ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.132.2016:59
sp. zn. 7 As 132/2016 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. Z. E.,
zastoupen JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem Na Okrouhlíku 76, Mnichovice –
Božkov, proti žalované: Západočeská univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 57 A 48/2014 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Výrokem I. usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. R-584-10 (dále „napadené usnesení“),
vydaného v řízení podle §105 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů (zákon o vysokých školách) ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vysokých
školách“), ve spojení s §156 odst. 2 správního řádu rektor žalované zrušil vysokoškolský diplom
č. ZČU*016848 ze dne 23. 8. 2005, kterým bylo žalobci osvědčeno řádné ukončení studia
v magisterském studijním programu M6805 Právo a právní věda, ve studijním oboru 6805T003
Právo na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni a získání akademického titulu magistr
(ve zkratce „Mgr.“ uváděné před jménem), neboť byl vydán v rozporu s §44, 46, 55, 57 odst. 4
a §63 zákona o vysokých školách.
[2] Výrokem II. napadeného usnesení rektor žalované zrušil vysokoškolský diplom
č. ZČU*00755 ze dne 10. 10. 2008, kterým bylo žalobci osvědčeno získání akademického titulu
„doktor práv“ (ve zkratce „JUDr.“ uváděné před jménem), neboť byl vydán v rozporu s §46
odst. 5 písm. a) zákona o vysokých školách.
[3] Výrokem III. napadeného usnesení rektor žalované určil, že účinky předchozích výroků
nastávají podle §156 odst. 2 správního řádu dnem vydání zrušovaných vysokoškolských diplomů.
II.
[4] Proti usnesení žalované podal žalobce dne 1. 7. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud žalobu odmítl jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud ze správního
spisu zjistil, že žalovaná doručovala žalobci napadené usnesení nejprve poštou, a to na adresu P.
6, V. 1190. Pokusy o doručení napadeného usnesení na tuto adresu byly neúspěšné. Žalobce se
poté z vlastní iniciativy obrátil na rektorku univerzity s žádostí o řešení situace, neboť se
dozvěděl, že mu měl být zrušen vysokoškolský diplom. Napadené usnesení žalobce převzal dne
3. 4. 2014 a byl poučen, že se proti němu nelze odvolat. Žalobce přesto podal proti napadenému
usnesení dne 7. 4. 2014 odvolání adresované ministru školství, mládeže a tělovýchovy (dále
„ministr školství“). K tomuto podání doložil, že ode dne 30. 10. 2006 až dosud má trvalý pobyt
na adrese D. 960/4, P. 10.
[5] Přípisem ze dne 13. 6. 2014, č.j. MSMT-15108/2014-2, náměstek ministra školství žalobci
sdělil, že proti napadenému usnesení se nelze odvolat, věcně tudíž nebylo přezkoumáno. Žalobce
následně dne 3. 7. 2014 doručil krajskému soudu žalobu ze dne 1. 7. 2014 proti napadenému
usnesení žalované.
[6] Podle soudu je nesporné, že napadené usnesení bylo žalobci doručeno dne 3. 4. 2014.
Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. tedy počala p lynout dle §40
odst. 1 s. ř. s. ode dne následujícího a poslední den lhůty pro podání žaloby připadl na den
3. 6. 2014 (úterý), a to bez ohledu na to, že žalobce podal z opatrnosti proti napadenému
usnesení i odvolání.
[7] Ačkoliv pošta nevyznačila na obálku žaloby, kdy byla zásilka předána k poštovní přepravě,
dle data sepsání žaloby tak žalobce mohl učinit nejdříve dne 1. 7. 2014, což odpovídá i datu
doručení žaloby soudu (3. 7. 2014). Žalobce tedy podal žalobu k poštovní přepravě
až po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby. Žalobce v žalobě zpochybňuje postup
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“) při vyřízení jeho odvolání
proti napadenému usnesení. Postup ministerstva nebyl předmětem žaloby, navíc žalobce byl
v napadeném usnesení poučen o tom, že proti němu není opravný prostředek. I přesto, že tento
názor nesdílel a podal proti napadenému usnesení odvolání, neměl se na výsledek tohoto postupu
spoléhat, ale měl podle poučení v napadeném usnesení podat žalobu.
III.
[8] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že žalobou napadené usnesení považuje za nicotné, neboť žalovaná neměla pravomoc jej vydat.
V napadeném usnesení je dále nesprávně uvedeno bydliště stěžovatele, ačkoli stěžovatel již v roce
2008 žalované sdělil svou správnou adresu. Napadené usnesení je dále věcně nesprávné, neboť
obsahuje hrubé chyby ve výpočtu délky studia; stěžovateli byly uznány zápočty a zkoušky
vykonané v 90. letech na právnické fakultě žalované, nikoli zkoušky vykonané v 70. letech
na fakultě elektrotechnické. Podle napadeného usnesení byl stěžovatel znovu přijat ke studiu
dne 10. 6. 2005, ačkoli žalovaná přijala stěžovatele ke studiu již dne 2. 5. 2004; ze dne 10. 6. 2005
pochází rozhodnutí o uznání zkoušek zn. DFPR-SO 870/2005, které žalovaná cituje
v napadeném usnesení, ale které chybí ve spisu. Vzhledem k těmto závažným pochybením
stěžovatel považoval poučení, že se proti rozhodnutí nelze odvolat, pouze za další ze zjevných
chyb.
[9] Podle stěžovatele nebyla žaloba opožděná. Dvoustupňovému řízení nebrání, že v prvním
stupni rozhodoval rektor vysoké školy; podobných případů je celá řada (o odvolání vedoucích
státních zástupců například rozhoduje ministr spravedlnosti a proti tomuto rozhodnutí
je přípustný rozklad, o kterém opět rozhoduje ministr spravedlnosti). Žádné zákonné ustanovení
nevylučovalo podání opravného prostředku proti napadenému usnesení. Přípis náměstka ministra
školství ze dne 13. 6. 2014 je tudíž v rozporu s §76 odst. 5 správního řádu, podle kterého
se může proti usnesení odvolat účastník, jemuž se oznamuje. Stěžovatel musel před podáním
žaloby vyčkat, jak o jeho odvolání rozhodne ministr školství. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby
tedy počala běžet až v červnu 2014, a nemohla marně uplynout dne 3. 6. 2014. Pokud za shora
popsaných okolností dospěl krajský soud po dvou letech od podání žaloby k závěru, že žaloba
je opožděná, jedná se o přepjatý formalismus, který dle judikatury Ústavního soudu vede
k odepření spravedlnosti.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pokud by stěžovatel postupoval
v souladu s poučením v napadeném usnesení, zachoval by si všechna práva. Pokud by totiž
krajský soud shledal, že poučení dané žalovanou bylo nesprávné, vyhodnotil by žalobu
jako opravný prostředek proti napadenému usnesení a postoupil je příslušnému správnímu
orgánu k vyřízení; lhůta k podání opravného prostředku by zůstala zachována (srov. §46 odst. 5
s. ř. s.). Stěžovatel tedy neměl důvod pochybovat o správnosti daného poučení a měl rovnou
přistoupit k podání žaloby. Pokud postupoval v rozporu s poučením, vystavil se vědomě riziku,
že žaloba bude opožděná.
[11] Stěžovatelem tvrzené vady napadeného usnesení se týkají správního řízení, nikoli
právního názoru soudu o opožděnosti žaloby, a nejedná se tudíž o přípustné kasační důvody,
neboť předmětem kasační stížnosti není meritorní přezkum napadeného usnesení, ale správnost
rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost; žalovaná se proto k těmto tvrzením
nevyjádřila.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
pro opožděnost; v takovém případě ji lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu [srov. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Kasační námitky směřující
proti věcné správnosti napadeného usnesení jsou proto nepřípustné, a Nejvyšší správní soud
se jimi nezabýval. Totéž platí o námitce nicotnosti žalobou napadeného usnesení; soud totiž
podle ustálené judikatury nemůže zkoumat nicotnost v řízení, na jehož počátku stojí opožděná
žaloba (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As
31/2004-53, č. 619/2005 Sb. NSS, nebo aktuálně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 6 As 96/2014-31).
[15] Podstatou kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že poučení o nemožnosti podat
odvolání, které bylo součástí žalobou napadeného usnesení, bylo nesprávné. Podle §76 odst. 5
správního řádu platí, že odvolání proti usnesení může podat účastník, jemuž se usnesení
oznamuje; žádný zákon přitom nevylučuje možnost podat odvolání proti usnesení o zrušení
vysokoškolského diplomu. Dvoustupňovému řízení nebrání ani to, že žalobou napadené usnesení
vydal rektor žalované. Kasační soud stěžovateli nepřisvědčil.
[16] Předně je třeba zdůraznit, že zmeškání lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu nelze prominout (srov. §72 odst. 4 s. ř. s.). Toto pravidlo je nepřekročitelné.
Správní soud není oprávněn jeho dopad zmírnit či eliminovat, a to ani na základě stěžovatelova
subjektivního přesvědčení, že proti předmětnému rozhodnutí mohl uplatnit opravné prostředky
ve správním řízení. Podle ustálené judikatury nepřísluší soudu zkoumat, z jakých konkrétních
důvodů žalobce zmeškal lhůtu pro podání žaloby, ani kdo zmeškání lhůty způsobil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 – 57, či ze dne
19. 5. 2014, č. j. 2 Afs 86/2013 – 31). Pokud stěžovatel podal proti napadenému usnesení
odvolání a nikoli žalobu, ačkoli byl v napadeném usnesení výslovně poučen o nepřípustnosti
odvolání, vystavil se riziku, že v mezidobí marně uplyne lhůta pro podání žaloby proti
napadenému usnesení. Tento důsledek nelze považovat za odepření spravedlnosti, neboť soudní
řád správní stěžovateli zaručuje ochranu jeho práv i v případě, že by poučení o nepřípustnosti
odvolání dané správním orgánem bylo věcně nesprávné. Pokud by stěžovatel podal včasnou
žalobu v souladu s poučením a toto poučení bylo nesprávné, krajský soud by v souladu s §46
odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl a věc postoupil k vyřízení příslušnému správnímu orgánu; lhůta
k podání opravného prostředku by v takovém případě zůstala stěžovateli zachována.
[17] Kasační soud zároveň neshledal, že by poučení o opravných prostředcích v žalobou
napadeném usnesení bylo věcně nesprávné. Stěžovatel dovozoval tuto nesprávnost z §76 odst. 5
věty první správního řádu, podle které platí, že „proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž
se oznamuje“. Při úvaze, zda lze proti usnesení vysoké školy o zrušení vysokoškolského diplomu
podat odvolání podle §76 odst. 5 správního řádu, je prvně třeba vyjít z právní povahy
vysokoškolského diplomu, jakož i z právní povahy postupu vysoké školy, jehož výsledkem
je zrušení diplomu. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře k těmto otázkám již opakovaně
vyjádřil. V rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 – 58, Nejvyšší správní soud uzavřel,
že vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu mají povahu osvědčení podle §154 a násl.
správního řádu. Jeho vydáním vysoká škola v postavení správního orgánu úředně potvrzuje,
že osoba na diplomu uvedená absolvovala konkrétní studijní program a získala příslušný
akademický titul. Vysokoškolský diplom tedy osvědčuje pouze faktický stav; nezakládá absolventu
žádná práva ani povinnosti ani autoritativně nedeklaruje existenci práv a povinností absolventa.
[18] Osvědčení, podobně jako vyjádření či sdělení, je svébytným institutem správního práva
procesního, který nemá povahu konstitutivního ani deklaratorního správního rozhodnutí
a nevydává se ve standardním správním řízení podle části druhé správního řádu, nýbrž postupem
podle části čtvrté správního řádu, který je výrazně méně formalizovaný. Podle §154 správního
řádu se při vydávání osvědčení použijí obdobně pouze některá ustanovení části druhé, a to §10
až §16, §19 až §26, §29 až §31, §33 až §35, §37, §40, §62 a §63; správní řád tedy
neumožňuje v řízení o vydání osvědčení obdobně použít například ustanovení části druhé
o účastnících řízení (§27), o náležitostech rozhodnutí (§67 a násl. včetně stěžovatelem
zmiňovaného §76 odst. 5 správního řádu), či o odvolacím řízení (§81 a násl.); z části třetí
se obdobně použijí §134, §137 a §142 odst. 1 a 2; přiměřeně se použijí i další ustanovení
správního řádu, jsou-li potřebná.
[19] Dalším specifikem řízení o vydání osvědčení je procesní postavení osob, jichž
se osvědčení dotýká. Správní řád v části čtvrté důsledně označuje tyto osoby jako „dotčené osoby“,
nikoli jako účastníky řízení, čemuž koresponduje i nemožnost použít v řízení o vydání osvědčení
obdobně ustanovení o účastnících řízení podle části druhé správního řádu. Tato konstrukce
má svou logiku v tom, že řízení o vydání osvědčení lze zahájit jak z moci úřední, tak na základě
žádosti, a nelze zde tudíž hovořit o specifickém postavení účastníka – žadatele podle §27 odst. 1
písm. a) správního řádu; v úvahu nepřipadá ani účastenství podle §27 odst. 1 písm. b) a §27
odst. 2 správního řádu, neboť osvědčení nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti
dotčených osob ani závazně nedeklaruje, že práva nebo povinnosti mají nebo nemají, a není tudíž
způsobilé vyvolat ani přímé dotčení třetích osob na jejich právech a povinnostech.
[20] Ze shora uvedeného plyne, že v řízení o vydání osvědčení nelze označovat dotčené osoby
jako účastníky řízení, a to i když se jim osvědčení oznamuje nebo doručuje. Účastník řízení
je přitom podle správního řádu jediným procesním subjektem oprávněným podat odvolání
proti usnesení (§76 odst. 5 správního řádu) nebo rozhodnutí ve věci samé (§81 odst. 1 správního
řádu). V řízení o vydání osvědčení tudíž nelze, a to ani přiměřeně, aplikovat ustanovení
části druhé správního řádu o odvolání. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 10 A 77/2011 – 78, č. 2907/2013 Sb. NSS, podle
kterého platí, že „vyrozumění správního orgánu podle §155 odst. 3 správního řádu, že nelze vydat vyjádření,
osvědčení, provést ověření nebo učinit sdělení, není správním rozhodnutím a nelze se proti němu odvolat“.
[21] Osvědčení lze zrušit postupem podle §156 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení platí, že osvědčení, „které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1,
zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření
nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu,
po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy
IX části druhé o přezkumném řízení“.
[22] Z citovaného ustanovení plyne, že při rušení osvědčení má správní orgán postupovat
přiměřeně podle ustanovení o přezkumném řízení. Přezkumné řízení podle §94 správního řádu
je zvláštní druh kontrolního mechanismu, tzv. dozorčí prostředek, v podstatě univerzální právní
nástroj nápravy nezákonnosti uplatňovaný zejména v rámci hierarchického uspořádání státní
správy. Jedná se o postup zahajovaný z úřední povinnosti, na který nemá nikdo z okruhu
případných adresátů právní nárok. „Přiměřený“ postup podle ustanovení o přezkumném řízení
vyjadřuje určitou podobnost mezi přezkumným řízením a řízením o zrušení osvědčení, nikoli
však jejich shodnost. U použití „přiměřeného“ tedy existuje mezi oběma porovnávanými instituty
volnější vztah, nežli tomu je u použití „obdobného“; proto lze s přihlédnutím k povaze věci některé
části odkazované úpravy nepoužít.
[23] Přiměřené, nikoli obdobné, užití ustanovení o přezkumném řízení je v řízení o zrušení
osvědčení namístě zejména proto, že předmětem přezkumu není správní rozhodnutí, ale jiný
úkon správního orgánu, který nemá vlastnosti rozhodnutí, ani nebyl vydán v řízení podle části
druhé správního řádu (srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář. II. vydání. BOVA POLYGON,
Praha, leden 2012, s. 1234-1235). Tento závěr mimo jiné znemožňuje přiměřeně aplikovat právní
úpravu, podle které lze proti rozhodnutí vydanému v přezkumném řízení podat odvolání.
Odvolání proti usnesení o zrušení osvědčení je nepřípustné zejména proto, že o vydání osvědčení
se nevedlo správní řízení podle části druhé správního řádu a nebyli zde ani žádní účastníci podle
§27 správního řádu, kteří by byli oprávněni podat odvolání. Poučení o nemožnosti podat
odvolání proti žalobou napadenému usnesení tudíž bylo věcně správné.
[24] V této souvislosti je bez významu, že podle §152 odst. 1 správního řádu lze proti
prvostupňovému rozhodnutí ústředního správního úřadu, ministra, státního tajemníka
ministerstva nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu podat rozklad. Citované
ustanovení rovněž patří mezi ta ustanovení části druhé správního řádu, která jsou v řízení
o zrušení osvědčení podle §156 odst. 2 správního řádu neaplikovatelná z povahy věci, neboť
pro řízení o rozkladu zásadně platí ustanovení o odvolání, k jejichž nepoužitelnosti se kasační
soud vyjádřil výše (srov. §152 odst. 4 správního řádu).
[25] Ze shora uvedených závěrů Nejvyšší správní soud implicitně vycházel i v dalších řízeních,
jejichž předmětem byl soudní přezkum usnesení vysoké školy o zrušení univerzitního
diplomu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 2 As 170/2015 – 58,
či ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 154/2015 – 50). V obou těchto řízeních kasační soud přistoupil
k meritornímu přezkumu závěrů krajského soudu, aniž by na základě §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo
zkoumal přípustnost žaloby z hlediska vyčerpání opravných prostředků podle §68 písm. a) s. ř. s.
[26] Inspirativně lze také poukázat na další judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 166/2016 – 56, Nejvyšší správní soud zrušil usnesení
krajského soudu o odmítnutí žaloby absolventa žalované na ochranu proti nečinnosti žalované
v řízení o zrušení diplomu. Kasační soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobce
nevyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti rektora žalované podle §80 správního řádu.
Kasační soud zdůraznil, že ačkoli se na řízení o zrušení diplomu podle §156 odst. 2 správního
řádu použije správní řád jakožto obecný právní předpis, nelze automaticky dovozovat, že jsou
bez dalšího aplikovatelná i ustanovení správního řádu o odvolání či o opatření proti nečinnosti.
Podle kasačního soudu spadá činnost rektora v řízení o zrušení diplomu do samostatné
působnosti vysoké školy, kterou nelze na základě §80 správního řádu přenést na externí orgán,
tj. na ministerstvo školství; připuštěním aplikace §80 správního řádu by totiž ministerstvo
školství nabylo mimo jiné oprávnění věc usnesením převzít a namísto nečinného orgánu ve věci
rozhodnout, což by mělo za následek neoprávněný zásah do samosprávné působnosti vysoké
školy.
[27] Za inspirativní lze považovat také nedávný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015 – 36. V něm se rozšířený senát zabýval
povahou správního aktu, kterým se v přezkumném řízení podle §174 odst. 2 správního řádu ruší
opatření obecné povahy (územní plán obce). Rozšířený senát konstatoval, že s poukazem
na §174 odst. 1 správního řádu lze ustanovení o přezkumném řízení při postupu podle §174
odst. 2 správního řádu užít pouze přiměřeně, což je dáno specifickou povahou rušeného
správního aktu, tj. opatření obecné povahy. V řízení o opatření obecné povahy nelze hovořit
o účastnících řízení ve smyslu §27 správního řádu, nýbrž pouze o dotčených osobách; opatření
obecné povahy je možné zrušit pouze aktem stejného druhu a vlastní přezkum opatření obecné
povahy je nutno vést přiměřeně způsobu, jakým se vede řízení o jeho vydání. Z toho důvodu
nelze obec, jejíž územní plán byl v přezkumném řízení zrušen, považovat za účastníka tohoto
řízení, a dané obci nesvědčí ani právo odvolat se proti výsledku přezkumného řízení. I tento
závěr svědčí výše uvedené úvaze, která v důsledku toliko přiměřeného použití ustanovení
o přezkumném řízení při postupu podle §156 odst. 2 správního řádu shledává nepřípustnost
opravného prostředku s poukazem na absenci účastenství.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu