ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.152.2016:21
sp. zn. 7 As 152/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) L. P., b) A. P.,
zastoupeni JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 48 A
44/2014 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. SZ 125653/2014/KUSK REG/S1,
č. j. 146303/2014/KUSK, Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „žalovaný“) zamítl
odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram, stavebního úřadu (dále jen
„stavební úřad“) ze dne 13. 6. 2014, č. j. MeUPB 52082/2014,
spis. zn. SZ MeUPB/67056/2007/SÚ/Vr. Stavební úřad tímto rozhodnutím dodatečně povolil
stavebníkům K. P. a Mgr. J. P. stavbu garáže včetně jejího prodloužení u rodinného domu čp. X,
ul. N., na pozemku parc. č. st. X v k. ú. Z. (dále jen „stavba“), a souhlasil s užíváním uvedené
stavby.
II.
[2] Žalobci podali proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 48 A 44/2014 – 26.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nelze přisvědčit námitce
nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, protože z jeho odůvodnění je nepochybně
zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s namítaným rozporem sporné stavby s veřejným zájmem.
Přestože je toto odůvodnění poměrně stručné, není sporu, že žalovaný vyšel z §88 odst. 1
písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“). S odkazem na projektovou dokumentaci a podklady
pro rozhodnutí pak žalovaný uzavřel, že dodatečně povolovaná stavba splňuje požadavky
plynoucí z uvedeného ustanovení. Žalovaný se dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyjádřil i k jednotlivým judikátům, na které žalobci odkázali, přičemž v projednávané věci lze
z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zjistit, co žalovaný považoval za okolnosti
podstatné z hlediska veřejného zájmu. Krajský soud rovněž uvedl, že nelze zaměňovat
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu na straně jedné s nesouhlasem účastníků řízení
s věcnými závěry správního orgánu na straně druhé.
[4] K námitce žalobců týkající se hodnocení souladu dodatečně povolované stavby
s veřejným zájmem krajský soud uvedl, že výčet podmínek týkající se prokazování souladu
dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem uvedený v §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona je pouze demonstrativní. Při zjišťování souladu takové stavby s veřejným zájmem lze
nepochybně přihlížet i k jiným okolnostem. V projednávané věci žalobci nezpochybnili závěr
správních orgánů, že dodatečně povolovaná stavba splňuje podmínky demonstrativně vypočtené
v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Žalobci spatřují rozpor dodatečně povolované stavby
s veřejným zájmem pouze v tom, že stavebníci uskutečnili stavbu v rozporu se stavebním
povolením úmyslně. Tato okolnost, jejíž prokazování může být navíc v řadě ohledů více
než obtížné, však sama o sobě nemůže být určující pro zjištění souladu dodatečně povolované
stavby s veřejným zájmem. Podstata a smysl dodatečného povolování staveb spočívají v tom,
že určitá stavba může být dodatečně povolena v podobě, ve které by mohla být povolena
ve standardně vedeném řízení. Pokud taková stavba naplňuje požadavky demonstrativně
vypočtené v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona k prokázání souladu s veřejným zájmem,
musí být okolnost zpochybňující tento soulad natolik významná, aby převážila nad naplněním
shora vymezených podmínek. Žalobci tvrzené úmyslné nerespektování stavebního povolení
i s ohledem na podobu sporného stavebního záměru (prodloužení garáže o 3,82m oproti
stavebnímu povolení), takovou okolností bez dalšího být nemůže. Krajský soud nesouhlasil s tím,
že by samotné úmyslné nerespektování stavebního povolení mělo za následek nemožnost získat
dodatečné stavební povolení. Takový závěr by ve své podstatě znemožňoval stavebním úřadům
dodatečně povolovat značnou část staveb odporujících původnímu stavebnímu povolení
a vyžadoval by zásadní koncepční změnu právní úpravy. Je třeba vždy zkoumat míru intenzity
takového zásahu.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/2003
a sp. zn. II. ÚS 482/2002 se týkají pouze neoprávněných staveb. Jejich závěry lze ve značné míře
vztáhnout též na stavby nepovolené. Závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 403/1998, že dodatečné
povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní
k obcházení zákona, je závěrem, který se bezesporu uplatní i pro rozhodování o povolování
nepovolených staveb.
[7] Stojí zde tedy proti sobě legitimní cíl – zájem na zachování stavební kázně proti zájmu
stavebníka na dodatečném povolení nepovolené stavby. Stavebník, který úmyslně ignoruje
stavební předpisy a stavební povolení, se těžko může dovolávat toho, že jeho nepovolená stavba
je v souladu s veřejným zájmem, pokud se sám svým protiprávním postupem do této situace
dostal. Zjevně úmyslné nerespektování a ignorování stavebního povolení je skutečností, která
neumožňuje vydat dodatečné stavební povolení. K tomu není třeba změna zákonných předpisů,
postačí aplikovat správně význam pojmu „veřejný zájem“ a obecnou teorii výkladu „zneužití práva“.
[8] Stavebníci úmyslně postavili stavbu v rozporu se stavebním povolením a přes nesouhlas
stěžovatelů, vědomi si zřejmě toho, že mohou požádat o dodatečné povolení stavby v rozsahu,
v jakém jí postavili načerno. Zjevně tak od počátku počítali s tím, že jejich protiprávní počínání
bude zhojeno v řízení o dodatečné povolení stavby. Prodloužení stavby garáže oproti povolení
o 3,82 m je zjevným ignorováním povoleného stavu.
[9] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 - 75, je
„účelem řízení (pozn. NSS: dodatečného povolení stavby) je vlastně dodatečné zhojení závažné vady,
kterou je prvotní vědomá ignorance zákona ze strany stavebníka, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba
není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování.“
Takovému postupu nemůže být poskytnuta ochrana ani za předpokladu, že stavba je v souladu
s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými
požadavky na výstavbu a technickými požadavky na stavby.
[10] Krajský soud odmítl argumentaci stěžovatelů, přičemž zmíněnou judikaturu vyložil
nesprávným způsobem a část z odkazů na ni zcela pominul. Soudy vyšších stupňů opakovaně
konstatovaly, že úmyslné ignorování práva je závažnou skutečností, která vylučuje dodatečné
povolení stavby, což je zcela jiný pohled na tento problém, než jak to učinil krajský soud. Zúžení
výkladu pojmu „veřejný zájem“ na soulad s územně plánovací dokumentací zcela opomíjí prvek
stavební disciplíny, na kterém je úprava povolování staveb postavena.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud posoudil věc správně
a podrobně se zabýval všemi žalobními námitkami. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s dodatečným povolením stavby,
neboť podle jejich názoru stavba není v souladu s veřejným zájmem.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že stavebníci podali dne 1. 7. 2005 žádost o dodatečné
povolení stavby podle §88 stavebního zákona. Doplnění žádosti s doložením projektové
dokumentace stavebníci podali dne 12. 9. 2007. Poté stavební úřad postupně vydal několik
rozhodnutí (24. 10. 2007, 30. 10. 2008, 9. 4. 2010, 15. 11. 2010, 20. 6. 2011 a 1. 11. 2012), kterými
stavbu dodatečně povolil a vydal souhlas s jejím užíváním. Žalovaný k odvolání stěžovatelů tato
rozhodnutí opakovaně rušil pro nedostatky v řízení a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému
projednání. Poslední rozhodnutí, kterým stavební úřad dodatečně povolil uvedenou stavbu
a souhlasil s jejím užíváním, bylo vydáno dne 13. 6. 2014. Rovněž proti tomuto rozhodnutí
stěžovatelé podali odvolání, které však žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím.
[17] Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníku stavby nebo
zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo
v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu
s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování,
obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy
chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její
dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené
lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
[18] Citované ustanovení připouští dodatečné povolení i stavby provedené bez potřebného
povolení stavebního úřadu nebo v rozporu s ním, pokud stavebník prokáže, že stavba není
v rozporu s veřejným zájmem, který je v něm zároveň příkladmo uveden. Rozsah vyjádření
a stanovisek dotčených orgánů státní správy, posudků, projektové dokumentace a dalších
podkladů nezbytných pro případné dodatečné povolení nepovolené stavby přitom nejde
nad rámec dokladů, které jinak při zákonném postupu předkládá stavebník k žádosti o stavební
povolení.
[19] Jak správně uvedl již krajský soud, výkladem pojmu „veřejný zájem“ užitého v citovaném
ustanovení se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře zabýval. V rozsudku ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164, uvedl, že „Veřejný zájem je pojmem, který právní řád České
republiky výslovně obsahově nevymezuje, nicméně, který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Jde tedy o tzv.
neurčitý právní pojem. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně
právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ patří do rozsahu
neurčitého pojmu či nikoli. Mnohdy mu dává vodítko tím, že se snaží uvést co nejvíce charakteristických znaků
věcí nebo jevů, které má neurčitý právní pojem zahrnovat. Stejně tomu tak je i v §88 odst. 1 písm. b/ stavebního
zákona. (…) Uvedené ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění stavby, respektive stavbu
dodatečně povolit v případě, že je tato stavba v souladu s veřejným zájmem. Z povahy věci lze dovodit, že se jedná
o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku.
Takový zájem nemůže být v rozporu s platnými právními předpisy. V daném případě však zákonodárce dává
vodítko v tom, že demonstrativně vyjmenovává, s čím musí být daná stavba v souladu, aby bylo možno ji posoudit
jako stavbu v souladu s veřejným zájmem; tj. je vyžadován soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a
záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a
zájmy chráněnými zvláštními předpisy a dále požaduje po stavebníkovi, aby v řízení o odstranění stavby podal
žádost o její dodatečné povolení a předložil podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě
a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Za předpokladu, že stavebník splní všechny shora uvedené
podmínky a není zde žádná jiná okolnost, která by soulad s veřejným zájmem vylučovala, stavební úřad stavbu
dodatečně povolí. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem v tom, že dodatečně povolit je možno jen stavbu výjimečnou,
originální či stavbu společenského významu a že v daném případě přichází v úvahu pouze odstranění stavby.“
[20] V rozsudku ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004 - 68, pak Nejvyšší správní soud uvedl,
že „má-li být v řízení vedeném podle §88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona zkoumán veřejný
zájem, musí se tak stát především z hlediska kritérií, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena. (…)
Tyto požadavky jsou kladeny na všechny stavby; pouze mj. při splnění uvedených požadavků lze v rámci
standardního stavebního řízení stavbu povolit. Soud však právě v tom shledává důkaz, že jde o kritéria, jimiž je
posuzován soulad stavby s veřejným zájmem. Veřejný zájem představuje těžko vymezitelnou a obtížně
ohraničitelnou kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však ve stavebním právu při povolování staveb, jakož i při
jejich dodatečném povolování, zhmotněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací
dokumentace, cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu, technických
požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením uvedených požadavků je
sledováno naplnění veřejného zájmu. Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace je třeba
považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací dokumentace jako výsledek
takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží. Jestliže je tedy stavba posuzována z pohledu souladu s touto
dokumentací, je poměřována i z hlediska veřejného zájmu. To samé platí i o hodnocení souladu stavby s cíly a
záměry územního plánování, jež vyplývají z §1 a §2 stavebního zákona. Stanovením technických požadavků na
výstavbu či stavby je rovněž sledován veřejný zájem, a to zejména zájem na bezpečnosti takové stavby, řádné
funkčnosti stavby, a tím i ochraně zdraví uživatelů této stavby, jakož i jiných osob, ochraně životního prostředí
apod.“
[21] Postup krajského soudu, jakož i správních orgánů, které v daném případě při posouzení
případnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zkoumaly především splnění předpokladů
uvedených v citovaném ustanovení za slovem „zejména“, odpovídá tedy zákonu a Nejvyšší správní
soud se s ním ztotožňuje. Formulace §88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona přitom
připouští posouzení existence veřejného zájmu i z jiných hledisek, než těch, jež jsou v něm
demonstrativně uvedeny. Správní orgán rozhodující o žádosti o dodatečné povolení stavby by tak
měl přihlédnout i k dalším okolnostem případu a posoudit, zda tyto okolnosti existenci veřejného
zájmu na dodatečném povolení stavby spíše svědčí nebo ji spíše vylučují. V daném případě
stavební úřad uvedl, že v posuzované věci by mohlo být sporným porušením veřejného zájmu
eventuelní způsobování ztrát u sousední stavby. Dodatečným povolením prodloužení garáže však
škody či ztráty stěžovatelům nevznikají, a proto konstatoval, že stavba není v rozporu s veřejným
zájmem. Při hodnocení takových skutečností je třeba navíc přihlédnout také k negativnímu
důsledku, jenž by byl způsoben rozhodnutím o odstranění stavby ve sféře zájmů stavebníků.
Omezení vlastnického práva se může uskutečnit pouze v přiměřené míře a lze k němu přistoupit
pouze tehdy, je-li takové opatření přiměřené zájmům, jejichž ochrana je tímto opatřením
sledována. Stavební zákon předpokládá odstranění stavby, jež nebyla pravomocně povolena,
jakožto opatření šetřící veřejný zájem (v daném případě veřejný zájem, aby stavba byla v souladu
např. se stavebními standardy a neodporovala veřejnému zájmu na využití území), jež je ústavně
přípustným omezením vlastnického práva. V tomto konkrétním případě by však takové opatření
bylo nepřiměřené vzhledem k okolnostem případu, mezi něž je nutno zahrnout kromě splnění
zákonných požadavků v §88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona též skutečnost,
že dodatečně povolenou stavbou nedojde k negativnímu vlivu na sousední nemovitosti.
[22] Správní orgány tedy postupovaly správně a v souladu se zákonem, jestliže po ověření
splnění zákonných požadavků [tj. hledisek, z nichž je veřejný zájem podle §88 odst. 1 písm. b)
věta druhá stavebního zákona povinně zkoumán] usoudily, že existenci veřejného zájmu v daném
případě nevylučují ani další okolnosti. Ze správních rozhodnutí, jimiž byla stavba dodatečně
povolena, vyplynulo, že se stavební úřad a žalovaný v řízení zabývaly námitkami stěžovatelů
o rozporu stavby s veřejným zájmem, tyto však neshledaly důvodnými.
[23] Lze tedy shrnout, že stavební úřad v souladu s §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
zahájil správní řízení o odstranění stavby. Pokud po provedeném správním řízení vydal
rozhodnutí o dodatečném povolení této stavby, postupoval správně. Podmínkou takového
postupu je jednak žádost o dodatečné povolení stavby, jednak zjištění, že stavba není v rozporu
s veřejným zájmem. Stavebníci podali žádost o dodatečné povolení stavby, kterou doložili
zákonem vyžadovanými podklady. Z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že byl posouzen
soulad stavby s platnou územně plánovací dokumentací, s cíly a záměry územního plánování,
obecnými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy. Správně byly shledány i další důvody svědčící veřejnému zájmu na povolení
stavby. Negativní dopad stavby do oprávněných zájmů stěžovatelů vyplývající ze samotné
realizace stavby na sousedním pozemku, jež by naopak mohl nasvědčovat rozporu stavby
s veřejným zájmem, stavební úřad nezjistil. Po provedeném správním řízení tak stavební úřad
dospěl ke správnému závěru, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem. Proto ani žalovaný,
ani krajský soud nepochybili, když konstatovali, že v daném případě byly splněny podmínky
pro dodatečné povolení stavby.
[24] Pokud jde o tvrzení o úmyslném porušení stavebního zákona stavebníky, je třeba
zdůraznit, že odstranění stavby nemá mít sankční charakter. Ukládání sankcí za porušení
stavebního zákona je obsaženo v jeho části třetí. Takovou situaci přímo řeší §105 odst. 3
písm. a), podle kterého se přestupku dopustí a pokutou od 25 000 Kč do 50 000 Kč bude
potrestán ten, kdo jako stavebník provádí novou stavbu bez stavebního povolení nebo v rozporu
s ním. Řízení o uložení pokuty je však samostatným správním řízením, které není předmětem
tohoto soudního přezkumu. Skutečné odstranění stavby je na místě tam, kde by stavbu vůbec
nebylo možné povolit.
[25] Pokud stěžovatelé uvedli, že „soudy vyšších stupňů opakovaně konstatovaly, že úmyslné ignorování
práva je závažnou skutečností, která vylučuje dodatečné povolení stavby“, pak je třeba uvést, že z jimi
zmíněné judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu taková obecná povinnost
pro stavební úřad nevyplývá. Navíc se jedná o skutkově i právně odlišné případy. Usnesení
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 403/98, se týkalo nepovolené stavby
rekreačního charakteru, kterou byla porušena stavební uzávěra pro stavby rekreačních objektů.
Ke stavbě nebyl zajištěn přístup z veřejných pozemních komunikací kapacitně vyhovující
komunikační přípojkou, odpadní vody měly být svedeny do žumpy a odtud odváženy podle
potřeby, odvoz byl však s ohledem na nepřístupnost místa vyloučen. Stavba měla být opatřena
elektrocentrálou s nepřetržitým provozem, která vyvolává hluk, což odporovalo požadavkům
na životní prostředí, svým architektonickým řešením neodpovídala pojetí lidové architektury
a tedy urbanistickému a architektonickému pojetí okolí, nebylo zajištěno odpovídající odkládání
odpadků. Nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/2002, a ze dne
25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/2003, se pak týkaly neoprávněné stavby, tj. stavby postavené
bez stavebního povolení na cizím pozemku bez souhlasu jeho vlastníka. Konečně v rozsudku
ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 - 75, Nejvyšší správní soud pouze konstatoval, že „rozhodnutí,
kterým se dodatečně stavba nebo její změna povoluje, musí mít obsahově stejné náležitosti jako stavební povolení.
Nelze připustit výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny,
než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení.“ Zdejší soud v tomto rozsudku rovněž výslovně
uvedl, že podmínkou dodatečného povolení stavby je skutečnost, že tato stavba není v rozporu
s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování.
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu