ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.147.2016:40
sp. zn. 7 Azs 147/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. A., zastoupen
Mgr. Hanou Konečnou, advokátkou se sídlem Kounicova 681/10, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
12. 5. 2016, č. j. 32 A 16/2016 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 32 A 16/2016 – 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 11. 3. 2016,
č. j. KRPB-61442-16/ČJ-2016-060023-50A, se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Haně Konečné, advokátce se sídlem
Kounicova 681/10, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
před krajským soudem a o kasační stížnosti ve výši 16.456 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. KRPB-61442-16/ČJ-2016-060023-50A,
rozhodla o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §129 odst. 3 téhož zákona, za účelem jeho předání podle
nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzovaní žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Žalovaná současně stanovila dobu zajištění
stěžovatele podle §129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců na 32 dnů, tedy od 11. 3. 2016
do 11. 4. 2016.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 32 A 16/2016 – 34.
[3] K námitce žalobce, že jeho zajištění je nezákonné, neboť slouží nezákonnému
(nepřípustnému) účelu – jeho předání do Maďarska, krajský soud uvedl, že žalobcem předestřené
statistické informace dokumentující zatížení maďarského azylového systému v roce 2015 lze jen
těžko vztahovat k aktuální situaci maďarského azylového systému. Podle krajského soudu tedy
žalobcem tvrzené údaje a informace o namítané existenci systematických nedostatků maďarského
azylového systému nevypovídají.
[4] Pokud se jedná o účastníky zmiňované řízení před Soudním dvorem EU (dále jen
„SDEU“) ve věci C-695/15, pak pro účely předmětného řízení před krajským soudem je
podstatné, že SDEU nikterak nezpochybnil možnost vrácení žadatele o mezinárodní ochranu
Maďarskem do jiného státu, který považuje za bezpečnou zemi (v daném případě Srbsko).
Připouští-li tedy maďarská právní úprava potenciální vrácení žadatelů o mezinárodní ochranu
do Srbska, jakožto bezpečné země, není tato skutečnost sama o sobě na závadu. Takový závěr
ostatně nevyplývá ani ze stanoviska generální advokátky, v němž tato pouze vyzdvihla,
že kvalifikace Srbska jako bezpečné třetí země obsažená ve vnitrostátním zákoně nemůže zprostit
soud, kterému byla věc předložena, provést vlastní posouzení, že s osobou bude v dotyčné třetí
zemi (v daném případě v Srbsku) zacházeno podle zásad vyjádřených v čl. 38 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/13/EU ze dne 26. června 2013. Z dotčeného rozhodnutí
SDEU proto nelze dovozovat nemožnost předání cizince do Maďarska, jak tvrdí žalobce.
Překážku předání by bylo možno spatřovat tehdy, pokud by maďarská právní úprava
nezakotvovala účinný opravný prostředek proti předání cizince do země, jíž Maďarsko považuje
za bezpečnou třetí zemi ve smyslu čl. 38 směrnice 2013/13/EU. To však žalobce žádným
způsobem neprokazuje, přičemž naopak sám připouští, že proti rozhodnutí Maďarska o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany lze brojit za použití opravných prostředků. Krátké lhůty
pro podání těchto opravných prostředků, kterými žalobce argumentuje, pak nemohou samy
o sobě založit existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III,
neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by mohlo dojít pouze tehdy, pokud
by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání opravného prostředku fakticky
znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných prostředcích vyloučena.
Dokazování obsahu cizí právní úpravy, které by bylo třeba k ověření jejího obsahu, žádná
ze stran nenavrhla a ani krajský soud je nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné.
[5] Krajský soud tak uzavřel, že žalobcem nebylo osvědčeno, že v důsledku aktuálního stavu
maďarského azylového systému mu hrozí zásah do jeho základních lidských práv, který by bylo
možno zohlednit podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Pokud žalobce odkazoval na závěry
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015 – 74, konstatoval
krajský soud, že tam podaný právní názor není opřen o provedené dokazování podle §52 s. ř. s.,
nýbrž pouze o skutečnosti tvrzené žalobcem, se kterými se Krajský soud v Praze bez dalšího
ztotožnil. Odkazovaný právní názor Krajského soudu v Praze považuje krajský soud
za nesprávný a dodává, že pro něj není závazný. Naopak krajský soud poukázal na názor
Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15, v němž tento
soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti cizince proti usnesení správního soudu
o zamítnutí odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení
o mezinárodní ochraně z důvodu nepřípustnosti, přičemž shledal způsob, jakým se správní soudy
vypořádaly s tvrzenými systematickými nedostatky v Maďarsku coby příslušném členském státě
EU jako dostatečný.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel namítal nedostatečné a nepřezkoumatelné posouzení eventuální přijatelnosti
účelu zajištění. Stěžovatel v žalobě uvedl, že jeho předání do Maďarska za účelem pokračování
v řízení o mezinárodní ochraně právě v Maďarsku je nepřípustné, neboť Maďarsko není schopné
zabezpečit řádný průběh azylového řízení a v maďarském azylovém řízení jsou dány systematické
nedostatky, které činí vydání do Maďarska za účelem azylového řízení nepřípustným. Z tohoto
důvodu je pak nepřípustné i samotné zajištění, pokud jeho účelem má být právě předání zajištěné
osoby do Maďarska. Krajský soud však vypořádal stěžovatelovu námitku jen velmi zběžně
a nikoliv úplně.
[8] Údaji o počtu žádostí o azyl podaných v Maďarsku v roce 2015 se stěžovatel snažil
osvětlit příčinu přijetí změn maďarské azylové legislativy, v jejichž důsledku je nyní v Maďarsku
o žádostech o udělení azylu rozhodováno zcela automaticky zamítavě, případně jsou tato řízení
z formálních důvodů zastavována. To se podle stěžovatele projevuje mj. ve skutečnosti,
že Maďarsko bylo schopno během několika měsíců vyřídit desítky tisíc žádostí o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž podle stěžovatele je nabíledni, že se tak stalo v podstatné většině
případů zcela formálně a bez možnosti skutečného uplatnění práva na mezinárodní ochranu.
Krajský soud se však tomuto žalobnímu argumentu věnoval velmi omezeně a pouze uvedl,
že stěžovatelem uvedené statistické údaje nemají žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu
k současné situaci. Ačkoli tedy stěžovatel poukazoval na zcela evidentní zlom v neustále menším
počtu probíhajících azylových řízení, který již z logiky věci nemůže být způsoben pouhým
poklesem počtu nových žadatelů o mezinárodní ochranu, krajský soud tento argument
nevypořádal a soustředil se na pouhé konstatování počtu azylových řízení v průběhu podzimu
2015, což by samo o sobě vskutku nemuselo být pro zákonnost rozhodnutí žalované relevantní.
Předmětný argument však stěžovatel vznesl ve snaze prokázat změny v právní úpravě maďarské
azylové procedury, což ovšem krajský soud nezohlednil a zatížil tak rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[9] Podle stěžovatele vycházel krajský soud z mylného předpokladu, že podstatou žalobní
námitky je nesouhlas s podmínkami v maďarských azylových centrech, které by měly pramenit
z přeplněnosti těchto center nebo nevyhovujícího materiálního zázemí. Stěžovatel však
ve skutečnosti brojil proti faktické nemožnosti azyl v Maďarsku získat. Krajský soud tak
stěžovatelův žalobní bod nesprávně uchopil a s žalobními námitkami se vypořádal nedostatečně.
[10] Stěžovatel dále polemizoval s názorem krajského soudu ohledně závěrů vyplývajících
z rozsudku SDEU ve věci C-695/15, a to že tento rozsudek údajně nikterak nezpochybnil
možnost vrácení do Srbska jako bezpečné třetí země. Podle stěžovatele lze z výše uvedeného
rozsudku vyvozovat nejvýše to, že koncept bezpečné třetí země lze aplikovat i po přijetí žadatele
o azyl zpět do země, v níž poprvé požádal o mezinárodní ochranu, že přijímající stát není
povinen informovat předávající stát o své právní úpravě a praxi a že v případě přijetí žadatele zpět
není třeba pokračovat v řízení ve fázi, v níž bylo řízení pozastaveno. Jedná se o závěry,
které nemohou žádným zásadním způsobem ovlivnit nepřijatelnou maďarskou právní úpravu
a praxi. SDEU se ani náznakem nevyslovil k tomu, zda maďarský institut vrácení do bezpečné
třetí země je slučitelný s evropským právem, ani k tomu, zda byl v případě předmětného
pákistánského žadatele o mezinárodní ochranu aplikován správně.
[11] Stěžovatel dále uvedl, že nejsou splněny podmínky pro to, aby Srbsko mohlo být
považováno za bezpečnou třetí zemi. Zásadní výtky vůči srbskému azylovému systému vzneslo
i UNHCR, které přímo vyzvalo členské státy, aby azylanty do Srbska nevracely. Maďarsko ovšem
tuto výzvu nerespektuje, což mimo jiné vede i k obecné nepřijatelnosti vracení žadatelů o azyl
do Maďarska, které automaticky považuje Srbsko za třetí bezpečnou zemi a stejně tak
automaticky rozhoduje o nepřijatelnosti azylových žádostí osob, které právě přes Srbsko
přicestovaly.
[12] Zásadními vadami poté trpí i řízení ve věci nepřijatelnosti azylových žádostí. Jedná
se především o extrémně zkrácená řízení, rozhodnutí má být učiněno během patnácti dní
a následné soudní přezkumné rozhodnutí musí být učiněno v osmi dnech. Soudní přezkum je
založen výlučně na kasačním principu, přičemž žalobu lze podat pouze ve lhůtě sedmi dní.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu nelze uvádět
žádné nové skutečnosti. Proti takovému rozhodnutí pak nejsou přípustné žádné opravné
prostředky. Současná maďarská právní úprava rovněž zcela nepřijatelně zachází s žadateli o azyl,
kteří vzali zpět žádost o azyl, nebo jejich azylové řízení bylo zastaveno z důvodu opuštění
Maďarska, což je tedy případ nejen žalobce, ale fakticky všech osob, které mají být vráceny
do Maďarska. V případě, že není do devíti měsíců podána žádost o pokračování v azylovém
řízení, musí takový žadatel podat žádost zcela novou, na kterou je nahlíženo jakožto na žádost
následnou. Taková žádost je pak odmítnuta jako nepřijatelná, pokud žadatel neuvede nové
skutečnosti umožňující přiznání mezinárodní ochrany, bez ohledu na to, že původní žádost
nebyla vyřízena meritorně.
[13] Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle kterého mohou krátké
lhůty pro podání opravných prostředků jen těžko založit existenci systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. V tomto ohledu odkázal na závěry přijaté plénem
Ústavního soudu v nálezu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, s tím, že pokud Ústavní soud
považuje sedmidenní lhůtu za protiústavní, není zřejmé, z čeho krajský soud vyvozuje, že stejně
krátká lhůta nemůže způsobit přímý zásah do právní sféry stěžovatele. Krom toho stěžovatel
namítal, že se krajský soud nevypořádal se jeho důkazními návrhy, konkrétně s návrhem důkazu
zprávou Human Rights Watch, či Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a anglickým
překladem maďarského azylového zákona.
[14] Pokud krajský soud na podporu svého názoru o přijatelnosti předání do Maďarska zmínil
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15, pak je třeba uvést, že toto
usnesení není meritorním rozhodnutím, není závazné dokonce ani pro účastníky samotného
řízení, vychází ze specifických podmínek případu a pouze omezené argumentace účastníků řízení
před obecnými soudy. Předmětné usnesení tedy vůbec nehodnotí přijatelnost vydání
do Maďarska jako takovou, ale pouze to, zda byly obecnými soudy dostatečně vypořádány
argumenty předmětného řízení. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se v předmětném usnesení
vypořádával pouze s konkrétní ústavní stížnosti a konkrétní žádostí o přiznání odkladného účinku
a hodnotil fakticky pouze to, zda byla respektována procesní práva konkrétního stěžovatele
v předcházejícím řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě.
IV.
[15] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[19] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou.
[20] Již ze samotné formulace stěžovatelových kasačních námitek je zřejmé, že se ani on sám
nedomnívá, že by rozsudek krajského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Jejím skutečným
obsahem je nesouhlas se způsobem vypořádání jeho žalobních námitek, nikoliv tvrzení, že by tak
soud neučinil. I podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud vypořádal se všemi žalobními
námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry. To se týká jak
otázky relevance statistických údajů i stěžovatelem namítané judikatury Ústavního soudu
a SDEU. Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je proto nedůvodná.
[21] Hlavní stěžovatelova kasační námitka spočívá v tvrzené existenci systematických
nedostatků maďarské azylové právní úpravy, které naplňují kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III. Pro tyto nedostatky nemá být předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu
do Maďarska a nemůže být proto za účelem takového předání ani zajištěn.
[22] Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Podle tohoto ustanovení platí, že: Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (dále jen: „Charta EU“) poté stanoví: Nikdo nesmí být mučen nebo
podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.
[23] Skutkově i právně obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval v řízení vedeném
pod sp. zn. 1 Azs 91/2016, kdy rovněž bylo předmětem přezkumu rozhodnutí žalované, jímž
rozhodla o zajištění cizince za účelem jeho předání podle nařízení Dublin III do Maďarska.
Rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, Nejvyšší správní soud zrušil jak
zamítavý rozsudek krajského soudu, tak i žalobou napadené rozhodnutí žalované o zajištění
cizince. Rozsudek je včetně odůvodnění k dispozici na webových stránkách soudu a lze na něj
pro stručnost odkázat. Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že „problematičnost situace žadatelů
o poskytnutí mezinárodní ochrany v Maďarsku je, i když jen v obecné rovině, všeobecně známou skutečností,
Nejvyššímu správnímu soudu je pak z jeho rozhodovací činnosti v obdobných případech známo, že jak nevládní
organizace, tak především Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky poukazují na skutečnosti, které by
mohly nasvědčovat existenci závažných důvodů pro závěr o existenci systematických nedostatků maďarské azylové
praxe. Rovněž v rozhodovací praxi soudů některých evropských zemí se již vyskytly případy, kdy byly ve vztahu
k Maďarsku konstatovány systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. (…) Za této
situace je zcela nezbytné, aby se žalovaná jako kompetentní správní orgán při rozhodování o zajištění pro účely
takového předání, vždy znovu zabývala aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán a výslovně
se vyjádřila k otázce realizovatelnosti předání z hlediska kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[24] Také v nyní projednávané věci se žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečně
nevypořádala s možnou překážkou realizace předání stěžovatele podle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází
k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí žadatelů v Maďarsku,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4
Charty EU. Vypořádání této otázky nevyplývá ani z kontextu napadeného rozhodnutí. Žalovaná
ve svém rozhodnutí o zajištění k otázce splnění podmínek pro zajištění za účelem předání
do Maďarska na str. 3 uvádí: „Každá země společenství se zavázala sdílet hodnoty uznávané Evropskou unií
a současně je vázána jak komunitárním právem, tak i judikaturou Evropského soudního dvora. Proto správní
orgán nepředpokládá, že by mu (pzn. NSS: stěžovateli) návratem do Maďarska hrozilo vykonání trestu smrti,
mučení, nebo jiné formy nelidského zacházení. Ani jmenovaný neuvedl žádné závažné důvody, pro které by jeho
návrat mohl být znemožněn. Správní orgán tak musí konstatovat, že v době rozhodování o zajištění mu nebyly
známy žádné překážky, které by bránily v předání účastníka řízení do země příslušné k posouzení jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.“
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že se správní orgán kritérii podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III zabýval jen v rovině obecného tvrzení o Maďarsku jakožto bezpečné zemi. Odůvodnění
svého rozhodnutí neopatřil dostatečným množstvím argumentů, které by umožnily posoudit
jejich oprávněnost v konfrontaci s důvody uvedenými stěžovatelem v kasační stížnosti a předtím
v žalobě. Nejvyšší správní soud proto v dané věci neshledal důvod odchýlit se od právního
názoru vysloveného ve výše uvedeném rozsudku a shledal žalobou napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud měl k žalobě stěžovatele žalobou
napadené rozhodnutí z uvedeného důvodu zrušit.
[26] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je
žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[27] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[28] V řízení před krajským soudem byla stěžovateli ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Hana Konečná. Krajským soudem ustanovená zástupkyně ze zákona zastupuje účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Ustanovené advokátce platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud jí přiznal odměnu za čtyři úkony právní služby
[tři úkony před krajským soudem: převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále sepis doplnění žaloby a repliky podle
§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším správním soudem: sepis
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] v celkové výši 12.400 Kč [§7 bod
5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 1.200 Kč jako paušální náhradu výdajů
s těmito úkony spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokátka je
plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně,
vypočtená podle citovaného zákona, činí 2.856 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky
činí částku ve výši 16.456 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu