ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.79.2007:85
sp. zn. 7 Afs 79/2007 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. L. M.,
zastoupen JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Puchmajerova 8,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2007,
č. j. 22 Ca 195/2005 - 57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2007, č. j. 22 Ca 195/2005 - 57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2005, č. j. 5333/110/2005 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl podle ust. §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), s odkazem na §5, §23 a §24 zák ona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 2000 (dále jen „zákon o daních
z příjmů“) odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 11. 6. 2003,
č. j. 88953/03/388914/334, vydanému Finančním úřadem Ostrava I (dále jen „správce daně“),
kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2000, ve výši 939 088 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
který ji rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 22 Ca 195/2005 - 57, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že ve smyslu ust. §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů a ust. §31 odst. 9 daňového řádu spočívala důkazní povinnost
k prokázání výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve výši 3 008 000 Kč, uvedených
v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2000, na žalobci jakožto daňovém subjektu.
Žalobce měl od zahájení daňové kontroly dne 4. 4. 2002 až do vydání napadeného rozhodnutí
dne 25. 4. 2005 dostatečný časový prostor k tomu, aby vyhověl výzvám správce daně k prokázání
a doložení jím tvrzených skutečností. Žalobce přesto svou důkazní povinnost nesplnil
a rozporované údaje o nákladech na dosažení, zajištění a udržení příjmů neprokázal. Krajský soud
shledal, že správce daně postupoval zcela v souladu s ust. §23 zákona o dani z příjmů,
když základ daně podle citovaného ustanovení upravil. Správce daně rovněž důvodně nevyhověl
návrhu žalobce na výslech svědka Ing. V., když dospěl k závěru, že takový důkazní prostředek
není způsobilý k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti
žalobce. Ani krajský soud nevyhověl návrhu žalobce, aby dokazování ohledně nákladů
na dosažení, zajištění a udržení jeho příjmů v roce 2000 provedl na ústním jednáním
prostřednictvím žalobcem nově navržených listinných důkazů a výslechem tohoto svědka
i dalších osob. Krajský soud poukázal na to, že takový postup by byl v rozporu s ust. §75 odst. 1
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a připomněl, že správní soudnictví je založeno
na kasačním principu. Proto soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu posledního
stupně. Jedině tak může soud posoudit, zda správní orgán rozhodl vadně či nikoliv. Pokud
by soud ve správním soudnictvím prováděl dokazování namísto správních orgánů ve správním
řízení, nepřípustně by tím nahrazoval činnost orgánů státní správy a ve svých důsledcích
by nepřípustně zasahoval do moci výkonné.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jak žalovaný tak krajský soud vycházeli
z nedostatečně a neúplně zjištěného skutkového stavu a že rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Poukazuje zejména na to, že žalovaný ani krajský soud nevzali v úvahu
to, že již v průběhu roku 2004 předložil stěžovatel v rámci odvolacího řízení před žalovaným
celou řadu důkazních materiálů, a to smluv o postoupení pohledávek a písemných započtení,
které osvědčují jeho oprávnění uplatnit ve zdaňovacím období roku 2000 nákladové položky
ve formě odpisu pohledávek. Stěžovatel žalovanému i krajskému soudu vytýká, že předložené
důkazní materiály posoudili pouze okleštěně a jen jejich část. Zrekapituloval přitom obsah
předložených důkazních materiálů, přičemž uvedl, u kterých z nich došlo alespoň k dílčím
ověřením (jejichž výsledky však stejně nebyly žalovaným zohledněny), a které z nich žalovaný
zcela ignoroval. Za opomenutý důkaz považuje stěžovatel taktéž neprovedení navrženého důkazu
výslechem svědka Ing. V. Neprovedení listinných důkazů a výslechu navrženého svědka pociťuje
stěžovatel jako porušení jeho práva na spravedlivý a nestranný proces a je toho názoru, že
dokazování nebylo zákonným způsobem zaměřeno na zjištění objektivního skutkového stavu ve
věci jeho výnosů a nákladů ve zdaňovacím období roku 2000. Dále stěžovatel poukazuje na ust. §
77 odst. 2 s. ř. s., které zakládá nejen pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový
stav, ze kterého správní orgán vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a
hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu na
principech plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování
tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Daňový subjekt nese důkazní břemeno,
jehož neunesení jde k jeho tíži; to však není případ stěžovatele. V roce 2001 mu byla odcizena
účetní dokumentace za rok 2000, tudíž nebyl (nezaviněně) schopen doložit sporné nákladové
položky. Teprve v roce 2004 se mu podařilo předložit správci daně alespoň část listinných
důkazů, kterou se mu podařilo nashromáždit, a současně navrhl výslech Ing. V.,
který za odcizením účetních dokladů stěžovatele stojí. Z odůvodnění rozsudku není vůbec
zřejmé, zda stěžovatel předložil pouze nové důkazy, či zda šlo o žádost o provedení důkazů
již dříve předložených v odvolacím řízení před žalovaným. Krajský soud se podrobným rozborem
důkazních materiálů vůbec nezabýval, proto je jeho rozsudek v příslušné části nepřezkoumatelný
a nekonkrétní. Stěžovatel zde upozornil na zásadu volného hodnocení důkazů, která nespočívá
na ryze subjektivním základě, ale naopak úvahu o provedení či neprovedení důkazů a jejich
hodnocení musí soud navázat na to, co je pro rozhodnutí ve věci relevantní z hlediska hmotně
právních předpisů. Takovou aplikaci práva však napadený rozsudek krajského soudu neobsahuje
a neobsahuje ani úvahu, jak se s předloženým důkazním materiálem vypořádal žalovaný
v napadeném rozhodnutí. Povinností krajského soudu bylo přezkoumat napadené rozhodnutí
v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, tj. včetně toho, jak se žalovaný vypořádal
s předloženými důkazními materiály; této povinnosti krajský soud nedostál.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že většina námitek stěžovatele uplatněných
v kasační stížnosti nebyla součástí odvolání. Námitky stěžovatele žalovaný a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Správce daně, dle jeho názoru, postupoval
zcela v souladu s ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a ust. §31 odst. 9 daňového řádu.
Žalovaný uvádí, že s předloženými důkazními materiály se vypořádal mimo jiné v rámci odpovědí
na výzvy k součinnosti v souladu s ust. §34 daňového řádu. Ze stěžovatelem předložených
dokladů a z dokladů opatřených správcem daně nebylo možno učinit závěr, který by ovlivnil výši
dodatečně vyměřené daně za zdaňovací období roku 2000, neboť předložené doklady se týkaly
jiného zdaňovacího období. S námitkou stěžovatele, že nebyl vyslechnut navržený svědek,
se žalovaný vypořádal již v řízení o odvolání, když svědka odmítl vyslechnout a řádně svůj postup
odůvodnil. Důkaz výslechem svědka nebyl proveden, jelikož stěžovatel neprokázal v odvolacím
řízení, jak by mohla svědecká výpověď souviset s chybějícími doklady nebo s uplatněnými
náklady. Zejména bylo zjištěno, že ve věci vyšetřování odcizení firemní dokumentace stěžovatele
se nepodařilo Policii České republiky zjistit skutečnosti, které by opravňovaly zahájení trestního
stíhání vůči konkrétní osobě. Žalovaný považuje stěžovatelův postup v rámci kasační stížnosti
(navrhování výslechu svědků) za nesprávný a je toho názoru, že je nutno vycházet ze skutkového
stavu, který tu byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ust. §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnosti je především namítána nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
pokud jde o stěžovatelem rozporovaný závěr žalovaného, dle kterého neunesl v rámci daňového
řízení své důkazní břemeno; za nepřezkoumatelný považuje stěžovatel též postoj soudu
k důkazům navrženým v rámci soudního řízení. Stěžovatel tedy namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů; vymezení těchto případů je Nejvyšším
správním soudem bohatě judikováno, zmínit lze např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS), ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS), či rozsudek ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (dostupný na www.nssoud.cz). Obecně lze říci, že rozsudek krajského
soudu by byl nepřezkoumatelný, pokud by z něj nebylo seznatelné, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěrů o skutkovém stavu, z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci uplatněnou v žalobě, jaké skutečnosti vzal
za podklad při zjišťování skutkového stavu věci a konečně proč takto zjištěný skutkový stav
subsumoval pod konkrétní právní normu. Soud se s argumentací uplatněnou v žalobě nemůže
vypořádat pouze tak, že ji bez dalšího jako nesprávnou odmítne, lež musí uvést, v čem konkrétně
její nesprávnost spočívá. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek
krajského soudu byl touto vadou zatížen. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých důvodů
považoval skutková východiska o něž se opírá rozhodnutí žalovaného za dostatečná; uvedl též,
proč stěžovatelem navrhované důkazy sám neprovedl. Bez ohledu na to, zda závěry, k nimž
v této souvislosti došel jsou správné (o tom bude pojednáno dále) lze tedy k této stížní námitce
uzavřít, že krajský soud se s žalobní argumentací vypořádal dostatečným a srozumitelným
způsobem a jeho rozhodnutí tedy není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací stěžovatele namítající existenci
kasačních důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (soudem nesprávně
aprobovaný nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení před daňovými orgány) a §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (procesní vada v řízení před krajským soudem, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé). Výše popsanou stížní argumentaci k těmto kasačním bodům lze shrnout
tak, že jde v zásadě o posouzení dostatečnosti skutkových zjištění v daňovém řízení,
jakož i zhodnocení, zda skutkový stav zjištěný daňovými orgány mohl a měl být doplněn v řízení
před krajským soudem.
Pro posouzení důvodnosti těchto námitek je především nutno stručně zrekapitulovat
dosud provedené dokazování. V průběhu daňového řízení (tedy v rámci daňové kontroly
a v odvolacím řízení před žalovaným) měl stěžovatel dostatek prostoru k prokázání skutečností,
které správce daně (potažmo žalovaný) považovali za sporné; stěžovatel byl k předložení
či označení důkazních prostředků na podporu svých tvrzení opakovaně vyzýván,
přičemž z jednotlivých výzev je zřejmé, že mu okruh sporných skutečností byl znám. Jediné
doklady, které stěžovatel daňovým orgánům doložil, byly dva seznamy smluvních ujednání s blíže
specifikovanými subjekty, včetně neautorizovaných fotokopií těchto dokladů (podání učiněná
u žalovaného dne 22. 6. 2004 a 28. 6. 2004, tedy více jak dva roky od zahájení daňové kontroly
a více jak jeden rok od jejího ukončení) a dále část účetního deníku za zdaňovací období roku
2002 (první a poslední list), doručená správci daně dne 19. 8. 2004. Tyto listiny jsou založeny
na č. l. 60, 61 a 72 správního spisu. Na základě listin prvně zmiňovaných správce daně oslovil
některé ze společností, které měly být kontrahenty jednotlivých smluv, s žádostí o předložení
originálů těchto listin, spolu s případnými přílohami (č. l. 62 - 71 správního spisu). Zde je nutno
upozornit, že osloveny nebyly všechny subjekty figurující na listinách předložených stěžovatelem
(konkrétně obec Holčíkovice, Pozemní stavitelství Ostrava, s. p. v likvidaci a DREVONA, š. p.
v likvidácii), přičemž z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není seznatelné, proč tak správce
daně neučinil. Ve vztahu ke všem stěžovatelem předloženým důkazním prostředkům nicméně
žalovaný uzavřel, že „z odvolatelem předložených dokladů, stejně tak z dokladů opatřených správcem daně
v souvislosti s §34 odst. 4 ZSDP o součinnosti v daňovém řízení nelze učinit závěr, který by ovlivnil výši
dodatečně vyměřené daně za rok 2000 (...) neboť předložené doklady se týkají jiného, než kontrolovaného
zdaňovacího období“. V následně podané žalobě stěžovatel namítl, že v daňovém řízení nebyly
provedeny důkazy osvědčující oprávněnost jím uplatněných nákladových položek k dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, přičemž výslovně poukázal na neprovedený
výslech Ing. V. (zde stěžovatel navrhl, aby výslech byl proveden soudem); stěžovatel též avizoval,
že předloží další písemné doklady, které by měly být krajským soudem taktéž provedeny. Na
nařízeném jednání dne 16. 5. 2007 stěžovatel předložil soudu celkem pět souborů listin. Prvním je
účetní deník za zdaňovací období roku 2000, obsahující celkem 691 na sebe navazujících položek.
Další čtyři soubory jsou tvořeny daňovými přiznáními stěžovatele k dani z přidané hodnoty za
jednotlivá čtvrtletí roku 2000, doprovázená řadou dalších listinných podkladů. Krajský soud
všechny navrhované důkazy odmítl provést s tím, že takovému postupu brání ustanovení §75
odst. 1 s. ř. s.
K uvedenému je především nutno uvést, že odmítl-li krajský soud provedení stěžovatelem
navrhovaných důkazů s odkazem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jde o postup nesprávný.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z pohledu dokazování tedy toto ustanovení
vylučuje pouze provádění těch důkazů, které by se vztahovaly ke skutečnostem, které nastaly
až poté, kdy ve věci bylo vydáno konečné správní rozhodnutí. S odkazem na toto ustanovení tedy
nelze odmítnout provedení důkazů, které sice dokud nebyly provedeny, avšak mají osvědčit
skutkový stav, který tu byl v době rozhodování odvolacího správního orgánu. Opačný výklad
by fakticky vedl k obsoletnosti ustanovení §77 s. ř. s., upravujícího dokazování před soudem.
Dle odstavce druhého tohoto ustanovení v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené
důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém
rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce
se v rámci řízení před krajským soudem může domáhat provedení dosud neprovedených důkazů,
mají-li prokázat rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování správního orgánu. Sluší
v této souvislosti zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 33/2006 – 99 (publikovaný pod č. 1275/2007 Sb. NSS) dle kterého „ ustanovení
§77 odst. 2 věty první s. ř. s. je faktickou transpozicí požadavku tzv. ´plné jurisdikce´ coby atributu práva
na spravedlivý proces. Soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl
správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek
závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkově či (procesně) právní deficity, může
reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám.
V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již předtím správním
orgánem, nebo provede důkazy jím dosud neprovedené, hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu tak, aby
došlo k jejich vzájemnému skloubení a provázání s důkazy provedenými a zhodnocenými správním orgánem
a soud a nadále vychází ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu
s důsledky předvídanými v §78 odst. 5 a 6 s. ř. s.“. Kromě uvedeného pochopitelně platí,
že rozhodnutí, které z navržených důkazů provede a které nikoli, je výlučně na úvaze soudu
(§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit
(viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný
pod č. 618/2005 Sb. NSS).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že krajský soud byl oprávněn provedení navrhovaných
důkazů odmítnout, nemohl tak však učinit s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s. Jde tedy z jeho strany
mimo jakoukoli pochybnost o procesní pochybení a zbývá tak posoudit, zda jde
o pochybení natolik závažné, aby vyvolalo nezákonnost následně vydaného rozsudku
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Z obsahu stěžovatelem předložených listin je především zřejmé, že nejde o listiny
pro potřeby dokazování zjevně irelevantní, tedy listiny, které by již prima vista nemohly mít
pro zjištění skutkového stavu věci žádný význam. Pouze v případě listin zjevně irelevantních
by mohla být překlenuta absence jinak nutné věcné úvahy soudu, proč tyto listiny považuje
pro potřeby dokazování za nadbytečné; tato úvaha zde – s ohledem na (chybný) ryze procesní
důvod odmítnutí dokazování – chybí. Dále nejde o důkazní prostředky, které by byly
(odpovídajícím způsobem) osvědčeny jako důkaz již dříve v daňovém řízení, popř. důkazní
prostředky správním orgánem takto neosvědčené, s odůvodněním takového postupu. Pokud
by totiž krajský soud postup daňových orgánů v případě těchto důkazních prostředků označil
na jiném místě za správný (a tento závěr řádně odůvodnil), samotná skutečnost, že jejich
provedení v řízení soudním nesprávně odmítl s odkazem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.,
by na zákonnost přezkoumávaného rozsudku nemohla mít vliv. Na tomto místě sluší
poznamenat, že jedinou výjimkou je stěžovatelem navrhovaná svědecká výpověď Ing. V.,
kde krajský soud v odůvodnění rozsudku vyložil, proč, ve shodě s žalovaným, považuje
provedení tohoto důkazu za zcela nadbytečné. Dle názoru Nejvyššího správního soudu by
předmětné pochybení soudu prvé instance nemělo vliv na zákonnost jeho rozsudku též tehdy,
pokud by stěžovatel navrhoval provedení důkazů, které mohly být již provedeny v rámci
správního řízení, avšak stěžovatel jejich provedení nenavrhl, a to přesto, že mu v takovém
postupu nic nebránilo a nešlo přitom o důkazní prostředky, jejichž význam pro projednávanou
věc (při respektování principu vigilantibus iura) měl a mohl rozumně předpokládat. Současně
by se muselo jednat o dokazování natolik rozsáhlé, že by jeho provedením fakticky došlo
k přenesení těžiště dokazování ze správního orgánu na soud (k tomu srov. již zmiňovaný
rozsudek publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS). Posouzení, zda v případě stěžovatelem
navržených důkazů jde o popsaný případ svévolně neuplatněného důkazního prostředku v rámci
správního řízení, jehož provedení před soudem by atakovalo kasační povahu soudního řízení,
je však opět primárně věcí krajského soudu. Pokud se krajský soud (byť i v jiné souvislosti
a na jiném místě rozsudku) těmito otázkami vůbec nezabýval, nemůže být tato úvaha nahrazena
úvahou Nejvyššího správního soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé,
že krajský soud se tímto aspektem věci vůbec nezabýval.
S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že výhrady stěžovatele ke způsobu,
jakým krajský soud přistoupil k jeho důkazním návrhům, jsou z větší části oprávněné.
Stěžovatelem předložený účetní deník (z něhož bylo v rámci daňového řízení předloženo toliko
torzo) a čtyři složky listin, uvozené vždy daňovými přiznáními k dani z přidané hodnoty,
lze považovat za důkazní prostředky, u nichž nelze bez dalšího vyloučit jejich použitelnost
pro potřeby dokazování, ať již v řízení daňovém, kde (jak již bylo opakovaně uvedeno) uplatněny
nebyly, či v řízení soudním. Vlastní posouzení, zda tyto listiny skutečně obsahují pro potřeby
zjištění skutkového stavu věci relevantní skutečnosti, stejně jako zjištění důvodů, proč nebyly
předloženy stěžovatelem již v rámci daňového řízení (tedy zda nejde o výše již nastíněný případ
svévolného přesouvání provádění dokazování zásadního významu na soud), však musí být v prvé
řadě předmětem posouzení krajského soudu. Teprve na základě tohoto zhodnocení bude možné
uvážit, zda mají být (z důvodů výše uvedených) tyto důkazní návrhy odmítnuty či nikoli;
v posledně zmiňovaném případě může krajský soud tyto důkazy provést sám, popř. (jednalo-li
by se o dokazování rozsáhlejší) by bylo na místě rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. Jak však již bylo uvedeno, toto hodnocení
a následný postup je plně v kompetenci krajského soudu a zdejší soud v rámci řízení o kasační
stížnosti není oprávněn jeho postup jakkoli předjímat.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že pochybení krajského soudu,
který bez dalšího odmítl provést některé ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, je závažnou
procesní vadou, která je způsobilá vyvolat nezákonnost vydaného rozsudku. Je tedy naplněn
kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyššímu správnímu soudu
proto nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení
(§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu