ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.154.2014:19
sp. zn. 7 Afs 154/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. J. H.,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 31 Af 62/2013 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2014, č. j. 31 Af 62/2013 – 61,
bylo zastaveno řízení o žalobě podané žalobcem (dále jen „stěžovatele“) proti rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 5. 2013, č. j. 12988/13/50000-14502-706053,
z důvodu nezaplacení soudního poplatku, k němuž byl stěžovatel vyzván usnesením
ze dne 6. 5. 2013, č. j. 31 Af 62/2013 – 53.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedl, že jeho
odůvodnění obsahuje pouze obecné deklarace, aniž by se krajský soud zabýval skutečným
skutkovým a právním stavem dané věci. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu
ze dne 6. 5. 2013, č. j. 31 Af 62/2013 – 53, kasační stížnost, přičemž má za to, že důvodnost
přiznání osvobození od soudních poplatků řádně prokázal. Proto navrhl, aby napadené usnesení
bylo zrušeno a aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo souhlas se závěry
krajského soudu a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti, jakož i návrhu na přiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti, i když stěžovatel nezaplatil soudní
poplatek a není zastoupen advokátem. Ačkoliv povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného
právnického vzdělání advokátem je obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační
stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není
v určitých věcech nutno trvat na podmínce tohoto zastoupení. K této otázce se Nejvyšší správní
soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, dostupný
na www.nssoud.cz, ve kterém judikoval, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem.“ V rozsudku ze dne 25. 4. 2007,
č. j. 9 As 3/2007 – 77, pak vyslovil, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského
soudu, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění
poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení.
Tato okolnost proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí.“ V odůvodnění
tohoto rozsudku rovněž uvedl, že „lze i v tomto případě říci, že s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž
kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému, které by
ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení
předchozího řízení, které bylo následkem nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit
soudní poplatek.“ Závěry vyslovené v citovaných rozsudcích je třeba aplikovat i v dané věci. Není-li
totiž třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků, potom není na splnění těchto zákonných náležitostí třeba
trvat ani v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že kasační stížnost stěžovatele je přípustná
a projednatelná i přesto, že stěžovatelem nezaplatil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti
a není zastoupen advokátem a ani sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie. Pro podporu těchto závěrů srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 - 22, ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 As 64/2012 - 14, či
ze dne 10. 7. 2014, č. j. 7 As 47/2014 – 22, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Podle ust. §9 odst. 1 a 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“) nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení
řízení o kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí;
po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení
zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že krajský soud usnesením
ze dne 13. 11. 2013, č. j. 31 Af 62/2013 – 12, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku
za řízení o žalobě a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Na citovanou výzvu reagoval
stěžovatel podáním obsahujícím námitku podjatosti soudců krajského soudu a žádostí o osvobození
od soudních poplatků, a následně i o ustanovení advokáta k zastupování v řízení. Krajský soud,
po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že soudci krajského soudu nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodování ve věci, usnesením ze dne 6. 5. 2013, č. j. 31 Af 62/2013 - 53,
které nabylo právní moci dne 31. 5. 2014, žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku,
ustanovení advokáta a odložení vykonatelnosti nevyhověl. Stěžovatele zároveň opakovaně vyzval,
aby zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a soudní poplatek za návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve výši 1.000 Kč, a to do jednoho týdne od doručení tohoto
rozhodnutí. Současně jej poučil o tom, že pokud nebude výzvě vyhověno, bude řízení o žalobě
zastaveno. Z důvodu, že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, krajský soud napadeným usnesením
řízení o žalobě s odkazem na ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Podle ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je soud oprávněn zastavit řízení
o žalobě, jestliže účastník řízení ani na výzvu soudu v určené lhůtě nezaplatí soudní poplatek.
Předpokladem pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je tedy to, že účastník byl
k jeho zaplacení vyzván, že byl poučen o následcích nesplnění výzvy a že marně uplynula určená
lhůta k zaplacení poplatku. Pro podporu tohoto závěru lze odkázat i na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 26. 1. 2006, č. j. 1 As 27/2005 – 87. Všechny
citované podmínky byly v dané věci splněny. Stěžovatel totiž ani na základě výzvy, ve které byl
poučen o následcích nezaplacení soudního poplatku, soudní poplatek v určené lhůtě nezaplatil.
Na základě výše uvedeného proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
postupoval v souladu s ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když řízení o žalobě zastavil.
Ostatně nesplnění zákonných podmínek pro zastavení řízení stěžovatel v kasační stížnosti ani
nezpochybňuje. Poukazuje pouze na existenci důvodů pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v řízení před krajským soudem s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 134/2014 – 23, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost
proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků ze dne 6. 5. 2013, č. j. 31 Af 62/2013 – 53.
V odůvodnění tohoto rozsudku nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že „Stěžovatel nedal krajskému
soudu možnost jeho majetkové poměry komplexně posoudit. Nebylo přitom povinností soudu opakovaně stěžovatele
vyzývat k dalším tvrzením či předkládání dalších dokladů o rozhodných skutečnostech pro vyhovění žádosti
stěžovatele. Krajský soud dostatečně stěžovatele poučil a informoval o tom, jaké skutečnosti jsou při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků relevantní. Povinností stěžovatele bylo tyto skutečnosti, včetně veškerého osobního
majetku, uvést. Bylo též jeho nezpochybnitelným právem sdělit soudu všechny okolnosti týkající se tohoto majetku,
například omezení jejich disponibility v důsledku exekučního řízení, údaje mající vliv na zvýšení či snížení ceny
majetku, atd. Stěžovatel však i přes jednoznačné a srozumitelné poučení uvedené v prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků soudu nesdělil dostatečné údaje o svém
osobním majetku jen s odůvodněním, že tento majetek nemůže být zpeněžen.“ Nejvyšší správní soud tedy
v jiném řízení shledal zákonným usnesení krajského soudu, jímž nebylo stěžovateli přiznáno
osvobození od soudního poplatku.
Pokud stěžovatel namítal, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl pouze
obecné deklarace, aniž by se zabýval skutečným skutkovým a právním stavem dané věci, nelze s ním
souhlasit. Krajský soud v odůvodnění shrnul obsah soudního spisu, ze kterého vyplývá,
že stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, přičemž tento ve stanovené lhůtě
nezaplatil, a relevantní právní úpravu (§9 zákona o soudních poplatcích), která umožňuje zastavit
řízení v případě nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu