ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.157.2015:46
sp. zn. 7 Azs 157/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: T. V. P.,
zastoupena Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4,
proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 A
23/2015 – 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 A 23/2015 – 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 7. 5. 2015,
č. j. 2 A 23/2015 – 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
7. 5. 2015, č. j. 2 A 23/2015 – 41, zamítl žalobu T. V. P. proti rozhodnutí žalovaného Ředitelství
služby cizinecké policie ze dne 13. 3. 2015, č. j. CPR-20930-2/ČJ-2014-930310-V242, kterým
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a současně potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy ze dne 28. 11. 2014, č. j. KRPA – 382540 – 101/ČJ-2013 - 000022,
jímž bylo žalobkyni podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné
době, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění v délce 18 měsíců.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobkyně od 25. 6. 2009 pobývala
na území České republiky bez jakéhokoliv oprávnění a v rozporu s ust. §103 písm. n) zákona
o pobytu cizinců (rozhodnutím Oblastního ředitelství cizinecké policie Ústí nad Labem ze dne
17. 4. 2009, č. j. CPUL – 2014 – 25/ČJ – 2009 – 044061 – KOVA, bylo žalobkyni uloženo
správní vyhoštění, které po zamítavém a potvrzujícím rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké
policie ze dne 18. 6. 2009, č. j. CPR - 6323/ČJ – 2009 - 9 CPR – V 243, nabylo právní moci dne
24. 6. 2009, a že za neoprávněný pobyt na území České republiky jí byl trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 9 T 136/2010, uložen za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí trest vyhoštění na dobu jednoho roku, který žalobkyně
nerespektovala a naopak se snažila v době neoprávněného pobytu budovat rodinné vazby
především s R. Ž., kterého až do narození své dcery dne X považovala za muže se kterým má
intenzivní rodinné vztahy (žije s ním ve společné domácnosti, hodlá s ním uzavřít nové
manželství, považuje ho za otce svého nenarozeného dítěte) a ten také považoval uvedený vztah
s žalobkyní za velmi perspektivní.
Městský soud též považuje za nesporné, že se tato situace radikálně změnila po narození
dcery žalobkyně, neboť žalobkyně po porodu shledala, že R. Ž. nemůže být otcem tohoto dítěte
(což mu také sdělila), a ten nato své soužití s žalobkyní ukončil a z bytu se odstěhoval [od této
doby tak již nebylo možné žalobkyni považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie
ve smyslu ust. §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Zhruba od ledna 2014 pak začala
žalobkyně vést společnou domácnost se svým současným manželem V. D. V., s nímž později dne
28. 7. 2014 uzavřela manželství před zastupitelským úřadem, a ten je také v rodném listě dcery
žalobkyně ze dne 1. 12. 2013 (G. H. V., vietnamská státní příslušnice) uveden jako otec dcery
žalobkyně.
Není ale pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že se žalovaný správní orgán řádným
způsobem nezabýval přiměřeností zásahu správního vyhoštění do jejího rodinného
a soukromého života ve smyslu ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní
soud v rozsudku sp. zn. 1 As 17/2013 odkázal na rozsudek tohoto soudu sp. zn. 8 As 118/2012,
z něhož vyplývá, že při zkoumání otázek možného porušení práva na respektování rodinného
a soukromého života z hlediska nuceného vycestování cizince je třeba vycházet z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, která zohledňuje 1) rozsah, v jakém byl rodinný nebo soukromý život
narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah
sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či
soukromému životu v zemi původu, 5) imigrační historii cizince (porušení pravidel cizineckého
práva v minulosti) a 6) povahu a závažnosti porušení veřejného pořádku či trestného činu
spáchaného cizincem.
Městský soud má však i za to, že při rozhodování o rozsahu, v jakém byl rodinný nebo
soukromý život cizince narušen, je třeba vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 17/2013, který vyslovil názor, že pokud si cizinec začne budovat rodinné vazby
na území jiného státu v době, kdy jeho pobyt je spojen s porušováním právních předpisů,
nemůže být tato skutečnost sama o sobě považována za důvod, pro kterou nelze vydat
rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalobkyně nelegálně pobývala na území České republiky od 25. 6. 2009 v důsledku
udělení správního vyhoštění, jež jí bylo uděleno podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců z důvodu zaměstnání na území České republiky bez příslušného povolení
a v důsledku odsouzení trestním příkazem k trestu vyhoštění na dobu jednoho roku, které však
nerespektovala (její tvrzení o tom, že začátkem roku 2010 odcestovala společně s R. Ž. do Ruské
federace je zcela nevěrohodné, neboť ani přesně neuvedla, kde v této zemi žili). Ostatně ani vztah
mezi žalobkyní a jejím nynějším manželem V. D. V., nelze ještě považovat, se zřetelem k délce
jejich soužití od ledna 2014, za dlouhodobý a trvalý vztah. Nic na tom nemění ani skutečnost, že
manžel žalobkyně je v rodném listě její dcery, vystaveném dne 2. 12. 2013, uveden jako její otec a
že dne 28. 7. 2014 uzavřel s žalobkyní manželství na vietnamském zastupitelském úřadě. Je tomu
tak proto, že tomuto vztahu žalobkyně předcházel její intenzivní vztah s R. Ž., se kterým žila ve
společné domácnosti až do narození své dcery dne X a jehož také až do porodu svého dítěte
považovala za otce tohoto dítěte, a za muže, s nímž uzavře nové manželství. Skutečnost, že
žalobkyně založila svůj rodinný život na území České republiky až v době, co již věděla, že takový
život je zde nejistý, je tudíž zásadní pro posouzení zásahu do rodinného a soukromého života ve
smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jde-li o hledisko délky pobytu cizince ve státě, který hodlá cizince vyhostit, je třeba
zdůraznit, že žalobkyně pobývá na území České republiky od 1. 8. 2008, nicméně od 25. 9. 2009
je její pobyt neoprávněný, za což jí bylo uloženo nejen již uvedené správní vyhoštění,
ale i zmiňované soudní vyhoštění. Žádnou z těchto sankcí však žalobkyně nerespektovala
a zůstala po celou tuto dobu, která není nikterak krátká, na území České republiky
bez jakéhokoliv oprávnění.
Z hlediska rozsahu sociálních a kulturních vazeb na stát, který hodlá cizince vyhostit
a existence nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému způsobu života v zemi
původu, je nutno poukázat na to, že žalobkyně, její manžel a dcera žalobkyně jsou vietnamské
národnosti a že manžel žalobkyně a její dcera mají na území České republiky povolen trvalý pobyt
(nejsou ale státními občany České republiky a nepobývají na území České republiky na základě
udělení mezinárodní ochrany). Žalobkyně však není vůbec integrována do společenského života
na území České republiky a ani její manžel nemá žádné sociální a kulturní vazby na Českou
republiku (neumí český jazyk, na území České republiky se pohybuje jen ve společnosti svých
krajanů, jeho rodinní příslušníci žijí ve Vietnamu). Z toho lze usuzovat, že manžel žalobkyně
nemá zcela přetrhány své vztahy k vlasti a nic mu proto nebrání (v případě vycestování
žalobkyně), aby ji následoval do země, ve které budou mít všichni pobytový status, popřípadě
do své vlasti. Jejich dcera, vzhledem ke svému věku (narozena X), nemá navíc ještě vybudované
takové vazby k České republice, do kterých by nebylo možné zasáhnout. Je tedy věcí žalobkyně,
jakým způsobem si uspořádá budoucí soužití se svým manželem a dcerou ve své rodné vlasti
(všichni jsou vietnamskými státními příslušníky, kde žijí i jejich rodinní příslušníci, včetně rodičů).
Mohou se také dohodnout o rozdělení rodiny, a to tak, že žalobkyně se svou dcerou vycestuje do
vlasti, kde jí její manžel může navštěvovat (skutečnost, že manžel má trvalý pobyt na území České
republiky, mu v návštěvách vlasti nebrání). Popřípadě se mohou dohodnout i o tom, že po dobu,
po kterou žalobkyni bylo uloženo správní vyhoštění, se bude její manžel na území České
republiky starat o jejich dceru, zatímco žalobkyně vycestuje do vlasti sama (žalobkyni nebude
nikterak bráněno v tom, aby se stýkala s dcerou a manželem na území jiného státu, kam všichni
budou mít udělený vstup). Na tom nemění nic ani okolnost, že žalobkyně je v současné době
opět těhotná, neboť k jejímu těhotenství došlo v době, kdy již neměla oprávněný pobyt na území
České republiky.
Pokud jde o imigrační historii žalobkyně a porušování pravidel cizineckého práva je nutno
konstatovat, že žalobkyně porušila cizinecké právo krátce poté, co vstoupila na území České
republiky. Rozhodnutím Oblastního ředitelství cizinecké policie v Ústí nad Labem
ze dne 17. 4. 2009, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2009, bylo žalobkyni uloženo správní
vyhoštění podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a zároveň stanovena
doba, po kterou ji nelze umožnit vstup na území České republiky (na jeden rok). Trestním
příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 9 T 136/2010, byl žalobkyni
uložen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí trest vyhoštění na dobu jednoho roku,
který ale žalobkyně nerespektovala a naopak se snažila v době neoprávněného pobytu budovat
rodinné vazby především s R. Ž. Za tohoto stavu jednotlivé aspekty přiměřenosti ve smyslu ust.
§174a zákona o pobytu cizinců vyznívají většinou v neprospěch žalobkyně. Rozhodnutím o
správním vyhoštění nebyl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
nebo čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť k těmto otázkám se zásadně vyjádřil již Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 17/2013. Tento soud vyslovil tezi, že pokud by si žalobce
začal budovat své rodinné vztahy až v době, kdy jeho pobyt na území České republiky byl
neoprávněný, nemůže se rozumně spoléhat na to, že na území této republiky, kde následně
uzavřel manželství a založil rodinu (stal se rodičem dítěte), bude moci pobývat trvale.
Z uvedených důvodů proto městský soud žalobu zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že se městský soud nevypořádal ve svém rozsudku
dostatečně jasným a srozumitelným způsobem s jejími jednotlivými žalobními námitkami,
které paušálně a ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu odmítl.
Rozhodnutí žalovaného správního orgánu o správním vyhoštění podle ust. §119 odst. 1
písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců znamená nepřiměřený zásah do jejího rodinného
a soukromého života a do života manžela a nezletilé dcery, kteří pobývají na území České
republiky v rámci nejvyššího pobytového statutu, a to trvalého pobytu.
Městský soud však tento zásah vyhodnotil v rozporu se zákonem zcela chybně,
když uzavřel, že zájem na jejím vyhoštění převážil nad ochranou jejího soukromého a rodinného
života a její rodiny na území České republiky. Je tomu tak proto, že je zcela vyloučeno, aby malé
dítě a její manžel ji mohli následovat do země původu, neboť jejich domovem se stala Česká
republika a v zemi původu již nemají žádné rodinné, sociální ani materiální zázemí. Tyto osoby
jsou tak de facto nuceny k opuštění České republiky prostřednictvím jejího správního vyhoštění,
zvláště za situace, kdy otec i nezletilá pobývají na území České republiky na základě povolení
k trvalému pobytu. Přitom správní orgán uvedl, že její soužití s manželem a dcerou bylo šetřením
potvrzeno. Vzhledem k věku nezletilé dcery v době rozhodování žalovaného správního orgánu
o odvolání proti správnímu vyhoštění – jeden rok a čtyři měsíce - nemůže být nezletilá ani
oddělena od své matky.
Postupem městského soudu, který v odůvodnění výroku svého rozsudku argumentuje
i jejím předchozím jednáním – přestupkovým a trestněprávním – je také fakticky sankcionována
opětovně za jednání, za které již byla jednou potrestána státními orgány České republiky. Přitom
správní vyhoštění jí bylo výhradně uděleno jen v důsledku změny aplikační praxe úřadů práce
v případech tzv. agenturního zaměstnávání a nikoliv v důsledku jejího jednání. Tato skutečnost
vyplývá i z odůvodnění výroku rozhodnutí správních orgánů. Stejně tak nemůže souhlasit
ani se závěrem městského soudu, který v napadeném rozsudku vyslovil, že „žalobkyně
nevykonala ani trest vyhoštění na dobu jednoho roku uloženého trestním příkazem Obvodního
soudu pro Prahu 2, a naopak se snažila budovat na území České republiky v době, kdy její pobyt
již nebyl oprávněný, rodinné vazby“. Tento závěr nemá oporu ve spisovém materiálu ani
v provedených důkazech. Je tomu tak proto, že v rámci vyjádření před správním orgánem
I. stupně dne 8. 10. 2013 uvedla, že po nabytí právní moci trestního příkazu vycestovala mimo
území České republiky i schengenských států. To ostatně koresponduje i se skutečností,
že následné správní řízení o vyhoštění s ní bylo zahájeno pro podezření ze správního deliktu
podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, tedy pouze za nelegální pobyt
na území České republiky a nikoliv za maření výkonu úředního rozhodnutí. Provedené
dokazování tedy svědčí spíše pro závěr, že rodinný a soukromý život se svým manželem začala
realizovat až poté, co vykonala poukazované správní a soudní vyhoštění, když v době narození
dítěte pobývala na území České republiky v rámci výjezdního příkazu uděleného na základě řízení
o správním vyhoštění zahájeném dne 8. 10. 2013.
Stěžovatelka v rámci svých žalobních námitek také uvedla, že žalovaný správní orgán
zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť se nevypořádal s jejím podrobným vyjádřením
k podkladům před vydáním správního rozhodnutí i s otázkou dopadů tohoto rozhodnutí do
jejího soukromého života, včetně toho, zda má v zemi původu alespoň základní sociální či jiné
zázemí.
Podle ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 tohoto zákona, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán podle §174a citovaného zákona zohlední zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je
osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
V tomto směru opětovně odkázala, když zásadní argumentaci již předestřela v rámci
správní žaloby, nejen na judikaturu Nejvyšší správního soudu, např. na rozsudek
ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 38/2007 – 80, ale také na závazky vyplývající pro Českou republiku
z mezinárodního práva. Jde konkrétně o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod,
která zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života v čl. 8 a o Úmluvu
o právech dítěte, podle které mají smluvní státy mimo jiné povinnost respektovat právo dítěte
na zachování rodinných svazků. Případné oddělení dítěte od rodiče rozhodnutím orgánu veřejné
moci je proto přípustné jen tehdy, pokud je to v zájmu dítěte. Zájem na dodržování
mezinárodněprávních závazků v jejím případě jednoznačně převážil nad zájmem státu
na ukončení jejího pobytu v České republice. Její vyhoštění by tak bylo zjevně nepřiměřeným
zásahem do soukromého a rodinného života všech rodinných příslušníků. Také v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, tento soud uvedl,
že v případech, které nastolují otázku nuceného vycestování cizince na straně jedné a otázku
možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života na straně druhé, je
nutné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména:
1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
5) imigrační historii cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti a 6) povahu
a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Právě
v rozsudku ve věci Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70, však odkázal Evropský
soud pro lidská práva na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle které by primárním hlediskem
při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci týkající se dětí měl být nejlepší zájem dítěte. V případě
vycestování celé rodiny (včetně matky nezletilé) ale nebylo ani podrobně zkoumáno, zda je vůbec
v možnosti manželů a jejich dcery realizovat společný rodinný život ve Vietnamské socialistické
republice. Touto žalobní námitkou se městský soud v dostatečném rozsahu nezabýval a paušálně
ji odmítl ve shodě se závěrem žalovaného správního orgánu.
Otázkou také zůstává, zda by vůbec měla z hlediska právního a finančního možnost
realizovat, po svém eventuálním vystěhování z České republiky, i případné návštěvy své rodiny
v této zemi.
Vzhledem k tomu, že jí a celé její rodině hrozí neodkladná újma spočívající v jejím
nuceném vystěhování a oddělení od manžela a nezletilé dcery, která je na její péči zcela odkázána,
žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované Ředitelství služby cizinecké policie ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
odkazuje na své stanovisko k věci samé, které již podalo k žalobě s tím, že napadený rozsudek
městského soudu je obsahově podrobný, přezkoumatelný a odpovídající zákonu. Z těchto
důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Pokud
pak jde o návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti má za to, že není
důvodný. Řízení o správním vyhoštění stěžovatelky bylo totiž vedeno pro protiprávní jednání
uvedené cizinky, spočívající v neoprávněném pobytu na území České republiky,
kterého se dopustila již v minulosti, kdy jí bylo uloženo správní vyhoštění a soudní vyhoštění.
Vycestování stěžovatelky z území České republiky je proto žádoucí a přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vychází z toho, že i v řízení o kasační
stížnosti se kasační soud řídí dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže
ust. §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního
rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvedení skutkových a právních důvodů znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní
rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má
charakter předpisu právního a toto tvrzení musí také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je
ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní
důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení, že vydáním napadeného soudního
rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis, představuje vadu kasační stížnosti,
která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační
stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má Nejvyšší správní soud napadené
soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, případně pro jinou vadu řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku správního soudu nebo
o jinou vadu v řízení před správním soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vady rozhodnutí
správního soudu a vady v řízení před tímto soudem, k nimž je povinen přihlížet z úřední
povinnosti. K posouzení těchto vad musí Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně před
právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné,
aby se nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek
správního soudu nepřezkoumatelný nebo byl-li by založen na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud není přitom limitován dispoziční zásadou (srov. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s.)
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nejvyšší správní soud vyslovil také v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, že „opomene-li krajský (městský) soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
Výše uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu je tedy společné to, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska
účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí lze totiž dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil.
Těmto obecným požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí rozsudek městského
soudu nevyhovuje.
Nejvyšší správní soud má za to, že se městský soud v rozporu s výše uvedenou
judikaturou nevypořádal zcela jasným a odůvodněným způsobem s jednotlivými žalobními
námitkami stěžovatelky a víceméně je neúplně a paušálně odmítl způsobem uvedeným
v napadeném rozsudku, aniž uvedl, v čem konkrétně jejich nesprávnost spočívá.
V tomto směru je proto zásadní stížnostní bod stěžovatelky, který prolíná celou kasační
stížností, zcela opodstatněný.
Je tomu tak proto, že ačkoliv jsou žalobní námitky věcně shodné se stížnostními
námitkami, stěžovatelka z písemného vyhotovení napadeného rozsudku, který jí byl doručen,
(a potvrzuje to i obsah kasační stížnosti), ještě nezná do současné doby stanovisko městského
soudu k některým výtkám, které uplatnila původně v žalobě, jež by odpovídalo zákonu a již
uvedené judikatuře správních soudů.
Jde především o žalobní námitky stěžovatelky, že žalovaný správní orgán řádným
způsobem neposoudil nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého života, když
dovodil, že její manžel V. D. V. a dcera H. G. V., narozena X, tedy dítě útlého věku vázané na
péči matky, kteří pobývají na území České republiky v rámci nejvyššího pobytového statutu –
trvalého pobytu, ji mohou fakticky následovat do země původu, aniž vůbec zkoumal možnosti
manžela a dcery realizovat z hlediska finančního a právního a bez znalostí sociálních a rodinných
vazeb společný život v zemi původu (městský soud, ačkoliv nabízí ve svém rozsudku různé
varianty styků členů rodiny, trvalý pobyt manžela a dcery stěžovatelky v České republice prakticky
nebere v úvahu a finanční a právní možnosti společného života v zemi původu či v jiné zemi
vůbec nezkoumal), že uvedený správní orgán řádně a podrobně neposoudil jednotlivé aspekty
přiměřenosti ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců (městský soud víceméně jen konstatuje,
že jednotlivé aspekty přiměřenosti ve smyslu ust. §174a zákona o pobytu cizinců vyznívají
většinou v neprospěch stěžovatelky), že ve správním spise není ani doklad o narušení veřejného
pořádku za situace, kdy jí rozhodnutími správních orgánů bylo uloženo správní vyhoštění jen
v důsledku změny aplikační praxe úřadů v případě agenturních pracovníků a nikoliv v důsledku
vlastního jednání (k této námitce se městský soud přezkoumatelným způsobem nevyjádřil), že
žalovaný správní orgán náležitým způsobem nevyhodnotil námitky ohledně možného porušení čl.
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozsudků Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 38/2007 a sp. zn. 8 As 118/2012 a Úmluvy o právech dítěte, podle jehož čl. 3 by
trvalé a dlouhodobé odloučení mohlo znamenat nepřiměřený zásah do života nezletilé dcery
stěžovatelky, což nevylučuje ani krátkodobá odloučenost [k těmto námitkám nezaujal městský
soud také žádné konkrétní stanovisko, pouze poukazoval na to, že se k těmto otázkám zásadně
vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 17/2013, v němž vyslovil, že pokud by si
žalobce začal budovat své rodinné vztahy až v době, kdy jeho pobyt na území České republiky
byl neoprávněný, nemůže se rozumně spoléhat na to, že na území této republiky, kde následně
uzavřel manželství a založil rodinu (stal se rodičem dítěte), bude moci pobývat trvale; městský
soud ale prakticky vůbec nevzal v úvahu, že všechna již uvedená kriteria je třeba posoudit
ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy
státu např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku; právo vyplývající z čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není totiž absolutní a je zde prostor
pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu]. Mimo tyto výtky ale uplatňovala
stěžovatelka ve své žalobě i další výhrady ohledně nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
pro nedostatek důvodů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu stran nepřiměřeného zásahu
do rodinného a soukromého života jak jejího, tak i manžela a dcery, na které také nebylo
adekvátně reagováno.
Z výše uvedeného vyplývá, že minimálně z popsaných důvodů, které jsou pro posouzení
věci podstatné, je napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný především
pro nedostatek důvodů.
Je tomu tak i proto, že hledisko nejlepšího zájmu dítěte, které v projednávané věci pobývá
na území České republiky v rámci povolení k trvalému pobytu, nebylo dostatečně zvažováno
při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na vyhoštění stěžovatelky (matky dítěte)
a právem na ochranu soukromého a rodinného života cizince a jeho rodinných příslušníků, tedy
manžela, a nezletilé dcery, zcela odkázané na péči svých rodičů a především matky.
Nejvyšší správní soud kromě výše uvedeného shledal také procesní pochybení městského
soudu spočívající v tom, že manžela stěžovatelky V. D. V. nevyrozuměl o probíhajícím řízení a
nevyzval jej, aby oznámil, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Podala-li proto
stěžovatelka žádost o legalizaci svého pobytu na území České republiky a správní orgány v řízení
o jejím vyhoštění jednaly s jejím manželem jako s účastníkem řízení, je nutno jej považovat za
osobu přicházející v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení dle ust. §34 s. ř. s. Tato skutečnost je
přitom zcela zřejmá z žalobou napadeného rozhodnutí, kde je V. D. V. označen jako „Účastník
řízení č. 2 “. Také pro tuto vadu řízení bylo nutno napadený rozsudek zrušit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 – 68, dostupný na
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 A 23/2015 - 41,
je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem
s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby nejprve vyrozuměl manžela stěžovatelky V.
D. V. o probíhajícím řízení a vyzval jej, aby oznámil, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení. Následně musí městský soud znovu přezkoumat všechny žalobní body, které
stěžovatelka uplatnila v žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 13. 3. 2015,
č. j. CPR-20930-2/ČJ-2014-930310-V242, a provést vyhodnocení jejich opodstatněnosti
z hlediska přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života cizince, resp. všech rodinných
příslušníků, ale i námitek v kasační stížnosti, a to za použití již citované judikatury a
mezinárodních úmluv. Teprve poté musí zcela přezkoumatelným způsobem vypracovat písemné
vyhotovení rozsudku, jenž bude dodržovat i zásadu systematiky a dělení na odstavce při
zachování potřebné stručnosti, které jsou již tradiční pro takový postup (jeden odstavec na sedm
stránek bez dělení na další odstavce nepřispívá k přehlednosti tohoto rozsudku).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje tento soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ust. §107 s. ř. s. Při této úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je rozhodnutí
o odkladném účinku již nadbytečné. Obecně může totiž přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
K rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku však Nejvyšší správní soud přistoupil
bezprostředně.
Podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu