení. Tím, že žalobce nemůže přenášet své výtky vůči správnímu rozhodnutí až do
řízení o kasační stížnosti, není sledována restrikce v přístupu k soudní ochraně, nýbrž zachování
kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti coby mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší správní soud by nebyl oprávněn jako nepřípustnou odmítnout takovou - poprvé
až v kasační stížnosti uplatněnou - námitku, pokud by ji žalobce nemohl objektivně uplatnit již
v žalobním řízení, rovněž tehdy, kdy by její (objektivně možné) uplatnění nebylo, s ohledem
na kontext věci, racionální (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155) nebo pokud by se jednalo o pochybení, které soud musí
zohlednit podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. i z úřední povinnosti.
Jak je patrno z rekapitulační části tohoto rozhodnutí, stěžovatel v žalobě primárně
namítal, že rozhodnutí předsedy žalovaného je nezákonné, protože jeho podání posoudil jako
rozklad a nikoliv jako odvolání. Stěžovatel pojednal o vztahu mezi základním právem na publicitu
veřejné správy a základním právem na ochranu soukromí a vyjádřil přesvědčení, že zveřejněním
informací nepřivodil subjektům údajů újmu. Dále v obecné rovině odkázal na nesprávnou
interpretaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 40/2004 - 62 předsedou žalovaného.
Z §3 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. dovodil, že v jeho jednání schází materiální znak přestupku.
V doplnění žaloby namítal složení rozkladové komise. Právě v rámci těchto žalobních bodů
a rovněž s ohledem na shora nastíněné zásady Nejvyšší správní soud posuzoval přípustnost
a důvodnost jednotlivých stížních námitek.
Zatímco se stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřoval k jednotlivým zveřejněným údajům,
pro které byl sankcionován, a podal argumentaci, proč nemohlo dojít k porušení zákona
o ochraně osobních údajů, v žalobě tak neučinil, a proto Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se jedná o nepřípustné námitky dle výše zmiňovaného §104 odst. 4 s. ř. s., jak bude vyloženo
dále. V žalobě zejména vyložil svůj názor na střet práva na publicitu veřejné správy se základním
právem na ochranu soukromí. Jistě s ním lze souhlasit v tom, že posouzení vztahu, resp. střetu,
shora uvedených práv může být složitou právní otázkou, nicméně úlohou krajského i Nejvyššího
správního soudu je přezkoumat a reagovat na relevantní námitky vzešlé z posuzovaného,
ve správním rozhodnutí individualizovaného, předmětu řízení a nikoliv poskytovat stanoviska
obecné povahy. S výjimkou poněkud obecně formulované námitky, že svým jednáním nezpůsobil
subjektům údajů újmu a námitky, že nebyl naplněn materiální znak přestupku, stěžovatel nevznesl
žádné další konkretizované žalobní námitky, které by se vztahovaly k jemu vytýkanému jednání,
k uložené pokutě a tomu předcházejícímu řízení. Zcela bez zřetele k tomu, co mu bylo dáváno
za vinu v řízení o přestupku, zůstal v žalobě u obecně vyjádřeného náhledu na publicitu
a transparentnost veřejné správy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoliv v žalobě vymezené
otázky publicity veřejné správy a osobních údajů spolu mohou úzce souviset, je zde třeba
odlišovat řízení o poskytnutí informací a řízení o přestupku spáchaného podle zákona o ochraně
osobních údajů, jelikož obsah, podstata a často i účastníci těchto řízení se liší. Předmětem nyní
posuzovaného správního řízení totiž nebylo to, zda povinný subjekt měl stěžovateli poskytnout
podle zákona č. 106/1999 Sb., resp. zákona č. 128/2000 Sb., požadované informace, ale to,
zda se stěžovatel svým následným jednáním dopustil přestupku podle §44 odst. 2 písm. e)
zákona o ochraně osobních údajů. Občané obce mají nepochybně právo seznámit
se se způsobem hospodaření obce. Ostatně stěžovateli nebylo toto právo prostřednictvím
poskytnutých informací upíráno.
Se zřetelem k tomu, že stěžovatel až v kasační stížnosti začal polemizovat s tím, zda
se v posuzované věci vůbec jednalo o osobní údaje konkretizovaných osob a také až v tomto
mimořádném opravném prostředku konkrétně vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že by shromažďoval,
dále zpracovával a zpřístupňoval jednotlivá usnesení a zápisy z jednání orgánů města, je třeba
takové námitky považovat za nepřípustné. Měl-li stěžovatel za to, že byl sankcionován za jednání,
které není přestupkem podle zákona o ochraně osobních údajů, měl důvody, které vznesl
v kasační stížnosti, vyložit již ve své žalobě. V takovém postupu mu nic nebránilo. Stěžovatel tedy
vznesl taktéž námitku, že městský soud „správně právně a česky“ neposoudil, zda zveřejněné
údaje odpovídají zákonné definici osobních údajů. Není zřejmé, co má stěžovatel na mysli
pod námitkou „nečeského“ posouzení věci, nicméně k neposouzení zveřejněných údajů
ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. sděluje, že se touto námitkou městský soud
výslovně nezabýval, a to z důvodu, že stěžovatel takovou námitku před městským soudem
nevznesl. Jak již bylo uvedeno výše, řízení před správními soudy je ovládáno dispoziční zásadou
a rovněž zásadou vigilantibus iura, a proto je na samotném žalobci, jaká tvrzená pochybení učiní
předmětem svých žalobních bodů. Neučinil-li tak, nemůže pak městskému soudu úspěšně vyčítat,
že se jimi nezabýval a nemůže ani tyto namítané vady přenášet do řízení před Nejvyšším
správním soudem. Stěžovatel ve své kasační stížnosti taktéž hojně citoval znění ustanovení
jednotlivých zákonů, ovšem bez toho, aby je uvedl do relevantních souvislostí se skutkovými
výtkami. Pro to, aby se soud mohl nějakou námitkou kvalifikovaně zabývat, musí stěžovatel
nejenom tvrdit, že napadené správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu právnímu
předpisu, ale rovněž toto tvrzení musí náležitě odůvodnit.
Žalobní námitku, že stěžovatel zveřejněním informací nemohl subjektům údajů způsobit
seznatelnou újmu, nelze extenzivně vykládat tak, že by stěžovatel již v žalobě namítal,
že se v posuzovaném případě nejednalo o osobní údaje, nebo že jeho jednání nelze posuzovat
coby zpracovávání údajů ve smyslu §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. K námitce
samotné, kterou stěžovatel uplatnil i v kasační stížnosti, kasační soud uvádí, že k naplnění
skutkové podstaty podle tohoto ustanovení dojde tehdy, jestliže správce nebo zpracovatel
zpracovává osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů mimo případy uvedené v tomto zákoně (§5
odst. 2 a §9). Ustanovení tohoto druhu přestupku sleduje, aby osobní údaje byly zpracovávány
se souhlasem subjektů údajů, nestanoví-li zákon jinak. Skutková podstata přestupku se sestává
mimo jiné z objektivní stránky přestupku, jenž se skládá z protiprávního jednání, škodlivého
následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Škodlivým následkem se rozumí zásah vůči
chráněnému zájmu, objektu. Objektem přestupku na poli ochrany osobních údajů je ochrana
před neoprávněným nakládáním s osobními údaji, v širším slova smyslu ochrana
před neoprávněnými zásahy do soukromí jednotlivců ve smyslu §1 zákona č. 101/2000 Sb.
(obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, čj. 1 As 36/2008 - 77).
V posuzovaném případě došlo k porušení tohoto zájmu, tedy ke vzniku škodlivého následku,
v podobě neoprávněného zpracování osobního údaje bez souhlasu subjektu tohoto údaje.
Samotný rozsah škodlivých následků vůči konkretizovanému subjektu údajů se promítá do výše
ukládané pokuty (§46 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.), jak se ostatně stalo i v posuzovaném
případě a nikoliv v kvalifikaci jednání coby přestupku ve smyslu §44 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů. Ostatně je-li subjektu údajů v důsledku zpracování jeho osobních
údajů způsobena (stěžovatelem patrně myšlená) imateriální újma, lze postupovat podle
ustanovení §21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů, jenž stanoví, že se při uplatňování
jejího nároku postupuje podle zvláštního zákona (§13 občanského zákoníku).
Stěžovatel nepopírá, že na jím provozovaných webových stránkách zveřejnil (tedy
zpřístupnil neomezenému okruhu osob) v nezměněné podobě usnesení a zápisy z jednání orgánů
obce, v nichž bylo jednáno o sociálních, majetkových či bytových poměrech tam uvedených
osob, a to aniž by disponoval jejich souhlasem. Nejednalo se ani o veřejně činné či známé osoby.
Stěžovatelem zveřejněné informace nelze považovat za všeobecně známé, potažmo povinně
zveřejňované, jak se stěžovatel mylně domnívá, a proto z tohoto nemůže vyvozovat, že subjekty
údajů nemohly pociťovat újmu jejich zveřejněním. Naopak, takové informace lze vnímat jako
směřující do soukromé a osobní složky života subjektů údajů, přičemž právě tyto složky jsou
chráněny zákonem o ochraně osobních údajů.
Rovněž námitky stran složení rozkladové komise nejsou důvodné. K rozsudku Vrchního
soudu v Praze čj. S 367-18/1998 (pozn. NSS - rozhodnutí ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 7 A 110/95)
je nutné konstatovat, že stěžovatel z doporučení Vrchního soudu činí imperativ, který z daného
rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatel neuvedl, k porušení jakého právního předpisu mělo
ustanovením komise v daném složení dojít. K nesouvisejícímu odkazu o vadně uložené pokutě,
kasační soud opětovně sděluje, že stěžovatel takovou výtku neučinil předmětem žalobního bodu,
a proto tato námitka není přípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Navíc část této kasační
argumentace není srozumitelná a stěžovatel si ve svých tvrzeních sám protiřečí. Nejprve totiž
konstatoval, že se jednalo o jeho zlovolné poškozování z důvodu, že rozkladová komise byla
poradním orgánem složeným z odborníků a samotné rozhodování bylo na předsedovi
žalovaného. Dále však v rozporu s předchozím tvrzením uvedl, že kdyby skutečně rozkladová
komise byla poradním orgánem složeným z odborníků a samotné rozhodování bylo
na samotném předsedovi žalovaného, stěžovatel by nikdy nebyl uznán vinným.
Nejvyšší správní soud proto jen v obecné rovině uvádí, že o rozkladu rozhoduje vedoucí
ústředního orgánu státní správy na základě návrhu jím ustavené zvláštní komise (§61 odst. 2
správního řádu). Rozkladová komise není správním orgánem s vrchnostenskou pravomocí,
přičemž obsah návrhu této komise má toliko doporučující povahu. Bylo jen na předsedovi Úřadu
pro ochranu osobních údajů, zda a do jaké míry se s návrhem rozkladové komise ztotožní;
pro samotný přezkum jsou rozhodné samotné závěry předsedy žalovaného. Správní řád (na rozdíl
od „nového“ správního řádu – zákona č. 500/2004 Sb.) neurčuje, jaké má nebo nemá být složení
rozkladové komise; stanoví toliko, že komisi jmenuje vedoucí příslušného ústředního orgánu
státní správy. Skutečnost, že někteří členové rozkladové komise jsou pracovníci žalovaného,
nemůže založit nezákonnost rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy. K tomu
lze rovněž odkázat na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 7. 2004, čj. 6 A 116/2001 - 120,
dle kterého pracovněprávní vztah členů rozkladové komise k žalovanému není sám o sobě
důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti z důvodu poměru k věci.
Kasační soud dále k tvrzení stěžovatele, že postup městského soudu lze kvalifikovat jako
organizované spolčení veřejné moci, uvádí, že toto závažné obvinění stěžovatel nepodložil
žádnými důkazy a jedná se tudíž jen o bezobsažné prohlášení. Nelze z ničeho dovodit,
že by postupem městského soudu došlo k porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR nebo čl. 2 Listiny
základních práv a svobod, a tudíž, že by stěžovatel mohl jakkoliv zpochybňovat výkon nezávislé
soudní moci svěřené městskému soudu. Navíc, i kdyby byl jeho rozsudek nezákonným,
což ovšem v dané věci nebylo shledáno, nelze na základě takové skutečnosti vyvozovat závěry
o hrozbě pro demokracii v České republice. Právní systém a soudní moc poskytují dostatečné
záruky, kterými lze případnou nezákonnost soudního rozhodnutí odstranit, a to skrze opravné
prostředky, zde prostřednictvím kasační stížnosti.
K požadavku stěžovatele na zveřejnění jeho osobních údajů jak v rozhodnutí
umísťovaném na webových stránkách, tak i v dalších dokumentech tohoto soudu, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tento požadavek nemá charakter stížní námitky a nemůže nikterak
zasáhnout do zákonnosti napadeného rozhodnutí městského soudu.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou důvodné a přitom neshledal jiné vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Proto kasační stížnost v souladu s ustanovením §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu