ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.523.2018:35
sp. zn. 7 Afs 523/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: FM auto s. r. o.,
se sídlem Vitín 160, zastoupena JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída
Míru 146, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 50 Af 21/2017 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Čtyřmi platebními výměry ze dne 17. 8. 2016 doměřil Finanční úřad pro Jihočeský kraj
(dále jen „správce daně“) žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací
období 1. - 4. čtvrtletí roku 2012 a současně rozhodl o zákonné povinnosti žalobkyně uhradit
penále. Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2017, č. j. 17131/17/5300-21443-711868, Odvolací finanční
ředitelství (dále též „žalovaný“) změnilo k odvolání žalobkyně platební výměry v její neprospěch
o daň na výstupu, kterou žalobkyně uvedla na dokladech, které se měly vztahovat k jí tvrzenému
zprostředkování prodeje. Po skutkové stránce šlo o doměření DPH na výstupu související
s prodejem ojetých automobilů. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně prodávala ojeté
osobní automobily nikoli z pozice zprostředkovatele, ale sama za sebe. Neprokázala,
že by vozidla prodávala na základě zprostředkovatelských smluv jménem třetích osob, z čehož by
jí plynuly příjmy v podobě provize za zprostředkování, ale příjmy byly stanoveny z kupních cen
prodaných vozidel, po snížení o žalobkyní přiznané příjmy v podobě provize za zprostředkování.
Žalobkyně nedoložila ani po výzvách správce daně doklady, jimiž by prokázala tvrzení,
že 65 vozidel vlastnil J. S. a ona byla pouze zprostředkovatelem.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 50 Af 21/2017 - 43.
Ztotožnil se s názorem daňových orgánů, že k prodeji docházelo přímo žalobkyní, nikoli jejím
prostřednictvím na základě zprostředkovatelských smluv. Žalobkyně neprokázala, od koho
a za jakou částku vozidla pořídila. Rovněž uvedla, že nemá žádné nabývací tituly ohledně dalších
vozidel, které měla coby zprostředkovatel prodat jménem J. S. Krajský soud poukázal
na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, který skutečně v trestní věci konstatoval,
že z odsuzující části rozsudku byly ve vztahu k obviněným jednatelům žalobkyně vypuštěny
automobily, z jejichž prodeje J. S. dodatečně přiznal příjmy, neboť trestní soud naznal, že tento
postup J. S. osvědčuje, že tato část přiznaných příjmů se vztahuje k vozidlům, které tato osoba
prodala prostřednictvím žalobkyně. Žalobkyně v žalobě namítala, že správní soud má bez dalšího
vycházet ze závěrů trestního soudu. S tím krajský soud nesouhlasil. Poukázal na to, že v důsledku
pochybení okresního soudu bylo trestní řízení v rozsahu skutku trestním rozsudkem uvedeným
pod bodem IV. odvolacím krajským soudem zastaveno pro nepřípustnost, neboť okresní soud
nesprávným vymezením skutku ve zprošťující části svého rozsudku založil překážku věci
rozhodnuté. Okresní soud neprováděl k této skupině vozidel žádné dokazování, vycházel toliko
z prosté existence dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob, které bylo
podáno poté, co J. S. odmítl v trestním řízení vypovídat z důvodu nebezpečí trestního stíhání,
které by si mohl přivodit. Krajský soud zdůraznil, že pro správní soud je závazný pouze
odsuzující výrok trestního soudu. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
zdůrazňující, že mezi trestním a daňovým řízením není vnitřní vazba a vztah závislosti. Zdůraznil
odlišný předmět obou řízení i způsoby jejich vedení, zejména pokud jde o principy dokazování.
[3] Námitce o nutnosti aplikace §90 zákona o DPH, který upravuje zvláštní režim při dodání
použitého zboží, krajský soud nepřisvědčil. Žalobkyně neprokázala, od koho auta skutečně
nakoupila, jak je pořídila, tedy neprokázala, že vozidla byla pořízena od osob, které nejsou plátci
DPH. Předložila sice technické průkazy, podle kterých byli dle jejího tvrzení předchozí vlastníci
nepovinní k dani, z mezinárodního dožádání však vyplynulo, že žádná osoba uvedená v TP
neuvedla, že by auto prodala plátci DPH. Uvedené osoby uvedly, že původní jednatele žalobkyně
neznají. Dožádáním bylo potvrzeno, že auta byla vykoupena od vyslechnutých majitelů, avšak
neprokázalo se a žalobkyně ani nepředložila důkaz o tom, od koho, kdy a za jakou cenu auta
pořídila. Bylo rovněž zjištěno, že žalobkyně falšovala doklady o nákupu vozidel od tuzemských
osob nepovinných k dani.
[4] Rovněž J. S. nepředložil další důkazní prostředky, s výjimkou seznamu 28 aut, ke kterým
předložil dodatečné daňové přiznání za IV. čtvrtletí roku 2012, ve kterém přiznal daň na výstupu
z odhadem stanovené obchodní přirážky. Ohledně pořízení či prodeje vozidel žádné doklady
nepředložil, nedoložil rovněž žádné smlouvy o zprostředkování či doklady o vyúčtování provize
či předání hotovosti se žalobkyní.
[5] Krajský soud rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k vyměření penále z částky
doměřené daně, navzdory vedení trestního řízení, v souvislosti se zásadou ne bis in idem.
K porušení této zásady nemohlo dojít s ohledem na rozdílnou povahu a účel trestní sankce
a sankce v podobě penále, jakož i proto, že trestní řízení bylo vedeno nikoli se žalobkyní, nýbrž
s jejími jednateli, kteří byli konečným rozhodnutím trestního soudu uznáni vinnými.
III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[7] Nejprve rozdělila vozidla, jejichž zdanění je předmětem sporu, do tří skupin: (i) vozidla,
která prodal na svůj účet J. S. a stěžovatelka při jejich prodeji vystupovala pouze v roli
zprostředkovatele a tato skutečnost byla v daňovém řízení podle jejího názoru prokázána,
(ii) vozidla, která na svůj účet prodal J. S. a stěžovatelka při jejich prodeji vystupovala pouze v roli
zprostředkovatele, přičemž tato skutečnost se v průběhu daňového řízení neprokázala,
(iii) vozidla, která na svůj účet prodala stěžovatelka.
[8] Ve vztahu k první skupině krajský soud podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil
provedené důkazní prostředky a neřídil se závazným názorem trestního soudu. Tvrzení,
že žádným způsobem neprokázala, od koho a za jakou částku dotčená vozidla pořídila,
neodpovídá podle stěžovatelky obsahu spisu. V odpovědi ze dne 25. 8. 2015 J. S. označil
37 vozidel, která podle svého vlastního tvrzení prodal prostřednictvím autobazaru stěžovatelky
a příjmy z prodeje uvedl v daňovém přiznání. Ve spise jsou rovněž založeny dodatečné platební
výměry na DPH J. S. za 4. čtvrtletí 2012 a na daň z příjmů za zdaňovací období roku 2012.
Přílohou platebních výměrů jsou tyto seznamy vozidel. To bezpečně prokazuje, že předmětná
vozidla prodal na svůj účet J. S. Ke stejnému závěru dospěl i okresní soud v trestní věci.
Ke stejnému závěru by měl dospět i krajský soud, bez ohledu na rozdílné principy trestního
a daňového řízení. Proces dokazování a hodnocení provedených důkazů je totiž postaven
na stejných zásadách. Za zcela nepodstatnou považuje souvislost, že J. S . nepředložil žádné
nabývací tituly k vozidlům a sám doznal, že je nemá. Předmětem řízení není nabytí vozidel touto
osobou, ale to, který subjekt prodal automobily na svůj účet a u koho tedy měly být zdaněny.
[9] Stěžovatelka rovněž namítala, že žalovaný nepředložil žádný důkaz k tvrzení, že na jí
vystavených dokladech uvedla daň, o kterou byla následně v odvolacím řízení zvýšena daňová
povinnost. Ta kupujícím vydávala pouze pokladní doklady, na kterých žádnou daň neuvedla. Byla
tam uvedena pouze cena, za kterou bylo vozidlo prodáno a dále poplatky z prodeje, které
zahrnovaly zprostředkovatelskou provizi. Součástí spisu však nejsou ani žádné „předložené“
faktury, kde je uvedena daň z přidané hodnoty, které se měly vztahovat k tvrzenému
zprostředkování prodeje. Rozsudek krajského soudu je proto v této části nepřezkoumatelný. Ani
evidence pro účely DPH ani záznamní povinnost, na které poukazoval žalovaný, nejsou doklady
ve smyslu §108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH, na kterých by byla uvedena daň. Evidence
pro daňové účely dle §100 tohoto zákona je interní dokument, sloužící výhradně pro účely
sestavení přiznání k DPH a nelze ji považovat za fakturu či jiný doklad, sloužící jako faktura.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalovaný uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že se zcela ztotožňuje s napadeným
rozsudkem krajského soudu, včetně jeho odůvodnění a neshledává jej nezákonným. Krajský soud
se v tomto rozsudku důkladně vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky.
[12] Z daňové kontroly jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka sama nebo za účasti jiných
spolupracujících osob dovážela ze zahraničí ojetá vozidla, která prodávala v autobazaru
v Hluboké nad Vltavou. Od kupujících přijímala úplaty ve výši sjednané kupní ceny. Nepřiznala
však daň z prodeje na výstupu, když předstírala, že se jedná o zprostředkování a na výstupu
zdanila pouze provizi, a to ve výši, jak si ji pro účely zdanění sama stanovila na daňových
dokladech vystavených pro údajné prodejce – vlastníky vozidel. Za tímto účelem byly vyhotoveny
i falešné smlouvy o zprostředkování prodeje s fiktivními prodávajícími. V případě tvrzeného
zprostředkování prodeje pro p. S. nebyly stěžovatelkou předloženy žádné důkazní prostředky,
které by tvrzené zprostředkování prokazovaly a ani u uvedené osoby nebyly takové důkazní
prostředky zjištěny. Stěžovatelka v účetnictví evidovala falešné smlouvy o zprostředkování
prodeje a přiznávala daň z provize za zprostředkování, které se fakticky neuskutečnilo.
Stěžovatelka to sama přiznala, ale skutečné nabývací doklady k nakoupeným a prodaným
vozidlům na vlastní účet ani v jediném případě správci daně nedoložila a ani jinak neprokázala,
od koho byla vozidla pořízena. Samotný údaj o tom, kdo je posledním vlastníkem vozidla v jiném
členském státě, neznamená, že stěžovatelka vozidlo od této osoby pořídila, což ostatně vyplynulo
z výpovědí oslovených posledních registrovaných majitelů z jiných členských států. Vozidla
od těchto osob sice skutečně odkoupena byla, avšak nikoli stěžovatelkou. Obchodní jméno
ani jména jednatelů stěžovatelky těmto osobám nic neříkala. Ani stěžovatelka nikdy neuvedla,
od jakých konkrétních osob vozidla pořídila.
[13] Ze svědecké výpovědi účetní p. S. vyplynulo, že byla tímto požádána, aby dopočetla daň
z příjmů a DPH z aut, která byla prodána bez vystavení daňového dokladu na výstupu.
Při výpočtu neměla k dispozici žádné nákupní faktury a vycházela pouze z průměrné marže
v roce 2012. Nebylo proto prokázáno tvrzení stěžovatelky o zprostředkování pro p. S. Ten nemá
k dispozici žádné doklady o pořízení vozidel, jejich dodání v tvrzeném zprostředkovatelském
prodeji a o jejich úhradách, rovněž nebyly předloženy žádné doklady o zaúčtování účetních
operací, které by souvislosti s jejich pořízením, prodejem a úplatou za zprostředkování musely
nastat.
[14] V průběhu daňové kontroly bylo prokázáno, že stěžovatelkou byla přiznána DPH
z provize na základě falešných smluv o zprostředkování, tedy i falešných údajů o výši provize.
Nemohlo být proto ani prokázáno, že provize za prostředkování, které stěžovatelka zdanila daní
z přidané hodnoty, byly provize za zprostředkování prodeje aut pana S., jak sama uvádí.
S poukazem na výše uvedené proto nebyly splněny podmínky pro zdanění podle §90 zákona
o DPH.
[15] K případné souvislosti s probíhajícím trestním řízením žalovaný odkázal na odůvodnění
rozsudku krajského soudu a související judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
sp. zn. 8 Afs 4/2011).
[16] Tvrzení stěžovatelky, že nepředložila v daňovém řízení žádný doklad, na kterém by byla
uvedena daň, není pravdivé. Při daňové kontrole předložila doklady, které vystavila pro kupující
osoby za dodání ojetých vozidel v autobazaru stěžovatelky a daňové doklady, které vystavila
pro prodávající za vyúčtování provizí na základě smluv o zprostředkování prodeje ojetých
vozidel. Dále předložila smlouvy o zprostředkování prodeje vozidel uzavřené mezi stěžovatelkou
jako zprostředkovatelem a uvedenými osobami jako prodávajícími, k nim pak výdajové pokladní
doklady a potvrzení o zaplacení částky prodávajícímu vozidla, kdy celkem vyplacená částka byla
snížena o provizi za zprostředkování. Z prodejů vozidel však nepřiznala daň na výstupu, neboť
předstírala, že se jedná o zprostředkování a na výstupu zdanila pouze provizi, a to ve výši, jak si ji
pro účely zdanění sama stanovila. Za tímto účelem byly vyhotoveny i falešné smlouvy
o zprostředkování s fiktivními prodávajícími. Povinnost daň přiznat a zaplatit tak stěžovatelce
vznikla podle §108 odst. 1 písm. a) zákona o DPH bez ohledu na to, že bylo následně
prokázáno, že se plnění v podobě zprostředkování neuskutečnila.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud v minulosti nesčetněkrát vyslovil, že daňové řízení je postaveno
na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak
povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt prokazuje podle
§92 odst. 3 daňového řádu všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém
tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Musí být tedy prokázáno,
že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo právě tak, jak je uvedeno v dokladech
předložených daňovým subjektem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2007, č. j. 2 Afs 148/2006 - 54, nebo ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 6/2004 - 67). Daňové
řízení tedy není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž břemeno důkazní ve smyslu procesní
odpovědnosti za prokázání jí tvrzených skutečností spočívá na stěžovatelce (shodně např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 7 Afs 200/2016 - 21 nebo ze dne
28. 6. 2018, č. j. 7 Afs 219/2017 - 27).
[20] Rovněž je vhodné, v souladu s postupem krajského soudu, upozornit na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 8 Afs 4/2011 - 71, který vytyčuje rozdíly
mezi předmětem daňového a trestního řízení, jakož i rozhodnými skutečnostmi, které je v tom
kterém řízení třeba prokázat. Podle tohoto rozsudku „trestní řízení a řízení daňové, resp. jejich výsledky,
nejsou vnitřně provázány a není mezi nimi vztah závislosti de iure (viz shora) ani de facto. V mnoha ohledech je
sice mezi nimi úzká vazba (např. plnění oznamovací povinnosti správcem daně vůči orgánům činným v trestním
řízení, oprávnění požadovat informace od správců daně apod.), není však účelem tohoto rozsudku předestřít
teoretické pojednání o těchto vztazích. Ačkoliv jsou v praxi začasto vedeny oba druhy řízení pro týž skutek,
výsledky bývají mnohdy zcela rozdílné. Příčinou je jak odlišný předmět těchto řízení, tak zásady a způsoby jejich
vedení, zejména při dokazování: Předmětem daňového řízení je nikoli zjišťování, zdali konkrétní osoba spáchala
trestný čin či zda byl trestný čin vůbec spáchán, ale činnost směřující ke správnému a úplnému zjištění, stanovení
a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat,
vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§1 odst. 2, §2 odst. 1
d. ř.). Uvažovat, zda to které rozhodnutí vydané v trestním řízení zavazovalo správce daně k určitému výsledku
jím vedeného řízení, by proto bylo relevantní pouze v případě, pokud by výsledek daňového řízení měl být závislý
na otázce, zda konkrétní osoba (zejm. svědek či daňový subjekt) spáchala, či nespáchala trestný čin nebo zda došlo
či nedošlo k jeho spáchání. (…) Odlišnost obou řízení z hlediska procesu je možno nejmarkantněji demonstrovat
na následujícím: v trestním řízení je to příslušný orgán státu (státní zástupce), kdo je povinen prokázat,
že obžalovaný spáchal trestný čin a tím prolomit jeho zákonem presumovanou nevinu; naproti tomu v řízení
daňovém je na daňovém subjektu, aby prokázal správnost svých tvrzení, tedy na něm leží důkazní břemeno
ohledně splnění daňové povinnosti. Výsledek trestního řízení proto může být ovlivněn nedostatkem shromážděných
důkazů v neprospěch obžalovaného svědčících o jeho vině. Dále nelze opomenout, že rovněž okruh dokazovaných
skutečností je v trestním řízení nepoměrně širší než v řízení daňovém, zejm. subjektivní stránka trestného činu,
který taktéž může výrazně ovlivnit (a odlišit) výsledek řízení.“
[21] Ze správního spisu vyplývá, že dne 5. 6. 2013 byla u stěžovatelky zahájena daňová
kontrola DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2012 až 1. čtvrtletí 2013. Na základě výsledků
zachycených ve zprávě o daňové kontrole ze dne 12. 8. 2016, č. j. 1746262/16/2201-61563-
305806, správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka prodávala ojetá vozidla na základě kupních
smluv, které uzavírala s kupujícími, a to za ceny v těchto smlouvách sjednané. Dle doložených
příjmových dokladů přijímala od kupujících úplaty ve výši sjednané kupní ceny. Nepřiznala však
z prodeje vozidel daň na výstupu, a předstírala, že se jedná o zprostředkování formou komisního
prodeje a na výstupu zdanila pouze provizi, a to v té výši, jak si ji pro účely zdanění sama
stanovila a uváděla na vystavených fakturách pro údajné prodejce. K tomu byly vyhotoveny
rovněž falešné smlouvy o zprostředkování prodeje s fiktivními prodávajícími. Na základě tohoto
zjištění správce daně vydal dodatečné platební výměry a k odvolání stěžovatelky je žalovaný
změnil v její neprospěch s poukazem na povinnost daňového subjektu odvést daň, kterou sám
předtím uvedl v daňových dokladech.
[22] Stěžovatelka, obdobně jako předtím v odvolání proti platebním výměrům a v podané
žalobě, rozděluje vozidla, zdanění jejichž prodeje bylo předmětem daňového řízení, do tří skupin
v závislosti na tom, zda v těchto transakcích vystupovala v roli zprostředkovatele či je prodávala
přímo na svůj účet a podle toho, zda byla dle jejího mínění její zprostředkovatelská role
v daňovém řízení prokázána či nikoli. Nereflektuje však, jakým způsobem uvážil o zjištěném
skutkovém stavu žalovaný a následně krajský soud. Krajský soud poukázal na závěry žalovaného
(odst. 35 rozsudku) s tím, že stěžovatelka žádným způsobem neprokázala, od koho a za jakou
částku dotčená vozidla pořídila, když sama v daňovém řízení uvedla, že nemá žádné nabývací
tituly ohledně dalších vozidel, které měla coby zprostředkovatel prodat jménem J. S., a způsob
nabytí rovněž jím nebyl prokázán. Rovněž uzavřel, že ani p. S. žádné nabývací tituly nepředložil,
naopak potvrdil, že žádné nemá. Tento závěr koresponduje zjištěním správce daně a žalovaného,
jak jsou vyjádřena ve správě o daňové kontrole i v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
Žalovaný poukázal na zjištění Policie ČR o tom, že stěžovatelka evidovala v účetnictví falešné
smlouvy o zprostředkování a přiznávala daň z provize za zprostředkování, které se fakticky
neuskutečnilo. Rovněž nebyly předloženy nabývací tituly k vozidlům, které dle svého tvrzení
prodávala na vlastní účet. Nikdy nebyla schopna uvést, od koho vozidla pořídila. K dalším
vozidlům (jejichž prodej měla pouze zprostředkovat) rovněž nebyla schopna předložit žádné
doklady o jejich pořízení. Rovněž nebyly předloženy žádné smlouvy o zprostředkování prodeje
s p. S., žádné doklady za vyúčtování provize, žádné doklady o předání hotovosti atd.
[23] Stěžovatelka tato skutková zjištění ponechává bez podrobnější oponentury a omezuje se
na konstatování, že tato tvrzení neodpovídají obsahu spisu. Takto obecná námitka však nemůže
obstát již jen pro absenci tvrzení o případném jiném skutkovém stavu, natož pro chybějící
důkazní prostředky, které by závěry krajského soudu a žalovaného zpochybňovaly. Stěžovatelka
se tak omezuje pouze na obecný poukaz na to, že p. S . sám potvrdil, že část vozidel (37 kusů)
prodal prostřednictvím stěžovatelky na vlastní účet a příjmy z nich uvedl v dodatečném daňovém
přiznání. Bez dalšího lze konstatovat, že to k prokázání postupu umožňujícího stěžovatelce
zdanění vozidel postupem podle §90 zákona o DPH nestačí. Bylo totiž třeba přesvědčivě
vysvětlit a doložit celý proces prodeje předmětných vozidel, jehož se měla stěžovatelka účastnit
dle svého tvrzení pouze jako zprostředkovatel. To se stěžovatelce v daňovém řízení nepodařilo
a relevantní námitky k tomu nepředkládá ani v kasační stížnosti.
[24] Absenci přesvědčivého rozptýlení pochybností správce daně a prokázání především toho,
od kterých konkrétních prodávajících byla vozidla před jejich prodejem nabyta, nebylo možné
nahradit pouze obecným tvrzením, že jiná osoba se dodatečně rozhodla podat dodatečná daňová
přiznání „sama za sebe“ s tím, že šlo o vozidla prodávaná na její účet. Nejenže ani p. S.
nepředložil žádné doklady uspokojivě osvědčující faktické skutkové okolnosti jednotlivých
prodejů, ale k podání dodatečného daňového přiznání rovněž došlo až za období časově
následující po tvrzeném prodeji části uvedených vozidel. K okolnostem tvrzeného nabytí těchto
vozidel nelze ponechat bez povšimnutí odst. 29 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný
poukazuje na vyjádření p. S. k chybějícím nabývacím titulům k jednotlivým vozům. Ten tvrdil,
že auta nakupoval v Rakousku od cizinců, přičemž se domluvili, že cenu uhradí v hotovosti
a kupní smlouvu si vyzvedne, až přijede příště. Teprve posléze si měl uvědomit, že postrádá
nabývací tituly, dodatečná snaha je opatřit však byla bezvýsledná.
[25] Všechna tato dílčí zjištění však stěžovatelka ponechává v kasační stížnosti bez zřetele
a omezuje se na obecné konstatování o v mezidobí podaném dodatečném daňovém přiznání
jinou osobou. Takové tvrzení nemůže být způsobilé zpochybnit závěr žalovaného a krajského
soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno k vlastním tvrzením, že při prodejích předmětných
vozidel figurovala pouze jako zprostředkovatel a že byly splněny podmínky pro uplatnění DPH
v režimu prodeje použitého zboží. Znovu je třeba zopakovat, že je to daňový subjekt,
kdo prokazuje vlastní daňová tvrzení. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že není pro daňové řízení
podstatné, že původ vozidel nevyplynul ani z vyjádření jiné osoby (p. S.), nic to nemění
na závěru, že tato klíčová okolnost zůstala stěžovatelkou neprokázána s negativními daňovými
důsledky pro ni samotnou.
[26] Stěžovatelka namítla, že by měl krajský soud ve správním soudnictví dospět ke stejnému
závěru jako předtím okresní soud v trestní věci. Zde postačí s poukazem na výše popsané rozdíly
v účelu obou řízení a v rozsahu zjišťovaných relevantních skutečností poukázat na výše citované
a ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3164/2011 publikované rozhodnutí
sp. zn. 8 Afs 4/2011. To přehledně vysvětluje, proč i v této věci daňové orgány nepochybily,
pokud nepřestaly na zjištění, že osoby, nota bene odlišné od stěžovatelky, byly zproštěny obžaloby
pro část jednání. Navíc dlužno konstatovat, že odvolací soud kritizoval v odvolacím řízení postup
okresního soudu v této části s poukazem na nesprávné vymezení skutku. Lze proto plně
přisvědčit krajskému soudu i co do vypořádání souvislosti se souběžně probíhajícím trestním
řízením. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že zásada volného hodnocení důkazů je obdobně
formulována jak v trestním tak v daňovém řízení, lze tomu v obecné rovině přisvědčit. Zásadní
rozdíl však v souzené věci neplyne z toho, jak byly předložené důkazní prostředky hodnoceny,
ale co bylo hodnoceno, které skutečnosti jsou pro to které řízení rozhodné. Ty se pak v návaznosti
na odlišný účel toho kterého řízení mnohdy liší a bylo tomu tak i v souzené věci.
[27] Nepřípadný je rovněž poukaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017 - 31. V uvedené věci byla klíčovou v souvislosti s daní
z lihu otázka, kdo byl skladovatelem zajištěného lihu a komu tak svědčí daňová povinnost.
V souběžně vedeném trestním řízení byla tato otázka postavena na jisto, zjištěný majitel lihu byl
shledán v trestním řízení vinným. Správní soudy proto neshledaly důvod, proč v této otázce
nevycházet ze závěrů trestního řízení. V nyní projednávané věci byla situace odlišná. V daňovém
řízení bylo třeba prokazovat jiné skutečnosti než v řízení trestním a rovněž jejich prokázání se řídí
jinými pravidly. Na to ostatně výslovně upozorňuje rovněž stěžovatelkou označený rozsudek.
Ten se rovněž v podstatné části zabývá využitelností v trestním řízení provedených důkazů (zejm.
úředního záznamu) i v řízení daňovém. Tato souvislost však v nyní projednávané věci nevyvstala.
I proto není odkaz stěžovatelky na uvedený rozsudek přiléhavý.
[28] Nedůvodnou je rovněž kasační námitka, že nebyly splněny podmínky pro zvýšení daňové
povinnosti v odvolacím řízení. Žalovaný doměřenou daň zvýšil o částky DPH, které sama
stěžovatelka uvedla na vystavených daňových dokladech s poukazem na §108 odst. 1 písm. k)
tehdy účinného zákona o DPH, podle kterého je správci daně povinna zaplatit daň osoba, která
vystaví doklad, na kterém uvede daň. Kasační námitka se omezuje na negaci toho, že stěžovatelka
takové doklady vystavila a že jsou součástí správního spisu. Stěžovatelka tvrdí, že kupujícím vždy
vydávala pouze pokladní doklady, na kterých žádnou daň neuvedla. K tomu jako příklad
předložila kopii výdajového pokladního dokladu, na kterém skutečně daň uvedena není. Správní
spis žalovaného však obsahuje utříděné doklady k jednotlivým případům převodu vozidel,
které vždy obsahují vedle pokladního dokladu ve formátu předkládaném stěžovatelkou též
smlouvu označenou jako „o zprostředkování prodeje“, následnou kupní smlouvu s tvrzeným
kupujícím a především fakturu, kterou mu stěžovatelka účtovala poplatek za uzavření smlouvy
s tím, jaká část poplatku představuje DPH. Není tak zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje
přesvědčení, že se tyto doklady ve správním spise nenachází.
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu