ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.109.2015:31
sp. zn. 7 As 109/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. O., zastoupen
JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Trnková 1864/22, Praha 4, proti žalované:
Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, zastoupena JUDr. Ivo
Fajmonem, advokátem se sídlem Ječná ul. 243/39a, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 3 Ad 11/2012 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Martina Hádka, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná Bezpečnostní informační služba domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 3 Ad 11/2012 – 73, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí ředitele žalované ze dne 9. 7. 2012, č. j. 155-16/2012-BIS-1, a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
kancléře žalované ze dne 5. 1. 2012, č. j. 9-3/2012-BIS-6, o propuštění žalobce ze služebního
poměru dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). Důvod
pro propuštění ze služebního poměru dle citovaného ustanovení měl žalobce naplnit tím,
že si měl v období roků 2007 až 2011 přisvojit část finančních prostředků, které mu byly svěřeny
na nákup pohonných hmot do služebních vozidel.
Městský soud při svém rozhodování vyšel mimo jiné z rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby pro jednání, pro které byl
propuštěn ze služebního poměru. Předložení tohoto rozsudku v průběhu řízení neshledal jako
rozšíření žaloby s tím, že k němu musel přihlédnout. Žalobce byl propuštěn za jednání,
které trestní soud pravomocně shledal neprokázaným. Rozpor mezi těmito rozhodnutími
lze odstranit pouze zrušením rozhodnutí žalované. Jinou situací by bylo například, kdyby trestní
soud konstatoval „pouhou“ procesní nepoužitelnost usvědčujících důkazních prostředků
nebo zánik trestnosti. Pak by se správnímu soudu nabízelo širší spektrum možností,
jak se vypořádat s rozporem.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti a v jejím rozšíření namítla, že v žalobě byl uveden toliko
jeden žalobní bod, v němž žalobce tvrdil, že oprávnění posoudit, zda došlo k jednání,
které má znaky trestného činu, je oprávněn pouze orgán činný v trestním řízení. Je nelogické,
aby měl služební funkcionář zcela jasno, že jednání má znaky trestného činu, když orgány činné
v trestním řízení ani po devíti měsících nerozhodly o zahájení trestního stíhání, a to za stavu
opakovaného prodlužování lhůty k prověření věci. Naproti tomu soudem shledaný žalobní bod
není žalobním bodem ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Formulaci o pochybené důkazní
situaci soud vytrhnul z kontextu žaloby. Jedná se o větu z části II. žaloby, která označuje
napadená rozhodnutí a skutečnosti uvedené v odvolání. Navíc samotné slovní spojení „pochybná
důkazní situace“ bez jakékoliv bližší specifikace nemá vypovídací hodnotu o tom, zda chybí
nějaké důkazy a jaké, či zda důkazy sloužící pro podklad rozhodnutí jsou nepodstatné a proč.
Dokonce ani vyjádření k vlastnímu jednání žalobce nepodává, takže nelze učinit závěr,
že by napadl skutkové otázky. Jeho námitky mířily do právního posouzení věci. Vzhledem
k tomu, že trestní rozsudek předložil soudu až po lhůtě pro podání žaloby, byly skutkové námitky
uplatněny opožděně a soud k nim neměl přihlížet. Soud se měl zabývat pouze námitkou mířící
do právního posouzení, přičemž měl vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle
které je úprava v ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. autonomní, kterou nelze vázat
na výsledky trestního, přestupkového či kázeňského řízení. Z rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 4 As 58/2006-94 nevyplývá, že by byl správní soud vázán rozhodnutím soudu o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, při posuzování toho, zda byly naplněny důvody
pro propuštění dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 316/2003 Sb. Rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru nepředstavuje rozhodnutí o deliktu trestněprávní povahy. Služební orgán
hodnotil jednání toliko v rozsahu porušení služebních povinností bez ohledu na trestněprávní
dopady jednání. Propuštění ze služebního poměru nepředstavuje ani sankci dostatečně závažnou,
aby zakládala „trestní“ kvalifikaci činu. Rozhodnutí je zcela nezávislé na výsledcích trestního
řízení. Propuštění ze služebního poměru nemůže představovat překážku ne bis in idem ve vztahu
k současně vedenému trestnímu stíhání pro týž skutek. Nejde ani o kázeňský trest. Propouštěcí
důvody dle písmen a), b) a d) ust. §42 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. je třeba odlišit. Formulaci
obsaženou v písmenu d) nelze vykládat tak, že služební funkcionář ve svém rozhodnutí
konstatuje, že trestný čin byl spáchán. Není ani nutné, aby bylo následně rozhodnutí služebního
funkcionáře potvrzeno odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Zprošťující rozsudek též není
nutně závazný ani pro správní soud. Není jasné, proč městský soud své možnosti, kdy se může
vypořádat s rozporem mezi oběma rozhodnutími, omezil pouze na případy, kdy skutková zjištění
trestního soudu byla ovlivněna procesními pravidly specifickými pro trestní řízení. Buďto může
správní rozhodnutí obstát vedle rozhodnutí trestního, nebo nemůže. Pouze v druhém případě
se uplatní první věta ust. §52 odst. 2 s. ř. s. Je možné, že v téže věci budou zjištění správního
orgánu odlišná od těch, z nichž vycházel trestní soud. Městský soud měl proto otázku,
zda jednání má znaky trestného činu, posoudit samostatně, stejně jako otázku, zda vůbec
k jednání došlo. Propuštění ze služebního poměru má pouze zajistit výkon služby mravně
bezúhonnými osobami. Lze také odkázat na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 164/97,
II. ÚS 136/06 a IV. ÚS 553/02, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
sp. zn. 8 Tdo 116/2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 53/2005 - 83. Závěrem
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek považuje za zákonný a správný,
a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka předně namítá, že městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil
z důvodu, který byl uplatněn po uplynutí zákonné lhůty. Tato námitka není důvodná.
Podle ust. §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Podle ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí.
Citovaná ustanovení jsou projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu. Meze soudního přezkumu zásadně stanoví žalobce ve své
žalobě (k možným výjimkám viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, č. 2288/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ). Ust. §71 odst. 2 s. ř. s. zároveň stanoví
koncentraci řízení, tedy nutnost koncentrovat důvody pro zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí do určitého časového okamžiku. Pokud tedy žalobce uplatní žalobní bod
až po zákonné lhůtě a nejedná se zároveň o skutečnost, ke které by měl soud přihlížet z úřední
povinnosti, nemohou být takto uplatněné námitky důvodem pro zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí. Je nicméně nutno rozlišovat mezi situací, kdy žalobce po uplynutí lhůty dle ust. §71
odst. 2 věty třetí s. ř. s. uplatní zcela nový žalobní bod, a kdy toliko rozvede již řádně uplatněný
žalobní bod. Pouhé rozvedení žalobního bodu nelze považovat za porušení ust. §71
odst. 2 s. ř. s., a soud se s takto nově uplatněnými úvahami musí taktéž vypořádat – nejedná
se o porušení dispoziční zásady vyjádřené v ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
Podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí být ze žalobních bodů patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné.
Při posuzování toho, zda žaloba obsahuje žalobní body ve smyslu citovaného ustanovení, je třeba
vycházet z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS), z něhož se podává, že „[s]myslem uvedení žalobních
bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě
zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným –
nicméně srozumitelným a jednoznačným - vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti
nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí
zabývat.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tímto rozsudkem potvrdil i právní názor,
vyjádřený v rozsudku tohoto soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dle kterého
„[z]a žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého
důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto – ve prospěch žalobce extenzívním – výkladem pojmu žalobního bodu
lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění
nemůže být totiž vykládána tak, že pro žalobce vytváří překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom,
co ze svých námitek proti žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit
a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho,
co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty
účastníků řízení a rychlost řízení.“
Žalobce v podané žalobě uvedl, že „byl propuštěn ze služebního poměru předčasně, bez existence
právního důvodu a za pochybné důkazní situace.“ Ve zbytku žaloby pak argumentuje především
ve prospěch závěru, že správní orgány měly vyčkat na rozhodnutí trestního soudu o jeho jednání,
které bylo také důvodem pro vydání správních rozhodnutí v této věci.
Není pochyb o tom, že uvedená citace je velice stručnou a obecnou námitkou. Nejvyšší
správní soud má nicméně ve shodě s městským soudem za to, že se jedná o dostatečně
srozumitelné vyjádření názoru žalobce, že důkazy pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí
nebyly postačující. Takovéto vyjádření je nutno považovat za žalobní bod ve smyslu shora
citované judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Jestliže by zůstalo tvrzení
žalobce pouze v této obecné rovině, postačovalo by pochopitelně pro jeho vypořádání ze strany
městského soudu učinění velmi stručné úvahy, zda považuje důkazy provedené správního orgány
za postačující. Ve chvíli, kdy však byl městskému soudu předložen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 52 T 122/2013, nabylo tím uvedené obecnější žalobní
tvrzení zcela konkrétních obrysů. Městskému soudu byl totiž předložen konkrétní důkaz
prokazující, že důkazní situace v řízení před správními orgány skutečně nebyla postačující
pro učinění závěru o naplnění důvodu pro propuštění ze služebního poměru dle ust. §42 odst. 1
písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.
Představovalo-li uvedené žalobní tvrzení žalobní bod, je nutno dát městskému soudu
za pravdu taktéž v tom, že na předložení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 nebylo možné
nahlížet jako na rozšíření žaloby o nový žalobní bod. Jednalo se toliko o předložení důkazu,
prokazujícího řádně uplatněný žalobní bod. Žalobce tedy nepostupoval v rozporu s ust. §71
odst. 2 větou třetí s. ř. s. a městský soud nijak nepřekročil meze soudního přezkumu dané
mu ust. §75 odst. 2 větou první s. ř. s.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nebyl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 vázán a měl si sám posoudit splnění podmínek dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb.
Podle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. příslušník musí být propuštěn,
jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky
trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.
Předně je potřeba uvést, že stěžovatelka v souvislosti s touto námitkou uplatnila spoustu
dílčích argumentů a úvah, s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. V případě propuštění
příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb., skutečně nejde o sankci „trestního“ charakteru. Tato sankce není formálně
označena jako trest a ani materiálně nemá povahu „trestu“. Neplní totiž represivní funkci,
nýbrž je výlučně opatřením, které má zaručit řádné fungování bezpečnostního sboru
(k posuzování „trestního“ charakteru sankcí srov. rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věcech 5100/71;
5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72, Engel a další proti Nizozemsku, dostupný
na http://hudoc.echr.coe.int). Neuplatní se zde tedy zásada ne bis in idem ve smyslu pravidla
zakotveného v čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikována ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) nebo čl. 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod (publikována usnesením předsednictva České národní
rady č. 2/1993 Sb.).
Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že řízení
o propuštění ze služebního poměru dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., a trestní
řízení týkající se téhož jednání příslušníka bezpečnostního sboru, jsou autonomní. Zákon
č. 361/2003 Sb. neváže rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru na existenci
pravomocného rozsudku trestního soudu o spáchání trestného činu. Naplnění zákonných
podmínek posuzuje služební funkcionář zcela samostatně, včetně otázky, zda jednání příslušníka
naplňuje znaky trestného činu. Skutečně přitom není nutné, aby byly jeho úvahy následně
potvrzeny odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Stejně tak ani zprošťující rozsudek nutně
nemusí znamenat automaticky závěr o nezákonnosti propuštění ze služebního poměru (srov. také
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 - 94, nebo ze dne
3. 8. 2006, č. j. 6 As 53/2005 - 83).
V čem však nelze se stěžovatelkou souhlasit je posouzení dopadu rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 52 T 122/2013, na tuto konkrétní věc.
Předně je nutno poukázat na ust. §52 odst. 2 větu první s. ř. s., podle něhož je soud
vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal,
jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 - 94, citované ustanovení je speciálním k ust. §75 odst. 1 s. ř. s.
a představuje legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud proto nesmí odmítnout provést důkaz
rozhodnutím, ze kterého je povinen vycházet, jen z toho důvodu, že toto rozhodnutí bylo vydáno
až po právní moci žalobou napadeného rozhodnutí. Konkrétně v dané věci uzavřel: „Je-li však
v trestní věci či ve věci přestupku vydáno rozhodnutí, ze kterého plyne, že nelze prokázat, že se policista dopustil
jednání, pro které byl propuštěn, musí soud svým rozhodnutím odstranit rozpor mezi přezkoumávaným
rozhodnutím a rozhodnutím, kterým je vázán, případně, z něhož vychází.“ S těmito závěry se Nejvyšší
správní soud v nyní projednávané věci ztotožňuje. Správní soud musí při přezkumu rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru z důvodu dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb. přihlédnout ke zprošťujícímu rozsudku trestního soudu týkajícímu se téhož
jednání příslušníka bezpečnostního sboru a odstranit rozpor mezi těmito rozhodnutími.
K odstranění rozporu nutně nemusí dojít zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru. Konkrétní dopad se odvíjí zejména od důvodů zproštění obžaloby a od porovnání
zjištěného skutkového stavu v obou řízeních (skutková zjištění totiž mohou být odlišná).
Kupříkladu dospěje-li trestní soud k závěru, že se skutek nestal, není trestným činem
nebo jej nespáchala daná osoba, je výsledek přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru prakticky předurčen. Správní soud v takovém případě musí přistoupit ke zrušení tohoto
rozhodnutí. Na druhou stranu zproštění obžaloby z důvodu, že pachatel není trestně odpovědný
pro nepříčetnost, nemá na rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru žádný dopad. Takový
rozsudek se totiž nijak nedotýká otázky, zda se příslušník bezpečnostního sboru dopustil jednání,
které naplňuje znaky trestného činu, jak požaduje ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb.
V případě zproštění obžaloby z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal
nebo že jej spáchala daná osoba, je nutno dále zkoumat, zda se důkazní situace před správním
orgánem lišila či nikoliv. Pokud by správní orgán vycházel z týchž důkazů, musel by správní soud
nutně v rámci vázanosti rozsudkem trestního soudu konstatovat ekvivalentní nedostatky
ve skutkových zjištěních správního orgánu. V případě, že by však důkazní situace byla jiná, musel
by sám autonomně posoudit, zda jsou podklady postačující pro učinění závěru o tom,
že se příslušník bezpečnostního sboru dopustil jednání vykazujícího znaky trestného činu.
Přihlédnul by při tom také k závěrům trestního soudu.
V projednávané věci byl žalobce zproštěn obžaloby z toho důvodu, že nebylo prokázáno,
že by se skutek, v němž je spatřován také důvod pro propuštění žalobce ze služebního poměru,
vůbec stal. Správní orgány přitom ve svých rozhodnutích vycházely výlučně z kopií listiny
pořízených právě z trestního spisu. Pokud tytéž listiny shledal trestní soud ve svém zprošťujícím
rozsudku nepostačujícími pro učinění závěru o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil,
musel nutně také městský soud s ohledem na tento rozsudek učinit závěr, že ani v daném
správním řízení nebyly opatřeny dostatečné podklady pro učinění závěru o tom, že žalobce
naplnil důvod dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.
Tyto závěry nemůže vyvracet ani usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 553/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka poukazovala.
Podle něj „[p]ropuštění ze služebního poměru ve smyslu podřazení skutkových okolností §40 odst. 1 písm. d)
zákona o BIS je totiž zákonným důvodem, který nachází své uplatnění zcela vně (pro stejný skutek vedeného)
trestního řízení. Není od jeho výsledku odvislý a na druhé straně nemá ve vztahu k němu ani žádnou
(předurčující) právní relevanci popírající presumpci neviny, jak se domnívá stěžovatel. Jiná situace by pochopitelně
nastala, jak konstatovaly ve shodě se zákonem v dané věci rozhodující orgány veřejné moci, v případě propuštění
ze služebního poměru na základě důvodů uvedených v §40 odst. 1 písm. f) a §40 odst. 2 písm. b) zákona
o BIS.“ Tyto úvahy Ústavního soudu v obecné rovině podporují správnost závěrů o autonomním
posuzování důvodů pro propuštění ze služebního poměru a pro shledání trestní odpovědnosti
za spáchání trestného činu. Tuto autonomii však nelze rozšiřovat až k závěru, že trestní rozsudek
není vůbec směrodatný pro správní soud přezkoumávající zákonnost rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru z důvodu dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. Navíc
je nutno poznamenat, že Ústavní soud zde rozhodoval za podstatně odlišného právního stavu.
Podle ust. §40 odst. 1 písm. d) zákona o Bezpečnostní informační službě, ve znění účinném
do 28. 2. 2006, bylo totiž důvodem pro propuštění ze služebního poměru „pouhé“ porušení
služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Na rozdíl od ust. §42
odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. toto ustanovení nevyžadovalo, aby dané jednání zároveň
naplňovalo znaky trestného činu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce zastoupený na základě plné moci
advokátem měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem. Tyto
náklady určil Nejvyšší správní soud v zákonné výši, ačkoliv je žalobce vyčíslil nižší částkou.
Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
v hodnotě 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)]
a v náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, která činí
714 Kč. Jelikož má žalobce právo na náhradu těchto nákladů vůči stěžovatelce, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě
nákladů řízení částku 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu