ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.145.2012:39
sp. zn. 7 As 145/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. K., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem Breitcetlova 880, Praha 9, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 27. 8. 2012, č. j. 52 A 5/2012 – 39,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 8. 2012,
č. j. 52 A 5/2012 – 39, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje
ze dne 28. 11. 2011, č. j. KrÚ 101995/2011/ODSHI/12, a rozhodnutí Městského úřadu
Česká Třebová ze dne 7. 9. 2011, č. j. 17364/2011/DOP/LAD/SPŘ/217-13,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 7.800 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava
Suttnera, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
7.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Jaroslava Suttnera, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 8. 2012,
č. j. 52 A 5/2012 - 39, zamítl žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického
kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 28. 11. 2011, č. j. KrÚ 101995/2011/ODSHI/12,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Česká Třebová ze dne 7. 9. 2011, č. j. 17364/2011/DOP/LAD/SPŘ/217-13,
jímž byl stěžovatel uznán vinným, že dne 22. 6. 2011 v cca 08:50 h jako řidič motorového vozidla
zn. Citroën C4, RZ X při jízdě v ulici Hýblova v České Třebové držel v ruce telefonní přístroj,
čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 7. 2011
(dále jen „zákon o přestupcích“). Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
2.000 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgány správně zhodnotily
provedené důkazy tak, že z nich skutkový stav svědčící o přestupkovém jednání stěžovatele
vyplývá a naopak z něj nevyplývá stěžovatelova skutková verze. I když pouze svědek R. M. uvedl,
že si všiml, jak stěžovatel drží v pravé ruce u pravého ucha telefonní přístroj a slyšel, že s někým
hovoří, a to v okamžiku, kdy přijížděl k jeho kolegovi strážníkovi P. M. Skutečnost, že další
svědci, V. D. a P. M., svědeckou výpověď R. M. přímo nepotvrdili, ještě sama o sobě neznamená,
že by byla nepravdivá. Strážník P. M. stál sice před přijíždějícím vozidlem stěžovatele, ale jak
uvedl správní orgán I. stupně, usměrňoval v daném místě provoz, a proto nezkoumal posádku
stěžovatelova vozidla a držení telefonu stěžovatelem v ruce si všiml až v okamžiku, kdy
na to stěžovatele upozornil svědek R. M. Skutečnost, že svědek R. M. upozornil stěžovatele, že by
při řízení neměl držet v ruce telefon, potvrdil i svědek V. D. Tento svědek také uvedl, že strážník
R. M. se stěžovatele ptal, jestli je normální za jízdy držet telefonní přístroj. Stěžovatel mu
odpověděl slovy „jak to se mnou mluvíte“. Z výpovědí svědků V. D. a P. M. tedy vyplývá
nesporně závěr, že svědek R. M. upozornil stěžovatele na to, že za jízdy držel telefonní přístroj.
Proto jejich výpovědi logicky navazují v této části, tj. v části týkající se otázky držení telefonu
stěžovatelem za jízdy, na výpověď svědka R. M., který jako jediný viděl stěžovatele, že za jízdy
drží telefonní přístroj. Zároveň svědci V. D. a P. M. uvedli, že v době, když vozidlo stálo, držel
stěžovatel v ruce telefonní přístroj, resp. dokonce ukončoval telefonní rozhovor. Skutečnost, že
svědkové viděli stěžovatele držet telefonní přístroj v době, když jeho vozidlo stálo, ještě
automaticky nemůže znamenat, že je tím vyvrácena svědecká výpověď R. M., který viděl
stěžovatele držet telefonní přístroj i při jízdě vozidla, a to přes levé boční okno řidiče, které bylo
úplně staženo. Tuto skutečnost, tj. stažení okna u řidiče v době přijíždění stěžovatelova vozidla,
sice svědkové P. M. a V. D. výslovně nepotvrdili, ale ani ji nevyvrátili. Tvrzení krajského úřadu,
že výpovědi všech tří svědků obsahově korespondují a odpovídají časové a logické posloupnosti
jednotlivých dějů v návaznosti na spolehlivě zjištěné skutečnosti, že svědecké výpovědi tvoří
ucelený logický provázaný důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě dovodit odpovědnost
stěžovatele za přestupkové jednání, a že tedy byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, odpovídá skutečnosti. Naopak stěžovatelova skutková verze, že v době, kdy
přijížděl na inkriminované místo, telefonní přístroj v ruce nedržel a vzal jej do ruky až po zastavení vozidla, z provedených důkazů nevyplývá. Skutečnost, že při řízení vozidla viděl
stěžovatele držet telefonní přístroj jen jeden ze tří svědků, ještě automaticky neznamená, že by
byla správná a věrohodná stěžovatelova verze. Stěžovateli se podle krajského soudu nepodařilo
vyvrátit pravdivost výpovědi svědka R. M., přičemž nepravdivost stěžovatelovy verze vyplývá
z odůvodnění napadeného rozhodnutí tvořícího s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden
celek.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel zdůraznil, že od počátku setrvává na svých
tvrzeních, že při řízení motorového vozidla netelefonoval tak, že by držel telefonní přístroj v ruce
či u ucha. Dne 22. 6. 2011 cca v 8:50 h řídil motorové vozidlo zn. CITROEN C4
a při odbočování do ulice Hýblova v České Třebové si všiml po levé straně strážníka R. M. a
poté, co zjistil, že do této ulice je zakázaný vjezd. Proto zastavil před strážníkem P. M., ke
kterému přijížděl čelně, ve vzdálenosti 2 m. Stěžovatel činí nesporným, že již ve chvíli, kdy
projížděl kolem strážníka R. M., uskutečňoval telefonický hovor, ale zdůraznil, že za jízdy
telefonoval prostřednictvím zařízení hands free. Následně, když s ohledem na dopravní situaci
zastavil před strážníkem P. M., stáhl okénko u řidiče a uchopil telefonní zařízení do ruky, přiložil
si ho k uchu, aby se bez zbytečného odkladu rozloučil s osobou, s níž před tím za jízdy
telefonoval přes zařízení hands freem, a aby potvrdil na displeji telefonu ukončení hovoru. Poté
telefon odložil. Bezprostředně po ukončení hovoru se stěžovatel chtěl zeptat strážníka P. M. a na
dopravní situaci. Než tak stihl učinit, přistoupil k levému přednímu okénku vozidla strážník R. M.
a během nepatrné chvíle, co stěžovatel ještě ukončoval telefonický hovor, mu položil otázku,
proč za jízdy telefonoval. Stěžovatel bezprostředně telefonický hovor ukončil, telefon odložil a
začal se věnovat tomuto strážníkovi. Nabízí se tedy dvě skutkové verze, a sice stěžovatelova, že
přestupek nespáchal, a krajského úřadu o prokázaném stěžovatelově přestupkovém jednání.
Skutková verze správních orgánů převzatá krajským soudem je údajně prokázána svědeckou
výpovědí strážníka R. M. a nepřímými důkazy vyvěrajícími podle tvrzení správních orgánů ze
svědeckých výpovědí V. D. a P. M. Je ovšem nutné podotknout, že výpovědi těchto dvou svědků
svědčí ve prospěch stěžovatelovy verze. Podle krajského soudu má být usvědčující výpověď
strážníka R. M., což je v příkrém v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel. Strážník R. M. jako jediný
tvrdil, že stěžovatel za jízdy držel telefon v ruce u ucha. Krajský soud však měl při svém
rozhodování vzít v úvahu zejména výpovědi svědků P. M. a V. D., tj. osob, které se v rozhodné
době nacházeli na místě, kde mělo k přestupku dojít. Tito svědkové totiž nikdy nepotvrdili, že by
stěžovatel za jízdy držel telefon v ruce u ucha, a pokud to tak krajský soud z jejich výpovědí
interpretuje, činí tak nesprávně. Stěžovatel již v žalobě namítal, že z výpovědi strážníka P. M.
plyne, že k němu přijížděl čelně na vzdálenost 2 m do zastavení vozidla. Dále z jeho výpovědi
vyplývá, že do chvíle než stěžovatel vozidlo zastavil, musel strážník P. M. stěžovatele zřetelně
vidět, pokud ve svědecké výpovědi uvedl, že usměrňoval jízdu jeho vozidla do zastavení a
současně na stěžovateli bylo vidět, že neví, co po něm strážník P. M. chce. Logicky tedy
za předpokladu, že strážník P. M. byl schopen za jízdy z obličeje či gest stěžovatele vyvodit, že
tento neví, co se po něm chce, musel stěžovatele zřetelně vidět, tj. i zřetelně vidět, zda za jízdy
držel telefonní přístroj či nikoliv. Uvedená argumentace je v rozporu s tvrzením krajského soudu,
že strážník P. M. si musel všimnout stěžovatele až v době, kdy vozidlo zastavilo. Krajský soud
nesprávně hodnotil svědeckou výpověď tohoto strážníka, když z jeho svědecké výpovědi
jednoznačně vyplývá, že stěžovatele viděl ještě před tím, než vozidlo zastavilo. Jestliže strážník P.
M. usměrňoval pouze vozidlo stěžovatele, není důvod se domnívat, že by byl rozptylován
usměrňováním provozu např. jiných aut a že by tak neměl být povinen zjistit skutečnost, zda
stěžovatel během jízdy držel telefonní přístroj v ruce. Rovněž s touto rozhodnou skutečností se
správní orgány ani krajský soud bližším způsobem nevypořádaly. Strážník P. M. nikdy neuvedl, že
by stěžovatel za jízdy držel telefonní zařízení u ucha, a to i přesto, že jeho chování za jízdy
zřetelně pozoroval přes čelní sklo vozidla. Úvaha krajského soudu, že svědecká výpověď P. M. je
v rozporu se skutkovou verzí stěžovatele je nesprávná. Tato svědecká výpověď je naopak
podpůrná pro stěžovatelovu skutkovou verzi. Krajský soud na str. 12 napadeného rozsudku
konstatuje, že věří skutkové verzi správních orgánů, a tím je logicky vyvrácena skutková verze
stěžovatele. V čem ale konkrétně je svědecká výpověď P. M. v rozporu se stěžovatelovou verzí,
krajský soud neuvádí, Tím vzniká další argumentační deficit rozsudku. Úvaha krajského soudu, že
strážník P. M. slyšel po zastavení vozidla, jak strážník R. M. upozorňuje stěžovatele, že za jízdy
držel telefonní zařízení (str. 9 rozsudku), není v žádném případě schopná osvědčit, že by tomu
tak ve skutečnosti mělo být, a že by stěžovatel za jízdy držel telefonní zařízení, jak krajský soud
uvádí. Rovněž svědek V. D. na otázku správního orgánu I. stupně, zda viděl stěžovatele při řízení
držet telefonní přístroj, odpověděl negativně, čímž došlo ke zpochybnění výpovědi strážníka R.
M. Tato svědecká výpověď také potvrzuje skutkovou verzi stěžovatele, že za jízdy nedržel
telefonní zařízení v ruce. Další úvaha krajského soudu, že svědek V. D. slyšel po zastavení
vozidla, jak strážník R. M. upozorňuje stěžovatele, že za jízdy držel telefonní zařízení, není v
žádném případě schopná osvědčit, že by tomu tak ve skutečnosti bylo a že by stěžovatel za jízdy
držel telefonní zařízení. Ačkoli stěžovatel již v žalobě upozorňoval na rozpory a pochybnosti ve
svědeckých výpovědích strážníka R. M. na straně jedné a strážníka P. M. a V. D. na straně druhé,
krajský soud se s těmito rozpory nevypořádal tak, že by výpovědi všech tří svědků byly
konzistentní v tom smyslu, že by stěžovateli bylo jednoznačně a přesvědčivě prokázáno spáchání
přestupku. Krajský soud se pouze vyjádřil v tom smyslu, že skutková verze stěžovatele z obou
správních rozhodnutí „vůbec nevyplývá, když naopak je potvrzena skutková verze správních orgánů, tak tím
je již logicky vyvrácena skutková verze žalobce“, což může mít vliv na nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku vzhledem k argumentačnímu deficitu. Z opatrnosti stěžovatel namítal, že řízení o
přestupku podléhá, vzhledem ke své povaze, obdobným právním principům jako jsou aplikované
v právu trestního. Jedním z nich je i princip in dubio pro reo. Pokud se tedy nepodařilo správním
orgánům jednoznačně prokázat, že se stěžovatel přestupku dopustil, připadala v úvahu aplikace
tohoto principu, což správní orgány ani krajský soud vůbec nevzaly v potaz. Stěžovatel má tak za
to, že pochybily, pokud na základě usvědčující výpovědi jediného svědka vzaly za prokázané,
že stěžovatel držel za jízdy telefonní přístroj, aniž by se řádně vypořádaly s výpověďmi dalších
dvou svědků, ze kterých se zjevně nabízí možnost, že stěžovatel za jízdy telefonní přístroj vůbec
nedržel. Podle názoru stěžovatele nelze bez dalšího činit závěr o spáchání přestupku v případě,
pokud z výpovědi dvou ze tří svědků vyplývají důvodné pochybnosti o skutečném stavu věcí.
V takovém případě je třeba postupovat v souladu s principem in dubio pro reo, tj v pochybnostech
ve prospěch stěžovatele. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Účastník řízení se ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal v plném rozsahu na své
vyjádření k žalobě a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jak vyplývá ze správního spisu (zejména z oznámení o přestupku zpracovaného Městskou
policí Česká Třebová) prováděla dne 22. 6. 2011 v cca 08:50 h hlídka městské policie ve složení
strážníci R. M. a P. M. kontrolu dopravního značení na ulici Hýblova v České Třebové.
Vzhledem k tomu, že tato ulice byla uzavřena, hlídka odkláněla vozidla z této ulice. V oznámení
přestupku je uvedeno, že stěžovatel držel v pravé ruce u ucha mobilní telefon a hovořil.
Stěžovatel se hájil na místě tím, že přestupek neuznává a že vůbec netelefonoval. Dále byl hlídkou
městské police na místě ztotožněn svědek V. D. Následně bylo zahájeno přestupkové řízení proti
stěžovateli, bylo mu sděleno obvinění ze spáchání přestupku a dne 12. 8. 2011 se konalo ústní
jednání. Stěžovatel u tohoto jednání uvedl, že jel se svým vozidlem po ulici Podbranská a odbočil
na ulici Hýblova. Již v době, kdy odbočoval, si všiml na křižovatce vlevo jednoho strážníka
městské policie. Jelikož do ulice Hýblova byl zakázán vjezd, otočil se s vozidlem a zastavil ve
směru ke světelné křižovatce. Stáhl levé okno, ke kterému vzápětí přistoupil druhý strážník, který
předtím stál cca 10 m za vozidlem a bavil se s jiným mužem. V daném okamžiku telefonoval přes
zařízení hands free. Strážník R. M. mu řekl, jestli je normální s někým mluvit a přitom volat. Na
to mu stěžovatel reagoval tím, že se ho zeptal, jak to s ním mluví. Dále stěžovatel uvedl, že má na
vozidle, vyjma čelního, zatmavěná všechna skla a že vzal telefon do ruky, ale až v době, kdy
vozidlo stálo, a to z důvodu ukončení hovoru. Svědek V. D. uvedl, že stál na chodníku u
křižovatky ulic Podbranská a Hýblova a bavil se se strážníkem R. M. Druhý strážník, kterého
osobně nezná, stál kousek od nich. Svědek viděl přijíždět stěžovatelovo vozidlo, které zastavilo
před druhým strážníkem. Skutečnost, že stěžovatel drží v ruce telefon, zaregistroval až poté, co
k vozidlu přistoupil strážník R. M. a zeptal se stěžovatele, zda je normální za jízdy telefonovat,
a to ze vzdálenosti asi 3 m přes napůl stažené boční okno u řidiče. Svědek R. M. uvedl, že dne
22. 6. 2011 prováděl společně se strážníkem P. M. usměrňování provozu na křižovatce ulic
Podbranská – Hýblova a v době, kdy přijížděl stěžovatel, stál na chodníku a hovořil s V. D.
Vozidlo je minulo z levého boku a poté zastavilo před jeho kolegou strážníkem P. M., a to ve
vzdálenosti cca 3-5 m od svědka. Protože měl stěžovatel boční okno ze strany řidiče úplně
staženo, všiml si, že drží za jízdy v pravé ruce u pravého ucha telefonní přístroj. Dále slyšel, jak
stěžovatel do telefonu hovořil. Poté, co vozidlo zastavilo, svědek přistoupil k vozidlu stěžovatele
s upozorněním, že by neměl při řízení držet v ruce telefon a stěžovatel se ohradil slovy „jak to se
mnou mluvíte“. Svědek P. M. uvedl, že stál čelem ke stěžovatelovu vozidlu, a usměrňoval jeho
jízdu směrem ke světelné křižovatce. Bylo zřejmé, že stěžovatel neví, co po něm svědek chce, a
proto ve vzdálenosti cca 2 m před ním zastavil. Než se svědek dostal ke stěžovateli, aby mu
vysvětlil, proč nemůže projet uzavřenou ulicí, přistoupil k němu strážník R. M. a řekl mu něco ve
smyslu „zda je v pořádku řídit vozidlo a telefonovat.“ Až v této chvíli si přes čelní sklo vozidla
svědek všiml, že stěžovatel v pravé ruce u pravého ucha drží telefon. Poté stěžovatel ukončil
hovor, telefon vypnul a začal řvát na kolegu slovy „jak to se mnou mluvíte.“ Krajský úřad dospěl
k závěru, že tyto důkazy (svědecké výpovědi) spolu obsahově korespondují a odpovídají časové
a logické posloupnosti jednotlivých dějů v návaznosti na spolehlivě zjištěné skutečnosti (místo
spáchání přestupku, popis jednání obviněného) a výpovědi svědků pak tvoří ucelený logický
provázaný důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě dovodit odpovědnost stěžovatele
za přestupkové jednání.
V přestupkovém právu se uplatňují stejné zásady jako v právu trestním, zejména zásada
presumpce neviny, zásada in dubio pro reo, zásada postihu za zaviněné jednání (nikoli jen
za způsobení škodlivého následku). Z toho vyplývá, že pouze v případě, je-li prokázáno, že byly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, může správní orgán uložit za jeho
spáchání sankci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 2 As 46/2005 - 55, www.nssoud.cz). V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím,
že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku, je pravděpodobná, nebo dokonce
nejpravděpodobnější verzí skutkového stavu. Není-li mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno,
že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl
spáchán přestupek (zásada in dubio pro reo). Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz
„v přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy
oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně
dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní.“
Také Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, dostupný
na http//nalus.usoud.cz, uvedl, že „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní
důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného,
resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo
in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních
skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze
odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález
sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám
o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98
ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší
možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání
mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Podle názoru Ústavního soudu
musí obecný soud dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu
samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak
nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností.
Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným
na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit
krajní opatření spočívající zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud
zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip
možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v němž jde
o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají
z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporována ani obecnou zkušeností [nález
sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].“
Otázkou důkazní síly svědeckých výpovědí policistů se zabýval Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, v němž
v bodech 15 a 16 uvedl, že „V rozsudku ze dne 27.9.2007, č. j. 4 As 19/2007 -114, pak Nejvyšší
správní soud ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi uvedl, „že nemá důvodu pochybovat
o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem,
vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob,
jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu
sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci
uvedené zásady překročil“. Citovaný judikát tedy vychází z úvahy, že u svědka, který nemá žádný zájem
na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen,
že jsou pravdivé. Při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla věrohodnějším
svědectví policisty. Nejvyšší správní soud sice v nedávné době v některých takových případech zpochybnil rovněž
výpověď policistů či strážníků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 - 67), učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti dané věci
(v cit. věci pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči, spočívající v ničím neodůvodněné a nanejvýš rozsáhlé
kontrole řidiče poté, co odmítl vyřídit přestupek v blokovém řízení). Na premise o zásadní hodnověrnosti
policisty tudíž tato rozhodnutí nic nemění (ke shodnému závěru srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 1 As 42/2011 - 114, body [40] až [44] odůvodnění)“.
V rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „stěžovatel a policisté se dále neshodli v tom, zda a z jakého místa jej policisté viděli při tom, jak telefonuje,
resp. drží v ruce telefonní přístroj, zda se pak mohli otočit a zastavit jej. Jedná se přitom o klíčovou část
skutkového děje a v podstatě jedinou relevantní okolnost, na níž se mělo zjišťování skutkových okolností
soustředit. Přitom při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu
v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je
jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů.
Taková výpověď však může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za přestupek zpravidla jen tehdy, je-li
její obsah v souladu i s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by například
měla vysokou míru věrohodnosti tehdy, popsal-li by mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou,
designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným řidičem v době, kdy řídil
vozidlo, a přitom by bylo prokázáno, že policista se nemohl, a to ani nepřímo či následně (např. od svého kolegy
nebo sám při kontrole řidiče po jeho zastavení aj.), jinak než právě tím, že řidiče viděl za jízdy telefon držet,
dozvědět, jaký telefon řidič užíval. V řadě případů takové věrohodnosti výpovědi nebude dosaženo a jiné důkazy
nebudou k dispozici. Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního
standardu požadovaného pro postih za „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly
mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela
nepřijatelné. Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše
dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného“.
Ve vztahu k citovaným rozsudkům je nezbytné zdůraznit, že ve všech uvedených věcech
proti sobě stály výpověď obviněného z přestupku a výpovědi zasahujících policistů, což je
shodná situace jako v případě stěžovatele. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86, ani v takovém případě, kdy proti sobě stojí výpověď
obviněného a výpovědi zasahujících policistů, není možné bez dalšího vyhodnotit výpověď
obviněného jako nevěrohodnou s tím, že je v jeho zájmu tvrdit skutečnosti, které jej z přestupku
vyviní. I za tohoto stavu je nezbytné trvat na tom, že obviněného lze shledat vinným ze spáchání
přestupku jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně
jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy
jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že obviněný uvedený přestupek spáchal.
Závěr, že stěžovatel se dopustil přestupku, lze učinit jen tehdy, pokud je provedenými
důkazy mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že při řízení vozidla držel v ruce nebo jiným
způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Jak vyplývá
ze správního spisu, již od samého počátku zde byly dvě skutkové verze, a to verze, která byla
založena na výpovědi stěžovatele a zcela opačná verze založená na výpovědi strážníka R. M., když
další dva svědkové (P. M. a V. D.) shodně vypověděli, že zaregistrovali telefonní přístroj v ruce
stěžovatele až v okamžiku, kdy jeho vozidlo již stálo. Za této situace měly správní orgány provést
další dokazovaní, a to za účelem prokázání pravdivosti těchto tvrzení (např. se měly podrobněji
zabývat tím, zda svědek R. M., který se bavil s další osobou a nevěnoval se řízení silničního
provozu, mohl ze své pozice vidět to, že stěžovatel drží za jízdy v pravé ruce telefon, a to
zejména s ohledem na to, že svědek P. M., který stál ke stěžovateli čelem, toto nezaregistroval,
dále zda vozidlo stěžovatele bylo vůbec vybaveno zařízením hands free a pokud ano, zda bylo
nutné pro ukončení hovoru vzít telefon do ruky apod.). Vzhledem k tomu, že neexistuje jiný
důkaz, ani žádná objektivní skutečnost zpochybňující jak výpověď stěžovatele, tak i svědka R. M.,
nelze dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel při řízení vozidla držel v ruce telefonní
přístroj. Proto v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného)
nebylo možno na základě provedených důkazů dospět k závěru, že se stěžovatel dopustil
přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o přestupcích. Správní orgány obou
stupňů tak porušily ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého
nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s
požadavky uvedenými v §2. Tato procesní vada měla vliv na zákonnost napadených správních
rozhodnutí, protože stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku, ačkoli tento závěr neměl
oporu v provedených důkazech. I po provedeném dokazování tedy zůstalo sporné, zda stěžovatel
při řízení vozidla držel v ruce telefonní přístroj. S ohledem na zjištěný skutkový stav tak nebylo
stěžovateli prokázáno spáchání skutku, o němž se vede řízení, a krajský soud pochybil, když tento
postup správních orgánů akceptoval.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.).
Jelikož správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou řízení, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení před krajským
soudem, Nejvyšší správní soud za použití ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a přiměřeného použití
ust. §78 odst. 3 s. ř. s. současně zrušil také napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení.
V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady zaplacením soudního poplatku
ve výši 3.000 Kč a odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí za 2
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci) 2 x 2.100 Kč [§1
odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „vyhláška“)] a náhrada hotových výdajů činí 2 x 300 Kč (§13
odst. 3 vyhlášky). Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí celkem 7.800 Kč.
V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5.000 Kč a odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce
činí za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) 2.100 Kč [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrada hotových výdajů činí 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí celkem
7.400 Kč. Zástupce stěžovatele požadoval i odměnu za převzetí a přípravu zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) vyhlášky]. Odměnu za tento právní úkon mu však Nejvyšší správní soud
nepřiznal, neboť zastupoval stěžovatele již v řízení o žalobě. Zástupce stěžovatele také nárokoval
odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč. Nejvyšší správní soud mu však přiznal
odměnu ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby, neboť veškeré úkony učinil v době
do 31. 12. 2012, tj. před účinností vyhlášky č. 486/2012 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu