ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.31.2016:28
sp. zn. 7 Afs 31/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: MUDr. J. T., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2016,
č. j. 31 Af 54/2014 – 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 54/2014 – 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalované Odvolací finanční ředitelství domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 54/2014 – 50, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně, (dále také „krajský soud“), napadeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2016,
č. j. 31 Af 54/2014 – 50, (dále též „napadený rozsudek“), zrušil rozhodnutí
žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (dále také „žalovaný“) ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 15871/14/5000-14401-701942, (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce MUDr. J. T. a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro kraj Vysočina,
územního pracoviště ve Velkém Meziříčí (dále také „správce daně“), ze dne 17. 12. 2013, č. j.
1546324/13/2913-05702-705252, platební výměr na daň z převodu nemovitostí ve výši 847.902
Kč (dále jen „daň“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z nesporných skutečností spočívajících v tom,
že žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 20. 12. 2012 převedl do vlastnictví Nemocnice
sv. Zdislavy, a. s. (dále také „nabyvatelka“ nebo „obdarovaná“) nemovitosti blíže popsané
ve správním spise (dále jen „nemovitosti“) a že předmětným vkladem nemovitostí nedošlo
ke zvýšení základního kapitálu společnosti Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., neboť touto společností
nebyl podán návrh na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Účastníci řízení
nezpochybňovali samotnou darovací smlouvu, jako nabývací titul. Sporným mezi nimi však byl
charakter převodu nemovitosti žalobcem na obchodní společnost Nemocnice sv. Zdislavy, a. s.,
jejímž jediným akcionářem byl v okamžiku realizace převodu areálu nemocnice výlučně žalobce.
Podle právního názoru žalobce se jednalo o bezúplatný převod – darování, neboť tento převod
se uskutečnil na základě darovací smlouvy, která je již ze své povahy bezúplatná. Žalovaný
naopak za použití ust. §8 odst. 3 daňového řádu dospěl k právnímu závěru, že i když je
realizovaný převod z povahy smluvního vztahu bezúplatný, jednalo se ve smyslu zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o trojdani“) o „úplatný převod“, na který dopadá ust. §9 odst. 1
písm. a) zákona o trojdani.
Krajský soud dospěl v uvedeném sporu k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné.
Není pravdou, že správní orgány samotnou darovací smlouvu nezpochybnily. Naopak posoudily
obsah předmětné smlouvy podle skutečného obsahu právního úkonu, a to tak, že na základě
darovací smlouvy došlo k úplatnému převodu. Je tomu tak proto, že darovací smlouvou dárce
(žalobce) bezplatně přenechává nebo slibuje přenechat obdarované (obdarovanému) dar, a t en
dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva tedy ze své podstaty nemůže být úplatná. Darování
proro představuje bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, které je dle ust. §6
odst. 1 zákona o trojdani předmětem daně darovací. Pokud však správce daně ve shodě
s žalovaným uvádí, že došlo k úplatnému převodu nemovitosti na základě předmětné smlouvy,
musí žalobce prokázat nesoulad formy právního úkonu s jeho zamýšleným obsahem
(tzv. dissimulaci). Je tomu tak proto, že podle ust. §92 odst. 5 písm. d) daňového řádu správce
daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo
jiné skutečnosti. Ze správního spisu je však patrné, že oba správní orgány bez toho, aniž by se
vůbec zabývaly skutečností, na základě jakého právního titulu k nabytí (převodu) předmětných
nemovitostí došlo, zhodnotily, že se jednalo o úplatný převod nemovitostí, přičemž tak učinily
bez toho, aby prokázaly zastření jeho skutečného úmyslu (vůle).
Tento postup správních orgánů je ale v rozporu nejen s ust. §92 odst. 5 písm. d)
daňového řádu, ale také s ustálenou judikaturou a právními závěry Nejvyššího správního soudu,
vyjádřenými např. v rozsudku ze dne 18. 7. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004 - 98, které tento správní
soud konstatoval ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků, ale lze je bezpochyby užít
i pro daňový řád (právní úprava dissimulce v daňovém procesu je vyjádřena obsahově shodně
s předešlou úpravou).
Vzhledem k tomu, že správce daně (ve shodě s žalovaným) uvedl, že předmětnou
darovací smlouvu posoudil podle skutečného obsahu právního jednání jako úplatný převod práva
k předmětným nemovitostem (areálu nemocnice), bylo zcela na něm, aby tento svůj postup řádně
odůvodnil a zejména spolehlivě prokázal jím tvrzený faktický stav, tedy, že předmětná darovací
smlouva odpovídá jinému smluvnímu vztahu, přičemž jeho úkolem bylo zejména prokázat úmysl
smluvních stran uzavřít úkon formálně jiný, než jak fakticky učinili. Za tímto účelem měl proto
správce daně provést dokazování, a to minimálně výslechem MUDr. J. T. (žalobce) či jiných
svědků k důvodům, co bylo skutečnou motivací uzavření darovací smlouvy a k důvodům, proč
nedošlo k převodu předmětných nemovitostí do základního jmění (zvýšení základního kapitálu)
uvedené společnosti, ale pouze k vkladu mimo základní jmění, tedy do obchodního majetku
společnosti.
Správce daně při formulaci svých závěrů mohl vzít do úvahy také následné ekonomické
jednání předmětných subjektů, měl-li za to, že k převodu předmětných nemovitostí na základě
darovací smlouvy mělo dojít z důvodů jiných, než zákonem aprobovaných. Při aplikaci právních
závěrů na spolehlivě zjištěný skutkový stav věci měl správce daně vzít do úvahy také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 Afs 35/2007 - 108, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 5 Afs 75/2011 - 57, a rozlišit rovinu
formální, zachycenou právě v účetnictví a v předmětné smlouvě, od roviny faktické, v níž je třeba
sledovat mimo jiné i pravý smysl a účel aktivit, k nimž se váží příjmy a výdaje daňových subjektů.
Bylo proto na správci daně (resp. žalovaném), aby prokázal faktický stav, a to na základě řádně
provedeného dokazování, a poté při aplikaci výše uvedené judikatury měl buď dovodit
dissimulaci v dané věci (tedy postavit na jisto úplatnost daného převodu) nebo aprobovat postup
žalobce (potvrdit neúplatnost daného převodu). K tomu však, jak je patrné z předložené spisové
dokumentace, v předmětné sporné otázce vůbec nedošlo. Oba správní orgány proto měly
před vydáním svých rozhodnutí provést výslech žalobce stran vůle, která byla předmětnou
darovací smlouvou projevena a objasnit další skutkové okolnosti, dotvářejících význam právního
jednání ohledně posuzovaného kontraktu. Ostatně nedostatečná byla i úvaha žalovaného o výši
úplaty, kterou měl žalobce sporným jednáním (uzavřením darovací smlouvy) získat.
Ze všech uvedených důvodů krajský soud shledal žalobu důvodnou a napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O nákladech řízení krajský soud
rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podalo žalované Odvolací finanční ředitelství
jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřelo o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel především zdůrazňuje, že předmětem sporu je posouzení toho, zda došlo
podle norem daňového práva (§6 odst. 1 zákona o trojdani) k bezúplatnému nabytí majetku
na základě právního úkonu (darovací smlouvy) nebo v souvislosti s tímto úkonem, nebo zda
došlo k úplatnému převodu (či přechodu) vlastnictví k nemovitostem ve smyslu ust. §9 odst. 1
zákona o trojdani. V této souvislosti má za to, že byť došlo k převodu nemovitostí na základě
darovací smlouvy, (ve smyslu soukromoprávní úpravy), jde o specifický případ v tom, že došlo
k převodu nemovitostí (majetku) z vlastnictví společníka/jediného akcionáře (žalobce)
do vlastnictví obchodní společnosti (obdarované), jejímž jediným akcionářem byl právě dárce
(žalobce).
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pokud správce daně vychází
při výkladu norem daňového práva ze skutečného obsahu právního úkonu, jednání či jiné
skutečnosti, neznamená to, že vždy dovozuje dissimulaci a že by tedy v případě odkazu
na ust. §8 odst. 3 daňového řádu měl v odůvodnění svého rozhodnutí identifikovat jednání,
které snad měl žalobce zamýšlet, než které navenek formálně projevil, aby zamýšlené jednání
zastřel. Poukazuje současně na to, že ust. §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků není
identické s nyní účinným zněním ust. §8 odst. 3 daňového řádu. Na podporu
tohoto svého závěru již v napadeném rozhodnutí odkazoval na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 185/1999, v němž tento soud judikoval, že to je stát, který stanoví podmínky
pro vybírání daní a že se normy práva daňového s normami soukromého práva nemusí krýt. To
znamená, že byť je z hlediska soukromého práva obecně darování, či uzavření darovací smlouvy
považováno za bezúplatný úkon, neznamená to, že takové jednání nutně musí být považováno
za bezplatné i podle norem práva daňového. Je to totiž stát, kdo stanoví, kdy a v jaké výši bude
určen daňový základ pro jakékoliv nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí
zůstavitele, pokud k němu dochází zcela nebo z části bezúplatně. Správní orgány tak
v projednávané věci činily toliko to, co jim ukládá zákon, tj. vyhodnotily skutkový stav věci
a aplikovaly na něj normy práva daňového (daňového řádu a zákona o trojdani).
Stěžovatel má za to, že určitý právní úkon (nově právní jednání) lze posoudit podle
norem soukromého práva jako např. darovací smlouvu, která představuje bezúplatné nabytí
majetku, ale také současně v určitých případech tentýž právní úkon (jednání) ve spojení s dalšími
skutečnostmi posoudit podle norem daňového práva jako práva veřejného jako úplatný převod
vlastnictví k nemovitosti, který je předmětem daně z převodu nemovitostí. Krajský soud se proto
mýlí, pokud výhradně s poukazem na normy práva soukromého dospěl k závěru, že došlo-li
k převodu nemovitostí na základě darovací smlouvy, tato okolnost vylučuje možnost posoudit
tento převod jako úplatný podle daňového práva. A to i bez toho, aby v zájmu unesení důkazního
břemene prokazoval dissimulaci, tj. aby prokazoval úmysl žalobce, či jaký právní úkon chtěl
ve skutečnosti žalobce uzavřít, jak nesprávně dovozuje krajský soud zejména v čl. [18] svého
rozsudku. Je tomu tak proto, že ve skutečnosti na něm neleželo důkazní břemeno podle ust. §92
odst. 5 písm. d) daňového řádu, jak dovozuje krajský soud.
Stěžovatel dále předesílá, jak ostatně uvedl již v žalobou napadeném rozhodnutí,
že při posuzování vzniku daňové povinnosti vycházel z ust. §61 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, podle kterého má každý společník ve společnosti podíl, jehož hodnota je dána
mírou účasti na čistém obchodním majetku (jmění) společnosti. V případě převodu majetku
z vlastnictví společníka (jediného akcionáře) do vlastnictví obchodní společnosti dochází
ke zvýšení obchodního jmění společnosti a tedy k celkovému zvýšení hodnoty podílu společníka
na jmění společnosti. Proto pokud společník převádí část svého majetku do vlastnictví
společnosti, nelze říci, že by tuto část svého majetku poskytl společnosti bez jakékoliv
protihodnoty. Tento převod majetku je proto třeba z hlediska majetkových daní považovat
za úplatný. Na tom nic nemění ani okolnost, že k převodu došlo podle darovací smlouvy, která je
ze své povahy bezúplatná. Podle zákona o trojdani je totiž pro zdanění darovací daní
předpokládána ryzí bezúplatnost nabytí nemovitosti. Na podporu svých tvrzení poukazuje
na dřívější judikaturní závěry správních soudů (konkrétně např. na rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Af 75/2013 - 69, či na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 7 Afs 100/2012 - 30.
Stěžovatel tedy uzavírá, že pro posouzení věci (zde realizovaného převodu nemovitostí
ze strany žalobce na obdarovaného) podle norem daňových není podstatné to, že k převodu
vlastnictví k nemovitostem došlo na základě smlouvy, kterou lze z pohledu soukromého práva
podřadit pod typ smlouvy darovací. Podstatnou je naopak skutečnost, že na základě této smlouvy
došlo k převodu majetku z vlastnictví společníka (jediného akcionáře) do vlastnictví obchodní
společnosti, což mělo za následek současné zvýšení hodnoty obchodního podílu společníka
obdarované společnosti – zde dárce a žalobce v jedné osobě. Šlo tedy o úplatný převod
nemovitostí, který podléhá dani z převodu nemovitostí a nikoliv dani darovací.
Stěžovatel má v neposlední řadě za to, že zcela dostatečně zjistil skutkový stav věci a není
proto třeba v navazujícím řízení po zrušujícím rozsudku krajského soudu činit úkony a opatření,
které mu správní soud předestřel v čl. [20 a 21] napadeného rozsudku.
Žalobce se k podané kasační stížnosti žalovaného nevyjádřil, ač s ní byl řádně obeznámen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je třeba zrušit.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podává z důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Toto nesprávné posouzení právní otázky mělo
spočívat ve vadné úvaze krajského soudu o tom, že žalovaný byl povinen při posuzování
důsledků jednání poplatníka daně (žalobce) vázán právní formou, která byla titulem ke zcizení
jeho nemovitého majetku a nikoliv charakterem tohoto jednání ve smyslu zákona o trojdani. Dále
pak i v nesprávném výkladu důkazního břemene žalovaného krajským soudem.
Podle ust. §8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „daňový řád“), správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce
daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
Podle ust. §8 odst. 3 daňového řádu správce daně vychází ze skutečného obsahu
právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní.
Podle ust. §92 odst. 5 písm. d) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti
rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti.
Podle ust. §6 odst. 1 zákona o trojdani předmětem daně darovací je bezúplatné nabytí
majetku na základě právního úkonu nebo v souvislosti s právním úkonem. Majetkem pro účely
daně darovací jsou a) nemovitosti a movitý majetek, b) jiný majetkový prospěch.
Podle ust. §9 odst. 1 věty prvé zákona o trojdani je předmětem daně z převodu
nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem.
Podle ust. §628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“),
darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo
slib přijímá.
Podle ust. §61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“), podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní
plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl ve společnosti, ledaže
jde o akciovou společnost. Podíl ve společnosti nemůže být představován cenným papírem,
ledaže jde o akciovou společnost. Pro účely tohoto zákona se oceňuje podíl mírou účasti
společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li
zákon jinak.
Krajský soud se především mýlí, pokud dovozuje, že soukromoprávní úkon – zde
pojmenovaný kontrakt - darovací smlouva uzavřená podle ust. §628 a násl. OZ – je určujícím
předpokladem k posouzení otázky, zda na základě této smlouvy realizovaný převod nemovitostí
ze strany žalobce na nabyvatele (obdarovaného) podléhá dani z převodu nemovitostí, či nikoliv.
Zcela přiléhavě poukazuje stěžovatel ve své kasační stížnosti i v žalobou napadeném rozhodnutí
(str. 6 odst. 2) na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 185/99, které je
dostupné na www.nalus-usoud.cz, či na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Af 75/2013 - 69, v nichž je uvedeno, že je to stát, kdo stanoví, jakým
způsobem bude stanoven základ daně pro případ nikoliv darování ve smyslu práva soukromého,
nýbrž pro jakékoliv nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele,
pokud k němu dochází zcela nebo zčásti bezúplatně.
V projednávané věci je tímto právním předpisem zákon o trojdani. Ten nezakotvuje
pravidlo o tom, že pokud dojde k převodu nemovitosti na základě určitého smluvního typu - zde
darovací smlouvy, která je ze své povahy bezúplatná - že tento převod podléhá výlučně dani
darovací a v ostatních případech pak dani z převodu nemovitostí, či dani dědické. Naopak ust. §6
odst. 1 zákona o trojdani zakotvuje pravidlo, že předmětem daně darovací je výlučně bezúplatné
nabytí majetku, resp. takové nabytí majetku, které není spojeno s žádným protiplněním,
resp. že dárce (zde žalobce) za dar neobdrží žádnou protihodnotu. Tedy, že dojde
výlučně ke zmenšení jeho majetku, a to právě o hodnotu tohoto daru (zde v odhadní ceně
28.263.400 Kč), resp. nedojde v této souvislosti k jakémukoliv jinému zvětšení jeho majetku
v žádné jiné formě (např. zvýšení hodnoty jeho obchodního podílu). Jen takový převod
nemovitostí je třeba považovat za bezúplatný (bez jakékoliv formy protiplnění). Naopak ust. §9
odst. 1 téhož zákona výslovně stanoví, že dani z převodu nemovitostí podléhá úplatný převod
nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Pokud tedy nejde o bezúplatný převod nemovitostí
a nejde o nabytí nemovitosti v rámci dědictví, podléhá takový převod dani z převodu
nemovitostí. O takový případ jde právě i v nyní projednávané věci.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce jako dárce na základě darovací smlouvy
ze dne 20. 12. 2012 (dále jen „smlouva“), převedl na Nemocnici sv. Zdislavy a. s., jako
obdarovaného, nemovitosti blíže specifikované v čl. I této smlouvy a obdarovaná tyto
nemovitosti převzala. V daňovém řízení bylo zjištěno (doloženo a prokázáno), že obdarovaná
(Nemocnice sv. Zdislavy, a. s.) nepodala návrh na zvýšení svého základního kapitálu (jmění),
který by jinak zakládal, při splnění dalších podmínek, osvobození tohoto převodu od daně podle
ust. §20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. Na straně obdarované tak došlo ke zvýšení
obchodního majetku této společnosti. U žalobce došlo na straně jedné k zmenšení jeho
nemovitého majetku v odhadní ceně 28.263.400 Kč a na straně druhé došlo ke zvýšení hodnoty
jeho obchodního podílu v Nemocnici sv. Zdislavy, a. s., jejímž jediným akcionářem a předsedou
představenstva byl právě žalobce, a to v totožné výši, ale v jiné formě (zvýšení hodnoty jeho
podílu v uvedené akciové společnosti, jejímž jediným akcionářem byl právě žalobce). Pokud pak
následně žalobce zcizil svůj podíl v této akciové společnosti, získal tím majetkový prospěch,
včetně majetkového prospěchu za zcizené nemovitosti, kterého by nedosáhl, kdyby zcizil své
akcie (podíl ve společnosti Nemocnice sv. Zdislavy a. s.) ke dni 25. února 2013, aniž by její
obchodní majetek zahrnoval převedené nemovitosti.
Za tohoto skutkového stavu věci nelze jakkoliv dovozovat, že by se ze strany žalobce
jednalo o bezúplatný převod nemovitostí, blíže specifikovaných v čl. I. Smlouvy. Na uvedeném
charakteru převodu z pohledu zákona o trojdani pak nemůže ničeho změnit ani právní forma
uskutečněného převodu ve formě typizovaného kontraktu – darovací smlouvy podle ust. §628 a
násl. OZ. Je tomu tak proto, že podle zákona o trojdani není zdanění realizovaných převodů
nemovitostí daní z převodu nemovitostí, resp. daní darovací, odvislé od právní formy (smluvního
typu - titulu) převodu, ale právě z okolnosti, zda byl převod bezúplatný (v případě daně darovací)
nebo úplatný, či spojený s jakoukoliv formou protiplnění/protihodnoty (v případě daně
z převodu nemovitostí). Nejvyšší správní soud proto musí přisvědčit stěžovateli, že žalobcem
realizovaný převod nemovitostí darovací smlouvou ze dne 20. 12. 2012 nemá ve smyslu zákona
o trojdani bezúplatný charakter, a proto podléhal dani z převodu nemovitostí.
Krajský soud se mýlí i v tom, dovodil-li, že žalovaný odvolací správní orgán, resp. správce
daně neunesli důkazní břemeno, které na nich vázlo ve smyslu ust. §92 odst. 5 písm. d)
daňového řádu, pokud za současné aplikace ust. §8 odst. 3 daňového řádu neprokázali úmysl
smluvních stran uzavřít jiný kontrakt než darovací smlouvu a tento ani nepojmenovali. Je tomu
tak proto, že krajským soudem dovozované důkazní břemeno na žalovaném (správci daně)
v tomto směru nevázlo.
Správce daně (žalovaný) je orgánem pověřeným ke správě daně, čímž je postup, jehož
cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§1 odst. 2 daňového řádu).
Při tom je povinen postupovat v souladu s právními předpisy, uplatňovat svou pravomoc pouze
k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém
mu byla svěřena (§5 odst. 1, 2 daňového řádu). Podle ust. §5 odst. 3 téhož zákona je pak
povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu
s právními předpisy a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky,
které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tj. ono správné zjištění
a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
Pokud správci daně daňový řád stanoví uvedené kompetence a jiný daňový zákon (zákon
o trojdani) stanoví podmínky, za nichž vzniká daňová povinnost (zde žalobci), je správce daně
povinen zkoumat jejich naplnění. Byl tedy oprávněn, resp. povinen posuzovat, zda převod
nemovitostí byl či nebyl bezúplatným ve smyslu zákona o trojdani. Pokud dospěl k právnímu
závěru, že tento převod nebyl bezúplatným, správně učinil kroky vůči žalobci k vyměření daně
z převodu nemovitostí. Ust. §8 odst. 3 daňového řádu pak je prostředkem, k takovému
posuzování obsahu jednání daňových subjektů nebo posuzování jiných skutečností pro správu
daně.
Okolnost, že správce daně aplikoval v projednávané věci ust. §8 odst. 3 daňového řádu
nezakládá automaticky důkazní povinnost tohoto správce ve smyslu ust. §92 odst. 5 písm. d)
téhož zákona dovozovanou krajským soudem, tj. povinnost rozkrýt dissimilované jednání.
Ne vždy je totiž smyslem jednání daňových subjektů zakrýt obsah svého skutečného jednání
jednáním jiným (simulací). Pro zjištění skutkového stavu věci pak postačí zjištění dalších
doplňujících skutečností (další dílčí skutková zjištění). Tak tomu je i v této věci. Nadto správní
orgán svému důkaznímu břemenu dostál. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá,
že správní orgány při svém rozhodování z výpisu z obchodního rejstříku zjistily a doložily
(prokázaly) jednak to, že žalobce byl nejen statutárním zástupcem obdarovaného, ale také jeho
jediným akcionářem. Dále pak i to, že obdarovaný nepodal návrh na zápis zvýšení základního
kapitálu společnosti Nemocnice sv. Zdislavy, a. s. do obchodního rejstříku (nemovitosti se tak
staly jen součástí obchodního majetku společnosti) a že po realizovaném převodu nemovitostí
nebyl zvýšen základní kapitál obdarovaného. Nelze proto ani dovozovat, že by žalovaný nezjistil,
nedoložil či neprokázal jiné skutečnosti ve smyslu ust. §92 odst. 5 písm. d) daňového řádu.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2016, č. j. 31 Af 54/2014 – 50,
je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ust. §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby v mezích podané správní žaloby,
vysloveného závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušujícím rozsudku a v souladu
se zákonem nově posoudil zákonnost rozhodnutí žalovaného, a teprve poté vydal rozhodnutí,
které bude odpovídat zákonu.
Podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu