ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.47.2015:52
sp. zn. 7 Azs 47/2015 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: H. M.,
zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., advokátem se sídlem Karolínská 654/2, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 32 Az 21/2014 – 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 32 Az 21/2014 - 73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce H. M. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1.
2015, č. j. 32 Az 21/2014 – 73, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2014,
č. j. OAM-86/LE-BE02-ZA14-2013, jímž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možné dovodit, že byl v zemi původu pronásledován dle ust. §12 písm. a)
zákona o azylu, že by mohl mít důvodnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ust.
§12 písm. b) zákona o azylu, nebo že by mu hrozila vážná újma ve smyslu ust. §14a zákona
o azylu. Žalobci již v roce 2003 nebyl udělen azyl a v roce 2005 se proto vrátil do Arménie. Uvedl
dva případy, kdy byl zbit policií údajně za to, že v České republice žádal o azyl. Zavřeli
ho i na 10 dnů do vězení, předvolali k lékařské prohlídce a umístili do psychiatrické léčebny.
V obou případech byl propuštěn na základě úplatku ze strany rodičů. Mezi lety 2006 a 2010 nebyl
žalobce v žádném kontaktu se státními orgány, neměl s nimi potíže a neprokázal, že by o něj
jevily zvýšený zájem. Nelze ani dospět k závěru, že by mohl být perzekvován za účast
na protivládní demonstraci v roce 2008. Účastnil se jen ojedinělé demonstrace, nebyl zadržen,
vyslýchán či zraněn, arménské státní orgány o něho neprojevily zájem. V mezidobí a ani po další
ojedinělé demonstraci v roce 2009 neměl rovněž žádné potíže, a to až do svého odjezdu z vlasti
v roce 2010. Tvrzení, že se musel dva roky skrývat, je nadsazené. Uvedl, že po návratu
v roce 2005 bydlel u tety a kamarádů, poté žil ve vesnici M., v horách, kde pásl ovce, ale v roce
2010 tam již zůstat nemohl, protože neměl práci a žil ve stresu. Důvodem jeho odjezdu z vlasti
byly jeho existenční potíže a nikoli důvodná obava z pronásledování. Nebyl pronásledován ani
v případě uváděného napadení ochrankou klubu v roce 2007. Ani obava, že nebude moci vykonat
vojenskou službu kvůli psychiatrickému posudku, nelze považovat za odůvodněnou obavu
z pronásledování. Stejný závěr lze učinit i ohledně dalších pohnutek k podání žádosti o
mezinárodní ochranu, a to u absence existenčního zázemí a práce a nemožnosti najít si partnerku.
Z výpovědí žalobce vyplynula zřejmá snaha zajistit si legalizaci pobytu v České republice. Žádost
o mezinárodní ochranu podal až po tříletém nelegálním pobytu. Žádost žalobce je proto z tohoto
důvodu účelová. Správné a odůvodněné bylo i neudělení azylu podle ust. §13 a ust. §14 zákona
o azylu. Ohledně možnosti pronásledování z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu
v České republice je pak nutno odkázat na ust. §19 zákona o azylu a informaci Ministerstva
zahraničních věcí České republiky, podle níž neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu
žádné nebezpečí nehrozí. Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a
žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že není zřejmé, jak krajský soud jím navržené důkazy
(zprávy o Arménii) hodnotil a jak se promítly do jeho úvah. Důkazy totiž neprovedl a nevyložil,
z jakých důvodů. Stěžejní námitkou v řízení o žalobě byla skutečnost, že žalovaný dostatečně
nezjistil skutkový stav. Zkušenosti týkající se dalších členů stejné sociální skupiny či společnosti
jako takové správní orgán nemůže zjistit jinak, než studiem informací o zemi původu. Informace,
které si žalovaný opatřil, jsou však nedostatečné. Omezil se na dvě stručné zprávy organizací
Freedom House a Human Rights Watch, které se však událostí popisovaných stěžovatelem
netýkají. Neobsahují údaje o tom, zda účastníci demonstrací v roce 2008 byli pronásledováni
a zda obava z pronásledování je i nadále důvodná. Úvaha krajského soudu o závazku mlčenlivosti
správního orgánu není relevantní. Státní orgány Arménie se o tom, že stěžovatel podal v České
republice žádost o mezinárodní ochranu, mohou dozvědět i z jiných zdrojů. Ostatně, jestliže
úřady Arménie nevědí, kdo z navrátivších se osob žádal o mezinárodní ochranu a kdo nikoliv,
není možné ani ověřit, jak to učinil český zastupitelský úřad, zda tyto osoby jsou po návratu
perzekvovány. Naopak z informace, že neúspěšní žadatelé se mohou stát obětí korupce ze strany
státních zaměstnanců, vyplývá, že státní orgány Arménie o podaných žádostech o mezinárodní
ochranu vědí. Stěžovatel zakládá odůvodněnost obavy z perzekuce z důvodu podané žádosti
o mezinárodní ochranu na osobní zkušenosti. Zpráva zastupitelského úřadu není schopna tuto
obavu vyvrátit. Použití této zprávy není přípustné, neboť z ní nevyplývá, jak zastupitelský úřad
k informaci dospěl. Není možné ani ověřit její pravdivost a nestrannost. Zaměstnanci
zastupitelského úřadu nemají přístup do prostorů, kde by neúspěšní žadatelé mohli být
zadržováni, ani s nimi neudržují osobní styk. Jsou odkázáni na jiné zdroje, které je však nutné
i uvést. Pokud by takovým zdrojem byly například státní orgány Arménie, nemá zpráva žádnou
relevanci. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a odkázal na správní
spis s tím, že s napadeným rozsudkem souhlasí. U stěžovatele nebyly shledány důvody
pro udělení azylu. Jeho obavy jsou neopodstatněné. Za účast na demonstraci v roce 2008 žádné
problémy v zemi původu ze strany státní moci neměl, navíc od těchto událostí je již značný
časový odstup, stejně jako od potíží po návratu do Arménie v roce 2005. Jelikož žádné orgány
České republiky neposkytují žádným arménským úřadům informace o tom, kdo zde požádal
o udělení mezinárodní ochrany, jsou i v tomto případě obavy stěžovatele neopodstatněné.
Podaná žádost je také účelová, neboť stěžovatel do České republiky přicestoval již v roce 2010,
avšak žádost podal až v roce 2013, jelikož mu bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění
a zřejmě i trest vyhoštění. Před orgány Policie České republiky stěžovatel sdělil, že mu není
známa překážka bránící vycestování. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je třeba
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve ve smyslu ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud například ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (č. 933/2006 Sb.NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, t. j. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel v tomto případě mimo jiné namítá zásadní pochybení krajského soudu,
spočívající v neprovedení navržených důkazů (a nerozhodnutí o nich), které by mohlo mít dopad
do jeho hmotně právního postavení. To nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
prima facie vyloučit, neboť uvedené důkazy měly prokazovat azylově relevantní skutečnosti.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná a proto věcně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval právě námitkou zásadního procesního
pochybení městského soudu. To shledává stěžovatel ve skutečnosti, že městský soud neprovedl
jím navržené důkazy, neuvedl proč a není zřejmé, zda a jak tyto důkazy hodnotil.
Tato námitka je důvodná.
Stěžovatel v žalobě výslovně navrhl provedení listinných důkazů – zprávy U.S. Bureau
of Democracy, Human Rights and Labor, Country Report on Human Rights Practices for 2008
(Armenia), 25. 2. 2009, a dále zprávy U.S. Bureau of Democracy, Human Rights and Labor,
Country Report on Human Rights Practices for 2013 (Armenia), 25. 2. 2014. Z žaloby bylo
zřejmé, co má být těmito zprávami prokazováno, stěžovatel z těchto zpráv citoval a dovozoval
konkrétní závěry pro svůj případ. Krajský soud tento důkaz při jednání neprovedl, nerozhodl
o neprovedení důkazů a ani v rozsudku nezdůvodnil, proč k dokazování těmito listinami
nepřistoupil.
K otázce dokazování správním soudem a nutnosti vypořádat se s důkazními návrhy
se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91
(č. 1906/2009 Sb.NSS, dostupný také na www.nssoud.cz), v němž dospěl k závěru, že
„lze tak shrnout, že žalobce se v rámci řízení před krajským soudem může domáhat provedení dosud
neprovedených důkazů, mají-li prokázat rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování správního orgánu. Rozhodnutí,
které z navržených důkazů provede a které nikoli, je samozřejmě výlučně na úvaze soudu (§52 odst. 1 s . ř . s .);
to jej v šak nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005,
sp. zn. 5 Afs 147/2004, č. 618/2005 Sb. NSS). Je tedy zřejmé, že krajský soud byl oprávněn i v nyní
projednávané věci provedení navrhovaných důkazů odmítnout, nemohl tak však učinit pouhým odkazem
na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. “ Jak by měl krajský soud s návrhem na provedení důkazu naložit,
podrobněji rozvedl také Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94
(dostupný na http://nalus.usoud.cz): „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám
spravedlivého procesu) vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozuměti tak,
že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi
možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci
samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá
za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém
základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153
odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími
v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
(především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu
s čl. 95 odst.1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. ČR. […] Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného
hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221
odst. 1 lit. c/, §243b odst. 1 a 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, čl. 95, odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. ČR). […] Ze zmíněných zásad však nikterak
nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.).“
Podobně se opakovaně vyjádřil také Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Uvedené povinnosti krajský soud v projednávané věci nedostál, neboť navržené listinné
důkazy neprovedl, o jejich neprovedení nerozhodl a nezdůvodnil, proč nebyly důkazy provedeny.
Toto procesní pochybení je přitom v projednávané věci zásadní, neboť uvedenými listinami
zamýšlel stěžovatel v řízení o žalobě prokázat skutečnosti, které jsou azylově relevantní. Tyto
listiny měly prokazovat tvrzenou perzekuci osob, které se zúčastnily protivládních demonstrací
v roce 2008. Z rozsudku krajského soudu přitom nevyplývá, že by tyto konkrétní skutečnosti byly
krajskému soudu známy z jiných důkazů, které provedl správní orgán ve správním řízení. Krajský
soud odůvodněnost obavy z pronásledování zpochybňuje na základě toho, že státní orgány
Arménie o stěžovatele po dané demonstraci nejevily zvýšený zájem. Tuto úvahu nicméně
stěžovatel zpochybňuje tvrzením, že státní orgány o něj nejevily zvýšený zájem právě proto,
že se před nimi skrýval. Za této situace bylo nanejvýš vhodné, aby krajský soud přihlédl k obecné
praxi státních orgánů Arménie, byla-li informace o ní dostupná. A právě ze stěžovatelem
navržených důkazů měla být dle jeho tvrzení tato informace zjištěna.
S ohledem na charakter zjištěné procesní vady se Nejvyšší správní soud již nezabýval
dalšími námitkami stěžovatele, neboť by v dalším řízení před krajským soudem mohla být
učiněna další skutková zjištění, která by mohla mít vliv na závěry přijaté krajským soudem.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 32 Az 21/2014 - 73, je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ust. §110
odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu