ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.166.2015:48
sp. zn. 7 Azs 166/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. T., zastoupen
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, Poštovní schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 18. 5. 2015,
č. j. 60 Az 5/2013 – 127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi Mgr. Marku Čechovskému -
se u r č u je na odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti a na náhradě
hotových výdajů částka 4.114 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce V. T. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 18. 5. 2015,
č. j. 60 Az 5/2013 – 127, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2013, č. j. OAM-1-
306/VL-10-K01-R3-2007, jímž žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
Krajský soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalovaný nepostupoval v rozporu
s ust. §68 odst. 2 (ve spojení s ust. §18 odst. 2 věty druhé) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože žalobce jako žadatel o mezinárodní
ochranu nemá v České republice trvalé bydliště, nýbrž pouze místo hlášeného pobytu.
O identifikaci žalobce nejsou žádné pochybnosti. Není ani pochyb o tom, že žalovaný
rozhodoval jako věcně a místně příslušný správní orgán, proto absence kompetenčního
ustanovení ve výroku rozhodnutí nemůže mít vliv na zákonnost rozhodování. Žalobce
nezmiňoval, že by se v zemi původu snažil realizovat sám či ve spojení s jinými osobami jakékoliv
z politických práv, resp. svobod. Rovněž netvrdil, že by vyvíjel politické aktivity. Za ty nelze
považovat uplatňování právních prostředků matky žalobce. Nadto sám žalobce nevyvíjel
ani takovéto aktivity. Absentovaly tak podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 písm. a) zákona
o azylu. Žalobce nátlak policistů spojoval výhradně se snahou dosáhnout stažení žalob. Chybí tak
azylově relevantní důvody obav z pronásledování. Nelze ani dovodit, že by žalobce byl
diskriminován z důvodu pohlaví, národnosti, rasy, náboženství, příslušnosti k sociální skupině
či pro své politické přesvědčení. Nemá oporu v provedeném dokazování tvrzení, že se svých práv
nedomohla ani matka žalobce. V zemi původu vyhrála některé soudní spory a jiné byly ještě
pravomocně neskončené. Sám žalobce si na postup policejních orgánů nestěžoval vůbec.
Z pouhých výhrůžek některých příslušníků policejních orgánů ještě nelze dovodit, že by státní
moc v zemi původu byla zcela paralyzována a v rukou soukromých osob. Žalobce
se ani nepokusil přestěhovat do jiné oblasti země původu, přestože tato možnost existuje. I proti
postupu prokuratury lze uplatnit stížnost a po zemi lze cestovat i bez vědomí státních orgánů.
Žalobce tedy nevyčerpal právní prostředky ochrany v zemi původu. Žádosti nelze tudíž vyhovět
na základě ust. §2 odst. 10 písm. b) zákona o azylu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
je dostatečné, přičemž byla také odstraněna i dříve soudem vytýkaná pochybení. Postup
švýcarských orgánů je odůvodněn ryze zdravotním stavem matky žalobce, tudíž jej nelze
na žalobce vztahovat. Žalovaný vyjádření žalobce citoval a uvedl, proč nepřihlížel k jednotlivým
jím předkládaným internetovým článkům. Pokud jde o podání datované dny 13. 5. 2014,
popř. 19. 5. 2014, soud vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadeného
rozhodnutí. Posouzení možnosti udělení humanitárního azylu žalovaným je přezkoumatelné,
individualizované a odpovídající zásadám logiky. Popisované potíže rodiny žalobce nejsou
zvláštního zřetele hodnými důvody pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný se zabýval
i možnými důsledky návratu žalobce do vlasti. Nebyla ani shledána hrozba nebezpečí vážné újmy.
V případě žalobce je reálné vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny. Nelze dovodit, že by mu hrozilo
pronásledování i po přestěhování, neboť se jednalo o pochybení jednotlivých policejních
úředníků, kteří se obávali postihu v případě vítězství žalobce a jeho matky. K žalobnímu bodu
týkajícího se konfliktu na Ukrajině soud připomenul, že správní soud přezkoumává skutkový stav
ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Nadto nelze přehlédnout i zmírnění napětí na Ukrajině.
Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný.
Ve správním řízení bylo porušeno ust. §3 správního řádu, když správní orgán nezjistil stav věcí,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. V důsledku toho byly porušeny i zásady obsažené v ust. §2
odst. 3 a 4 správního řádu. Krajský soud ignoroval namítané podstatné skutečnosti a omezil
se na odkazy směrem k napadenému rozhodnutí správního orgánu, které však byl povinen
přezkoumat. Výrok správního rozhodnutí je také nedostatečně konkrétní. Stěžovatel nebyl
ani identifikován údaji dle ust. §18 odst. 2 správního řádu. Stejně tak absentuje uvedení
kompetenčních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Byla též nedostatečně
posouzena možnost udělení azylu dle ust. §14a zákona o azylu. Se závěry správního orgánu
a soudu nelze souhlasit s ohledem na pronásledování ze strany policejních složek a probíhající
válku. Situace na Ukrajině není zřetelně klidnější. Závěr o uklidnění situace rovněž nevychází
z aktuálních informací. Stěžovateli také hrozí odvod do armády. Jsou proto splněny podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 28/2008 - 61. Otázka hrozící vážné újmy nebyla správním orgánem ani soudem
náležitě posouzena, čímž tyto orgány zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Zpráva
Freedom House potvrzuje korupci, autocenzuru, útisk opozice a perzekuci jejích představitelů.
Ukrajina se stala jediným státem, který ignoroval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
V poslední době je pozorován nárůst mučení ze strany policie. Hrozba mučení ze strany orgánů
veřejné moci je tedy více než reálná. Totéž potvrzuje Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených
států amerických o dodržování lidských práv pro roky 2011 a 2012, která uvádí týrání vazebně
stíhaných, zkorumpovaný justiční systém, zneužívání pravomoci policejními orgány, diskriminaci,
šikanu a absenci trestního stíhání veřejně činných osob. Velkým problémem je porušování
domovní svobody ze strany státních orgánů, což je rovněž případ stěžovatele. Totožné závěry
plynou ze zprávy Amnesty International. Není podstatné, jestli formálně lze nějakou stížnost
(vnitrostátní prostředek ochrany) podat, ale jak je s takovou stížností naloženo. Rodina
stěžovatele se neúspěšně pokoušela domoci vnitrostátně ochrany proti perzekuci ze strany
policie. Přesídlení v rámci Ukrajiny není tak lehké. Pokud se občan Ukrajiny chce přestěhovat
do jiné oblasti, musí se nejprve ve svém domovském regionu ohlásit z trvalého pobytu. Takové
odhlášení probíhá na policii. Na té samé policii, jejíž příslušníci vyhrožují matce stěžovatele
a jemu samému likvidací. Při odhlášení musí rovněž nahlásit své nové bydliště. Pro policisty
by tak nebylo moc složité stěžovatele kdykoliv navštívit. Představa, že v novém působišti
se dovolá ochrany tamních policejních orgánu před jinými policejními orgány je zcela absurdní.
Důkazy svědčící pro důvodnost žádosti stěžovatele správní orgán bez zjevného důvodu ignoruje.
Krajský soud pak konstatuje, že posouzení správních orgánů je dostatečné, aniž by se námitkami
stěžovatele uvedenými v doplnění žaloby náležitě zabýval.
Dále stěžovatel namítl, že pokud měl žalovaný málo informací, je tomu tak vinou
nedostatečně zjištěného stavu věci. Stěžovatel dostatečně vyložil důvod své obavy. Že se nejedná
o planá slova je potvrzeno rozsudkem Federálního správního soudu ze dne 11. 4. 2013,
který se týká žádosti matky stěžovatele. Té byla udělena mezinárodní ochrana z důvodu
zdravotního stavu, který však vyplývá přímo z traumat prožitých na Ukrajině. To ukazuje na to,
jak závažné problémy měla rodina v domovské vlasti. S odkazem na Příručku Úřadu vysokého
komisaře pro uprchlíky OSN z roku 1992 stěžovatel dodal, že závěr krajského soudu
je nepodložený. Správní orgán i soud odmítli přispět ke zjištění skutkového stavu. Pokud
by uváděné skutečnosti neosvědčovaly důvodnost přiznání azylu dle ust. §12 zákona o azylu,
pak by odůvodňovaly přiznání humanitárního azylu. Krajský soud konstatuje, že závěry
správního orgánu o neexistenci důvodů pro uložení doplňkové ochrany jsou přesvědčivé
a odůvodněné, ale kde je nějaké posouzení ze strany soudu, který vůbec opomíjí hodnotit
prokázané skutečnosti. Vyhrožování ze strany policie, ať již jemu nebo jeho matce, bylo
motivováno podáním stížnosti Evropskému soudu pro lidská práva. Důvody podání této
stížnosti nebyly pouze ekonomické, matka stěžovatele poukazovala rovněž na korupční praktiky
ukrajinské policie, stejně jako na celkovou nefunkčnost systému. I takto vyjádřený názor
lze považovat za projev jistého politického názoru. Uplatňování politických práv neznamená,
že by musel být politicky činný, či členem politické strany. Mezi politická práva je řazeno
např. právo petiční, právo shromažďovací, stejně jako svoboda projevu a právo na informace.
Stěžovatel poukazoval na to, že jeho rodina je pronásledována pro to, že jeho matka se obrátila
na Evropský soud pro lidská práva. Stejně tak poukazoval na nemožnost domoci se spravedlnosti
a získat potřebné informace od orgánů státní správy. Ve vztahu k tomuto politickému právu
správní orgán ani soud nezaujal žádné stanovisko. Podstatná je individualizace ve vztahu k osobě
stěžovatele, která provedena nebyla. I kdyby policie fungovala obecně normálně, může ve vztahu
ke konkrétní osobě vyjadřovat jistou míru útisku. Stěžovatel v této otázce poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 – 81. V důsledku jednání matky stěžovatele byl
postižen sám stěžovatel, jehož si začala policie více všímat a tlačit na něj. V případě návratu
na Ukrajinu lze očekávat pokračování takového jednání. Nelze odkázat na možnost vyhledání
vnitrostátní ochrany, ale je nutné se zabývat tím, jakou má takové podání šanci na úspěch.
Jak správní orgán, tak soud se vůbec nezabývají tím, jak skutečně tyto instituty na Ukrajině
fungují. Realita je zcela opačná, což stěžovatel doložil konkrétními důkazy, které však soud
ani správní orgán nevzali v úvahu. Správní orgán měl již v průběhu pohovoru jasno,
jak rozhodne. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 6 Azs 23/2012 – 30 konstatoval, že není
přesvědčen o nedodržení stěžovatelovy povinnosti vyčerpat (účinné) prostředky vnitrostátní
ochrany před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Navíc stěžovatelův syn i manželka
mají v České republice povolen trvalý pobyt a nikoliv pobyt dlouhodobý. Stěžovatel (i jeho
manželka) zde pracují a nikdy nežádali dávky ani hmotnou pomoc. Jeho rodnou řečí je ruský
jazyk, přičemž v některých částech Ukrajiny jsou rusky mluvící občané považováni za separatisty
a hrozí jim i smrt. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému.
Žalovaný především uvedl, že jeho rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a vycházelo
z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí a své
vyjádření k žalobě. Probíhajícími ozbrojenými střety není zasaženo celé území Ukrajiny, a lze
tudíž hledat bezpečí v jiných oblastech země. Napadený rozsudek je správný, zákonný
a přezkoumatelný. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost,
nebo zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zjišťoval, zda kasační stížnost splňuje požadavek
na ni kladený v ust. §104a s. ř. s., tedy že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. V případě, že by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K otázce přijatelnosti kasační stížnosti, a tudíž výkladu pojmu
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil ve svém
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (č. 933/2006 Sb.NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Dle tohoto
usnesení je kasační stížnost přípustná: 1) ohledně právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) ohledně právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny odlišně, 3) v případě potřeby změnit výklad určité právní otázky
dosud řešené správními soudy jednotně (tzv. judikaturní odklon) a 4) v případě, kdy by bylo
v napadeném rozhodnutí správního soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
V daném případě je sporná mimo jiné otázka dostatečné identifikace žadatele
o mezinárodní ochranu v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany či otázka možnosti
vnitřního přesídlení v případě pronásledování ze strany příslušníků policie. Tyto právní otázky
dosud nebyly plně řešeny předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho důvodu,
že krajský soud „náležitě“ neposoudil žalobní námitky, respektive rozhodné otázky,
jako například hrozbu vážné újmy. Tato námitka není důvodná.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb.NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Krajský soud na všechny žalobní námitky reagoval, hodnotil existenci pronásledování
stěžovatele, respektive hrozbu jeho pronásledování, vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany,
možnost vnitřního přesídlení i nebezpečí vážné újmy, přičemž přihlédl ke všem skutkovým
okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Není pravdou, že by ignoroval podstatné skutečnosti
či navrhované důkazy. Přezkoumatelným způsobem vyložil, proč byly další navrhované důkazy
nadbytečné. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by si krajský soud z napadeného
rozhodnutí pouze vytvořil podkladový materiál a nepřezkoumával je. Naopak z vlastních úvah
soudu je patrné, že k námitkám vyslovil vlastní závěr a uvedl, z jakých důvodů se s názorem
žalovaného ztotožňuje. Ostatně z kasačních námitek je patrné, že stěžovatel míní nenáležitým
posouzením námitek či otázek stav, kdy námitka nebyla vypořádána pro něj příznivě, potažmo
kdy pouze se závěry či dílčími argumenty krajského soudu nesouhlasí. Tento stav ovšem
nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Sám stěžovatel s argumentací krajského
soudu polemizuje a uvádí, proč je podle něj chybná. Nejde tudíž o situaci, kdy by nebylo
z napadeného rozsudku možné seznat, jakými úvahami se krajský soud řídil a jak naložil
se žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud proto shledal napadený rozsudek
přezkoumatelným.
Před přistoupením k věcnému přezkumu musí dále Nejvyšší správní soud poznamenat,
že se může v řízení o kasační stížnosti zabývat pouze stížními námitkami, ze kterých je zřejmé,
z jakých skutkových a právních důvodů se stěžovatel domnívá, že městský soud pochybil a jak
konkrétně. Tak tomu není v případě obecného konstatování porušení ust. §2 odst. 3 a 4 a §3
správního řádu. Stěžovatel tato konstatování doprovází prakticky pouze parafrází obsahu těchto
ustanovení s tím, že tato pravidla nebyla dodržena. Jak konkrétně měla být v daném případě tato
ustanovení porušena, již neuvádí. Kromě toho tyto námitky ani nesměřují vůči městskému soudu,
nýbrž vůči žalovanému. Nenamítá-li stěžovatel v této části žádné pochybení městského soudu,
nemohou být tyto námitky z povahy věci vůbec důvodem pro zrušení jeho rozsudku.
Stěžovatel předně namítá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo neurčité, a to ze dvou
důvodů. Jednak stěžovatel podle svých slov nebyl dostatečně identifikován (čímž má zjevně
na mysli neuvedení jeho místa trvalého pobytu), jednak ve výroku rozhodnutí není uvedeno
kompetenční ustanovení. Tyto námitky taktéž nejsou důvodné.
Podle ust. §68 odst. 2 věty druhé správního řádu účastníci, kteří jsou fyzickými osobami,
se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými
osobami, se označují názvem a sídlem.
Podle ust. §18 odst. 2 věty druhé správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické
osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj
podle zvláštního zákona.
Předně je nutno souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel nemusel být v rozhodnutí
identifikován místem trvalého pobytu, neboť má na území České republiky toliko místo
hlášeného pobytu ve smyslu ust. §77 zákona o azylu. Místo hlášeného pobytu přitom správní řád
mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby výslovně neřadí. Uvedení místa hlášeného
pobytu může pochopitelně přispět k individualizaci účastníka řízení, nicméně v opačném případě
nelze automaticky shledat správní rozhodnutí nezákonným.
Kromě toho je nutno poznamenat, že smyslem citovaných ustanovení je dostatečná
identifikace účastníka řízení, tak aby nemohlo dojít k jeho záměně s jinou osobou. Nejedná
se tedy o samoúčelná pravidla, jejichž nedodržení by automaticky znamenalo nezákonnost
správního rozhodnutí. Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka
řízení s jinou osobou. Tak tomu ovšem v posuzované věci zjevně nebylo a netvrdil to ani sám
stěžovatel. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující
pro identifikaci stěžovatele. Ve správním řízení ani v soudním řízení správním nevyvstala
jakákoliv pochybnost o tom, že je stěžovatel jedinou osobou s daným jménem, příjmením, datem
narození a státní příslušností.
Co se týče absence kompetenčního ustanovení v žalobou napadeném rozhodnutí, lze plně
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011 - 118,
dostupný na www.nssoud.cz, na který odkazoval také krajský soud: „Ve výrokové části rozhodnutí
ve smyslu §68 odst. 2 s. ř. jsou tedy uvedeny jak výše zmíněné údaje (označení orgánu, který ve věci rozhodoval,
označení účastníků řízení a příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí),
které se obecně nazývají záhlavím či návětím rozhodnutí, tak samotný výrok, příp. výroky rozsudku. Přitom
každý z těchto údajů má různou relevanci a v návaznosti na to, jsou na ně kladeny různé požadavky
na pregnantnost jeho vyjádření. Zatímco na samotný výrok (výroky) či na označení účastníků řízení jsou kladena
velmi přísná měřítka, tak u jiných údajů obsažených ve výrokové části rozhodnutí (resp. v jeho záhlaví či návětí)
tomu tak již není. Určitá nepřesnost či opomenutí některých údajů ve výrokové části (např. opomenutí nebo vada
v odkazu na příslušné ustanovení právního předpisu či při vymezení předmětu řízení) nemá sama o sobě vliv
na zákonnost rozhodnutí, pokud jinak bylo vydáno v mezích zákonem stanovené kompetence a zákonem
stanoveným způsobem a obsahovalo by ostatní podstatné náležitosti rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí jen z tohoto
důvodu by totiž bylo přepjatým formalismem (srov. VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon,
2006. s. 401-405).“ S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a považuje je za plně
přenositelné i na nyní projednávanou věc. Ačkoliv žalovaný ve výrokové části neuvedl
kompetenční ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti
o tom, že žalovaný byl věcně a místně příslušným správním orgánem pro rozhodování o udělení
mezinárodní ochrany. Stěžovatel ostatně ve správním ani v soudním řízení nevyjádřil žádnou
pochybnost o tom, že by žalovaný nebyl příslušný k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Pouze poukazoval na formální vadu rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené ovšem tato formální
vada nemohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel dále brojí proti posouzení otázky hrozby azylově relevantní újmy v jeho
případě. Tu spatřuje jednak v pronásledování (či hrozbě pronásledování) příslušníky ukrajinské
policie (milice), jednak v dopadech aktuálního vojenského konfliktu na Ukrajině.
Nejprve Nejvyšší správní soud poznamenává, že v nyní probíhajícím soudním řízení není
na místě posouzení druhého z uvedených okruhů skutečností (spojeného s vojenským konfliktem
na Ukrajině), v nichž stěžovatel spatřuje hrozbu azylově relevantní újmy.
Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ke skutečnostem,
které nastaly po tomto okamžiku tedy zásadně nelze přihlížet. Nejvyšší správní soud sice ve svém
rozsudku ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, dostupném na www.nssoud.cz, možnost
uplatnění skutkových novot až v řízení o žalobě připustil, nicméně pouze ve výjimečných
situacích, kdy by mohlo dojít k porušení zásady „non-refoulement“. Takové prolomení ust. §75
s. ř. s. ovšem není možné, může-li stěžovatel uplatnit nové skutečnosti v rámci nové žádosti
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud přitom žádnou překážku pro takový postup
stěžovatele neshledal.
Ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí (ani nyní napadeného rozsudku) tak
nemohou vést tvrzení o vojenském konfliktu, hrozbě odvodu stěžovatele do armády
či skutečnost, že rusky mluvící občané jsou v některých oblastech považováni automaticky
za separatisty. Všechny tyto skutečnosti se vztahují k vývoji na Ukrajině po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí. Krajský soud se jimi proto správně odmítl zabývat. Jestliže vedle toho
poukázal na zmírnění napětí na Ukrajině, vyslovil se tak zjevně nad rámec nosných důvodů svého
rozhodnutí. Posuzování otázky, nakolik se napětí na Ukrajině skutečně zmírnilo, by tak bylo
v řízení o kasační stížnosti zcela nadbytečné, neboť by to nemohlo mít žádný vliv na výsledek
řízení. V této části je proto kasační stížnost taktéž nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nicméně musí částečně přisvědčit stěžovateli v další námitce,
že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili otázku možného pronásledování stěžovatele
pro zastávání politických názorů. Tuto otázku již Nejvyšší správní soud řešil v téže věci
v předchozím rozsudku ze dne 29. 8. 2012, č. j. 6 Azs 23/2012 - 30, přičemž správní orgán
i krajský soud jeho závěry zcela nerespektovaly.
Konkrétně Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku vyslovil, že „žalobci – a předtím
i jeho matce – mělo být na Ukrajině vyhrožováno z toho důvodu, že jeho matka se rozhodla bránit proti
postupům policie, které vnímala jako nezákonné, a to jak před soudy, tak před dalšími státními orgány,
ba i před Evropským soudem pro lidská práva. Fakticky tedy pouze využila svého základního práva na soudní
a jinou právní ochranu, a to v rámci ochrany dalších svých práv, a otevřeně se tedy postavila proti korupčním
praktikám ukrajinské policie, na něž nehodlala přistoupit. Takové jednání by bylo lze považovat i za vyjádření
určitého politického postoje či názoru, vymezeného coby „jakýkoliv názor na kteroukoliv záležitost, do níž může
být zapojen mechanismus státu, vláda či politické struktury“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81); a od něj se odvíjející výhrůžky policie by tak mohly představovat i pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Ze skutečnosti, že matčiny spory s ukrajinskou policií měly primárně ekonomický
základ, neboť souvisely s její podnikatelskou činností, nelze bez dalšího vyvozovat nemožnost naplnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a to ani ve vztahu k samotnému žalobci. Matčiny spory s policií
a její stížnosti na ni totiž měly přímý dopad právě i do života žalobce, neboť podle jeho tvrzení po matčině odchodu
z Ukrajiny policisté začali vyhledávat jej a jemu vyhrožovat pro případ, že matka nestáhne svou stížnost
k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce tak přesvědčivě uvedl, proč jsou důvody primárně se vztahující
k jeho matce relevantní i pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne
30. 3. 2012, č. j. 8 Azs 10/2012 - 34). Nad rámec právě uvedeného lze, shodně s krajským soudem, také
upozornit, že žalobcova matka neusilovala pouze o dosažení naturální či finanční náhrady, ale brojila i proti
vlastním nezákonným postupům policie a žádala potrestání konkrétních policistů, jak vyplývá z výpovědi žalobce
(viz protokol o pohovoru ze dne 5. 4. 2007, str. 2, na č. l. 18 správního spisu; dokonce i v protokolu o pohovoru
s matkou ze dne 28. 6. je uvedeno, že tato žádala rovněž potrestání konkrétního policisty /str. 3 protokolu,
na č. l. 181 správního spisu/).“
Žalovaný i krajský soud opět učinili závěr, že stěžovatel nemohl být (respektive nemůže
být v budoucnu) pronásledován pro zastávání politických názorů, a to pouze z důvodu, že sám
nerealizoval politická práva, resp. svobody, ani nevyvíjel politické aktivity. Tyto závěry jsou však
zjevně v rozporu s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu. Podání matky žalobce
směřující proti postupům policie bylo možné považovat za vyjádření politického názoru a od něj
se odvíjející výhrůžky policie tak mohly představovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalovaný i krajský soud proto pochybili, pokud tyto skutečnosti vůbec nebrali v úvahu jako
skutečnosti relevantní z hlediska ust. §12 zákona o azylu. Toto pochybení nicméně nemohlo mít
vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a rozsudku krajského soudu,
neboť pronásledování (i jiná vážná újma) stěžovatele je vyloučeno z jiných důvodů, na kterých
žalovaný i krajský soud své rozhodnutí taktéž postavili.
Podle ust. §2 odst. 10 zákona o azylu za pronásledování nebo vážnou újmu
se nepovažuje, vztahuje-li se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy pouze na část
území státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, státu jeho
posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části
státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho
osobní situaci v této části státu a) nemá opodstatněný strach z pronásledování ani nejsou dány
důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup
k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.
Žalovaný i krajský soud poukázali právě na skutečnost, že stěžovatel mohl využít
možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny a také sám vyčerpat vnitrostátní prostředky
ochrany před pronásledováním nebo vážnou újmou. Stěžovatel v kasační stížnosti tyto závěry
rozporuje, nicméně ani v této části Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
V předchozím rozsudku v této věci Nejvyšší správní soud poznamenal, že „není přesvědčen
o nedodržení žalobcovy povinnosti vyčerpat (účinné) prostředky vnitrostátní ochrany před podáním žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.“ Tímto výrokem ovšem nebylo rozhodně myšleno, že by byl Nejvyšší správní
soud naopak přesvědčen o tom, že povinnost vyčerpat účinné prostředky vnitrostátní ochrany
byla dodržena. Žalovanému toliko vytknul, že se účinností možných vnitrostátních prostředků
ochrany podrobněji nezabýval a nepřihlédl ke zkušenostem stěžovatelovy matky. Dospěl tedy
k závěru, že otázku účinnosti vnitrostátních prostředků ochrany nelze za daného stavu zatím
posoudit.
Žalovaný se již přitom v novém rozhodnutí zabýval tím, nakolik jsou prostředky
vnitrostátní ochrany skutečně účinné a nakolik mohl být stěžovatel zbaven povinnosti tyto
prostředky vyčerpat v důsledku toho, že již jeho matka vnitrostátní prostředky využila. Přihlédl
při tom k informacím o zemi původu (jednak popisujícím situaci v obecné rovině, jednak
poukazujícím na konkrétní případy) a konkrétním informacím o výsledcích podání stěžovatelovy
matky. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s hodnocením žalovaného i krajského soudu,
že vnitrostátní prostředky ochrany před vyhrožováním ze strany konkrétních policistů nelze
považovat za zcela neúčinné.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud nerozporuje (a nečinil tak ani žalovaný ani městský
soud), že je na Ukrajině velmi malá šance, že stížnosti proti postupu příslušníka policie budou mít
úspěch. Toto zjištění je dostatečně podloženo například Informací Ministerstva zahraničních věcí
ze dne 19. 9. 2012, č. j. 113285/2012-LPTP. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry
žalovaného i městského soudu, že by bylo nadbytečné toto zjištění prokazovat dalšími a dalšími
listinami, které stěžovatel v řízení předkládal. Zároveň je však nutno podotknout, že z podkladů
nevyplývá absolutní neúčinnost vnitrostátních prostředků ochrany. Závěr o nízké účinnosti
těchto prostředků automaticky nevylučuje povinnost takové prostředky vyčerpat, existuje-li reálná
možnost, že by mohly vést k nápravě. Nejvyšší správní soud přitom shledal, že taková reálná
možnost na Ukrajině existuje.
Podle výše zmíněné Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 9. 2012,
č. j. 113285/2012-LPTP, lze na Ukrajině reálně podat stížnost proti postupu příslušníků
policejních orgánů. Zkušenosti nevládních organizací ovšem nedávají důvod k optimismu,
co se týče šance na její včasné a řádné projednání. Zároveň však tyto zkušenosti nejsou
jen negativní. Mezi prostředky ochrany proti jednání policistů patří stížnost k soudu
nebo k prokuratuře, stížnost dle Zákoníku o administrativním řízení, stížnost ke Správě vlastní
bezpečnosti Ministerstva vnitra. K těmto prostředkům Ministerstvo zahraničních věcí uvedlo,
že v praxi je malá šance, že tyto prostředky budou mít úspěch. Přesto jsou podávány dost často.
S podobnými stížnostmi se lze obracet na Ochránce lidských práv, do nedávné doby však bylo
standardním způsobem jejich vyřízení jejich přeposlání dotčenému orgánu.
Výroční zpráva Amensty International 2013 ze dne 23. 5. 2013 poukazuje na to, že oběti
mučení a špatného zacházení měly problémy, když se snažily dosáhnout vyšetření svých stížností.
Uvádí dále, že tresty udělované soudy často neodrážely vysokou společenskou závažnost těchto
trestných činů. Rozhodně ovšem nehovoří o tom, že by policisté byli naprosto imunní a stížnosti
směřující na jejich jednání zcela neúčinné. Naopak zmiňuje odsouzení takových policistů,
byť k nízkým trestům. Konkrétně pak poukazuje na dva případy, které nebyly dosud ukončeny,
nicméně s policisty bylo nadále vedeno trestní řízení. Ani tyto konkrétní případy tedy nepotvrzují
neúčinnost vnitrostátních prostředků ochrany proti protiprávnímu jednání policistů.
Zpráva Freedom House z ledna 2013 „Svoboda ve světě 2013 – Ukrajina“ poukazuje
především na korupci a politický tlak vyvíjený na justici, to ovšem v případě politicky
„zajímavých“ kauz. Zpráva dále poukazuje na to, že v roce 2011 se Ukrajina stala jediným státem,
který ignoroval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, když odmítla splnit rozsudek
zaměřený na zlepšení výkonu rozhodnutí tohoto soudu v zemi. Tato informace ovšem poukazuje
na jediný případ nesplnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nikoliv
na systematické neplnění rozhodnutí tohoto soudu. Lze tak naopak dovodit, že drtivá většina
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je respektována. Zpráva také zmiňuje zvýšení
hlášených případů mučení policisty, ovšem pouze v obecné rovině. O beztrestnosti takových
policistů nehovoří.
Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 24. 5. 2012 obecně
vyznívá negativně, co se týče svévole ze strany příslušníků policie, a poukazuje na nízkou
účinnost prostředků ochrany proti jednání policistů. Zároveň ovšem uvádí řadu případů, kdy byli
policisté stíhání, obviněni či odsouzeni. Například hovoří o zatčení a obvinění tří policistů
v souvislosti s údajným ubitím obyvatele Charkova ve vazbě nebo o stíhání policistů za rasistické
poznámky a zbití obyvatele oblasti Vinnicija, který byl ázerbájdžánského původu. Hovoří také
o trestním stíhání a odsouzení čelních politických představitelů za násilnou trestnou činnost.
Poukazuje-li na protiprávní jednání policistů (resp. vězeňské služby), jedná se v drtivé většině
případů o zacházení se zadrženými a s vazebně stíhanými osobami, což není případ stěžovatele.
Proti takovému jednání bylo podáno 100.000 stížností, z nichž nejvyšší státní zástupce uznal 30.
Za rok 2011 ovšem také bylo evidováno stíhání 92 policistů, kteří měli špatně zacházet s osobami
ve vazbě. Obecně pak bylo evidováno za toto období 575 trestních řízení proti policistům. Podle
zprávy zákon zaručuje civilní kontrolu nad policejními orgány a zmocňuje poslance parlamentu
či parlamentního ombudsmana pro lidská práva k provádění vyšetřování.
Z uvedeného je patrné, že prostředky ochrany proti protiprávnímu jednání policistů
na Ukrajině rozhodně nelze považovat za zcela neúčinné a zbytečné. Zejména zpráva
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických potvrzuje velké množství trestních řízení
s policisty a konkrétně také s policisty, kteří byli stíháni pro špatné zacházení s osobami ve vazbě.
Kromě toho citované podklady poukazují také na konkrétní případy odsouzení policistů.
Na Ukrajině tedy existuje reálná možnost, že by výše vyjmenované prostředky ochrany proti
jednání policistů, mohly vést k ochraně stěžovatele před protiprávním jednáním konkrétních
policistů.
Podobný závěr lze vyslovit na základě zjištěných zkušeností matky stěžovatele.
Ta na Ukrajině vedla řadu právních sporů, přičemž částečně byla úspěšná. Navíc z obsahu
správního spisu nevyplývá, že by bylo ve sporech, které pro ni neskončili příznivě, rozhodováno
tendenčně či svévolně. Některá řízení nadto nebyla v rozhodné době skončena. Poukazuje-li
stěžovatel na obtížnost či dosavadní nemožnost faktické realizace soudních rozhodnutí,
pak ani to nelze považovat za důkaz nefunkčnosti vnitrostátních prostředků ochrany. Podobně
se i v jiných zemích (včetně České republiky) objevuje řada případů, kdy se osoba reálně domůže
svého práva až po několika soudních řízeních, a to s výrazným časovým odstupem. Na základě
takových zkušeností nelze činit paušalizující závěr o nefunkčnosti systému ochrany práv
jednotlivců.
Kromě toho nelze přehlédnout, že zájem policistů o stěžovatele a jeho matku zjevně
pramení z obavy, že by právě právní prostředky, kterými se stěžovatelova matka bránila, mohly
být účinné – tedy že by mohly mít na ně zcela konkrétní negativní dopad. Jednání těchto policistů
tedy také podporuje závěr o tom, že ani v konkrétním případě stěžovatelovy matky nebyly využité
prostředky ochrany proti jejich jednání zcela neúčinné a zbytečné.
Po stěžovateli proto bylo možné spravedlivě žádat, aby před hledáním azylu v jiné zemi
nejprve na Ukrajině využil vnitrostátní prostředky ochrany, které měl k dispozici. Přes nízkou
účinnost těchto prostředků zde existovala reálná možnost ochrany stěžovatele na území Ukrajiny.
Nejvyšší správní soud se navíc ztotožňuje se závěry žalovaného a krajského soudu,
že stěžovatel mohl zároveň využít vnitřního přesídlení – tedy přestěhovat se do jiné oblasti země
původu. Je přitom potřeba zopakovat, že možnost vnitřního přesídlení je v této věci nutno
posuzovat s ohledem na stav před vypuknutím ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Stěžovatel
k rozhodné době uvádí pouze jedinou překážku, která mu podle něj bránila přemístit se do jiné
části Ukrajiny. Touto překážkou mělo být to, že by musel původní bydliště odhlásit a nové
nahlásit právě u těch policistů, kteří mu vyhrožovali. Možnost, že by jej tito policisté vyhledali
na místě jeho nového pobytu, se však Nejvyššímu správnímu soudu nejeví příliš reálná. Ukrajina
je velmi rozlehlou zemí, v níž není problém nalézt útočiště ve značně odlehlé oblasti – v řádu
stovek kilometrů daleko. S ohledem na to, z jakého důvodu mělo být stěžovateli a jeho matce
vyhrožováno, se jeví jako nepravděpodobné, že by dotyční policisté byli skutečně motivováni
vyhledávat stěžovatele v tak veliké vzdálenosti. Je nutno vzít v úvahu, že stěžovatel opustil
Ukrajinu 13. 1. 2007, tedy asi půl roku poté, co Ukrajinu opustila matka žalobce. Po tuto dobu
mělo být stěžovateli ze strany dotčených policistů pouze vyhrožováno. Nebyl zadržen, předveden
ani obviněn ze spáchání trestného činu. Intenzita jednání policistů vůči stěžovateli rozhodně
nesvědčí o tom, že by byli motivováni k pokračování v osobních návštěvách a vyhrožování
i v případě jeho přestěhování do odlehlejší části Ukrajiny. Středem jejich zájmu je navíc
stěžovatelova matka, nikoliv on sám. Neuváděl-li stěžovatel žádnou jinou překážku, která by
mu v rozhodné době bránila usadit se v jiné části Ukrajiny, musí se Nejvyšší správní soud
ztotožnit se závěry žalovaného a krajského soudu, že stěžovatel měl využít institutu vnitřního
přesídlení.
Poukazoval-li stěžovatel v souvislosti s hrozbou pronásledování a jiné vážné újmy také
na smrt své babičky, spojitost její smrti s tvrzeným pronásledováním stěžovatele a jeho matky
se jeví jako pouhá domněnka. Byla-li by smrt babičky stěžovatele dílem předmětných policistů,
jakožto prostředek nátlaku na stěžovatelovu matku (aby stáhla svá podání), bezpochyby
by se o tom stěžovatel a jeho matka dověděli. Jinak by takový čin zcela postrádal logiku.
Z vyjádření stěžovatele je však zřejmá pouze pochybnost o tom, že jeho babička zemřela
přirozenou smrtí, jak tvrdí ukrajinští lékaři. Úvaha, že by mohla i stěžovateli podobně hrozit
(násilná) smrt, se jeví jako naprosto nereálná spekulace.
Lze tak uzavřít, že stěžovatel mohl reálně využít možnosti vnitřního přesídlení a při tom
také uplatnit vnitrostátní prostředky ochrany. V jeho případě je tedy v souladu s ust. §2 odst. 10
zákona o azylu vyloučeno pronásledování i jiná vážná újma.
Opak nelze dovodit ani z rozsudku švýcarského soudu, kterým byl udělen azyl matce
stěžovatele. Rozhodnutí bylo odůvodněno ryze zdravotním stavem matky a vázáno výlučně
na její osobu. V případě stěžovatele nebyly zjištěny žádné obdobné zdravotní problémy.
Na základě souvislosti mezi zdravotními problémy matky stěžovatele a jednáním ukrajinských
policistů nelze činit zobecňující úsudek o tom, že podobné zdravotní problémy hrozí stěžovateli.
V případě stěžovatele nenastaly skutečnosti, se kterými švýcarský soud spojoval důvod
pro udělení azylu matce stěžovatele. Rozsudek švýcarského soudu proto nijak nepodporuje
závěry stěžovatele o tom, že i on by měl mít nárok na udělení mezinárodní ochrany
nebo doplňkové ochrany.
Stěžovatel kromě toho stroze poznamenává, že jsou u něj dány přinejmenším důvody
pro udělení humanitárního azylu. V této otázce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
s hodnocením krajského soudu. Žadatel o mezinárodní ochranu nemá na udělení humanitárního
azylu dle ust. §14 zákona o azylu subjektivní právo a správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Žalovaný se přitom možností udělení humanitárního azylu řádně
zabýval a jeho úvahy jsou logické a vnitřně nerozporné. Nejvyšší správní soud neshledal v tomto
směru žádné vybočení z mezí správního uvážení. Uvedená námitka je proto nedůvodná.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že jeho manželka i syn mají na území České republiky
trvalý pobyt, nikoliv dlouhodobý. Tato otázka však byla v dané věci zcela irelevantní. Charakter
pobytového oprávnění rodinných příslušníků stěžovatele na území České republiky se neodrazil
v žádných závěrech žalovaného ani správního soudu. I v případě, že by v tomto směru uvedl
krajský soud nesprávnou informaci, nemohlo by to mít žádný vliv na zákonnost jeho rozsudku.
I tato námitka je proto nedůvodná.
Lze tak shrnout, že výrok rozsudku krajského soudu stojí na důvodech, které v řízení
před Nejvyšším správním soudem v podstatné míře, byť ne zcela, obstály. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. opodstatněně zamítl (srov. také usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
č. 1865/2009 Sb. NSS).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že neprováděl dokazování stěžovatelem
předloženými listinami, neboť skutkový stav byl v rámci správního řízení zjištěn spolehlivě
a stěžovatel z předložených listin k rozhodnému období (k okamžiku vydání žalobou napadeného
rozhodnutí) nedovozoval nic, co by nedovozoval již z listinných důkazů provedených v rámci
správního řízení. Listiny, jimiž stěžovatel poukazoval na aktuální situaci na Ukrajině, pak nemohly
být provedeny jako důkaz z toho důvodu, že se nevztahují ke skutkovému stavu, který byl
v daném řízení posuzován. K okamžiku vydání žalobou napadeného rozhodnutí totiž vojenský
konflikt na Ukrajině neexistoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Marek Čechovský, a proto
Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. Podle ust. §9 odst. 4
písm. d), §7 a §11 odst. 1 p ísm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
mu byla určena odměna v částce 3.100 Kč (1 úkon právní služby – sepis kasační stížnosti) a podle
ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč. Protože je advokát
plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a která činí 714
Kč. Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu