ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.30.2009:166
sp. zn. 7 As 30/2009 - 166
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: TV PRODUCTS
CZ, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1, zastoupen JUDr. Davidem Štrosem, advokátem
se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Telenákup Česká
republika, s. r. o., se sídlem U Nákladového nádraží 3146/6, Praha 3, zastoupena
JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 11 Ca 196/2007 – 77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 11 Ca 196/2007 – 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 11 Ca 196/2007 – 77, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví
(dále jen Úřad“) ze dne 25. 6. 2007, č. j. O-146810, jímž bylo ve zkráceném přezkumném řízení
změněno rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2007 tak, že se
rozklad žalobce zamítá a potvrzuje se napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 3. 4. 2006 o prohlášení slovní ochranné známky č. 232 671 ve znění „ORBITREK“
za neplatnou pro část výrobků ve třídě 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Městský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že neshledal důvodnou námitku žalobce, že nebyly splněny
předpoklady pro postup ve zkráceném přezkumném řízení podle ust. §98 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a že byl napadeným rozhodnutím
zkrácen na svých procesních právech, když nebyl před jeho vydáním seznámen s obsahem
spisového materiálu, resp. s podklady pro vydání nového rozhodnutí. Podle názoru městského
soudu lze na uvedenou problematiku přiměřeně aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61; publ. pod č. 958/2006 Sb. NSS, protože závěry
v něm uvedené lze aplikovat nejen na ust. §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., v znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2005, ale přiměřeně i na ust. §36 odstavec 3 správního řádu,
účinného od 1. 1. 2006, protože toto právní ustanovení má obdobný obsah i smysl. Podle
citovaného rozsudku je smyslem tohoto právního ustanovení poskytnout účastníku správního
řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které
správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace,
kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení
neví. Za předpokladu, že odvolací správní orgán řízení neprovedl další dokazování
a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal, nedošlo podle
Nejvyššího správního soudu k porušení ust. §36 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., v znění
pozdějších předpisů. V daném případě byl obsah spisového materiálu předmětem správního
řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, přičemž v průběhu tohoto správního
řízení se žalobce vyjádřil k obsahu spisového materiálu a žádné námitky, připomínky či návrhy
na jeho doplnění nevznesl. Podle názoru městského soudu tedy nebyl žalobce na svém právu
být seznámen s podklady řízení zkrácen. Skutkový stav totiž zůstal po celou dobu řízení
v podstatě nezměněn, podklady pro rozhodnutí tvořily součást spisu prakticky od samého
počátku řízení. Ze všech podání žalobce je zřejmé, že obsah podkladového materiálu mu byl před
vydáním napadeného rozhodnutí znám a své stanovisko k němu správnímu orgánu sdělil.
Ke změně rozhodnutí vedly Úřad výhradně důvody vyplývající z právního posouzení existujících
důkazů, zejména výpisů z obchodního rejstříku společností TV - Shop Česká republika, spol.
s r. o. a Telenákup Česká republika, s. r. o. Zrušení napadeného rozhodnutí pouze proto,
že žalobce nebyl formálně uvědoměn o tom, že správní úřad shromáždil podklady
pro rozhodnutí a správní řízení je ve stadiu těsně před rozhodnutím, považoval městský soud
za nadbytečné a formalistické, neboť účelu citovaného ustanovení bylo v daném případě zjevně
dosaženo. Napadené správní rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, že v osobě navrhovatele došlo
pouze ke změně obchodní firmy a nikoli k zániku původního navrhovatele a vzniku nového
právního subjektu. Původní rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 nesprávně zhodnotilo transformaci
v osobě navrhovatele, což bylo důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí. Užívání
předmětného označení posoudil Úřad v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a podle
názoru městského soudu správně dovodil, že užívání označení osobou zúčastněnou na řízení
započalo již v období před podáním přihlášky napadené ochranné známky. Tím byla splněna
jedna ze zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o prohlášení ochranné známky
za neplatnou. K námitce nesprávného posouzení, zda navrhovatel prokázal užívání označení
natolik, aby bylo možno konstatovat vznik dřívějšího práva uživatele nezapsaného označení,
městský soud dospěl ke stejnému závěru jako správní orgány. Nestanoví-li zákon žádnou
časovou podmínku, je třeba při posouzení rozsahu užívání vycházet z konkrétních okolností
daného případu. Úřad poukázal na povahu zboží, které bylo v obchodním styku předmětným
označením opatřeno a na rozdíl od předmětů běžné denní spotřeby dovodil, že doložený počet
šedesáti prodaných posilovacích strojů je možno uznat jako množství vypovídající o skutečném
užití označení ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), tedy o splnění druhé podmínky, kterou
citovaný zákon formuluje pro vydání rozhodnutí o prohlášení ochranné známky za neplatnou.
Městský soud dospěl k závěru, že Úřad svůj úsudek o důvodnosti návrhu na prohlášení ochranné
známky za neplatnou vzhledem ke zjištění, že běžný spotřebitel si mohl v rozhodném období
od února do září 1999 spojit prodej posilovacích a cvičebních strojů označených „ORBITREK“
nebo „OrbiTrek“ se společností TV - Shop Česká republika, spol. s r. o. řádně odůvodnil,
přičemž tento jeho závěr neodporoval zásadám známkového práva. Městský soud neshledal,
že by tento úsudek byl zřejmě mylný či logicky nemožný.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že městský
soud pochybil při posuzováni předmětu sporu, tj. otázky, zda byly v daném případě splněny
požadavky ust. §7 odst. 1 písm. g) ve spojení s §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách.
Citované ustanovení taxativně vymezuje konkrétní podmínky, které musí být splněny
a prokázány, aby se uživatel nezapsaného označení mohl domáhat prohlášení ochranné známky
za neplanou. Rozhodnutí správního orgánu i městského soudu se od zákonných požadavků
odchyluje, popř. není dostatečně odůvodněno. Důkazní břemeno splnění jednotlivých podmínek
nese ten, kdo se práva nezapsaného označení dovolává, v tomto případě osoba zúčastněná
na řízení. Ust. §7 odst. 1 písm. g) a §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách dávají uživateli
nezapsaného označení mimo jiné silná zápovědní práva, srovnatelná s právy vlastníka ochranné
známky, a proto je obecně uznáváno, že takové označení se musí vyznačovat i určitými rysy
ochranné známky. Zejména je požadováno, aby se nezapsané označení u veřejnosti vžilo
pro tohoto uživatele a jeho výrobky, resp. získalo rozlišovací způsobilost. Je vyžadováno,
aby takové označení bylo průměrným spotřebitelem spojováno s konkrétní osobou či jejími
výrobky. Požadavek prokázání těchto skutečností při aplikaci §7 odst. 1 písm. g) zákona
o ochranných známkách je také soustavně vyžadován Úřadem v jeho rozhodovací praxi. Jako
příklad lze uvést rozhodnutí ve věci 0-170390, ze dne 12. 7. 2004, nebo rozhodnutí ve věci
0-169328. Pokud jde o prokázání výše uvedených skutečností, Úřad při svém rozhodování
soustavně vyžaduje důkaz hodnověrnými prostředky (typicky propagační a inzertní materiály,
katalogy, etikety, popř. jiné doklady), tj. takovými, aby bylo jednoznačně prokázáno, že určité
označení bylo průměrným spotřebitelem spojováno s konkrétní osobou či jejími výrobky.
V průběhu celého řízení nebyla podle stěžovatele prokázána žádná reklama na daný výrobek
(cvičební a posilovací stroj) a na označení („ORBITREK“), což vyplývá i ze seznamu důkazů,
které předseda Úřadu sepsal v napadeném rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení neprokázala
ani tvrzenou televizní inzerci předmětného zboží a označení. Úřad tak po skutkové stránce
vycházel při posuzování rozlišovací způsobilosti pouze z kopií faktur, které vystavili zahraniční
dodavatelé osoby zúčastněné na řízení, z kopií faktur, které vystavila osoba zúčastněná na řízení
koncovým zákazníkům a nedatovaných kopií návodu k použití údajně dodávaného s cvičebním
strojem. Pokud jde o faktury zahraničních dodavatelů na dovoz 111 ks předmětných výrobků,
tyto jsou při posuzování získání rozlišovací způsobilosti zcela irelevantní. Ust. §7 odst. 1 písm. g)
zákona o ochranných známkách vyžaduje, aby nezapsané označení bylo užíváno v obchodním
styku, což představuje požadavek na užití ve vztahu ke spotřebitelské veřejnosti. S předmětnými
fakturami však žádný spotřebitel nemohl přijít do styku, neboť se jednalo o výlučně vnitřní
komunikaci mezi osobou zúčastněnou na řízení a jejími zahraničními dodavateli. Taková
komunikace proto nemohla formovat povědomí spotřebitelské veřejnosti o označení
„ORBITREK“. Toto označení bylo navíc použito na fakturách vystavených třetími osobami
(zahraničními dodavateli), a pokud by se mělo stát pro někoho příznačným, bylo by to právě
pro tyto dodavatele. Zbývající skupina důkazů představuje listiny, které měly být předány
konkrétním zákazníkům spolu se cvičebním strojem. V rozhodném období bylo zákazníkům
dodáno pouze cca 60 kusů tohoto zboží. Uvedené listiny tedy mohly působit pouze na přibližně
60 konkrétních osob, což je nedostatečné v poměru k počtu relevantních spotřebitelů na českém
trhu, jichž je více miliónů a kteří si měli prokazatelně spojit označení „ORBITREK“ s předchozí
firmou osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel zdůraznil, že působení označení na fakturách
a návodech k použití nemůže dosáhnout kvality působení reklamních a propagačních materiálů,
které jsou k prokázání rozlišovací způsobilosti typicky používány. Faktury a návody totiž
spotřebiteli sdělují primárně jiné, z jeho pohledu důležitější údaje (zejména cenu a datum
splatnosti v případě faktury, postup ke zprovoznění a užívání výrobku v případě návodu)
než jen označení výrobku. Označení „ORBITREK“ na nich tak spotřebitel věnuje jen okrajovou
pozornost. Naproti tomu reklamní materiály mají jako hlavní cíl upoutat pozornost spotřebitele
k výrobku a jeho označení jako takovému. Pokud má být získání rozlišovací způsobilosti
dokázáno fakturami a návody, musí se jednat o působení masové. Navíc právní teorie i praxe
Úřadu podmiňují získání rozlišovací způsobilosti označení jeho dlouhodobým a intenzivním
užíváním. Stěžovatel poukázal na to, ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách
stanoví, že označení, které se staví proti ochranné známce, musí být užíváno, nikoli krátkodobě
užito. Nedokonavý vid není v zákoně jistě použit náhodou, ale má sloužit k tomu, aby ochrana
nebyla poskytována marginálním a pouze dočasně užívaným označením. Úřad
ve své rozhodovací praxi, konkrétně ve věci 0-169328, toto ustanovení rozvádí a formuluje
požadavek „déle trvajícího a kontinuálního užívání.“ Lze odkázat i na identické rozhodnutí úřadu
OHIM ve věci R 470/2001-2 „FLORIS/FLORIS“. Podle stěžovatele dodání 60 ks výrobků
na český trh v období 8 měsíců tento zákonný požadavek zcela zjevně nenaplňuje. Všechny výše
uvedené body už stěžovatel podrobně rozebral ve svém rozkladu a žalobě. Stěžovateli se jeví jako
nedostatečné, jakým způsobem se Úřad a městský soud vypořádaly s otázkou, zda se označení
„ORBITREK“ vžilo u veřejnosti pro předchozího uživatele a jeho výrobky, resp. získalo
rozlišovací způsobilost. Úřad totiž v napadeném rozhodnutí poté, co provedl výčet přípustných
důkazů, pouze konstatoval, že „běžný spotřebitel si mohl v období dokladovaném navrhovatelem
(únor až konec září roku 1999) spojit prodej posilovacích a cvičebních strojů označených
„ORBITREK“ nebo „OrbiTrek“ s osobou navrhovatele,“ aniž by tento svůj názor jakkoliv
zdůvodnil a otázku věcně přezkoumal. Městský soud pak citovanou formulaci do svého rozsudku
převzal, opět bez jakéhokoliv zdůvodnění, pouze připojil, že neshledal, že by „úsudek Úřadu,
který vycházel z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, byl zřejmě mylný či logicky
nemožný“. Obě rozhodnutí zcela opomíjejí zákonná kritéria pro přiznání práv předchozího
uživatele. Uvedená rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů, a proto je stěžovatel napadá jako
nepřezkoumatelná. Stěžovatel dále namítal, že bylo zasaženo do jeho procesních práv. Úřad
rozhodl podle ust. §98 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení a změnil své předchozí
rozhodnutí ve výroku, kterým původně vyhověl rozkladu stěžovatele. Podle stěžovatele byla
otázka rozhodování správního orgánu v přezkumném řízení nesprávně právně posouzena
a městský soud své rozhodnutí o ní nedostatečně zdůvodnil, aniž se nevypořádal se všemi
argumenty stěžovatele. Institut přezkumného řízení je řazen mezi revizní prostředky
mimořádného charakteru, kterými se zasahuje do pravomocných rozhodnutí. V zájmu právní
jistoty proto zákon jeho použití váže na splnění přísných podmínek, které musí být v případě
pochybností vykládány restriktivně, tj. tak, aby zásah do právní jistoty byl co nejmenší. Podle
názoru stěžovatele nejen, že nebyly splněny obecné podmínky pro přezkumné řízení, ale městský
soud i nesprávně posoudil zvláštní podmínky, které zákon vyžaduje pro zkrácené přezkumné
řízení, tj. zjevné porušení právního předpisu, které vyplývá ze spisového materiálu,
a nepotřebnost vysvětlení účastníků. V případě zkráceného přezkumného řízení je ještě
zdůrazněna výjimečnost tohoto institutu a požadované podmínky musí být splněny
bez jakýchkoliv pochyb. Pokud jde o obecné podmínky přezkumného řízení podle ust. §94
správního řádu, zákon mimo jiné vyžaduje, aby správní úřad při rozhodování v tomto řízení šetřil
práva nabytá v dobré víře. Tato skutečnost již byla namítána v žalobě. Městský soud se tímto
požadavkem zákona a žalobní námitkou vůbec nezabýval, přestože je nepochybné, že do práv
stěžovatele nabytých v dobré víře bylo zasaženo, když byl zbaven části svých práv z ochranné
známky. Požadavek ochrany dobré víry se vztahuje na veškerou činnost správních orgánů, neboť
se jedná o základní zásadu správního řízení vyjádřenou v ust. §2 odst. 3 správního řádu. Pokud
zákon u přezkumného řízení tento požadavek znovu výslovně uvádí, je třeba dovodit, že dobré
víře má být v tomto řízení poskytnuta zvýšená ochrana. Tím spíše se touto otázkou měl městský
soud a správní orgán zabývat a zdůvodnit, proč by v daném případě měl požadavek dobré víry
ustoupit jiným hodnotám. V případě rozhodování ve zkráceném přezkumném řízení správní
řád vyžaduje, aby porušení právního předpisu bylo zjevné ze spisového materiálu a správní orgán
má zvláštní povinnost posoudit všechny okolnosti případu a čerpat z celého obsahu spisu,
což se však nestalo. O rozkladu stěžovatele rozhodl Úřad dne 29. 5. 2007 tak, že mu vyhověl
a jako právní závěr uvedl, že z dokladů vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení (navrhovatel)
v rozhodné době vůbec neexistovala. Tento závěr, kterého se stěžovatel nikdy nedomáhal,
přirozeně stačil k prohlášení ochranné známky za platnou a Úřad se proto dále nezabýval
věcnými námitkami stěžovatele, které byly uvedeny v rozkladu. V tomto rozhodnutí tedy vůbec
nebyly přezkoumány argumenty stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům předchozího
rozhodnutí. Následně bylo dne 25. 7. 2007 vydáno rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení,
kterým Úřad prohlásil předmětnou ochrannou známku za neplatnou a dovodil v něm, že osoba
zúčastněná na řízení od svého zápisu do obchodního rejstříku od roku 1995 stále představuje
tentýž právní subjekt. Tím odpadl argument, na kterém bylo postaveno pro stěžovatele příznivé
rozhodnutí o rozkladu ze dne 29. 5. 2007. V tom okamžiku tedy měla být podle stěžovatele
přezkoumána hlavní skutková a právní otázka, která byla napadena rozkladem, tj. zejména
zda se označení u veřejnosti vžilo pro osobu zúčastněnou na řízení a její výrobky. Tento přezkum
však Úřad neprovedl a omezil se pouze na strohé konstatování, že běžný spotřebitel si mohl
v dokladovaném období spojit prodej posilovacích a cvičebních strojů označených
„ORBITREK“ nebo „OrbiTrek“ s osobou navrhovatele. Svůj závěr však nijak neodůvodnil
a jen připojil, že se v tomto ztotožňuje se závěrem orgánu I. stupně. Po podání žaloby
se ani městský soud předmětem řízení věcně nezabýval a citovanou formulaci Úřadu do svého
rozsudku převzal bez jakéhokoliv odůvodnění. Z uvedeného vyplývá, že stěžejní otázka sporu
byla v celém řízení věcně posuzována pouze správním orgánem I. stupně a zásadní výhrady
stěžovatele proti tomuto rozhodnutí nebyly doposud ani jednou přezkoumány. Rozhodl-li
se Úřad při svém rozhodovaní využít ust. §98 správního řádu, měl vzít v úvahu všechny
argumenty obsažené ve spise, včetně rozkladu stěžovatele napadajícího stěžejní otázku sporu,
a ve svém rozhodnutí se s nimi přesvědčivě vypořádat. Podle stěžovatele rozhodnutí Úřadu
přezkoumávané ve zkráceném přezkumném řízení obsahovalo zjevné porušení právního předpisu
vyplývající ze spisu (tj. posouzení otázky, zda osoba zúčastněná na řízení představuje tentýž
právní subjekt), avšak posouzení další otázky, která měla být v tomto rozhodnutí posouzena
(tj. zda se označení u veřejnosti vžilo pro osobu zúčastněnou na řízení a její výrobky), lze stěží
označit za zjevné porušení právního předpisu, neboť touto otázkou se Úřad vůbec nezabýval.
Smyslem ust. §98 správního řádu jistě není fakticky umožnit takový zásah do procesních práv.
Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Úřadu týkající se jeho ochranné známky č. 290721
„ORBITRAC“, kde je k celkovým požadavkům pro vznik práva k nezapsanému označení
uvedeno, že „i když zákon nestanoví časovou podmínku, je třeba užívání doložit v takovém
rozsahu, aby mohlo být konstatováno, že napadené označení zasahuje do starších práv
navrhovatele (...) navrhovatel musí prokázat, že se jednalo o užívání v takové míře, aby toto
označení bylo průměrnými spotřebiteli spojováno přímo s jeho osobou či jeho výrobky“.
V tomto rozhodnutí se tedy správní orgán shodl s argumentací stěžovatele, která je obsažena
v žalobě, a potvrdil svou předchozí rozhodovací praxi, na kterou stěžovatel rovněž v žalobě
odkazoval. Sám Úřad takto vyslovil právní názor, že pro vznik práva předchozího uživatele musí
být jeho užívání dostatečně silné a intenzivní, aby se označení vžilo pro jeho uživatele a svou
rozlišovací funkci v jeho prospěch plnilo v čase uplatnění tohoto práva, což však ze strany
navrhovatele splněno nebylo. K doplnění kasační stížnosti stěžovatel připojil rozhodnutí Úřadu
sp. zn. 0-421480 ve věci ochranné známky č. 290721 „ORBITRAC“, kterým byl návrh na její
prohlášení za neplatnou zamítnut. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí podle stěžovatele vyplývá,
že se Úřad zcela ztotožnil s argumentací stěžovatele ve věci Orbitrek. Ze všech shora uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení.
Úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel se dovolává nesplnění
povinnosti, „aby se nezapsané označení u veřejnosti vžilo pro tohoto uživatele a jeho výrobky
nebo služby, resp. získalo rozlišovací způsobilost“. Úřad i městský soud při posuzování legitimace
navrhovatele k prohlášení neplatnosti vycházely z ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných
známkách, které nepožaduje, aby se nezapsané označení vžilo pro uživatele (o vžitosti se zmiňuje
jen obchodní zákoník v §6), ani aby nezapsané označení získalo rozlišovací způsobilost
(ve smyslu §5 zákona ochranných známkách a podle §2 odst. 2 dříve platného zákona
o ochranných známkách získání rozlišovací způsobilosti odstraňuje některé z překážek zápisné
nezpůsobilosti ochranných známek podle §4 téhož zákona a dále získání rozlišovací způsobilosti
požadovalo ust. §9 odst. 1 písm. c) dříve platného zákona o ochranných známkách, podle něhož
námitky - ale nikoli již návrh na výmaz - mohl podat držitel shodného nebo zaměnitelného
označení, které v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky získalo
rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky tohoto držitele). Požadavky, které
by podle stěžovatele měly být kladeny na navrhovatele prohlášení neplatnosti ochranné známky,
jsou tedy mimo prostor platného práva, a to stejně, jako jeho tvrzení, že tvrzená „vžitost“, resp.
„získání rozlišovací způsobilosti“ musí být najisto prokázáno. Z tohoto důvodu nikoli správní
orgán nebo městský soud, ale stěžovatel nesprávně vykládá zákonná kritéria pro přiznání práv
předchozího uživatele. Z textu zákona totiž plyne, že pokud je označení užíváno v obchodním
styku, nikoli v místním rozsahu, před podáním přihlášky kolidující ochranné známky, pak právo
k tomuto označení vzniklo bez toho, že by zákon současně vyžadoval jakýkoli průkaz o tom, že
by si spotřebitelé mohli, nebo měli, toto označení dát do spojitosti s jeho producentem.
S ohledem na okolnost, že v daném případě městský soud neprováděl dokazování, jeho
posouzení věci se týkalo jednak zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, jednak okolností,
zda napadené správní rozhodnutí není nelogické a zda řízení proběhlo v souladu s procesními
předpisy. Pokud tedy městský soud po rekapitulaci skutkového stavu neshledal, že by úsudek
správního orgánu, který vycházel z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, byl zřejmě
mylný či logicky nemožný, rozhodl zcela v souladu s ust. §78 s. ř. s . Stěžovatel se však domnívá,
že rozhodnutí o rozkladu neodůvodnilo, proč se Úřad ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu
I. stupně, že navrhovateli prohlášení ochranné známky za neplatnou svědčilo právo podle ust. §7
odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách., pokud ten prokázal užití označení
„ORBITREK“ pro cvičební stroje pouze v 61 případech za 8 měsíců sledovaného období. Pokud
se Úřad ztotožnil se stanoviskem správního orgánu I. stupně, že „běžný spotřebitel si mohl
v období dokladovaném navrhovatelem (únor až konec září roku 1999) spojit prodej posilovacích
a cvičebních strojů označených „ORBITREK“ nebo „OrbiTrek“ s osobou navrhovatele“, je toto
odůvodnění nad rámec, avšak nikoli v rozporu s požadavkem formulovaným v citovaném
ustanovení. Názor stěžovatele byl vzat do úvahy nejen správním orgánem I. stupně řízení,
ale i orgánem rozkladovým. Stejně tak se s jeho názorem vyrovnal i městský soud, když
jej posuzoval jako důvod pro podání žaloby. Pokud se s tímto názorem správní orgán a městský
soud při přezkumu správního rozhodnutí neztotožnily, neznamená to, že by se jím nezabývaly.
Úřad proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s napadeným
rozsudkem a kasační stížnost považuje za zcela nedůvodnou. V kasační stížnosti stěžovatel
převážně vyslovuje pouze nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a s právním názorem,
který zaujal městský soud a kromě toho ještě napadá procesní postup Úřadu, který jako
rozkladový orgán vydal napadené rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Osoba
zúčastněná na řízení poukázala na čl. 8 odst. 4 písm. a) nařízení Rady č. 40/94 o ochranné
známce Společenství, které bylo částečně vzorem pro ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona
o ochranných známkách. Není zde stanoveno, že by bylo nutné nezapsané označení určitým
kvalifikovaným způsobem užívat. Podmínkou pro uplatnění příslušných práv z nezapsaného
označení je pouze to, že tato práva musí být prioritně starší než napadená ochranná známka. Dále
je také zřejmé, že slovní spojení „užívané v obchodním styku“ je pouze součástí definice pojmu
„jiné označení užívané v obchodním styku“ a nejedná se o žádnou podmínku pro přiznání práva
k nezapsanému označení. Citované ustanovení stanoví pouze jednu podmínku ohledně rozsahu
užívání nezapsaného označení, a to podmínku územního rozsahu, když vyžaduje větší než místní
dosah nezapsaného označení. Zákon ovšem rozhodně nevyžaduje, aby bylo prodáno určité
množství výrobků, ani aby bylo prokázáno, že nezapsané označení se vžilo u veřejnosti
pro předchozího uživatele a jeho výrobky, resp. získalo rozlišovací způsobilost. Postačí totiž
zjištění, že nezapsané označení bylo užíváno nikoliv pouze lokálně, ale na podstatné části území
České republiky. Stěžovatel klade na nezapsaná označení a jejich užívání nepřiměřené nároky,
které neodpovídají zákonu. V rozporu se zákonem vyžaduje pro nezapsaná označení prakticky
totožné nároky na užívání a známost jako u proslulých známek. Je přitom zřejmé, že práva
vedlejšího účastníka k nezapsaným označením „ORBITREK“ a „OrbiTrek“ jsou prioritně starší
a tato nezapsaná označení nemají pouze místní dosah, když byla před podáním přihlášky
napadené ochranné známky užívána na celém území České republiky. Dále stěžovatel vytýká
městskému soudu, že se nedostatečně vypořádal s otázkou vydání napadeného správního
rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Především není důvodné jeho tvrzení, že tímto
rozhodnutím nebyla šetřena práva nabytá v dobré víře. Zákon má v této souvislosti na mysli,
aby novým rozhodnutím vydaným v přezkumném řízení byla šetřena práva nabytá v dobré víře
předcházejícím vadným správním rozhodnutím. V daném případě ovšem stěžovatel
v předcházejícím správním řízení žádná práva nenabyl, a ani nabýt nemohl. Na základě návrhu
na určení neplatnosti předmětné ochranné známky pro část výrobků mohl pouze přijít
o svá práva, ale nemohl žádná práva získat. Původní vadné rozhodnutí Úřadu tedy žádná práva
stěžovatele nekonstituovalo, a proto ani rozhodnutím vydaným v přezkumném řízení nemohla
být žádná nabytá práva stěžovatele dotčena. Dále podle názoru osoby zúčastněné na řízení není
důvodná ani další stížní námitka, že se Úřad ani městský soud nezabývaly věcnými námitkami
uplatněnými stěžovatelem v rozkladu a následně v žalobě. Naopak je možné konstatovat, že Úřad
se argumenty stěžovatele uvedenými až v rozkladu, i přes zásadu koncentrace řízení, zabýval.
Konkrétně v původním rozhodnutí, a stejně tak i v rozhodnutí napadeném žalobou, dospěl
k závěru, že předmětná nezapsaná označení osoby zúčastněné na řízení a napadená ochranná
známka stěžovatele jsou shodná, rozsah výrobků je rovněž shodný, že označení nemají pouze
místní dosah a že práva k nezapsaným označením jednoznačně vznikla osobě zúčastněné
na řízení v době před podáním přihlášky napadené ochranné známky. Původní rozhodnutí
a napadené rozhodnutí Úřadu se liší pouze v tom „detailu“, že v prvním případě v důsledku
nesprávné interpretace úplného výpisu z obchodního rejstříku dospěl Úřad ke zcela zjevně
nesprávnému závěru, že osoba zúčastněná na řízení je právním nástupcem TV - Shop Česká
republika, spol. s r. o., tedy že se jedná o jinou právnickou osobu, kdežto ve druhém případě
dospěl ke správnému závěru, že došlo pouze ke změně obchodní firmy, a že se tedy jedná
o totožnou právnickou osobu. Podle názoru osoby zúčastněné na řízení doplnění kasační
stížnosti nemění nic na podstatě věci a předložené rozhodnutí není v dané věcí relevantní. Osoba
zúčastněná na řízení nepovažuje rozhodnutí Úřadu ve věci ochranné známky „ORBITRAC“
za věcně správné, a proto proti němu bude podána žaloba k soudu. Navíc není možné přihlížet
k doplněnému rozhodnutí předsedy Úřadu v rámci tohoto řízení, když se jedná o odlišnou
známku se zcela odlišnou prioritou a přihlášenou k ochraně s odlišným časovým odstupem
od vzniku práva k nezapsanému označení „ORBITREK“ a „OrbiTrek“. Pokud jednou vznikne
právo k nezapsanému označení, nikoliv pouze místního dosahu, má následně v případech
předvídaných zákonem obdobnou pozici a ochranu jako zapsaná ochranná známka. Smyslem
ust. §7 odst. 1 zákona o ochranných známkách je upřednostnit prioritně starší práva před
pozdější ochrannou známkou bez ohledu na to, zda je či není fakticky užívána a jak je fakticky
užívána. Nemá proto žádnou logiku vyžadovat nad rámec zákona určité kvalifikované užívání
nezapsaného označení jako podmínku pro přiznání práv podle písm. g) citovaného ustanovení,
když se žádné takové podmínky neuplatní ani v případě starších ochranných známek podle
písm. a) až f) citovaného ustanovení, a když navíc ani písm. g) citovaného ustanovení
nic takového nepředepisuje. Citované ustanovení staví na roveň prioritně starší ochranné známky
a prioritně starší nezapsaná označení pouze s tím rozdílem, že vlastník nezapsaného označení
musí z důvodu absence formálního zápisu prokázat prioritu a větší než místní dosah nezapsaného
označení. Možnost domáhat se prohlášení neplatnosti zapsané ochranné známky je podle zákona
o ochranných známkách z časového hlediska omezena pouze ust. §12 odst. 1 a §14 odst. 1
zákona o ochranných známkách, a to jak pro vlastníky starší ochranné známky, tak pro uživatele
staršího nezapsaného označení. Ust. §12 odst. 1 citovaného zákona zná omezení práv uživatele
prioritně staršího nezapsaného označení, podle kterého není takový uživatel oprávněn požadovat
prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatnou ani bránit jejímu dalšímu
užívání, jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže
by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Z tohoto pohledu ovšem
osoba zúčastněná na řízení podala návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky
včas, což ostatně konstatoval i Úřad v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Z jiného úhlu
pohledu je právo uživatele k nezapsanému označení omezeno dále ust. §14 odst. 1 zákona
o ochranných známkách. Pokud není příslušné starší nezapsané označení užíváno po dobu delší
než 5 let, nemůže se jeho uživatel domáhat určení neplatnosti pozdější ochranné známky. Právě
tato ustanovení je třeba aplikovat na omezení práv uživatele nezapsaného označení místo
nesprávného, nedůvodného a nepřípustného výkladu ust. §7 odst. 1 písm. g) citovaného zákona.
Důvodem pro odmítnutí ochrany prioritně staršího nezapsaného označení a zamítnutí návrhu
na prohlášení neplatnosti pozdější ochranné známky by tedy mohlo být pouze strpění užívání
pozdější ochranné známky po dobu alespoň 5 let nebo řádné neužívání staršího nezapsaného
označení po stejnou dobu od jeho vzniku. V daném případě ovšem není splněna ani jedna
z těchto dvou možností. Osoba zúčastněná na řízení proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu pro nedostatek důvodů, přičemž podle stěžovatele městský soud neodůvodnil
dostatečně svůj názor ohledně splnění podmínek pro rozhodování správního orgánu
ve zkráceném přezkumném řízení a nezabýval ani jeho žalobní námitkou, že správní orgán
má v tomto řízení povinnost posoudit všechny okolnosti případu a čerpat z celého obsahu spisu,
což se však nestalo.
Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS
vyslovil Nejvyšší správní soud, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Podle ust. §98 správního řádu může příslušný správní orgán provést zkrácené přezkumné
řízení, pouze pokud je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu, jsou splněny
ostatní podmínky a není zapotřebí vysvětlení účastníků. Dokazování se neprovádí. Prvním
úkonem správního orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle
ust. §97 odst. 3.
Přezkumné řízení lze klasifikovat jako opravné řízení mimořádné, neboť je v něm
přezkoumáváno pravomocné správní rozhodnutí. Městský soud se tedy měl k námitce stěžovatele
zabývat zákonností postupu Úřadu, tedy tím, zda byly splněny podmínky pro přezkumné řízení
a rovněž specifické podmínky pro zkrácené přezkumné řízení. Městský soud však pouze obecně
uvedl, že neshledal důvodnou námitku nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí
ve zkráceném přezkumném řízení a dále se zabýval pouze námitkou, že stěžovatel nebyl před
vydáním rozhodnutí v rámci zkráceného přezkumného řízení seznámen s obsahem spisového
materiálu. Městský soud však vůbec nezkoumal, zda byly splněny podmínky pro přezkumné
řízení, konkrétně zda bylo rozhodnuto v souladu ust. §94 odst. 5, §96 dost. 2 a §98 správního
řádu. Stěžovatel v žalobě především namítal, že v napadeném rozhodnutí, ani v předchozím
rozhodnutí správního orgánu II. stupně, nebyly vůbec posouzeny námitky uvedené v rozkladu,
a tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Dále poukazoval na to, že na danou situaci
není možné zkrácené řízené použít, neboť pak dochází ke zkrácení jeho procesních práv.
V žalobě rovněž uváděl, že Úřad měl své rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému posouzení,
aby příslušný správní orgán rozhodl o rozkladu stěžovatele. Nejvyšší správní soud k tomu obecně
uvádí, že pokud rozhodné skutečnosti a námitky uvedené v rozkladu nebyly správním orgánem
II. stupně zkoumány, je třeba, aby to učinil správní orgán rozhodující v přezkumném řízení anebo
aby bylo rozhodnutí zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu II. stupně. V daném případě
nemusely být všechny námitky uvedené v rozkladu správním orgánem II. stupně zkoumány,
neboť za situace, kdy rozkladový správní orgán vyslovil názor o rozdílnosti právnických osob
navrhovatele a společnosti Telenákup Česká republika, s. r. o., to nebylo třeba. Městský soud
se však tímto vůbec nezabýval a svůj právní názor k tomu nevyslovil. Stejně tak se měl městský
soud zabývat i tím, zda vůbec mohl Úřad v dané situaci rozhodnutí změnit či bylo nutné
jej zrušit. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 50/2005 - 53, dostupný na www.nssoud.cz a publikovaný pod č. 865/2006 Sb. NSS, kde
se zabýval obdobnou právní otázkou, byť ještě podle předchozí právní úpravy. V tomto
rozsudku vycházel z premisy, že každé rozhodování veřejné moci o právech a povinnostech
soukromých osob se musí dít procedurou, ve které absentuje libovůle a která soukromým
osobám skýtá dostatečné záruky k hájení jejich právní pozice. Znamená to mimo jiné,
že soukromá osoba má právo na to, aby před zásahem do její právní pozice měla v míře
přiměřené povaze věci možnost být slyšena, snášet ve svůj prospěch argumenty a navrhovat
důkazy a aby orgán veřejné moci byl povinen se s jejími tvrzeními, argumenty a důkazními návrhy
vypořádat. Bez splnění těchto podmínek by byly zásahy orgánů veřejné moci do právní pozice
soukromé osoby překvapivé, neboť by se jí nedostalo patřičné možnosti procesní obrany, a proto
by je bylo nutno považovat za neústavní. Interpretace jednoduchého práva soudy a správními
orgány, má-li být ústavně konformní, musí výše uvedené zásady respektovat. Proto je třeba
vykládat ustanovení procesních předpisů o opravných prostředích tak, aby i v těchto stadiích
řízení bylo právo účastníka řízení na adekvátní možnosti k hájení jeho právní pozice
respektováno. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku rovněž dospěl k závěru, že vedoucí
ústředního orgánu státní správy může, dospěje-li k závěru, že by zde jinak byly důvody ke změně
rozhodnutí v neprospěch účastníka, toto rozhodnutí pouze zrušit a v odůvodnění vyložit svůj
právní náhled na věc (...). Pokud totiž v mimoodvolacím řízení rozhoduje „ten nejvyšší“,
tj. vedoucí ústředního orgánu státní správy, nad nímž v hierarchicky uspořádaném systému
správních orgánů již nikoho není, a není proto možné proti rozhodnutí podat odvolání (v daném
případě rozklad), je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály
možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout (přezkoumávané rozhodnutí
potvrdit, změnit, zrušit). Je-li účelem kompenzace zajištění procesního komfortu účastníka,
je nutno rozlišovat mezi případy, kdy by nové rozhodnutí pro účastníka znamenalo újmu oproti
předchozímu stavu, a případy, kdy se účastníkova právní pozice nezmění či se dokonce zlepší.
V první variantně, tj. mělo-li by při uplatnění celé škály možností, jak rozhodnout, dojít
ke zhoršení právní pozice účastníka, nutno tuto škálu omezit tak, že de facto bude účastníku
poskytnuto dvojinstanční řízení – toho lze docílit tak, že se vyloučí možnost změny rozhodnutí
a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit, nikoliv však změnit. Takto totiž lze účastníku řízení
zajistit možnost vznášet tvrzení a navrhovat důkazy a uvádět ve svůj prospěch argumenty; právě
tyto procesní možnosti účastníkovi dávají šanci k účinnému hájení jeho právní pozice a účinně
snižují nebezpečí vydání překvapivého rozhodnutí. Z těchto obecných premis uvedených
v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu je přitom třeba vycházet i při rozhodování v dané
věci, neboť tyto vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví,
že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a z čl. 1 odst. 1 Ústavy charakterizujícího
Českou republiku jako právní stát. Ustanovení procesních předpisů o opravných prostředích
je třeba vykládat tak, aby bylo právo účastníka řízení na adekvátní možnosti hájení jeho právní
pozice respektováno. Proto je třeba, aby se městský soud v dalším řízení zabýval zákonností
postupu Úřadu a posoudil výše uvedené námitky.
Městský soud se rovněž nezabýval žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
Úřadu a nehodnotil tak, zda bylo jeho rozhodnutí řádně odůvodněno, zda bylo zřejmé, proč
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a zda se Úřad zabýval všemi
námitkami, kterými se zabývat měl. Městský soud tak ani nemohl posoudit, zda byly splněny
podmínky pro vedení zkráceného přezkumného řízení, neboť nemohl řádně zhodnotit, zda bylo
třeba vést dokazování. Rovněž řádně nezkoumal, zda byly splněny podmínky pro vedení
přezkumného řízení, neboť stěžovatel namítal, že bylo zasaženo do jeho práv a odkazoval
na povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře ve smyslu ust. §94 odst. 5 správního řádu. Městský
soud se všemi těmito námitkami nezabýval, ač tak učinit měl. Posouzení námitky, že stěžovatel
nebyl před vydáním rozhodnutí seznámen s obsahem spisového materiálu a nemohl se k němu
vyjádřit, bez zhodnocení, zda byly vůbec splněny podmínky zkráceného přezkumného řízení,
je předčasné. Závěr městského soudu, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých procesních právech,
pokud nebyl seznámen se spisovým materiálem, by byl správný pouze pokud by v daném případě
bylo vůbec možné vést zkrácené přezkumné řízení.
Nejvyšší správní soud shledal dále nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu i co se
týče žalobní námitky, že nebyla respektována správní praxe. Stěžovatel v žalobě argumentoval
ust. §2 odst. 4 správního řádu a poukazoval na to, že již v rozkladu namítal, že by právní názory
správního orgánu neměly být v obdobných věcech rozdílné a správní orgán by měl zdůvodnit,
proč nejsou tyto právní názory použitelné nebo proč jsou nesprávné. Stěžovatel dále v žalobě
interpretoval ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách tak, že pro vznik dřívějšího
práva uživatele nezapsaného označení je požadováno, aby se u veřejnosti vžilo pro tohoto
uživatele a jeho výrobky, resp. získalo rozlišovací způsobilost, že by se mělo jednat o déle trvající
a kontinuální užívání a odkázal na rozhodnutí Úřadu, ve kterých je interpretace předmětného
ustanovení stejná jako stěžovatelova v žalobě. Městský soud na to v odůvodnění rozsudku
reagoval pouze tvrzením, že Úřad posoudil užívání předmětného označení v souladu se svou
dřívější rozhodovací praxí. Neuvedl však již, zda Úřad vycházel z výkladu ust. §7 odst. 1 písm. g)
zákona o ochranných známkách, kterého se dovolával stěžovatel či z jiné interpretace a zda je ta
v souladu se správní praxí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 2 As 7/2005 – 86, dostupný na www.nssoud.cz, judikoval, že v rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů podle této zásady nesmí vznikat nedůvodné rozdíly.
Ne každé rozdílné posuzování obdobných situací musí nutně být libovůlí a neodůvodněně
nerovným zacházením. Odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž
správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny
případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká. Městský soud k této námitce
pouze stroze uvedl, že Úřad poukázal na posouzení otázky relevantního užívání v rozsudku
soudního dvora ES ze dne 11. 5. 2006, The Sunrider Corp. v Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné
známky a vzory) (OHIM) „VITAFRUT“, (C - 416/04 P, Sb. rozh. 2006, s. 1- 4237), aniž by zdůvodnil, proč
je tento rozsudek pro danou věc podstatný. V tomto rozsudku se soudní dvůr ES zabýval otázkou
interpretace pojmu „skutečné užívání“ starší slovní ochranné známky, ovšem ve vztahu
k prokázání užívání či neužívání existující ochranné známky po dobu pěti let. Městský soud
nevysvětlil, zda se interpretace pojmu „skutečné užívání“ v tomto rozsudku podle jeho názoru
vztahuje i na nezapsané označení a jaký význam má kritérium uvedené v ust. §7 odst. 1 písm. g)
zákona o ochranných známkách pro nezapsané označení, a sice že toto označení nesmí
mít místní dosah. Městský soud dále uvedl, že pokud zákon nestanoví žádnou časovou
podmínku, je třeba při posouzení rozsahu užívání vycházet z konkrétních okolností daného
případu. Ani toto odůvodnění není podle Nejvyššího správního soudu dostatečné. Je pravdou,
že je třeba vždy vycházet z konkrétních okolností daného případu, to však neznamená, že výklad
citovaného ustanovení může být odlišný v závislosti na okolnostech případu. Ust. §7 odst. 1
písm. g) zákona o ochranných známkách musí být určitým způsobem vyloženo (interpretace
právní normy má pak význam pro rozhodování správního orgánu v obdobných věcech) a tento
výklad pak aplikován na konkrétní okolnosti různých případů, které mohou vést k odlišným
právním závěrům, např. o vzniku dřívějšího práva uživatele nezapsaného označení. Městský soud
proto měl posoudit, z jaké interpretace citovaného ustanovení vycházel Úřad, zda to bylo
v souladu s jeho správní praxí, zda se zabýval námitkami stěžovatele odkazujícími na správní
praxi, případně vyslovit svůj právní názor na výklad tohoto ustanovení. Městský soud nic z toho
neučinil, a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Městský soud se konečně dostatečně nezabýval ani námitkami týkajícími se hodnocení
důkazů. Stěžovatel v žalobě namítal, že nebyla prokázána reklama na daný výrobek, že důkazy
kopiemi faktur, které vystavili zahraniční dodavatelé, nejsou relevantní, neboť neprokazují,
že by spotřebitel měl příležitost se s označením seznámit. S touto argumentací se městský soud
vůbec nevypořádal, a proto se k tomu nemůže za dané procesní situaci vyjádřit ani Nejvyšší
správní soud. Nejvyšší správní soud se tak nemohl zabývat ani stěžejní právní otázkou,
a to výkladem ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách, tedy tím, zda zákon
vyžaduje, aby se nezapsané označení vžilo u veřejnosti pro předchozího uživatele a jeho výrobky,
resp. získalo rozlišovací způsobilost. Stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení se dovolávají dvou
protichůdných interpretací tohoto ustanovení, přičemž stěžovatel tvrdí, že ta, kterou zastává
on, byla již v minulosti aplikována v rozhodovací praxi Úřadu. Městský soud se uvedenou
argumentací nezabýval a nezaujal stanovisko k tomu, zda se Úřad vskutku odchýlil
od své dosavadní rozhodovací praxe, a pokud ano, zda tak mohl, či dokonce musel, učinit, třeba
proto, že dosavadní praxe vycházející ze stěžovatelem zastávané interpretace nebyla v souladu
se zákonem. Pokud by se Nejvyšší správní soud touto otázkou zabýval, aniž se s ní předtím
vypořádal městský soud, nahradil by v podstatě závěry městského soudu a fakticky odňal
účastníkům řízení před městským soudem a osobám zúčastněným na tomto řízení možnost
přezkoumat právní názor městského soudu v řízení o kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta
prvá s. ř. s. zrušil a věc vrátil dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v rozhodnutí o věci
samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu