ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.98.2015:27
sp. zn. 7 As 98/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Lion
Communications, s. r. o. (dříve PUBLICIS Prague, s. r. o.), se sídlem Jankovcova 1114/23,
Praha 7, zastoupený JUDr. Filipem Winterem, advokátem se sídlem Hanusova 1537/3a, Praha 4,
proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 6 A 17/2011 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č. j. 6 A 17/2011 – 41, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní
vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 21. 12. 2010, č. j. RUD/80/2011, jímž byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 300.000 Kč za porušení povinnosti stanovené v ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona
č. 40/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“),
kterého se dopustil tím, že zpracoval reklamu T-Mobile na produkt Pevný internet (mutace 1),
která byla nekalou obchodní praktikou, protože v reklamě byly rozhodné údaje zveřejněny
po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem
a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl.
Městský soud v odůvodnění rozsudku předně uvedl, že z hlediska rozsahu přezkumu
napadeného rozhodnutí je zásadně významné, že stěžovatel proti závěru Rady, která vyhodnotila
obsah předmětného reklamního spotu jako obsah klamavý ve smyslu ust. §5 odst. 1
zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“),
žádnou námitku nevznesl. Podle ust. §75 odst. 2 věty první s. ř. s. soud napadené výroky
rozhodnutí přezkoumá pouze v mezích žalobních bodů. Městskému soudu bylo z jeho úřední
činnosti známo, že ve vztahu k zadavateli reklamy (společnost T-Mobile Czech Republic, a. s.),
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 125/2014 - 26, dospěl k závěru,
že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje znaky klamavé
obchodní praktiky. Stěžovatel však tuto otázku s ohledem na formulaci žalobních bodů
předmětem soudního přezkumu neučinil a nešlo o případ, kdy by měl soud přezkoumat napadené
rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů. Městský soud proto při posouzení žaloby
vyšel ze závěru Rady, který nebyl v žalobě zpochybněn, že obsah reklamního spotu zpracovaného
stěžovatelem byl z důvodů vyjádřených v napadeném rozhodnutí klamavou obchodní praktikou.
Pokud tedy byly ve vztahu ke stěžovateli naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu
podle ust. §8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy, když stěžovatel byl zpracovatelem
reklamy a reklama byla podle závěru Rady o naplnění znaků nekalou obchodní praktikou,
který nebyl zpochybněn, bylo namístě dovozovat existenci odpovědnosti stěžovatele za správní
delikt spočívající v porušení ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy. Městský soud
dále odkázal na ust. §6b odst. 1 věta druhá a odst. 3 věta druhá zákona o regulaci reklamy s tím,
že stěžovatel byl zpracovatelem celého obsahu reklamy, a to i v těch částech, které byly vymezeny
zadavatelem reklamy. Skutečnost, že některá část obsahu reklamy byla zadána zadavatelem,
nemůže stěžovatele jako zpracovatele zprostit odpovědnosti za obsah šířené reklamy. Liberační
důvod podle ust. §6b odst. 3 věta druhá zákona o regulaci reklamy míří na situace, kdy
zpracovatel nemůže ani při vynaložení veškerého úsilí posoudit pravdivost informačního obsahu
zadané reklamy. Taková situace však v daném případu nenastala. Klamavost předmětného spotu
totiž spočívala v tom, že pravdivý údaj v něm uvedený nebyl spotřebitelem postižitelný.
Z hlediska možného uplatnění liberačního důvodu podle ust. §6b o dst. 3 zákona o regulaci
reklamy tak nebyl vůbec dán základní předpoklad, neboť nešlo o situaci, kdy by obsah
reklamního spotu byl nepravdivý a tato nepravdivost nemohla být stěžovateli nijak zřejmá.
Odpovědnost za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob je v zákoně
o regulaci reklamy koncipována jako odpovědnost objektivní, u níž není rozhodující zavinění
deliktně odpovědného subjektu. Proto může být pro závěr o existenci odpovědnostního vztahu
relevantní pouze zákonem předvídaný liberační důvod. Ten však v případě stěžovatele naplněn
nebyl. Namítl-li stěžovatel, že zákon o ochraně spotřebitele považuje nekalé obchodní praktiky
výlučně za jednání samotného podnikatele, tedy zadavatele, k tomu městský soud konstatoval,
že odpovědnost zadavatele za správní delikt spočívající v porušení ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona
o regulaci reklamy se odvíjí z ustanovení tohoto zákona. Zákaz reklamy, která je nekalou
obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu, obsahuje zákon o regulaci reklamy [§8a
odst. 3 písm. d)]. Použití zákona o ochraně spotřebitele je tak limitováno pouze na odkaz
k definici nekalé obchodní praktiky.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že nebyl zpracovatelem té části
reklamy, která je předmětem řízení, tj. věty „Platí půl roku pro dvouletý balíček s tarifem Rodina
aktivovaný do 31. 3. 2010. Více na www.t-mobile-cz/2v1“. O vložení citované věty do reklamního
spotu rozhodl zadavatel, který tak určil její obsah. Stěžovatel jako reklamní agentura podstatu
dané nabídky znát nemůže a tuto část reklamy ani nezpracoval. Stěžovatel dále poukázal
na ust. §6b zákona o regulaci reklamy a v této souvislosti tvrdil, že v případě citované věty
nemohl nijak posoudit, zda jde o příklad nabídky, omezení nabídky, nebo dokonce o zásadní
sdělení mající vliv na obchodní rozhodnutí zákazníka. Stěžovatel je „pouhou reklamní
agenturou“, a tudíž nedokáže vyhodnotit právní význam čitelnosti daného sdělení. Inzerenti často
vkládají do svých spotů různé textové informace, odkazy na webové stránky, apod., což však
neznamená, že jde o informace, bez kterých je spot protizákonný. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 6 As 125/2014 – 26. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila souhlas s právním posouzením věci
provedeným městským soudem. Povinností zpracovatele předmětné reklamy nebylo hodnotit
pravdivost či obchodní a právní význam jednotlivých údajů uvedených ve spotu, na jejichž
vložení zadavatel trval, ale to, aby veškeré informace byly užity tak, aby nebyly způsobilé uvést
spotřebitele v omyl. Zpracovatel byl povinen zakomponovat veškeré textové informace do spotu
čitelně, aniž by musel uvažovat nad tím, jsou-li významné nebo pravdivé. Proto Rada navrhla,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama, která je
nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu.
Podle ust. §8a odst. 3 písm. d) zákona o regulaci reklamy se právnická nebo podnikající
fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako zpracovatel zpracuje reklamu, která je
nekalou obchodní praktikou.
Podle ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika
klamavá, je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem
k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit.
Podle ust. §6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy zpracovatel odpovídá za obsah reklamy
v plném rozsahu, byla-li zpracována pro jeho vlastní potřebu. Pokud byla reklama zpracována
pro potřeby jiné právnické nebo fyzické osoby, odpovídají za její soulad se zákonem zpracovatel
a zadavatel společně a nerozdílně, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ust. §6b odst. 3 věty druhé zákona o regulaci reklamy se zpracovatel nemůže
zprostit odpovědnosti za obsah šířené reklamy poukazem na její zadání zadavatelem, ledaže by
se jednalo o údaje, jejichž pravdivost není schopen posoudit ani s vynaložením veškerého úsilí.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že nebyl zpracovatelem té části reklamy, která je
předmětem řízení, pak tuto námitku Nejvyšší správní soud shledal jako nedůvodnou. Podle
ust. §1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy je zpracovatelem reklamy pro účely tohoto zákona
právnická nebo fyzická osoba, která pro sebe nebo pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu
zpracovala reklamu. Zadavatelem reklamy je pak ve smyslu ust. §1 odst. 5 zákona o regulaci
reklamy osoba, která si reklamu objednala. V dané věci byl stěžovatel mimo jakoukoliv
pochybnost zpracovatelem celého obsahu předmětné reklamy, a to i v částech, které byly určeny
jejím zadavatelem. Z dikce ust. §6b odst. 3 věta druhá zákona o regulaci reklamy přitom zcela
jasně vyplývá, že zpracovatel se nemůže zprostit odpovědnosti za obsah reklamy, resp. její části,
pouhým poukazem na její zadání zadavatelem. Skutečnost, že stěžovatel větu „Platí půl roku
pro dvouletý balíček s tarifem Rodina aktivovaný do 31. 3. 2010. Více na www.t-mobile-cz/2v1“,
neformuloval, neznamená, že by v této části reklamy nebyl jejím zpracovatelem.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou, že zpracovatel nenese odpovědnost
za obsah šířené reklamy, pokud se jedná o údaje, jejichž pravdivost není schopen posoudit ani
s vynaložením veškerého úsilí. Odpovědnost za správní delikty právnických a podnikajících
fyzických osob je v zákoně o regulaci reklamy stanovena jako odpovědnost objektivní, u níž není
rozhodné zavinění deliktně odpovědného subjektu. Relevantní může být v tomto kontextu pouze
některý zákonem předvídaný liberační důvod. V daném případě nelze liberační důvod podle
v ust. §6b odst. 3 věta druhá zákona o regulaci reklamy uplatněný stěžovatelem použít, neboť je
aplikovatelný pouze v situaci, kdy zpracovatel reklamy není zcela objektivně schopen posoudit
pravdivost údajů prezentovaných reklamou spotřebiteli. Klamavost reklamního spotu však
nespočívala v prezentaci nepravdivého údaje, ale v tom, že pravdivý údaj byl v reklamě uveden
takovým způsobem, že ho spotřebitel nebyl schopen postřehnout a vnímat jeho obsah. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že pro uplatnění liberačního
důvodu podle ust. §6b odst. 3 věta druhá zákona o regulaci reklamy nebyl splněn základní
předpoklad. Z hlediska odpovědnosti stěžovatele za správní delikt tak bylo irelevantní, zda
a do jaké míry mohl posoudit jeho pravdivost. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil i tuto
stížní námitku jako nedůvodnou.
Poukázal-li stěžovatel v doplnění kasační stížnosti na rozsudek ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 6 As 125/2014 – 26, v němž Nejvyšší správní soud ve věci zadavatele předmětné reklamy
dospěl k závěru, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje
znaky klamavé obchodní praktiky, pak je třeba poukázat na to, že stěžovatel v tomto smyslu
v žalobě nic nenamítal, a proto pak toto ani nemohl namítat, s ohledem na ust. §104
odst. 4 s. ř. s., v kasační stížnosti. Městský soud zcela správně vyhodnotil, že se nejednalo ani
o případ, kdy by měl napadené rozhodnutí přezkoumat nad rámec uplatněných žalobních bodů.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud také poukazuje na rozsudek ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, ve kterém konstatoval, že „[d]ůvody kasační stížnosti tedy lze opřít jen
o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny
(viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech v žalobních bodech obsažených v žalobě
či jejím včasném rozšíření formulovány a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány; to platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové
důvody stěžovatel mohl v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit“.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek městského soudu nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto podle ust. §110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Učinil tak postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Radě žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu