ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.140.2012:28
sp. zn. 7 As 140/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: TELENÁKUP
Česká republika, s. r. o., se sídlem U nákladového nádraží 3153/6, Praha 3, zastoupený
JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Pod vilami 747/10, Praha 4, proti žalovanému:
Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: TV PRODUCTS CZ, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1, zastoupen
JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 8 Ca 196/2009 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 8 Ca 196/2009 – 96, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále jen Úřad“) ze dne 26. 5. 2009, č. j. O-421480/43454/2008/ÚPV,
kterým byl zamítnut stěžovatelův rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 8. 7. 2008 o zamítnutí návrhu na prohlášení slovní ochranné známky č. 290721 ve znění
„ORBITRAC“, jejímž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení, za neplatnou pro výrobky
chráněné ve třídě 28 podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely
zápisu známek, (dále jen „Niceská dohoda“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl,
že Úřad postupoval správně a vyrovnal se s podaným návrhem i předloženými důkazy.
Nezapsané označení, kterého se stěžovatel dovolával, musí být užíváno v obchodním styku,
tj. musí se jednat o užívání veřejné, a nikoliv o užívání, které nemá vztah k obchodním partnerům
nebo k zákazníkům. Existence nezapsaného označení musí být prokazována a zkoumána
v každém okamžiku a ve vztahu ke každému konkrétnímu označení. Za nepříhodné označil
městský soud srovnání kolize mezi dvěma ochrannými známkami a mezi nezapsaným označením
a ochrannou známkou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že městský soud
nesprávně vyložil podmínky stanovené v ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Při určení existence
práv k nezapsanému označení totiž není možné vycházet ze zkoumání intenzity jeho užívání
těsně před podáním přihlášky pozdější ochranné známky a nepřihlédnout k užívání označení
v minulosti s poukazem na to, že takové užívání není relevantní. Takové pojetí bylo zakotveno
v předchozí úpravě nezapsaného označení podle zákona č. 137/1995 Sb., v němž byla stanovena
dvouletá lhůta. Současná právní úprava od takového nahlížení upustila. Stěžovatel je přesvědčen,
že pro posouzení zániku práv k nezapsanému označení měl Úřad analogicky uplatnit pětiletý test
od posledního užití označení. Názor městského soudu, že právo na ochranu nezapsaného
označení je slabší než právo na ochranu formálně zapsané ochranné známky, nemá oporu
v zákoně. Není důvod pro rozdílné posuzování práv vlastníka starší ochranné známky a uživatele
nezapsaného označení. Stěžovatel také namítal nesprávné hodnocení důkazů Úřadem,
neboť důkazy, které předložil, jsou dostatečné k prokázání práva k nezapsanému označení.
Městský soud se nevypořádal s důkazy, které prokazují, že ještě přinejmenším v roce 2003
stěžovatel nezapsané označení používal. Dále stěžovatel odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Cmo 460/2007 - 439, na jehož základě mu bylo v civilním řízení
uznáno právo k označení „ORBITREK“. Městský soud rovněž pochybil, když nesprávně citoval
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 30/2009 – 166. Zaměnil totiž
názor stěžovatele v rekapitulační části za právní závěry soudu, čímž zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný
z důvodu nevypořádání se s většinou stěžovatelových argumentů. V důsledku toho
nekoresponduje s žalobními důvody. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Úřad se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Podle jeho
názoru zákon o ochranných známkách v námitkovém řízení, popř. v řízení o prohlášení ochranné
známky za neplatnou, vytváří prostor pro správní úvahu správního orgánu. Ze zákona neplyne
omezení doby ochrany nezapsaného označení. Doba vzniku nezapsaného označení není
rozhodná, pokud toto právo nevykazuje zákonem stanovený rozsah k datu podání přihlášky
kolidující ochranné známky. Kasační stížnost je neurčitá, protože napadenému rozsudku nevytýká
konkrétní pochybení s výjimkou formálně nepřesné citace rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu má osoba zúčastněná na řízení od 13. 6. 2007 zapsanou
v rejstříku ochranných známek slovní ochrannou známku ve znění „ORBITRAC“ pro třídu
služeb a výrobků stanovených Niceskou dohodou. Stěžovatel se na základě práva staršího
nezapsaného slovního označení „ORBITREK“ a staršího nezapsaného grafického označení
„OrbiTrek“ domáhal prohlášení slovní ochranné známky za neplatnou podle ust. §32 odst. 3
ve spojení s §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách. Úřad tento návrh zamítl.
Důvodem pro zamítnutí návrhu bylo neprokázání existence nezapsaného označení stěžovatelem.
Pro období od února do listopadu roku 1999 mu svědčilo na základě zákonných předpokladů
právo k nezapsanému označení. Toto právo však ztratilo na intenzitě, neboť stěžovatel v roce
2001 a 2003 dodal další výrobky s tímto označením pouze jedinému odběrateli. V důsledku toho
již nevykazoval dostatečný prodej takových výrobků.
Podle ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách se přihlašované označení
nezapíše do rejstříku na základě námitek uživatele nezapsaného označení, jestliže je tato osoba
uživatelem nezapsaného nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné
nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu
podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem
podání přihlášky.
Podle ust. §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách prohlásí Úřad ochrannou známku
za neplatnou, je-li v rozporu s §7 citovaného zákona.
Namítal-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že se městský
soud nevypořádal s většinou jeho argumentů, jedná se o námitku obecně formulovanou
bez jakékoliv konkretizace. Nejvyšší správní soud tak mohl také pouze obecně posoudit
přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Závěry městského soudu i úvahy, které ho k nim vedly,
jsou z napadeného rozsudku seznatelné. Tato stížní námitka je proto nedůvodná. Z napadeného
rozsudku ani nevyplývá, že by městský soud rozporoval tvrzení stěžovatele, že ještě v roce 2003
užíval nezapsané označení. Za rozhodující označil intenzitu prodeje předmětných výrobků.
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval otázkou nesprávné citace z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 30/2009 – 166. Se stěžovatelem lze souhlasit
v tom, že m ěstský soud v napadeném rozsudku citoval tu část odůvodnění rozsudku, která je
rekapitulací stížních námitek, nicméně tato vady nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Argumentace městského soudu obstojí i bez uvedené citace. Napadený rozsudek tak není
z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, jak tvrdí stěžovatel.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval výkladem ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona
o ochranných známkách. Podle tohoto ustanovení je chráněn subjekt, který není majitelem
ochranné známky a nesvědčí mu žádné formální právo s ní spojené, proti přihlašovateli ochranné
známky, která je shodná a označuje stejné zboží či služby. Tento uživatel nezapsaného označení
je držitelem právního titulu k nezapsanému či jinému označení a je povinen prokázat existenci
tohoto svého práva na základě zákonných požadavků uvedených v §7 odst. 1 písm. g) zákona
o ochranných známkách. V takovém případě prohlásí Úřad postupem podle ust. §32 odst. 3
zákona o ochranných známkách zapsanou známku za neplatnou. K tomu, aby mohla být tato
zákonná ochrana uživateli nezapsaného označení přiznána, je třeba splnit několik podmínek.
První z nich je existence obchodního styku mezi uživatelem nezapsaného označení a průměrným
spotřebitelem. Další podmínkou je shodnost nebo alespoň podobnost nabízených výrobků či
služeb, větší než místní dosah označení a prokázání vzniku práva k tomuto označení před dnem
podání přihlášky kolizní ochranné známky. Vedle toho Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 As 22/2008 - 100, dostupný na www.nssoud.cz, dospěl k závěru,
že „ochrana obdobná ochraně známkové nemůže být přiznána nezapsanému označení, které nemá rozlišovací
způsobilost. Existence alespoň jednoho distinktivního prvku v namítaném označení je tedy podmínkou, bez jejíhož
splnění nemůže být ochrana nezapsaného označení úspěšně namítána.“ Zákonné požadavky pro prohlášení
kolizní ochranné známky za neplatnou je uživatel nezapsaného označení povinen prokázat.
V dané věci bylo prokázáno, že stěžovatel dodával předmětné výrobky omezenému
okruhu odběratelů, neprodával je v dostatečném množství a nevykazoval dostatečnou reklamní
a inzertní činnost, aby splnil podmínku většího než místního dosahu nezapsaného označení.
Pro průměrného spotřebitele tak nepůsobil na trhu v zákonem požadované míře, a to přesto,
že používal označení předmětných výrobků již před podáním přihlášky zápisu ochranné známky.
Závěry městského soudu jsou v tomto ohledu správné.
Co se týče námitky vůči jednání Úřadu spočívajícím v opomenutí ust. §12 odst. 1 a §14
odst. 1 zákona o ochranných známkách při určování existence resp. intenzity nezapsaného
označení, pak ani tato námitka stěžovatele není důvodná. Podle §12 odst. 1 zákona o ochranných
známkách vlastník starší ochranné známky nebo uživatel staršího označení uvedeného v §7
odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách není oprávněn požadovat prohlášení pozdější
shodné či podobné ochranné známky za neplatnou, popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání,
jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by
přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Účelem tohoto ustanovení je
zákonné vtělení zásady vigitanbilus iura scripta sunt neboli práva náleží bdělým - působí na uživatele
tak, aby nejednal lhostejně a svá práva si náležitě střežil. Stanovení lhůty není spojitelné
s prokazováním existence označení, neboť jeho existenci předpokládá.
Ani odkaz stěžovatele na ust. §14 odst. 1 zákona o ochranných známkách,
podle kterého ochranná známka nemůže být prohlášena za neplatnou z důvodu existence starší
ochranné známky, pokud tato starší ochranná známka nesplňuje podmínky užívání uvedené
v §13 téhož zákona, není v posuzované věci relevantní. Vztahuje se totiž ke specifikaci vlastností
dvou zapsaných ochranných známek. Nezapsané označení má ze své povahy neformální
existence jiné vlastnosti než formálně zapsané známky, tím pádem jsou v případě kolize rozhodné
jiné okolnosti než ty, které vyplývají z §14 odst. 1 zákona o ochranných známkách.
Co se týče předchozí právní úpravy ochranných známek v zákoně č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, která v §9 odst. 1 písm. c) stanovila dvouletý test pro určení existence
označení, pak oproti této úpravě stávající právní úprava tento ani jiný časový test neupravuje.
To však neznamená, jak dovozuje stěžovatel, že by bylo nutno předešlou úpravu analogicky
nadále používat. Naopak, odstoupení od dvouletého testu při prokazování existence nezapsaného
označení je vyjádřením vůle zákonodárce poskytnout správním orgánům širší meze správního
uvažování při posuzování jednotlivých případů. Pokud stěžovatel namítá, že ho žalovaný svým
rozhodnutím zkrátil na vlastnických právech, pak je třeba zdůraznit, že je úlohou právě
žalovaného posoudit existenci a intenzitu takového práva ve vztahu k nezapsanému označení
stěžovatele. Pokud zde takové právo není nebo nedosahuje dostatečné intenzity, nenáleží
pak domnělému uživateli jeho ochrana, neboť zde není co chránit. V posuzované věci
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry městského soudu, že nic nenasvědčuje tomu,
že žalovaný překročil hranice správního uvážení nebo posoudil danou věc nedostatečně.
Nelze ani přihlédnout k podpůrné argumentaci stěžovatele založené na rozhodnutí soudu
v civilním řízení, z něhož by mělo vyplývat, že stěžovatel označení užíval. Tato argumentace
popírá dichotomii soukromého a veřejného práva a je založena na nepřípustném zaměňování
zákonného postupu veřejného orgánu a soukromoprávního sporu směřujícího k upravení vztahů
mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Jak správně uvedl městský soud v odůvodnění svého
rozsudku, stěžovatel směšuje právo pokračovat v užívání nezapsaného označení a z něj
vyplývající omezení účinku zapsané ochranné známky dle §10 odst. 2 zákona o ochranných
známkách s právem zabránit vzniku kolidující ochranné známky v řízení o námitkách nebo
v řízení o prohlášení neplatnosti již zapsané ochranné známky. Podstata civilních sporů vedených
stěžovatelem je tak odlišná od nyní projednávané věci veřejnoprávní.
Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná. Proto ji Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ust. §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud
uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti,
které by jí soud uložil a nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.
Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu