ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.9.2013:42
sp. zn. 7 Azs 9/2013 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka, v právní věci žalobce: M. CH.,
zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2013, č. j. 32 Az 4/2012 - 57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2013, č. j. 32 Az 4/2012 - 57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 32 Az 4/2012 - 57,
zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 19. 12. 2011,
č. j. OAM-250/ZA-ZA04-PA03-2011, ve výroku, kterým žalobci (dále jen „účastník řízení“)
nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že účastník řízení doložil, že trpí závažným zdravotním postižením, je HIV pozitivní a jeho
léčba nesmí být podle ošetřujícího lékaře v žádném případě přerušena. Z lékařských zpráv je
zřejmá progrese onemocnění a další prognóza je nejistá. Krajský soud shledal opodstatněnou
žalobní námitku, že odůvodnění neudělení humanitárního azylu je v konkrétním případě
nedostatečné. Přesto, že stěžovatel s odkazem na informaci ministerstva zahraničních věcí
ze dne 29. 7. 2009 uvádí dostupnost lékařské péče i běžně užívaných léků na Ukrajině, účastník
řízení s odkazem na jiný zdroj hovoří o daleko nižší dostupnosti léčby tohoto závažného
onemocnění. Účastník řízení je zcela odkázán na péči své matky. V daném případě nebylo
dostatečně přihlédnuto k celkové rodinné a sociální situaci účastníka řízení v rámci provedeného
správního uvážení. Ke stejnému závěru krajský soud dospěl i ohledně aplikace ust. §14a zákona
o azylu, neboť podle jeho názoru není zcela na jisto postaveno, zda je účastník řízení schopen
vycestování do země původu. Pro zhodnocení závažnosti onemocnění stěžovatele a posouzení
jeho zdravotních omezení, další léčby a případného vycestování musí ministerstvo v daném
případě podle soudu vyžádat aktuální odborné lékařské vyjádření.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítal, že v odůvodnění správního
rozhodnutí vycházel ze zjištěného skutečného stavu věci, a sice zdravotního stavu účastníka
řízení, a shromáždil dostatečné informace o situaci v jeho zemi původu. Na str. 6 svého
rozhodnutí pak vyložil, proč se na případ účastníka řízení nedá nahlížet jako na zvláštního zřetele
hodný, a že použil také věrohodnou, aktuální a na případ účastníka řízení použitelnou informaci
o Ukrajině, z níž vyplývá, že pro občany je na Ukrajině dobře dostupná lékařská péče a běžně
užívané léky. Skutečnost, že jmenovanému byla diagnostikována HIV pozitivita v České
republice, kde je vyšší úroveň zdravotní péče jsou z pohledu ust. §14 zákona o azylu irelevantní.
Krajský soud nerespektoval jednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu a judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Stěžovatel nezpochybňoval závažné
zdravotní problémy účastníka řízení, avšak v rámci správního uvážení řádně, zákonně
a přezkoumatelným způsobem doložil, že tyto důvody nejsou důvodem zvláštního zřetele
hodným pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Pokud soud odkázal na nižší dostupnost
léčby závažného onemocnění, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou v analogických
případech. K údajnému nedostatečnému přihlédnutí k rodinné a sociální situaci účastníka řízení
stěžovatel uvedl, že se jedná o dospělého jedince (36 let), který nebyl zbaven způsobilosti
k právním úkonům a jeho případný pobyt na území České republiky s rodinnými příslušníky
si měl a mohl řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak snaha léčit se v České republice, i když mu nic
nebrání v návratu na Ukrajinu a využití tamního systému zdravotní péče, je podle stěžovatele
zneužitím existující bezplatné zdravotní péče pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud tak nepřípustně zasáhl do správního uvážení stěžovatele. Ke zrušení správního
rozhodnutí ve výroku o neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu stěžovatel
namítal, že na str. 6 až 9 správního rozhodnutí je podrobné odůvodněno neudělení doplňkové
ochrany. Krajský soud dále zrušil rozhodnutí stěžovatele o neudělení doplňkové ochrany
za účelem sloučení rodiny, blíže však neuvedl, jaké důvody jej k tomu vedly, čímž zatížil svůj
rozsudek nepřezkoumatelností. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
zrušil a věc vrátil krajského soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je
přijatelná, neboť krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
a pochybil při výkladu hmotného práva.
Smyslem řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je posoudit jednak všechna
tvrzení žadatele vztahující se k důvodům, pro něž se obává návratu do země původu, a dále
aktuální situaci v zemi původu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat
na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to
z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 5/2011 – 58, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, že ze zásady non-refoulemet
(čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, sdělení ministerstva zahraničních věcí
č. 208/1993 Sb.) vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné
újmy podle ust. §14a zákona o azylu.
Těmto požadavkům stěžovatel v napadeném rozhodnutí vyhověl. Podle obsahu
odůvodnění napadeného rozhodnutí má účastník řízení v České republice rodiče a sestru. V době
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice nelegálně pracoval. Návratu
na Ukrajinu se obává z toho důvodu, že by se tam nemohl léčit. Trpí HIV infekcí s hlubokým
imunodeficitem a HIV encefalopatií s těžkou poruchou řeči. Onemocnění mu bylo
diagnostikováno v České republice. Účastníku řízení nebylo uděleno správní vyhoštění, ani s ním
řízení o správním vyhoštění nebylo zahájeno. Podle informace ministerstva zahraničních věcí
ze dne 29. 7. 2009 je na Ukrajině pro všechny občany dobrá dostupnost lékařské péče a běžně
užívaných léků.
Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu
bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (např. rozhodnutí
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
dostupné na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, také
uvedl, že nelze vyloučit, že by doplňková ochrana byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu,
který trpí závažnou nemocí (v citovaném rozsudku se jednalo o HIV/AIDS) i z důvodů
nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu, která by ovšem musela dosahovat úrovně
označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu ust. §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu. Poskytování zdravotní péče na Ukrajině se této úrovni zdaleka neblíží
(viz judikatura ESLP D. proti Spojenému království ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96
či ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, rozhodnutí o přijatelnosti
ze dne 24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemsku, stížnost č. 13669/03, či ze dne 25. 11. 2004,
Amegnigan proti Nizozemsku, stížnost č. 25629/04). Stěžovatel k neudělení doplňkové ochrany
ve smyslu ust. §14a zákona o azylu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze tvrdit, že by
zdravotní péče byla na Ukrajině pro účastníka řízení nedostupná. V případě financování své léčby
se může spolehnout na své příbuzné, ať už pobývají kdekoliv. Zdravotní péče by v České
republice jistě byla kvalitnější, ale podle stěžovatele nelze dovodit, že by na Ukrajině nebyla
poskytnuta. Účastník řízení si navíc podle stěžovatele může zajistit pobyt v České republice jiným
způsobem než řízením o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedené závěry stěžovatele jsou
tak zcela v souladu s výše citovanou judikaturou.
Co se týče závěru krajského soudu o nedostatečnosti odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud se s ním neztotožňuje.
Stěžovatel k této otázce uvedl přezkoumatelnou úvahu, která byla skutkově podložena
a dostačuje nárokům vyplývajícím z judikatury Nejvyššího správního soudu. V rozsudku
ze dne 31. 8. 2012, č. j. 8 Azs 18/2012 – 49, dostupný na www.nssoud.cz Nejvyšší správní soud
uvedl, že „k námitce nesprávného posouzení dostupnosti léčby na Ukrajině a možného ohrožení zdraví či života
stěžovatele Nejvyšší správní soud připomíná, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní nárok
a posouzení důvodů tvrzených žadatelem o mezinárodní ochranu je otázkou správního uvážení žalovaného.
Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem.“ Dále viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupné
na www.nssoud.cz). Stěžovatel ve svém rozhodnutí k otázce humanitárního azylu uvedl,
že posoudil zdravotní, rodinnou a sociální situaci žadatele o azyl a neshledal ji mimořádnou
a hodnou zvláštního zřetele. Svoji úvahu opřel zejména o to, že na Ukrajině jsou všeobecně
dostupné lékařská péče a běžně užívané léky.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž s námitkou stěžovatele, že zrušení jeho
rozhodnutí v části neudělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny krajský soud
neodůvodnil. Podle ust. §14b zákona o azylu, podle něhož se rodinnému příslušníkovi osoby
požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana
za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě
zjištěn důvod pro její udělení. Z odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí je zřejmě, že účastník
řízení není rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkovou ochranu. V průběhu soudního
řízení bylo dále zjištěno, že účastník řízení pobývá střídavě na soukromé adrese a střídavě
v pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí. Závěr krajského soudu, že je zcela odkázán na péči
matky, tedy není prokázána. Rozsudek krajského soudu je proto v této části nepřezkoumatelný
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy má za to, že stěžovatel řádně a dostatečně zjistil skutkový stav
a přezkoumatelně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů účastníku řízení nepřísluší žádná
z forem mezinárodní ochrany. Prostor pro správní uvážení stěžovatel v otázce poskytnutí
humanitárního azylu využil zákonným způsobem a nevybočil z něho, ani správního uvážení
nezneužil.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku.
O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu