ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.44.2010:149
sp. zn. 7 Afs 44/2010 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Ing. Z. H.,
zastoupena JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1615/4, Prostějov,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích , se sídlem Mánesova 1803/3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Kra jského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2010, č. j. 10 Ca 34/2009 – 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2010,
č. j. 10 Ca 34/2009 – 72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - Ing. Z. H. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 18. 1. 2010, č. j. 10 Ca 34/2009 - 72, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 18. 1. 2010, č. j. 10 Ca 34/2009 - 72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně - Ing. Z. H. (dále
též „žalobkyně“) domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 11. 12. 2008, č. j. 7078/08-1100, jímž bylo
zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále
jen „správce daně“) ze dne 20. 12. 2007, č. j. 283640/07/077910/1203, kterým jí byla, jako
spolupracující osobě (§13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok
2002 /dále jen „zákon o daních z příjmů“/), dodatečně vyměřena za zdaňovací období roku 2002
daň z příjmů fyzických osob ve výši 145 012 Kč (dále jen „daň“).
Krajský soud především neshledal opodstatněným žalobní bod, v němž byla vznesena
námitka, že žalobkyni byla stanovena daň až po marnému uplynutí zákonné prekluzivní lhůty
k vyměření daně, jejíž konec dovozovala žalobkyně ke dni 31. 12. 2008. Z daňového spisu
manžela žalobkyně je zřejmé, že na základě důkazních návrhů manžela žalobkyně byly
v odvolacím řízení prováděny úkony za účelem posouzení správnosti př edchozího vyměření
daně. Jestliže v souzené věci byly realizovány důkazní prostředky navržené manželem žalobkyně,
které byly prováděny za účelem posouzení správnosti dodatečného vyměření daně, pak tyto
úkony jsou podřaditelné ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Konec
prekluzivní lhůty k dodatečnému stanovení daně byl proto prodloužen z 31. 12. 2008 až do dne
31. 12. 2011. Pokud pak žalobkyni bylo rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství doručeno
fikcí ke dni 1. 1. 2009, stalo se tak v otevřené prekluzivní lhůtě. Krajský soud neshledal,
že by daňová kontrola nebyla zahájena zákonu odpovídajícím způsobem, ani nezjistil procesní
závady, které by ovlivnily zákonnost napadeného rozhodnutí. Není v rozporu se zákonem, pokud
je daňová kontrola zahájena a prováděna v sídle správce daně a není ani porušením principu
dvouinstančnosti daňového řízení, pokud správce daně k žádosti podle ustanovení §32 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků poukáže na zprávu o daňové kontrole. O námitce podjatosti
pracovníků správce daně v souladu se zákonem též rozhodoval nadřízený pracovník správce
daně. V rozporu s ustanovením §34 odst. 3 a 4 zákona o správě daní a popla tků není
ani to, pokud třetí osoby sdělí správci daně údaje potřebné k vyměření daně (konkrétně sdělí stav
tachografů určitých vozidel). Odvolacímu správnímu orgánu též nelze vytýkat pokud provedl
důkazy svědeckými výpověďmi osob, u nichž bylo provedeno původně toliko místní šetření.
Opodstatněné nejsou ani výtky o vadách řízení před správním orgánem, které měly spočívat
v porušení práv žalobkyně při provádění daňové kontroly. Je tomu tak proto, že žalobkyně měla
reálnou možnost hájit svá práva, jestliže by la seznámena s výsledky zjištění při daňové kontrole
u manžela. K tomu jí byla stanovena přiměřená lhůta, přičemž žalobkyně tohoto práva
opakovaně využila, když své odvolání celkem 5 krát doplnila. Neopodstatněná je též žalobní
výtka, že správní orgány v p růběhu kontroly pochybily, pokud neadresovaly žádnou výzvu
žalobkyni. Posouzení zákonnosti konkrétních výzev totiž náleží do řízení o žalobě manžela
žalobkyně. Je tomu tak i proto, že žalobkyně nevedla účetnictví. Předepsané účetnictví vedl její
manžel. Nebylo tedy na žalobkyni, aby odstraňovala nějaké pochybnosti správce daně. Z těchto
důvodů zde nebyl prostor k vydání výzev dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků vůči žalobkyni. Proto není ani na místě hovořit o přechodu důkazního břem ene
z daňového subjektu na správce daně. Pokud pak žalobkyně žádné důkazy neuplatňovala,
nemohly být ani správními orgány hodnoceny. Žalobou napadené správní rozhodnutí obstojí
i po hmotně-právní stránce. Krajský soud neshledal ani porušení ustanovení §13 zákona o daních
z příjmů, neboť z něj nelze dovodit, pokud by se žalobkyně podílela na příjmech a výdajích
spolupracujícího manžela, že by nenesla žádnou odpovědnost za doměření daně. Správní
rozhodnutí je rovněž přezkoumatelné a nebyla při jeho vydání po rušena zásada o součinnosti
s daňovým subjektem. Daňový základ byl žalobkyni po právu zvýšen o vyloučené odpisy
privatizovaného majetku, neboť výpočet odpisů neodpovídal právním předpisům. Vstupní cena
odepisovaného majetku pak nebyla nesprávně stanovena správními orgány, jak tvrdí žalobkyně,
ale právě manželem žalobkyně. Správný je úsudek správních orgánů, že nebyly dodrženy
podmínky §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů při posuzování nákladů na opravu nábytku.
Nelze ani přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom, že ze strany správních orgánů bylo postupováno
nepřiměřeně, pokud žádná z jednotlivých prací souvisejících s rekonstrukcí domu, nebyla
považována za opravu. Je tomu tak proto, že se ve skutečnosti jednalo o technické zhodnocení
a nikoliv o opravu. Správní orgány postupovaly rovněž v souladu s daňovými předpisy, jestliže
uzavřely, že nebyly dodrženy zákonné podmínky předepsané pro tvorbu rezerv. Rezervy totiž
byly rozpuštěny v roce, kdy měla být oprava uskutečněna a náklady na opravu byly uplatňovány
jako daňový výdaj. Nebylo proto důvodu, aby finanční ředitelství jakkoliv měnilo rozhodnutí
správce daně.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především vytýká krajskému soudu, že nesprávně posoudil otázku zániku
práva finančních orgánů k dodatečnému stanovení daně, ačkoliv byl povinen k této skutečnosti
přihlížet z úřední povinnosti. Nesprávně uvážil, že v projednávané věci došlo k přerušení
prekluzivní lhůty a započetí běhu lhůty nové podle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,
v důsledku čehož připadl konec této lhůty až na den 31. 12. 2011. Úkony správních orgánů
v průběhu odvolacího řízení (ať již svědecké výpovědi nebo jakékoliv jiné úkony) nejsou úkony
ve smyslu věty druhé tohoto ustanovení. Ostatně z odůvodnění rozsudku není vůbec zřejmé, jaké
úkony v odvolacím řízení měl krajský soud na mysli. Rozsudek je v tomto směru proto
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud pochybil i tím, když došel k závěru,
že při provádění daňové kontroly nebyla porušena její práva. Je tomu tak proto, že jí nebylo
umožněno, aby se účastnila svědeckých výpovědí, resp. aby mohl a klást svědkům otázky. Toto
právo svědčí nejen zástupci daňového subjektu, ale i tomuto su bjektu. Toto porušení zákona
(§16 odst. 4 písm. e/ zákona o správě daní a poplatků) je pak o to závažnější, pokud by snad
měly být tyto úkony považovány za úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty druhá téhož
zákona. Musí zdůraznit i to, že se o konání nějakých svědeckých výpovědí dozvěděla až z žalobou
napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. V tomto směru proto krajský soud nesprávně
uvážil žalobní bod, v němž bylo správním orgánům vytýkáno porušení zásady součinnosti
s daňovým subjektem. S poukazem na hojnou judikaturu kasačního soudu má dále za to, že
krajský soud nesprávně uvážil otázku přechodu důkazní povinnosti na správce daně, resp.
Že by neunesla důkazní břemeno. Je tomu tak proto, že jí považ oval v daňovém řízení toliko
za objekt tohoto řízení. Na její daňovou povinnost lze pohlížet jako na „povinnost spolupracující
osoby“. Skutečnost, že jsou její příjmy a výdaje (jako spolupracu jící osoby) odvislé od příjmů
a výdajů osoby hlavní (manžela Ing. F. H.), však nemůže mít za následek, aby v jejím daňovém
řízení nebyla nadána plnohodnotnými právy jako každý jiný daňový subjekt, jak nesprávně
dovodil krajský soud. Tato práva jí však byla upřena. Nebylo jí umožněno účastnit se výslechů
svědků (porušení §16 odst. 4 písm. e/ zákona o správě daní a poplatků). Nebylo jí umožněno
prokazovat rozhodné skutečnosti, které by mohly vést k unesení jejího důkazního břemene
(porušení ustanovení §31 odst. 8, 9 zákona o správě daní a poplatků). Má-li jí být kladeno k tíži
neunesení důkazního břemene, musí jí nejprv e stíhat důkazní povinnost. Tak tomu ale v této věci
nebylo. V jejím řízení nebyly, vyjma formálního zahájení a ukončení daňové kontroly, prováděny
žádné jiné úkony. Vše bylo prováděno toliko v daňovém řízení vedeném ve věcech jejího
manžela. Tomuto nesprávnému postupu správních orgánů pak zcela přisvědčil i krajský soud, a
to i přes existenci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 1 Afs
154/2004, který takový postup označil za nesprávný. S poukazem na nález Ústavního soudu ze
dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/2007 musí rovněž namítnout, že daňová kontrola byla u ní
provedena nezákonně pro absenci relevantního důvodu k jejímu zahájení a krajský soud na tuto
skutečnost nikterak nereflektoval. Správní soud rovněž vadně uvážil důvodně vytýkanou
nezákonnost při vydání výzev dle ustanovení §34 zákona o správě daní a poplatků a hodnocení
takto nezákonně získaných důkazních prostředků. Nesprávné jsou závěry krajského soudu i
pokud jde o další v žalobě vytýkaná pochybení finančních orgánů (porušení zásady
dvojinstančnosti, nesprávné místo výkonu daňové kontroly, v řízení konali podjatí pracovníci
správce daně). Správní orgány rovněž vybočily ze zásady přiměřenosti, když v téměř dva roky
trvající daňové kontrole podrobili kontrole každou korunu, kterou její manžel disponoval.
V neposlední řadě namítá, že bylo povinností správních orgánů stanovit jí daň za použití
pomůcek, neboť v samotném řízení došlo k zpochybnění velké části účetnictví osoby hlavní.
Krajský soud se nadto touto žalobní výtkou nezabýval a i proto je jeho rozsudek
nepřezkoumatelný. Správní soud ale věc nesprávně posoudil i po hmotně-právní stránce. Správní
orgány totiž při stanovení vstupní ceny (pro účely odpisů) vyšly z kupní ceny privatizovaného
majetku. Nikterak však nezohlednily tu okolnost, že tato cena byla cenou za prodej podniku – tj.
cenou zahrnující jak hmotný a nehmotný majetek, tak i po hledávky (1475,89 tis. Kč) a především
závazky (7729,51 tis. Kč), jejich část však manžel uhradil věřitelům. Správce daně kupní cenu
nesprávně vztáhl pouze na movitý a nemovitý majetek. Manžel proto při stanovení vstupní ceny
postupoval správně. Pokud tomuto postupu přisvědčil i krajský soud, tak také on věc nesprávně
právně posoudil. Krajský soud se chybně ztotožnil s názorem správce daně, který vyloučil odpisy
z majetku, jenž byl pořízen v době delší než 5 let před vložením do obchodního majetku. Krajsk ý
soud nesprávně aproboval postup správních orgánů, které vadně vyloučily veškeré výdaje
na opravy majetku s tím, že všechny práce na nemovitosti posoudil jako technické zhodnocení,
aniž by u řady z nich vůbec prověřoval o co se vlastně jednalo. Obdobně v rozporu
s ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních z příjmu byly vyloučeny náklady na opravu obložení
dveří, opravu nábytku a na znalecký posudek na prodej auta. Krajský soud proto pochybil, když
nepřihlédl k tomu, že správní orgány vyšly z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Krajský soud v neposlední řadě nesprávně dovodil, že správní orgány nepochybily při hodnocení
důkazů - výpovědí Ing. P. a Š., vztahujících se k subdodávkám od společnosti Dopravní Centrum,
s. r. o. Je tomu tak proto - mimo již vytýkané porušení §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní
a poplatků - že otázka subdodávek nebyla nikdy dopodrobna předmětem daňové kontroly
(dokazování).
Finanční ředitelství k podané kasační stížnosti předložilo obsáhlé odůvodnění, v němž
se vyjádřilo k jednotlivým stížnostním bodům, jež byly uplatněny stěžovatelkou. Má za to, že
k prekluzi práva k vyměření daně stěžovatelce nedošlo. Je tomu tak proto, že v rámci odvolacího
řízení byly provedeny nově navrhované důkazy – výpovědi svědků H. Š. a Ing. P. Běh prekluzivní
lhůty byl proto prodloužen z 31. 12. 2008 do 31. 12. 2011. V tomto směru je podstatné, že tyto
úkony nebyly činěny účelově k prodloužení lhůty, nýbrž byly provedeny na návrh manžela
stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení (posouzení správnosti dodatečného vyměření daně).
Byly proto plnohodnotnými úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a
poplatků. Nelze ani přisvědčit závěrům stěžovatelky, že bylo porušeno její právo deklarované
v ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků. Ze spisu je patrno, že
uvedené úkony – výpovědi – byly provedeny v odvolacím řízení a jednalo se o nové návrhy
manžela stěžovatelky. Při tom tyto úkony byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona o správě daní a poplatků, včet ně práva daňového subjektu být přítomen a klást svědkům
otázky. Toto právo konzumoval Ing. H., neboť jemu svědčilo důkazní břemeno. Bylo to totiž
jeho účetnictví, které bylo podrobeno daňové kontrole. Ani další stížnostní námitky nejsou
důvodné. Námitka nepřiměřenosti prováděné daňové kontroly pak ani nebyla uplatněna
v odvolání. Finanční ředitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského so udu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je třeba napadený rozsudek
krajského soudu zrušit, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Přestože stěžovatelka výslovně v podané kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tomu tak nejen proto, že mu to
umožňuje ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., ale i z toho důvodu, že námitku nepřezkoumatelnosti
uplatňuje ve skutečnosti i sama stěžovatelka. Právní posouzení věci samé za situace, kdy by bylo
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, by pak bylo přinejmenším předčasné.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sb írky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústa vní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „ Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal k rajský soud za rozhodný a jak uvážil
pro věc rozhodné skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností. Uvedené pak musí nelézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu
tak proto, že jen skrze odůvodnění lze d ovodit, z jakého skutkového stavu soud vyšel a jak jej
uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak,
nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návazn osti na ustanovení
§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou v žádném případě nelze
ani okolnost, že podané odůvodnění v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení.
Stěžovatelka v žalobě zásadně namítala (žalobní bod II.) prekluzi práva správních orgánů
dodatečně jí stanovit daň z příjmů fyzických osob za rok 2002.
Krajský soud se s vytýkanou námitkou prekluze, kterou se byl ostatně povinen zabývat
z úřední povinnosti, vypořádal tak, že konstatoval prodloužení prekluzivní lhůty k vyměření daně
do 31. 12. 2011. Poukázal při tom na daňový spis manžela stěžovatelky a jeho důkazní návrhy.
Krajský soud však již tento svůj právní závěr blíže nerozvedl. Nekonkretizoval
a neobjasnil účastníkům řízení, kterým že to úkonům v řízení o daňové povinnosti stěžovatelky
přiznává tak zásadní důsledky, jako je přerušení běhu prekluzivní lhůty a založení běhu lhůty
nové.
Není ani postaveno na jisto, zda úkony, o které se při svém právním závěru krajský soud
opíral, byly provedeny v daňovém řízení stěžovatelky, či v daňovém řízení vedeném s jinou
osobou. Stejně tak krajský soud ponechal stranou své pozornosti otázku, ke kterému
konkrétnímu zdaňovacímu období, resp. k dodatečně doměřené dani stěžovatelce se tyto úkony
měly vztahovat, resp. zda tyto úkony byly realizovány v řízení o odvolání proti dodatečně
stanovené dani za rok 2002, 2003 nebo 2004. Je tomu tak pro to, že jen úkon provedený
v tom kterém řízení o vyměření konkrétní daňové povinnosti, je způsobilý zabránit, resp. oddálit
prekluzi práva k doměření této daně. Krajský soud v tomto smyslu výslovně ani nedeklaroval, zda
běh prekluzivní lhůty může být přerušen jen úkonem provedeným v řízení se stěžovatelkou nebo
i úkonem správce daně směřujícím vůči jinému daňovému subjektu.
Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soudu nahrazovat skutkové a právní závěry krajského soudu. Zatížil by i své řízení
nepřezkoumatelností. Je tomu tak i proto, že pokud by kasační soud nově nahradil chybějící
závěry krajského soudu - stran přesné identifikace úkonů podle §47 odst. 2 věta prvá zákona
o správě daní a poplatků - nepřípustně by nejen předjímal závěry, které přísluší toliko krajskému
soudu, ale současně by zkrátil na právech účastníky řízení. Znemožnil by jim totiž, aby tyto nově,
až v kasačním řízení, vyslovené právní názory mohli napadnout opravným prostředkem – kasační
stížností. Takový postup nelze připustit.
Rozsudek krajského soudu naopak není nepřezkoumatelný z toho důvodu, že se krajský
soud nezabýval žalobní výtkou stěžovatelky o nezákonnosti stan ovení daně dokazováním, když
jí měla být daň správně stanovena pomůckami (bod č. XXIII žaloby). Je tomu tak proto,
že se krajský soud tímto vágně formulovaným bodem ve skutečnosti zabýval a důvody
pro stanovení daně za použití pomůcek u stěžovatelky neshledal (str. 18 odst. 4 rozsudku).
Výtkami stěžovatelky vůči právnímu posouzení věci samé krajským soudem se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť by, ve světle uvedeného, byly tyto vyslovené právní závěry
přinejmenším předčasné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1 8. 1. 2010,
č. j. 10 Ca 34/2009 – 72, je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení
§110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se důsledně zabýval otázkou, zda v řízení,
jehož výsledkem byla dodatečně stanovená daň stěžovatelce za rok 2002 byly - kromě protokolu
o zahájení daňové kontroly - za toto období provedeny správními orgány další úkony
podřaditelné pod ustanovení §47 odst. 2 věta prvá zákona o sprá vě daní a poplatků, či tomu
tak vůbec nebylo. Teprve pak vydá krajský soud rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Kasační soud rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho
nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu