ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.79.2012:54
sp. zn. 7 As 79/2012 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: D. Z., zastoupený
Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem Husova 2117, Benešov, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, č. j. 2 A 21/2011 –
41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, č. j. 2 A 21/2011 – 41, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva dopravy
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 9. 2011, č. j. 826/2011-160-SPR/3, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát
hl. m. Prahy“) ze dne 28. 4. 2011, č. j. MHMP 343757/2011/FRY, jímž byl stěžovatel uznán
vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), a to porušením ust. §5 odst. 1
písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „silniční zákon“),
když byl přistižen při jízdě osobním motorovým vozidlem bez přední registrační značky.
Za přestupek mu byla uložena podle ust. §22 odst. 7 zákona o přestupcích pokuta ve výši
5.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. V odůvodnění rozsudku městský
soud uvedl, že povinnost umístit na motorovém vozidle registrační značky (nikoliv značku)
stanoví zákon č. 56/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách
provozu vozidel“), když na něj odkazuje silniční zákon ohledně povinnosti řidiče užít vozidlo,
které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Vyhláška
č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o registraci
vozidel“), pak již pouze konkretizuje způsob umístění tabulky registrační značky na vozidle,
a to na základě zmocnění v zákoně o podmínkách provozu vozidel. K tomuto závěru dospěl
městský soud po zohlednění účelu registračních značek umístěných na vozidle. Tím je umožnění
identifikace vozidla při jízdě zepředu při přijíždění i zezadu při odjíždění vozidla. Identifikaci pak
umožňuje mimo jiné zaznamenání vozidla při spáchání přestupku automatickým záznamovým
systémem. Jelikož je nesporné, že vozidlo stěžovatele bylo při provedené policejní kontrole
opatřeno pouze jednou registrační značkou vzadu, ministerstvo nepochybilo, pokud jednání
stěžovatele posoudilo jako přestupek podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích.
Městský také neshledal napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelné a ztotožnil se s výši
uložené sankce při dolní hranici zákonného rozpětí.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že mohl být potrestán
pouze na základě dikce samotného přestupku. Zákonodárce jasně stanovil, že protiprávním
jednáním je provozování vozidla neopatřeného (ani) jednou tabulkou registrační značky. Neužil
přitom jinou dikci, např. „na němž v rozporu se zvláštním právním předpisem není umístěna
některá z tabulek státní poznávací značky (registrační značky).“ Nejedná se přitom o tzv. díru
v zákoně, neboť i zákon o podmínkách provozu vozidel stanoví v ust. §7 odst. 2 povinnost
umístit na vozidlo jednu tabulku registrační značky. I kdyby byla tímto předpisem nebo silničním
zákonem stanovena povinnost opatřit vozidlo dvěma registračními značkami, nemohl by být
stěžovatel trestán podle zákona o přestupcích, neboť ten podmínil uložení sankce absencí tabulky
registrační značky vůbec (žádná na vozidle umístěna není). Žádný právní předpis zákonné síly
nestanoví provozovateli vozidla povinnost opatřit vozidlo více jak jednou tabulkou registrační
značky. Ust. §5 odst. 1 písm. a) silničního zákona ukládá povinnost užít vozidlo, které splňuje
technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Ohledně technických podmínek
odkazuje na zákon o podmínkách provozu vozidel, který však definici technických podmínek
neobsahuje. Nejčastěji používá pojem „technická způsobilost“ ve smyslu absolvování technické
kontroly na stanicích technické kontroly, dále užívá pojmů „technický průkaz“, „technický celek
vozidla“, „technická kontrola“, „technické požadavky“. Pojem „technické podmínky“ uvádí
na čtyřech místech v souvislosti s rozdělením motorových vozidel do příslušných kategorií.
Pokud měl zákonodárce na mysli technickou způsobilost vozidla, pak dostatečně technicky
způsobilým je vozidlo, kterému neexpirovala poslední technická kontrola. Právní základ
pro potrestání stěžovatele tak chybí. Odkaz, jenž „technické podmínky“ spojuje s jinými
požadavky, než zřejmě zákonodárce zamýšlel v ust. §5 odst. 1. písm. a) silničního zákona, lze
případně hodnotit jako tzv. díru v zákoně, ale tuto skutečnost nelze stěžovateli přičítat k tíži.
Pokud měl městský soud v tomto směru nějaké pochybnosti, mohl uplatnit pravidlo in dubio
pro reo. Městský soud však ohledně technických podmínek použil ust. §7 odst. 2 věta druhá
zákona o podmínkách provozu vozidel, aniž by poskytl právní úvahu, jak k tomuto kroku dospěl.
Tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Zákonný zákaz ve smyslu ust. §5 odst. 1.
písm. a) silničního zákona je v ust. §38 odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel,
které zakazuje provoz silničního motorového vozidla, které není opatřeno tabulkou s registrační
značkou, tedy jednou jedinou tabulkou s registrační značkou. Toto ustanovení není doplněno
žádnou poznámkou pod čarou či přímým odkazem, který by cokoliv definoval či jakkoliv jinak
nastavoval další podmínky, přestože zjevně navazuje na ust. §7 odst. 2 věta druhá zákona
o podmínkách provozu vozidel. Městský soud si ustanovení „způsobem stanoveným zvláštním
předpisem“ vyložil extenzivněji, než jeho aplikace, v kontextu ostatního, předpokládá. Výraz
„způsobem“ nepochybně má své opodstatnění a případně dopadá také na povinnost adresáta
právní normy v zákonném rozsahu, avšak co do umístnění v určité výšce apod. Povinnost umístit
tabulku s registrační značkou nelze vykládat jako povinnost umístění obou tabulek registrační
značky. Stěžovatel městskému soudu rovněž vytýkal dovozování povinnosti z ust. §7 odst. 4
zákona o podmínkách provozu vozidel, které žádnou povinnost neobsahuje. Se žalobní námitkou
vad právních závěrů ministerstva, které se váží k ust. §38 odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách
provozu vozidel, se podle stěžovatele městský soud nevypořádal, stejně jako s námitkou,
že tabulka registrační značky byla umístěna za předním sklem stěžovatelova vozidla a zároveň
splnila výšková pravidla umístění tabulky podle vyhlášky o registraci vozidel. Podle stěžovatele je
porušení povinnosti stanovené v ust. §7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel
sankcionováno podle ust. §83 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, které představuje speciální
úpravu k ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích. Stěžovatelovo jednání, pokud by
bylo přestupkem, mělo být posuzováno podle ust. §83 odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách
provozu vozidel, neboť tato právní úprava je pro stěžovatele subjektivně příznivější,
a to s ohledem na absenci zákazu řízení motorových vozidel v rozsahu možností trestání.
Městský soud se touto otázkou nezabýval, přestože ji stěžovatel namítal již v řízení
před správními orgány. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu, stejně jako rozhodnutí ministerstva a magistrátu hl. m. Prahy.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na své vyjádření k žalobě.
Napadený rozsudek je podle jeho názoru správný a co se týče stěžovatelových námitek ohledně
počtu a umístění tabulek s registrační značkou, má ministerstvo za to, že tyto byly spolehlivě
vyvráceny. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Mezi účastníky není sporu o tom, že dne 29. 10. 2010 řídil stěžovatel v ulici Prosecká
v Praze 9 motorové vozidlo Ford Mustang, reg. zn. X, bez tabulky registrační značky umístěné na
přední straně vozidla. To bylo vybaveno pouze tabulkou registrační značky na zadní straně.
Podle ust. §7 odst. 2 věta druhá zákona o podmínkách provozu vozidel je provozovatel
silničního motorového vozidla a přípojného vozidla povinen umístit tabulku s registrační
značkou na vozidlo způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem.
Podle ust. §7 odst. 4 zákona o podmínkách provozu vozidel prováděcí právní předpis
stanoví vzor technického průkazu a způsob provádění zápisu v technickém průkazu silničního
motorového vozidla a přípojného vozidla obecním úřadem obce s rozšířenou působností, vzor
osvědčení o registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, formu, obsah
a provedení registrační značky, druhy registračních značek a způsob jejich vydávání a nakládání
s nimi, provedení tabulek s registrační značkou a způsob umístění tabulek s registrační značkou
na silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo, postup v případě ztráty nebo zničení
technického průkazu silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, osvědčení o registraci
silničního motorového vozidla a přípojného vozidla nebo registrační značky.
Prováděcím právním předpisem je vyhláška o registraci vozidel, která v ust. §28 upravuje,
jakým způsobem (v jakém počtu a na jaké místo) má být tabulka registrační značky umístěna
podle jednotlivých kategorií vozidel. Podle odst. 3 citovaného ustanovení musí být tabulka
registrační značky umístěna na silničním motorovém vozidle vpředu a vzadu, s výjimkou vozidel
uvedených v odstavci 4, a to kolmo ke směru jízdy. Silniční motorová vozidla mají tabulku
registrační značky umístěnu vpředu uprostřed, pokud není v technickém průkazu zapsáno její
umístění vlevo. Vzadu mají silniční motorová vozidla tabulku registrační značky umístěnu
uprostřed nebo vlevo. Pokud se jedná o přípojná vozidla, traktory a samojízdné pracovní stroje,
tyto mají tabulku registrační značky pouze vzadu uprostřed nebo vlevo. Vpředu musí být tabulka
registrační značky umístěna na vozidlo tak, aby její spodní hrana nebyla níže než 200 mm a vzadu
níže než 300 mm od roviny vozovky. Horní hrana tabulky registrační značky umístěné
na silničním vozidle nesmí být výše než 1 200 mm nad rovinou vozovky. Je-li v technickém
průkazu zapsáno umístění vyšší, může být nejvýše 2 000 mm. Na traktoru nebo samojízdném
pracovním stroji může být nejvýše 4 000 mm. Podle ust. §28 odst. 4 citované vyhlášky moped,
motocykl a motorová tříkolka jsou vybaveny pouze jednou tabulkou registrační značky
umístěnou na vozidle vzadu uprostřed. Tabulka registrační značky musí být umístěna kolmo nebo
skloněná ne více než 30 stupňů vpřed a ne více než 15 stupňů vzad od roviny kolmé k podélné
ose vozidla. Z výše uvedeného tak vyplývá, že podle vyhlášky o registraci vozidel se tabulka
registrační značky umisťuje v takovém počtu a na takové místo, které vychází z povahy
motorového vozidla.
Stěžovatel povinnost umístit tabulku s registrační značkou na vozidlo vykládá za použití
gramatického výkladu tak, že se jedná o povinnost umístit na vozidlo tabulku pouze v jednom
vyhotovení. Gramatický výklad však představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní
normě, zatímco k objasnění jejího smyslu a účelu slouží další výkladové metody (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, www.nalus.cz). V této souvislosti lze
také poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publ. pod č. 792/2006 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz,
v němž bylo vysloveno, že „(z) teleologického výkladu vyplývá základní interpretační směrnice, která již byla
zmíněna: rozhodující je smysl a účel, a nikoliv dikce zákona. Systematický výklad využívá systémové povahy
právního řádu: právní řád tvoří jednotný celek; má povahu systému, který je dále diferencován v subsystémy
různých úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), jež v sobě slučují prvky podle různých
kritérií.“
V daném případě je základní povinností provozovatele vozidla, která je zákonem
stanovena sice rámcově, ale přitom dostatečně jasně a určitě, umístit tabulku registrační značky
na vozidlo. Způsob, jakým má být tato povinnost realizována, tzn. v jakém počtu a na jaká místa
vozidla je třeba tabulku umístit, je upraven ve vyhlášce o registraci vozidel. Lze souhlasit
se stěžovatelem, že zákonodárce používá v souvislosti s tabulkou registrační značky převážně
jednotného čísla, nicméně to neznamená, že lze tuto povinnost omezit na umístění pouze
jednoho vyhotovení tabulky registrační značky na vozidlo.
Vyhláška o registraci vozidel nestanoví provozovatelům motorových vozidel další
povinnost nad rámec zákonné povinnosti umístit na vozidle tabulku registrační značky.
V citované vyhlášce je tato povinnost pouze blíže vymezena co do způsobu a počtu umístění
vyhotovení tabulky na vozidle. Taková konkretizace nepřesahuje zákonné zmocnění a zároveň
odpovídá účelu značení vozidla registrační značkou, kterým je především umožnit jeho
identifikaci. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, č. j. 4 As 10/2010 – 58,
www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že „(j)e přitom všeobecně známou skutečností, jaký je účel a smysl
registračních značek. Stěžovateli - držiteli řidičského oprávnění - muselo být zřejmé, že nesmí užít k jízdě
automobil, který není osazen tabulkami registračních značek. Takové vozidlo nesplňuje technické podmínky
k provozu na pozemních komunikacích.“ Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 10. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 5/01, www.nalus.cz, požadavek stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně
zákonem „by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech
i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností
adresátů normy.“
Stěžovatel tedy měl podle ust. §7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel
ve spojení s ust. §28 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel povinnost umístit na své vozidlo
tabulku registrační značky vpředu a vzadu, přičemž podle názoru Nejvyššího správního soudu
se jedná o povinnost uloženou na základě zákona a nikoliv v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jak dovozuje stěžovatel. Povinnost umístit
na vozidlo tabulku registrační značky je splněna tehdy, je-li na vozidle tabulka registrační značky
umístěna řádně, tedy v takovém počtu a na takovém místě, které stanoví vyhláška o registraci
vozidel.
Podle ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je řidič povinen kromě
povinností uvedených v §4 užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem. V poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na zákon
o podmínkách provozu vozidel a na vyhlášku č. 341/2002 Sb., o schvalování technické
způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Jakkoli poznámka pod čarou nemá normativní význam (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2009, č. j. 6 As 40/2009 - 125, www.nssoud.cz), nelze ji považovat
za právně bezvýznamnou. Naopak poznámka pod čarou, tj. odkaz na určitý právní předpis
či jeho ustanovení může být významnou výkladovou pomůckou (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, publ. pod č. 1258/2007 Sb. NSS,
www.nssoud.cz nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 5 As 64/2008 - 155, publ. pod č. 2019/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Poznámka pod čarou
tak plní úlohu ukazatele směru, kterým by se měl ubírat výklad předmětného ustanovení.
Ust. §3 až §9 silničního zákona upravují podle důvodové zprávy povinnosti fyzických
osob při jejich účasti v provozu na pozemních komunikacích. Ustanovení jsou uspořádána
od obecné úpravy povinností platných pro všechny účastníky provozu na pozemních
komunikacích k úpravě speciálních povinností platných pro některé skupiny účastníků provozu
na pozemních komunikacích. Přes absenci definic některých použitých pojmů nelze učinit závěr,
že by povinnosti stanoveny nebyly. Zvolená legislativní technika zaručuje flexibilitu zákonné
úpravy a umožňuje její uplatnění za rozličných skutkových okolností. V posuzované věci je
zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo v ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu
obecně odkázat na všechny podmínky technického provedení vozidla, které jsou stanoveny
zvláštním právním předpisem. To je důvodem použití obecného pojmu „technické podmínky“,
který, byť zákon o silničním provozu nepodává jeho definici, je zároveň obecný i dostatečně
jasný. Nelze se tak ztotožnit se stěžovatelem, že toto ustanovení nutně předpokládá užití stejné
terminologie v právních předpisech, na které odkazuje. Zákon o podmínkách provozu vozidel
ani vyhláška o registraci vozidel neobsahují komplexní úpravu technických podmínek vozidel.
Proto je použití zastřešujícího pojmu v ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu
opodstatněné a nepředstavuje tzv. mezeru v zákoně, jak se stěžovatel domnívá. Povinností řidiče
je proto používat vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zákonem o podmínkách
provozu vozidel včetně umístění tabulky registrační značky na své vozidlo, neboť se bezpochyby
o technickou podmínku jedná.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni
spáchání přestupku (29. 10. 2010), se dopustí přestupku ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu se zvláštním právním předpisem není umístěna
tabulka státní poznávací značky (registrační značky) nebo je umístěna jiná tabulka státní
poznávací značky (registrační značky), než která byla vozidlu přidělena. Stěžovatel tím, že řídil
vozidlo bez tabulky registrační značky umístěné na přední části vozidla, přesto, že měl povinnost
užít vozidlo, na kterém byla řádně umístěna tabulka registrační značky vpředu a vzadu,
se dopustil výše uvedeného přestupku.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se městský soud při posuzování věci
řídil, z jakého důvodu považoval žalobní námitky za neopodstatněné, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě a proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní
normu. Z odůvodnění rozsudku je tak zřejmé, že městský soud dospěl k závěru, že ust. §5
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu odkazuje na ust. §7 odst. 2 zákona o podmínkách
provozu vozidel, protože podmínky umístění tabulky registrační značky jsou technickými
podmínkami ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu,
že pojem „technické podmínky“ je pojmem obecným, je podstatný závěr soudu, jaké podmínky
lze pod něj podřadit, neboť takovým způsobem soud vymezuje obsah tohoto obecného pojmu.
Zároveň jím umožňuje stěžovateli namítat, že ust. §7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu
vozidel technické podmínky neobsahuje. V tomto směru proto nelze považovat napadený
rozsudek za nepřezkoumatelný.
Namítal-li stěžovatel, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou týkající se ust. §38
odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel, pak je nutno uvést, že v žalobě namítal,
že zákaz provozu vozidla bez tabulky registrační značky se nachází v tomto ustanovení, rozhodně
však ne v ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Městský soud však dospěl
k jednoznačnému závěru ohledně povinností vyplývajících z ust. §5 odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu i k závěru, že stěžovatel tyto povinnosti porušil. Tím lze považovat
stěžovatelovu námitku za vypořádanou. Jak Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, v žalobě je
třeba odlišovat uplatněné žalobní námitky a jednotlivé dílčí argumenty na jejich podporu. Městský
soud má povinnost vypořádat se přezkoumatelným způsobem se všemi uplatněnými žalobními
námitkami, což ale neznamená, že musí nutně reagovat na každý dílčí argument či tvrzení
žalobce.
Stěžovatel také namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu,
že se městský soud nevypořádal se žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného správního
rozhodnutí v otázce způsobu umístění tabulky registrační značky za předním oknem vozidla.
K tomu je třeba uvést, že stěžovatel žádnou takovou námitku v žalobě nevznesl. Pouze uvedl,
že „(ž)alobce nadále trvá na výkladu, že nedošlo k porušení ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 ZoP,
neboť Vozidlo mělo umístěno tabulku s RZ, a to na své zadní části. Je proto také naprosto nepodstatné, zda-li
tabulka RZ, jež měla být umístěna na přední části Vozidla, byla umístěna za předním sklem, v zavazadlovém
prostoru či kdekoliv jinde.“ , což se v podstatě doslovně shoduje se závěrem, ke kterému dospělo
ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále stěžovatel v žalobě uvedl, že tabulka
registrační značky umístěná za předním sklem jeho vozidla splňuje podmínky vyhlášky
o registraci vozidel s tím, že „(s)por dle této žaloby však není o tom, zda-li tabulka RZ byla dostatečně
vysoko a zároveň nízko či za zcela čistým předním sklem bez nápisů, anebo zda-li aktuálně platná vylepená
dálniční známka naplňuje předpoklady „nápisu či vyobrazení“. Spor je o výklad právního předpisu zákonné síly,
jeho dopadu na zaručená práva žalobce, a to především v souvislosti s účinky vadného rozhodnutí, jež je v právní
moci schopno nenapravitelně poškodit podnikání žalobce tím, že by musel vyhovět výzvě k odevzdání řidičského
průkazu.“ Ani v tomto případě se nejedná o námitku nepřezkoumatelnosti v otázce způsobu
umístění tabulky registrační značky za předním oknem vozidla. Naopak se podle stěžovatele
o spornou otázku nejedná. Konečně, pokud stěžovatel obecně namítal, že ministerstvo pouze
konstatovalo obsah právních předpisů, aniž by dospělo k vlastnímu hodnocení stěžovatelových
námitek, je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že se městský soud ztotožnil s právním
hodnocením ministerstva a nepovažoval jej za nepřezkoumatelné, což také výslovně uvedl.
Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že ust. §22 zákona o přestupcích bylo
s účinností od 1. 8. 2011 zrušeno zákonem č. 133/2011 Sb., kterým se mění silniční zákon
a některé další zákony. Přestupek, za který byl stěžovatel potrestán, byl se stejnou účinností nově
upraven v ust. §125c silničního zákona.
O odvolání stěžovatele rozhodovalo ministerstvo dne 16. 9. 2011 a městský soud vydal
napadený rozsudek dne 30. 3. 2012. Ministerstvo ani městský soud se novou právní úpravou
přestupku nezabývaly přesto, že jejich povinností bylo posoudit, zda není nová úprava
pro stěžovatele příznivější. V zákoně o přestupcích je tato zásada promítnuta v ust. ust. §7
odst. 1. Opomenutí zabývat se tím, není-li nová právní úprava správního deliktu pro pachatele
příznivější, představuje zásahem do jeho práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, www.nalus.cz).
Uvedené pochybení stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nenamítal, nicméně
povinností soudu je vždy zkoumat, zda aplikovaný právní předpis nebo jeho ustanovení na věc
skutečně dopadají. Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 - 87 (www.nssoud.cz), „(s)oud ve správním soudnictví vždy v posuzované věci zkoumá,
zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají.“ a „Použití právního
předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí
správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc
rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je
možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by
výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.“. Úprava předmětného přestupku i výše sankcí je
upravena v ust. §125c silničního zákona totožně s předchozí úpravou v ust. §22 zákona
o přestupcích. Výše uvedené pochybení tak nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ministerstva
a městského soudu.
Podle ust. §83 odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách provozu vozidel se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného
vozidla v rozporu s ust. §7 odst. 2 neumístí na vozidlo tabulku s registrační značkou.
Namítal-li stěžovatel, že se svým jednáním případně dopustil tohoto přestupku s tím,
že měl být potrestán podle pro něj příznivější úpravy obsažené v ust. §83 odst. 2 zákona
o podmínkách provozu vozidel pokutou do 50.000 Kč, nelze s jeho závěry souhlasit. Nejedná
se totiž o příznivější úpravu stejného přestupku, nýbrž o jiný přestupek co do vymezení subjektu
i co do postihovaného jednání. Tím je neumístění tabulky s registrační značkou na vozidlo,
zatímco v případě ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích je to řízení takového
vozidla v provozu na pozemních komunikacích. Skutečnost, že stěžovatel řídil vozidlo v provozu
na pozemních komunikacích, je pak rozhodující pro posouzení, jakého přestupku se dopustil.
Není přitom rozhodné, že byl zároveň i provozovatelem vozidla.
Městský soud nebyl s ohledem na výše uvedené povinen zabývat se z úřední povinnosti
tím, zda stěžovatel měl být potrestán i za přestupek podle ust. §83 odst. 1 písm. b) zákona
o podmínkách provozu vozidel. Stejně tak nebyl povinen se touto otázkou zabývat k námitce
stěžovatele, který žalobě pouze konstatoval, že „(p)řestupkovým jednáním fyzické osoby, je porušení
povinnosti dle §7 odst. 2 věta druhá ZPPVPK, a to dle dikce ust. §83 odst. 1 písm. b) ZPPVPK čili
přestupkem je neumístění tabulky registrační značky, tzn. jedné tabulky (ať na přední část vozidla či na zadní
část vozidla), na vozidlo.“ Z odůvodnění rozsudku městského soudu je zjevné, pod jakou skutkovou
podstatu přestupku stěžovatelovo jednání podřadil a z jakých důvodů. Ani v tomto směru tak
není napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozsudek
městského soudu netrpí namítanými vadami, a proto kasační stížnost není důvodná.
Proto kasační stížnost v souladu s ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 v ěta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu