ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.308.2016:80
sp. zn. 7 As 308/2016 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: F. V., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, č. j. 22 A 49/2015 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Uherské Hradiště, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“),
rozhodnutím ze dne 3. 4. 2015, č. j. MUUH-OD/92490/2014/PrchJ, uznal žalobce vinným
ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 a bod 7 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Prvního přestupku se měl dopustit tím, že dne 18. 11. 2014 u obce Zlechov na silnici
I/50 ve směru od Brna řídil osobní motorové vozidlo nedovolenou rychlostí, neboť podle
měření orgánu Policie ČR jel rychlostí 135 km/h. Při zvážení možné 3% odchylky měřicího
zařízení tedy jel přinejmenším rychlostí 130 km/h a překročil tak nejnižší dovolenou
rychlost stanovenou na 90 km/h nejméně o 40 km/h. Druhého přestupku se měl dopustit
tím, že na stejném úseku předjížděl jiné motorové vozidlo, ačkoliv to bylo zakázáno svislým
dopravním značením B21a „Zákaz předjíždění“, doplněným vodorovným dopravným značením
V 1a „Podélná čára souvislá“. Za spáchané přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši
7 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně blanketní odvolání,
které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2015, č. j. KUZL-32503/2015, zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
V ní zpochybnil, že byla značka B 21a na daném úseku viditelná či zda se tam vůbec nacházela,
což navrhoval dokázat ohledáním místa. Správní orgán I. stupně nepředvolal nezávislého svědka,
řidiče předjížděného vozidla; výpověď tohoto svědka přitom nemohl nahradit úřední záznam
policie a zprostředkovaná výpověď policistů. Žalobce dále namítal, že svědecké výpovědi
policistů jsou nevěrohodné, protože od žalobce vybrali kauci, což bylo následně posouzeno
jako nezákonný zásah rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2015, č. j. 62 A 9/2015 -
23, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 As 72/2015 - 36.
To svědčí o jejich šikanózním postupu a zaujatosti vůči jeho osobě. Měření rychlosti pak bylo
provedeno v rozporu s návodem k obsluze, neboť měřicí vozidlo bylo k vozovce postaveno
zešikma a úsek, kde proběhlo měření, není rovný, ale jedná se o zatáčku; měření nadto
neprováděla proškolená osoba. Správní orgán I. stupně konečně pochybil, když neuznal omluvu
žalobcova zmocněnce z ústního jednání. Zmocněnci zabránila v účasti na jednání autonehoda,
tuto skutečnost přitom správnímu orgánu I. stupně prostřednictvím sekretářky včas oznámil
a následně doložil záznamem o nehodě.
[4] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že důkazní břemeno
sice leželo primárně na správním orgánu, nicméně při zpochybnění některého z důkazů žalobcem
se břemeno přesunulo na žalobce. Ten však žádné důkazy, které by svědčily o neexistenci značky,
nepředložil. Nebyl sice povinen se v řízení před správními orgány aktivně hájit, v takovém
případě však ani nebylo možné od správních orgánů očekávat, že budou i po dostatečném
objasnění skutkového stavu za žalobce domýšlet potenciální skutková tvrzení a opatřovat další,
navíc nadbytečné, důkazy. Z žalobcova tvrzení po zastavení hlídkou Policie ČR, že si značky
B 21a nevšiml, proto podle něj nelze dovozovat závěr, že se značka na daném místě nenacházela;
žalobce se nadto neřídil ani vodorovnou značkou V 1a. Použití úředních záznamů jako důkazu
je sice vyloučeno, avšak klíčovým důkazem, z něhož správní orgány vycházely, byly výpovědi
zasahujících policistů, jež byly podle krajského soudu k prokázání žalobcovy viny dostačující
a jejichž zákonnost nebyla zpochybněna. Za takové důkazní situace správní orgány nepochybily,
pokud neprovedly jako další důkaz výslech řidiče předjížděného vozidla. Žalobcovo tvrzení,
že z výpovědí policistů nevyplynulo, zda se na daném místě značení nacházelo či nikoliv,
a následné úvahy o tom, co se z jejich výpovědi dá dovodit, pak krajský soud označil za účelové
a snažící se zastírat skutečnost, že policisté shodně uvedli, že se značka na daném místě
nacházela, o čemž dále svědčila také fotodokumentace.
[5] K věrohodnosti výpovědi policistů krajský soud uvedl, že citovanými rozsudky správních
soudů sice byla potvrzena nezákonnost vybrání kauce, avšak nijak z nich nevyplynulo,
že by jednání policistů bylo šikanózní. Z činnosti policistů přitom nevyplynulo nic,
co by nasvědčovalo jejich zaujatosti vůči žalobci. Nezákonnost výběru kauce proto nemohla
mít vliv na věrohodnost jejich výpovědi a zákonnost použití těchto výpovědí jako důkazu.
[6] O správnosti měření pak podle krajského soudu svědčí skutečnost, že měřicí zařízení
žalobcovo vozidlo změřilo, neboť nebylo-li by měření v souladu s manuálem k obsluze, měřicí
zařízení by se vypnulo. To, že nemohlo dojít k nesprávnému měření v důsledku špatného
postavení měřicího vozidla, vyplynulo také z vyjádření žalovaného, který k němu připojil
vyhodnocovací šablony ke snímku ze záznamu o přestupku. Za irelevantní krajský soud označil
žalobcovo zpochybnění měření na základě souřadnic GPS s tím, že vůz se nacházel v zatáčce.
Souřadnice GPS totiž nemají vliv na měření a jsou pouze doplňkovým údajem pro zpětné určení
místa měření za účelem přezkoumání, zda a jak je na daném místě omezena rychlost, a přesné
místo měření je doplňováno uživatelem zařízení. V daném případě tak byl podle krajského soudu
zjištěn stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti; ty přitom v průběhu správního řízení
ani nevznikly, neboť žalobce v něm nic nenamítal. Nedůvodná je proto i žalobní námitka,
že správní spis neobsahuje dokument o proškolení policistů k používání měřicího zařízení,
neboť předmětem přestupkového řízení bylo posouzení odpovědnosti žalobce za přestupek,
nikoliv zkoumání způsobilosti policistů či jejich postup při měření rychlosti.
[7] K omluvě z ústního jednání před správním orgánem I. stupně krajský soud odkázal
na podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti osoby obviněné stanovené v §74 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Omluva byla sice včasná, přesto však nikoli náležitá.
Nebylo vhodné, že byla zaslána třetí osobu, sekretářkou žalobcova zmocněnce,
avšak s elektronickým podpisem žalobcova zmocněnce, což snížilo její věrohodnost. Žalobcův
zmocněnec mohl nadto správní orgán kontaktovat sám, což však neučinil ani poté, co správní
orgán I. stupně v reakci na e-mail sekretářky žalobcova zmocněnce uvedl, že přesunutí jednání
neakceptuje. Žalobcův zmocněnec následně doložil záznam o dopravní nehodě, správní orgán
I. stupně však dotazem u Dálničního oddělení Policie ČR Velký Beranov zjistil, že toho dne
projíždějící hlídka nezaznamenala žádné stojící vozidlo. S přihlédnutím k tomu, že záznam
o nehodě neobsahoval žádný časový údaj, správní orgán I. stupně správně vyhodnotil záznam
o dopravní nehodě jako nevěrohodný a neuznal jej jako důvod omluvy. Žalobcovo tvrzení,
že se jednalo o první omluvu z jednání, krajský soud odmítl jako nepravdivé, neboť ze správního
spisu jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o omluvu druhou. Z prvního jednání, nařízeného
na 15. 1. 2015, se žalobcův zmocněnec omluvil dne 14. 1. 2015 s tím, že napadl žalobou u soudu
vybrání kauce jako nezákonný zásah. Správní orgán tuto omluvu přitom akceptoval právě proto,
že se v daném případě jednalo o omluvu první.
III.
[8] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
kterou sice formálně nepodřadil pod důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s., avšak vyplývá
z ní, že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatel považoval postup správního orgánu I. stupně v řízení ve vztahu k omluvě
z ústního jednání za nesprávný. Způsob, jakým stěžovatelův zmocněnec kontaktoval správní
orgán I. stupně, nebyl podstatný, neboť zpráva byla podepsána zmocněncovým elektronickým
podpisem, což mělo zaručit její autentičnost. Jednalo se nadto o doložitelnou formu komunikace.
Zmocněnec důvod doložil hned následující den, a to s ohledem na vzdálenost od bydliště
a nemožnost přístupu k počítači. Výtka krajského soudu, že zmocněnec neprojevil vůli
se dohodnout se správním orgánem na dalším postupu a že stěžovatelův důvod omluvy nebyl
doložen ještě v den jednání, je tak nepřípadná. Podstatné není ani vyjádření Dálničního oddělení
Policie ČR, neboť tento orgán ani netvrdil, že by někdo z policistů daným úsekem projížděl.
Správní orgán I. stupně si přitom mohl ověřit, že k nehodě došlo, a to předvoláním druhého
účastníka nehody. K omluvě mělo být přihlédnuto i proto, že se jednalo o první omluvu
z jednání, neboť prvního jednání se zmocněnec nezúčastnil, protože byly dány překážky,
pro které nebylo možné věc v daném termínu projednat.
[10] Podle druhého okruhu stěžovatelových námitek správní orgány a krajský soud pochybily
při zjišťování skutkového stavu. Krajský soud předně posoudil nesprávně otázku věrohodnosti
svědků. Pokud totiž policisté proti stěžovateli nezákonně zasáhli vybráním kauce, svědčí
to o tom, že mají důvod být vůči stěžovateli zaujatí. Jako profesionálové ve svém oboru jsou totiž
znalí práva, a nepochybně proto ví, kdy kauci uložit smí a kdy nikoliv. K umístění značky B 21a
stěžovatel v žalobě vylíčil několik hypotéz, které vyplynuly ze svědecké výpovědi policistů
a z jeho vyjádření, že značku neviděl. Z těchto hypotéz podle něj nelze jednoznačně dovodit,
že se na daném místě značení nacházelo. Krajský soud však tyto hypotézy označil za účelové
a nelogické, a to bez bližšího odůvodnění, čímž zatížil rozsudek nepřezkoumatelností. Existence
značení přitom nebyla dostatečným způsobem prokázána, neboť na snímcích značky pořízených
Policií ČR není uvedeno, kdy byly pořízeny a jaký úsek komunikace zachycují. Správní orgány
proto měly provést důkaz ohledáním místa a výslechem řidiče předjížděného vozidla. Stěžovatel
namítal také rozpor měření s návodem k obsluze. Krajský soud dovodil správnost měření mimo
jiné z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž při nesprávném měření by se měřicí
přístroj vypnul, tato judikatura však byla podle stěžovatele překonána. Krajský soud rovněž
nedostatečně vypořádal námitku, že ve správním spisu nebyl obsažen doklad o proškolení
policistů k obsluze měřicího zařízení, a z údajů GPS vyplývalo, že měření proběhlo v rozporu
s návodem k obsluze.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá vyjádření v předchozím řízení
a napadený rozsudek. Nad rámec toho uvedl, že postup policistů při nezákonném vybrání kauce
nijak nesvědčí o jejich zaujatosti, jednalo se naopak v dané době, kdy ještě neexistovala relevantní
judikatura, o běžnou praxi.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti vznáší dva okruhy námitek. Ještě než Nejvyšší správní soud
přistoupí k posouzení podstatně širšího okruhu námitek zpochybňujících správnost zjištěného
skutkového stavu, považuje za vhodné vypořádat námitky vztahující se k omluvě z ústního
jednání před správním orgánem I. stupně. Krajský soud v napadeném rozsudku zmocněncovu
omluvu považoval za včasnou a měl za to, že důvod uváděný zmocněncem, tj. nehoda, mohl
skutečně být závažným důvodem k přijetí omluvy jako náležité. Konstatoval však, že stěžovatelův
zmocněnec tento důvod nedoložil věrohodným způsobem. Z vyjádření dálničního oddělení
Policie ČR totiž vyplynulo, že projíždějící hlídka v místě uváděném zmocněncem nezaznamenala
žádnou nehodu, a to přesto, že sám zmocněnec tvrdil, že vyřizování následků nehody (odtah
a další) bylo záležitostí v řádu hodin, a nikoliv minut. Zmocněncem předložený záznam
o dopravní nehodě pak ani neobsahoval časový údaj o nehodě. K tomu krajský soud dodal,
že k věrohodnosti zmocněncovy omluvy nepřispěla ani skutečnost, že omluvu správnímu
orgánu I. stupně doručila zmocněncova sekretářka, nikoliv on sám, nicméně učinila
tak se zmocněncovým zaručeným podpisem, jímž by měl disponovat výhradně zmocněnec sám.
[15] Nejvyšší správní soud považuje hodnocení krajského soudu za správné. Správní orgán
I. stupně totiž vynaložil dostatečné úsilí na to, aby ověřil věrohodnost zmocněncovy omluvy.
Pokud na základě jím zjištěných indicií dospěl k závěru, že důvod omluvy nebyl věrohodně
prokázán, nelze považovat jeho postup za nezákonný. Za nepřípadnou považuje Nejvyšší správní
soud stěžovatelovu námitku, že správní orgán I. stupně měl předvolat k ověření řádnosti omluvy
svědka. Předmětem přestupkového řízení je totiž primárně právě přestupek, nikoliv ověřování
omluvy z ústního jednání, a není proto namístě, aby se těžiště dokazování přestupkového řízení
přeneslo od přestupku samého k procesnímu postupu v daném řízení. Správní orgán I. stupně
proto v projednávaném případě nemusel zjišťovat věrohodnost omluvy se stejnou důkladností,
jako při zjišťování vlastního skutkového stavu. Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl,
že kritika krajského soudu ohledně způsobu komunikace je nepřípadná, neboť nikde není
stanoveno, jakým způsobem mají účastníci řízení se správními orgány komunikovat. K tomu
Nejvyšší správní soud podotýká, že k formě komunikace zvolené stěžovatelovým zmocněncem
se krajský soud vyjadřoval především s ohledem na věrohodnost omluvy. Nijak tím nenaznačil,
že by způsob zmocněncem zvolený byl nepřípustný, pouze poukázal na to, že v kombinaci
s dalšími okolnostmi mohla jiná forma komunikace přispět k věrohodnosti omluvy.
[16] Stěžovatel konečně tvrdí, že se jednalo o první omluvu z ústního jednání, a správní orgán
I. stupně ji měl bez dalšího akceptovat. Nejvyšší správní soud má za to, že tomu tak není. Zaprvé,
ze zákonné úpravy nijak nevyplývá, že první omluva z ústního jednání by měla být bez dalšího
správními orgány akceptována. Je možné, že v praxi tomu tak zpravidla je, nicméně to jakkoliv
nevylučuje posuzování náležitosti omluvy i pokud se jedná o omluvu první. Stěžovatelův
zmocněnec se nadto z ústního jednání již jednou omluvil, přičemž správní orgán I. stupně
omluvu bez dalšího akceptoval. Stěžovatelovu zmocněnci v účasti na prvním ústním jednání,
nařízeném na 15. 1. 2015, údajně bránila překážka spočívající v tom, že stěžovatel podal
14. 1. 2015 žalobu na nezákonnost zásahu zasahujících policistů při vybrání kauce. Podání žaloby
na určení nezákonnosti vybrání kauce však projednání samotného přestupku nijak nebránilo,
stejně jako na něj nemělo vliv následné vydání rozhodnutí v soudním řízení. Podání žaloby proto
nemohlo být objektivní překážkou pro postup v přestupkovém řízení. První zmocněncova
omluva tedy byla běžnou omluvou z ústního jednání, která byla bez dalšího akceptována,
a omluva z důvodu údajné nehody tak byla omluvou druhou. Nejvyšší správní soud proto
uzavírá, že krajský soud posoudil postup správního orgánu ve vztahu k zmocněncově omluvě
správným způsobem, a stěžovatelova námitka je proto nedůvodná.
[17] Druhý okruh námitek směřuje ke zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel v kasační
stížnosti vznáší ve snaze zpochybnit skutkový stav zjištěný správním orgánem I. stupně celou
řadu námitek. Ještě než Nejvyšší správní soud přistoupí k jejich jednotlivému posouzení,
považuje za vhodné nastínit východiska tohoto přezkumu. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS,
uvedl, že „[o]bviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu
jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu
důkazy […]. Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem
uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného ‚domyslel‘ všechna myslitelná nebo třebas
i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“ Stěžovatel ani jeho zmocněnec
se k ústnímu jednání před správním orgánem I. stupně nedostavili a nevyužili ani možnosti
vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Zmocněnec sice připojil několik námitek
ke své, správním orgánem I. stupně neakceptované, omluvě z jednání, avšak stěžovatel následně
podal pouze blanketní odvolání a ani po výzvě jej nedoplnil. Lze proto říci, že stěžovatel
byl ve správním řízení veskrze pasivní. Jakkoliv je takový postup jeho právem a nemůže
mu být kladen k tíži, je stejně tak nutné tuto skutečnost reflektovat při přezkumu rozhodnutí
správních orgánů. Správní orgány v projednávaném případě provedly výslech zasahujících
policistů jako svědků a vyšly z fotografické dokumentace a ověřovacího listu k měřicímu
zařízení. Tyto důkazy osvědčily bez pochyb jak existenci dopravního značení, tak správnost
měření rychlosti stěžovatelova vozidla. V průběhu správního řízení tak nevyšlo najevo
nic, co by vyvolávalo důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu.
Jak tedy Nejvyšší správní soud uvedl ve své judikatuře, jednalo se „o situaci, kdy již v samotném
správním řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě
s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat
žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného
z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést
k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit
věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. [… ] Pokud takový řidič jako obviněný
z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení věrohodně zpochybnit
správnost popsaných důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze
pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout.“ (rozsudek ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47).
Účelem soudního řízení tak v tomto případě není v prvé řadě hledat sebemenší pochybení
správních orgánů, ale zjistit, zda stěžovatelovy námitky mohly vyvolat důvodné pochybnosti
o správnosti jimi zjištěném skutkovém stavu.
[18] Stěžovatel tvrdil, že věrohodnost zasahujících policistů jako svědků zpochybňuje jejich
nezákonný zásah spočívající ve vybrání kauce. Nejvyšší správní soud se tímto názorem
neztotožňuje. Je nepochybně pravda, jak tvrdí stěžovatel, že policisté jsou profesionálové znalí
práva, to však automaticky neznamená, že je jejich případný nezákonný postup motivován
negativním vztahem k pachateli přestupku. Aplikace práva je totiž zpravidla poměrně náročnou
činností a nesprávné právní posouzení určité otázky nemusí být důsledkem zlé vůle či úmyslu,
a to tím spíše v případech, kdy policisté při udělování pokuty posuzují skutkové okolnosti
a aplikují na ně právní normy bezprostředně po spáchání přestupku. Předpokládaný výskyt
právních omylů a snaha o jejich nápravu jsou ostatně důvodem, proč jak ve správním řízení,
tak v řízení před správními soudy existuje celá škála opravných prostředků. Lze proto říci,
že nesprávná aplikace práva bude zpravidla důsledkem chybné interpretace práva či posouzení
skutkových okolností, nikoliv zaujatosti – například v případě soudců ve správním soudnictví
je postup v řízení, ať už správný či nikoliv, dokonce jako důvod podjatosti výslovně vyloučen
(§8 odst. 1 s. ř. s.). Pochybení úřední osoby při aplikaci práva může být proto jen zřídka,
a to zpravidla teprve v kombinaci s dalšími okolnostmi, bráno jako projev skutečné zaujatosti
rozhodující osoby. Konstatování, že dílčí úkon zasahujících policistů v podobě uložení kauce
byl nezákonný, proto samo o sobě nepostačuje k závěru o jejich zaujatosti v pozici svědků,
a to tím spíše, když důvodem nezákonnosti bylo toliko chybné posouzení důvodů postačujících
pro uložení kauce (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2015, č. j. 62 A 9/2015 -
23). Aby mohl být učiněn závěr o zaujatosti zasahujících policistů, musely by být doloženy další
skutečnosti, které by o zaujatosti svědčily. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem,
že po něm nelze požadovat, aby dovozoval vnitřní motivaci policistů. Zaujatost policistů nicméně
může vyplývat prokazatelným způsobem navenek, například z jejich jednání či vyjadřování,
z jejich činnosti v minulosti nebo z poměru k osobě přestupce či jiným osobám, nebo
v některých případech také ze skutečnosti, že jsou hodnoceni za množství dosažených postihů
jednotlivců za přestupky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 - 63). V projednávaném řízení však žádné takové okolnosti najevo nevyšly
a stěžovatel je ani netvrdil. V důsledku toho Nejvyšší správní soud považuje závěr krajského
soudu o věrohodnosti policistů jako svědků za správný a stěžovatelovu námitku za nedůvodnou.
[19] Další stěžovatelova námitka směřovala k dokazování existence značky B 21a. Stěžovatel
se dílčími námitkami snaží zpochybnit, že se na daném místě značka B 21a nacházela, a dovozuje,
že v tomto směru nebylo provedeno dostatečné dokazování. Podle Nejvyššího správního soudu
však o existenci značky na daném místě dostatečně svědčilo jak svědectví policistů, tak fotografie
přiložená k oznámení o přestupku, z níž nadto vyplývá, že na daném místě se ve směru
stěžovatelovy jízdy nacházejí dokonce dvě značky B 21a, a to na každé straně vozovky.
S ohledem na uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že byl zjištěn stav věci, o němž nebyly
důvodné pochybnosti. Závěr o nadbytečnosti provádění dalšího důkazu ohledáním místa
a výslechem třetího svědka je proto správný. Krajský soud v tomto směru přiléhavě odkázal
na všechny podstatné části odůvodnění výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 126/2011 - 68. Pokud stěžovatel za takové situace existenci značky
zpochybňoval, bylo na něm, aby svá tvrzení o neexistenci značky náležitě podložil. Stěžovatelovy
pokusy o různé výklady vyjádření policistů při svědecké výpovědi a jeho vyjádření, že značku
neviděl, jakož i tvrzení, že se na fotografiích značky nenachází datum a čas, však ke zpochybnění
existence značky postačovat nemohly. Pokud by totiž naopak postačovat mohly, znamenalo
by to ve svém důsledku, že správní orgány by musely porušení dopravního značení dokazovat
fotografiemi pořízenými vždy právě v okamžiku spáchání přestupku a nutně by se tak ocitaly
v permanentní důkazní nouzi. Krajský soud tudíž otázku týkající se dokazování existence
dopravní značky vypořádal přezkoumatelným způsobem a Nejvyšší správní soud jeho hodnocení
považuje za správné. Ztotožňuje se rovněž se závěrem krajského soudu o účelovosti
stěžovatelových námitek. O ní navíc svědčí také to, že stěžovatel ve své argumentaci zcela
opomíjí, že na daném úseku se nacházelo rovněž vodorovné značení V 1a, jehož nerespektování
by i při případné neexistenci značky B 21a postačovalo ke spáchání předmětného přestupku.
Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud rovněž shledal nedůvodnou.
[20] Stěžovatel dále namítal, že měření bylo v rozporu s návodem k obsluze. Krajský soud
k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 -
60, podle něhož o správnosti měření svědčí již to, že rychlost vozidla byla rychloměrem
zaznamenána, neboť výběr nesprávného měřicího stanoviště by měl za následek vypnutí
rychloměru a ke změření by vůbec nedošlo. Stěžovatel naopak poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 - 60, který obdobný závěr krajského
soudu neakceptoval a rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost a kterým podle stěžovatele došlo
k překonání rozsudku prvního senátu. Podle Nejvyššího správního soudu tomu tak nicméně není.
Zaprvé, judikatura Nejvyššího správního soudu nemůže být překonána bez dalšího pouhým
zaujetím odlišného názoru v pozdějším rozsudku, ale musí k tomu dojít předepsaným postupem
podle §17 odst. 1 s. ř. s. Zásadnější však je, že šestý senát posuzoval věc, která se v podstatných
okolnostech lišila od případu projednávaného jak v rozsudku prvního senátu, tak v nynější věci.
Ve věci projednávané šestým senátem totiž krajský soud tvrzení o správnosti měření v důsledku
nevypnutí měřicího přístroje převzal bez dalšího z vyjádření žalovaného a dokazování nedoplnil
žádnými dalšími důkazy, a to vše za situace, kdy nebylo možné „jednoduše vyvrátit námitku stěžovatele,
že snímek z měření je atypický, resp. nestandardní vzhledem k pouze částečnému zachycení měřeného vozidla
a registrační značky v pravé části snímku.“ O takovou situaci se však v nyní projednávané věci
nejednalo. Správní orgán I. stupně a žalovaný vycházeli ze snímku pořízeného měřicím
přístrojem, na němž je zřetelně a bez pochyb zachyceno celé stěžovatelovo vozidlo, dále
pak z ověřovacího listu měřicího přístroje a svědectví policistů, kteří po změření rychlosti
stěžovatelova vozidla jeho vozidlo ještě po určitou dobu následovali. Snímek z měřicího zařízení
tudíž správní orgány doplnily dalšími důkazy, které ve svém celku postačovaly ke zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností. Závěry krajského soudu proto Nejvyšší správní
soud považuje za správné.
[21] Krajský soud podle stěžovatele rovněž nedostatečně vypořádal námitku, podle které bylo
měření v rozporu s návodem k obsluze, protože měřicí vozidlo bylo nesprávně postaveno
a ze souřadnic GPS vyplývalo, že bylo měřeno v zatáčce. Krajský soud vyšel ze skutečnosti,
že v řízení před správními orgány nebyly o zjištěném skutkovém stavu důvodné pochybnosti.
Podle něj pak s ohledem na stěžovatelovu pasivitu neměly správní orgány důvod zabývat
se podrobněji souladem měření s návodem k obsluze. K vlastní námitce pak krajský soud vyšel
z obsáhlého vyjádření žalovaného, který v reakci na žalobu vyložil, proč samotný údaj GPS nemá
na měření vliv, a prostřednictvím analýzy radarového snímku doložil, že měření bylo provedeno
správně, tedy že vozidlo bylo správně postaveno a nejednalo se o chybné měření v zatáčce.
Je tedy zřejmé, že krajský soud vysvětlil, proč námitku neshledal důvodnou, a Nejvyšší správní
soud tyto závěry považuje za dostatečné a náležitě odůvodněné. Krajský soud tuto žalobní
námitku proto podle Nejvyššího správního soudu vypořádal náležitým způsobem a věcně
správně. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že měření bylo v rozporu s návodem k obsluze
i podle údajného vyjádření výrobce, které stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti. Tato listina
je nicméně skutečností uplatněnou poprvé v řízení o kasační stížnosti, a proto k ní soud
nepřihlížel (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[22] Podle poslední stěžovatelovy námitky nebyl ve správním spise obsažen doklad
o proškolení policistů k obsluze měřicího zařízení. Krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54, podle něhož je předmětem řízení
především posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek, a nikoliv způsobilost policistů
k měření rychlosti. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu. Je pravda,
že se ve správním spise zmiňovaný dokument nenachází, nicméně tuto skutečnost je opět nutné
vnímat v kontextu celého správního řízení, v rámci něhož byl stěžovatel veskrze pasivní.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, přičemž o postupu policistů při měření rychlosti nevznikly důvodné
pochybnosti. Za takové důkazní situace nelze považovat skutečnost, že správní orgán neprováděl
důkaz dokladem o proškolení policistů, za pochybení. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit
stěžovatelův odkaz na Závazný pokyn policejního prezidenta č. 160, který je nadto pouze
interním předpisem, z něhož pro skutková zjištění v rámci přestupkového řízení nevyplývají
žádné důsledky. Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud rovněž považoval za nedůvodnou.
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu