ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.38.2019:40
sp. zn. 7 Azs 38/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. V. Q., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2018, č. j. 4 A 90/2018 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. CPR-33598-2/ČJ-2017-930310-V234,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m.
Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 14. 11. 2017, č. j. KRPA-75521-117/ČJ-2012-000022.
Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
EU.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Městský soud v Praze žalobu zamítl. Ztotožnil se se správními orgány, že žalobce v řízení
o udělení trvalého pobytu uváděl nepravdivé informace ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 3
zákona o pobytu cizinců. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vystupoval na území České
republiky i pod jiným jménem (V. B. H., nar. X), přičemž pod tímto jménem se také dopustil
trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Městský soud neshledal důvodnými ani další námitky,
a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz
a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel je názoru, že neuvedl
nepravdivý údaj ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Vystupování
pod jinou identitou nelze považovat za uvádění nepravdivého údaje. Jeho původní identita „B. V.
H.“ byla nadto pouze přezdívkou. Zákon ani formulář pro podání žádosti o udělení
dlouhodobého pobytu explicitně nevyžaduje vyplňovat přezdívku. Pokud správní orgán uvedení
přezdívky požadoval, měl stěžovatele vyzvat podle správního řádu k doplnění žádosti. Stěžovateli
nadto není zřejmé, kolik původních přezdívek by měl uvádět. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl vyhoštěn podle §119 odst. 1 písm. c) bod 3
zákona o pobytu cizinců, podle kterého vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států EU a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na tři roky,
uvedl-li cizinec v řízení podle tohoto zákona nepravdivé informace s úmyslem ovlivnit rozhodování
správního orgánu.
[7] Zákon tedy umožňuje vyhostit cizince mj. tehdy, pokud cizinec uvedl v řízení podle
zákona o pobytu cizinců nepravdivé informace.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že neuvedl nepravdivé informace ve smyslu §119
odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Vázán dispoziční zásadou (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
a rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, atp.) zaměřil kasační soud
svou pozornost na to, zda došlo k naplnění uvedeného pojmu.
[9] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s posouzením provedeným městským soudem
a správními orgány. I podle jeho názoru bylo možno jednání stěžovatele podřadit pod uvádění
nepravdivých informací ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[10] Již v rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 Azs 106/2015 - 48, Nejvyšší správní soud
akcentoval nutnost řádné identifikace žadatele v řízení o žádosti podle zákona o pobytu cizinců.
Z uvedeného rozsudku (jakož i z na něj navazující judikatury) vyplývá, že pokud cizinec neuvede
dřívější příjmení (pod kterým páchal trestnou činnost) v žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu, dopouští se porušení, resp. obcházení zákona o pobytu cizinců.
[11] V nyní posuzované věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel vystupoval na území
České republiky pod identitou „B. V. H.“ (pod kterou páchal i trestnou činnost, za kterou byl
odsouzen, viz dále), přičemž současně vystupoval i pod identitou „T. V. Q“. Pod posledně
uvedenou identitou přitom opakovaně žádal o povolení k dlouhodobému pobytu, resp.
o následné prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (viz ve správním spisu
založené žádosti ze dne 12. 8. 2008, ze dne 29. 8. 2010, ze dne 3. 9. 2012).
[12] V těchto žádostech (úředních tiskopisech) však stěžovatel neuvedl úplné, resp. pravdivé
informace o své osobě. Uvedené úřední tiskopisy instruovaly žadatele, že má vedle svého jména
a příjmení vyplnit i všechna svá „dřívější příjmení“, resp. „ostatní jména“ (viz kolonky 3 a 4 formuláře
žádosti). Stěžovatel však žádné další jméno, či údaj, na základě kterého by mohly správní orgány
zjistit, že vystupuje na území České republiky i pod jiným jménem (B. V. H.), v žádostech
neuvedl.
[13] Ani v řízení o kasační stížnosti stěžovatel nepopírá, že na území České republiky
vystupoval pod dvěma identitami. Sám uvedl, že jeho pravé (pravdivé) jméno „bylo a je T. V. Q“,
přičemž připustil, že užíval i druhou identitu (kterou považuje za „přezdívku“). Ostatně
vystupování stěžovatele pod jinou identitou potvrzuje i pravomocný rozsudek trestního soudu
[Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 T 54/2007, jímž byl stěžovatel
shledán vinným ze spáchání trestného činu podle §188 trestního zákona – nedovolená výroba
a držení omamných a psychotropních látek].
[14] Sám stěžovatel přitom připouští, že §54 zákona o pobytu cizinců vyžaduje, aby cizinec
v žádosti uvedl nejen „své jméno“ ale i „ ostatní jména“. Nutno dodat, že zákon o pobytu cizinců
výslovně uvádí, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se podává na úředním tiskopisu
(§42 zákona o pobytu cizinců). Tento tiskopis (formulář) přitom vyžadoval vyplnit mj. i „všechna
dřívější příjmení“, či „ostatní jména“, přičemž závěrem formuláře je uvedeno, že svým podpisem
žadatel stvrzuje „úplnost a pravdivost údajů uvedených v žádosti“.
[15] Požadavek na řádné sdělení identity žadatele, resp. pravdivé a úplné sdělení všech údajů
lze přitom považovat za legitimní a odpovídající smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců.
Předpokladem zákonného rozhodnutí je jednoznačná identifikace žadatele. Jen tak může správní
orgán ověřit, zda žadatel splňuje zákonné podmínky pro vydání jím požadovaného rozhodnutí.
Neúplné, resp. nepravdivé uvedení údajů o identitě žadatele z povahy věci vylučuje ověření
uvedených podmínek (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 1 Azs 106/2015 - 48).
[16] Z ničeho pak nevyplývá povinnost správních orgánů vyzývat vždy cizince samostatnou
výzvou ke sdělení jejich „přezdívky“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nadto
stěžovatelem uváděné jméno „B. V. H.“ nelze považovat pouze za „přezdívku“. Jak vyplývá
ze spisu, stěžovatel pod uvedeným jménem několik let vystupoval na území ČR; pod tímto
jménem byl v minulosti dokonce odsouzen trestním soudem. K navazující argumentaci
stěžovatele nutno dodat, že stěžovatel v kasační stížnosti neuváděl, že by na území České
republiky vystupoval i pod „dalšími přezdívkami“; žádnou další „přezdívku“ nezmínil. Je proto
nadbytečné zabývat se otázkou, kolik „dalších přezdívek“ by měl v žádostech uvádět, jak požadoval
zodpovědět v kasační stížnosti. Ustanovení, podle kterého byl stěžovatel vyhoštěn [§119 odst. 1
písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců], přitom neumožňuje zohlednit důvody, pro které
vystupoval na území České republiky pod jinou identitou.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou další vadu či nezákonnost, pro kterou by bylo
třeba rozhodnutí městského soudu, resp. správních orgánů zrušit. V plném rozsahu na jejich
rozhodnutí odkazuje a jejich závěry přebírá.
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[19] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že nerozhodoval o stěžovatelově návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném
prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení
a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud přitom nepřehlédl dokumenty, které stěžovatel předložil ke své žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Zdejší soud tyto dokumenty nemohl zohlednit, neboť
stěžovatel je vztahoval k žádosti o přiznání odkladného účinku (nikoliv ke kasační stížnosti)
a ve věci přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zdejší soud samostatně nerozhodoval
(viz výše). Ostatně zákonnost napadeného rozhodnutí se posuzuje k datu jeho vydání (viz §75
odst. 1 s. ř. s. či k tomu se vztahující judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79).
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu