ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.59.2009:124
sp. zn. 7 Azs 59/2009 - 124
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: V. S., zastoupený Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem
Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2009, č. j. 60 Az
2/2008 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci žalobce, Mgr. Romanu Seidlerovi, advokátu, se odměna za zastupování
žalobce v řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. 60 Az 2/2008 - 84, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 10. 7. 2008, č.j. OAM-2188/VL-10-L06-PD1-2005, kterým byla žádost
stěžovatele o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle ust. §14a zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) zamítnuta, a to pro existenci důvodů
podle ust. §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud především
poukázal na to, že z rozhodnutí o poskytnutí doplňkové ochrany nevyplývá, jaká konkrétní
nebezpečí stěžovateli hrozila. Proto se zaměřil pouze na ty stěžovatelem tvrzené důvody
pro prodloužení doplňkové ochrany, pro které ministerstvo jeho žádost zamítlo. Jednalo
se jednak o obavu stěžovatele, že utrpí újmu na zdraví či životě pro svoji znalost korupčních
praktik provozovaných některými vysoce postavenými příslušníky běloruské policie a pro svou
otevřenou kritiku poměrů ve městě Grodno, a jednak o jeho obavu, že mu jako navrátivšímu
se žadateli o azyl, který není pouhým běžným občanem, hrozí uvěznění. Ve shodě
s ministerstvem shledal krajský soud, že obě tyto skupiny důvodů nejsou u stěžovatele dány.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. Uvedl,
že podle jeho názoru nemá napadené správní rozhodnutí oporu v zákoně. Stěžovatel podal podle
ust. §53a zákona o azylu žádost o prodloužení doby, na kterou mu byla udělena doplňková
ochrana a citované ustanovení stanoví, že trvají-li důvody, pro něž byla doplňková ochrana
udělena, nebo nenastanou-li důvody uvedené v §17a, tuto dobu ministerstvo na žádost osoby
požívající doplňkové ochrany (…) i opakovaně prodlouží. Zákon však neřeší, jak má správní
orgán postupovat v případě, že doba doplňkové ochrany prodloužena nebude. Citované
ustanovení ani jiné ustanovení zákona o azylu nedává ministerstvu zmocnění k „neprodloužení“
doplňkové ochrany. Umožněno je pouze „odnětí“ doplňkové ochrany za podmínek stanovených
v ust. §14a zákona o azylu. Je to sice podle stěžovatele nelogické, nicméně k vydání napadeného
rozhodnutí nemá ministerstvo pravomoc. Stěžovatel poukázal na to, že tato právní otázka
zásadního významu nebyla dosud judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena. Zcela jiný
právní názor než ten, o který se opírá ministerstvo, vyslovil podle stěžovatele Krajský soud v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 58 Az 31/2008 - 35.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovateli neprodloužilo trvání
doplňkové ochrany, protože shledalo, že nastaly důvody podle ust. §17a zákona o azylu, přičemž
toto ustanovení bylo také v rozhodnutí výslovně zmíněno. Zákonná opora pro vydání rozhodnutí
je tedy podle ministerstva dána. Stěžovatelem uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci se podle ministerstva týkal lhůty pro podání žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany a tato problematika nesouvisí s věcí stěžovatele.
Nejprve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat přijatelností kasační stížnosti
a následně popřípadě její důvodností, musel posoudit, zda je kasační stížnost přípustná.
Podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti důvod směřující proti závěru ministerstva, že v jeho
případě, vzhledem ke skutkovým důvodům, pominuly zákonné důvody pro poskytnutí
doplňkové ochrany. Nijak však nezpochybňoval právo ministerstva rozhodnout o neprodloužení
doplňkové ochrany. Otázkou však je, zda nový důvod kasační stížnosti mohl stěžovatel uplatnit
již v řízení o žalobě. Jeho právní argumentace je totiž volně inspirována rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci vydaným jen asi 3 týdny před vydáním napadeného
rozsudku Krajským soudem v Plzni a dlouho po podání žaloby (20. 8. 2008). Krajský soud v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že „ustanovení §53a zákona
o azylu neumožňuje zamítnout žádost o prodloužení udělené doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
z důvodu nedodržení lhůty třiceti dnů před uplynutím doby, na niž je doplňková ochrana udělena. Meritem
rozhodnutí podle §53a zákona o azylu je posouzení, zda situace v zemi původu znamená pro cizince hrozbu
skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen
při každé žádosti o prodloužení doplňkové ochrany hodnotit. Správní orgán je oprávněn vydat negativní
rozhodnutí o doplňkové ochraně pouze při nenaplnění podmínek stanovených §14a zákona o azylu, případně
v situaci předjímané §15a zákona o azylu. Zákon neumožňuje správnímu orgánu zamítnout žádost
o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu nedodržení procesní lhůty. Zákon o azylu v §53a předjímá situaci,
kdy lhůta třiceti dnů nebude dodržena, a to ve vztahu ke správnímu orgánu. V takovém případě se prodlužuje
udělené oprávnění k pobytu na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti. Shodný režim
pak musí dle názoru soudu platit i pro žádost, podanou cizincem po lhůtě stanovené zákonem, avšak v době jeho
legálního pobytu na území ČR. (…) Zákon o azylu výslovně neumožňuje správnímu orgánu zastavit řízení
pro nedodržení procesní třicetidenní lhůty pro podání žádosti. I z tohoto ustanovení lze dovodit, že správní orgán
není oprávněn zamítnout žádost ani případně zastavit řízení pro nedodržení lhůty třiceti dnů pro podání žádosti
o prodloužení doplňkové ochrany.“
Bez ohledu na neznalost citovaného rozsudku v době podání žaloby, mohl právní
argumentaci obsaženou v kasační stížnosti stěžovatel uplatnit již v žalobě. Nejde totiž o případ
„zásadního a překvapivého judikatorního obratu, s nímž by průměrně kvalifikovaný právník
nemohl počítat ani při vynaložení patřičné odborné péče“, který podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu omlouvá neuplatnění určitých žalobních bodů či stížních důvodů
v zákonem stanovených lhůtách či fázích řízení před správními soudy (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 As 88/2006 - 56, publikovaný pod č. 1392/2007 Sb.
NSS a na w ww.nssoud.cz, rozsudek ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikovaný
pod č. 1743/2009 a na www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91,
publikovaný na www.nssoud.cz). V první řadě nutno poznamenat, že uvedený právní názor
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci s argumentací stěžovatele souvisí
jen velmi volně. Lze souhlasit s ministerstvem, že v případě projednávaném Krajským soudem
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, bylo jádrem sporu, zda lze neprodloužit doplňkovou
ochranu jen proto, že osoba požívající doplňkové ochrany podala žádost o její prodloužení
později než 30 dnů před uplynutím doby, na níž byla udělena. Z uvedené argumentace rozhodně
není možno dovodit, že soud dospěl k závěru, že i když pominuly věcné důvody poskytnutí
doplňkové ochrany, nelze ji neprodloužit, neboť zákon takové rozhodnutí neumožňuje.
Uvedenou argumentaci zformuloval až stěžovatel v kasační stížnosti a jedná se o argumentaci
neopírající se ve své podstatě o žádnou judikaturu, nanejvýš určitým judikátem velmi volně
inspirovanou. Jde tedy o argumentaci, jež není ovlivněna nějakým zásadním a překvapivým
judikatorním obratem či od něho odvozena. Stěžovatel ji proto mohl uplatnit již v řízení o žalobě.
Neučinil-li tak, nemůže být uvedená argumentace důvodem kasační stížnosti, který by měl být
věcně projednán. Jelikož se jedná o jediný důvod kasační stížnosti, je tato nepřípustná a Nejvyšší
správní soud ji podle ust. §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 4 za použití ust. §120
s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 3 věta prvá
za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li žaloba odmítnuta.
Zástupci stěžovatele, jež mu byl soudem ustanoven, hradí podle ust. §37 odst. 7
ve spojení s §120 s. ř. s. hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci soud
ustanovenému zástupci odměnu za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu
vyplývá, že žádný úkon právní služby, za který odměna náleží (§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů) neučinil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu