ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.275.2014:33
sp. zn. 7 As 275/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) K. B., b) V.
J., oba zastoupeni Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Olivova 553/3, Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014,
č. j. 22 A 108/2014 – 18,
takto:
I. Soud bere na vědomí zpětvzetí kasační stížnosti žalobce a).
II. Žalobci b) se p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost.
III. Kasační stížnost žalobce b) se zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci a) K. B.a b) V. J. domáhají u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 1. 12. 2014,
č. j. 22 A 108/2014 – 18, zastavil řízení o žalobě žalobců a) K. B. a b) V. J., kterou se domáhali
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje (dále též
„žalovaný“), odboru právního a Krajského živnostenského úřadu, ze dne 5. 9. 2014, č. j.
KUZL/49087/2014, sp. zn. KUSP/49087/2014/PŽÚ/Du, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání
proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru právního, ze dne 25. 7. 2014, č. j. MMZL
009375/2014, č. př. 101/102/2014 př., a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí,
kterým byli žalobci uznáni vinnými ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku ve státní
správě dle §21 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o přestupcích“), za který byla každému uložena pokuta ve výši 2.000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že podáním žaloby vznikla žalobcům
poplatková povinnost k úhradě soudního poplatku za řízení o jejich společné žalobě, kterou
neuhradili [§4 odst. 1 písm. a) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]. Žalobci tak neučinili
ani v dodatečné lhůtě k výzvě krajského soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 108/2014 - 11,
která byla doručena k rukám jejich zástupce dne 5. 11. 2014. Krajský soud proto řízení o žalobě
zastavil napadeným usnesením ze dne 1. 12. 2014 podle ust. §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení
s ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podali oba žalobci jako stěžovatelé společnou
blanketní kasační stížnost. Společným podáním žalobců ze dne 8. 1. 2015 vzal žalobce a) K. B.
svou kasační stížnost zpět, což vzal Nejvyšší správní soud výrokem I. tohoto rozsudku na vědomí
[§47 písm. a) věta za středníkem s. ř. s.], a žalobce b) V. J. odstranila vady kasační stížnosti, když
svou kasační stížnost opřela o důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Současně
žalobkyně b) V. J., jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) požádala (z procesní opatrnosti) o
osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka krajskému soudu především vytýká, že řízení o její žalobě nesprávně zastavil
z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Je tomu tak proto, že je sama v insolvenci (oddlužení)
a proto nemá nazbyt prostředky na úhradu soudního poplatku. Současně je ale i z tohoto důvodu
osvobozena od soudních poplatků. Této okolnosti si měl být krajský soud vědom, neboť sám
vede insolvenční rejstřík. Měl tedy z prvé ruky informaci o tom, že je v insolvenci, a že jí bylo
povoleno oddlužení, které zakládá osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud tedy na jedné straně správně došel k závěru, že jí podle ust. §4 odst. 1
zákona o soudních poplatcích vznikla poplatková povinnost za podanou správní žalobu,
ale na druhou stranu nevzal v potaz tu okolnost, že je podle ust. §11 odst. 2 písm. n) téhož
zákona od tohoto poplatku osvobozena. Podle uvedeného ustanovení totiž platí,
že se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními
v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku. S ohledem na dikci ust. §229 odst. 3 písm. a) a e) zákona
č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, (dále jen „insolvenční zákon“), je pak ve vztahu k majetkové
podstatě od 9. 9. 2010 osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Do této
majetkové podstaty nepochybně spadá i pokuta, která je předmětem sporu. Toto je zřejmé
z ust. §230 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se správou majetkové podstaty
rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu,
aby nedocházelo k znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení,
poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží (což se udělením pokuty stane). Jelikož
k povolení jejího oddlužení došlo dříve, nežli napadené rozhodnutí krajského soudu nabylo
právní moci (dokonce dříve než žaloba napadla), poplatková povinnost jí nevznikla a proto
nemusela o osvobození ani žádat. Za této situace nebylo možno řízení o její žalobě zastavit
pro nezaplacení soudního poplatku.
Žalovaný odvolací správní orgán považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Je tomu tak
proto, že domněnka stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků je mylná. Rozhodnutí,
kterým byla stěžovatelce uložena zákonná sankce za její přestupek a povinnost nahradit náklady
tohoto řízení, bylo vydáno až několik let po té, co bylo stěžovatelce povoleno oddlužení.
Z tohoto důvodu má za to, že v projednávané věci šlo o pohledávku „za podstatou“. Tento typ
pohledávek se uspokojí po rozhodnutí o úpadku kdykoliv a v plné výši. Z majetkové podstaty
se uspokojují toliko pohledávky vzniklé před úpadkem, a to na základě přihlášky. Žalovaný
je tedy toho názoru, že na stěžovatelku není možno pohlížet jako na osvobozenou od soudních
poplatků ze zákona. Poukazuje-li pak na věc sp. zn. 4 Cmo 482/2012, tak tento judikát
na projednávanou věc nedopadá. V poukazované věci šlo totiž o pohledávku, která vznikla
před povolením oddlužení. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Z obsahu společné kasační stížnosti žalobců a z předchozího průběhu řízení vyplývá,
že žalobce a) K. B. vzal svou kasační stížnost zpět a žalobce b) V. J. ji podává z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o zastavení
řízení, a současně se (z procesní opatrnosti) domáhá i osvobození od soudních poplatků, resp. od
soudního poplatku za kasační stížnost. Za tohoto stavu věci se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve zpětvzetím kasační stížnosti ze strany žalobce a) K. B. a žádostí žalobkyně b) V. J. o
osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost.
Podle ust. §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj
návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu
jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci dne 8. 1. 2015 obdržel podání žalobců, z jehož
čl. II. nesporně vyplývá, že žalobce a) K. B. vzal svou kasační stížnost ze dne 18. 12. 2014
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, zpět.
Nejvyšší správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku vzal na vědomí zpětvzetí návrhu
(kasační stížnosti) žalobce a) K. B.
Jde-li o žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost, tak
v této otázce vyšel Nejvyšší správní soud z dikce ust. §36 odst. 3 s. ř. s., z podkladů přiložených
k doplnění kasační stížnosti a z nesporné skutečnosti, že je stěžovatelka v insolvenci a že jí bylo
usnesením krajského soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. KSBR 37 INS 1330/2010-B-18, schváleno
oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Podle ust. §36 odst. 3 věta prvá a druhá s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výdělkové poměry stěžovatelky a skutečnost, že tato
je od 9. 9. 2010 na dobu 5 let v režimu schváleného oddlužení, dospěl k závěru, že v současné
době nemá stěžovatelka dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
(zůstává jí k dispozici pro uspokojování životních a společenských potřeb 1/3 z jejího čistého
měsíčního výdělku (cca 15.900 Kč), po předchozím odečtení zálohy na odměnu a náhradu
hotových nákladů insolvenčního správce ve výši 1.080 Kč a nezabavitelné částky, tj. cca 8.000 Kč
měsíčně). Z tohoto důvodu nebylo proto ani třeba, aby Nejvyšší správní soud vyžadoval doložení
formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce“. Kasační stížnost také nelze současně považovat za zjevně neúspěšný návrh.
Stěžovatelka ji podala v zákonem stanovené lhůtě a není dán ani žádný z důvodů pro její
nepřípustnost podle ust. §104 s. ř. s.
Protože stěžovatelka splňuje zákonné podmínky pro to, aby byla zcela osvobozena
od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka dovozuje nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu z toho
důvodu, že na ni v řízení před krajským soudem dopadá osvobození od soudních poplatků podle
ust. §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích (dne 9. 9. 2010 jí bylo povoleno
oddlužení a ve vztahu k majetkové podstatě je osobou s dispozičním oprávněním).
Podle ust. §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují
insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají
majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.
Podle ust. §2 písm. e) insolvenčního zákona, se pro účely tohoto zákona rozumí
majetkovou podstatou majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů.
Podle ust. §2 písm. f) insolvenčního zákona, se pro účely tohoto zákona rozumí osobou
s dispozičními oprávněními osoba, které v průběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat
s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá.
Podle ust. §229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak,
je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník v době
od povolení oddlužení.
Podle ust. §409 odst. 1 insolvenčního zákona, od schválení oddlužení plněním
splátkového kalendáře má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení,
dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí
o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Podle ust. §409 odst. 2 věta prvá insolvenčního zákona, dispoziční oprávnění k majetku,
náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž
dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového
kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění.
Podle ust. §409 odst. 2 věta druhá, třetí insolvenčního zákona, majetek, který dlužník
získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení,
nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový
majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají
být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení
oddlužení.
Podle ust. §279 odst. 1 o. s. ř., z čisté mzdy, která zbývá po odečtení nezabavitelné částky
a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách, lze
srazit k vydobytí pohledávky oprávněného jen jednu třetinu. Pro přednostní pohledávky uvedené
v odstavci 2 se srážejí dvě třetiny. Přednostní pohledávky se uspokojují nejprve z druhé třetiny
a teprve, nestačí-li tato třetina k jejich úhradě, uspokojují se spolu s ostatními pohledávkami
z první třetiny.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatelce bylo krajským soudem (usnesením
ze dne 9. 9. 2010, č. j. KSBR 37 INS 1330/2010-B-18), schváleno oddlužení, a to plněním
splátkového kalendáře. Podle čl. II. - IV. tohoto usnesení byla stěžovatelka povinna
vyjmenovaným věřitelům hradit - prostřednictvím insolvenčního správce - měsíčně poměrnou
část svých příjmů, které získá po schválení oddlužení. Tato poměrná část příjmů stěžovatelky pak
byla určena ve stejném rozsahu, v jakém mohly být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci
uspokojeny přednostní pohledávky.
Uvedené tedy znamená, že stěžovatelka byla povinna svým věřitelům (prostřednictvím
insolvenčního správce) splácet 2/3 z čistého příjmu (cca 15.900 Kč) po odečtení nezabavitelné
částky podle §279 odst. 1 o. s. ř. ve výši 4.620 Kč (úhrn dvou třetin součtu částky životního minima
jednotlivce stanoveného podle §2 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a částky
normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu stanovené podle §26 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, na osobu povinného), a po odečtení zálohy na odměnu a zálohy na náhradu hotových výdajů
insolvenčního správce (ve výši 1.080 Kč). Tato poměrná část čistého příjmu stěžovatelky činí
cca 6.800 Kč měsíčně.
Jen tato část čistých příjmů stěžovatelky v případě schváleného oddlužení stěžovatelky
(plněním splátkového kalendáře) tvoří majetek patřící do podstaty [srov. §2 písm. e), §409 odst. 1
insolvenčního zákona ve spojení rozhodnutím krajského soudu ze dne 9. 9. 2010, o oddlužení stěžovatelky].
Nejvyšší správní soud i s ohledem na ust. §120 odst. 3 o. s. ř. vzal za svou skutečnost,
že se stěžovatelka nachází v insolvenčním řízení, a že stěžovatelce v době od povolení oddlužení
usnesením krajského soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. KSBR 37 INS 1330/2010-B-18, až dosud,
svědčí postavení dlužníka s dispozičním oprávněním.
Toto postavení stěžovatelce ovšem nesvědčí ohledně jejího veškerého majetku, ale pouze
k té části majetku, tvořícího majetkovou podstatu. Tou je ve smyslu ust. §2 písm. e)
insolvenčního zákona částka ve výši cca 6.800 Kč měsíčně (z čistých příjmů stěžovatelky).
Tato skutečnost vyplývá i z dikce ust. §409 odst. 2 věta druhá, třetí insolvenčního zákona,
podle které stěžovatelka po schválení oddlužení nedisponuje pouze majetkem spadajícím
do podstaty (který jí měl být nadto strháván jejím zaměstnavatelem a zasílán přímo insolvenčnímu správci
dle čl. III. uvedeného usnesení soudu), ale také majetkem, který do majetkové podstaty nespadal a nebyl
tvořen ani povinnými platbami (zálohami) insolvenčnímu správci, či jen nezabavitelnou částkou
podle §279 odst. 1 o. s. ř.. Hodnota tohoto „vlastního majetku“ pak u stěžovatelky činí
cca 8.020 Kč měsíčně.
Jak v předmětné věci přiléhavě uvedl již žalovaný, krajským soudem projednávaná
a stěžovatelce žalovaným pravomocně uložená veřejnoprávní sankce a povinnost k úhradě
nákladů řízení (ve výši celkem 3.000 Kč) byla stěžovatelce uložena několik let po té, co jí bylo
insolvenčním soudem schváleno oddlužení prostřednictvím splátkového kalendáře. Svou
povahou jsou tyto náklady přestupkového řízení pohledávkami za majetkovou podstatou
[§168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona]. Jako takové se uspokojují kdykoliv a v plné výši.
Přiléhavý v tomto směru není ani poukaz stěžovatelky na názor vyslovený v usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 Cmo 482/2012, který je dostupný
např. na http://kraken.slv.cz/VSOL4Cmo482/2012. V poukazované věci šlo totiž o pohledávku,
která vznikla a byla insolvenčním dlužníkem uplatněna před vlastním insolvenčním návrhem
tohoto dlužníka. Šlo tedy evidentně o majetek spadající do majetkové podstaty, resp. nároky
věřitelů měly být z tohoto majetku uspokojeny. Vrchní soud proto dospěl k závěru,
že poukazovaná žalobkyně, která se současně domáhala vlastního oddlužení je osvobozena
od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích [nyní §11 odst. 2
písm. n) téhož zákona]. O tento případ ale v této věci nejde.
Aby bylo možno dovozovat, že se na stěžovatelku vztahuje osobní osvobození
od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, musela
by splňovat zákonné podmínky tohoto ustanovení. To znamená, že by muselo být na jisto
postaveno (soudu doloženo a prokázáno), že stěžovatelce a) svědčí postavení dlužníka
s dispozičními oprávněními, a že b) se jedná o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího
do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl shora, stěžovatelce nesporně od vydání usnesení
krajského soudu o oddlužení stěžovatelky ze dne 9. 9. 2010, a to až do současnosti, svědčí
postavení dlužníka s dispozičním oprávněním ve smyslu §2 písm. f) insolvenčního zákona. Prvou
podmínku stěžovatelka tedy splňuje. K tomu, aby byla stěžovatelka osvobozena od soudního
poplatku, však sama o sobě tato okolnost nestačí. Musí být splněna i druhá, alternativně určená
podmínka ust. §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. To znamená, že musí jít buď
o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku. Tato druhá podmínka u stěžovatelky však již naplněna není.
Stěžovatelka, vyjma poukazu na ust. §230 insolvenčního zákona, který se týká
správy majetkové podstaty a poukazu na judikát Vrchního soudu v Olomouci
sp. zn. 4 Cmo 482/2012, které však na danou věc nedopadají, Nejvyššímu správnímu soudu
nikterak nepředestřela, z jakých skutečností dovozuje, že ve věci projednávané krajským soudem
šlo právě o řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do majetkové podstaty. Naopak
z obsahu předloženého spisu, zejména s ohledem na termín vydání a charakter žalobou
napadeného rozhodnutí žalovaného (ze dne 5. 9. 2014, č. j. KUZL/49087/2014,
sp. zn. KUSP/49087/2014/PŽÚ/Du), je zřejmé, že věcně jde o přezkoumání zákonnosti
vykonatelné povinnosti stěžovatelky, která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, resp. po vydání
usnesení krajského soudu ze dne 9. 9. 2010 o oddlužení stěžovatelky. Jde tedy o „za podstatovou
pohledávku“ žalovaného. V projednávané věci před krajským soudem tak nejde o řízení o nároku
týkajícího se majetku patřícího do majetkové podstaty. Majetková podstata u stěžovatelky,
která je v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře, je totiž tvořena pouze poměrnou
částí jejích čistých příjmů [srov. §2 písm. e), §409 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení rozhodnutím
krajského soudu ze dne 9. 9. 2010, o oddlužení stěžovatelky]. Nadto z dikce ust. §409 odst. 2 věta druhá,
třetí insolvenčního zákona vyplývá, že stěžovatelka je oprávněna disponovat i majetkem,
který nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty a je samostatně postižitelný výkonem
rozhodnutí nebo exekucí. Stěžovatelka rovněž obdobně nepředložila soudu jediný důkaz
ani argument, ze kterého by vyplývalo, že by ve věci projednávané krajským soudem pod
sp. zn. 22 A 108/2014 šlo o řízení o nároku, který by měl být uspokojen z majetku podstaty.
Nejvyšší správní soud, vázán dispoziční zásadou, tedy neshledal, že by stěžovatelka
v řízení před krajským soudem splňovala zákonné předpoklady pro to, aby byla podle ust. §11
odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozena od úhrady soudního poplatku
za svou správní žalobu. Usnesení krajského soudu, který řízení o žalobě stěžovatelky zastavil
pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou, proto není nezákonné.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zamítl kasační stížnost žalobce b) V.
J. směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18,
(§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ust. §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu nevznikly
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu