ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.114.2015:36
sp. zn. 7 As 114/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Nejvyšší
státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad,
se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ENVA s. r. o.,
se sídlem Školní 535, Křenovice, zastoupená Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem
Údolní 33, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232 byla
zamítnuta žaloba podaná nejvyšším státním zástupcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu (dále jen „účastník řízení“) ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 13668-9/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence č. 111017903
na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické elektrárně „FVE Křenovice“.
V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatele a dospěl
k závěru, že je aktivně legitimován k podání žaloby, a to bez ohledu na charakter a obsah
jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů. Závěr o důvodnosti podané žaloby by měl být
podle krajského soudu založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla
zpochybněna či vyvrácena zjištění účastníka řízení, jež učinil z obsahu správního spisu a jež
se stala základem pro udělení licence. Napadené správní rozhodnutí by mělo být zrušeno
až v případě takových zjištění, která např. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány
činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů, že byl spáchán trestný čin, a která
zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace,
kdy nápravu nemohl sám realizovat. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí mohou být
také jiná obdobně významná zjištění indikující důvodné pochybnosti, že toto rozhodnutí nemělo
být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že jejich splnění
je zamlženo natolik významně, že učiněná zjištění nemohou opravňovat krajský soud k závěru,
že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost vydaného rozhodnutí. Krajský
soud poukázal na to, že podstatou uplatňování veřejné moci musí být kromě jiného také princip
dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 7 As 21/2010 a ze dne 22. 7. 2011,
sp. zn. 7 As 26/2011 a nález Ústavního soud ze dne 9. 10. 2003. sp. zn. IV. ÚS 150/01.
Dále se krajský soud zabýval žalobní námitkou týkající se pravosti revizní zprávy
vyhotovené J. K., která byla poprvé uplatněna ve stěžovatelových podáních doručených
krajskému soudu dne 14. 1. 2015 a 13. 2. 2015 a poté u jednání dne 23. 4. 2015. Tato námitka se
podle krajského soudu zcela míjí s uplatněnými žalobními body. Stěžovatel totiž v žalobě žádné
tvrzení ve vztahu k pravosti revizní zprávy neuvedl, a to ani v nejobecnějších rysech. Ve vztahu
k revizní zprávě v žalobě namítal pouze to, že postrádá údaje o provedeném měření a zahrnuje
jen hodnocení výsledků měření, že nehodnotí veškeré instalace energetického zařízení, neboť se
nevztahuje k instalacím VN a že je v ní zmiňováno, že venkovní prostory představují prostředí
zvláště nebezpečné, k čemuž osoba zúčastněná na řízení nepředložila stanovisko Technické
inspekce České republiky. Přestože stěžovatel měl podezření ohledně pravosti revizní zprávy
zřejmě až v průběhu roku 2014 a toto by nemělo zůstat nepovšimnuto, žádné závěry ohledně
nich nemůže krajský soud učinit, pokud nebyly důvodem pro podání žaloby ve veřejném zájmu a
nebyly ve lhůtě pro její podání ani okrajově zmíněny. Tyto stěžovatelem dodatečně zjištěné
pochybnosti by se měly promítnout v dalším jeho postupu mimo řízení o žalobě. V případě
žaloby podávané podle ust. §65 s. ř. s. se uplatní pravidla podle ust. §71 odst. 1 písm. d) a odst. 2
a §75 odst. 2 s. ř. s., která vyjadřují zásadu dispoziční a koncentrační, jež mají zabránit žalobci,
aby měnil skutkovou a právní argumentaci. V případě žaloby podávané podle ust. §66 odst. 2 s. ř.
s. pak tyto zásady míří především k dodržení právní jistoty ostatních osob. Napadené rozhodnutí
o udělení licence nabylo právní moci dne 21. 12. 2010 a lhůta pro podání žaloby, příp. pro její
rozšíření o další žalobní body uplynula, s ohledem na ust. §72 odst. 2 s. ř. s., dne 21. 12. 2013.
Jestliže tedy otázka pravosti revizní zprávy nebyla předmětem žádného ze žalobních bodů,
krajský soud se námitkou směřující proti její pravosti nemohl pro její opožděnost zabývat. Tvrdil-
li stěžovatel, že otázku pravosti revizní zprávy lze podřadit pod žalobní bod týkající se absence
měření v revizní zprávě, krajský soud tento názor nesdílel, protože jde o dvě zcela samostatné
otázky se zcela odlišnou skutkovou i právní argumentací.
K jednotlivým žalobním bodům krajský soud poukázal na to, že předmětem přezkumu
je rozhodnutí o udělení licence, nikoli rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést
energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení nahlížel Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008, ve kterém zdůraznil, že předmětem
licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v řízení o udělení licence mělo být doloženo stanovisko
Technické inspekce České republiky, a pokud tomu tak nebylo, nebyly splněny technické
předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti a licence neměla být udělena.
Podle krajského soudu z ust. §5 odst. 3 , §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) a §9 písm. a) vyhlášky
č. 426/2005 Sb. vyplývá, že posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení
energetického zařízení do provozu, a s tím související doložení všech závazných stanovisek,
není předmětem licenčního řízení. Z citovaných ustanovení s tím, že zákonodárce výslovně
zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by žadatel o licenci
měl nutně dokládat stanovisko Technické inspekce České republiky. Splnění technických
předpokladů je povinen doložit rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění
revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce. V rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci
sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního řízení a rozhodnutí
o udělení licence tak, že toto rozhodnutí nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu
a nadále ho provozovat. Aniž by krajský soud musel provádět dokazování vyjádřením Technické
inspekce České republiky, jak navrhoval stěžovatel, dospěl k závěru, že účastníku řízení nebylo
prokázáno splnění technických předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti. V této
otázce tedy posoudil krajský soud žalobu jako nedůvodnou.
Dále se krajský soud zabýval žalobním tvrzením, že revizní zpráva postrádá údaje
o provedeném měření a zahrnuje pouze hodnocení jeho výsledků a že z ní nelze zjistit, jak revizní
technik dospěl ke svému závěru. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 1982, sp. zn. 1 Tz 13/82 a ze dne 1. 11. 1972, sp. zn. 11 To 36/72. Podle
krajského soudu jsou její náležitosti uvedeny v příloze 2 bod 6 vyhlášky č. 73/2010 Sb. a i když se
jedná o výčet demonstrativní, ze žádného právního předpisu neplyne povinnost uvést do revizní
zprávy jiné náležitosti. Neuvedení údajů o měření tak není nedostatkem, který by měl za následek
nesplnění technických předpokladů pro udělení licence. Nebylo proto třeba dokazovat ani
„obvyklým postupem“ revizních techniků, ani normami, podle nichž tito technici postupují.
Odkazoval-li stěžovatel na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze přehlédnout, že ani
jedno z nich se nevyjadřuje k náležitostem revizní zprávy elektrických technických zařízení a obě
se týkají obsahové stránky revizních zpráv pro jejich použití jako důkazu pro trestní řízení. Takže
ve vztahu k dané věci jde podle krajského soudu o zcela lichou argumentaci.
Dále stěžovatel tvrdil, že revizní zpráva nehodnotí veškeré instalace energetického
zařízení, neboť se vztahuje pouze k instalacím NN a nikoli VN, a že tedy účastník řízení nemohl
dovodit, že osoba zúčastněná na řízení doložila splnění technických předpokladů k zajištění
licencované činnosti. Ani v této otázce nedal krajský soud stěžovateli za pravdu,
neboť požadavek na revizi elektrické instalace VN části systému ze žádného právního předpisu
neplyne. Navíc nejde ani o požadavek rozumně dovoditelný. Smyslem doložení splnění
technických předpokladů pro udělení licence je, že žadatel disponuje konkrétním energetickým
zařízením, které lze bezpečně a spolehlivě využívat. Výrobnou elektřiny je podle ust. §2 odst. 2
písm. a) bod 20 energetického zákona energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie
na elektřinu zahrnující všechna nezbytná zařízení. Ve vztahu k výrobně elektřiny se pro účely
licenčního řízení předkládá revizní zpráva podle ust. §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona
a §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. VN částí, tedy přípojkou do stanice vysokého napětí, je přitom
podle ust. §2 odst. 2 písm. a) bod 3 energetického zákona zařízení, které začíná odbočením
od spínacích prvků nebo přípojnic v elektrické stanici a mimo ni odbočením od vedení přenosové
nebo distribuční soustavy a je určeno k připojení odběrného elektrického zařízení. Tato přípojka
tedy není zařízením využívaným k výrobě elektřiny, a ani jeho součástí. Je totiž vymezována
samostatně a od zařízení k výrobě elektřiny odlišně. Doložila-li osoba zúčastněná na řízení revizní
zprávu k NN části fotovoltaické elektrárny, nebylo důvodu trvat na doložení obdobné revize
pro přípojku k VN části. Je přitom nerozhodné, že kolaudační souhlas Městského úřadu
ve Slavkově u Brna ze dne 6. 12. 2010, č. j. SÚ/20326-10/5593-2010/Sv vymezoval
fotovoltaickou elektrárnu tak, že její součástí je i přípojka VN a trafostanice. Požadavky
na doložení listin podle energetického zákona nemohou být bez výslovné zákonné, nebo aspoň
podzákonné, opory směšovány s požadavky na doložení listin ke kolaudačnímu souhlasu. Proto
nebylo třeba dokazovat ani okolnostmi údajného doručení druhé a třetí zprávy o výchozí revizi
(ze dne 1. 12. 2010 a 7. 12. 2010) účastníku řízení, ani jejich obsahem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V úvodu kasační stížnosti zdůraznil,
že podnikání v energetice patří mezi případy, kdy energetický zákon výslovně váže provozování
činnosti na autoritativní souhlas státu, který může být vydán jen za předpokladu striktního splnění
stanovených podmínek. Licence v energetice není pouhým živnostenským oprávněním bez vazby
na hmotný substrát činnosti. Jinak by ust. §5 odst. 3 energetického zákona nemělo smysl.
Licence je sice povolením k podnikání a nikoli k provozu, ale jeho předpokladem je doložení
existence bezpečného a provozuschopného energetického zařízení. Získání licence do konce roku
2010 mělo pro žadatele zásadní význam, neboť to mělo vliv na výši čerpané podpory. Krajský
soud v napadeném rozsudku vycházel ze základní úvahy, že závěr o důvodnosti žaloby podané
podle ust. §66 odst. 2 s. ř. s. by měl být založen na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné
míře byla zpochybněna nebo vyvrácena zjištění účastníka řízení, jež byla základem pro vyhovění
žádosti o udělení licence. Závěry, k nimž dospěl krajský soud nejsou podle stěžovatele správné,
a proto rozsudek napadá z důvodu nezákonnosti spočívající na nesprávném posouzení právní
otázky. Požadavek krajského soudu na doložení důkazů z jiných řízení není důvodný, pokud lze
již na základě listin obsažených ve správním spisu dospět k závěru, že skutková stránka věci
nebyla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zásad legality, přiměřenosti
a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů, neboť správní orgán, nevyplývá-li ze zákona
něco jiného, má ve smyslu ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ust. §2
správního řádu. S uvedeným koresponduje i úprava v ust. §76 odst. 1 s. ř. s., která umožňuje
v nejzávažnějších případech vad správního řízení, tj. včetně vad ve vztahu ke zjištění skutkového
stavu, rozhodnout o žalobě i bez jednání. Vztáhnuto na předmětnou věc, v žalobě bylo mimo jiné
tvrzeno, že revizní zpráva předložená v licenčním řízení nedovoluje posoudit, že v ní učiněné
závěry odpovídají provedeným měřením, proto ji nelze ve smyslu ust. §50 odst. 4 správního řádu
řádně hodnotit. Tudíž nemůže být důkazním prostředkem způsobilým řádně objasnit skutkový
stav. Podle stěžovatele tedy nebyl ve smyslu ust. §3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Bez ohledu na výše uvedené a bez ohledu na nesprávný názor
krajského soudu stěžovatel zdůraznil, že v řízení o žalobě navrhl listinné důkazy, které krajský
soud zamítl. Za nesprávný označil stěžovatel závěr krajského soudu, že napadené rozhodnutí
by mohl zrušit jen tehdy, pokud by jej zjištění nemohla opravňovat k závěru, že byla dána dobrá
víra žadatele ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Protože žaloba podle ust. §66
odst. 2 s. ř. s. je podávaná v závažném veřejném zájmu, může se dotknout i dobré víry jednotlivce
v zájmu dobré víry všech, kteří mohou být nerespektováním zákonných postupů orgánu veřejné
moci ohroženi nebo poškozeni. Dobrá víra jednotlivce nesmí být silnější než dobré víry všech,
kdo tím mohou být přímo nebo nepřímo poškozeni nebo na dlouhou dobu poškozováni.
V konkrétním případě nelze chápat dobrou víru osoby zúčastněné na řízení tak dalece,
že by vyhovovala i případům, kdy by předložila neúplné nebo nepravdivé podklady s výslovným
návrhem, aby na jejich základě byla licence udělena.
Nespřisvědčil-li krajský soud námitkám, že revizní zpráva J. K. předložená v licenčním
řízení neobstojí, neboť postrádá údaje o provedeném měření a nehodnotí veškeré elektrické
instalace energetického zařízení, jedná se podle stěžovatele o nesprávný závěr. Jestliže se krajský
soud odmítl otázkou pravosti zprávy o revizi zabývat s odůvodněním, že tato otázka nebyla
předmětem žádného ze žalobních bodů, založil v tomto ohledu své rozhodnutí na nesprávném
posouzení právní otázky a současně zatížil řízení před soudem vadou, která mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Na jednu stranu sice uznal, že revizní zpráva byla
předmětem žalobního bodu, ale jen pokud jde o otázku, že postrádá údaje o provedeném měření
a nehodnotí veškeré instalace energetického zařízení, ale na druhou stranu se otázkou jejího
padělání odmítl zabývat, ačkoli v žalobním bodu bylo výslovně namítáno, že předložená revizní
zpráva nemůže být důkazním prostředkem způsobilým řádně objasnit skutkový stav, neboť
nedovoluje posoudit, že v ní učiněné závěry odpovídají provedeným měřením. Stěžovatel tedy
zpochybňoval průkazní schopnost revizní zprávy objasnit skutkový stav, když nastíněným
způsobem zpochybnil její náležitosti. Falsum představuje totální neexistenci náležitostí, totiž
simulaci revizní zprávy. Existuje-li důkaz, že v licenčním řízení byla předložena vymyšlená revizní
zpráva, pak tento důkaz vylučuje, že by taková listina mohla mít náležitosti revizní zprávy. Právě
okolnost, že J. K. revizní zprávu nevyhotovil, vysvětluje a dokládá, proč neobsahuje naměřené
hodnoty podstatné z hlediska sledování stavu bezpečnosti zařízení a proč z ní nelze zjistit, kde
revize končí, resp. zda jejím předmětem je část energetického zařízení i za měniči až k
trafostanici. Stěžovatel má tedy za to, že žalobní bod tak, jak byl uplatněn v žalobě, postačuje k
tomu, aby mohla být posuzována validita revizní zprávy jako takové, resp. její pravost. S
uvedeným názorem koresponduje i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, z něhož vyplývá, že smyslem uvedení žalobních bodů je
jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k
podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným, nicméně
srozumitelným a jednoznačným, vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti
nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má
soud věcí zabývat. Dále stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89 a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 7 Afs 100/2006 - 103, z nichž
vyplývá, že v řízení o žalobě lze provést nový důkaz, může-li jím být prokázána skutkově sporná
skutečnost, z níž při svém rozhodování vycházel správní orgán. Důvodem pro neakceptování
návrhu na provedení důkazu může být pouze to, že tvrzení, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Pokud tedy stěžovatel navrhl
doplnit dokazování dodatečně opatřeným vyjádřením J. K. a záznamem o jím podaném
vysvětlení a pokud krajský soud tyto důkazní návrhy zamítl, ačkoli směřovaly k prokázání
žalobního bodu, zatížil řízení podstatnou vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí o
věci samé. Podle stěžovatele jsou zde i další důvody, pro které nelze otázku pravosti revizní
zprávy pominout. Měl-li krajský soud hodnotit revizní zprávu v rozsahu žalobních bodů, nemohl
se vyhnout hodnocení základních otázek, které se týkají její podstaty a existence. Existuje-li
pochybnost, zda důkaz předložený ve správním řízení není falsem, nemůže soud takovou otázku
pominout, neboť falsum nemá žádnou průkazní hodnotu, vyjma toho, že usvědčuje sebe sama z
nepravosti. Vybudoval-li i přesto krajský soud své rozhodnutí na hodnocení takového důkazu,
aniž by vzal v potaz, zda může mít nějakou vypovídací hodnotu, pak zatížil řízení podstatnou
vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud nemohl
přehlédnout simulaci revizní zprávy i z toho důvodu, že byl povinen z úřední povinnosti
posuzovat otázku absolutní neplatnosti právních úkonů, k nimž se váže napadené správní
rozhodnutí (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 Afs
157/2004 - 70). V tomto ohledu zmínil stěžovatel také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. US 1169/07, z něhož se podává, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska
hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze. Vztáhnuto na
předmětnou věc, opírá-li se rozhodnutí o udělení licence o absolutně neplatnou revizní zprávu, a
tato okolnost vyšla v řízení najevo, nemohl krajský soud tuto okolnost pominout s tím, že nebyla
předmětem žalobních bodů. K tomu, zda lze revizní zprávu považovat za právní úkon, stěžovatel
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 29 Cdo 677/2011, z něhož se
podává, že právním úkonem ve smyslu ust. §34 o. z. je i projev vůle, jímž dlužník plní závazek
svému věřiteli. Provedení revize je soukromoprávním úkonem, který má základ ve smlouvě o
kontrolní činnosti podle ust. §591 a násl. obch. zák. Nevyhotovil-li revizní technik revizní
zprávu, je taková zpráva simulovaným právním úkonem, tedy absolutně neplatným právním
úkonem podle ust. §39 o. z. K takové zprávě pak soud nepřihlédne. Tedy i z tohoto důvodu
zatížil krajský soud řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud rovněž podle stěžovatele pochybil, když nepřisvědčil jeho žalobní námitce,
že revizní zprávu nelze ve smyslu ust. §50 odst. 4 správního řádu řádně hodnotit a že nemůže
být důkazním prostředkem způsobilým objasnit skutkový stav, tedy že při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost. Krajský soud přitom napadený rozsudek založil i na nesprávném
posouzení právní otázky, pokud dovodil, že pro účely licenčního řízení nelze dovozovat,
že by skutková zjištění ohledně naměřených hodnot, k nimž dospěl revizní technik, a způsob,
jak k nim dospěl, mohla být předmětem jakéhokoli ověřování účastníkem řízení. Závěr
o perfektnosti revizní zprávy učinil krajský soud za situace, kdy stěžovatel tvrdil a předložil
k důkazu listiny, že ji revizní technik nevyhotovil, a že je tedy falsem. Pokud jde o náležitosti
revizní zprávy, krajský soud správně odkázal na přílohu 2 bod 6 vyhlášky č. 73/2010 Sb., nicméně
přehlédl, že podle písm. e) citovaného ustanovení má revize obsahovat „i další údaje z hlediska stavu
bezpečnosti zařízení“. Tento bod podle stěžovatele zahrnuje právě požadavek na uvedení výsledků
prohlídky, zkoušek a naměřené hodnoty. Tento požadavek plně koresponduje i s českými
technickými normami. To se podává nepřímo z normy ČSN 33 1500, ve znění změna Z3,
bod 6.1. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
když zamítl provést důkaz citovanou normou. Za nesprávný označil stěžovatel i závěr krajského
soudu, že pro účely licenčního řízení lze stěží dovozovat, že by skutková zjištění ohledně
naměřených hodnot, k nimž dospěl revizní technik, a způsob, jak k nim dospěl, měla a mohla být
předmětem jakéhokoli ověřování účastníkem řízení. Účastník řízení nebyl zbaven povinnosti
objasnit skutkový stav, tedy bezpečnostní a technické podmínky, jestliže z dosavadních podkladů
vyplynulo, že nemohou skutkový stav řádně objasnit. Ochrana života a zdraví není zajištěna
formálním obstaráním předepsaných podkladů, ale faktickým stavem vylučujícím ohrožení
bezpečnosti. Revizní zpráva je svou povahou především zprávou kontrolní a pojmovým znakem
každé takové zprávy je popis zjištěného skutkového stavu. Trpí-li neúplností či neurčitostí
v rozsahu, který zamlžuje skutkový stav, nemůže splňovat zákonem stanovený předpoklad
důkazního prostředku. V nepolední řadě stěžovatel zmínil, že absence údajů o provedeném
měření měla také ten význam, že zamlžila, zda z pohledu bezpečnosti jsou hodnoceny veškeré
instalace energetického zařízení. Lze tedy shrnout, že neobsahuje-li revizní zpráva konkrétní údaje
o provedeném měření, tedy základní náležitosti revizní zprávy, a není-li v důsledku uvedeného
ani zřejmé, zda se revize vztahovala na celé energetické zařízení, nelze předloženou revizní zprávu
ve smyslu ust. §50 odst. 4 správního řádu hodnotit a považovat za důkazní prostředek způsobilý
řádně objasnit skutkový stav.
Pro zodpovězení otázky, na jaká zařízení má být v licenčním řízení předkládána revizní
zpráva, je podstatné, co je oním energetickým zařízením, které má sloužit k výkonu licencované
činnosti. Vzhledem k tomu, že licencovanou činností je výroba elektřiny, jedná se o posouzení,
co tvoří výrobnu elektřiny. Výklad tohoto pojmu je obsažen v ust. §2 odst. 2 písm. a) bod 20
energetického zákona. Z citovaného ustanovení lze dovodit, že výrobnu elektřiny nemohou tvořit
jen fotovoltaické panely. Z pohledu NN části lze považovat za výrobnu teprve vzájemné
propojení fotovoltaických panelů, měničů, rozvodných skříní DC, rozvodných skříní AC,
kabelových tras DC a AC. Z pohledu bezpečnosti podléhá revizi spojení fotovoltaických panelů
do řetězců, připojení měničů, rozvodových skříní, uložení, zapojení DC a AC kabelů,
neboť až na základě jejich propojení lze hovořit o funkčním celku výrobny. Složitější situace
je ve vztahu k dalším navazujícím zařízením. Z kolaudačního souhlasu Městského úřadu
ve Slavkově ze dne 6. 12. 2010, č. j. SÚ/20326-10/5593-2010/Sv a smlouvy o dílo ze dne
3. 9. 2010 vyplývá, že stavba fotovoltaické elektrárny zahrnuje i trafostanici a přípojku VN.
Ve vztahu k přípojce VN lze podle stěžovatele ve shodě s krajským soudem dospět k závěru,
že výrobnu ve smyslu ust. §2 odst. 2 písm. a) bod 3 energetického zákona netvoří a podléhá
samostatnému režimu. Pokud jde o trafostanici, ta se nachází v provozovně fotovoltaické
elektrárny. Z dostupných informací nevyplývá, že by trafostanice měla být zařízením distribuční,
natož přenosové, soustavy. Podle listin předložených v licenčním řízení je trafostanice nezbytným
zařízením výrobny. Proto byl žadatel o licenci povinen doložit, že energetické zařízení i v této
části odpovídá právním předpisům a technickým normám.
Krajský soud nepřisvědčil žalobním námitkám týkajících se nesplnění technických
předpokladů pro udělení licence, a to nedoložení odborného a závazného stanoviska Technické
inspekce ČR. Přitom jak z revizní zprávy, tak z projektové dokumentace pro stavební povolení
a její technické zprávy vypracované Ing. I. M., a nepřímo i z vyjádření Státního úřadu inspekce
práce, oblastní inspektorát inspekce práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, ze dne
15. 7. 2010, č. j. 4541/9.432/10/15.7, vyplývalo, že venkovní prostory představují prostředí
zvlášť nebezpečné. Mají-li venkovní prostory povahu prostoru zvlášť nebezpečného, jednalo
se podle stěžovatele ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb., o vyhrazené zařízení třídy
I. skupiny B a k jeho uvedení do provozu bylo nutné stanovisko Technické inspekce
České republiky. Nebylo-li takové stanovisko předloženo, nelze dovodit, že byly splněny
technické předpoklady ve smyslu ust. §5 odst. 3 energetického zákona. Krajský soud dále podle
stěžovatele pochybil, když nesprávně posoudil, že v licenčním řízení je z hlediska splnění
technických předpokladů nerozhodné, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. příslušné
energetické zařízení spadá, a že žadatel o licenci není povinen dokládat bezpečnost energetického
zařízení stanoviskem Technické inspekce České republiky v případech, kdy je vyhrazeným
zařízením I. třídy ve smyslu citové vyhlášky. Ve vztahu ke stanovisku Technické inspekce
České republiky odkázal stěžovatel na ust. §5 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném
do 31. 12. 2010, ust. §6c odst. 1 písm. a) a §7b odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 174/1968 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů a vyhlášku č. 73/2010 Sb., protože v nich jsou stanoveny podmínky
kladené na vyhrazená technická zařízení, pokud jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění,
montáž, opravy, provoz, prohlídky, revize, zkoušky a provozní dokumentaci. Vyhláška
č. 426/2005 Sb. sice podmínky kladené na vyhrazená technická zařízení nestanovuje, nicméně
uvádí, kterými listinami lze dokládat v řízení o udělení licence technické předpoklady.
Opřel-li krajský soud své právní úvahy s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 8 As 18/2008, mimo jiné o to, že rozhodnutí o udělení licence
nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu, to ale nicméně podle stěžovatele
neznamená, že by v licenčním řízení neměly být splněny předpoklady, které zákon k udělení
licence vyžaduje. Je-li vyžadováno, aby energetické zařízení odpovídalo právním předpisům
a normám, pak musí být v licenčním řízení řádně doložena existence bezpečného
a provozuschopného energetického zařízení. Formulace „Zařízení třídy I. lze uvést do provozu
jen na základě odborného a závazného stanoviska organizace státního odborného dozoru“ obsažená v bodě 3
přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb. nijak nevybočuje z účelu revizí jako takových, neboť vždy
se jimi kontroluje a osvědčuje stav zařízení z hlediska bezpečnosti, má-li být uvedeno do provozu.
Obdobné formulace užívá i norma ČSN 33 1500 ve vztahu k výchozí revizi. S uvedeným
koresponduje i výroková část jak revizních zpráv, tak stanovisek Technické inspekce
České republiky, neboť vždy vyznívají v závěr, zda je zařízení schopno bezpečného provozu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti k úvodnímu shrnutí důvodů
uvedla, že již v řízení před krajským soudem poukazovala na spornost legitimity podané žaloby,
protože k jejímu podání dal stěžovateli podnět účastník řízení. Ze soudního řízení se tak zcela
vytratil základní princip kontradiktornosti, který by měl platit i v žalobách podle ust. §66 s. ř. s.
Závažný veřejný zájem na podání žaloby nemohl být odůvodněn ani tím, že osoba zúčastněná
na řízení jako žadatel „zatížil řízení neúplností podkladů.“ Pokud by osoba zúčastněná na řízení
nepředložila k žádosti všechny potřebné podklady, měl účastník řízení učinit kroky k odstranění
tvrzených pochybení tak, aby mohl rozhodnout na základě skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Jestliže tak neučinil, nelze dodatečně dovozovat existenci závažného
veřejného zájmu. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou legitimního očekávání a zásadou
ochrany práv nabytých v dobré víře adresátem dotčeného správního rozhodnutí. Zrušením
rozhodnutí o licenci by totiž pravděpodobně došlo k pozbytí práva podnikat v tomto odvětví
v tom rozsahu, v jakém toto právo osoba zúčastněná na řízení nabyla v době vydání rozhodnutí
o udělení licence, tedy včetně práva na čerpání podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Změnu postoje státu k veřejné podpoře OZE nelze spravedlivě přičítat k tíži osoby zúčastněné
na řízení a prolamovat její právní jistotu spočívající ohledně jejích veřejných subjektivních práv
nabytých v dobré víře ve správnost napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelova tvrzení
se snaží vzbudit dojem, že provozovatelé fotovoltaických elektráren se účelově snažili získat
licenci k výrobě elektřiny do konce roku 2010, aby mohli „parazitovat“ na veřejných financích.
Taková výčitka je mylná. Osoba zúčastněná na řízení považuje podanou žalobu od samého
počátku za účelovou a nereprezentující závažný veřejný zájem podle ust. §66 s. ř. s.
Osoba zúčastněná na řízení se zcela ztotožnila s právním názorem krajského soudu,
že otázka pravosti revizní zprávy byla nastolena poprvé až stěžovatelovým podáním doručeným
krajskému soudu dne 14. 1. 2015 a zcela se míjí s uplatněnými žalobními body. Tudíž bylo nutné
považovat ji za nepřípustné novum, jímž nebylo možné se věcně zabývat. Lhůta pro rozšíření
žalobních bodů totiž již předtím uplynula a zároveň tyto nové skutečnosti nebylo možné
považovat za upřesnění či doplnění uplatněných žalobních bodů. Stěžovatel směřoval svoji
námitku o nezpůsobilosti revizní zprávy jako důkazu pouze k absenci údajů o měření. Zpochybnil
sice náležitosti revizní zprávy (její úplnost), nicméně ne její pravost. Dospěl-li krajský soud
k závěru, že na zpochybnění pravosti revizní zprávy nelze pohlížet jako na doplnění argumentace
k žalobním bodům, je tento názor smysluplný a v souladu se zákonem. Krajský soud nepochybil,
když k „absolutní neplatnosti“ revizní zprávy nepřihlédl. Navíc skutečnost, že revizní zprávu
nevyhotovil J. K., nebyla prokázána. Stěžovatel účelově vybral dva podklady (e-mailovou
komunikaci a úřední záznam o podání vysvětlení), nicméně existují další důkazy (podání
vysvětlení Ing. V. H. a Ing. L. Š.), které stěžovatel, ač je měl k dispozici, nepoužil. Navíc existuje
paralelní revizní zpráva vyhotovená revizním technikem L. L., která rovněž osvědčuje vyhovující
technický stav elektrických zařízení. Tato revizní zpráva však nebyla součástí správního spisu,
jelikož účastník řízení pravost revizní zprávy J. K. nezpochybnil a nevyzval osobu zúčastněnou na
řízení k doplnění podkladů k žádosti. Osoba zúčastněná na řízení navrhovala provedení
uvedených důkazů (úřední záznamy o podání vysvětlení Ing. V. H. a Ing. L. Š. a paralelní revizní
zprávu) při ústním jednání, ale krajský soud potřebu provádět tyto důkazy neshledal.
Namítal-li stěžovatel, že revizní zpráva neobsahuje údaje o provedeném měření, ale pouze
hodnocení výsledků měření, osoba zúčastněná na řízení se ztotožňuje s podrobnou argumentací
krajského soudu na str. 10 – 12 napadeného rozsudku. Obsahová náležitost revizní zprávy,
jak ji požaduje stěžovatel, ze žádného právního předpisu nevyplývá. Stěžovatel jen odkazuje
na technickou normu, která sama o sobě není obecně závazná, a tudíž jeho argumentace není
případná. Navíc je otázkou, zda měl účastník řízení vůbec v řízení o udělení licence kompetenci
zkoumat správnost naměřených hodnot a způsob, jakým revizní technik prováděl měření. Osoba
zúčastněná na řízení je toho názoru, že předloží-li žadatel o licenci revizní zprávu splňující
náležitosti stanovené právními předpisy, je bezpečnost energetických zařízení prokázána
a účastník řízení nemá zkoumat správnost skutkových zjištění či metody měření.
Pokud jde o další stížní námitku týkající se nesprávnosti závěru krajského soudu,
že v licenčním řízení nebylo třeba předkládat revizní zprávu k trafostanici, osoba zúčastněná
na řízení se ztotožnila s názorem krajského soudu, že i když byly do kolaudačního souhlasu
zahrnuty i VN přípojky a trafostanice, neznamená to, že mají být součásti revize pro účely řízení
o udělení licence. Krajský soud svůj názor logicky a řádně zdůvodnil. Navíc bylo-li třeba předložit
i revizní zprávy týkajících se dalších zařízení, měl účastník řízení osobu zúčastněnou na řízení
vyzvat k doplnění podkladů. Pokud tak nepostupoval, nelze jeho pasivitu klást k tíži osoby
zúčastněné na řízení, která byla v dobré víře, že předložené dokumenty plně postačují.
Opakuje-li stěžovatel v kasační stížnosti své tvrzení, že mělo být předloženo stanovisko
Technické inspekce České republiky, osoba zúčastněna na řízení se i v tomto ohledu ztotožnila
se závěrem krajského soudu, že požadavek na předložení takového stanoviska v řízení o udělení
licence nevyplývá ze žádného právního předpisu. Toto stanovisko je nutné v případech některých
zařízení, pokud se rozhoduje o jejich uvedení do provozu. Udělení licence k výrobě elektřiny
nezahrnuje povolení užívání stavby podle stavebního zákona. Protože řízení o udělení licence
a řízení o povolení užívání stavby jsou dvě samostatná řízení, jejich účel ani podklady, které jsou
v nich posuzovány, nelze zaměňovat.
Důvody explicitně uvedené stěžovatelem jak v žalobě, tak v kasační stížnosti se týkají
údajných pochybení při prokazování technických předpokladů. Požadavky, které stěžovatel uvedl,
z právních předpisů nevyplývají (doložení stanoviska Technické inspekce České republiky,
náležitosti revizní zprávy), resp. jedná se o skutečnosti, které by osoba zúčastněná na řízení
odstranila či doplnila, pokud by k tomu byla vyzvána (kontrolní revizní zpráva externího
revizního technika a zpráva o revizi trafostanice). S ohledem na výše uvedené skutečnosti osoba
zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Vzhledem
k jejímu specifickému postavení v řízení vedeném podle ust. §66 s. ř. s., kdy účastník řízení zcela
vzdal jakoukoliv obhajobu svého rozhodnutí a osoba zúčastněná na řízení se tak musela sama
bránit, má za to, že jsou dány důvody zvláštního zřetele, a proto požádala, aby jí byla přiznána
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 8.228 Kč.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněné na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti
poukázala na to, že již v řízení před krajským soudem namítala spornost legitimity podané žaloby,
Nejvyšší správní soud považuje za nutné alespoň stručně uvést, i když krajský soud se otázkou
aktivní legitimace stěžovatele podrobně zabýval, že stěžovatel je oprávněn podle ust. §66
odst. 2 s. ř. s. podat ve lhůtě stanovené v ust. §72 odst. 2 věta prvá s. ř. s. žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Úvaha, zda v
konkrétní věci existuje závažný veřejný zájem podání žaloby ve smyslu citovaného ustanovení, je
vyhrazena stěžovateli a nepodléhá přezkumu správními soudy (viz také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 - 70).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., a to kumulativně ke všem stížním bodům.
V prvním stížním bodu stěžovatel poukázal na to, že krajský soud sice uznal, že otázka
revizní zprávy byla předmětem žalobního bodu, ale jejím paděláním se odmítl zabývat, ačkoli
výslovně namítal, že revizní zpráva nemůže být důkazním prostředkem způsobilým řádně
objasnit skutkový stav, neboť nedovoluje posoudit, zda v ní vyslovené závěry odpovídají
provedeným měřením. Stěžovatel má tedy za to, že námitka týkající se revizní zprávy tak, jak byla
uplatněna v žalobě, postačuje k tomu, aby mohla být posuzována validita revizní zprávy jako
takové, resp. její pravost.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že otázka pravosti
revizní zprávy nebyla předmětem žádného ze žalobních bodů. Nelze totiž akceptovat
stěžovatelovu argumentaci, že „[J]e-li zde důkaz o tom, že v licenčním řízení byla
předložena vymyšlená revizní zpráva, pak tento důkaz so učasně vylučuje uzavřít,
že by taková listina mohla mít vůbec náležitosti revizní zprávy. Právě okolnost, že revizní zprávu
revizní technik nevyhotovil, vysvětluje a dokládá, proč v licenčním řízení předložená revizní zpráva neobsahuje
naměřené hodnoty podstatné z hlediska sledování stavu bezpečnosti zařízení (..), proč z revizní zprávy nelze
najisto postavit, kde (na jakých svorkách) revize končí.“ Jak správně uvedl krajský soud, námitka,
že revizní zpráva, která měla být vyhotovena J. K., byla falsem, nemohla být v žádném případě
uplatněna v žalobě podané dne 4. 12. 2013, protože informaci o této skutečnosti stěžovatel získal
až mnohem později, když první sdělení J. K., že předmětnou revizní zprávu nezpracoval, je
datováno až dne 18. 9. 2014. Stěžovatelův odkaz na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, z něhož vyplývá, že
smyslem uvedení žalobních bodů je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního
přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby, je v této souvislosti nepřípadný, protože
je v něm řešena otázka, jaká míra obecnosti je přípustná, aby byly naplněny znaky žalobního bodu
ve smyslu ust. §71odst. 1 písm. d) s. ř. s. a žaloba tak nemohla být pro nedostatek podmínek
řízení jako nepřípustná odmítnuta. Stěžovatel však žalobní bod týkající se revizní zprávy
dostatečně konkretizoval.
Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval otázkou zákonnosti postupu krajského soudu,
který odmítl doplnit dokazování navrženými důkazy o tvrzeném zfalšování revizní zprávy, ačkoliv
stěžovatel nemohl z objektivních důvodů námitku týkající se případného podvrhu revizní zprávy
v žalobě uplatnit.
Srovnatelnými situacemi se již Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně
zabýval. V této souvislosti lze např. poukázat na rozsudek ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, kdy krajský soud odmítl provést důkaz rozhodnutími vydanými více
než rok po podání žaloby s poukazem na ust. §75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
v řízení o kasační stížnosti posuzoval, zda krajský soud „měl při svém rozhodování zohlednit skutečnost,
že sankční rozhodnutí, ve kterém byl stěžovatel označen za původce závadného stavu, bylo v době rozhodování
již zrušeno.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud citoval ust. §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu a vyslovil, že „I přes uvedené znění zákona však může být aplikace této
zásady v praxi omezena. Z již dlouhodobé a konstantní judikatury Ústavního soudu se totiž podává,
že při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nemůže soud vycházet z právního stavu, který tu byl v době jeho
vydání, jestliže tato úprava byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro neústavnost. Tato ústavně konformní
interpretace ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. je již běžně reflektována i judikaturou soudů obecných, včetně
Nejvyššího správního soudu. (…) Došlo-li tedy v době po vydání napadeného správního rozhodnutí ke změně
právního stavu v důsledku zrušení právního předpisu Ústavním soudem pro neústavnost, není pochyb o tom,
že taková změna musí být (navzdory zcela jednoznačnému znění §75 odst. 1 s. ř. s.) zohledněna. Otázka,
zda lze v některých případech přihlédnout též ke změnám stavu skutkového, je soudní praxí prakticky neřešená.
Ústavní soud se nicméně i v těchto případech vyslovil tak, že tato možnost principiálně vyloučena není; musí jít
ovšem o případy výjimečné, kdy by, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, nebylo možné důslednou
aplikaci shora zmiňovaného ustanovení s. ř. s. z ústavně právního hlediska akceptovat (viz nález ze dne
2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03).“ Obdobně v rozsudku ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 9 Afs 28/2011 - 181 byla řešena situace, kdy žaloba byla podána v lednu 2007 a teprve dne
31. 5. 2010 byl vydán rozsudek zrušující podkladové správní rozhodnutí. Také v této věci řešil
Nejvyšší správní soud spornou otázku, zda krajský soud byl povinen přihlédnout i k těm
skutečnostem, které se týkaly existence exekučního titulu a nastaly až v průběhu řízení o žalobě.
V odůvodnění tohoto rozsudku k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „[P]okud stěžovatelka
v průběhu žalobního řízení zpochybnila existenci exekučního titulu poukazem na závěry obsažené v rozsudcích
krajského soudu a Nejvyššího správního soudu označených shora, nadto v situaci, kdy zde existuje zcela zřejmá
závislost (odvozenost) vydaných exekučních příkazů na exekučním titulu, pak krajský soud pochybil, pokud
se v odůvodnění vydaného rozhodnutí omezil toliko na konstatování, že při přezkumu správních rozhodnutí je
vázán skutkovým stavem, který zde byl v době rozhodování správních orgánů, a z tohoto důvodu nemůže přihlížet
k jakýmkoli rozhodnutím vydaným po ukončení správního řízení.“ Rovněž v rozsudku ze dne 15. 9.2011,
č. j. 4 Ads 35/2011 - 75 Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Lze tedy shrnout, že zrušení pravomocného
rozhodnutí orgánu sociální péče o přiznání dávky sociální péče za dobu do 31. 12. 2006, k němuž došlo
až po vydání rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi o odejmutí této dávky a o nepřiznání příspěvku
na živobytí, představuje výjimečný důvod pro prolomení zásady obsažené v §75 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. (…) Takto je přitom oprávněn postupovat i v případě, že zrušení rozhodnutí o přiznání dávky sociální
péče za dobu do 31. 12. 2006 nebylo ve lhůtě pro podání žaloby namítáno, jako tomu bylo i v nyní projednávané
věci, neboť závažnost argumentů pro připuštění možnosti přihlížet ke skutkovým a právním novotám odůvodňuje
i prolomení zásad koncentrační a dispoziční, které jsou obsaženy v §71 odst. 2 věty třetí a §75 odst. 2 věty
první s. ř. s.“
S ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která má oporu
i v rozhodnutích Ústavního soudu, podle níž je přípustné ve výjimečných případech přihlížet
ke skutkovým novotám, nelze odmítnout zabývat se stěžovatelovým tvrzením podpořeným
důkazními návrhy ohledně zfalšování revizní zprávy. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
nelze postup zvolený krajským soudem akceptovat. Podle ust. §3 odst. 3 energetického zákona
mohou v energetických odvětvích podnikat na území České republiky fyzické či právnické osoby
za podmínek stanovených tímto zákonem pouze na základě státního souhlasu, kterým je licence
udělená účastníkem řízení. Je tedy nesporné, že licence udělená osobě zúčastněné na řízení
účastníkem řízení měla povahu oprávnění, resp. státního souhlasu, k podnikatelské činnosti
v příslušném oboru energetiky, v daném případě k výrobě elektřiny. Licenci je možno udělit
jen jsou-li splněny podmínky stanovené v ust. §5 energetického zákona. Povinností účastníka
řízení jako žadatele o udělení licence bylo podle odst. 3 věta prvá citovaného ustanovení,
aby prokázal, že má technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Podle ust. §9
písm. a) vyhl. č. 426/2005 Sb. se technické předpoklady prokazují u nových energetických
zařízení mimo jiné dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce
(zpráva o revizi). Doklady prokazující finanční a technické předpoklady je žadatel o licenci podle
ust. §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona povinen připojit k žádosti o udělení licence. Podle
ust. §8 věty první energetického zákona rozhodne energetický regulační úřad o udělení licence
na základě splnění podmínek pro její udělení podle §5 citovaného zákona. V případě nesplnění
některé ze zákonem stanovených podmínek, by tak nebylo možné rozhodnout o udělení licence.
Protože revizní zpráva má v licenčním řízení nezastupitelný význam, nemohl krajský soud
odmítnout provést důkazy ke stěžovatelově argumentaci, že se nejedná o revizní zprávu
zpracovanou J. K., neboť se týkají stavu, který nepochybně existoval již v okamžiku rozhodování
účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že nebyla vyřešena otázka, zda revizní zpráva předložená v licenčním
řízení osobou zúčastněnou na řízení mohla být dokladem prokazujícím splnění požadavků
k zajištění bezpečnosti, je zatím bezpředmětné zabývat se stížními námitkami, zda revizní zpráva
má obsahovat konkrétní údaje o provedeném měření nebo zda je postačující hodnocení výsledků;
ve vztahu ke kterým zařízením má být revizní zpráva v licenčním řízení předkládána;
zda je trafostanice nezbytným zařízením výrobny, a p roto je žadatel o licenci povinen doložit,
že energetické zařízení i v této části instalace odpovídá právním předpisům a technickým
normám.
V dalším stížním bodu stěžovatel namítal, že vyplývalo-li z listinných důkazů, že venkovní
prostory mají povahu prostoru zvlášť nebezpečného, pak bylo nutné, aby v licenčním řízení bylo
předloženo stanovisko Technické inspekce České republiky.
S totožnou stížní námitkou stěžovatele, byť s poněkud modifikovanější argumentací,
se již Nejvyšší správní soud vypořádal v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 As 84/2015 - 37.
V jeho odůvodnění citoval ust. §5 odst. 3, §8 odst. 1 věta první energetického zákona a §9
vyhlášky č. 426/2005 Sb. s tím, že „Z výše uvedené právní úpravy týkající se prokázání technických
předpokladů pro udělení licence tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by v rámci licenčního
řízení měl žadatel odborným vyjádřením Technické inspekce ČR dokládat, že energetické zařízení je schopno
bezpečného provozu.“ V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od tohoto právního
názoru odchýlit.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O kasační
stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 věta prvá s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu