ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.59.2010:90
sp. zn. 7 As 59/2010 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: TV PRODUCTS
CZ s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1, zastoupen JUDr. Davidem Štrosem, advokátem
se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 7 Ca 333/2006 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 7 Ca 333/2006 - 53, zamítl
žaloba podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 31. 10. 2006, č. j. O-346701, kterým byl zamítnut rozklad
stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 9. 2005, č. j. 2032/2005,
o částečném zamítnutí přihlášky ochranné známky BUN & THIGH MAX pro třídu 28 a 35 pro
neexistenci dobré víry stěžovatele, který by mohl těžit z rozlišovací způsobilosti označení
BUN & THIGH MAX svědčící namítateli Yellow & Blue, s. r. o. (dále jen „namítatel“).
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že z rozhodnutí Úřadu je zřejmé, v čem spočívá
zlá víra stěžovatele a dotčení práv namítatele . Úřad dostatečně ozřejmil své úvahy ohledně
nedostatku dobré víry stěžovatele, čímž odmítl jeho výklad dobré víry podle maďarského práva
a nebyl tak povinen uvést úvahy, resp. protiargumenty, týkající se pouze nesouhlasu s výkladem
podle maďarského práva. Úřad se v napadeném rozhodnutí zabýval důvody rozkladu, včetně
námitky důkazního břemene a užíváním označení v zahraničí. Žalobní bod nepřezkoumatelnosti
tak pomíjí skutečný obsah napadeného rozhodnutí. Úřad posoudil námitku namítatele jako
námitku podle ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochranných známkách“) v souladu s námitkou nedostatku dobré víry
stěžovatele, nikoli jako námitku podle ust. §7 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Toto
ustanovení použil jen jako argument, že aktivní legitimace pro podání námitek není dána pouze
právem k ochranné známce, a to podle městského soudu příhodně, neboť jím zákon
o ochranných známkách výslovně přiznal ochranu zápisu nezapsanému označení. Proto
nelze tvrdit, že ochrana podle zákona je omezena pouze na práva k ochranným známkách
(shodně §10 odst. 2). Již tímto ustanovením je výslovně omezen princip registrace a z toho
plynoucí princip priority. Pokud zákonodárce rozšířil okruh namítajících o ty, kteří jsou
přihláškou dotčeni ve svých právech, je zřejmé, že tím, kdo je dotčen přihláškou (§7 odst. 1
písm. k), je i uživatel nezapsaného označení, neboť záp is ochranné známky shodné
s jím užívaným označením má vliv na právní jistotu takového uživatele. Oproti písm. g)
citovaného ustanovení není podmínkou určitá kvalita práv namítatele (označení nad rámec
místního dosahu), je avšak požadován nedostatek dobré víry přihlašovatele. Jakkoli namítatel
vzhledem ke skutkovému zjištění mohl namítat také důvod podle písm. g), bylo zcela
na něm, jaký námitkový důvod uplatní a určí tak rozsah předmětu správního řízení. Podle
důvodové zprávy k zákonu o ochranných známkách se institut dobré víry uplatní při zamezení
zápisu tzv. „spekulativní“ známky, kterou si její přihlašovatel dává zapsat nikoli za účelem užív ání
v obchodním styku, ale pouze pro dosažení zisku ze známkové transakce, popřípadě hodlá
zneužít již získané rozlišovací způsobilosti jiné známky (označení) i pro své označení. Důkazní
břemeno neexistence dobré víry je na namítajícím. Městský soud se ztotožnil s Úřadem,
že namítatel prokázal, že prodával podle smlouvy s výrobcem výrobek s označením
BUN & THIGH MAX na území České republiky, rok jej pro pagoval v rámci teleshoppingu
a jelikož stěžovatel je také subjektem podnikajícím v teleshoppingu, měl věd ět o právu namítatele
jako uživatele nezapsaného označení. Rozsah reklamy prokazuje znalost označení mezi
relevantními spotřebiteli, a tím i vznik rozlišovací způsobilosti, na základě čehož vzniklo
namítateli právo k nezapsanému označení a z toho plynoucí zákonná ochrana. Bylo-li prokázáno
tvrzení namítatele, bylo na stěžovateli, aby prokázal opak. Teze stěžovatele o neznalosti produktů
přímého konkurenta v tak specifické činnosti jako je teleshopping je nevěrohodná až vyloučená.
Stěžovatel z důvodu shodné podnikatelské činnosti věděl, že namítatel prodává a propaguje
výrobek se shodným označením a že mezi spotřebiteli se již vytvořilo povědomí o výrobku
s tímto označením. Ostatně právě tyto skutečnosti vedly stěžovatele k podání přihlášky.
Nedostatek dobré víry byl dán parazitováním na propagaci výrobku jiným. Právo namítatele,
které bylo dotčeno, je právo uživatele nezapsaného označení a zároveň z téhož titulu právo
investora již proběhlé propagace, jenž jako výhradní prodejce důvodně neočekával parazitování
jiného prodejce na vytvoření povědomí spotřebitelů o daném výrobku. Měs tský soud dospěl
k závěru, že stěžovatel při vědomí neexistence známkové registrační ochrany hodlal
v konkurenčním boji využít tohoto nedostatku a zápisem omezit práva namítatele při prodeji
výrobku, a zejména využít již proběhlé reklamní kampaně, a tím vytvořeného povědomí
spotřebitelů. Obdobně uvedl Soudní dvůr EU v rozhodnutí o předběžné otázce ze dne
11. 6. 2009 ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG v Franz Hauswirth GmbH
(C-529/07) Sb. rozh. s. I-04893 (dále jen „Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli), podle kterého
užívá-li třetí osoba již po dlouhou dobu označení pro stejné nebo podobné zboží, které
je zaměnitelné s ochrannou známkou, jejíž zápis je požadován, a toto označení požívá určitou
míru právní ochrany, stává se tato skutečnost jedním z relevantních faktorů pro posouzení
neexistence dobré víry přihlašovatele. V takovém případě by totiž přihlašovatel mohl nabýt práva
z ochranné známky Společenství za jediným účelem – nekale soutěžit s konkurentem, který užívá
označení, jež díky svým vlastním kvalitám už získalo určitou úroveň právní ochrany. Jakkoli
vzhledem k ust. §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách by byl stěžovatel v případě zápisu
ochranné známky povinen strpět užívání označení namítatele, je nutné s ohledem ke zjištěným
okolnostem (vědomost o uživateli označení a jeho reklamní kampani a tím i vytvoření povědomí
o výrobku) považovat jednání stěžovatele za unfair konkurenční jednání, protože je založeno
na parazitování na činnosti jiného soutěžitele. Nelze dovodit nedostatek právní jistoty
přihlašovatele nebo majitele ochranné známky, neboť právní jistoty se lze dovolávat pouze
při jednání v dobré víře, nikoli při protiprávním jednání, přičemž dobrá víra přihlašovatele
je zákonem chráněna (§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách). K prohlášení
neplatnosti známky nestačí pouze doložení předchozího užívání označení, nýbrž také znalost
majitele známky a existující újma uživatele označení. V souladu s rozsu dkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195 (publ. pod č. 1665/2008 Sb. NSS a
dostupný na www.nssoud.cz), byla naplněna hypotéza ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách, neboť stěžovatel věděl o existenci práv a namítatele k přihlašovanému
označení a přihlášením ochranné známky by došlo k poškození namítatele - nespravedlivé výhodě
těžící z pověsti výrobku vybudované reklamní kampaní, přičemž stěžovatel netvrdil existenci
důvodu, jež by jeho jednání ospravedlnilo. Tvrzená podnikatelská obezřetnost není takový
důvodem, zejména je-li účelem zápisu využít činnosti konkurenta k parazitování na již
vytvořeném povědomí spotřebitelů. Vzhledem k teritorialitě účinků práv k duševnímu vlastnictví
není rozhodné, jakým způsobem je dané označení užíváno mimo území České republiky. Úřad
sice nepřihlédl k postavení stěžovatele jako nejvýznamnějšího inzerenta v teleshoppingu ve
smyslu žaloby, podle které pro dané postavení nemá zapotřebí neoprávněně využívat obchodních
úspěchů jiných soutěžitelů, avšak pouze význam soutěžitele na trhu neprokazuje úmysly vůči
ostatním soutěžitelům. Taktéž je nerozhodné, že namítatel nevyužil právo registrovat ochrannou
známku dříve, ale rozhodné je, že takto uplatnil svá práva k označení předmětnou námitkou.
Ostatně pokud by nepodání přihlášky vylučovalo oprávnění namítat podle ust. §7 odst. 1 písm.
k) zákona o ochranných známkách, potom by dané ustanovení popřelo svůj obsah , natož smysl.
Proti tomto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal,
že zjištěný skutkový stav nezakládá odůvodněnost domněnky, že věděl o předchozím užívání
označení namítajícím, že při podání své přihlášky byl veden zlou vírou a že namítající byl dotčen
na svých právech. Podle stěžovatele jsou závěry městského soudu i rozhodnutí Úřadu založeny
na nesprávném právním posouzení skutkového stavu věci a nemají oporu v provedeném
dokazování. To, zda stěžovatel měl vědět o existenci obchodní činnosti namítajícího, je potřeba
posoudit s ohledem na konkrétní důkazní prostředky, v daném případě doklady o televizní
reklamě po dobu jednoho roku v celkové délce 12 hodin. Ani jeden z rozhodujících orgánů
se nezabýval otázkou frekvence vysílání reklamních spotů a doby vysílání, z nichž lze dovodit
sledovanost reklamy, její dosah na diváky , a konečně i na stěžovatele, a na jeho možnost seznámit
se s obchodní činností namítajícího. V případě teleshoppingu je přitom rozhodující délka spotu,
četnost jeho vysílání a zejména vysílací čas, protože všechny tyto faktory ovlivňují dosah vysílání
na spotřebitele. Teleshoppingové spoty jsou běžně vysílány i pozdě v noci nebo brzo ráno,
kdy je jejich sledovanost a dosah na spotřebitele minimální. Proto stěžovatel namít al nedostatečné
posouzení skutkového stavu věci z hlediska nesprávného a nepodloženého závěru o získání
rozlišovací způsobilosti označení pro namítajícího. Stěžovatel dále poukázal na to, že samotná
vědomost o existenci užívání označení namítajícím neprokazuje nedostatek jeho dobré víry.
Pro takový závěr jsou potřebné další důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, jako prokázaný
blokační charakter registrace nebo předchozí spory nebo styky s namítajícím. Městský soud
se nijak nevypořádal s žalobní námitkou, že Úřad se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho
rozkladovou námitkou, že přihláška ochranné známky a nedostatek dobré víry nebyly
posuzovány z pohledu postavení stěžovatele na českém trhu jako největšího zadavatele tištěné
reklamy a nejznámějšího provozovatele teleshoppingového prodeje, kdy jak stěžovatel,
tak i namítající jsou subjekty ve známkovém právu zkušené. Městský soud tak nesprávně
posoudil, že Úřad nemusel přihlížet k postavení stěžovatele jako nejvýznamnějšího inzerenta
v teleshopingu, protože nejde o skutečnost relevantní pro určení existence dobré víry.
Podle stěžovatele je při posuzování nedostatku dobré víry z hlediska jejího
psychologického konceptu třeba se vypořádat i s postavením a argumenty stěžovatele v této věci.
Městský soud, stejně jako Úřad, byl povinen vypořádat se s touto skutečností z hlediska
hodnocení nedostatku dobré víry stěžovatele. Pokud se totiž přihlíží k televizní kampani
namítajícího a jeho pozici na trhu, pak se musí přihlédnout a vypořádat se s tvrzenou pozicí
stěžovatele. O nedostatku jeho dobré víry musí nepochybn ě svědčit všechny rozhodující
okolnosti, a pokud jedna z nich svědčí proti tomuto závěru, je potřeba se s ní vypořádat
a zdůvodnit, proč její hodnocení a postavení v kontextu jiných důkazů je irelevantní.
V pochybnostech je pak třeba rozhodovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. V dané věci
je potřeba u namítajícího dovozovat nevůli mít označení zapsané jako ochrannou známku, když
jako zkušený vlastník mnoha ochranných známek po dobu jednoho roku televizní reklamy žádný
krok k registraci neučinil. Za další relevantní okolnost je třeba považovat skutečnost, že registrací
přihlašované ochranné známky by namítajícímu nevznikla jím tvrzená újma nemožnosti užívání
označení. Stěžovatel v důsledku své výrazné pozice na t rhu nemá potřebu parazitovat
na výkonech namítajícího (přičemž tato otázka nebyla namítána a je nad rámec předmětu řízení).
S ohledem na uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že na jeho straně nebyla dána ,
a ani prokázána, zlá víra jeho jednání (přihlášky), resp. nedostatek jeho dobré víry. P okud se týká
možné újmy namítatele, tuto nelze kvalifikovat jako konkrétní škodu, neboť se jedná o újmu
nemateriální, která musí být, stejně jako samotný psychologický moment nedostatku dobré víry,
posuzována ze všech vnějších okolností případu. Musí být posouzeno, jak mohl být namítající
dotčen na svých oprávněných právech s tím, že je jeho věcí prokázat povahu a vznik této újmy.
Namítatel přitom pouze namítal, že označení vstoupilo do povědomí spotřebitelské veř ejnosti
a cílem stěžovatele je jen blokovat toto označení pro sebe a vyloučit z jeho užívání řádné
uživatele (namítajícího). Stěžovatel dále poukázal na to, že městský soud označil jeho jednání,
bez ohledu na ust. §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, za neférové, konkurenční,
založené na parazitování na činnosti jiného soutěžitele a jeho proběhlé reklamní kampani.
V tom shledává nesprávné právní posouzení věci, které nemá oporu ve spisu, v provedeném
dokazování, a ani v námitkách namítajícího, který svou újmu nespatřoval v tom, že by stěžovatel
mohl parazitovat na jeho obchodních výkonech, ale pouze v tom, že by mu znemožnil užívání
daného označení. Tato hrozící újma však byla nedůvodná, neboť namítajícímu by dále svědčilo
právo předchozího uživatele podle ust. §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Závěr
městského soudu je tak založen na nesprávném právním posouzení věci podle ust. §7 odst. 1
písm. g) zákona o ochranných známkách, jehož se namítající vůbec nedomáhal, a toto ustanovení
bylo tedy pro věc irelevantní. Pokud se týká zásady dobré správy a odmítnutí poskytnutí ochrany
protiprávnímu jednání, tento závěr podstatně přesahuje předmět řízení a pravomoci dané Úřadu
při rozhodování o námitkách proti přihlášce ochranné známky. Správní orgán je při svém
rozhodování vázán návrhem osoby domáhající se svých práv. Je povinen posuzovat věc v rámci
relevantní právní normy a předložených důkazů a důkazních tv rzení namítajícího. Úřad
do své rozhodovací praxe vnáší disproporcionalitu v přístupu k jednotlivým případům, pokud
nad rámec své rozhodovací pravomoci posuzuje, zda by mohli být namítající poškozeni na svých
právech víc než sami tvrdí. Posuzování protiprávnosti určitého jednání v námitkové m řízení
je zcela v dispozici namítajícího, který určuje rozsah a předmět řízení a pak prokazuje jím tvrze né
skutečnosti. Domáhal-li se v dané věci namítající svého práva a napadal nedostatek dobré víry
stěžovatele, a pak jako svou újmu deklaroval nemožnost dalšího užívání označení, není úkolem
Úřadu zjišťovat újmu, která mohla být ještě namítajícímu způsobena , ačkoli se jí vůbec
nedomáhá. Vzhledem k absenci posouzení termínů a povahy telev izní prezentace namítajícího
je stěžovatel toho názoru, že v řízení nebyla ani jednoznačně prokázána ona nespravedlivá
výhoda. Nebylo prokázáno, do jaké míry mohl stěžovatel nespravedlivě čerpat výhody
z nezapsaného označení, resp. zda skutečně jeho výhoda bude plynout z předchozí inzerce
namítajícího nebo z vlastní silné pozice stěžovatele na českém trhu. Stěžovatel má tedy za to, že
namítajícímu nehrozila jím vytýkaná újma a stěžovatel by zápisem přihlašované ochranné známky
v celém rozsahu nezískal neoprávněnou výhodu.
Pokud se týká koncepce dobré víry podle maďarského práva a předložené teoretické
studie, stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem městského soudu, že Úřad nebyl povinen se tímto
dále zabývat, když dostatečně ozřejmil své úvahy ohledně nedostatku dobré víry. Je v zájmu
správné rozhodovací praxe Úřadu řešit určitou otázku komplexně i z hlediska známkového práva
jako takového a z pohledu známkové teorie předložené takto stěžovatelem. Městský soud
se nejen nevypořádal s touto teoretickou koncepcí, ale nijak se nevyjádřil ani k argumentaci
tuzemskou teorií posuzování dobré víry, kterou stěžovatel blíže rozpracoval v bodu I. svého
vyjádření ze dne 27. června 2007. Naproti tomu podpořil svou argumentaci odkazem
na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli s poukazem
na tvrzení, že „skutečnost, že třetí osoba již po dlouhou dobu užívá označení pro totožný nebo podobný výrobek,
které je zaměnitelné s ochrannou známkou, jejíž zápis je požadován, a že toto označení požívá určité úrovně
právní ochrany, je jedním z relevantních faktorů pro posouzení neexistence dobré víry přihlašovatele .“ S tímto
lze nepochybně souhlasit, avšak s důrazem na nezbytou dlouhou dobu užívání označení, která
musí být posouzena s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Toto tvrzení je dále zpřesněno
tak, že „s ohledem na výraz musí si být vědom…předpoklad, že si je přihlašovatel vědom toho, že je totožné nebo
podobné označení, které je zaměnitelné s označením, o jehož zápis žádá, používáno třetí osobou pro totožné nebo
podobné výrobky, může vyplývat zejména ze všeobecné známosti takového užívání v dotyčném hospodářském
odvětví, s tím, že tato známost může být vyvozena zejmé na z délky takového užívání. Čím je totiž toto užívání
starší, tím je pravděpodobnější, že přihlašovatel v době podání přihlášky k zápisu věděl, že je takové označení
užíváno třetí osobou.“ Soudní dvůr EU tedy klade na požadavek vědomosti přihlašovatele
o nezapsaném označení podstatně vyšší nároky, neboť vyžaduje jako příklad vnějších okolností
skutečnost, že nezapsané označení je všeobecně známo v daném odvětví, zejména z důvodu
délky jeho užívání. Otázkou je, zda necelý rok blíže necharakterizovaného užív ání v televizní
reklamě dostačuje pro získání takové známosti. Soudní dvůr EU se zabýval nejenom otázkou
dobré víry jako psychologického momentu, ale i otázkou úmyslu přihlašovatele v době podání
přihlášky, když v předmětném rozsudku rovněž uvedl, že „ je důležité upozornit na to,…že úmysl
přihlašovatele v rozhodné době je subjektivním prvkem, který musí být určen na základě objektivních okolností
projednávaného případu...Úmysl zabránit třetí osobě v uvádění výrobku na trh tedy může být za určitých
okolností charakteristický pro neexistenci dobré víry přihlašovatele. O takový případ se jedná zejména tehdy, když
se později ukáže, že přihlašovatel přihlásil označení jako ochrannou známku Společenství, aniž by m ěl úmysl
ji užívat, a to výhradně za tím účelem, ab y zabránil třetím osobám vstoupit na trh. “ Zřejmým úmyslem
stěžovatele byla jeho vůle získat známkovou ochranu pro označení zboží, které sám do České
republiky dováží, a to bez ohledu na existenci namítajícího, jehož práva by tímto nijak dotčen a
nebyla, a to i za situace, kdy by úmyslem přihlašovatele bylo bránit užívání označení namítajícím,
což však není pravda. I tyto zvláštní okolnosti případu musí být posouzeny v kontextu všech
dalších důkazů a námitek. Z prosté existence práva předchozího uživatele ne lze dovozovat
nedostatek dobré víry přihlašovatele i za okolností, kdy věděl o tomto užívání. Nedostatku dobré
víry musí svědčit zvláštní okolnosti případu, které musí být namítajícím označeny, jako důkazy
provedeny a prokázány. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s hodně jako městský soud vycházel
z toho, že podle ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách může být úspěšný toliko
ten namítající, který prokáže, že podmínky tohoto ustanovení byly naplněny kumulativně. Není
proto zřejmé, co stěžovatel napadá, tvrdí-li, že samotná vědomost o existenci užívání označení
namítajícím neprokazuje nedostatek dobré víry na stran ě přihlašovatele. Podmínkou uznání
námitkového důvodu je prokázání, že namítající byl dotčen ve svých právech přihláškou podanou
ve zlé víře, a nikoliv získání rozlišovací způsobilosti namítaného označení, které bylo zmíněno
městským soudem toliko jako podmínka aktivní legitimace namítajícího. K četnosti reklamy
a získání povědomí o konkurenčním subjektu Úřad uvedl, že stěžovatelem zdůrazňovaných
dvanáct hodin byl údaj vztahující se jen k počtu odvysílaných hodin v jedné z televizních stanic
tak, jak bylo doloženo namítajícím. Povědomí o konkurenčním označení není nutně získáno
četností reklamních spotů. Postačí masivní krátkodobé působení nebo naopak působení
dlouhodobé či jen jediný úkon. Vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. Stěžovatel
namítal, že důkazní prostředky měly být hodnoceny s ohledem na jeho postavení na trhu,
ale sám si na tuto výtku i odpovídá, když cituje napadené rozhodnutí, které uvádí, že pouze
význam soutěžitele na trhu neprokazuje úmysly vůči ostatním soutěžitelům. K tomu Úřad
doplnil, že jak subjekt známý a etablovaný na určitém trhu, tak nově vznik lý subjekt, snažící
se na trhu prosadit, může jednat v rozporu s dobrými mravy soutěže. Známost na trhu nevylučuje
možnost subjektu jednat v rozporu s dobrou vírou. Zkoumání postavení a známosti
přihlašovatele navíc nebylo, a není, rozhodné pro řízení o uplatněném námitkovém důvodu. Spíše
to vylučuje možnost přihlašovatele nevědět o svém konkurentu nabízejícím výrobky pod daným
označením prostřednictvím zejména zásilkového prodeje, tj. v oblasti, ve které se shodně
pohybují jak namítající, tak stěžovatel. Namítal-li stěžovatel, že při posuzování nedostatku dobré
víry je třeba vypořádat se i s jeho postavením a argumenty stěžovatele, poukázal Úřad na to, že
argumenty stěžovatele hodnoceny byly, a pokud jde o jeho postavení na trhu, toto není rozhodné
pro hodnocení a konstatování jednání ve zlé víře. Žádný subjekt není povinen užívané označení
registrovat a ponechání označení neformalizované nelze shledat jako srozumění s registrací jinéh o
kolizního označení. K námitce stěžovatele, že registrací přihlašované ochranné známky
by namítajícímu nevznikla jím namítaná újma nemožnosti užívání označení, Úřad uvedl,
že podmínkou úspěchu daného námitkového důvodu je zásah do práv namítajícího, což není
jen nemožnost označení užívat, ale rovněž možnost si namítané označení dříve či později
registrovat, profitování z již vzniklé pověsti namítaného označení apod. Možnost užívat prioritně
starší označení nevylučuje uplatnění námitkových důvodů a úspěch v e věci, zejména když např.
prosazování takových předchozích práv je obtížnější než v případě práv registrovaných a navíc
omezení práv vlastníka zapsané ochranné známky je pouze v obchodním styku. To, že nikdo
s pozdějším označením, resp. právem, nemůže zasahovat do užívání prioritně staršího označení,
ještě neznamená, že takový vlastník nemá práva i jiná, např. brán it zápisu kolizního označení
do rejstříku či požadovat prohlášení již zapsané ochranné známky za neplatnou. Stěžovatel opírá
nesplnění podmínky zásahu do práv namítajícího o to, že namítající může i nadále své starší
označení užívat, nicméně to není jediná možná forma zásahu do jeho práv. K jeho tvrzení,
že posuzování protiprávnosti určitého jednání v rámci námitkového řízení je zcela v dispozici
předkladatele námitek, Úřad podotkl, že posuzovat a hodnotit protiprávnosti určitého jednání
je oprávněn jen soud a v rámci předběžné otázky v řízení o namítané zlé víře přihlašovatele také
správní orgán. Dispoziční oprávnění namítajícího se nepromítá do posuzování uplatněných
námitek. Ke stěžovatelově polemice o prokázané nespravedlivé výhodě na straně přihlašovatele
Úřad uvedl, že újma na straně namítajícího (tj. těžení a parazitování na známosti a vybudovaném
povědomí veřejnosti o označení namítajícího užívaném pro předmětné cvičební pomůcky)
se nutně promítá na druhé straně i do výhody na straně přihlašovatele, který je tím subjektem,
který těží z daného označení a parazituje na vybudované známosti. Pokud stěžovatel vytýkal
jak Úřadu, tak i městskému soudu, že se nevypořádaly s koncepcí dobré víry podle maďarského
práva, nejsou tyto teoretické výklady pro správní ani soudní řízení ni jak závazné. Povinnosti
a práva pro ně jsou stanoveny jen právními předpisy relevantními pro Českou republiku.
Odkazoval-li stěžovatel na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Chocoladefabriken Lindt
& Sprüngli a zdůrazňoval podmínku dlouhodobosti užívání namítaného označení, k tomu Úřad
uvedl, že z textu rozhodnutí je více než patrné, že dlouhodobost je jen jednou z okolností, která
může být pro zhodnocení jednání ve zlé víře rozhodující. Vzhledem k uvedenému Úřad navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvod y, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou, že městský soud
se nevypořádal s žalobním bodem, v němž stěžovatel poukazoval na to, že se Úřad v rozhodnutí
o rozkladu nezabýval tím, že jeho přihláška a nedostatek dobré víry nebyly posuzovány z pohledu
jeho postavení na českém trhu.
V případě této stížní námitky se tedy nejedná o námitku nep řezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale o námitku nesprávného
právního posouzení žalobní námitky, že postavení stěžovatele na českém trhu mělo být součástí
relevantních skutkových okolností, tedy o námitku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách se přihlašované označení
nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných
u Úřadu tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře.
Otázka, které skutečnosti jsou relevantní pro prokázání subjektivní stránky jednání
přihlašovatele ochranné známky, jež spočívá v tom, že přihlašovatel nepodává přihlášku v dobré
víře, byla již předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 1 As 3/2008 – 195 (publ. pod č. 1665/2008 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz),
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při zjišťování, zda přihláška ochranné známky byla podána
v dobré víře ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, je nutno
posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné
známky namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem d ošlo k poškození
namítatele a zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Současně je třeba
přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru
vyvrátit nebo naopak potvrdit.
Okolnosti, jež by mohly prokázat či vyvrátit existenci dobré víry přihlašovatele ochranné
známky, pak demonstrativně vymezil Soudní dvůr EU v rozhodnutí ve věci Chocoladefabriken
Lindt & Sprüngli. Mezi tyto okolnosti zahrnul např. úmysl přihlašovatele zabránit třetí osobě
v dalším užívání označení a úroveň právní ochrany označení třetích osob. Jako další skutečnost,
jež nasvědčuje úmyslu přihlašovatele nekale soutěžit s konkurentem, zmínil délku užívání
označení třetí osobou či všeobecnou známost takového užívání v příslušném hospodářském
odvětví (body 44 - 47 rozhodnutí). Jako skutečnost prokazující naopak legitimní cíl zápisu
označení ochranné známky uvedl to, že užívání označení přihlašovatele již získalo určitý stupeň
proslulosti a třetí osoba vstoupila na trh teprve nedávn o s cílem dosáhnout zisk napodobením
označení přihlašovatele (bod 49, 52 rozhodnutí). V bodě 36 rozhodnutí pak Soudní dvůr
EU zdůraznil, že neexistence dobré víry musí být přezkoumávána s přihlédnutím ke všem
relevantním okolnostem případu a v jejich vzájemné souvislosti.
V dané věci městský soud k postavení stěžovatele na trhu jako skutečnosti, jež by mohla
prokázat jeho dobrou víru, konstatoval, že pouze význam soutěžitele na trhu neprokazuje jeho
úmysly vůči ostatním soutěžitelům. Podle Nejvyššího správního soudu nelze obecně vyloučit,
že v jiných případech může při posuzování neexistence dobré víry hrát roli např. i podíl
přihlašovatele na trhu s danou skupinou výrobků, zejména s ohledem na specifika trhu v daném
odvětví. Podíl přihlašovatele na trhu s výrobky s označením shodným či zaměnitelným s výrobky
namítatele může ve vzájemné souvislosti s ostatními okolnostmi případu dobrou víru
jak prokázat, tak vyvrátit. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu,
že Úřad k dané skutečnosti nemusel přihlížet, a to s ohledem na další skutečnosti prokazující
neexistenci dobré víry. Byl to namítatel, a nikoliv stěžovatel, který v České republice po dobu
zhruba jednoho roku výrobky s označením BUN & THIGH MAX nabízel spotřebitelům.
Podstatnou skutečností je také to, že stěžovatel se rozhodl nechat si označení BUN & THIGH
MAX chránit jako ochrannou známku pro sebe s úmyslem začít výrobek s takto chráněným
označením nabízet v České republice spotřebitelům. Tato skutečnost by sama o sobě nemohla
být dostatečným důvodem vyvracejícím jeho dobrou víru, ovšem ve vzájemné souvislosti
se skutečností, že v době přihlášky věděl, nebo mohl vědět, že výrobek s předmětným označením
již rok nabízí prostřednictvím reklamy v televizním vysílání jeho konkurent, však neexistenci
dobré víry prokazuje. Úřad proto při zkoumání subjektivní stránky stěžovatele již nemusel
zjišťovat a posuzovat i jeho podíl na relevantním trhu, který podle Nejvyššího správního soudu
navíc tak, jak jej charakterizoval v žalobě a v kasační stížnosti stěžovatel (nejvýznamnější inzerent
v oblasti teleshopingu), spíše nasvědčuje jeho obeznámenosti s tržním prostředím, v němž
obchoduje. Tato skutečnost pak neobstojí ani jako prokazující, že stěžovatel podáním přihlášky
sledoval legitimní cíl ve smyslu rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Chocoladefabriken Lindt
& Sprüngli, stejně jako skutečnost, že mezi stěžovatelem a namítatelem nedocházelo v minulosti
ke vzájemným sporům. Úřad, a ani městský soud, tak nebyl povinen, a ani nemohl, dovozovat
z pouhého silného postavení stěžovatele v oblasti teleshopingu jeho vnitřní pohnutky jako motiv
jeho jednání. Nemohl tedy z toho dovozovat, že nemá zapotřebí parazitovat na pověsti výrobků
namítatele a použít takovou domněnku jako argument in dubio pro reo, kterým by bylo možno
zpochybnit skutkové okolnosti nasvědčující nedostatku dobré víry. Jednání silného konkurenta
na trhu může být vedeno řadou pohnutek, ovšem Úřad a městský soud správně posuzovaly
nedostatek dobré víry na základě vnějších projevů stěžovate le. Nedílnou součástí posuzování
těchto skutkových okolností pak, s ohledem na koncepci dobré víry , bylo posouzení, zda si byl
stěžovatel vědom, nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohledem na všechny okolnosti
případu měl být vědom, existence reklamní kampaně konkurenta. Městský soud, stejně jako Úřad,
tak nepochybil, pokud jako relevantní skutkové okolnosti hodnotil to, že přihláška byla
stěžovatelem podána poté, co po dobu asi jednoho roku byla prostřednictvím televize vysílána
reklama jeho konkurenta na cvičební přístroj BUN & THIGH MAX. Stížní námitka, že jako
k relevantní skutečnosti měl městský soud, stejně jako Úřad, přihlížet ještě k silnému postavení
stěžovatele na trhu, tak není důvodná.
Stěžovatel dále namítal, že při posuzování, zda měl vědět o existenci obchodní činnosti
svého konkurenta, měly být hodnoceny doklady o televizní reklamě , a to z hlediska frekvence
vysílání a času, v němž byly reklamní spoty vysílány a že tímto pochybením došlo k nesprávnému
posouzení získání rozlišovací způsobilosti označení pro namítatele, čili zpochybnil jeho aktivní
legitimaci k podání námitek. V této souvislosti také poukazoval na to, že městský soud nesprávně
interpretoval závěry rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Chocoladefabriken Lindt
& Sprüngli, které se týkaly posuzování délky doby užívaní označení a jeho známosti v daném
odvětví.
Nejvyšší správní soud již v citovaném rozsudku dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195,
vyslovil, že „Nejvyšší správní soud se pak přiklání k závěru, že v případě zákona o ochranných známkách
je třeba aplikovat třetí koncepci dobré (zlé) víry: ke zjištění nedostatku dobré víry postačí, když přihlašovatel věděl
nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohledem na všechny okolnosti případu měl vědět o existenci
ochranné známky namítatele. Tento objektivní přístup v hodnocení dobré víry přihlašovatelů zastává i Světová
organizace duševního vlastnictví (viz čl. 4 společného doporučení ohledně ochrany známek a dalších práv duševního
vlastnictví v označeních na internetu, přístupný on-line na http://www.wipo.int/export/sites/www/about-
ip/en/development_iplaw/pdf/pub845.pdf), jakož i zahraniční judikatura [rozhodnutí Tribunale di Milano
(milánského soudu) ze dne 23. 12. 1999 ve věci Jansenn v. Randstad Holding n.v. a Randstad Italia S.p.A
(nepublikováno), rozhodnutí předsedy Rechtbank van Koophandel te Gent (obchodního soudu v Gentu) ze dne
2. 10. 1989 ve věci Euro-logo (nepublikováno) a další; blíže viz Právní úprava zlé víry v Evropské unii
a v kandidátských zemích, zpráva podvýboru pro analýzu evropské legislativy, International Trademark
Association, ze dne 8. 4. 2002, přístupná on-line:
http://oami.europa.eu/en/enlargement/private/pdf/INTA.pdf].“
V dané věci si stěžovatel i namítatel mimo jiné konkurují použitím prostředků reklamy
šířené prostřednictvím televizního vysílání, kdy pomocí teleshopingu nabízejí výrobky
spotřebitelům. S ohledem na transparentnost a specifičnost podnikání s výrobky dané skupiny
(prodej cvičebních přístrojů a potřeb zejména pomocí teleshopingu), na n íž poukázal i Úřad
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je zcela správný závěr městského soudu, že stěžovatel
po více než jednom roce vysílání reklamy musel při vynaložení obvyklé míry opatrnosti
o existenci konkurenta vědět. Nejednalo se totiž např. o ojedinělou reklamu vysílanou pouze
na jedné z televizních stanic, ale o reklamní kampaň, do níž konkurent stěžovatele investoval
nemalé finanční prostředky a která byla vy sílána na více televizních stanicích s celoplošným
dosahem vysílání, a to opakovaně. Namítatel předložil správním orgánům rozpis vysílání
TV reklamních spotů v České televizi v roce 2003 a 2004. Z něj vyplývá, že za rok 2003 bylo
vysíláno celkem 428 minut a za rok 2004 celkem 376 minut. Správný je proto závěr městského
soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele, že neznal produkty svého konkurenta, a stížní
námitka tak není důvodná. Vzhledem ke specifické povaze trhu , v němž si stěžovatel a namítatel
konkurují, nebylo důvodu, aby Úřad ve vztahu ke znalosti stěžovatele o existenci reklamní
kampaně konkurenta ještě blíže zkoumal doby, frekvenci apod. reklamních spotů. Stejně
tak je podle Nejvyššího správního soudu nepochybné, že konkurent, který v České republice
v odvětví teleshopingu nabízel po dobu jednoho roku v rámci reklamní kampaně spotřebitelům
výrobky BUN & THIGH MAX a do této kampaně investoval finanční prostředky ve výši
cca 100 000 Kč, které doložil fakturami, má právo vznést námitky proti přihlášc e tohoto označení
jako ochranné známky pro stejný typ výrobků. Podání takové přihlášky může představovat
neférové, nekalosoutěžní jednání, jímž může být namítatel dotčen na svých právech , neboť
přihlašovatel získá přihláškou podanou ve zlé víře neoprávněnou tržní výhodu na jeho úkor.
Smyslem ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách je zabránit takovému zápisu
ochranné známky, jehož přihláška byla vedena úmyslem nekale soutěžit s konkurentem, tedy
nebyla podána v dobré víře. Důkazní břemeno prokázání nedostatku dobré víry v dané věci
namítatel unesl, přičemž stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by neexistenci jeho dobré
víry vyvrátila. Úřad ani městský soud nevybočily z kriterií vyslovených Soudním dvorem
EU ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, neboť posuzovaly obeznámenost stěžovatele
s činností namítatele s ohledem na charakter trhu teleshopingu a trvání reklamní kampaně,
a hodnotily je ve vzájemné souvislosti.
Stěžovatel dále namítal, že v rámci skutečností prokazujících existenci, resp. neexistenci,
dobré víry měla být hodnocena také nevůle namítatele mít dané označení zapsané jako ochrannou
známku. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon o ochranných známkách nepodmiňuje
uplatnění námitky ve smyslu ust. §7 odst. 1 k) vlastnickým právem k již zapsané shodné
či obdobné ochranné známce. Smyslem citovaného ustanovení, jak již bylo zdůrazněno,
je neumožnit zápis ochranné známky, pokud je její přihlašovatel veden úmyslem jednat
způsobem, jenž překračuje obvyklé obchodní zvyklosti a standard jednání soutěžitelů, kteří
si vzájemně konkurují na relevantní trhu. Omezením namítatelů v této oblasti pouze na vlastníky
ochranných známek by byl popřen smysl ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných
známkách. Podle citovaného ustanovení tedy může uplatnit námitku ten, kdo tvrdí, že přihláškou,
jež byla podána ve zlé víře, je dotčen na svých právech, tedy nikoliv pouze na právech
vyplývajících ze zapsané ochranné známky. V tomto ohledu tak má stejné právo vznést námitku
jak vlastník ochranné známky, tak osoba, která uvádí do oběhu výrobky se shodným
či obdobným označením jako je označení přihlašované a může být přihláškou dotčena na svých
právech, jak tomu ostatně bylo např. ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli. Prokáže-li
osoba, jejíž práva jsou přihláškou dotčena, že přihlašovatel ji podal ve zlé víře, nelze přihlašované
označení do rejstříku zapsat. Skutečnost, že třetí osoba (namítatel) používá dané označení
dlouhou dobu a toto tak získá všeobecnou známost a že na základě vnitr ostátního práva požívá
nezapsané označení určité úrovně právní ochrany je jednou z okolností, jež může hrát roli
při posuzování vědomosti konkurenta (přihlašovatele) o takovém užívání označení (bod 39. a 46.
rozhodnutí ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli). Námitka stěžovatele, že Úřad je v rámci
zkoumání dobré víry povinen přihlédnout k okolnosti, že namítatel podle ust. §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách nemá svá práva chráněná institutem ochranné známky, tak není
důvodná.
V další stížní námitce poukazoval stěžovatel na to, že namítatel nemohl být jeho
přihláškou dotčen na svých právech, jak tvrdil, neboť by mu po zapsání přihlášky stěžovatele
svědčilo právo předchozího uživatele podle ust. §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách.
Rovněž také namítal, že městský soud nesprávně posoudil otázku újmy podle ust. §7 odst. 1
písm. g) citovaného zákona. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že městský soud sice
na str. 7 odůvodnění svého rozsudku odkázal na ust. §7 odst. 1 písm. g) z ákona o ochranných
známkách, avšak z obsahu celého odůvodnění, i z dalších odkazů, je zcela nepochybné,
že na daný případ aplikoval ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách a ust. §7
odst. 1 písm. g) citovaného zákona používal v rámci argumentace systematikou zákona
o ochranných známkách (viz str. 4 napadeného rozsudku). Namítané pochybení tak nemůže
mít vliv na zákonnost rozsudku městského soudu. Také námitka, že namítatel práv
k nezapsanému označení nemůže být dotčen zápisem známky stěžovat ele podané ve zlé víře
vzhledem k obsahu ust. §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, není s ohledem na smysl
a systematiku zákonné úpravy zápisu ochranných známek a práv vyplývajících ze zapsané
ochranné známky na místě. Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na argumentaci
stěžovatele, ztratilo by ust. §7 odst. 1 písm. k) , a také např. §7 odst. 1 písm. g) , zákona
o ochranných známkách smysl. U přihlášení určitého označení k jeho zápisu jako ochranné
známky je zcela rozumné očekávat, že tímto zápis em přihlašovatel sleduje získání práv
vyplývajících z vlastnictví ochranné známky, na což poukazoval i namítatel ve svých námitkách.
Vlastník ochranné známky pak má výlučné právo ochrannou známku ve spojení s výrobky,
pro něž je zapsána, užívat a nikdo dal ší bez jeho souhlasu (kromě zákonem stanovených případů)
nesmí užívat v obchodním styku označení, u něhož z důvodu shodnosti či podobnosti výrobků
označených ochrannou známkou existuje pravděpodobnost záměny na straně spotřebitelské
veřejnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1807/2008,
dostupný na www.nsoud.cz). Smyslem ust. §7 odst. 1 písm. k) , ale i např. písm. g) téhož
ustanovení či ust. §32 odst. 3 ve spojení s ust. §12 odst. 1, zákona o ochranných známkách
je předejít zásahu zápisu ochranné známky do práv třetích osob a zabránit situacím, kdy vlastník
z titulu ochranné známky bude uplatňovat své právo výlučného užívání vůči osobám, jimž svědčí
legitimní starší práva, byť jiná než privilegium poskytnuté státem v podobě specifické ochrany
formou ochranné známky, a také ochránit spotřebitele před záměnou výrobků producentů
konkurujících si označením určité kvality. Privilegium v podobě ochranné známky tedy podle
ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách přísluší pouze tomu, kdo si registrací
ochranné známky chce do budoucna pěstováním svého vlastního specifického označení vytvořit
silnější pozici na trhu, ne však tomu, kdo chce změnit aktuální tržní poměry tím, že využitím
státem poskytovaného privilegia, poskytujícího mu ve své podstatě (až na výjimky) výlučná práva,
omezí dosavadní prostor již existujícím, a na trhu působícím, konkurentům tím, že využije
určitých výsledků jejich dosavadní aktivity k budování vlastního postavení na trhu (i když
jim ve vztahu k úspěšnému přihlašovateli zůstane prostor daný §10 odst. 2 zákona o ochranných
známkách). Námitková práva podle ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách
nejsou v tomto ohledu dostačující, neboť se vztahují jen na některé z již existujících konkurentů
přihlašovatele, a musí být proto doplněna i námitkovým právem dostupným jinému okruhu
namítatelů nacházejících se ve vztahu tržní konkurence s přihlašovatelem. Okruh takových
namítatelů je definován právě v ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Otázka,
zda by po zápisu ochranné známky BUN & THIGH MAX stěžovatel své právo vlastníka
ochranné známky vůči namítateli neuplatňoval a zda by namítatel ve známkoprávním sporu
s odkazem na svá starší práva k nezapsanému označení uspěl, je otázkou v rovině domněnek
a spekulací. Nejvyšší správní soud k věci doplňuje, že s ohledem na obvyklou praxi dobrého
hospodáře a zároveň soutěžitele na trhu lze očekávat, že vlastník zapsané ochranné známky bude
svá práva vyplývající z ochranné známky uplatňovat. Z tohoto hlediska je zcela zřejmý úmysl
zákonodárce umožnit dotčeným třetím osobám, jimž svědčí práva ke shodným či obdobným
označením, vznášet námitku již proti zápisu ochranné známky přihlašovatele. Nejvyšší správní
soud také poznamenává, že v případě námitek podaných třetí osobou dotčenou na svých právech
ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách nedojde k odmítnutí zápisu
ochranné známky vždy, ale pouze tehdy, prokáže-li namítatel nedostatek dobré víry přihlašovatele
spolu s existencí dotčenými na svých právech. Proběhlé námitkové řízení navíc tak, jak bylo
zákonodárcem koncipováno, zvyšuje důvěru v zápis v rejstříku ochranných známek.
K námitce, že Úřad vybočil z předmětu námitkového řízení daného namítanými důvody,
Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu vyplynulo, že namítatel podal námitku
ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách a poukazoval v ní na to, že
úmyslem stěžovatele nebylo chránit označení svého výrobku a odlišit tak svůj v ýrobek
od výrobků jiných subjektů na trhu, ale právě naopak, jeho úmyslem bylo blokovat označení
BUN & THIGH MAX pro sebe a vyloučit z jeho řádného užívání namítatele. Stěžovatel
se spekulativně přihlásil k ochraně označení BUN & THIGH MAX poté, co jej namítatel
už rok propagoval a prodával, z čehož vyplývá, že přihláška nebyla podána v dobré víře. K těmto
tvrzením namítatel předložil důkazy vztahující se zejména k reklamní kampani a takto
formulovanou a důkazně podloženou námitkou pak určil rozsah posuzování přihlášky Úřadem.
Podle ust. §25 odst. 2 věta prvá a druhá zákona o ochranných známkách musí být námitky
podány písemně a musí být odůvodněny a doloženy důkazy. K doplnění námitek a k důkazům
předloženým na jejich podporu po lhůtě uvedené v odst. 1 citovaného ustanovení Úřad
nepřihlíží. Nejvyšší správní soud k existenci dotčení na právech namítatele již v citovaném
rozsudku dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, konstatoval, že musí existovat určitá újma
na straně namítatele a obráceně určitá nespra vedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená
právě přihlášením příslušné známky, aby bylo možno přihlášku napadnout pro nedostatek dobré
víry. Jako typické příklady uvedl zamezení namítateli ve vstupu na trh určité země, těžení
a parazitovaní na pověsti namítatele apod. V dané věci namítatel poukazoval na blokaci používání
jeho označení, k němuž by stěžovatel jako vlastník ochranné známky BUN & THIGH
MAX přikročil, přičemž výslovně poukazoval na množství investic a dobu reklamní kampaně.
Z obsahu této námitky lze jednoznačně dovodit, že poukazuje na to, že zablokováním možnosti
namítatele nabízet výrobek BUN & THIGH MAX spotřebitelům , by tento výrobek mohl nabízet
pouze stěžovatel, a to za okolností, kdy dříve proběhla reklamní kampaň financovaná
namítatelem. Úřad tak v napadeném rozhodnutí nevybočil z předmětu řízení o námitce ve smyslu
ust. §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, když hodnotil nepoctivost jednání
stěžovatele tak, že podáním přihlášky by neoprávněně profitoval z investice vynaložené
namítajícím na uvedení výrobku BUN & THIGH MAX na český trh a rovněž by mohl těžit
z toho, že se označení BUN & THIGH MAX vžilo pro uvedený výrobek namítajícího. V tomto
spatřoval Úřad neoprávněnou výhodu získanou nepoctivě oproti namítateli, jíž pak logicky
odpovídá újma na straně namítatele, který by tímto neférovým jednáním , a nikoliv regulérní
soutěží, přihlašovatele byl připraven o potenciální zákazníky. Stížní námitka, že namítatel netvrdil
a neprokázal újmu tak není důvodná. Rovněž tak proto není na místě námitka stěžovatele,
že Úřad rozhodoval z pozice „jakéhosi arbitra“, jež za namítatele prokazuje poškození na jeho
právech.
Silné postavení stěžovatele na trhu nemá polehčující vliv na posouzení skutečnosti,
že by jako silný hráč v oblasti teleshopingu navázal svými aktivitami na již proběhlou reklamní
kampaň namítatele. S ohledem na vyslovený závěr pak není důvodná ani námitka rozdílné praxe
v námitkových řízeních. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že tímto postupem vnáší Úřad
disproporcionalitu v přístupu k jednotlivým případům, když např. ex officio nejednal v případě
zápisu ochranné zn. č. 292 152 Duracell. Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal,
že by Úřad nerozhodoval na základě důvodů a důkazů uvedených v námitce podle ust. §7 odst. 1
písm. k) zákona o ochranných známkách, a proto nebylo důvodu se námitkou rozdílné praxe
v tom smyslu, že Úřad v některých případech námitkových řízení jedná nad rámec námitek
a v jiných nikoliv, zabývat, neboť její posuzování by pro rozhodnutí o důvodnosti stížních
námitek nemělo smysl.
Stěžovatel namítal, že městský soud, stejně jako Úřad, se měl vypořádat s předloženou
teoretickou studií koncepce dobré víry podle maďarského práva. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že Úřad nebyl v dané věci povinen se argumentačně
vypořádávat s předloženou teoretickou studií maďarského práva. Úřad v napadeném rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem odůvodnil své úvahy vztahující se k námitkám stěžovatele
v rozkladu. Ani městský soud nebyl povinen se při posuzování důvodnosti žalobních bodů
vypořádávat s předloženou studií. V napadeném rozsudku se přezkoumatelným způsobem
vypořádal s jednotlivými žalobními body, přičemž vycházel mimo jiné i z kriterií posuzování
nedostatku dobré víry vyslovenými Soudním dvorem EU ve věci Chocoladefabriken Lindt
& Sprüngli a také rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se koncepty pojetí dobré víry
v oblasti známkového práva vyčerpávajícím způsobem zabýval. S ohledem na skutečnost,
že oblast ochranných známek spadá do sféry harmonizované evropským právem, byl tento
postup městského soudu zcela na místě. Z kasační stížnosti není zřejmé, jakými aspekty
teoretické studie ve vztahu k projednávanému případu a proč by se měl městský soud zabývat
a co by měl její případný rozbor pro vyřešení konkrétní věci přinést. Úlohou soudu ve správním
soudnictví je svými rozhodnutími v jednotlivých konkrétních případech chránit subjektivní
veřejná práva, přičemž sekundárním efektem je zcela jistě zkvalitnění sprá vní praxe Úřadu
při posuzování skutečností naplňujících např. neurčité právní pojmy (k nimž pojem „dobrá víra“
zcela jistě náleží), ovšem není povinností so udu řešit otázku konceptu dobré víry obecně
z pohledu známkového práva a známkové teorie. V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal,
že by odmítnutím zápisu ochranné známky BUN & THIGH MAX za zjištěných skutkových
okolností byla porušena subjektivní veřejná práva stěžovatele.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že se měl městský soud vypořádat s argumentací
tuzemskou teorií posuzování dobré víry, kterou stěžovatel rozpracoval v bodě I. svého vyjádření
ze dne 27. 6. 2007. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel zaslal městskému soudu
své vyjádření k vyjádření Úřadu, v němž polemizuje s tím, že v námitkovém řízení nebyly
kumulativně naplněny aspekty konceptu nedostatku dobré víry. Podle názoru Nejvyššího
správního soud, s ohledem na obsah nosných důvodů, dává rozsudek městského soudu
dostatečnou odpověď i na bod I. vyjádření stěžovatele. Městský soud se zabýval
jak problematikou přezkoumatelnosti rozhodnutí Úřadu, tak interpretací ust. §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách, k pojetí dobré víry odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, a dále se zabýval otázkou důkazního břemene
namítatele v námitkovém řízení a posouzením naplnění dobré víry. Stejně tak se zabýval vztahem
ust. §7 a §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, soukromoprávní odpovědností
za případné parazitování na pověsti a postavením stěžovatele na trhu. Obsahem základních
žalobních námitek, jež stěžovatel vyjádřil v žalobě, a poté ve vyjádření podpořil teoreticko-
právním rozborem pojetí dobré víry ve známkovém právu, byla tvrzení, že v jeho případě nebylo
prokázáno jednání ve zlé víře a obeznámenost s činností konkurenta a dále to, že namítatel nebyl
přihláškou dotčen na svých právech a nebyl aktivně legitimován k podání námitky. Městský soud
tak v mezích žalobních bodů přezkoumal ve smyslu ust. §75 odst. 1 s. ř. s. nosné důvody
rozhodnutí Úřadu a neshledal, že by bylo nezákonné. V této souvislosti pak nebyl povinen
zabývat se teoreticko-právní polemikou vedenou mezi Úřadem a stěžovatelem týkající se různých
koncepcí pojetí dobré víry apod. Rozsudek městského soudu tak odpovídá požadavkům
na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 Sb., publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS a na www.nssoud.cz).
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch ,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu