ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.146.2017:44
sp. zn. 7 Azs 146/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. R., zastoupen
Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 5. 4. 2017, č. j. 20 A 3/2017 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky Mgr. et Mgr. Simony Pavlicové se u r č u je částkou 10 200 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 22. 7. 2016,
č. j. KRPT-753-54/ČJ-2016-070022 (dále též „správní orgán I. stupně“) bylo žalobci podle §119
odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 2 let.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím žalované
ze dne 10. 1. 2017, č. j. CPR-20516-2/ČJ-2016-930310-V237, bylo odvolání zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský
soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl.
[4] Soud neshledal důvodnou námitku poukazující na nepřiměřenost zásahu do rodinného
a soukromého života žalobce. Podobně jako správní orgány vyšel soud z toho, že žalobce byl
opakovaně shledán vinným ze spáchání trestných činů, přičemž i po posledním propuštění
z vězení porušoval předpisy České republiky. Při silniční kontrole provedené Policií ČR
dne 2. 1. 2016 bylo zjištěno, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem omamných
a psychotropních látek, a dále bylo zjištěno, že se na území České republiky zdržuje nelegálně.
Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce poukazující na nepřiměřenou délku uloženého
správního vyhoštění. Dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je možno cizince
vyhostit až na pět let, žalobci tedy byla uložena doba vyhoštění v dolní polovině možného
rozpětí. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[5] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost.
[6] Podle stěžovatele žalovaná porušila stěžovatelovo právo na rodinný život ve smyslu
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv
a svobod. Podle stěžovatele musí správní orgán při posuzování zásahu do soukromého
a rodinného života vycházet z konkrétních okolností věci. Žalovaná se však vůbec nezabývala
stěžovatelovým rodinným a osobním životem. Nebezpečnost stěžovatele nelze dovozovat z jeho
minulé trestné činnosti, navíc za situace, kdy se stěžovatel již napravil. Stěžovatel dále v kasační
stížnosti poukázal na čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
z 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), jakož i na to, že nebyly
splněny podmínky pro zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu na území České
republiky. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na spisový materiál.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele podle §119 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně vytýkal žalované, že se nikterak nezabývala zásahem
vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Tato námitka není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl,
že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či
soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah,
v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát,
(4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky
ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39,
či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70, jakož i odbornou
literaturu, např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 958-959). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní; je nutné za pomoci principu proporcionality
vyvažovat mezi zájmy cizince na jedné straně a protichůdnými veřejnými zájmy na straně druhé.
[12] Z rozhodnutí žalované vyplývá, že ta se rodinným a soukromým životem stěžovatele
v intencích výše uvedeného zabývala. Mj. převzala skutková zjištění správního orgánu I. stupně,
který zjistil, že stěžovatel byl v minulosti čtyřikrát pravomocně odsouzen (třikrát se jednalo
o násilnou trestnou činnost, v posledním případě pak o zvlášť závažnou a úmyslnou trestnou
činnost), přičemž v porušování právních předpisů pokračoval i po propuštění z vězení (řídil
motorová vozidla pod vlivem omamných a psychotropních látek, pobýval nelegálně na území
České republiky), a dále je rozvedla. Mj. uvedla, že „velmi závažných jednání se cizinec na území ČR
dopouštěl opakovaně a velkou část svého pobytu v ČR tak strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani cestou
zlehčování svých předchozích protiprávních jednání se proto nyní cizinec nemůže úspěšně dovolávat ochrany
rodinného života, když právní řád hostitelské země dlouhodobě znevažuje svými činy, při kterých jakkoli
nerespektuje práva druhých. Navíc je právě z tohoto pojetí zřejmé, že protiprávní jednání se pro cizince stala
normou, když je nepovažuje za závažná (…). Cizinec se nemůže dovolávat ani nezbytnosti péče o svou
manželku, která je z důvodu schizofrenie v invalidním důchodu, neboť v případě správního vyhoštění jde
o mnohem menší zásah a násobně kratší odloučení než byla doba výkonu trestu odnětí svobody, který byl cizinci
právě pro jeho činy uložen. (…) S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze považovat
za nezákonné ani za trest pro manželku či dceru cizince, neboť jeho důsledek spočívající i v zásahu
do soukromého a rodinného života cizince v daném případě zcela koresponduje s četností i závažností
protiprávního jednání, které je cizinci vytýkáno. Takový důsledek je v daném případě zákonem předpokládaný.
Za daného stavu považuje ředitelství odvolací námitky cizince směřující do oblasti přiměřenosti rozhodnutí
za neopodstatněné.“
[13] Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by se žalovaná nezabývala důsledky rozhodnutí
o vyhoštění stěžovatele pro jeho rodinný či soukromý život. Ani Nejvyšší správní soud nikterak
nezpochybňuje vytvořené rodinné a soukromé vazby stěžovatele (vč. zdravotního stavu manželky
stěžovatele, jeho snahy o podporu dcery atp.), nelze však přehlédnout opakované a závažné
porušování právních předpisů ze strany stěžovatele. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl
uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a výtržnictví (trestní příkaz
ze dne 19. 4. 1994) a dále ze spáchání trestného činu podvodu (za což byl i odsouzen na pět let
odnětí svobody nepodmíněně – rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 1998).
Následně byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví (trestní příkaz Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 12. 2005) a konečně byl uznán vinným ze spáchání trestného
činu loupeže a omezování osobní svobody, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 8 let nepodmíněně (propuštěn byl předčasně v roce 2013). Dále bylo zjištěno,
že po propuštění z vězení řídil motorová vozidla pod vlivem omamných a psychotropních látek.
Naposledy byl Policií ČR zastaven dne 2. 1. 2016 při řízení motorového vozidla pod vlivem
amfetaminu, přičemž současně bylo zjištěno, že pobýval na území České republiky již
od 20. 11. 2014 nelegálně. Právě na uvedených zjištěních (jejichž správnost stěžovatel
nerozporoval ani v žalobě ani v kasační stížnosti) správní orgány postavily svá rozhodnutí. Nelze
proto souhlasit ani s tím, že by správní orgány nevycházely z konkrétních okolností dané věci, jak
tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitkách poukazujících
na vady v řízení před správními orgány. Postup správních orgánů odpovídal požadavku zjistit
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), jakož i dalším zásadám
správního procesu. Věc hodnotily s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci, přičemž
zjišťovaly i okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42). Podle názoru Nejvyššího správního soudu
správní orgány respektovaly všechny procesní zásady. Ostatně stěžovatel námitky poukazující
na porušení správního řádu a zákona o pobytu cizinců uplatňoval pouze v obecné rovině
a ve stejném rozsahu se jimi mohl zabývat i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publ. pod č. 488/2005 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94).
[14] S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by jej pobyt
ve vězení napravil. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel i po posledním
propuštění z vězení porušoval předpisy České republiky. Pokud pak i po propuštění z vězení
porušoval právní předpisy (za což mu bylo uloženo správní vyhoštění), nelze přisvědčit ani
námitce o nepřípustném dvojím trestání (spočívajícím ve vydání rozhodnutí o vyhoštění). Zákon
o pobytu cizinců umožňuje vydat rozhodnutí o vyhoštění mj. tehdy, pokud cizinec závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek, přičemž to může spočívat i v porušování právních předpisů
České republiky (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 4 As 56/2012 - 66, ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013 - 35, ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 6 Azs 191/2016 – 45, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 Azs 251/2016 - 46 atp.).
[15] Nejvyšší správní soud není rovněž názoru, že by rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele nebylo
možno vydat s ohledem na znění čl. 27 směrnice 2004/38/ES. Jak uvedl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, zásadní změnu
§119 odst. 2 cizineckého zákona přinesla novela provedená zákonem č. 161/2006 Sb.
Z důvodové zprávy k tomuto zákonu (Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon
o pobytu cizinců na území České republiky z 8. 9. 2005, tisk Poslanecké sněmovny
Parlamentu 1107/0), vyplývá, že tato změna představovala reakci na unijní legislativu, a to
v podobě transpozice směrnice 2004/38/ES. Ta nahradila směrnici Rady 64/221/EHS a rovněž
jako ona umožnila členským státům EU omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.
Způsob a meze použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES
obecně zejména ve svém čl. 27. Z odst. 2 uvedeného ustanovení vyplývá, že taková opatření musí
být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním
chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti“, přijetí opatření nelze odůvodnit okolnostmi
nesouvisejícími s dotyčnou osobou nebo generální prevencí. Uplatnění výhrady veřejného
pořádku formou rozhodnutí o vyhoštění pak směrnice dále zvlášť konkretizuje v čl. 28. Jedná se
zejména o zpřesnění použití zásady přiměřenosti, když odst. 1 stanoví, že před samotným
rozhodnutím o vyhoštění z důvodu veřejného pořádku je nutné vzít v úvahu skutečnosti, jakými
jsou délka pobytu osoby na území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry,
společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu
(k tomu srov. také bod 23 preambule směrnice). Čl. 28 pak u některých skupin cizinců ještě
zpřísňuje kritéria, za nichž lze o vyhoštění rozhodnout, když u těchto skupin předpokládá
závažnější formy možného narušení veřejného pořádku (odst. 2 a 3). Rozšířený senát v citovaném
usnesení dále uvedl, že „Soudní dvůr stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku,
který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci
skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.”; tedy,
1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba, 3) dotýkající
se základního zájmu společnosti (srov. bod 35 rozsudku ze dne 27. 10. 1977 ve věci Bouchereau, 30/77,
Recueil, s. 1999; bod 21 rozsudku ve věci Calfa; bod 66 rozsudku ve věci Orfanopoulos a Oliveri; bod 46
rozsudku ve věci Komise proti Španělsku; bod 43 rozsudku ze dne 7. 6. 2007 ve věci Komise proti Nizozemí,
C 50/06, Sb. rozh., s. I-4383; bod 23 rozsudku ve věci Jipa). Tento závěr se ostatně nyní promítá i do znění
čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. (…) Rozšířený senát má pak za to, že skutečným, aktuálním
a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti jistě není např. fakt samotného nelegálního
vstupu či nelegálního pobytu na území ČR. Na druhou stranu se rozšířený senát nemůže ztotožnit se závěrem
pátého senátu učiněným v jeho rozsudku č. j. 5 As 51/2009 - 68, že za narušení veřejného pořádku je třeba
považovat pouze takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání
popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně.“
[16] Jak již přitom bylo výše uvedeno, stěžovatel nejenže páchal závažnou trestnou činnost,
ale po svém posledním propuštění z vězení opakovaně porušoval právní předpisy České
republiky. Jeho chování (předcházející vydání rozhodnutí o vyhoštění) lze proto jednoznačně
považovat za skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmu společnosti, jak to má
na mysli shora označené usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu, resp. čl. 27 směrnice
2004/38/ES. Stěžovatelem uváděné skutečnosti stran jeho rodinného a soukromého života
přitom nemohou převážit nad tak zásadním a dlouhodobým porušováním právního řádu České
republiky. Z tohoto důvodu by na výsledku řízení o žalobě nemohlo nic změnit ani přiznání
statutu osob zúčastněných na řízení rodinným příslušníkům stěžovatele (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 2 Azs 343/2016 - 44). Ostatně krajský soud
se v rozsudku zabýval i vyjádřením rodinných příslušníků stěžovatele a správně shledal, že jimi
uváděné důvody (kterými podporovali tvrzení stěžovatele) nemohou převážit nad shora
popsaným porušováním právních předpisů ze strany stěžovatele, s čímž se ztotožňuje i zdejší
soud. Nutno dodat, že rodinní příslušníci stěžovatele ve správním řízení relevantně
nezpochybňovali, že se stěžovatel dopouštěl shora popsané protiprávní činnosti, přičemž právě
na tomto faktu postavily správní orgány nutnost vyhoštění stěžovatele, resp. zdůvodňovaly tím
převážení zájmu na vyhoštění stěžovatele nad jeho rodinnými a soukromými vazbami. S ohledem
na opakované porušování právních předpisů, nelegálnost pobytu stěžovatele na území České
republiky atp., musela i rodina stěžovatele počítat s jeho příp. vyhoštěním, resp. s tím spojenými
negativními důsledky, včetně komplikací organizační a ekonomické povahy. Rodina stěžovatele
jej ostatně může následovat do jeho domovské země, popř. může stěžovatel svou rodinu (např.
finančně) podporovat ze své domovské země. Jak nadto správně uvedl krajský soud, pokud
rodina stěžovatele překonala již předcházející několikaleté odloučení (kdy byl ve výkonu trestu
odnětí svobody), lze předpokládat, že je schopna překonat i daleko kratší dobu, na kterou byl
vyhoštěn. K tomu srov. i rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013 - 35,
dle kterého „Fakt, že rodina stěžovatele již dříve dočasné odloučení překonala, jistě implikuje předpoklad,
že tomu tak bude i nyní. Půjde nepochybně o citelný zásah do rodinného soužití (rozhodnou-li se manželka
a dcera stěžovatele nenásledovat), z ničeho však neplyne, že by šlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný.“ V nyní
posuzované věci se přitom jednalo o podstatně závažnější a četnější porušovaní právních
předpisů, než tomu bylo v citovaném rozsudku, ve kterém zdejší soud rovněž neshledal, že by
vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do rodinného života.
[17] Pokud pak stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti rozhodnutí o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu, konstatuje zdejší soud, že zákonností uvedeného rozhodnutí
se zabýval Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 18. 8. 2016, č. j. 22 A 162/2014 - 36,
a následně zdejší soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 Azs 251/2016 - 46. V označeném
rozsudku se přitom Nejvyšší správní soud zabýval i otázkou porušení veřejného pořádku
ze strany stěžovatele a mj. uvedl, že „Závažnost, četnost a forma protiprávního jednání stěžovatele
představuje natolik intenzivní narušení veřejného pořádku, že následné zrušení povolení k trvalému pobytu jako
reakce na jeho chování je přiměřené vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele. Klíčové je, že stěžovatel byl
v minulosti čtyřikrát pravomocně odsouzen, přičemž třikrát se jednalo o násilnou trestnou činnost, v posledním
případě pak o zvlášť závažnou a úmyslnou trestnou činnost, za kterou mu byl v roce 2006 uložen trest odnětí
svobody v délce trvání osmi let. Úvahy správních orgánů i krajského soudu o nedostatečném výchovném efektu
sankce za spáchané trestné činy jsou zcela namístě. Tato skutečnost naopak poukazuje na nedostatečný respekt
stěžovatele vůči právnímu řádu a pravidlům fungování společnosti. Naplnění důvodu pro zrušení povolení
k trvalému pobytu si způsobil stěžovatel sám svým protiprávním jednáním. (…) Na druhé straně pomyslných vah
stojí skutečnost, že stěžovatel má na území České republiky invalidní manželku a tři děti, z toho nejmladší dcera
není ještě zletilá. Je zde tedy jistě určitá vzájemná vázanost mezi rodinou a stěžovatelem. Avšak v době výkonu
trestu odnětí svobody stěžovatele byla rodina odkázána sama na sebe. Syn a starší dcera jsou již zletilí a mladší
dceři je 16 let, nejde tedy o malé nesoběstačné dítě. Dle tvrzení stěžovatele pobírá manželka invalidní důchod
a od 1. 9. 2016 je zaměstnána. Námitky, že je rodina finančně i jinak závislá na stěžovateli, tak nemohou být
důvodné. Je pravdou, že dojde k omezení rodinného života, nicméně nikoli k jeho znemožnění. Právní řád
poskytuje určité možnosti, jak by mohl stěžovatel rodinu navštěvovat, resp. nikdo rodině nebrání, aby svůj rodinný
život realizovala v zemi původu. Pokud chtěl stěžovatel žít rodinný život v České republice, měl tak činit namísto
páchání závažné trestné činnosti (…) Zájem společnosti jistě není na přítomnosti osob, které opakovaně páchají
násilnou trestnou činnost, v posledním případě pak úmyslnou zvlášť závažnou kriminalitu, a z celkové délky
pobytu na území České republiky stráví značnou část ve výkonu trestu odnětí svobody. Správní orgány hodnotily
jednání stěžovatele, pro která byl pravomocně odsouzen, přičemž zohlednily především jejich celkové množství,
četnost spáchání, formu zavinění a v případě posledního trestného činu rovněž způsob jeho provedení, jako
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Krajský soud
se zcela legitimně ztotožnil se závěry žalované.“
[18] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že si plně uvědomuje důsledky žalobou napadeného
rozhodnutí pro stěžovatele. S ohledem na výše uvedené však není názoru, že správní orgány
pochybily, pokud dospěly k závěru o nutnosti vyhoštění stěžovatele. Přístup zastávaný
stěžovatelem by vedl k tomu, že by vyhoštění cizince páchajícího jakoukoliv nelegální činnost
nebylo možné, pokud by si na území České republiky vytvořil rodinné či soukromé vazby.
Hrozba vyhoštění by tak ztratila reálný význam. V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní
ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne, 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Stejný postoj v minulosti zaujal
rovněž Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, či v rozsudku velkého senátu ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti
Nizozemsku, stížnost č. 12738/10. Nelze přehlédnout rovněž to, že stěžovatel rodinné
a soukromé vazby prohluboval za současného intenzivního porušení právních předpisů České
republiky. Musel tedy předpokládat hrozbu zásahu do jeho soukromého a rodinného života
(podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 5 As 102/2013 - 31, ze dne 18. 6. 2014, č. j. 7 Azs 75/2015 - 34, jakož i rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 1. 1999, ve věci Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému
království, stížnost č. 43279/98, ze dne 22. 5. 1999, ve věci Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost
č. 50065/99, ze dne 24. 11. 1998, ve věci Biraga a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost
č. 1722/10, ve věci Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, ze dne 22. 6. 1999,
ve věci Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo ze dne 31. 1. 2006, ve věci
Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99). Soukromý a rodinný život
cizinců je podle těchto a dalších rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva sice významným
kritériem, může však nad ním v konkrétních případech převážit závažnost protiprávního jednání
cizince na území hostitelského státu nebo ohrožení veřejného pořádku s jeho pobytem spojené
(srov. mimo výše citované judikatury dále např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
dne 4. 12. 2012, ve věci Butt proti Norsku, stížnost č. 47017/09, nebo ze dne 19. 1. 1996, ve věci
Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).
[19] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 23. 4. 2015, ve věci Khan proti Německu, stížnost č. 38030/12. V tomto případě soud
sice uvedl, že vyhoštění cizinky do země jejího původu představuje závažný zásah do jejího
soukromého života, a navíc konstatoval, že vzhledem ke konkrétním okolnostem pro ni bude
velmi obtížné znovu se zařadit do společnosti v zemi jejího původu, nad těmito okolnostmi však
převáží míra ohrožení, kterou představuje její pobyt na území hostitelského státu pro veřejnou
bezpečnost. K závěru, že rozhodnutím o vyhoštění nedošlo k zásahu do základních práv, dospěl
Evropský soud pro lidská práva i přes skutečnost, že dotyčná osoba žila na území Německa
po více než polovinu svého života a má zde rodinné vazby, a rovněž přes skutečnost, že dotyčná
osoba trpěla závažným psychickým onemocněním. K závěru, že za konkrétních okolností
nad právem na soukromý a rodinný život převáží závažnost provinění cizince a ohrožení, které
jeho pobyt na území hostitelského státu představuje, Evropský soud pro lidská práva dospěl
rovněž např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2006, ve věci Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99,
nebo v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2011 ve věci Anam proti Spojenému Království, stížnost č. 21783/08
(v obou případech se jednalo o cizince, kteří během pobytu na území hostitelského státu páchali
trestnou činnost). Jeho postoj v obdobných případech lze tedy považovat za konstantní.
[20] Z výše uvedených důvodů neshledal zdejší soud důvodnou námitku, že došlo k porušení
práva na rodinný život ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listiny základních práv a svobod, resp. že by vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Závažnost, četnost a forma protiprávního
jednání stěžovatele na území České republiky představuje natolik intenzivní narušení veřejného
pořádku, že jeho vyhoštění nelze považovat za nepřiměřené. Nejvyšší správní soud neshledal ani
žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou by bylo nutno rozhodnutí správních orgánů či
soudu zrušit. Jejich rozhodnutí mají plnou oporu v právní úpravě a správním spisu a jejich závěry
zdejší soud plně přebírá.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[24] Stěžovateli byla v řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně (advokátka) podle
§35 odst. 8 s. ř. s. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu
za tři úkony právní služby (první porada včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada
přesahující jednu hodinu a kasační stížnost – §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
dále též „advokátní tarif“), každý v hodnotě 3 100 Kč (§9 odst. 2 advokátního tarifu). K odměně
náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna ustanovené zástupkyně činí 10 200 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu