ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.70.2011:84
sp. zn. 7 Afs 70/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. K.,
zastoupen JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem, se sídlem Jeřábkova 5, Brno, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 98/4, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. J. K. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 - 37, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2011,
č. j. 29 Af 43/2010 - 37, zamítl jako nedůvodnou žalobu Ing. J. K., kterou se domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“
nebo „žalovaný“) ze dne 15. 1. 2010, č. j. 18547/09-1400-704389, jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále jen „správce daně“)
ze dne 6. 10. 2009, č. j. 77427/09/338960703927 na daň z nemovitostí za zdaňovací období roku
2009 ve výši 1331 Kč. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že tento (stejně jako správce daně)
při svém rozhodování správně vyšel ze stavebního povolení vydaného žalobci odborem výstavby
Městského úřadu Uherský Brod ze dne 29. 5. 1992, č. j. 706/92, na adaptaci rodinného domu
č. p. 518, nacházejícího se na parcele č. 640 v katastrálním území Uherský Brod, na prodejnu
elektroniky a reprografické techniky firmy Antesat Trading. Žalovaný pak správně vyšel
i z následného kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1996, č. j. výst. 2425/94/96, kterým bylo
povoleno užívání uvedené stavby, jež byla klasifikována jako prodejna elektrotechniky
a reprografické techniky. Podle stavebního zákona (§126) platí, že stavbu lze užívat pouze
k účelu, k jakému bylo povoleno její užívání, přičemž změna v účelu užívání může nastat
jen za splnění zákonných podmínek. Žádné takové rozhodnutí příslušného úřadu však v této
věci, mimo již uvedené kolaudační rozhodnutí, nebylo vydáno. Žalovanému i správci daně proto
nelze vytýkat, že zdaňovali nemovitost žalobce jako stavbu pro podnikatelskou činnost (prodejnu
elektrotechniky a reprografické techniky). Žalobci nelze proto přisvědčit, že nemovitost
v projednávané věci měla být zdaňována jako obytný dům podle §11 odst. 1 písm. a) zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro rok 2009 (dále jen „zákon o dani
z nemovitostí“), namísto ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Nejednalo se o stavbu
ve smyslu občanského zákoníku, jak to má na mysli judikatura (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 3. 2007, č. j. 2 Afs 125/2005 - 40, či nález Ústavního soudu ze dne
19. 2. 2007, sp. zn. II. US 529/05). Nepřisvědčil proto ani názoru žalobce, že správní orgány
nesprávně interpretovaly kolaudační rozhodnutí. Stavba byla v kolaudačním rozhodnutí
jednoznačně klasifikována jako prodejna elektrotechniky a reprografické techniky, a nikoliv jako
rodinný dům. Z kolaudačního rozhodnutí proto nelze dovozovat závěr, že by základním určením
tohoto objektu bylo užívání této nemovitosti jako rodinného domu. Ze stavebního povolení
i z kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, že by byla povolena adaptace pouze „dvou místností“
jak předestírá žalobce, neboť v daném případě šlo o „adaptaci rodinného domu“, tedy domu jako
celku. Opodstatněná není ani výtka, že by skutkový stav věci neměl oporu ve spise. Pokud
žalobce hodlal stavbu užívat k jinému účelu, než ke kterému byla zkolaudována, měl provést
změnu v užívání této nemovitosti. Toto však neučinil. Na odpovídajících závěrech správních
orgánů nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobce, že nemovitost zakoupil v roce 1991 jako
rodinný dům, že v této nemovitosti rozvedl plyn a elektřinu samostatně pro obytnou
a podnikatelskou část, popřípadě že u této nemovitosti daňově rozděluje náklady na bydlení
a na podnikání. Je tomu tak proto, že z hlediska aplikace zákona o dani z nemovitostí jde
o irelevantní skutečnosti. Obdobně není ani rozhodné, že předmětná nemovitost je v katastru
nemovitostí stále vedena jako objekt k bydlení (rodinný dům). Uvedené pak platí i pro
poukazovanou stavebně-technickou dokumentaci. Správce daně ani žalovaný nebyli povinni
vycházet z údajů uvedených v katastru nemovitostí, ale správně vycházeli z účelu, ke kterému byla
posuzovaná nemovitost zkolaudována. Naopak, povinností žalobce bylo, aby provedenou změnu
v užívání nemovitosti sám oznámil příslušnému katastru nemovitostí. Žalovaný i správce daně
tedy při vyměření daně z nemovitostí správně vyšli z ustanovení §7, resp. §10 zákona o dani
z nemovitostí, který i správně aplikovali.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce - Ing. J. K., jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“), kasační stížnost, kterou opřel o důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm.a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti (bod III.) vytýká správním orgánům i krajskému soudu,
že nehodnotily širší souvislosti a nepřihlédly k ostatním důkazům, které by prokázaly skutečný
charakter předmětu daně (domu). Namísto toho nesprávně vyšly toliko ze stavebního povolení
ze dne 29. 5. 1992, č. j. VÝST. 706/92 a následného kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1996,
č. j. VÝST. 2425/94/96. Nevzaly v potaz, že jak ve vydaném stavebním povolení,
tak i v kolaudačním rozhodnutí je používán pojem, který tehdejší zákon neznal - tzv. „adaptace
rodinného domu na prodejnu elektrotechniky a reprografické techniky“. Správní orgány i krajský
soud vyšly z formálně právního stavu věci, což je v rozporu se zásadami daňového řízení
podle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o správě daní a poplatků“). Správní orgány především nepřihlédly k těmto
důkazům: odborné vyjádření Ing. Jaroslava Kašpárka ze dne 15. 9. 2003; návrh daňového
subjektu na provedení místního šetření, z něhož by vyplynul skutečný účel využívání předmětu
daně; listinu Ivana Bohmana, revizního technika ze dne 29. 7. 2003, v níž konstatuje, že byla
zpracována projektová dokumentace plynové přípojky pro dům s prodejnou a obytnou částí.
Správní orgány dlouhodobě akceptují u tohoto domu dělení provozních nákladů v poměru 1/3
pro podnikání a 2/3 pro bydlení. Na základě těchto důkazů proto měla být sporná nemovitost,
resp. předmět daně klasifikován jako „obytný dům“ ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a)
zákona o dani z nemovitostí. Krajský soud měl též přihlédnout k vadě řízení před správními
orgány, spočívající v tom, že mu správce daně stanovil daň podle pomůcek bez jakéhokoliv
zdůvodnění a že ho správce daně nezákonně a opakovaně vyzýval k podání daňových přiznání,
ačkoliv se reálná výměra nemovitosti nezměnila. Napadená rozhodnutí tak jsou i v rozporu
s daňovým řádem a ustanovením §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (bod V. stížnosti).
S ohledem na odborné stanovisko daňové poradkyně JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D. je třeba
dovodit nesprávnost výkladu správních orgánů a krajského soudu. Na předmětnou nemovitost
mělo být nahlíženo tak, že 2 místnosti o výměře 37,3 m2 - podlahová plocha nebytového
prostoru v obytném domě, měla být zdaněna jako prostor určený k podnikání a ostatní plocha
jako stavba určená k bydlení.
Finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti vyjádřilo tak, že ji považuje
za nedůvodnou a navrhlo, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel v podstatě nesměřuje
stížní námitky vůči závěrům krajského soudu, ale opět (obdobně jako v žalobě) vůči závěrům
správce daně. Pokud jde o vytýkané použití slova „adaptace“, které bylo užito ve stavebním
povolení i v kolaudačním rozhodnutí, a které má stěžovatel za nezákonné, byl to v prvé řadě sám
stěžovatel, kdo použil uvedený termín poprvé. Městský úřad Uherský Brod vydal stavební
povolení odpovídající vznesenému návrhu stěžovatele na zahájení řízení - tedy vydal stavební
povolení na „adaptaci rodinného domu č. p. 518 na pozemku p. č. 640 v k.ú . Uherský Brod
na prodejnu elektroniky a reprografické techniky“. V kolaudačním rozhodnutí je pak již tato
nemovitost jednoznačně klasifikována jako „prodejna elektrotechniky a reprografické techniky“.
Rozsah užívání pro účely bydlení pak nevyplývá ani ze stavebně technické dokumentace. Naopak
tato dokumentace, a to zejména půdorys přízemí s legendou jasně svědčí tomu, že objekt byl
povolen a zkolaudován pouze jako prodejna. Stěžovatel sice dne 6. 2. 1996 požádal odbor
výstavby Městského úřadu v Uherském Brodě o opravu kolaudačního rozhodnutí na „prodejnu
elektrotechniky a reprografické techniky s obytnou částí“, tato žádost však byla zamítnuta
sdělením ze dne 27. 2. 1996, č. j. výst. 294/96. Při tom bylo stěžovateli sděleno, že byla povolena
stavba „adaptace rodinného domu na prodejnu elektrotechniky a reprografické techniky“
a nikoliv „adaptace rodinného domu na prodejnu elektrotechniky a reprografické techniky
s obytnou částí“. Ze závazného posudku okresního hygienika je zřejmé, že se jedná o celkovou
adaptaci rodinného domu na prodejnu, když v jeho odůvodnění se hovoří o 2 prodejních
místnostech, kanceláři, WC a skladu (o obytných místnostech zde není ani zmínka),
a že i kolaudační řízení bylo vedeno za účelem kolaudace prodejny. Nadto krajský soud ve svém
rozsudku dostatečně přesvědčivě rozvedl, jaký význam uvedenému slovu přiznává. Není
ani pravdou, že by stěžovatel v průběhu řízení navrhoval provedení místního šetření a předkládal
důkazy, jak nyní účelově tvrdí. Naopak, podle spisového materiálu se správcem daně
nespolupracoval, pochybnosti správce daně neodstranil, neumožnil mu provedení místního
šetření na uvedených nemovitostech a sám odmítal účast na daňových řízeních. Pokud jde
o listinu Ivo Bohmana, tak je zcela pochopitelné, že se v této hovoří o plynofikaci rodinného
domu. Je tomu tak proto, že tato listina pochází z roku 1993, avšak kolaudační rozhodnutí bylo
až ze dne 18. 1. 1996. Do této doby tak měla nemovitost po právu statut rodinného domu. Pokud
jde o odborné vyjádření Ing. Jaroslava Kašpárka, nutno konstatovat, že toto také používá termín
adaptace. Odvolací orgán se s tímto termínem neztotožňuje a své důvody řádně objasnil
v odůvodnění svého - žalobou napadeného rozhodnutí. Nepravdivé je pak i tvrzení stěžovatele,
že stavebník (stěžovatel) neobdržel vyjádření č. j. výst. 294/96 pocházející údajně z dne
27. 2. 1996. Je tomu tak proto, že toto vyjádření bylo podle dodejky obsažené ve spise stěžovateli
osobně doručeno dne 5. 3. 1996.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu,
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, že stěžovateli byla dne 15. 6. 2009 doručena výzva
správce daně ze dne 10. 6. 2009, č. j. 54844/09/338960703927, k podání daňového přiznání
k dani z nemovitostí za rok 2009. Současně byl stěžovatel toto výzvou poučen, že pokud výzvě
nevyhoví a přiznání ve stanovené lhůtě nepodá, může mu být daň z nemovitostí za rok 2009
stanovena za použití pomůcek, které má správce daně k dispozici nebo které si obstará.
Z předloženého správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel v mezidobí od doručení této výzvy
do vydání platebního výměru správce daně na dani z nemovitostí za rok 2009 (dále jen daň)
ze dne 6. 10. 2009, č. j. 77427/09/338960703927 (dále jen „platební výměr“), na tuto výzvu
reagoval a bylo jím podáno žádané daňové přiznání k této dani. Dne 6. 10. 2009 pak vydal
správce daně platební výměr, z jehož výroku vyplývá, že byl vydán podle pomůcek (§44 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků), tedy nikoliv na základě dokazování. Podané odvolání
stěžovatele pak žalovaný svým rozhodnutím ze dne 15. 1. 2010, č. j. 18547/09-140-7044389,
zamítl. Toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, která však byla
rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 – 37, zamítnuta. Právě
proti tomuto zamítavému rozsudku krajského soudu pak směřuje nyní Nejvyšším správním
soudem projednávaná kasační stížnost Ing. J. K.
Řízení před Nejvyšším správním soudem je podle ustanovení §109 s. ř. s., obdobně
jako řízení před krajskými soudy (§75 odst. 2 s. ř. s.), založeno na dispoziční zásadě.
Podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti;
to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán
důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo
je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je
rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. pak zakotvuje zásadu, podle níž kasační stížnost není
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
Pro právní posouzení projednávané věci je pak podstatné, že se krajský soud v této věci
zabýval přezkoumáním rozhodnutí žalovaného ve věci daně z nemovitostí, stanovené stěžovateli
podle §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků - tj. podle pomůcek, které měl správce daně
k dispozici. Tato skutečnost má za následek, že odvolací správní orgán zkoumá jen, zda byly
v projednávané věci splněny podmínky pro stanovení daně stěžovateli podle pomůcek, či nikoliv.
Je tomu tak proto, že pokud není daňové přiznání podáno (není zde tvrzení daňového subjektu,
které by mohlo být předmětem dokazování), je dokazování o výši této daně pojmově vyloučeno.
Uvedené má za následek, že daňový subjekt sám sebe zbavuje možnosti prokázat správnost
základu daně a daně. Tak tomu bylo i v tomto případě, když stěžovatel nereagoval na výzvu
správce daně ze dne 10. 6. 2009, daňové přiznání k dani z nemovitostí za rok 2009 u správce
daně nepodal, a to i přes výslovné poučení o možnosti správce daně stanovit mu daň
podle pomůcek, nebude-li na výzvu řádně a včas reagovat. Uvedené současně neznamená,
že by odvolací správní orgán nebyl povinen vypořádat se se všemi uplatněnými odvolacími
důvody, či že by správní soud nebyl povinen v odůvodnění svého rozhodnutí reagovat
na vznesené žalobní body (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1566/2008, či rozsudek ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či rozsudek ze dne 28. 6. 2007, č. j. 2 Afs 184/2006 - 123, oba dostupné
na www.nssoud.cz). Naopak tato skutečnost bez dalšího v podstatě předurčovala nejen věcný
rozsah žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, ale v podstatě také žalobu a rozhodnutí
krajského soudu o ní.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s ustanoveními §50 odst. 5 a §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků předurčilo v této věci
rozsah soudního přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a jemu
předcházejícího platebního výměru správce daně.
Ve světle uvedené zásady Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je podle ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná námitka kasační stížnosti, v níž stěžovatel vytýká krajskému
soudu, že pochybil, pokud nereflektoval a nezrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení
před správními orgány. Konkrétně pak pro to, že mu správce daně stanovil daň podle pomůcek,
toto své rozhodnutí nezdůvodnil, že jej správce daně opakovaně a nezákonně vyzýval k podání
daňového přiznání, že jsou napadená správní rozhodnutí v rozporu s ustanoveními §1 odst. 3,
§5 odst. 1, 2 a §8 odst. 1 daňového řádu (zákonem č. 280/2009 Sb.,), a v rozporu
s ustanoveními §31 odst. 2 a §2 zákona o správě daní a poplatků - viz. stížnostní důvody
obsažené v bodu V. a zčásti v bodu IV. kasační stížnosti. Je tomu tak proto, že tuto nyní nově
v kasační stížnosti uvedenou námitku mohl stěžovatel uplatnit již v řízení před krajským soudem.
Na nepřípustnosti uvedených výtek - stížnostních důvodů nic nemění ani okolnost, že v případě
poukazovaného a namítaného porušení daňového řádu - tj. zákona č. 280/2009 Sb., jde o právní
předpis podle kterého nebylo v této věci ani správními orgány postupováno. Tento předpis nebyl
totiž ke dni rozhodování žalovaného doposud účinný a ke dni rozhodnutí správce daně
ani platný. Rozhodná je tady ta okolnost, že tyto své „procesní výtky“ směřující proti postupu
správních orgánů v daňovém řízení stěžovatel neuplatnil již v řízení před správním orgánem
a následně před správním soudem. Právě zde bylo na místě, aby stěžovatel namítal, že v jeho věci
nebylo důvodu k tomu, aby mu správce daně stanovil daň za použití pomůcek bez součinnosti
s daňovým subjektem. Takto ovšem stěžovatel nepostupoval a uvedené výtky vznesl
až v mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu -
v kasační stížnosti. Uvedená skutečnost pak brání tomu, aby mohl Nejvyšší správní soud
posoudit v mezích těchto výtek zákonnost napadeného soudního rozhodnutí, jakož i vytýkané
vady řízení před správními orgány.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že správní orgány, ale i krajský soud
nehodnotily širší souvislosti daného případu, nevzaly v potaz poukazované důkazy - konkrétně
vyjádření Ing. Jaroslava Kašpárka ze dne 15. 9. 2003, návrhy stěžovatele na provedení místního
šetření, z něhož by vyplynul skutečný účel využívání předmětu daně, jakož i listinu od Ivana
Bohmana, revizního technika ze dne 29. 7. 2003, a nesprávně vyšly toliko ze stavebního povolení
ze dne 29. 5. 1992, č. j. VÝST. 706/92, a následného kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1996,
č. j. VÝST. 2425/94/96. Obdobně nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že správní orgány
dlouhodobě akceptují dělení provozních nákladů stěžovatele v poměru 1/3 pro podnikání a 2/3
pro bydlení.
Z předestřených výtek vyplývá, že stěžovatel ve své podstatě napadá rozsudek krajského
soudu nejen z důvodů, které ve své kasační stížnosti výslovně uvedl - tedy z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm.d) s. ř. s., tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu
(např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34
ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na
obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který
má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla svého předchůdce v judikatuře
Vrchního soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
sp. zn. 6 A 48/92, uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla
svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř.
s.)“. V souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku správního soudu nelze pominout ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl uveřejněn
pod č. 134/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž kasační soud vyslovil,
že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na
dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o
skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda
vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. V rozsudku ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34
(dostupný na www.nssoud.cz) pak vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, že je povinností
soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
rozhodných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen
prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak
o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak
správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti
na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by totiž soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o níž se opírá,
mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Uvedené premisy je nutno
přiměřeně vztáhnout i k obsahu správních (daňových) rozhodnutí. Za situace, kdy nebylo třeba
odůvodňovat platební výměry (srov. §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků), je to právě
rozhodnutí o odvolání (jeho odůvodnění), které v podstatě předurčuje možný rozsah správní
žaloby daňového subjektu.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný.
Z napadeného rozsudku krajského soudu je ve vztahu k poukazovaným důkazním
prostředkům a důkazním návrhům stěžovatele zřejmé, že správní soud tyto důkazní návrhy
stěžovatele nepominul. V této souvislosti je nutno konstatovat, že i zde stěžovatel vytýká soudu,
že se nevypořádal s navrženými důkazy, resp. nepřihlédl k tomu, že se žalovaný neměl vypořádat
s nyní uváděnými důkazními návrhy. Pokud však jde o poukazované důkazní návrhy - vyjádření
Ing. Jaroslava Kašpárka ze dne 15. 9. 2003, návrhy stěžovatele na provedení místního šetření,
z něhož by vyplynul skutečný účel využívání předmětu daně, je nutno konstatovat, že na tyto
skutečnosti stěžovatel ve své žalobě nikterak nepoukazoval. Poprvé tak učinil až v kasační
stížnosti. Proto již z povahy věci nemůže být tato výtka opodstatněná. Krajskému soudu nelze
totiž účinně vytýkat, že nereagoval na skutečnosti, které ani stěžovatel netvrdil ve své žalobě.
Pokud pak jde o dokumentaci k plynofikaci domu či uváděnou nesprávnou interpretaci
stavebního povolení ze dne 29. 5. 1992, č.j. výst 706/92, a následného kolaudačního rozhodnutí
ze dne 18. 1. 1996, č. j. výst. 2425/94/96, jakož i o tvrzení, že správce daně jinak bezezbytku
akceptuje dlouhodobé dělení provozních nákladů stěžovatele v poměru 1/3 pro podnikání a 2/3
pro bydlení, nutno konstatovat, že se k uváděným skutečnostem krajský soud dostatečně
a obsáhle vyslovil, rep. uvedl, z jakých důvodů nejde v projednávané věci o relevantní
skutečnosti. Výslovně při tom poukázal na to, že je třeba výlučně vyjít z toho, k jakému účelu byla
stavba zkolaudována. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v implicitně uplatněné výtce
o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel dále namítal, že správní orgány i krajský soud pochybily při vymezení předmětu
daně a nesprávně vyšly z toho, že v projednávané věci daně z nemovitostí je rozhodnou okolností
to, k jakému účelu byla nemovitost jako stavba zkolaudována.
Rozsudek krajského soudu není nezákonný.
Pokud krajský soud došel k závěru, že pro účely stanovení sazby daně z nemovitostí je
třeba vyjít apriori z uváděného rozhodnutí o kolaudaci a stavebního povolení, je tento jeho názor
zcela opodstatněný. Je tomu tak proto, že tato rozhodnutí jsou, jak pro správce daně,
tak i žalovaného předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že: „Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již
pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o
takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení“. Právě o tento případ šlo
i v projednávané věci. V návaznosti ke stavebnímu povolení ze dne 29. 5. 1992, č. j. výst. 706/92,
na adaptaci rodiného domu č. p. 518 na pozemku p. č. st 640 k.ú. Uherský Brod na „prodejnu
elektroniky a reprografické techniky firmy Antesat Trading“, bylo totiž vydáno kolaudační
rozhodnutí ze dne 18. 1. 1996, č. j. výst. 2425/94/96, jímž bylo „povoleno užívání prodejny
elektrotechniky a reprografické techniky č. p. 518 na pozemku p. č. st. 640 k.ú. Uherský Brod“,
a toto rozhodnutí bylo v právní moci. Uvedená skutečnost - existence pravomocného
kolaudačního rozhodnutí - brání správnímu orgánu i správnímu soudu dovozovat, že by stavba
mohla mít jiný účel použití (ať již právně či jen formálně), než takový, k němuž byla
zkolaudována. Chtěl-li by stěžovatel, aby jeho nemovitost (stavba) byla zdaňována jinak
(podle faktického stavu) - podle jiného účelu užívání, nic mu nebrání v tom, aby o takovou
změnu, splní-li současně i zákonné podmínky k tomuto užívání vyžadované, požádal příslušný
správní orgán.
V tomto směru neobstojí ani poukaz stěžovatele na správcem daně akceptovaný poměr
dělení provozních nákladů stěžovatele v poměru 1/3 pro podnikání a 2/3 pro bydlení.
Akceptovaný poměr k dělení nákladů a výnosů z této nemovitosti je totiž skutečností rozhodnou
jen na poli daně z příjmů stěžovatele. Ve věci daně z nemovitostí, resp. pro účely sazby této daně
jde o skutečnost nepodstatnou, jak ostatně přiléhavě konstatoval již krajský soud. Stěžovatelem
nyní v kasační stížnosti poukazované důkazy jsou proto pro právní posouzení věci nepodstatné.
Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani vyjádření Ing. Jaroslava Kašpárka ze dne
15. 9. 2003, ani odborné stanovisko daňové poradkyně JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D.,
či provedení místního šetření. Současně je třeba vyjít i z toho, že v projednávané věci byla daň
stěžovateli stanovena podle pomůcek, které měl správce daně k dispozici, tj. způsobem, kdy se
neprovádí dokazování. Již z tohoto důvodu je proto lichá námitka stěžovatele, že daňové řízení
v jeho věci bylo založeno na nedostatečném nebo nesprávném dokazování a hodnocení důkazů.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele
směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011, č. j. 29 Af 43/2010 - 37
(§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu