ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.113.2018:38
sp. zn. 7 Afs 113/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. V., zastoupen
JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 48 Af 18/2016 - 98,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 48 Af 18/2016 - 98,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 4. 2016, č. j. 13986/16/5300-22441-711661 a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedeným rozhodnutím změnil 17 dodatečných platebních výměrů ze dne 29. 8. 2011
vůči žalobci pouze v části týkající se bankovního spojení k úhradě doměřených částek na dani
z přidané hodnoty, v ostatním zůstaly výroky odvoláním napadených dodatečných platebních
výměrů nezměněny. Žalovaný dospěl k závěru, že na základě jednotlivých okolností obchodních
transakcí žalobce a jeho dodavatelů posouzených v jejich vzájemném souhrnu žalobce mohl
a měl vědět, že přijaté zdanitelné plnění je součástí řetězce zasaženého daňovým podvodem.
Z tohoto důvodu žalovaný s výhradou změny čísla bankovního účtu potvrdil všech 17
dodatečných platebních výměrů, kterými byly žalobci doměřeny za měsíce leden, únor, duben,
květen až prosinec 2007 a červenec až prosinec 2008 částky odpovídající neoprávněně
nárokovanému odpočtu na dani z přidané hodnoty. Žalovaný rozhodoval o odvolání žalobce již
podruhé, neboť předchozí rozhodnutí tehdy příslušného odvolacího orgánu, jímž bylo Finanční
ředitelství v Praze, kterým byly potvrzeny dodatečné platební výměry, bylo rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 45 Af 19/ 2012 - 65 zrušeno a věc vrácena k dalšímu
řízení.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný neosvědčil existenci daňového podvodu jako
výchozí okolnosti pro veškeré další úvahy o zákonnosti doměřené daně. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 15/2014 - 59)
a judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 11. 5. 2016, věc C-384/04, Federation of Technological
Industries a další), posoudil tuto skutečnost jako podmínku, aby vůbec mohla být zkoumána
subjektivní stránka uplatňovaného nároku odpočtu na dani z přidaného hodnoty, tedy zda
daňový subjekt věděl nebo musel vědět, že uplatňovaný nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty byl součástí podvodu spáchaného dodavatelem nebo jiným subjektem operujícím
v dodavatelském řetězci. Daňové orgány nemají povinnost prokázat, jakým způsobem
a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod, musí však postavit najisto,
v jakých skutkových okolnostech podvod spočíval. Esenciálním znakem daňového podvodu
na dani z přidané hodnoty je chybějící daň. Z rozhodnutí žalovaného však nelze podle krajského
soudu zjistit, zda některý z článků obchodního řetězce (ať už dodavatel či subdodavatel) nesplnil
svou daňovou povinnost, neboť žalovanému se tuto skutečnost nepodařilo postavit najisto.
Za jedinou skutečnost, která má svědčit o existenci daňového podvodu, žalovaný označil to,
že u nekontaktních zainteresovaných společností [Property Praha s. r. o., TOP ZONEVIEW CZ,
s. r. o., SYMBIOSA GROUP, s. r. o., GABRETA BOHEMIA s. r. o. a EURO INDEX s. r. o.]
nelze ověřit, zda z posuzovaného zdanitelného plnění uhradily daň. Naplnění základního znaku
daňového podvodu tak zcela chybí. Žalovaný přesto dovodil, že žalobce „uplatnil jako poslední
článek v řetězci nadměrný odpočet z plnění, ze kterého nebyla v obchodním řetězci odvedena daň na výstupu, čímž
došlo k narušení principu neutrality DPH“. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je
v části týkající se existence daňového podvodu, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
i vnitřní rozpornost.
[3] Krajský soud připustil, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí stran existence
daňového podvodu žalobce nenamítal, avšak jde o zásadní nedostatek odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, který nelze pominout, neboť jsou na něm přímo závislé další úvahy žalovaného,
proti jejichž správnosti již žalobce brojil.
[4] Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud dodal, že je chybná premisa, podle níž,
nelze-li u nekontaktního subjektu ověřit, zda přiznal a uhradil daň nebo zda přiznanou
a odvedenou daň uhradil ve správné výši, je třeba automaticky předpokládat, že se jedná o daň
chybějící. K tomu odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech
C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling SPRL, z nějž plyne, že nárok na odpočet může
být omezen jen ve výjimečných případech, pokud je prokázáno, že byl uplatňován podvodně.
Rovněž je z něj dovozován tzv. Axel Kittel test tvořený čtyřmi otázkami, na něž je nutno
odpovědět kladně, má-li být daňový subjekt odpovědný za účast na daňovém podvodu. Již první
otázka se táže, zda je zde ke dni rozhodování daňová ztráta ve smyslu chybějící daně jako daňové
újmy státu.
II.
[5] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku krajského soudu z důvodů, jež lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že krajský soud vybočil ze zákonného rámce při přezkumu rozhodnutí
žalovaného daného §75 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud přezkoumává napadené rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele v otázce samotné
existence daňového podvodu nenamítal. Stěžovatel k tomu navíc uvádí, že považuje své
rozhodnutí za plně přezkoumatelné. Neztotožňuje se s názorem krajského soudu, že ke
konstatování chybějící daně nepostačuje nekontaktnost daňového subjektu. V opačném případě
by stačilo do uměle vytvořeného řetězce subjektů zapojit libovolný nekontaktní článek a účast
pokr a č ová n í
daňového subjektu v takovém řetězci, pokud by vykazoval nestandardnosti ve vzájemných
transakcích značících podvodné jednání, by již nebylo možno kvalifikovat jako účast na daňovém
podvodu. Stěžovatel proto neshledává nepřezkoumatelnou ani dílčí úvahu, která se týkala
nekontaktnosti společnosti Symbiosa, na základě níž, ve spojení s dalšími okolnostmi, byla
dovozena existence daňového podvodu. Stěžovatel ve svém rozhodnutí výslovně uvedl: „U této
společnosti se nepodařilo ověřit, zda společnost uhradila za předmětné plnění daň,“ nikoliv tedy že společnost
neuhradila jí stanovenou daňovou povinnost, jak uvádí krajský soud. Závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele tak není správný. Stěžovatel rovněž upozornil,
že krajský soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 45 Af 19/2012 - 65 sám inklinoval
k závěru, že v daném případě jde o podvod na DPH, neboť na str. 13 rozsudku uvedl,
že projednávanou věc provází pochybné navýšení ceny v řetězci obchodů, přičemž tyto
pochybnosti podstatně umocňují okolnosti týkající se existence subdodavatelských společností
(podezřelé vybírání částek v hotovosti, nekontaktnost atd.). Aby však tyto skutečnosti mohly jít
k tíži žalobce, je třeba, aby bylo prokázáno, že věděl nebo měl vědět, že se přijetím služby účastní
podvodu na dani z přidané hodnoty.
[6] Stěžovatel uplatnil rovněž námitky proti závěru krajského soudu, dle kterého je chybějící
daň základním předpokladem existence podvodu na DPH v případě zapojení nekontaktního
subjektu. Stěžovatel odmítá argumentaci krajského soudu, dle které ke konstatování chybějící
daně nepostačuje nekontaktnost některého článku řetězce, krajský soud navíc chybně staví
na roveň pojmy podvod na DPH a chybějící daň. Z judikatury Soudního dvora i Nejvyššího
správního soudu jednoznačně plyne, že nezbytným předpokladem pro zjištění podvodu na DPH
je chybějící daň, avšak pojem chybějící daň není nikde konkretizován. Vzhledem k neustálému
vývoji není pro správce daně mnohdy reálné vyčíslit konkrétní výši chybějící daně. Správce daně
na svoji vyhledávací činnost v takových případech nerezignuje, přesto může být jejím výsledkem
jen to, že dodavatel daňového subjektu zmizel, tedy není kontaktní, což správci daně značně
komplikuje prokázání řetězce podvodných transakcí. Existence podvodu na DPH přitom není
v napadeném rozhodnutí konstatována pouze vzhledem k chybějící dani na výstupu, která nebyla
odvedena, ale i vzhledem k nestandardnostem v celém řetězci, jež ve svém souhrnu prokazují
existenci daňového podvodu. Daňový podvod je narušení daňové neutrality, kterou je nutno
chápat jako v podstatě nekonečnou množinu situací odvislou od vynalézavosti organizátorů
podvodného řetězce. Stěžovatel má za to, že se v žalobou napadeném rozhodnutí v bodech 33
až 49 podrobně zabýval popisem podvodu na DPH, ke kterému dospěl na základě
nekontaktnosti jak dodavatele, tak subdodavatelů žalobce, a nestandardnosti transakcí svědčící
o jejich podvodném charakteru. Stěžovatel dále odkázal na rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2018,
č. j. 1 Afs 317/2017 - 38, kterým bylo rozhodnuto o obdobné věci, přičemž existence daňového
podvodu byla rovněž založena na nekontaktnosti článku řetězce. V tomto případě ji Nejvyšší
správní soud bez dalšího akceptoval jako podmínku pro konstatování chybějící daně. Žalobce
podle stěžovatele o podvodu měl a mohl vědět a zároveň nepřijal taková opatření, aby své účasti
v něm předešel, a proto mu byl oprávněně odepřen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.
III.
[7] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a odkazuje na pasáže, v nichž krajský soud odůvodňuje zrušení rozhodnutí stěžovatele
z důvodu nepřezkoumatelnosti, která sice žalobcem nebyla namítána, avšak je právě tím
důvodem, pro který byl soud oprávněn rozhodnutí stěžovatele zrušit. Je zřejmé, že stěžovatel
neprokázal elementární předpoklad, aby vůbec mohl pokračovat v řízení ohledně jím tvrzeného
podvodu na DPH, na čemž nic nemění, že krajský soud v předcházejícím řízení zrušil rozhodnutí
Finančního ředitelství v Praze z jiného důvodu. V daňovém řízení nebylo prokázáno, že jediným
účelem transakcí mezi ním a jeho dodavatelem bylo narušení daňové neutrality. Žalobce vůbec
neměl tušení, že existují další subdodavatelé, navíc se nejednalo o fiktivní transakce, které jsou
u skutečných daňových podvodů běžné. Nadto se žalobce plně ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že jistota ohledně neodvedení DPH některým ze subjektů obchodního řetězce je pro
konstatování daňového podvodu klíčová. V žádném případě nemůže pro prokázání podvodu
na DPH dostačovat konstatování správce daně, že pro nekontaktnost některého článku řetězce
obchodních společností není možné ověřit splnění daňové povinnosti.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku, podle které žalobce neučinil
předmětem žaloby stěžejní důvod, pro který zrušil krajský soud žalobou napadené rozhodnutí.
Mezi účastníky není sporu (a rovněž krajský soud tuto okolnost výslovně připouští), že žalobce
v podané žalobě nevytýkal rozhodnutí stěžovatele nedostatek odůvodnění či věcnou nesprávnost
závěru, že byla zjištěna neodvedená daň některým z účastníků řetězce, předcházející žalobcem
následně uplatněnému nároku na odpočet daně.
[11] Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční. Je tedy na žalobci,
zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho
práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv. Stejně tak je na něm,
aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně
vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Vedle toho je správní soudnictví ovládáno i zásadou koncentrační. Žalobu je třeba
podat v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě a pouze v této lhůtě může žalobce rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body; zmeškání lhůty
pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Soud je při přezkoumání správního
rozhodnutí vázán rozsahem napadení, jak je žalobce ve své žalobě vymezí, a přezkoumá jen ty
výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny, a v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. jen v mezích
žalobních bodů (viz rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69).
[12] Z žaloby v této věci zřetelně vyplývá, že žalobce považoval za zásadní nikoli to, zda byla
či nebyla odvedena daň některým z předcházejících účastníků řetězce, ale to, zda věděl nebo
vědět mohl o podvodu na DPH. Z žádného žalobního tvrzení nelze ani nepřímo dovodit, že by
žalobce zpochybňoval rovněž objektivní hledisko, a sice samotnou existenci daňového podvodu.
Lze tak předpokládat, že žalobce tuto okolnost v žalobě presumoval a snažil přesvědčit krajský
soud o tom, že neměl a nemohl mít povědomí o existenci nějakého řetězce. Rovněž předkládal
vysvětlení, proč nemůže vyfakturovaná cena jednoho reklamního spotu odpovídat ceně za jeho
odvysílání.
[13] Stěžovatel však v žalobou napadeném rozhodnutí zřetelně vyjádřil, že je v obdobných
případech třeba zkoumat existenci daňového podvodu a v případě jeho zjištění je k odepření
nároku na odpočet rovněž nutno prokázat, že o tomto podvodu osoba povinná k dani věděla
nebo vědět mohla a měla (odst. 16, str. 8 rozhodnutí). V podmínkách tohoto projednávaného
případu pak specifikoval (odst. 34-38, str. 12 rozhodnutí), že společnosti předcházející žalobci
v řetězci (BP Property, s. r. o., Symbiosa Group s. r. o., Gabreta Bohemia s. r. o. a Euro Index
pokr a č ová n í
s. r. o.) jsou nekontaktní, u společnosti Top. s. r. o. probíhá několik daňových řízení,
za společnost Symbiosa Group s. r. o. jsou podávána daňová přiznání podepsaná osobou, která
za společnost nemohla jednat, resp. společnost Euro Index s. r. o. podávala od prosince 2008
nulová přiznání k DPH. V případě všech uvedených společností stěžovatele odkázal na odpovědi
dožádaných příslušných správců daně uvedených společností a uzavřel, že u nich nelze ověřit,
zda za jednotlivá plnění v řetězci byla uhrazena daň. Proto konstatoval existenci daňového
podvodu (odst. 39, str. 13 rozhodnutí). Znovu bylo na tato zjištění odkázáno v souvislosti
s odvolací námitkou, že žalobce nevěděl o obchodním řetězci stiženém podvodem a tento
podvod mu nelze klást k tíži (odst. 78, str. 21). Zde stěžovatel odkázal na příslušné odstavce
odůvodnění vzhledem ke třem definovaným důvodům pro neuznání nároku na odpočet daně,
které vymezil jako objektivní existence podvodu na DPH spočívající v chybějící dani v řetězci [1],
objektivní kriteria svědčící o povědomí žalobce o podvodu na DPH [2] a absence prokázání
dobré víry, tedy toho, že daňový subjekt postupoval s péčí řádného hospodáře a nechoval se tak,
aby své případné účasti na podvodu zabránil [3].
[14] Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tedy nezavdává pochybnost o tom,
že stěžovatel vymezil jako jedno z rozhodných kritérií pro odepření nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty existenci daňového podvodu, kterou dovodil z nemožnosti ověřit úhradu daně
u dodavatelů žalobce, tedy výchozí předpoklad, že některým z předchozích dodavatelů žalobce
nebyla na výstupu odvedena daň. Nic tedy žalobci nebránilo učinit předmětem žalobních bodů
rovněž tuto souvislost. Žalobce tak však neučinil.
[15] Krajský soud konstatoval, že je třeba zkoumat objektivní a subjektivní skutečnosti
svědčící odepření nároku na odpočet DPH, přičemž posouzení objektivní stránky by z povahy
věci mělo předcházet stránce subjektivní. Konstatoval, že daňové orgány poté, co postaví najisto,
že byl spáchán daňový podvod, se mohou zaměřit na to, zda daňový subjekt věděl nebo musel
vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet DPH bylo součástí podvodu.
Poukázal na shora citovaná zjištění o nekontaktnosti zainteresovaných společností s tím, že nelze
vůbec zjistit, zda některý z článků řetězce nesplnil svou daňovou povinnost. To vše za situace,
kdy podaná žaloba do těchto souvislostí vůbec nemíří.
[16] Krajský soud si toho byl vědom, přesto dospěl k závěru, že tvrzený nedostatek
odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nemůže pominout, neboť jsou na něm závislé další
úvahy žalovaného, proti jejichž správnosti již žalobce uplatnil žalobní body. Tato úvaha není
správná. Vady, ke kterým je krajský soud povinen při přezkumu rozhodnutí správního orgánu
přihlížet i bez návrhu, lze dovodit z §76 s. ř. s. Zákon výslovně uvádí, že pokud rozhodnutí trpí
takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví soud rozsudkem tuto nicotnost i bez
návrhu (§76 odst. 2 s. ř. s.). Dovozuje se však, že krajský soud je oprávněn a povinen přihlížet
z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v §76 odst. 1 s. ř. s. [podle tohoto ustanovení „[s]soud
zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo
zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé“], ovšem toliko tehdy, pokud tyto vady brání přezkoumání
rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. Tato vadnost a nemožnost přezkumu musí být zjevná buď
ze správního spisu, z rozhodnutí samého nebo ji soud sezná z jiných rozhodných skutečností, jež
se dostanou do jeho sféry (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[17] O takový případ se však v souzené věci nejednalo. S krajským soudem se lze ztotožnit
v tom, že pro závěr o nedůvodnosti nároku na odpočet DPH bylo třeba v souvislostech
projednávané věci uvážit jak o objektivních okolnostech, tak o okolnostech subjektivních.
To však na druhé straně neznamená, že by jejich vzájemná podmíněnost směrem k závěru
o nedůvodnosti uplatněného nároku na odpočet zbavovala procesní stranu soudního řízení jedné
ze základních procesních povinností, a sice povinnosti vymezit rozsah soudního přezkumu
vytýčením žalobních bodů. Krajský soud de facto zbavil žalobce povinnosti koncentrovaně tvrdit
rozhodné skutečnosti k jednomu z rozhodných hledisek tím, že jej bez dalšího považovat
za předpoklad pro následný přezkum se zřetelem k žalobním bodům, které již žalobce uplatnil.
Přitom naplnění objektivního hlediska není hierarchicky nadřazeno či podřazeno subjektivnímu
hledisku. Jde o okolnosti, jejichž naplnění podmiňuje zákonnost závěru správce daně
o důvodnosti nárokovaného odpočtu. Z ničeho neplyne, že by v případě zpochybnění existence
daňového podvodu byla tato okolnost vyňata z případné povinnosti účinně ji namítat ve správní
žalobě. Krajský soud argumentuje přímou závislostí zmíněného předpokladu s následnými
úvahami, proti nimž již žalobce brojil. Opomíjí však, že žalobce nemusí mít pochybnosti o tom,
že k daňovému podvodu skutečně došlo, avšak zaměří své úsilí na vyvrácení předpokladu,
že o něm měl a mohl vědět. Postup krajského soudu, který přezkoumal žalobou napadené
rozhodnutí nad rámec žalobních bodů tak žalobci přinesl benefit, který žalobce nemusel vůbec
požadovat, ať již z důvodu odlišné procesní strategie, či prostě proto, že kladl důraz na jiné
aspekty projednávané věci. Úvahy stěžovatele, proti kterým žalobce brojil, nebyly
na předpokladu, kterým se krajský soud nad rámec žalobních bodů zabýval, závislé do té míry,
že by znemožnily následný přezkum v mezích žalobních bodů. Pokud nemá správce daně
postaven najisto předpoklad, že k daňovému podvodu došlo, postrádají na smysluplnosti úvahy
o tom, zda o něm daňový subjekt věděl nebo vědět mohl. Jinak je však tomu při následném
soudním přezkumu. Pokud totiž zůstane objektivní východisko – existence daňového podvodu -
v důsledku absence odpovídajících žalobních námitek nedotčeno, je třeba vycházet z premisy,
že tento předpoklad byl ve věci naplněn a zaměřit se v mezích žalobních bodů na namítané
výhrady v hodnocení subjektivních okolností. Takto krajský soud nepostupoval.
[18] Stranou musel ponechat Nejvyšší správní soud námitky věcně se týkající požadavků
na prokázání splnění objektivního předpokladu – existence daňového podvodu. Kasační námitky
o tom, jaké důsledky je třeba vyvodit ze zjištění o nekontaktnosti dodavatelů daňového subjektu,
již totiž míří k věcnému posouzení tohoto předpokladu, které však v důsledku absence žalobní
argumentace nemá v tomto soudním řízení místo.
[19] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je vázán shora vyslovenými
právními názory (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu