ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.29.2019:34
sp. zn. 7 As 29/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Ing. arch. P. H., zastoupen
Mgr. Juditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 5a, Brno, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 9 A 83/2015 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. S-MHMP-
1227039/2014/SÚP/So/Md, č. j. MHMP 149513/2015, bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 5, odboru stavebního a infrastruktury (dále též
„správní orgán I. stupně“ nebo „stavební úřad“), ze dne 23. 4. 2014, č. j. OSI.M.Str.623-
51556/2012-Je-UII. Tímto usnesením správní orgán I. stupně podle §66 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zastavil
řízení o dodatečném povolení změny stavby: stavebních úprav v úrovni druhého podkroví
na bytovém domě č. p. X v k. ú. X v ulici X 5, Praha 5 (dále též „bytový dům“) spočívajících
v provedení ocelové konstrukce o rozměrech cca 3,4 x 7,45 m, jejíž vodorovná konstrukce je
tvořena ocelovými I profily a dřevěnými latěmi; obvodový rám je tvořen ocelovými U profily
a perforovaným plechem, a dále v provedení proskleného vstupu na terasu o rozměrech cca 2,5
x 2,1 m.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) žalobu zamítl. Ztotožnil se se správními orgány,
že byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu,
neboť žalobce neodstranil podstatné vady žádosti a tato vada bránila v pokračování řízení. Podle
městského soudu nedošlo v řízení před správními orgány ani k pochybením, pro které by bylo
třeba přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na tendenčnost
rozhodování správních orgánů, resp. jejich zaujatost. Důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí nemůže být ani skutečnost, že stavební úřad o žádosti žalobce rozhodl až po delší
době. Soud neposuzuje žalobu na ochranu proti nečinnosti, ale žalobu podle §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Pro danou
věc je pak irelevantní i poukaz žalobce na kolaudační rozhodnutí ze dne 14. 6. 2013. Toto
rozhodnutí neřeší otázku povolení terasy, řeší zvětšení vikýře na francouzské okno a vnitřní
prostorové uspořádání. Městský soud neshledal důvodnými ani další námitky, a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj
na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel v kasační
stížnosti polemizoval s argumentací městského soudu v bodech 41 a násl. rozsudku a dovozoval
její nesprávnost. Podle stěžovatele bylo řízení před správními orgány zatíženo podstatnými
vadami, pro které mělo dojít ke zrušení jejich rozhodnutí. Městský soud však nesprávně uzavřel,
že vady v řízení před správními orgány nemají vliv na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Podle stěžovatele soud nesprávně odmítl i žalobní námitky tvrdící zaujatost
stavebního úřadu a žalovaného. Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž uvedl, že dle §14 odst. 3
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o státní památkové péči“) je cílem památkové péče ochrana kulturně historických hodnot, které je
nezbytné zachovat, ovšem při umožnění realizace zamýšleného záměru. V dané věci orgán
památkové péče (Magistrát hl. města Prahy, odbor památkové péče) vydal souhlasné stanovisko
ze dne 29. 6. 2012, č. j. S-MHMP 560473/2012 (dále též „stanovisko ze dne 29. 6. 2012“),
které stanovilo podmínky, jež byl stěžovatel připraven splnit. Byl přitom v dobré víře,
že splněním těchto podmínek se zajistí jak zachování kulturně historických hodnot, tak i umožní
realizace zamýšleného záměru. Toto stanovisko však bylo následně zrušeno rozhodnutím
Ministerstva kultury a stěžovatel se proti takovému zrušujícímu rozhodnutí nemůže účinně bránit.
Stěžovatel poukázal i na to, že dne 14. 6. 2013 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, kterým byl
zlegalizován i prosklený vstup na terasu a poukázal na důsledky pro řízení o odstranění stavby.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
městského soudu a dále shrnul argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. Navrhl
kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek proti
pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí žalovaného v rozsahu přezkumu
provedeného krajským soudem. Předmětem přezkumu může být proto toliko to, zda rozhodnutí
krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší správní soud je
přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační
stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují
obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[7] Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na kasační stížnost a neshledal
ji důvodnou.
[8] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2015, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 23. 4. 2014.
Tímto usnesením bylo podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o žádosti
stěžovatele požadující dodatečné povolení změny stavby z důvodu, že stěžovatel v určené lhůtě
neodstranil podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Podle správních orgánů
stěžovatel nepředložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení (zejména
nepředložil projektovou dokumentaci stavby zpracovanou v rozsahu a obsahu podle vyhlášky
č. 499/2006 Sb.) a navíc neprokázal soulad s §129 odst. 2 stavebního zákona.
[9] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti explicitně netvrdí (a ani nedokládá), že by uvedeným
požadavkům dostál. Stěžovatel obecně uvádí, že dle §14 odst. 3 zákona o státní památkové péči
je cílem památkové péče ochrana kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat,
ovšem při umožnění realizace zamýšleného záměru. Původní souhlasné stanovisko orgánu
památkové péče ze dne 29. 6. 2012 stanovilo podmínky, které byl stěžovatel připraven splnit. Byl
přitom v dobré víře, že splněním těchto podmínek se zajistí jak zachování kulturně historických
hodnot, tak i umožní realizace zamýšleného záměru.
[10] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje znění §14 zákona o státní památkové péči, nemohl
však přehlédnout, že k datu rozhodování správního orgánu I. stupně stěžovatel nedisponoval
kladným stanoviskem orgánu památkové péče. Stěžovateli bylo sice (ve věci terasy ve střešní
rovině nemovitosti č. p. X k. ú. X, X 5, Praha 1) vydáno kladné stanovisko orgánu památkové
péče (viz stanovisko ze dne 29. 6. 2012, č. j. S-MHMP 560473/2012), to však bylo
v přezkumném řízení zrušeno rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 13. 3. 2013,
č. j. MK 14119/2013 Pl (přičemž následný rozklad stěžovatele byl jako nepřípustný zamítnut
rozhodnutím ministra ze dne 22. 11. 2013, č. j. MK 54106/2013 OLP). Stěžovatel ostatně
nezpochybňuje, že k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí nepředložil stanovisko orgánu
památkové péče pro předmětnou stavbu. Pouze obecně poukazuje na to, že rozklad proti
uvedenému rozhodnutí Ministerstva kultury byl jako nepřípustný odmítnut (správně zamítnut –
pozn. soudu), přičemž mu nebylo umožněno se proti uvedenému postupu bránit. V tomto
ohledu s ním však nelze souhlasit. Zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 As 3/2018 - 64, bylo zrušeno usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 A 17/2014 - 97, kterým byla odmítnuta
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013, č. j. MK 54106/2013
OLP, jímž ministr kultury zamítl jako nepřípustný rozklad stěžovatele. Nejvyšší správní soud
se v uvedeném rozsudku neztotožnil s městským soudem, že napadené rozhodnutí nepodléhá
soudnímu přezkumu. Mj. akcentoval, že již v předcházejícím zrušujícím rozsudku ze dne
23. 5. 2014, č. j. 4 As 42/2014 - 69, jasně uvedl: „Zatímco tedy vydaná závazná stanoviska nejsou
ve smyslu závěru rozšířeného senátu zdejšího soudu rozhodnutími, rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení rušící
nebo měnící závazná stanoviska jsou rozhodnutími vydanými ve správním řízení (srovnej výše). Taková
rozhodnutí pak mají vliv na právní sféru toho, kdo měl na vydání přezkoumávaného závazného stanoviska zájem
nebo dal k jeho vydání podnět, a proto podléhají soudnímu přezkumu. Městský soud proto pochybil, když
odmítnul žalobu s odůvodněním, že stěžovatel brojil proti rozhodnutí, které bylo ze soudního přezkumu
vyloučeno.“ (…) Jak Nejvyšší správní soud výše předestřel, tento názor je v nyní rozhodované věci závazný a nelze
jej dále přezkoumávat či dodatečně odůvodňovat. Stačí pouze připomenout, že čtvrtý senát již v usnesení
o postoupení věci rozšířenému senátu v této věci ze dne 14. 6. 2018 v bodech 11 až 31 obsáhle vysvětlil, z jakých
důvodů považuje názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 23. 5. 2014 za nadále platný
a správný. Na tomto názoru i nyní setrvává. Městský soud tedy v napadeném usnesení porušil §110
odst. 4 s. ř. s., a v důsledku toho nezákonně odmítl žalobu stěžovatele ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto musí napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude městský soud vázán názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem a dostojí svému
poslání poskytovat ochranu subjektivním veřejným právům jednotlivců rozhodováním o žalobách proti
rozhodnutím správních orgánů [§2 a §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“
[11] Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud za nutné dodat, že v nyní
projednávané věci bylo řízení ve věci dodatečného povolení změny stavby zastaveno nejen
z důvodu nepředložení kladného stanoviska orgánu památkové péče, ale i z důvodu dalších vad
žádosti (viz výše). I příp. zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013,
popř. i rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13. 3. 2013, by tedy nemohlo nic změnit
na nemožnosti vyhovění předmětné žádosti stěžovatele z důvodu výše uvedených vad,
pro které bylo řízení zastaveno podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Stěžovatel v kasační
stížnosti přitom ani explicitně nenamítal, že by správní orgán nemohl dané řízení zastavit
z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti a ani netvrdil, natož nedokládal, že by je odstranil
(řízení o kasační stížnosti je přitom ovládáno zásadou dispoziční – viz výše). S ohledem na výše
uvedené a dále s ohledem na §48 odst. 3 s. ř. s. nelze městskému soudu vytýkat ani to, že řízení
o žalobě nepřerušil do skončení řízení ve věci rozhodnutí ministra kultury.
[12] V dalších částech kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasil s argumentací městského soudu
v bodech 41 a násl. rozsudku.
[13] Stěžovatel předně poukazoval na argumentaci obsaženou v bodě 41 rozsudku. Podle
stěžovatele je obtížně vysvětlitelné, proč je k řízení, které bylo zastaveno dne 24. 4. 2012,
doložena dokumentace s datem zpracování o více než čtyři měsíce později. Tato okolnost
podporuje domněnku stěžovatele, že v této věci docházelo k nestandardní manipulaci se spisem.
[14] Městský soud v bodě 41 rozsudku uvedl, že: „Dle žádosti žalobce ze dne 17. 1. 2012 doručené
stavebnímu úřadu dne 18. 1. 2012 žalobce požádal o souhlas se změnou stavby před dokončením „Renovace
a půdní vestavba v objektu Plaská 623/5, Praha 5 – střešní konstrukce pro vegetaci“ dle přiložené
dokumentace. Přiloženy měly být 2 paré dokumentace. Ve spise se nacházejí 2 paré dokumentace a to: „Renovace
a půdní vestavba – Změna stavby před dokončením, Střešní konstrukce pro vegetaci“ s datem zpracování
27. 12. 2011 a „ Renovace a půdní vestavba – změna stavby před dokončením, spočívající v umístění terasy“
s datem zpracování 30. 8. 2012. Řízení o žádosti žalobce ze dne 18. 1. 2012 bylo zastaveno usnesením ze dne
24. 4. 2012 z důvodu zjevné bezpředmětnosti žádosti podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť bylo
zjištěno, že předmětem podané žádosti je změna stavby, která nebyla předem projednána ani povolena.“
[15] Jak vyplývá z celkového kontextu rozsudku, uvedenou argumentaci městský soud uvedl
v rámci rekapitulace dosavadního řízení (a pro dokreslení celkového postupu správních orgánů),
přičemž na ní nikterak nestavěl své nosné závěry. Zde soud připomíná, že předmětem soudního
přezkumu nebylo usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 24. 4. 2012, ale rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 2. 2015 (kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení
správního orgánu I. stupně ze dne 23. 4. 2014). Posledně uvedená rozhodnutí přitom nestojí
na tom, že by stěžovatel předložil dokumentaci s datem vyhotovení až po podání žádosti
o souhlas se změnou stavby. Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že ve vztahu k žalobou
napadenému rozhodnutí žádnou nadstandardní manipulaci se spisem nezjistil. Správní spis
poskytuje jednoznačnou (a ničím nezpochybněnou) oporu pro vydání usnesení o zastavení řízení.
[16] Z ničeho nevyplývá ani to, že by správní orgány vůči stěžovateli postupovaly tendenčně
či zaujatě. Správní orgány postupovaly zcela přiměřeně ve vztahu k zjištěním učiněným
při kontrolní prohlídce (viz protokol ze dne 2. 2. 2012). S ohledem na zjištění učiněná
při kontrolní prohlídce nelze správním orgánům vytýkat ani závěr o realizaci změny stavby
bez povolení, tedy závěr o porušení právních předpisů stavebního práva. Pro danou věc je
irelevantní přestupkové řízení vedené proti stěžovateli, v němž byl projednáván přestupek
dle §178 odst. 3 písm. d) stavebního zákona (to platí tím spíše, když toto bylo zastaveno). Soud
opakovaně zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí ve věci zastavení
řízení o dodatečném povolení změny stavby.
[17] Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s argumentací obsaženou v bodech 42
a násl. rozsudku městského soudu, v důsledku čehož neshledává případnou ani polemiku
stěžovatele s tam obsaženou argumentací. Městský soud správně uzavřel, že ani pro tam uvedené
vady nebylo třeba zrušit rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2015, popř. i usnesení správního
orgánu I. stupně ze dne 23. 4. 2014. Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje stěžovatelem
akcentovanou zásadu právní jistoty či předvídatelnosti, jakož i částečnou nepřehlednost kroků
stavebního úřadu. V daném konkrétním případě však není názoru, že by došlo k porušení
uvedených zásad či k vadám v intenzitě vedoucí k nutnosti zrušení správních rozhodnutí. Zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí, popř. i předcházejícího prvostupňového správního rozhodnutí
v dané věci by mělo smysl, pokud by to mohlo vést k jinému výsledku, tato podmínka však
v daném případě splněna není. V dané věci nebylo sice postupováno zcela procesně správně,
avšak zrušení správního rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by nemohlo vést k jinému výsledku
řízení; vedlo by pouze k neefektivnímu prodloužení správního řízení. Nejvyšší správní soud tedy
souhlasí s městským soudem, že žádná ze zjištěných vad nedosahuje takové intenzity, že by bylo
třeba žalobou napadené rozhodnutí či i jemu předcházející usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení, jak tvrdil stěžovatel. V podrobnostech odkazuje soud na rozsudek městského soudu,
se kterým se v tomto ohledu ztotožnil.
[18] K namítané nečinnosti při vydávání předmětného usnesení ze dne 23. 4. 2014, soud
dodává, že městský soud neprojednával žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
(§79 a násl. s. ř. s.), ale žalobu proti rozhodnutí (§65 a násl. s. ř. s.). Z konstantní judikatury
zdejšího soudu přitom plyne, že příp. nečinnost správního orgánu při vydávání rozhodnutí,
resp. nedodržení pořádkových lhůt nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí (srv. rozsudky ze dne
10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, ze dne 27. 8. 2013, č. j. 1 Ans 11/2013 - 51, ze dne
12. 5. 2005, č. j. 6 Azs 283/2004 - 80, ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 Azs 151/2017 - 23, atp.).
Např. v prvně označeném rozsudku kasační soud uvedl, že „lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze
lhůtami pořádkovými (jejich překročení samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti procesního postupu
či rozhodnutí, které z něj vzešlo)“. Obdobně ve druhém označeném rozsudku soud uvedl, že „Povaha
pořádkové lhůty znamená, že její nedodržení nezpůsobuje nezákonnost následně vydaného rozhodnutí ve věci samé,
ani tím nevzniká povinnost správního orgánu žádosti vyhovět.“ Ani překročení pořádkové lhůty tedy nemá
za následek nutnost zrušení správního rozhodnutí.
[19] Pokud pak stěžovatel poukazoval na existenci kolaudačního rozhodnutí vydaného
stavebním úřadem dne 14. 6. 2013, konstatuje soud ve shodě s městským soudem, že uvedené
kolaudační rozhodnutí neřeší otázku povolení terasy, ale řeší zvětšení vikýře na francouzské okno
a vnitřní prostorové uspořádání 3 bytů v podkroví předmětného bytového domu. Stavební úřad
schválené změny specifikoval jako změny u bytu zn. 5.1, spočívající ve zvětšení původního
prosvětlovacího vikýře v horní úrovni podkroví na francouzské okno se stejnou šířkou jako
původní výplň a ve změně vnitřního prostorového uspořádání (lázeň + WC) a dále u bytu zn. 5.3
rovněž spočívající ve změně ve vnitřním prostorovém uspořádání (kuchyňského koutu). Nadto
uvedl, že obvodová konstrukce lodžiové terasy jako podstatná změna vzhledu stavby,
která nebyla součástí vydaného povolení změny stavby, je řešena v samostatném řízení. Pokud
pak stěžovatel uvádí, že povolený prosklený vstup na terasu může znamenat právní komplikaci
při případném odstranění stavby, konstatuje soud, že v dané věci se neřeší odstranění stavby,
ale její dodatečné povolení, přičemž soud posuzuje pouze to, zda byly či nebyly splněny
podmínky pro zastavení daného řízení (viz výše). Soud se tak k uvedené (nadto poměrně
spekulativní) otázce nemůže podrobněji vyjadřovat. Pouze v obecné rovině lze souhlasit
s městským soudem, že existující a pravomocná správní rozhodnutí jsou nadána presumpcí
správnosti.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal v rozsudku městského soudu ani žádné jiné vady
či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit. Zdejší soud se s jeho
hodnocením plně ztotožnil a v podrobnostech na něj odkazuje.
[21] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu