ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.122.2006
sp. zn. 7 Afs 122/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce
v právní věci stěžovatelky G., a. s., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Chodská 12, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 193/2005 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 193/2005 - 48, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 5. 5. 2005, č. j. FŘ 8188/15/04, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky proti exekučnímu příkazu Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne
11. 6. 2004, č. j. 112105/04/003940/0739, na přikázání pohledávky na peněžní prostředky
stěžovatelky jako daňového dlužníka na účtech vedených u bank pro vymožení daňového
nedoplatku v částce 750 180 Kč a nákladů exekuce ve výši 15 002 Kč. Městský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že námitky uplatněné stěžovatelkou v žalobě neshledal
důvodné. Plná moc udělená stěžovatelkou advokátce Mgr. Aleně Abbidové a doručená
správci daně dne 18. 6. 2001 je plnou mocí generální ve smyslu ustanovení §10 odst. 3
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Proto doručení platebních výměrů a dodatečných platebních výměrů pouze
zástupkyni stěžovatelky bylo v souladu s ustanovením §17 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků a správce daně oprávněně přistoupil k vymáhání daňového nedoplatku
bez předchozí výzvy stěžovatelce a v rozhodnutí o odvolání pak finanční ředitelství
formulovalo konkrétní skutečnosti, které v dané situaci odůvodňovaly takto zvolený postup
při vymáhání daňového nedoplatku.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka v ní namítala, že plná moc, kterou
předložila správci daně dne 18. 6. 2001, je plnou mocí omezenou, a proto nelze
při doručování písemností aplikovat ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků,
které se vztahuje na doručování zástupci s neomezenou plnou mocí. Platebními výměry
a dodatečnými platebními výměry jí byla navíc ukládána osobní platební povinnost, a proto
bylo nutné, aby i jí, jako daňovému subjektu, byla doručována rozhodnutí o stanovení základu
daně. Jestliže městský soud dovodil, že rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti není
povinností, kterou by musel nutně plnit daňový subjekt osobně, pak takový výklad
je nesprávný a byl by jím překročen zákonný rámec dotčených právních předpisů. V důsledku
použitého nesprávného postupu (posouzení rozsahu plné moci jako neomezené a následného
doručení rozhodnutí pouze zástupci) se rozhodnutí nestala vykonatelnými, a proto nemohl být
vydán ani exekuční příkaz. Postupem správních orgánů následně aprobovaným městským
soudem proto došlo i k porušení ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků.
Je tomu tak proto, že správce daně nepostupoval v úzké součinnosti s daňovým subjektem
a současně zvolil prostředek, který daňový subjekt velmi zatěžuje (nebyla řádně doručena
daňová rozhodnutí, a proto nemohly nastat právní účinky, které by za běžných okolností
nastaly). Proto se domáhala, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti plně vyslovilo souhlas s právním
názorem městského soudu. Námitky stěžovatelky se shodují s námitkami uplatněnými
již v žalobě, s nimiž se městský soud ve svém rozsudku řádně vypořádal. Ze všech těchto
důvodů navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení
právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval
na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu nebo
v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak tento byl nesprávně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Právní otázka, která byla podle stěžovatelky nesprávně posouzena se týká plné moci
udělené její zástupkyni Mgr. Aleně Abbidové v daňovém řízení.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků se daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce může dát zastupovat zástupcem,
jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu
plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen
nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Podle ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků má-li příjemce zástupce
s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze
tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje
se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně
v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Nejvyšší správní soud již v minulosti v této souvislosti judikoval (např. v rozsudku
ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 - 86, uveřejněném pod č. 574/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu), že zákon o správě daní a poplatků rozlišuje dvě formy
zastoupení na základě plné moci, a to tzv. plnou moc neomezenou a plnou moc omezenou.
Ze zákonné dikce je zřejmé, že pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze takovou,
která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších případech konstruuje zákon
o právě daní a poplatků v ustanovení §10 odst. 3 právní fikci neomezené plné moci. Proto,
aby mohla být plná moc shledána jako omezená, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány
úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnutí do spisu, sepsání
odvolání, apod. Nejvyšší správní soud podotýká, že odkaz na tento rozsudek je zcela patřičný,
protože právní věta obsažená v tomto rozhodnutí definuje plnou moc neomezenou
a omezenou a závěry tam uvedené nebyly shledány protiústavními, neboť usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 276/05 byla ústavní stížnost směřující
proti tomuto rozsudku odmítnuta.
Pro kvalifikaci plné moci podle zákona o správě daní a poplatků je určujícím
její obsah, nikoliv název (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003,
sp. zn. I. ÚS 433/01). Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil právní názor, že „Právní teorie
i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle
různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce
ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé
právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Každý druh
plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec
provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti
zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě
musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce; rozhodující je proto obsah plné
moci a omezení daná inter partes nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.“
V dané věci byla dne 18. 6. 2001 doručena místně příslušnému správci daně plná moc
udělená stěžovatelkou advokátce Mgr. Aleně Abbidové, kterou byla zástupkyně zmocněna
k „zastupování ve všech právních věcech stěžovatelky, aby vykonávala veškeré úkony,
přijímala doručované písemnosti, podávala návrhy a žádosti, uzavírala smíry a narovnání,
uznávala uplatněné nároky, vzdávala se nároků, podávala opravné prostředky, námitky nebo
rozklad a vzdávala se jich, vymáhala nároky, plnění nároků přijímala, jejich plnění
potvrzovala, jmenovala rozhodce a sjednávala rozhodčí smlouvy, to vše i tedy, když je podle
právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci, tuto plnou moc uděluje i v rozsahu práv
a povinností podle občanského soudního řádu, správního řádu a zákoníku práce.“
Z takto formulované plné moci nelze dovodit, že by stěžovatelka zmocňovala
advokátku Mgr. Alenu Abbidovou k přesně specifikovaným úkonům v daňovém řízení.
Je proto nutné takto specifikovanou plnou moc považovat za plnou moc neomezenou
(generální) pro celé daňové řízení (§10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků). Nejvyšší
správní soud proto považuje v tomto směru závěry městského soudu za správné a v souladu
se zákonem.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani druhou stížní námitku týkající
se nesprávné aplikaci ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Jestliže plná moc pro advokátku Mgr. Alenu Abbidovou byla neomezená pro celé
daňové řízení, pak v případě doručování písemností bylo povinností správce daně i finančního
ředitelství doručovat písemnosti v daňovém řízení pouze tomuto zástupci. Jak ze správního
spisu vyplývá, platební výměry a dodatečné platební výměry, jakož i exekuční příkaz, byly
v souladu se zákonem doručovány na adresu uvedené zástupkyně stěžovatelky na základě
plné moci, neboť jimi nebyly, jak stěžovatelka nedůvodně tvrdí, ukládány daňovému subjektu
povinnosti něco konat, a proto jí nemusely být tato rozhodnutí doručována, jak je stanoveno
v ustanovení §17 odst. 7 poslední věty zákona o správě daní a poplatků. Platebním výměrem
a dodatečným platebním výměrem je daňovému subjektu sdělována výše základu daně
a daně, ať už vyměřené nebo dodatečně vyměřené, a stanovena lhůta, popř. náhradní lhůta,
splatnosti takto stanovené povinnosti. Tato rozhodnutí však nemají povahu rozhodnutí,
kterými by se ukládalo příjemci těchto rozhodnutí něco osobně v daňovém řízení vykonat
na rozdíl např. od svědecké výpovědi (tedy v záležitostech, o kterých nemá jiná osoba
povědomost a nemůže poskytnout kvalifikované odpovědi nebo informace). Příjemci
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků z doručení
takové písemnosti nevznikají v daňovém řízení povinnosti uložené doručovanou písemností.
Nemá proto právní relevanci tvrzení stěžovatelky, že platební povinnost postihuje jedině
daňový subjekt, u něhož je vyloučen přenos daňové povinnosti, a pokud se má tedy majetek
daňového subjektu zmenšit o tolik, kolik činí daňová povinnost, nemůže být oznamována
pouze zástupci. Protože platební výměry a dodatečné platební výměry byly doručeny
v souladu se zákonem, je nedůvodná také námitka stěžovatelky, že nemohlo dojít k vydání
exekučního příkazu.
K namítanému porušení ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků,
že správce daně nepostupoval v úzké součinnosti s daňovým subjektem, Nejvyšší správní
soud uvádí, že v případě této stížní námitky se jedná obsahově o námitku porušení ustanovení
§2 odst. 1 a 2 citovaného zákona.
Jestliže stěžovatelka předložila správci daně plnou moc neomezenou, vyslovila
tím svou vůli, aby úkony v daňovém řízení za ni činila tato zástupkyně, nemůže se dovolávat
porušení zásady úzké spolupráce mezi správcem daně a daňovým subjektem. Správce daně
jen dbal pokynů, které stěžovatelka vyjádřila předložením neomezené plné moci, a jednal
pouze s touto zástupkyní. Stěžovatelku by musel správce daně v doručované písemnosti
vyzvat k plnění povinnosti osobní povahy, např. k předložení listinného důkazu, prohlášení
o majetku, apod., ale žádná taková povinnost jí uložena nebyla.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 za použití §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu