ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.302.2015:80
sp. zn. 7 Afs 302/2015 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně:
C.C. leasing, s.r.o., se sídlem Slavníkova 2357/9, Praha 6 – Břevnov, zastoupená JUDr. Jiřím
Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Pardubický kraj, se sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
20. 11. 2015, č. j. 52 Af 44/2015 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
20. 11. 2015, č. j. 52 Af 44/2015 - 125, byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu
pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“), který měl spočívat v provedení výslechu svědků O.
F. a J. Š. a v pořízení zvukově obrazového záznamu o těchto úkonech, a dále ve vyžádání
písemnosti od společnosti Atom Centrum, a. s. výzvou ke splnění povinnosti ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 1165001/15/28098-60563-602498, v průběhu daňového řízení.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že se stěžovatelka domáhá ochrany proti
tvrzenému zásahu do její „daňové“ sféry. Účelem žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu
podle ust. §82 a násl. s. ř. s. však není přezkum procesního postupu správního orgánu
v daňovém řízení. Tento postup může být předmětem přezkumu v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu, protože procesní stránka věci je neoddělitelnou součástí
zákonnosti rozhodnutí. Prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem proto
nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla
směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují přímou intervenci do práv účastníka
řízení, zejména nemají-li ve vztahu k němu donucovací povahu či účastníka řízení nepřiměřeně
nezatěžují. Přezkoumání zákonnosti vedení daňového řízení v řízení o ochraně před nezákonným
zásahem by bylo přezkumem předčasným a odporujícím systematice s. ř. s. Zákonnost postupu
ve správním řízení je možné přezkoumat pouze v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí
správního orgánu ve věci samé či posléze v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Jen v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí je soud oprávněn
posoudit, zda byla porušena procesní práva a zda tvrzené vady mohou mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Protože v daném případě je vedeno řízení, jehož výsledkem bude
vydání rozhodnutí, které lze následně napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s., je žaloba
podle ust. §82 s. ř. s. nepřípustná.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že úkony správce daně
po podaném odvolání byly nezákonné, jelikož k nim nebyl oprávněn, a proto k nim v dalším
řízení nelze přihlížet. Poukázala na nesprávně uvedená ustanovení zákona č. 280/2009 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), v protokolech správce daně. Dále
poukázala na to, že předmětné výslechy svědků byly v rozporu s ust. §60 odst. 2 daňového řádu.
V návaznosti na nezákonně provedené důkazy není jasno ani v tom, kdo o jejím odvolání bude
rozhodovat. Tím byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ust. §5 daňového řádu. Podle stěžovatelky
lze v některých případech brojit zásahovou žalobou i proti procesnímu úkonu,
protože v opačném případě by došlo ke svévolnému odmítnutí meritorního přezkumu.
Stěžovatelka namítala i nepřezkoumatelnost napadeného usnesení jelikož krajský soud v něm
uvedl, že se domáhá ochrany své „daňové“ sféry, když podle stěžovatelky byla především zasažena
její práva nedaňová. Konečně stěžovatelka poukázala na to, že krajský soud neměl žalobu
odmítnout, ale měl ji zamítnout. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Správce daně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu vyslovenými v napadeném usnesení, Dále se vyjádřil k předmětným výslechům
a k vyžádání předmětné písemnosti od společnosti Atom Centrum, a. s. Podle jeho názoru
nedošlo k porušení zákona, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatelka v replice k vyjádření správce daně poukázala na přípustnost předmětné
žaloby. Dále opakovaně namítla vady daňového řízení. V doplnění repliky poukázala i na místní
šetření, jehož průběh je zachycen v protokolu o ústním jednání ze dne 8. 3. 2016,
č. j. 316957/16/2809-60563-602498. Z jeho obsahu vyplývá, že se týkalo obchodní spolupráce J.
Š. a stěžovatelky v roce 2013. Stěžovatelka také poukázala na to, že toto zdaňovací období bylo
předmětem daňové kontroly, z níž vzešel platební výměr, který napadla odvoláním.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila také námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní
námitkou, protože by bylo předčasné, aby napadené usnesení přezkoumal meritorně, pokud
by bylo nepřezkoumatelné.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Podle Nejvyššího správního
soudu tato kritéria napadené usnesení splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými
úvahami byl při posouzení věci krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Z usnesení krajského soudu rovněž vyplývá, z jakých důvodů krajský soud dovodil,
že se stěžovatelka primárně domáhá ochrany své „daňové sféry“, když vycházel ze stěžovatelkou
vyjádřené obavy, že neúčinné důkazy nebude možno v řízení použít a stěžovatelka
by tak v důsledku těchto vad nemusela unést důkazní břemeno.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžejní otázkou, zda krajský soud pochybil,
když žalobu odmítl s tím, že se stěžovatelka může domáhat ochrany v řízení podle ust. §65
a násl. s. ř. s.
Podle obsahu správního spisu vydal správce daně dne 22. 5. 2015 platební výměr
č. j. 988537/15/2809-50523-601433 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2013. Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, v němž navrhla,
aby bylo doplněno dokazování, mimo jiné výslechem svědků J. Š. a O. F. Správce daně tomuto
návrhu vyhověl. O těchto úkonech pořídil s odkazem na ust. §60 odst. 2 daňového řádu zvukově
obrazový záznam. Současně si vyžádal od společnosti Atom Centrum, a. s. nájemní smlouvu. Po
provedení těchto úkonů správce daně spis se stanoviskem k podanému odvolání postoupil
Odvolacímu finančnímu ředitelství. Stěžovatelka si na postup správce daně stěžovala podle ust. §
261 daňového řádu, protože podle jejího názoru nebyl správce daně oprávněn uvedené úkony
provést. Navíc byly-li při výslechu svědků pořizovány zvukově obrazové záznamy bez
výslovného upozornění zúčastněných osob, způsobuje to neúčinnost provedených důkazů. Její
stížnosti byly vyhodnoceny jako nedůvodné, stejně jako její žádost o prošetření způsobu vyřízení
stížností. Stěžovatelka následně podala žalobu ve smyslu ust. §82 s. ř. s., kterou krajský soud
napadeným usnesením odmítl.
Vztahem uvedených žalob, tj. žaloby podle ust. §82 a násl. s. ř. s a žaloby podle ust. §65
a násl. s. ř. s., se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, ve kterém uvedl, že „ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí a žalobou proti
nezákonnému zásahu správního orgánu má primát žaloba proti rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti
nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení
tedy nemůže volit, kterou z těchto žalob bude považovat za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat.
Z ústavně právního hlediska k tomu soud považoval za vhodné dodat, že veřejná správa musí být kontrolována
soudní mocí vždy tam, kde svojí činností zasahuje do základních práv fyzických a právnických osob
(viz např. čl. 4 Ústavy). Tato určující ústavní kautela především znamená, že těmto subjektům nemůže být
v případě zásahu do jejich práv odepřen přístup k soudu, přičemž však již není rozhodné a je v dispozici
rozlišovací schopnosti zákonodárce a nikoliv ústavodárce, ve kterých případech je právo na soudní ochranu
garantováno v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a kdy ve formě jiné, např. právě žalobou
proti nezákonnému zásahu.“
Shodné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 1 Aps 4/2011 - 80, kde vyjádřil, že řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu
správního orgánu podle ust. §82 a násl. s. ř. s. je třeba vnímat jako sběrnou kategorii zajišťující
ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob v situacích, kdy jiná obrana
podle s. ř. s. nepřichází v úvahu. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
je tedy subsidiárním prostředkem ochrany před činností veřejné správy. Jestliže proti
konkrétnímu aktu veřejné správy existuje jiný prostředek nápravy, nepřichází tato žaloba v úvahu.
Jedním z těchto prostředků je nepochybně žaloba proti správnímu rozhodnutí. Není v dispozici
účastníka řízení volit, kterou žalobu bude považovat za výhodnější a které řízení bude jejím
podáním iniciovat. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má před žalobou proti
nezákonnému zásahu přednost v tom smyslu, že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky, je tak účastník řízení povinen učinit a teprve po vyčerpání těchto prostředků
si zároveň otevírá procesní prostor pro případné podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu. Vztah obou zmíněných žalobních typů tak lze označit za „primát“ žaloby proti
rozhodnutí, kdy sekundární možnost podání žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve
tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu.
V rozsudku ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007 - 256, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[ú]čelem žaloby proti nezákonnému zásahu obecně není přezkum procesního postupu správního orgánu
ve správním řízení. Tento postup může být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu, protože procesní stránka věci je neoddělitelnou součástí zákonnosti rozhodnutí. Ochranu ve vztahu
ke správnímu řízení jako takovému platné právo nezabezpečuje možností úplně negovat vedení správního řízení
žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. K tomu slouží možnost podat žalobu proti rozhodnutí, v jehož
vydání zpravidla vedení správního řízení vyústí“. Dále v něm uvedl, že „[p]řezkoumání zákonnosti vedení
správního řízení v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem by bylo přezkumem předčasným
a odporujícím systematice soudního řádu správního“ (obdobně srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 199/2014 - 81, a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 2 Aps 4/2010 - 63). Také
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 9 Aps 2/2013 - 63,
„prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé
procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah
do práv účastníka řízení“ (obdobně srv. rozsudky ze dne 22. 8. 2007, č. j. 1 Afs 45/2007 - 69, ze dne
31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95, ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65). V dalším
rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 34/2014 - 39, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „[v]případech, kdy je vedeno řízení, jehož výsledkem je vydání rozhodnutí, je vyloučeno, aby se adresát
rozhodnutí domáhal ochrany před právními následky takového rozhodnutí žalobou podle ust. §82 a násl. s. ř. s.,
neboť má možnost domáhat se ochrany podle ust. §65 a násl. s. ř. s.“.
V daném případě spatřovala stěžovatelka nezákonný zásah v provedení úkonů
v odvolacím řízení. Jedná se tedy o situaci, kdy bylo vydáno rozhodnutí (platební výměr)
a projednává se opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, jehož výsledek je napadnutelný
žalobou ve správním soudnictví.
S ohledem na povahu zásahu a citovanou judikaturu tedy krajský soud nepochybil, pokud
se žalobou věcně nezabýval. Pokud by soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
připustil k věcnému přezkumu, umožnil by stěžovatelce fakticky dvojí projednání téže věci
před soudem. I kdyby provedení rozporovaných úkonů správcem daně shledaly správní soudy
nezákonným, přesto by odvolací orgán musel o odvolání rozhodnout. Toto rozhodnutí by přitom
stěžovatelka mohla napadnout před správním soudem žalobou podle ust. §65 s. ř. s. a správní
soudy by se musely celou situací zabývat znovu. Takový postup by byl v rozporu principem
subsidiarity správního soudnictví obsaženým v §5 s. ř. s.
Stěžovatelka může přitom v žalobě proti rozhodnutí o odvolání napadat též procesní
vady, jichž se měl správce daně dopustit, a proto nebude zbavena soudní ochrany. Může v ní tedy
namítat nezákonnost správcem daně provedených úkonů, nemožnost přihlížet k takto
provedeným úkonům, porušení zásad daňového řízení apod. Poukazovala-li stěžovatelka
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95, ze dne
17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, a ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, a nálezy
Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, a ze dne 23. 2. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2852/2014), v nich nebyla posuzována identická situace jako v případě stěžovatelky,
a proto je odkaz na ně nepřípadný. Pokud stěžovatelka namítala, že krajský soud měl žalobu
zamítnout, neboť se v napadeném usnesení (str. 2) vyjádřil i k vytýkané nezákonnosti zásahu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se na str. 2, ani v jiné části napadeného
usnesení nezabýval otázkou zákonnosti či nezákonnosti zásahu. Pouze se zabýval přípustností
stěžovatelkou podané žaloby. V takovém případě má soud žalobu odmítnout, jak uvedl Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010 - 112. Na zákonnosti postupu
krajského soudu nic nemění ani novela s. ř. s. provedená zákonem 303/2011 Sb., kterou bylo
změněno ust. §82 s. ř. s. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 8 Azs 144/2015 - 30, „před novelou mohla být zásahová žaloba shledána nepřípustnou buď proto, že bylo
možné domáhat se nápravy jinými právními prostředky, nebo proto, že se žalobce domáhal pouze deklaratorního
výroku-určení nezákonnosti zásahu. V úvahu přirozeně připadalo též souběžné splnění obou předpokladů
nepřípustnosti zásahové žaloby. Úzká vazba změny v §85 na nově zavedenou přípustnost určovacích žalob
(§82 s. ř. s.) vyplývá i z novelizačního bodu 47 zákona č. 303/2011 Sb., podle kterého se slovo nebo nahrazuje
slovy to neplatí v případě. Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb. neuvádí žádné podrobnosti ke změně
konstrukce §85. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že úmyslem zákonodárce nebylo poskytnout určovacím
zásahovým žalobám natolik odlišný procesní režim oproti ostatním zásahovým žalobám, že by u nich nebylo třeba
zkoumat, zda se ochrany nebo nápravy nelze domáhat jinými právními prostředky. Zbývá tedy posoudit, jaký
význam má slovní spojení to neplatí v případě , následující bezprostředně za středníkem v §85 s. ř. s. V úvahu
připadají dvě alternativy: buď spojení odkazuje na možnost domáhat se ochrany nebo nápravy jinými právními
prostředky, která se nachází před středníkem. Ostatní ustanovení soudního řádu správního však nezavdávají
důvod u určovacích zásahových žalob zcela rezignovat na subsidiární povahu zásahových žalob. Žaloba nebude
nepřípustná jen proto, že se žalobce domáhá určovacího výroku, přestože právní předpis (správní řád) předpokládá
v dané procesní situaci vydání rozhodnutí a není tak splněna podmínka nemožnosti domáhat se ochrany
nebo nápravy jinými právními prostředky. Takto přípustné by pak musely být všechny žaloby označení jako
určovací zásahové, bez ohledu na to, v čem žalobce zásah spatřuje. Tak tomu jistě není. Spojení to neplatí je proto
třeba vztáhnout k úvodu normy, k premise, že žaloba je nepřípustná. To koresponduje i předchozí právní úpravě.
Jestliže soudní řád správní zapovídal zásahové žaloby domáhající se výhradně určení nezákonnosti zásahu, pak
logicky musel považovat takové žaloby za nepřípustné. Pokud po novele s takovými žalobami výslovně počítá,
výslovně též deklaruje, že zásahové určovací žaloby již nadále nepřípustné nejsou. Odpovědí, co neplatí v případě
zásahových určovacích žalob, tedy je, že neplatí předpoklad jejich nepřípustnosti. Zatímco předchozí právní úprava
obsahovala dva samostatné předpoklady nepřípustnosti zásahové žaloby (subsidiarita a určovací žaloby), po novele
již ustanovení §85 počítá pouze s prvním z nich a výslovně (ne zcela šťastně) vyjadřuje, že druhý z nich
již neplatí. Princip subsidiarity zásahových žalob tak není novelou účinnou od 1. 1. 2012 dotčen a nadále platí
i u určovacích zásahových žalob. Výraz zásah použitý v §85 s. ř. s. je tedy nadále nutno vnímat optikou
legislativní zkratky v §82 s. ř. s., tj. jako zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není
rozhodnutím. Domáhá-li se žalobce určení nezákonnosti zásahu, avšak za zásah považuje procesní situaci,
ve které právní předpis předpokládá vydání rozhodnutí (zde usnesení o odepření nahlédnout do spisu), nelze
takovou žalobu meritorně projednat s poukazem na subsidiaritu zásahových žalob. Smyslem soudního přezkumu
nezákonných zásahů je totiž mimo jiné možnost vyslovit zákaz pokračovat v porušování práv. Závěr
o nezákonnosti správního rozhodnutí skrze řízení o určení nezákonnosti zásahu by narážel na zásadu presumpce
správnosti správních aktů, podle které vyvolává správní rozhodnutí účinky a považuje za správné a zákonné,
dokud není zrušeno zákonem stanoveným způsobem. Efektivní ochranu proti účinkům správních rozhodnutí soud
může poskytnout výhradně v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v němž je nadán pravomocí
napadené rozhodnutí zrušit. Na tom nic nemění, pokud není rozhodnutí vyhrazeno samostatnému přezkumu,
ale jeho spornost je případně přezkoumávána až v řízení o rozhodnutí ve věci samé.“ Obdobně lze poukázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 34/2014 - 39.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a správci daně žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu