ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.347.2016:34
sp. zn. 7 Afs 347/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: PARAMO, a.s.,
se sídlem Přerovská 560, Pardubice, zastoupen Mgr. Davidem Neveselým, advokátem se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2016, č. j. 65 Af 49/2015 - 24,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 65 Af 49/2015 - 24, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
13. 4. 2015, č. j. 24507-5/2015-580000-62, zajistil žalobcův tahač s cisternovým návěsem a
výrobky, které přepravoval, a to podle §42 odst. 1 písm. b) a §42a odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 9. 10. 2015, č. j. 35106-4/2015-900000-304.4.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci, který ji v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
[3] Krajský soud uvedl, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu
předběžné povahy [§68 písm. e) ve spojení s §70 písm. b) s. ř. s.], a poukázal na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54,
publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud zakotvil „test rozhodnutí
předběžné povahy“, podle něhož se zkoumá, zda rozhodnutí splňuje tři podmínky: časovou,
věcnou a osobní. Závěr o předběžné povaze rozhodnutí lze přitom učinit tehdy, je-li vydáno
v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného, nebo je zákonem stanovena přiměřená
lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí jsou omezeny
do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Konečné rozhodnutí pak v sobě musí věcně zahrnout
vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno subjektu, jemuž bylo
určeno předběžné rozhodnutí.
[4] Časová podmínka testu byla podle krajského soudu splněna prostřednictvím §42b odst. 1
zákona o spotřebních daních. V něm je jednoznačně určena lhůta pro následné zahájení řízení,
neboť stanovuje, že správce daně, který rozhodl o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku, bezodkladně zahájí řízení, jehož cílem je prokázání, zda s vybranými výrobky
bylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních
nebo zda dopravní prostředek takové výrobky dopravoval. Splnění věcné podmínky vyplývá
z toho, že bezodkladně po zajištění vybraných výrobků následuje řízení o těchto výrobcích,
které je zakončeno rozhodnutím ve věci samé podle §42c nebo §42d zákona o spotřebních
daních. Naplnění osobní podmínky je pak dáno §42b odst. 2 zákona o spotřebních daních,
podle kterého jsou účastníky řízení o zajištěných výrobcích osoby uvedené v §42a odst. 1 zákona
o spotřebních daních, tj. stejné osoby, které byly účastníky při samotném zajištění výrobků.
[5] Krajský soud připustil, že Nejvyšší správní soud sice ve své dřívější judikatuře vyslovil,
že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku není vyloučeno
z přezkumu ve správním soudnictví, přestože je rozhodnutím předběžné povahy. Tento závěr
byl nicméně učiněn na základě předchozího znění zákona o spotřebních daních, účinného
do 30. 4. 2011, který tento toto rozhodnutí výslovně podroboval soudnímu přezkumu. Novelizací
však bylo příslušné ustanovení vypuštěno, a odpadl tak jediný důvod, kvůli němuž Nejvyšší
správní soud původně dovodil, že dané rozhodnutí soudnímu přezkumu podléhalo.
III.
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
[7] Stěžovatel uvedl, že záměrem Nejvyššího správního soudu při zavádění obecného testu
předběžné povahy rozhodnutí bylo umožnit soudní ochranu u těch rozhodnutí předběžné
povahy, která představují zásadní zásah do práv osob a mohou představovat značnou újmu
na majetku. Smyslem tohoto testu totiž není pouhé zjištění, zda je určité rozhodnutí rozhodnutím
předběžné povahy, ale také to, do jaké míry je zaručena ochrana práv adresátů rozhodnutí v rámci
řízení souvisejícího s takovým rozhodnutím, resp. rozhodnutím konečným. Je proto třeba oddělit
ta předběžná rozhodnutí, proti nimž existuje účinná procení obrana, a nevyžadují tak soudní
přezkum, a rozhodnutí, proti nimž je procení obrana málo účinná či zdlouhavá. Rozhodnutí
o zajištění výrobků podle §42 zákona o spotřebních daních má přitom podstatný dopad
do veřejných subjektivních práv dotčené osoby. Krajský soud test rozhodnutí předběžné povahy
aplikoval čistě formálně, bez přihlédnutí k výše uvedeným kritériím, a tudíž nesprávně.
[8] Krajský soud rovněž chybně posoudil podmínky časové a věcné souvislosti. V případě
časové podmínky Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud není předběžné rozhodnutí vydáno
v rámci řízení, v němž bude vydáno rozhodnutí konečné, musí zákon jednoznačně stanovit
přiměřenou lhůtu, v níž musí být takové řízení zahájeno. Zákon o spotřebních daních však
takovou lhůtu nestanovuje. Pouze určuje, že řízení musí být zahájeno bezodkladně, což je vágní
pojem nabízející řadu výkladů. Zákon o spotřebních daních rovněž nestanovuje pevnou lhůtu
pro vydání konečného rozhodnutí, a adresát konečného rozhodnutí tak nemá právní jistotu,
po jak dlouhou dobu budou jeho majetková práva omezena. Časová podmínka tudíž není
splněna.
[9] Věcná podmínka pak požaduje, aby v sobě konečné rozhodnutí věcně zahrnovalo
rozhodnutí předběžné, a v rámci následného přezkumu konečného rozhodnutí tak bylo možné
přezkoumat také rozhodnutí předběžné. Konečné rozhodnutí vydané v řízení podle §42b zákona
o spotřebních daních se však věcně nevypořádává s rozhodnutím vydaným podle §42a odst. 2
zákona o spotřebních daních, zejména pokud dojde k následnému uvolnění zajištěných výrobků
ve smyslu §42c zákona o spotřebních daních. Pokud totiž dojde k uvolnění zajištěných výrobků,
nedochází k formálnímu zrušení rozhodnutí o jejich zajištění. Zajistil-li tedy orgán výrobky
v rozporu se zákonem, v případě jejich následného uvolnění nemá dotčený subjekt možnost
domoci se náhrady škody způsobené nezákonným zajištěním podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním
postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V projednávaném případě přitom podle stěžovatele
došlo k zajištění v rozporu se zákonem.
[10] K judikatuře Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
stěžovatel uvedl, že podle starého znění zákona o spotřebních daních nebylo vůbec zapotřebí
zabývat se testem předběžné povahy. I po odstranění výslovného zmocnění k přezkumu,
které nelze automaticky vykládat tak, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků je vyloučeno
ze soudního přezkumu, jsou však podle stěžovatele důvody k přezkumu dány. Stěžovatel dále
poukázal na judikaturu týkající se jiných rozhodnutí předběžné povahy a uvedl, že krajský soud
se vývojem judikatury vůbec nezabýval a postupoval formalisticky. Nezohlednil konečně
ani skutečnost, že proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků existuje opravný prostředek
v podobě odvolání, což zpochybňuje jeho předběžnou povahu.
IV.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Poukázal na to, že řízení podle §42b odst. 1 zákona o spotřebních daních úzce navazuje na řízení
o zajištění vybraných výrobků, splňuje proto podmínku věcné a časové souvislosti. Zrekapituloval
pak průběh správního řízení a uzavřel, že bylo namístě a v souladu se zákonem stěžovatelovy
výrobky zajistit. Pokud tedy stěžovateli vznikla škoda, bylo to v důsledku jeho pochybení, nikoliv
nezákonné činnosti správních orgánů. V následném řízení podle §42b odst. 1 zákona
o spotřebních daních pak byly stěžovatelovy výrobky uvolněny ze zajištění postupem podle §42c
odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Ještě před přistoupením k vlastnímu posouzení Nejvyšší správní soud poznamenává,
že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Je-li však
kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, lze uplatnit pouze důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs
33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod takto vymezený pojem nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nicméně spadají všechny
důvody, které by byly při odhlédnutí od toho, proti jakému typu rozhodnutí kasační stížnost
brojí, vzhledem k jejich obsahu klasifikovatelné podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d)
s. ř. s.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] V projednávané věci je sporné, zda je rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
a dopravních prostředků podle §42 zákona o spotřebních daních rozhodnutím předběžné
povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Krajský soud toto rozhodnutí podrobil testu předběžné
povahy, který rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zakotvil v rozsudku č. j. 2 Afs
186/2006 - 54. Stěžovatel namítá, že krajský soud jednotlivé podmínky testu aplikoval nesprávně.
Ještě než Nejvyšší správní soud přistoupí k aplikaci testu rozhodnutí předběžné povahy, považuje
za vhodné shrnout dosavadní judikaturu týkající se rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku.
[16] V rozsudku ze dne 14. 6. 2006, č. j. 2 Afs 198/2005 - 88, publ. pod č. 1536/2008 Sb.
NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo
dopravního prostředku podle §42 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011
není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. K tomuto závěru došel proto,
že přezkoumatelnost tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví výslovně přikazoval §42 odst. 6
zákona o spotřebních daních: „Proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku
může kontrolovaná osoba podat odvolání nejpozději do 7 pracovních dní ode dne doručení tohoto rozhodnutí. […]
proti rozhodnutí o odvolání lze podat jen mimořádné opravné prostředky nebo podnět k soudnímu přezkoumání.“
(podtržení doplněno). Nejvyšší správní soud zároveň dodal, že ačkoliv je soudní přezkum
tohoto rozhodnutí zákonem výslovně vyžadován, rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
Tento právní názor Nejvyšší správní soud zaujal s odkazem na kritéria zakotvená v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, publ. pod č. 886/2006
Sb. NSS.
[17] V rozsudku ze dne 15. 6. 2011, č. j. 5 Aps 2/2011 - 97, se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou účastenství v řízení o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku.
Pátý senát v tomto případě aplikoval test rozhodnutí předběžné povahy podle rozsudku
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 (ačkoliv jej výslovně neprovedl) a uzavřel, že rozhodnutí o zajištění
vybraných výrobků nebo dopravního prostředku je rozhodnutím podle §65 s. ř. s., a to mimo jiné
s přihlédnutím k možnosti uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Učinil
tak sice pouze obiter dictum, to však nic nemění na závaznosti tohoto závěru (viz usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publ. pod č. 1742/2009 Sb.
NSS). Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku tedy podle
rozsudku č. j. 5 Aps 2/2011 - 97 nepodléhá výluce podle §70 písm. b) s. ř. s. Pátý senát v tomto
případě nicméně stále posuzoval právní úpravu účinnou do 30. 4. 2011, která soudní přezkum
rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku výslovně umožňovala,
a k závěru o přezkoumatelnosti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku jej vedla zejména úprava účastenství, která byla s účinností od 1. 5. 2011 změněna.
Podle předchozí úpravy obsažené v §42 odst. 6 zákona o spotřebních daních totiž mohla proti
rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku brojit toliko kontrolovaná
osoba, a nikoliv také osoba, která měla k zajištěným věcem věcné právo. Podle nové úpravy
je však účastníkem řízení o zajištění ex lege také osoba s věcným právem k zajištěným věcem
(§42a odst. 1 zákona o spotřebních daních). Konečně v řízení, jež bylo zakončeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 Afs 133/2016 - 32, krajský soud a Nejvyšší
správní soud, aniž by prováděly test rozhodnutí předběžné povahy, přezkoumaly rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku. V daném případě přitom bylo
rozhodnutí vydáno již podle stávající právní úpravy, účinné od 1. 5. 2011, která již výslovně
rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku soudnímu přezkumu
nepodrobuje.
[18] Z provedeného rozboru dosavadní judikatury týkající se rozhodnutí o zajištění vybraných
výrobků nebo dopravního prostředku lze dovodit následující závěry. Nejvyšší správní soud sice
v rozsudku č. j. 2 Afs 198/2005 - 88 konstatoval, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku je rozhodnutím předběžné povahy, avšak kritéria aplikovaná
v tomto rozsudku, zakotvená rozsudkem č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, byla překonána rozsudkem
rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, jímž byl zakotven test rozhodnutí předběžné
povahy. V rozsudku č. j. 5 Aps 2/2011 - 97 pak Nejvyšší správní soud s odkazem na test
rozhodnutí předběžné povahy konstatoval, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo
dopravního prostředku podléhá soudnímu přezkumu, avšak učinil tak ve vztahu k již neúčinné
právní úpravě a s ohledem na tehdejší úpravu účastenství v řízení o zajištění. V rozsudku
č. j. 1 Afs 133/2016 - 32 pak provedení testu rozhodnutí předběžné povahy zcela chybí.
S ohledem na uvedené je tedy nutné konstatovat, že Nejvyšší správní soud doposud nezaujal
závazný právní názor na povahu rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku, který by vzal v potaz jak změnu právní úpravy, tj. zrušení explicitního zakotvení
soudního přezkumu rozhodnutí, tak zásadní přeformulování kritérií pro posuzování, zda se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy, provedené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
v rozsudku č. j. 2 Afs 186/2006 - 54. Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k aplikaci testu
rozhodnutí předběžné povahy na rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního
prostředku podle právní úpravy účinné od 1. 5. 2011.
[19] Ještě než Nejvyšší správní soud přistoupí k aplikaci testu rozhodnutí předběžné povahy,
považuje za nutné poukázat na obecná východiska, z nichž rozšířený senát při formulaci tohoto
testu v rozsudku č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 vycházel. Rozšířený senát zde vyšel z ustálené
judikatury jak Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu, podle které kompetenční výluky
uvedené v §70 s. ř. s. musí být vykládány restriktivně a předvídatelně, přičemž v pochybnostech
musí být zachováno právo na soudní přezkum. Rozšířený senát přitom poukázal na závažný
dopad některých rozhodnutí předběžné povahy do právní sféry jednotlivců a zdůraznil nutnost
zachování možnosti uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím:
„Některá rozhodnutí správních orgánů, hodnocená dosud judikaturou správních soudů jako rozhodnutí předběžné
povahy, mají totiž značný dopad do právní sféry jednotlivců a mohou jim způsobit značnou újmu, resp. i škodu
vzniklou v důsledku takového případně nezákonného rozhodnutí. […] Aby jednotlivcům bylo zachováno právo
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, je tedy třeba jejich zrušení či změna příslušným orgánem.
Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je přitom zaručeno v čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Jakkoli výklad zákona č. 82/1998 Sb. spadá zásadně do kompetence obecných soudů
na čele s Nejvyšším soudem, vychází rozšířený senát z toho, že konformní s ústavně zaručeným právem
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být pouze takový výklad §70 písm. b) s. ř. s.,
který v zásadě vyloučí možnost odepření soudního přezkumu rozhodnutí, kterým jednotlivci může být způsobena
škoda. V opačném případě by výluka soudního přezkumu dle §70 písm. b) s. ř. s. překročila materiální omezení
výluk vyplývající z čl. 36 odst. 2 poslední věta Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí správního orgánu,
v důsledku jehož nezákonnosti může vzniknout jednotlivci škoda, je totiž třeba zásadně považovat za rozhodnutí,
týkající se základních práv a svobod ve smyslu posledně citovaného ustanovení Listiny. Přímé přezkumné
pravomoci soudů může být takové rozhodnutí odňato pouze výjimečně, a to pouze za předpokladu, že soudy
je mají možnost přezkoumat alespoň zprostředkovaně v rámci soudního přezkumu dotčenou osobou
nárokovatelného následného správního rozhodnutí, které v sobě nutně zahrne revizi předběžného rozhodnutí
vyloučeného ze správního přezkumu (tedy jeho zrušení či změnu).“ Při aplikaci testu rozhodnutí předběžné
povahy je proto nutné vždy tato východiska zohlednit tak, aby se s nimi výsledek aplikace
nedostal do rozporu.
[20] Klíčovou podmínkou testu rozhodnutí předběžné povahy je podmínka věcná, neboť
právě v rámci jejího posuzování se zohledňuje zachování možnosti uplatnit nárok na náhradu
škody podle zákona č. 82/1998 Sb. K věcné podmínce rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 uvedl, že „[n]eméně důležitá je podmínka věcné souvislosti
mezi rozhodnutím předběžným a rozhodnutím konečným. Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích
zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí
předběžné. V opačném případě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného
rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného i konečného
rozhodnutí.“ Stěžejním požadavkem věcné podmínky tedy je, aby bylo rozhodnutí předběžné
povahy věcně přezkoumatelné v rámci přezkumu rozhodnutí konečného.
[21] Podle zákona o spotřebních daních existují dvě možnosti, jak může správce daně
o zajištěných vybraných výrobcích nebo dopravním prostředku rozhodnout. Podle §42d odst. 1
platí, že „[p]okud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne
o jejich
a) propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků nebo dopravního prostředku znám, nebo
b) zabrání v ostatních případech.“
[22] V tomto případě je věcná podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy splněna,
neboť rozhodnutí o zajištěných vybraných výrobcích nebo dopravním prostředku je možné
napadnout žalobou ve správním soudnictví. V rámci soudního přezkumu může být přezkoumána
jak zákonnost propadnutí či zabrání vybraných výrobků nebo dopravního prostředku,
tak zákonnost jejich zajištění.
[23] Druhý způsob rozhodnutí správce daně o zajištěných vybraných výrobcích nebo
dopravním prostředku je upraven v §42c zákona o spotřebních daních, podle kterého
„(1) Správce daně rozhodne o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud
a) s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2,
b) vybrané výrobky, které byly dopravovány s dokladem podle §42 odst. 1 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé
údaje, byly zdaněny nebo byly nabyty oprávněně bez daně, nebo
c) vybrané výrobky, které byly skladovány s dokladem podle §42 odst. 2 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé
údaje, byly zdaněny.
(2) Správce daně rozhodne o uvolnění dopravního prostředku, pokud
a) s vybranými výrobky, které tento dopravní prostředek dopravoval, nebylo zacházeno způsoby uvedenými v §42
odst. 1, nebo
b) vybrané výrobky, které byly tímto dopravním prostředkem dopravovány s dokladem podle §42 odst. 1
obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje, byly zdaněny nebo byly nabyty oprávněně bez daně.
(3) Správce daně může rozhodnout o uvolnění dopravního prostředku, je-li hodnota dopravního prostředku
ve zjevném nepoměru k výši daně, která měla být vyměřena z vybraných výrobků, které byly zajištěny.“
[24] Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na skutečnost, že k zajištění vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku může dojít jak v souladu se zákonem, tj. při splnění podmínek podle
§42 odst. 1 zákona o spotřebních daních, tak nezákonným způsobem. O nezákonný postup
se může jednat například tehdy, nebyly-li splněny podmínky podle §42 odst. 1 zákona
o spotřebních daních, anebo pokud by se jednalo o výrobky, k jejichž zajištění vůbec dojít
nemohlo a nemělo. V případě následného rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku pak věcná podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy podle
Nejvyššího správního soudu splněna není. Je tomu tak proto, že pokud dojde k rozhodnutí
o uvolnění zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, bude toto rozhodnutí
možné napadnout žalobou jen výjimečně, a to například v případě, kdy dojde k vrácení
nesprávného množství zajištěných vybraných výrobků. Pokud však žádný důvod pro napadení
samotného rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku
žalobou existovat nebude, potenciální žalobce jen stěží může brojit žalobou proti výroku
rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, který zcela
svědčí v jeho prospěch, a požadovat jeho zrušení. To by vedlo k zamítnutí takové žaloby, anebo
by vůbec nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jak Nejvyšší správní soud
uvedl v rozsudku ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005 - 62, publ. pod č. 1477/2008 Sb. NSS:
„To, že nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., lze najisto vyslovit jen tehdy, […] pokud
žalobce netvrdí, že byl zkrácen na právech (v takovém případě by však patrně ani nepodával žalobu, resp. jeho
podání ke správnímu soudu by nebylo možno jako žalobu kvalifikovat), nebo pokud je takové zkrácení pojmově
vyloučeno: tak tomu bude nejspíše v případech, kdy správní orgán svým rozhodnutím plně vyhoví žalobcově žádosti
nebo kdy zcela odklidí dřívější rozhodnutí vydané v neprospěch žalobce, a žalobcovo právní postavení se tak vrátí
do stavu před vydáním onoho dřívějšího rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
publikované pod č. 709/2000 Soudní judikatury ve věcech správních).“ Pokud není v takové situaci
fakticky možné brojit žalobou proti rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků nebo
dopravního prostředku, z podstaty věci nelze docílit ani přezkumu rozhodnutí o jejich zajištění.
Osoba, jejíž zboží bylo zajištěno, by tak byla zbavena možnosti bránit se proti tomuto
nezákonnému zajištění a domoci se zrušení nezákonného rozhodnutí, v důsledku čehož by jí bylo
rovněž zabráněno uplatnit případný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. Tato skutečnost přitom ve světle východisek rozsudku
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 již sama o sobě vylučuje, aby bylo rozhodnutí o zajištění vybraných
výrobků nebo dopravního prostředku považováno za předběžné a bylo tím vyloučeno
ze soudního přezkumu (totožný názor Nejvyšší správní soud zaujal také ve vztahu k obdobné
právní úpravě rozhodnutí o zajištění výrobků nebo zboží podle §23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, viz rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 As 27/2013 - 52, publ.
pod č. 2993/2014 Sb. NSS, a ze dne 9. 1. 2014, č. j. 9 As 44/2013 - 45).
[25] Vzhledem k tomu, že všechny tři podmínky testu rozhodnutí předběžné povahy musí být
splněny kumulativně, postačuje nesplnění pouze jedné z nich k závěru, že se o rozhodnutí
předběžné povahy v daném případě nejedná. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud nepřistupoval
také k posuzování časové podmínky testu rozhodnutí předběžné povahy na rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, neboť by to bylo nadbytečné.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle
§42 zákona o spotřebních daních není rozhodnutím předběžné povahy, a proto není ve smyslu
§70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkoumání. Krajský soud proto pochybil, pokud
s odkazem na §70 písm. b) s. ř. s. stěžovatelovu žalobu odmítl pro nepřípustnost.
[26] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů usnesení krajského soudu s odkazem
na §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu