ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.196.2019:14
sp. zn. 7 As 196/2019 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019,
č. j. 11 A 64/2019 - 36,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamí t á .
II. Kasační stížnost proti I. a II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 4. 2019, č. j. 11 A 64/2019 – 36, se zamí t á.
III. Kasační stížnost proti III. a IV. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 4. 2019, č. j. 11 A 64/2019 – 36, se o dm í t á .
IV. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou žalobou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřoval
v tom, že v zákonem stanovené lhůtě žalovaná nerozhodla o jeho stížnosti ze dne 13. 8. 2018,
kterou podal podle §16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), ve věci jeho žádosti
ze dne 20. 6. 2018 o poskytnutí informací o činnosti žalované a údajů o fungování jejích
organizačních složek. Dále se žalobce domáhal vydání předběžného opatření, kterým měla být
žalované uložena povinnost zdržet se všech dehonestujících a diskriminačních výroků při výkonu
své funkce, které snižují důstojnost žalobce. Žalobce v žalobě rovněž požádal soud o osvobození
od soudních poplatků a navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce.
[2] Městský soud usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 11 A 64/2019 - 36, zamítl žalobcovu
žádost o osvobození od soudních poplatků (I. výrok) i jeho návrh na ustanovení zástupce
(II. výrok). Městský soud dále tímto usnesením žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku
(III. výrok) a zamítl jeho návrh na nařízení předběžného opatření (IV. výrok).
II.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností. Uvedl,
že se domáhal svých ústavně zaručených práv na informace o činnosti žalované a jako osoba
se zdravotním postižením požádal městský soud o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud však jeho návrhy zamítl, což ve svém
důsledku znamená odepření soudní ochrany stěžovatelových práv a tolerance protiprávního
jednání žalované. Stěžovatel považuje rozhodovací činnost odpovědných soudců za důkaz
zločinného spolčení a zrůdnosti. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
III.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval žádostí stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků a návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů. K žádosti o osvobození od soudních
poplatků zdejší soud konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí
městského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká
stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS). Nejvyšší správní
soud proto nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Vycházel přitom z §35 odst. 10 s. ř. s., podle kterého lze účastníku
ustanovit zástupce, jestliže jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce je nezbytné třeba k ochraně jeho práv. Při úvaze, zda je v řízení o této
kasační stížnosti nezbytné ustanovit k hájení zájmů stěžovatele advokáta, vycházel Nejvyšší
správní soud ze skutečnosti, že stěžovatel brojí proti usnesení o neosvobození od soudních
poplatků, resp. o neustanovení zástupce, a jedná se tedy o věc, která není skutkově ani právně
nijak složitá. V kasační stížnosti prezentuje (byť stručně) důvody, kterými zpochybňuje úvahu,
na které je rozhodnutí městského soudu postaveno. Kasační stížnost tedy obsahuje dostatečné
argumenty a ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele nezbytně nutné. Navíc je třeba
poukázat i na skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a v minulosti sám
působil jako advokát. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
zamítl. Ostatně obdobně kasační soud postupoval i v dalších případech (viz např. rozsudky
ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 As 537/2018 - 14, ze dne 22. 11. 2018, č. j. 7 As 353/2018 - 38, ze dne
15. 11. 2018, č. j. 7 As 446/2018 - 18, či ze dne 15. 11. 2018, č. j. 7 As 445/2018 - 18).
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost proti I. a II. výroku napadeného usnesení není důvodná.
[8] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoli za řízení odejme, popř. i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení
řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popř. neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[9] Již městský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS, podle kterého platí,
že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů,
které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi
množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí)“.
[10] V dané věci se stěžovatel domáhal poskytnutí souboru informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Požadované informace se týkaly životopisů a generálií osob
managementu Věznice Břeclav, seznamu všech jejích vychovatelů, pedagogů, psychologů
a dalších funkcionářů, seznamu názvů všech aktivit zacházení u povinného subjektu, seznamu
všech příslušníků Vězeňské služby České republiky a zaměstnanců u povinného subjektu,
přehledu aktivit umožňujících vězněným osobám získat odbornou kvalifikaci nebo vzdělání,
počtu cizích státních příslušníků ve výkonu trestu a zajištění jejich práv. Požadované informace
se přitom vztahovaly k vězeňskému zařízení, v němž se stěžovatel nenacházel (a ani netvrdil,
že by mu hrozilo přemístění do takového zařízení). Svou žádost adresoval Věznici Břeclav, sám
se nacházel ve Vazební věznici Praha - Pankrác.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že ze stěžovatelovy žádosti
neplyne, že by požadované informace měly jakýkoliv vztah k podstatným okolnostem jeho života.
Naopak jde o spory zřejmě vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí. Nadto je i zdejšímu soudu z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede
s žalovanou (resp. s různými vězeňskými zařízeními) množství sporů týkajících se poskytování
informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují před soudy.
Taková řízení má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti
tak činit (a nejde-li o šikanózní jednání nebo jiné zneužití veřejných práv). Není však důvod,
aby náklady na vedení těchto řízení za stěžovatele nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám
s nízkými příjmy vést bezplatně řízení podle své libosti. Jeho úkolem je zajistit, aby osobám,
které nemají dostatek prostředků a u nichž je namístě, aby soudní řízení vedly (neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životních okolností), nebránil nedostatek prostředků v účinné soudní
ochraně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 10 As 88/2019 - 13). Takovou povahu však nyní vedené řízení nemá. Jelikož stěžovatel
„vrší“ správní a soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů
či postup správních orgánů, přestože v právně totožných věcech stěžovatele již byl pravomocně
vysloven závazný názor Nejvyššího správního soudu), aniž důsledně váží důvodnost svého
postupu, je podle zdejšího soudu správné, aby stěžovatel vedl soudní řízení s vědomím jeho
nákladů a aby uhradil soudní poplatek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11). Uvedené platí tím spíše, má-li stěžovatel právnické
vzdělání vyžadované pro výkon advokacie.
[12] Vzhledem k popsaným okolnostem nepostupoval městský soud v rozporu s právními
předpisy, pokud učinil závěr, že je namístě stěžovateli výjimečně odepřít osvobození od soudních
poplatků, a to v plné výši.
[13] Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil základní předpoklad pro osvobození
od soudních poplatků, nemohl být mu ani ustanoven zástupce pro řízení o žalobě (§35 odst.
10 s. ř. s., v době rozhodování městského soudu §35 odst. 9 s. ř. s.). V řízení o žalobě nadto není
zastoupení advokátem povinné (pro úplnost srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19). Městský soud tedy nepochybil tím, že stěžovateli
neustanovil zástupce z řad advokátů.
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost proti I. a II.
výroku napadeného usnesení jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost proti III. a IV. výroku napadeného usnesení je nepřípustná.
[16] Důvody nepřípustnosti kasační stížnosti jsou upraveny v §104 s. ř. s.
Podle odst. 3 písm. b) a c) tohoto ustanovení je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení, nebo které je podle své povahy dočasné.
[17] Výzva soudu k zaplacení soudního poplatku (III. výrok napadeného usnesení) je
rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008 – 47). Kasační stížnost směřující proti této výzvě je proto
ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nepřípustná.
[18] Rozhodnutí o předběžném opatření (IV. výrok napadeného usnesení) slouží k zatímní
(tj. přechodné) úpravě poměrů účastníků do doby, než se tyto poměry změní nebo než bude
pravomocně rozhodnuto o věci samé. Předběžné opatření zaniká nejpozději dnem,
kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným (§38 odst. 4 s. ř. s.).
Z uvedeného je zjevné, že předběžné opatření v žádném případě nemůže působit déle, než do
nabytí právní moci meritorního rozhodnutí, případně do okamžiku pravomocného zastavení
řízení na základě usnesení soudu. Dočasná povaha rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření
ve věci je tedy nepochybná. Tento právní závěr Nejvyšší správní soud zastává konzistentně ve své
judikatuře (viz blíže rozsudek ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 94/2018 - 28, ze dne 6. 3. 2014,
č. j. 10 As 4/2014 – 19, ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 Ads 52/2007 – 145, nebo usnesení ze dne 28.
1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003 – 35, publ. pod č. 762/2006 Sb. NSS). Kasační stížnost směřující proti
rozhodnutí městského soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného
opatření, je proto ve smyslu §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. nepřípustná.
[19] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost proti III. a IV.
výroku napadeného usnesení jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §120 s. ř. s.
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu