ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.39.2011:72
sp. zn. 7 Afs 39/2011 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. B., zastoupen
Ing. Tomášem Hajduškem, daňovým poradcem se sídlem Školní 419, Katovice,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 1803/3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2011, č. j. 10 Af 100/2010 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4800 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Ing. Tomáše Hajduška, daňového
poradce.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalované Finanční ředitelství v Českých Budějovicích
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16. 3. 2011, č. j. 10 Af 100/2010 – 34, a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 16. 3. 2011, č. j. 10 Af 100/2010 – 34, zrušil k žalobě Z. B. pro vady řízení rozhodnutí
žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále též „finanční ředitelství nebo
žalovaný“) ze dne 12. 11. 2010, č. j. 5553/10-1100, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen „správce daně“) ze
dne 18. 6. 2010, č. j. 45238/10/105910304659, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2006 ve výši 78 644 Kč (dále jen „daň“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Krajský soud především došel k závěru, že správce daně pochybil již při provádění daňové
kontroly, kdy nesprávně po obsahové stránce posoudil podání žalobce ze dne 21. 12. 2009 jako
námitku proti postupu správce daně při daňové kontrole. Ve skutečnosti však šlo o vyjádření
žalobce ke zprávě o daňové kontrole, kterým se domáhal doplnění dokazování, případně
stanovení daně podle pomůcek, či alespoň umožnění náhradního způsobu prokázání skutečných
výdajů za použití znaleckého posudku. Správce daně ale pochybil i tím, že při dokazování odmítl
provést navržený důkaz – expertizu, jež by potvrdila výši žalobcem nutně vynaložených nákladů
(šlo o situaci, kdy byl prokázán prodej žalobcem nakoupených psů, avšak nebylo prokázáno, že
tyto psy vždy nakoupil od osob, jež měl identifikovány jako prodejce). Správce daně sice provedl
výslech navrženého svědka MVDr. H., ale vadně vyhodnotil výsledky tohoto důkazu, neboť jim
bezdůvodně nepřikládal žádnou váhu, i když potvrzovaly faktickou realizaci žalobcem tvrzených
nákupů psů. Krajský soud tedy přisvědčil žalobci, že v jeho věci správní orgán porušil ustanovení
§16 odst. 4 písm. f) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Správce daně se nijak nevypořádal ani
s námitkami žalobce, obsaženými v jeho vyjádření. Namísto toho jen konstatoval, že není nutné
prověřovat výši žalobcem vynaložených výdajů, pokud nebyly řádně prokázány a vykazují znaky
nedůvěryhodnosti. Takto prováděné dokazování je chybné. Pokud správce daně zjistil, že
žalobcem deklarované výdaje nejsou vynaloženy vůči konkrétním subjektům (neodpovídala
žalobcem doložená rodná čísla, ani osobní údaje osob), neznamená ještě tato okolnost, že správce
daně nemusí reflektovat na další důkazní návrhy. To platí zvláště za situace, kdy žalobce musel
zboží nakoupit a utržené prostředky přiznal a zdanil. Správce daně však provedl toliko výslech
jednoho svědka, který sice uvedl, že byl přítomen nákupům zboží, že štěňata prohlédl,
zkontroloval jejich doklady, přeočkoval je a vystavil mezinárodní očkovací průkaz, ale nepotvrdil
jména prodejců. Provedení znaleckého posudku stran výše neprokázaných výdajů však
nepovažoval za potřebné. Krajský soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II.
ÚS 664/04) a Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 93/2007) došel k tomu, že za stavu, kdy
žalobci byly akceptovány příjmy, ale nebyly prokázány výdaje vůči konkrétním osobám, bylo
třeba umožnit prokázat ve vazbě na dosažené příjmy i výdaje, které musel vynaložit na dosažení
přiznaných příjmů. Námitka stěžovatele ohledně neúplného dokazování byla proto shledána
opodstatněnou. Je tomu tak proto, že žalobci nelze přičítat k tíži důkazní nouzi, v níž se ocitl,
pokud jde o identifikace osob, od nichž nakoupil dále prodaná štěňata, resp. pokud mu prodejci
neudali pravou totožnost a adresu. Žalobce nemá účinné prostředky, aby si vymohl prověření
ústně předaných údajů (sdělené identity prodejců, r. č.), a to ani s vynaložením požadované míry
obezřetnosti. Nebylo proto žádného důvodu, aby správce daně neumožnil žalobci prokázat
vynaložené výdaje jinak – např. svědectvím dalších veterinářů, kteří vyhotovovali originální
prvopisy dokladů nakupovaným psům, či znaleckým posudkem, apod. Svědek H. totiž uvedl, že
tyto doklady kontroloval a na jejich základě prováděl doočkování či přeočkování psů. Krajský
soud proto došel k závěru, že k doměření daně žalobci došlo v rozporu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podalo žalované finanční ředitelství jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřelo o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a
b) s. ř. s.
Žalovaný považuje za nesprávný závěr krajského soudu, že správní orgán v průběhu
kontroly nesprávně reagoval na vyjádření žalobce a rozhodl o něm jako o námitce dle ustanovení
§16 odst. 4 písm. d). zákona o správě daní a poplatků. V rozhodnutí o odvolání žalobce
pak rozvedl, že stanovení daně podle pomůcek nemůže žalobce navrhovat správci daně
pro případ, pokud neunese důkazní břemeno. Je třeba vždy zkoumat, zda tu jsou podmínky
pro tento způsob stanovení daně. Žalobcovy neprokázané výdaje činily 20,26 % z jeho celkových
výdajů a nebyl proto žádný důvod k přechodu na pomůcky (srov. judikát Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 132/2005 - 71). Podání žalobce ze dne 21. 12. 2009 bylo
proto správcem daně posouzeno v souladu se zákonem. Pokud správní soud dovozuje, že postup
podle §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků lze vztahovat jen na nevhodné
chování pracovníka správce daně, je podaný výklad nepřiměřeně zužující. Nelze souhlasit
ani se závěrem krajského soudu o nesprávném hodnocení důkazů žalovaným, konkrétně
výpovědi svědka MVDr. H. Tato výpověď neprokázala, že žalobce nakoupil ta která konkrétní
štěňata od těch kterých konkrétních osob za částky, tak jak to bylo uvedeno na výdajových
dokladech. Pouze prokázala, že tento veterinář prováděl kontroly psů, avšak bez znalosti toho, od
koho konkrétně je žalobce nakoupil. Proto správce daně „neosvědčil danou výpověď svědka
MVDr. H.“ jako důkaz. Správce daně neprovedl ani požadovanou expertizu. Nelze přisvědčit ani
závěru krajského soudu v tom, že správní orgány porušily princip ochrany práv nabytých v dobré
víře. Podle zákona je žalobce povinen zdanit dosažené příjmy a naopak je oprávněn snížit si
základ daně o výdaje, které vynaložil na jejich dosažení. Žalobce však neprokázal, že by sporných
154 štěňat nakoupil tak, jak je uvedeno ve výdajových dokladech (neodpovídala tomu rodná
čísla). Není také správný závěr krajského soudu, pokud posoudil stanovisko žalobce ze dne
21. 12. 2009 jako vadu řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Správce daně se
s tímto návrhem řádně vypořádal, byť nyní zpochybňovaným způsobem. Navrhuje proto, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti vyjádřil prostřednictvím svého zástupce, a to tak,
že mu svědčilo právo podat návrh na způsob doplnění zprávy o kontrole [§16 odst. 4 písm. f)
zákona o správě daní a poplatků]. Pokud tomu tak je, nic mu nebrání, aby v tomto podání navrhl
i jiný způsob stanovení a výpočtu daně. Má současně za to, že jako daňový poradce s dlouhou
praxí dokáže rozeznat rozdíl mezi námitkou dle §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní
a poplatků a návrhem podle písm. f) téhož zákona. Pokud tedy navrhl doplnění zprávy
o kontrole, bylo povinností správce daně, aby s touto žádostí naložil zákonným způsobem.
Nemůže ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že mu bylo umožněno prokázat své výdaje jinak.
Je tomu tak proto, že jeho návrhy v tomto směru nebyly vůbec provedeny, a pokud již ano,
tak byly jako důkaz odmítnuty (nejen správcem daně, ale i stěžovatelem). Zcela se tedy shoduje
s krajským soudem, že na základě závažných procesních pochybení správních orgánů došlo
k doměření daně v rozporu se zákonem, a rozhodnutí žalovaného bylo po právu zrušeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že věc posoudil po právní stránce nesprávně, pokud
došel k závěru, že správní orgány pochybily při provádění daňové kontroly a dokazování takovým
způsobem, že to mohlo mí vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného ve věci samé.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že mezi účastníky není
spornou otázka faktické existence sporného zboží (nakoupených a dále prodaných štěňat),
ale otázka, zda byl stěžovatel po té, co zjistil, že žalobce neprokázal nákup štěňat od konkrétních
dodavatelů, povinen provádět další dokazování stran zjištění správnosti žalobcem uplatněných
výdajů za nákup štěňat (zvláště, když se toho žalobce výslovně domáhal), pokud nebyl jakkoliv
zpochybněn jejich další prodej, jenž žalobce řádně přiznal a zdanil.
Podle ustanovení §1 odst. 1 věta prvá zákona o správě daní a poplatků správou daně
se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění
daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat,
vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši
a době.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků při správě daně jednají
správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně
závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem
chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků správci daně postupují
v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich
povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují
a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly
zkráceny daňové příjmy.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků při rozhodování hodnotí
správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt,
u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo podávat
námitky proti postupu pracovníka správce daně.
Podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt,
u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo vyjádřit
se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění,
případně navrhnout jeho doplnění,
Podle ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků správce daně dbá,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji
a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní
prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. O provádění svědecké výpovědi správce
daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.
Krajský soud nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady v řízení před
správními orgány, které se dopustily porušení zákona při zjišťování skutkového stavu věci
i při samotném dokazování ve vztahu k žalobcem uplatněným výdajům za nákup celkem
154 štěňat.
Předně je třeba zdůraznit, že zákon o správě daní a poplatků je základním procesním
předpisem, na jehož základě jsou správci daně (ať již finanční úřady či finanční ředitelství)
povinni vykonávat zákonem stanovenou kompetenci - správu daní. Za tímto účelem jsou nadáni
řadou oprávnění, kterým na straně druhé odpovídá povinnost daňových subjektů něco vykonat,
určitého jednání se zdržet nebo výkon oprávnění strpět. Tato kompetence k výkonu správy daní
však není bezbřehá (srov. i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právě naopak,
kompetence je vždy limitována jednotlivými dílčími oprávněními příslušného správce daně
stanovenými v tomto případě zákonem o správě daní a poplatků, jakož i zásadami, na nichž
je tento právní předpis vybudován a právy daňových subjektů. Uvedené znamená, že při správě
daní a poplatků je správce daně oprávněn vyžadovat splnění určité, buď přímo zákonné
povinnosti (např. podání přiznání) nebo povinnosti uložené daňovému subjektu na základě
zákona (např. prokázat u uplatněných výdajů, že se jedná o výdaje daňově uznatelné, tj. prokázat
rozhodné skutečnosti - že byly fakticky vynaloženy).
V této věci k nákupům sporného zboží muselo docházet (zde byl nadto přímo důkaz,
že k nákupům docházelo - výpověď svědka a současně zde není jednoznačného důkazu, že zboží
- psí štěňata žalobce sám vychoval). Spornou je tedy jen otázka, od koho zboží žalobce skutečně
nakoupil a za jakou cenu. Nelze proto obhájit a akceptovat stav, kdy správce daně stran žalobcem
nutně vynaložené výdajů na dosažení zdanitelných příjmů, po té co zjistí nesrovnalosti
v osobních datech prodejců štěňat, nevede žádné další dokazování, odmítne provést navržené
důkazy, nepřihlíží k důkazu svědčícímu žalobci a ustane na stanovisku, že žalobce neunesl
důkazní břemeno.
Právě tak tomu bylo a je v této věci.
Daňové řízení (včetně dokazování) není založeno na vyšetřovací zásadě, ale na zásadě
spolupráce správce daně s daňovým subjektem (§2 zákona o správě daní a poplatků).
To znamená, že správní orgány jsou primárně povinny při zjišťování skutkového stavu věci
a dokazování spolupracovat s daňovým subjektem a nikoli postupovat s vyloučením jeho
součinnosti. Tato součinnost se pak projevuje tím, že správní orgán sdělí daňovému subjektu,
jaké skutečnosti požaduje prokázat, jaké skutečnosti má za neprokázané a uloží mu s patřičným
poučením povinnost prokázat rozhodné skutečnosti, či vyvrátit jeho pochybnosti. Pokud daňový
subjekt součinnost poskytne - doloží/navrhne důkazy, správce daně je provede, realizuje jejich
prověření, zhodnotí je a uzavře skutkový stav věci s patřičnou právní kvalifikací. Projevem tohoto
práva/povinnosti součinnosti v daňovém řízení je i právo daňového subjektu vyjádřit se před
ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně
navrhnout jeho doplnění. Povinností správce daně pak je postupovat v daňovém řízení tak,
že bude dbát práv daňových subjektů a řízení povede za účelem stanovení daně ve správné výši
(§1 odst. 2, §2 odst. 1, 2, 9, §16 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) a přihlédnout ke všem
okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny (§16 odst. 8 téhož zákona).
V žádném případě nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že správce daně postupoval
v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, pokud podání obdržené po předání kontrolního
zjištění č. j. 69679/09/105930/303407-DPFO, nadepsané „Vyjádření ke kontrolnímu zjištění“,
posoudil jako námitky proti postupu pracovníka správce daně (§16 odst. 4 písm. d/ zákona
o správě daní a poplatků). Je tomu tak nejenom pro rubriku, kterou bylo toto podání uvozeno,
ale především pro jeho obsah, kdy se žalobce s poukazem na judikaturu Ústavního soudu
i Nejvyššího správního soudu domáhal dalšího dokazování, popřípadě stanovení daně za použití
pomůcek. Naopak je zcela správný závěr krajského soudu, že správce daně při provádění daňové
kontroly pochybil, byť toto pochybení samotné ještě nutně neznamená nezákonnost, pro kterou
by muselo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Je tomu tak proto, že uvedené pochybení správce
daně (porušení §16 odst. 1, 4 písm. f/ a §1 o dst. 2, §2 odst. 1, 2, 9 zákona o správě daní
a poplatků) bylo možno napravit v odvolacím řízení - např. postupem podle §48 odst. 6, či §50
odst. 3 téhož zákona. K tomu ale v projednávané věci nedošlo. Správce daně sám, ani po té
žalovaný neumožnili žalobci, aby prokázal jinými důkazními prostředky (či tyto jen navrhl),
skutečnou výši výdajů, kterou musel nutně vynaložit na to, aby sám dosáhl zdanitelných příjmů.
Nelze tedy akceptovat postup předcházející stanovení daně dokazováním, vychází-li
skutkový stav věci toliko z vlastních zjištění správce daně, kdy fakticky není daňovému subjektu
umožněno navrhnout vlastní důkazy, resp. kdy mu to je sice formálně umožněno, ale skutečně
k jejich provedení nedojde, popřípadě, že tyto budou provedeny, ale správní orgán s ohledem
na to, že vede řízení prohlásí, že důkazy neosvědčil jako důkaz, a proto k nim nepřihlíží. Právo
správce daně ke správě daně nelze vykládat způsobem, jak to činí stěžovatel, ale tak jak ho
předestřel Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 48/2005, a ze dne
18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04, na jehož stanoviska žalobce oprávněně poukazoval. Vadný
je i postup správce daně, aby v případě, pokud se svědeckou výpovědí prokáže, že se nákupy
psů fakticky uskutečnily, prostě konstatoval, že tento důkaz neosvědčil a jakkoliv k němu dále
nepřihlížel. Takový postup je v rozporu s ustanovením §2 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků.
Nelze ponechat stranou ani skutečnost, že pokud by správce daně důsledně vykonával
správu daně a již v počátku řízení provedl úkony k řádnému zjištění skutečného stavu věci,
(např. zjištění původních veterinářů), mohl za jejich spolupráce dohledat skutečné prodejce
a naplnit tak základní kompetenci správce daně při její správě, jak je vymezena v ustanovení
§1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (činit opatření potřebná ke správnému a úplnému
zjištění, stanovení a splnění daňových povinností), a nikoliv jen vyloučit z daňově uznatelných
výdajů náklady žalobce na nákup dále prodaných psů.
Krajský soud proto nepochybil, pokud došel k závěru, že řízení před správními orgány
bylo zatíženo procesními vadami při provádění daňové kontroly, zjišťování skutkového stavu
věci a dokazování, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného o věci samé.
Nepřípadný je poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 132/2005 - 71, který vyslovil, že: „Nesplnění povinností daňovým subjektem
je důvodem pro stanovení daně podle pomůcek jen za situace, kdy je v důsledku toho vyloučeno stanovení daně
dokazováním. Zjištění, že daňový subjekt neúčtoval o stravenkách jako o ceninách, ale jako o hotovostním příjmu,
že v ojedinělých případech byla přepsána pořadová čísla faktur, a že neoprávněně zaúčtoval jeden výdaj, samo
o sobě stanovení daně dokazováním nevylučuje“. Je tomu tak proto, že v poukazované věci
šlo o diametrálně odlišnou věc, když stěžovatelce správní orgány v rozporu se zákonem stanovily
daň pomůckami v situaci, kdy tato pouze nesprávně účtovala o přijatých stravenkách, přepsala
několik pořadových čísel faktur a nedoložila výši zůstatkové ceny vyřazeného mobilu. Oproti
tomu v nyní projednávané věci byly při vadném vedení daňového řízení vyloučeny výdaje žalobce
ve výši 667 300 Kč za nákup psů, které dále se ziskem prodal (o čemž nebylo sporu), přičemž
dokazování a hodnocení důkazů v projednávané věci nebylo provedeno v souladu se zákonem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl v řízení před Nejvyšším správním soudem
úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v podobě nákladů
na zastoupení daňovým poradcem. Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby
v celkové částce 4200 Kč (á 2100 Kč), spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v podání
vyjádření ke kasační stížnosti [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v náhradě hotových výdajů 600 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu